"Není vyššího náboženství než PRAVDA"...H.P.Blavatská
ZÁKON PŘÍČIN A DŮSLEDKŮ, VYSVĚTLUJÍCÍ LIDSKÝ OSUD.
(KARMA)
Helena Petrovna BLAVATSKÁ
KARMA,
zákon příčin a důsledků.
Už v dávných dobách byl ve svatých hindských písmech dán klíč k rozluštění nejobtížnějších hádanek lidského života.
Podle učení starých mudrců je člověk obdařen nesmrtelným duchem, který pochází od Boha a obsahuje v sobě veškeré božské vlastnosti v zárodku.
Aby se tyto božské vlastnosti probudily a aby je člověk sám plně rozvinul, dostává pole působnosti – pozemský svět. Když člověk vyčerpá všechny zkušenosti, získané z nejrůznějších pozemských prožitků – truchlivých i radostných – dospěje k sebepoznání a zároveň k uvědomění si svého božského původu. Toto uvědomění jej vede k dokonalosti se stejnou vnitřní nutností, s jakou ze semene trávy vyroste tráva a ze semene dubu dub.
Avšak k tomu, aby člověk skutečně vyčerpal všechny zkušenosti, dané pozemskou existencí, potřebuje ne jeden, ale mnoho životů. Podle učení starých mudrců žije člověk mnohokrát, inkarnuje se do různých epoch a nejrůznějších podmínek tak dlouho, dokud se na základě pozemských zkušeností nestane moudrým a „dokonalým, jako je dokonalý náš Otec Nebeský“, podle slov Kristových.
Na Západě je náboženské učení Starého Východu ve své čisté, ušlechtilé podobě málo známé. Přitom jeho znalost může vnést jasné světlo do nejzáhadnějších jevů našeho obtížného pozemského života. Spolu se zákonem reinkarnace (převtělování), který vysvětluje vnější i vnitřní nerovnost mezi lidmi, předložilo staré východní učení výklad zákona o neměnné spravedlnosti, který vládne světu. Tento zákon nese název Karma. Stanoví, že ve světě ducha přináší každá příčina odpovídající důsledek se stejnou pravidelností a nevyhnutelností, s jakou ve fyzickém světě jeden a tentýž jev vždy vyvolává jeden a týž důsledek.
Nyní se s tímto zákonem krátce seznámíme.
Sanskrtské slovo „Karma“ znamená činnost. Být a konat je totéž. Celý vesmír je jedna nepřetržitá činnost, řízená neměnným zákonem spravedlnosti. (Podle učení hindské náboženské filosofie představuje vesmír rozumnou činnost, která vychází z jediného zdroje.Vesmírná činnost je vyjádřena pohybem o různé síle a rychlosti. Nositelem tohoto pohybu je hmota, dostupná nedokonalým nástrojům našeho vědomí pouze v nejhrubší formě. Za hranicemi dosahu našeho vědomí existuje pro nás neviditelný život. Život kamene nám uniká, protože jeho projevy jsou pro naše pozorování příliš pomalé, život v neviditelných světech je nám skryt, protože jsou jeho projevy pro naše vědomí přespříliš jemné a rychlé. V pozemské činnosti je vše spojeno se vším, vše se nachází ve vzájemné závislosti a vše směřuje k jedinému cíli.)
Každá činnost ve vesmíru je výsledkem předcházející příčiny a zároveň příčinou následující činnosti. Vzniká nepřetržitý řetěz příčin a důsledků, jejichž realizace představuje život vesmíru. Odtud pochází význam Karmy jako zákona příčinnosti.
Karma představuje souhrn veškeré činnosti člověka. Vše, co člověk znamená nyní a co bude znamenat v budoucnu, je důsledek jeho činnosti v minulosti. Proto konkrétní lidský život není izolovaný, zakončený, ale je výsledkem předcházejících životů a zároveň je zárodkem budoucích životů v řetězu posloupných inkarnací, ze kterých se skládá nepřetržité bytí každé lidské duše.
V životě nedochází k náhlým změnám ani k náhodám. Vše má svoji příčinu. Každá naše myšlenka, každý cit a každý skutek vychází z minulosti a má vliv na budoucnost. Dokud je tato minulost a budoucnost pro nás neznámá, díváme se na život jako na hádanku, netušíc, že jsme ho vytvořili sami. V tomto případě jako by projevy našeho života před námi náhodně vyvstávaly z propasti neznáma.
Tkaninu lidského osudu si člověk vytváří sám – z nesčetných nitek, splétajících se do pro nás nepostižitelně složitých vzorů. Některá nitka zmizí z dosahu našeho vědomí, ale to neznamená, že se přetrhla. Jenom sklouzla dolů. Nečekaně se objevila jiná nitka a je to ta samá nit, která prošla po neviditelné části tkaniny a znovu se objevila na pro nás viditelném povrchu. Jelikož se díváme pouze na ústřižek látky a pouze z jedné její strany, není naše vědomí schopno rozpoznat složité vzory na tkanině jako celku.
Příčinou toho je naše neznalost zákonů duchovního světa – naprosto stejná neznalost, jakou pozorujeme u divocha, pokud jde o jevy materiálního světa. Vypuštěnou raketu, výstřel z pušky považuje divoch za zázrak, protože nezná zákony, které se staly příčinou těchto jevů. Aby je přestal považovat za zázrak, musí znát zákony přírody. Poznat tyto zákony je možné pouze proto, že jsou neměnné.
Přesně takové zákony platí i v pro nás neviditelném duchovním světě. Dokud je nepoznáme, budeme stát před projevy našeho života jako divoch před tajemnými silami přírody, budeme žasnout, obviňovat svůj osud, bezmocně se rozhořčovat. Protože nechápeme, odkud se berou projevy našeho života, nazýváme je „osudem“, „náhodou“, „zázrakem“. Avšak tato slova tak jako tak nic nevysvětlují. Teprve tehdy, až člověk pozná, že naprosto stejné, neměnné zákony, které platí ve fyzické přírodě, řídí i události jeho života, teprve, až se přesvědčí, že tyto zákony je možno zkoumat a jejich působení usměrňovat svou vůlí, teprve tehdy skončí jeho bezmocnost a on se skutečně stane pánem svého osudu.
Je však skutečně možné přenést stejnou jistotu o neměnnosti přírodních zákonů, jistotu o jejich bezvýhradné spolehlivosti, i do oblasti našeho duševního a mravního života?
Stará moudrost tvrdí, že to možné je. Otevírá před námi vnitřní laboratoř lidského bytí a ukazuje nám, že každý člověk neustále tvoří svůj osud ve třech rovinách života: duchovní, duševní a fyzické. Ukazuje nám, že všechny síly a schopnosti člověka nejsou ničím jiným, než výsledkem jeho předcházejícího konání a zároveň příčinou jeho budoucího osudu. Stará moudrost dále tvrdí, že síly člověka mají vliv nejen na něho samotného, ale i na okolní prostředí, přičemž neustále proměňují jak jeho samého, tak i prostředí. Tyto síly, vycházející ze svého centra – člověka, se rozbíhají na všechny strany a člověk je zodpovědný za vše, co vzniká v dosahu jeho vlivu.
Stav, ve kterém se v každém daném okamžiku nacházíme, je určen přísným zákonem spravedlnosti a nikdy není závislý na náhodě. „Náhodnost“ je pojem, vytvořený negramotností. Ve slovníku mudrce takové slovo není. Mudrc řekne: „Jestliže dnes trpím, je to proto, že jsem v minulosti překročil zákon. Já sám nesu vinu za své utrpení a musím ho klidně nést. „Takovou náladu má člověk, který pochopil zákon Karmy. Nezávislý duch, víra v sebe, statečnost, trpělivost a pokora – to jsou nevyhnutelné důsledky tohoto chápání, které proniklo do srdce a vůle člověka.
Ten, kdo prvně slyší o Karmě a začíná chápat, že všechny jeho činy podléhají stejnému neměnnému zákonu, podle kterého den přechází v noc, toho toto vědomí zpočátku skličuje, zdá se mu být jakýmsi železným zákonem nezbytnosti. Ale tento stav sklíčenosti postupně mizí s tím, jak člověk jasněji poznává zákony, které řídí nikoliv formu, nýbrž podstatu jevů.
Člověk poznává, že zákony jsou neměnné, ale síly neviditelného světa – vlivem své jemnosti a činnosti mimo prostor a čas, kterými je spoutaná fyzická hmota – podléhají tak nepředstavitelně rychlému pohybu a tak nekonečné rozmanitosti spojení, že když člověk vědomě usměrní síly svého vnitřního života, může s úspěchem pracovat, dokonce během jedné inkarnace, na změně své Karmy. Dále pochopí, že se tato práce uskutečňuje v mezích jím vytvořených vlastností a dovedností a v mezích jím určených hranic, tudíž, že zdrojem všeho prožívaného je on sám, jeho nesmrtelná duše a že v jeho moci je zaměřit své síly ke kýženému cíli.
Člověk staví svůj dům sám a může do něho vnést „spoušť“. A v jeho moci je dům od základů přestavět, udělat ho překrásným. Když člověk přemýšlí, cítí a o něco usiluje, jako by pracoval s měkkou a plastickou hlínou, kterou mne a formuje podle vlastního uvážení. Avšak tato hlína je měkká pouze v jeho rukou. Zformovaná rychle ztvrdne. Proto je řečeno: „Pohleďte! Hlína v ohni tvrdne a stává se železem, ale formu jí dal samotný hrnčíř. Člověče, včera jsi byl pánem, nyní se tvým pánem stal osud.“
Abychom mohli prověřit celou pravdu tohoto rčení, porovnáme nejprve dva obrazy: člověka, který s obavami žije ze dne na den v područí svých rozmarů a vášní, a klidného mudrce, který přesně ví, kam jde a proč. Srovnáme-li tyto dva obrazy, pochopíme, v jakých otrockých okovech se nachází první a jak úplná může být svoboda druhého člověka, který si uvědomuje svou sílu.
Pestré vzory, které vytvářejí tkaninu lidské Karmy dnem i nocí, proplétající se nitky mnoha různorodých existencí, jsou tak složité, že studium Karmy je nejobtížnější ze všech věd.
Člověk nejen vytváří svůj rozum, svůj charakter, své vztahy k ostatním lidem, ale jeho osobní Karma je součástí nejrůznějších skupin (rodiny, národa, rasy) a svými nitkami se vplétá do celkové tkaniny hromadné Karmy každé z těchto skupin.
Abychom si ujasnili alespoň nejobecnější pojmy o lidské Karmě, je nezbytné vydělit z tohoto složitého souboru tři kategorie sil, které utvářejí lidský osud.
1. MYŠLENÍ ČLOVĚKA. Tato síla utváří lidský charakter. Člověk sám bude takový, jaké jsou jeho myšlenky.
2. TOUHY A VŮLE ČLOVĚKA. Touhy a vůle, které jsou dvěma póly jedné a téže síly, spojují člověka s předmětem jeho touhy a obrací jej tam, kde může být jeho touha uspokojena.
3. SKUTKY ČLOVĚKA. Přináší-li skutky člověka druhým živým bytostem uspokojení a štěstí, odpovědí stejným uspokojením a štěstím jemu samému. Jestliže přináší ostatním utrpení, přinesou stejné utrpení i jemu, ne menší, ne větší.
Pochopí-li člověk zcela tyto tři části, ze kterých vzniká zákon Karmy a naučí-li se své znalosti používat, stane se tvůrcem vlastní budoucnosti, pánem vlastního osudu, bude schopen vytvářet vlastní osud podle svých znalostí a své vůle.
1. MYŠLENÍ UTVÁŘÍ CHARAKTER ČLOVĚKA.
Nikdy se člověk nestává tak jasně a nezvratně tvůrcem svého osudu, jako v oblasti duchovní. Díky vysoké pohyblivosti a rychlosti myšlenkových vibrací může myslitel, který vědomě vytváří svůj vnitřní život, pracovat s toutéž přesností a jistotou, s jakou architekt staví budovu podle nakresleného plánu. Každá nová myšlenka přidává nový detail k budované stavbě, ani jedna nepřijde nazmar. Skupiny sourodých myšlenek, které se opakují během několika životů, určují rysy lidského charakteru. A takzvané vrozené myšlenky a dovednosti nejsou ničím jiným, než výsledkem duševní práce minulosti.
Ten, kdo chce prověřit sílu myšlenky vůči charakteru, může ji kdykoliv vyzkoušet na sobě. V tom případě si zvolí svoji nejslabší stránku, např. netrpělivost. Jestliže má člověk tuto vlastnost, zvolí si za předmět každodenního zamyšlení vlastnost opačnou – trpělivost. Začne tuto vlastnost studovat ze všech stran. Začne si postupně sebe sama představovat v nejrůznějších situacích, které mohou vyvolávat výbuchy netrpělivosti a přitom se bude v myšlenkách nutit plně se ovládat, být trpělivý. Tuto myšlenkovou práci je potřeba dělat každý den (nestálé, střídavé úsilí nepomáhá) během určité doby. Brzy člověk zjistí, že se myšlenka na trpělivost začíná objevovat v jeho vědomí i mimo dobu, určenou pro zmíněnou práci mysli. Bude to signál toho, že základy návyku k trpělivosti jsou položeny. Při pokračování v téže práci den za dnem, měsíc po měsíci, přijde okamžik, kdy se člověk přesvědčí, že se trpělivost stala součásti jeho charakteru. Totéž se vztahuje ke všem lidským vlastnostem. Jestliže člověk neustále myslí na opačnou, kladnou vlastnost, může jí nahradit svou zápornou charakterovou vlastnost. Bude-li práce mysli dostatečně zodpovědná a vytrvalá, je úspěch zaručen. Je důležité si zapamatovat, že charakter je hlavní podmínkou lidského štěstí na Zemi. Vnímavý, ušlechtilý a silný charakter je zárukou velké budoucnosti.
Člověk, který zná tuto vlastnost mysli, může pomocí vědomé vnitřní práce postupně vytvořit svůj charakter takový, jakým ho chce mít. Smrt tuto práci nepřeruší. Naopak, člověk, zbavený okovů fyzického těla, začíná přetvářet veškerou zásobu zkušeností, získanou během pozemského života. Po svém návratu na Zem si s sebou přinese všechny dříve získané myšlenky, které se v záhrobním životě přeměnily ve sklony a dovednosti. Na nich záleží, jací vzniknou noví nositelé vnitřního života – mozek a nervový systém. Proto bylo řečeno: „Člověk je výtvor přemýšlení. Ó čem přemýšlí během tohoto života, tím se stává během příštího.“
Tímto způsobem zůstává zachován nesmrtelný obsah lidské duše. Nic nezahyne. Práce duše, která neztrácí nic ze získaných zkušeností, se obnovuje právě na té úrovni, které dosáhla v předchozí inkarnaci.
Úsilí, vynaložené v jedné inkarnaci, se v nové přetvoří v dovednosti, opakující se myšlenky se přetvoří ve sklony, nejrůznější zkoušky (útrapy) se přetvoří v moudrost, a utrpení duše v její svědomí. Šance, které jsou člověku předkládány, aniž by je tento z nedbalosti a lenosti využil, vyvstávají znovu, ale již v jiné formě, jako neurčitá touha, jako mlhavý stesk, který nenajde uspokojení ze dvou důvodů: síly, které byly v minulosti marně vyvolávány (karmickým požadavkem), se díky nečinnosti nerozvinuly v příležitost. To znamená, že podmínky, Karmou už jednou zvolené, se musí zopakovat. Rozšířené přesvědčení, že prostředí vytváří naše duševní rysy, pochází z neznalosti pravého směru našeho vnitřního života. Nikoliv prostředí vytváří rozum člověka, nýbrž člověk – působením karmického zákona – míří do prostředí, které odpovídá jeho minulosti. Důkazem jsou lidé, kteří se od raného dětství výrazně liší od svého prostředí. Nemají nic společného s okolím, a jestliže mají silnou vůli, mění směr své Karmy a přecházejí do jiného, pro ně bližšího prostředí. Do pro ně nehodícího se prostředí se dostávají proto, že se svými skutky a hříchy spojili s lidmi právě tohoto prostředí. Zřetelným příkladem této myšlenky je osud Lomonosova, který se narodil v rodině negramotných rybářů a přesto přenesl svůj život (úsilím své vůle) do pro sebe vhodného prostředí předních vědců své doby.
Jestliže je těchto lidí málo, není to důkazem toho, že prostředí vytváří náš rozum. Naopak, je to důkazem toho, že každý člověk míří do prostředí, vhodného pro stupeň rozvoje, kterého už dosáhl. Takový je zákon: my sami jsme strůjci svého rozumu. Je-li stavba dobrá, využíváme všechny její přednosti, je-li špatná, sami zakoušíme odpovědnost za její špatné vlastnosti.
To je však málo. Následky myšlení se odrážejí nejen na jeho tvůrci. Není nic odpovědnějšího, než lidské myšlenky. Neboť žádná jiná síla se tak lehce nepředá ostatním, jako naše myšlenky. Zrodí se v jednom rozumu a díky lehkosti a rychlosti svých vibrací, nesrovnatelně rychlejších než světlo, se lehce předají okolním lidem. Myšlenka jednoho člověka se předá druhému, myšlenka posledního – prvnímu, svazují se nitě, které spojí dohromady lidi k dobru i ke zlu, určí pro jejich budoucnost příbuzné, přátele i nepřátele. Proto nás někteří bez jakékoliv zjevné příčiny milují a jiní nás jakoby nezaslouženě nenávidí. Zákon, který odtud pramení, vede k následujícímu: naše myšlenky mají na nás vliv, vytváří náš duchovní a mravní charakter. Díky svému vlivu na ostatní lidi zavazují tyto myšlenky karmické nitě, kterými budou lidé spojeni v následující inkarnaci.
2. TOUHY SPOJUJÍ ČLOVĚKA S PŘEDMĚTEM TOUHY.
Touha a její vyšší druh – vůle, jsou nejmohutnějšími tvůrčími silami vesmíru. Touhy nás přitahují k jedněm či druhým předmětům vnějšího světa, vytvářejí naše vášně, určují osud člověka v jeho posmrtném stavu v Očistci.
Touhy, t.j. vnitřní zaujetí člověka k vnějším předmětům, jej přitahují vždy k tomu prostředí, kde mohou být uspokojeny. Touhy po pozemských věcech připoutávají naši duši k zemi, vysoké touhy nás táhnou k nebesům. Proto bylo řečeno: „Člověk se rodí přiměřeně svým touhám.“ Vědomí této pravdy nám slouží jako výstraha, abychom byli nároční ve svých touhách a nepouštěli do své duše touhy, které mohou brzdit náš vývoj. K nim patří materiální bohatství.
Touhy člověka určují místo jeho inkarnace. Jestliže byly nečisté, nevázané, zvířecí, vytvoří pro jeho nové vtělení vhodné tělo vášní a toto tělo jej nasměruje do rodiny, do útrob matky, jejíž krev může dát vhodný materiál pro jeho fyzický obal.
Naše touhy mají na okolí stejný vliv, jako myšlenky – předávají se ostatním.
A protože v daném období lidské evoluce jsou touhy lidí mnohem silnější, než jejich myšlenky, spojuje je karmické sepětí, utkané z tužeb, ještě silněji, než myšlenky.
Touhy, které nás spojují pouty lásky či nenávisti, nám vytvářejí budoucí nepřátele nebo přátele, právě ony nás mohou spojit s lidmi, u kterých nemáme o vznikajícím spojení ani potuchy. Např. důvodem k takovému spojení může posloužit nevědomky daný popud ke zločinu nebo dokonce k vraždě. Může se stát, že velice silné zlobné vzplanutí jednoho člověka ovlivní jiného v době a v situaci, která dává dispozice k vraždě. Bývají takové vnitřní stavy, kdy se misky vah, kolísající mezi dobrem a zlem, nachází v nestabilní rovnováze, kdy jediná zbytečná pohnutka, jediná zbytečná vibrace z pro nás neviditelného duševního světa rozhodne o naklonění kolísajících vah na jednu nebo na druhou stranu. Tímto rozhodujícím popudem pro kolísajícího člověka může být zlobné vzplanutí nebo touha uškodit, jdoucí ze srdce jiného člověka. První podlehne pokušení a zabije, tvůrce zlobné myšlenky bude v budoucí inkarnaci spojen s vrahem, dokonce i v případě, že jej dříve neznal. Újma, kterou způsobil zlobným vzplanutím tomu, kdo se dopustil vraždy, se neodvratně projeví na tvůrci hněvivé myšlenky. Někdy člověka potká úplně nečekaně neštěstí, jak se zdá – nezaslouženě a jeho nižší vědomí, které nemá ponětí o tom, že zdrojem tohoto neštěstí byla újma, způsobená jeho zápornými vášněmi jiné bytosti, se bouří. Je rozhořčen pro zdánlivou nespravedlnost, avšak toto rozhořčení pochází z jeho neznalosti. A jeho nesmrtelná duše při tom získá ponaučení, které nikdy nezapomene.
Nic, co si člověk nezaslouží, jej nedonutí trpět. Nedostatek paměti, který je nezbytný pro naše blaho na nižším a středním stupni rozvoje, nezabrání zákonu spravedlnosti, aby se uskutečnil.
Z řečeného vyplývá, že touhy, které na nás působí, vytvářejí naše tělo vášní a jeho prostřednictvím působí na vytváření našeho fyzického těla při nejbližším vtělení. Ony určují místo našeho narození a mají vliv na výběr lidí, se kterými budeme v budoucnu spojeni.
3. SKUTKY ČLOVĚKA URČUJÍ VNĚJŠÍ PODMÍNKY JEHO NÁSLEDNÉ INKARNACE.
Jestliže se skutky člověka staly příčinou utrpení pro ostatní, bude stejnou měrou strádat on sám. Jestliže jeho skutky přinášely okolí radost nebo blahobyt, odrazí se to v jeho budoucí inkarnaci v příznivých pozemských podmínkách. Špatné skutky lidí narušují světový pořádek a rovnováhu. Pro obnovení rovnováhy je nezbytné, aby ten, kdo udělal špatný skutek, zakusil následky porušené rovnováhy na sobě.
Skutky člověka mají vliv na vnější podmínky jeho následujícího života. Na samotného člověka a na jeho charakter mají pouze nepřímý vliv, jelikož v něm probouzejí nové myšlenky a touhy. Avšak síla, utvářející nesmrtelnou duši, vychází z činnosti rozumu, srdce a vůle, nikoliv z vnějších lidských projevů. Často opakované skutky vytvářejí fyzické návyky, které mají mocný vliv na podmínky pozemské existence a zároveň omezují projev vyššího JÁ člověka, jeho nesmrtelné duše, v pozemském životě. Avšak fyzické návyky jednu inkarnaci nepřežívají. Ničí se se smrtí fyzického těla. Ovšem otázka se naprosto mění, začneme-li zkoumat následky, které naše skutky zanechávají na okolí. Jestliže způsobujeme blahobyt nebo utrpení svým bližním, svazují nás tyto skutky, stejné jako naše myšlenky a touhy, s těmi lidmi, na jejichž osud měly vliv. Jestliže jsme v minulosti byli pro okolí příčinou utrpení, prožijeme v budoucnu stejné utrpení a naopak, jestliže jsme napomáhali zlepšení vnějšího blahobytu ostatních, karmický účet nám za tuto pomoc zaplatí tak, že vytvoří pro náš pozemský život šťastné podmínky. A tyto podmínky, ať už špatné nebo dobré, splatí navždy výsledky našich špatných nebo dobrých skutků. V obou případech nejsou následky našich skutků závislé na jejich motivaci.
Dosud jsme se zabývali třemi druhy sil, díky kterým může člověk vědomě budovat svoji budoucnost: naše myšlenky utvářejí náš charakter, naše touhy určují to, čím budeme obklopeni v budoucím životě, naše skutky stanovují přesný cíl našeho vnitřního a vnějšího štěstí úměrně množství vnitřního a vnějšího štěstí, které jsme rozdávali druhým.
Nyní přecházíme k druhému zákonu Karmy – každá síla působí ve své oblasti.
Jestliže člověk zaseje semena do země, může sklidit úrodu pouze na zemi. Může zasít obilí s jiným úmyslem, např. s myšlenkou získat prostředky pro uskutečnění něčeho zlého, ale ze semene, které zasel, vyroste stejné žito nebo pšenice, jako kdyby sel s myšlenkou nakrmit hladové. Motiv je výraz rozumových, duševních nebo duchovních sil a jeho následky se mohou projevit pouze v oblasti mysli, vášní nebo ducha, což záleží na tom, odkud motiv pochází. Až když se myšlenka nebo cit rozhodl k činu, tento se odrazí pouze v pozemské sféře, naprosto nezávisle na motivu. Jestliže člověk postaví školu nebo nemocnici pro chudé a bude-li při tom jeho pohnutkou ctižádostivost, touha po pochvale nebo odměně, získají chudí totéž, jako kdyby pohnutka byla sebe ušlechtilejší. Ale pro opravdovou podstatu člověka, pro nesmrtelnou duši, je rozdíl nesmírně důležitý: v prvním případě, byla-li pohnutka sobecká, projeví se plody jeho činnosti pouze ve fyzickém prostředí, jeho duše při tom zůstane nedotčená. Ve druhém případě, byla-li pohnutkou nezištná snaha o dobro, šlechtí tento motiv duši a zanechá v ní nové zrnko nesmrtelnosti. Neboť dobrá hnutí duše vytvářejí setbu, jejíž úroda se sklízí na věčnosti. Dobré, špatné nebo smíšené motivy skutků se odrážejí na rozumu, srdci a vůli člověka. Avšak následky samotného činu, jestliže vyvolal u okolí blahobyt nebo radost, budou stejně příznivé pro jeho strůjce, ať byly pohnutky jakékoliv. Zákony Karmy si vedou nejpřísnější účty a platí za vše, co člověk udělal, do posledního haléře. Největší sobec se narodí do příznivých podmínek, jestliže v minulosti napomáhal blahobytu okolí. Bude-li v těchto podmínkách spokojen a šťasten, nebo smuten a nespokojen, to bude záviset na jiném karmickém účtu, který dělá bilanci jeho motivů, jinými slovy – těch dobrých nebo špatných vlastností, které vytvářel ve skrytých koutech své duše.
Může se stát, že se člověk s nádhernou duší narodí do nejnepříznivějších vnějších podmínek, jestliže v minulosti způsobil svými nerozumnými činy svému okolí nouzi. Avšak, jestliže jeho pohnutky byli při tom čisté a nezištné, vtiskly mu vlastnosti, které mu pomohou tuto nouzi trpělivě a lehce zvládnout.
Zákon, podle kterého se každý druh projevující se energie odráží právě v té oblasti, ze které tato energie pochází, má pro rozvoj lidské duše obrovský význam.
Neboť fyzická energie, tj. skutky člověka, které mu přináší pozemské blaho nebo utrpení, podle toho, do jaké míry měly ten či onen vliv na ostatní, se těmito důsledky naprosto splatí. Nemají tu tvůrčí sílu, která shromažďuje poklady pro jeho nesmrtelnou duši. Člověka je možno srovnat s rolníkem, který vyšel na své pole a obdělává ho za slunečného počasí i v nepohodě, v zimě i v horku. Když je pole zorané a je zaseto, rolník se vrací domů, svléká svůj oděv a odpočívá. Když přichází znovu na své pole, aby sklidil úrodu, má na sobě již jiný oděv, ale na tom vůbec nezávisí výsledek sklizně. Sil sám Člověk, a jestliže byla setba skrovná, sklidí i skrovnou úrodu. (Psychologie Starého Východu jasně rozlišuje nesmrtelnou individualitu člověka a jeho smrtelnou osobu. Vše osobní umírá spolu s člověkem, ale veškerý výsledek osobních prožitků se zachovává v nesmrtelné individualitě a představuje její neměnný obsah. Odtud pramení rozšířené lidské vědomí – v transu – kdy se mysl osvobodí a začne působit mimo hranice fyzického mozku. „Sil sám člověk“ – označuje jeho nesmrtelnou individualitu, nikoliv dočasnou osobu.)
Bezvýznamný motiv zůstane pro duši bez následků, špatný motiv pozdrží její vývoj, dobrý ji navždy obohatí. Vysoký motiv, mající na mysli pouze vůli Boha, který pro sebe ničeho nežádá, vede člověka ke svobodě a k dokonalosti. Čím výše je zdroj, ze kterého pochází vnitřní činnost člověka, tím trvalejší a mohutnější budou její následky.
Když stojí svědomí člověka, který zná zákon Karmy, před střetnutím různých povinností a není mu jasné, jak má postupovat, probere si v klidu všechny své motivy, očistí své srdce od všeho sobeckého a vybere si nejvíce nezištný motiv. Jestliže se jednou rozhodl, postupuje bez váhání, beze strachu, s vědomím, že i když bude postupovat nesprávně, důležitá je pouze pohnutka. Následky možné chyby přestojí ochotně a trpělivě, jako poučení, které se z jeho duše nikdy nevymaže.
Hindské učení rozlišuje tři druhy lidské Karmy:
1. ZRALÁ KARMA
2. SKRYTÁ KARMA
3. RODÍCÍ SE KARMA
1. ZRALÁ KARMA
Je už připravená ke sklizni a proto je nevyhnutelná. Svoboda výběru je v minulosti, výběr byl udělán. V současnosti zbývá pouze splatit svůj dluh.
Příčiny, které se nepřetržitě rodí díky našim myšlenkám, touhám a skutkům, bývají často tak protichůdné, že nemohou existovat zároveň. Mohou být také karmické závazky k určité národnosti nebo společenské skupině, a mezi tím jiné závazky mohou vyžadovat jiné podmínky inkarnace. Z toho vyplývá, že během jedné a téže inkarnace může člověk splatit pouze část své Karmy. Duchovní síly – nebo jinak: zákony, vládnoucí lidské Karmě – vybírají z každé individuální Karmy tu část, která může být splacena zároveň a s tímto cílem nasměrují lidskou duši do odpovídající země, rasy, rodiny, společenského prostředí, které tvoří nejpříznivější podmínky pro uskutečnění právě té části Karmy, která je vybraná z celkové bilance. Při tom se zároveň spojují takové podmínky, díky kterým se mohou projevit důsledky karmických příčin, vytvořených člověkem, které neodporují jedna druhé, které se spolu slučují.
Tyto příčiny, jejichž základy člověk položil v předcházejících inkarnacích, určují:
a. dobu trvání jeho pozemského života
b. zvláštnosti jeho fyzické skořápky, její kladné a záporné vlastnosti
c. výběr příbuzných, přátel, nepřátel a všech, s kým vejde do styku
d. společenské podmínky
e. strukturu nástrojů duše – mozku a nervového systému, určujících hranice, ve kterých se projevují síly duše
f. souhrn všech vytvořených karmických příčin radostí a utrpení, které mohou být člověkem prožity během jedné a téže inkarnace
Jedním z projevů Zralé Karmy jsou skutky, které je možno nazvat nevyhnutelnými. Každý čin je nekonečným výrazem celé řady myšlenek a tužeb. Stejnorodé myšlenky a touhy, které se seskupují během nových inkarnací v jeden celek, způsobují duševní stav, který je možno srovnat s nasyceným roztokem v okamžiku krystalizace látky. Jako stačí neznatelná částice látky k tomu, aby vyvolala v nasyceném roztoku krystalizaci, taktéž stačí lehounký vliv zevnitř nebo zvenčí (jedna, poslední myšlenka), aby nakupené stejnorodé myšlenky vykrystalizovaly v čin. Jestliže byly tyto myšlenky zlé a mstivé, objeví se okamžik, kdy se člověk při sebemenším podnětu dopustí zločinu. Nebo naopak, měl-li rozum sklony k vytváření nezištných myšlenek, směřujících k pomoci bližním, přijde doba, kdy tyto myšlenky vykrystalizují v hrdinský skutek. Jestliže při tom člověk nestihne promyslet svůj čin, což je téměř nevyhnutelné vzhledem k převládajícím emocím u současných lidí, žasne, sám sobě nevěří, říká: „Nechápu, jak jsem to mohl udělat!“ Z toho vyplývá, že naše skryté myšlenky usměrňují naprosto přesně naši vůli a okamžik jejich naplnění není ničím jiným, než otázkou času.
Avšak, jestliže se tvůrce myšlenky stačil zamyslet, má ještě možnost výběru – může postavit proti zakořeněné myšlence novou a stálým energickým opakováním nové myšlenky může postupně nahradit dřívější.
Tento jev je klíčem k rozluštění obtížného problému svobody vůle a předurčení. Svobodná vůle člověka mu vytváří omezení, která nazývá svým osudem. Omezuje se svými vlastními minulými myšlenkami, neuskutečněnými možnostmi, chybnými předpoklady, nerozumnými ústupky, je spoután svými zapomenutými tužbami, svázán hříchy svých předcházejících dnů. A přesto je svobodný. Vytvořil svou minulost, která drží v okovech jeho budoucnost. Ale aby si člověk zajistil svobodnou budoucnost, může pracovat i uvnitř vězení, které si sám vytvořil. Když silný člověk zjistí, že je svobodný, jeho okovy samy padnou. Pro obyčejného člověka, pro kterého vědomosti nejsou mohutným světlem, nýbrž střídavě planoucí a střídavě uhasínající jiskrou, se osvobození oddaluje do daleké budoucnosti. Pro něho je především nezbytné vědomí, že nyní trpí pouze proto, že v minulosti zhřešil a že veškeré hranice, které jej svazují, si vytvořil sám.
Mezi těmito dvěma póly – svobodnou vůlí a předurčením – probíhají všechna složitá spojení svobody a nutnosti, na kterých stojí veškeré drama lidského osudu.
Mnohokráte se opakující myšlenky a touhy, vytvářené svobodnou vůlí, se stávají zvykem. Zvyky omezují vůli a nakonec se stávají automatickými. Přijde okamžik, kdy svědomí řekne, že zvyk je špatný. Tehdy člověk začne špatný zvyk bourat vytvářením myšlenek opačného charakteru. Po mnoha úsilích je položeno nové řečiště. Nové myšlenky nabývají vrchu a ztracená svoboda je znovu nalezena. Bohužel, téměř vždy jen proto, aby byla vůle spoutána novými okovy. Tímto způsobem naše vlastní myšlenky a touhy postupně vytvářejí vlastnosti našeho mozku a naší nervové soustavy, které jsou jedním z nejsilnějších omezení svobody naší vůle. Často se opakující myšlenky, které se stávají automatickými, v nás vytvářejí předsudky – osobní i národnostní.
Žijeme s nimi, aniž bychom měli podezření, že to jsou stěny, postavené našima vlastníma rukama, zakrývající nám světlé horizonty pravdy.
Další druh Zralé Karmy se projevuje v okamžicích takzvaných „náhlých proměn“. Nečisté myšlenky a touhy minulosti vytvářejí kolem skutečného našeho JÁ, kolem naší nesmrtelné duše, skořápku, která ji drží v zajetí. Toto zajetí může trvat po dobu několika inkarnací. Nesmrtelná duše, která sbírá zkušenosti, se stačila během této doby mnohému naučit a získala vyšší vlastnosti, které mohou zůstat dlouhou dobu uschovány pod tvrdou skořápkou. Je potřeba silného impulsu (někdy je to dobrá kniha, zanícené slovo, výrazný příklad), aby se skořápka rozbila a duše osvobodila. V lidských dějinách je zapsáno nemálo příkladů těchto „náhlých proměn“.
2. SKRYTÁ KARMA
Každá příčina se snaží zapůsobit bezprostředně. Odpor prostředí brání uskutečnění této snahy. Stejný zákon se vztahuje i k příčinám, vytvářeným člověkem. Kdyby naše myšlenky a touhy byly stejnorodé, nebyly ve vnitřním rozporu a neustále se nestřetávaly s odporem prostředí, projevily by se jejich následky bezprostředně. Ale naše skutky, touhy a myšlenky si tak silně protiřečí, že pouze některé z jejich důsledků se mohou projevit zároveň. Ostatní budou čekat, až na ně přijde řada. Proto celá staletí hromadíme příčiny, které se nemohou uskutečnit a stále žijeme pod vlivem dvojího souhrnu Karmy. Jedna se projevuje a druhá čeká, jakoby ve stínu, na příležitost, aby se projevila. Z toho vyplývá, že se Skrytá Karma může přenášet z jedné inkarnace do druhé a zůstávat dlouho pohřbena, aby ožila a přinesla plody, jakmile se objeví všechny nezbytné podmínky.
Z psychologického hlediska je možné Skrytou Karmu považovat za sklony, pocházející z minulosti. Na rozdíl od Zralé Karmy podléhá Skrytá Karma změnám. Naše sklony mohou být posíleny nebo oslabeny, nasměrovány do nového řečiště nebo úplně zničeny – podle vlastností a síly vnitřní práce, která vytváří náš charakter. V boji proti špatným sklonům je úspěch krokem vpřed, protože odpor ke špatnému ničí část špatné energie, která je součástí naší Karmy.
3. RODÍCÍ SE KARMA
Tento druh Karmy je neustále vytvářen našimi myšlenkami, tužbami a činy. Je to setba, jejíž plody budeme sklízet v budoucnosti. Právě tato Karma představuje tvůrčí sílu člověka.
Člověk, který vědomě buduje svoji Karmu, je úplným pánem svých myšlenek a nikdy nejedná pod vlivem nálady. Všechny jeho činy odpovídají jeho ideálům a dává přednost nikoliv těm činům, které jsou mu příjemné, nýbrž těm, které jsou lepší. Buduje pro věčnost, je si toho vědom a pozorně vybírá svůj materiál. Avšak tato práce, prováděná do všech podrobností v každodenním životě, je dostupná pouze zralé duši a silné vůli. Taková vůle může zničit svou Karmu, spálit ji v ohni vnitřní bitvy. Zároveň s tím může uvést do chodu i svou Skrytou Karmu a během několika inkarnací splatit dluh, který by ji v opačném případě vracel na Zemi ještě nespočetněkrát.
Jakmile dojde k poznání zákona Karmy, přestává být tento zákon poutem. Naopak, dává silné duši křídla, na kterých se může vznést do oblasti nekonečné svobody.
Ale i pro obyčejného člověka naší doby je znalost zákona Karmy možností pochopit smysl pozemského života. Otevírá nedozírné obzory do budoucna. Nemůže zůstat bez silného vlivu na celý řád lidského života. Je pouze nezbytné, aby to byly skutečné znalosti, protože není nic škodlivějšího, než mlhavé polovědomosti, vedoucí ke zkomoleninám a předsudkům. Na Východě je v hindských písmech zákon Karmy vyložen v úplnosti, ale originály sv. Písma jsou dostupné málokomu. Vysvětlení zákona Karmy je zakončeno slovy: „Činnost je silnější, než osud“.
Jak spojit toto tvrzení s myšlenkou Karmy? Jestliže souhlasíme s tím, že celý náš osud se skládá z našich minulých projevů, nezapomínejme na to, že tyto projevy jsou nekonečně různorodé. Uděláme-li závěr ze všeho, o čem jsme přemýšleli, co jsme prodělali během dne, bude v součtu naší denní Karmy mnoho špatného i mnoho dobrého. Položíme-li na misky vah naší celkové Karmy jedno i druhé, uvidíme, že část našich špatných projevů je vyrovnána dobrými a pouze zbývající váha, která převáží jednu nebo druhou misku vah v náš prospěch nebo proti nám, se uchová v kronice našeho osudu. Vše ostatní se ukáže jako splacené. Proto má činorodý člověk, který může kdykoliv přidat na misku vah něco ve svůj prospěch, mnohem více šancí změnit svou Karmu, než člověk pasivní.
Stávají se případy, kdy se v minulosti nakupilo takové množství špatné Karmy, že veškeré úsilí vyhrabat se z období pohrom se na pohled zdá být bezvýsledné. Avšak je to jen zdání. Každé úsilí, směřující k vítězství nad špatnou Karmou, oslabuje sílu jejího odporu. Jako příklad si uvedeme finanční neúspěchy. Karma takového člověka vyžaduje chudobu a odříkání. Člověk se namáhá, prací se domáhá příznivých výsledků, ale znovu ztrácí vše, co získal. A opět prahne po svém cíli. Viditelné nezdary tohoto člověka mohou pokračovat až do jeho smrti, ale v neviditelné laboratoři, kde se tvoří naše budoucnost, udělalo jeho úsilí své. Oslabilo sílu odporu jeho špatné Karmy a jestliže v této inkarnaci nezvítězil, zvítězí v příští.
Stejné je to s nedostatky, se kterými bojujeme „neúspěšně“. Znalosti Karmy vysvětlují, že v tomto boji nemá hlavní význam viditelné vítězství, ale Oslabení záporné síly, která pochází z minulosti. Proto není dobré skládat zbraně a tvrdit, že „nemohu zvítězit nad svou slabostí“. Je potřeba bojovat, protože s každým novým úsilím, namířeným proti špatnému zvyku, se jeho síla zmenšuje a v budoucí inkarnaci už bude lehké jej zvládnout. Ani jedno dobré úsilí člověka nepřijde nazmar, každé splácí část jeho karmického dluhu.
Další mylný závěr, který vyvozují lidé, jestliže si špatně osvojili zákon Karmy, je obsažen v myšlence, že „není žádoucí pomáhat trpícímu. Jednou je to jeho Karma a on sám je jí vinen“. Takový závěr může vést k odměřenosti a nečitelnosti a je od základů nesprávný.
Je naprostou pravdou, že jsme obklopeni nejrůznějším zlem a útrapami, které jsou přirozeným výsledkem špatné Karmy lidí. Ale to není důvod k tomu, abychom proti tomuto zlu nevyvíjeli odvetné úsilí. Špatné myšlenky a skutky vytvářejí utrpení, avšak dobré myšlenky a skutky nahrazují strádání štěstím.
Vůbec není nutné starat se o naplnění vyšší Spravedlnosti. Ta uskuteční svůj bezchybný soud i bez nás. Pro nás je důležité znát svůj dluh, který předepisuje pomáhat všem, kteří vstupují do sféry našeho vlivu. Jestliže se člověk ocitá na naší cestě a my mu můžeme pomoci, je v této možnosti předložen karmický dluh nikoliv jemu, nýbrž nám. On svůj dluh splatí strádáním a my svůj splatíme tím, že mu pomůžeme. Pomáhat trpícím a těm, kdo jsou v nouzi, je nezbytné dokonce i ze sobeckého hlediska. Protože opomineme-li možnost ulehčit strádání, můžeme pro sebe vytvořit Karmu, k jejímuž obsahu přibude nepřítomnost pomoci v naší těžké chvíli, kdy se nám samým nebude dostávat účasti.
Karma nepřekáží žádnému dobrému činu, její zákony umožňují zlepšení vlastní účasti a zejména zlepšení osudu našich bližních.
Ze všeho řečeného vyplývá nevyhnutelná otázka: Musí se duše inkarnovat do té doby, dokud nesplní všechny své karmické závazky? A z druhé strany: Jestliže se nepřestává rodit (díky stále vznikajícím myšlenkám a touhám) nová Karma, vyplývá z toho naprostá nemožnost osvobodit se z nadvlády Karmy? Neztrácí člověk veškerou naději na získání svobody?
Podívejme se na to, z jakých lidských vlastností se skládá tkanina Karmy. Hlavní pružinou, hlavní povzbuzující silou, která nutí člověka k činnosti, tudíž i k vytváření vlastní Karmy, je touha. Co je to touha? Je to mohutná síla, která se rozlévá po celém vesmíru a projevuje se ve všech procesech přírody jako přitažlivost částic. Bez ní by nebylo pohybu, tudíž ani rozvoje. Byla by stagnace. Abychom mohli růst, je nezbytné být činorodými, neboť pouze činnost odkryje vše, co je skryto v podstatě věcí.
Východní moudrost uznává veškerý význam touhy, ve které se pro většinu lidí skrývá podněcující důvod k činnosti. Pro tuto většinu znamená zabít touhu totéž, jako úplně se zříci jakékoliv činnosti. A přesto, když stará moudrost hovoří o „okovech, které nás přitahují ke kolu narození“, ukazuje na nezbytnost „zničit touhy“. Jak chápat tento zdánlivý rozpor?
Rozpor vzniká, jestliže zvolíme za předmět výzkumu nikoliv jednotlivý život inkarnovaného jedince, ale celou cestu rozvoje nesmrtelné lidské individuality, která prošla všemi pozemskými zkušenostmi. Při svých závěrech má stará moudrost na mysli veškerou evoluci člověka až do konce. Jasně rozlišuje stáří lidské duše.
Na úsvitu své pozemské existence se člověk pro sebe lačně zmocňuje všeho, čeho se může zmocnit, všeho, co chce jeho živelná touha po životě. Odtud začíná jeho životní poučení. Vstoupil na cestu „Vykročení“, jak nazývá staré hindské učení začátek evoluční cesty Člověka. Na této počáteční cestě se člověk ztotožňuje se svou vnější formou, se svým tělem. To je nutné proto, že hrubé, ostré dotyky z vnějšku jsou nezbytné k tomu, aby se probudilo spící vědomí člověka-novorozeněte, aby se rozhořela jiskra jeho vědomí jasným plamenem. Těsné hranice, které v sobě uzavírají tu část všeho života, kterou pociťujeme jako svoji osobnost, jsou nezbytné proto, aby člověk zřetelně pocítil své JÁ, aby ho oddělil jako střed sebeuvědomění od ostatního vesmíru. Toto omezení života, toto jeho vtěsnání do úzkých hranic naší osoby, je sobectví. Na „cestě Vykročení“ je sobectví nezbytné. Vzbuzuje touhu, touha vyvolává činnost a prostřednictvím činnosti člověk roste. Zpočátku člověk touží pouze pro sebe, později se jeho sobectví rozšiřuje zprvu na vlastní rodinu, potom na plemeno, národ, stát. V těchto rozšířených mezích se člověk stále ještě snaží brát od přírody a od ostatních lidí pro sebe co nejvíce. To pokračuje do té doby, dokud se jeho duše nenasytí a nebude už chtít více brát. „Cesta Vykročení“ se tím končí. Člověk se začíná ohlížet nazpět a vstupuje na „cestu Návratu“, na které končí jeho touhy brát a vzniká stejně přikazující potřeba dát vše, vrátit nazpět vše, co si vzal od světa, od přírody, od lidí. Bez tohoto návratu nemůže být obnovena narušená rovnováha, nemůže se uskutečnit spravedlnost, na které spočívají všechny světy.
Na „cestě Vykročení“ člověk vytváří svou Karmu. Lačně bojuje o to či ono, namáhá se, vypíná svou vůli, popostrkovaný svou touhou postupuje dopředu. Avšak jen co získá předmět své touhy, vystřídá touhu lhostejnost a rozladěnost, dosažené přestává uspokojovat a člověk se začíná stejně lačně domáhat nových věcí.
Východní moudrost srovnává předměty lidských tužeb s hračkami, které matka drží v rukou s přáním, aby se její dítě naučilo chodit tím, že se bude pohybovat směrem k žádoucí hračce. Toto srovnání vnáší jasné světlo do skutečnosti, že člověka nutí růst nikoliv předmět, nýbrž jím vynaložené úsilí. V tomto cvičení rostoucích sil, v tomto rozvoji dovedností člověka, vyzvaném napjatým úsilím o ovládnutí vytouženého předmětu a v následném rozladění, ve střídajícím se nadšení a nabažení, vzestupu a únavy, tkví celá cesta jeho pozemského rozvoje.
Během celé této dlouhé pouti člověk nepřestává toužit, protože pro nepoučeného člověka je v touze skryta povzbuzující příčina aktivity. Toto povzbuzení pozbude účinku teprve tehdy, když se člověk přesvědčí, že vše pomíjivé přináší jen rozladění a že uspokojit jej může jenom věčné.
Toto přesvědčení přivádí člověka k vědomí svého božství, které opět vede k vědomí jednoty.
Když člověk pozná, že jeho samostatný život, izolovaný od ostatního světa, byl sebeklam, když v jeho rozšířeném vědomí zmizí hranice, které oddělují jeho dílčí život od života celku, tehdy sami od sebe zmizí osobní touhy, což vidíme u lidí, kteří dosáhli dokonalosti, u světců, jejichž touhy jsou nadosobní a zahrnují blaho celého světa.
Taková je evoluční cesta celého lidstva. Je možné ji odůvodněně srovnat se schodištěm, jehož základy jsou ponořeny v temnotě živelné existence, projevující se v sobectví a lačné touze vzít si všechno pro sebe, na úkor ostatních „uchránit svou duši“. Vršek dosahuje do království prosvětleného rozumu a vítězné duchovnosti, která se projevuje potřebou „obětovat svou duši“.
Ale tuto pomalou pouť je možno zkrátit. Podíváme-li se na lidi, kteří se stále ještě zdržují na nejnižších stupních schodiště, získáme představu o mezích její pomalosti. Když přeneseme svůj pohled na světce, ve kterých se už rozvila všechna krása božské přirozenosti, pochopíme, že je v moci člověka tuto pouť neobyčejně urychlit. V čem tkví nástroj tohoto urychlení? Jinými slovy: V čem je nástroj „spasení člověka“? Nástrojem spasení člověka je jeho vůle. Co je to vůle? Dokud je síla, nutící člověka být aktivním, vyzývána vnějšími předměty, nazýváme ji touhou. Vůlí nazýváme tutéž sílu, která však vychází ze samotného člověka a skládá se z obsahu jeho vnitřních zkušeností, řízených rozumem. Takže touha a vůle jsou pouze dva póly jedné a téže síly. Dokud je člověk v moci nižšího pólu, nutí jej k činnosti vnější předměty, je na nich závislý, není svobodný. Jestliže začíná konat vědomě, vybírá si nikoliv to, co je nejlákavější, ale to, co je pro jeho cíl nejcennější. Tehdy vystupuje z kruhu závislosti, stává se pánem svých činů a sám začíná tvořit svůj osud.
Dokud má člověk nerozvinutou vůli, do té doby je otrokem předurčení, je odsouzen pohybovat se osudovým způsobem po „výslednici“ své vlastní Karmy. Avšak otroctví člověka končí s rozvojem vědomé vůle. Neboť vůle může přinášet v kteroukoliv dobu do „rovnice“ jeho života nové hodnoty. Dokud je vůle usměrňována neprosvětleným rozumem, jsou jejím cílem dočasné jevy. Ale když rozum, pronikající stále hlouběji do podstaty jevů, pozná, že dočasné jevy jsou nám dány pouze jako prostředky k dosažení věčnosti, tehdy vůle, prosvětlená rozumem, povede člověka k uskutečnění pravdy a osvobodí jej. Takže všechna tolik rozlišná řešení obtížného problému o svobodě vůle a o předurčení jsou správná, každé na svém místě. Nevyhnutelný osud drží v otroctví ty, kteří neprojevují vědomou vůli. Relativní svoboda existuje pro toho, kdo rozvinul svoji vůli do určité míry a nakonec úplná svoboda je pro ty, kteří poznali pravdu a rozvinuli svou vůli do dokonalosti.
Nyní se začíná rýsovat cesta k vnitřní svobodě, která dělá člověka nezávislým na „okovech Karmy“.
Poznání pravdy je z pohledu východní moudrosti vědomí božství lidské přirozenosti a jednoty celého prokázaného života, vyjadřujícího život Boha. Vůle boží je vyjádřena v zákoně Karmy. Cílem lidského rozvoje je úplný projev božských vlastností člověka. Ty člověka přivedou ke ztotožnění jeho vůle s vůlí Boha. Když v sobě člověk uskuteční toto sjednocení, přijde čas jeho spasení. Takový je konečný smysl učení všech velikých učitelů lidstva. V poznání pravdy a rozvoji vůle se skrývá síla, která může osvobodit člověka z nadvlády Karmy.
Znalost nezvratnosti zákonů vládnoucích vesmíru vyvolává potřebu sjednotit s těmito zákony naši vlastní činnost. Jinými slovy: sjednotit naši činnost s Boží vůlí. Společně s tím vzniká vědomí, že činnost je nezbytná, avšak činnost, směřující nikoliv k rozdělení, nýbrž k jednotě. Taková činnost je neslučitelná se sobectvím. Sobectví bylo nezbytné, dokud jsme žili v temnotě a neznali smysl života. Ale časem se stává zlem, překážkou v rozvoji naší božské podstaty. Z toho vyplývá, že naše činnost musí být nezištná, bez sobectví a bez náklonnosti k jejím plodům. Tato nezištnost je vyžadována od člověka, který se chce osvobodit, spálit svoji Karmu ne jako požadavek morálky, ale jako nevyhnutelnou a dokázanou nezbytnost.
Jak spojit sebezapření a nepřítomnost tužeb s činností, nezbytnou pro růst?
K dosažení tohoto cíle vedou dvě cesty, dvě „dráhy“, jak se vyjadřují hindští mystikové. Je to „dráha Moudrosti“ pro menšinu a „dráha Náboženského cítění“ pro všechny ostatní. Na první dráze dosahuje mudrc sebezapření tím, že ničí své sobectví hlubokým proniknutím do smyslu života. Na druhé dráze je dosaženo sebezapření díky lásce k ztělesněnému Ideálu, ve kterém se už projevila celá krása božské přirozenosti Boha-člověka. Obě cesty vedou k cíli.
Sebeobětavá činnost bez myšlenky na sebe vyvolává vnitřní růst člověka, nezištnost očišťuje jeho srdce. Tímto způsobem se uskutečňují dvojí podmínky spravedlivého života – činnost a absence tužeb, které se zdály být neslučitelné.
Nezištná činnost, nahrazující naše osobní zájmy obecnými, nás postupně přivede ke ztotožnění svého JÁ se všemi a k osvobození.
Velikou pomocí na jedné i druhé cestě je správné pochopení zákona Karmy. Ten, kdo zná zákon, nehovoří o „dobrém či zlém osudu“, ten ví, že Karma představuje Boží vůli v činnosti a že proto není potřeba se jí vyhýbat či se jí bát. Jestliže nás Karma nutí zakoušet bolest a utrpení, nebude toto utrpení tížit člověka, který chápe její ušlechtilý smysl. Naopak, přijme ji klidně a trpělivě, protože ví, že se uskutečňuje zákon spravedlnosti, který vyžaduje, aby bylo splaceno i nejmenší zlo, které způsobil tomu nejnepatrnějšímu tvoru. A ví, že ani jedno z jeho dobrých úsilí nepřijde nazmar.
Cesta očištění od sobectví nese sanskrtský název „Karma-Jóga“ od Karma-činnost a Jóga-jednota. Vede stejným způsobem k očištění srdce, jde-li člověk po „dráze Moudrosti“ nebo po „dráze Náboženského cítění“. Vyžaduje, aby člověk ochotně platil svůj dluh, ve kterém se projevuje jeho Karma. Totéž klidné a pokorné splácení vlastního dluhu, vyjádřené v nezištné Činnosti, je jediným klíčem ke štěstí na Zemi. Uklidňuje a upevňuje našeho ducha, odstraňuje nejmučivější ze všech starostí – myšlenku na sebe. Pouze ve zklidněném duchu se otevírá pravda. Odráží se v jeho hloubce, jako se nebesa odráží ve světlých vodách tichého horského jezera.