H. P. Blavatská
ZÁKLADY TAJNÝCH NAUK
Obsah:
Díl prvý:
Díl druhý: Evoluce vesmíru
Vznik člověka
Závěrečná poznámka
EVOLUCE VESMÍRU
I.
1. Věčná příroda ve svém stále neviditelném rouchu byla zase po sedm věčností zahalena v dřímotu.
„Prostor”, „látka”, „síla” a „vědomí” nejsou věci co se podstaty týče, mezi sebou rozličné, nýbrž jen pojmy po př. stavy Věčné Jednoty (BRAHM), jež jest sama v sobě povznesená nad všechny lidské pojmy a nemá také, protože uzavírá v sobě všechno, ani jména, které by ji mohlo rozlišovati od něčeho jiného. BRAHM jest podstata všeho a co se zdá býti mimo ně, jest jen zjev (Maya) a samo v sobě bezpodstatné.
Věčná příroda neboli „Matka” může býti označena jako to, co nazýváme „prostorem” (Mulaprakriti); „Otec” v ní jest tvůrčí duch (Puruša), který jest obsažen ve všem, ale činný jenom za evoluční periody (Manvantara). Neviditelné roucho jest svět idejí a forem, jenž za doby klidu (Pralaya) obsažen jest ve vesmíru téměř ve stavu podobném strhnutí, dokud příroda z dřímoty neprocitne a nepočne den tvoření. Uvedený verš a verše následující popisují stav světa, jak po přerušení předešlé tvůrčí periody byla zase „země pustá a prázdná” a „duch BOŽÍ vznášel se nad vodami.” Sedm pak věčností se rovná trvání sedmi period Manvantary, jež zaujímá Maha-kalpou časový objem 311,430.000,000.000 našich let. Jest poznamenati, že se tyto verše vztahují vždy jen na jeden vesmír nebo sluneční systém; neboť zatím, co se určitý sluneční systém nalézá v Pralaye, může býti evoluce v jiných slunečních systémech v plném průběhu pokročilá.
2. „Nebylo času, neboť byl skryt v lůně věčnosti.”
Ježto jest pojem „času” jenom pojmem, jenom „představou”, není také vůbec času pro toho, kdo si nečiní představ. Pojem „čas” povstává změnou forem vědomí, které v nás nastupují; v čistém, bezezměnném stavu absolutního vědomí není obsažen pojem času.
3. „Nebylo myšlení, cítění a chtění; neboť nebylo Ah-hiův (nebeských bytostí), které by měly tyto schopnosti.”
Jako člověk v hlubokém spánku nemyslí, nechce, aniž cítí, ale proto přece nepomíjí, nýbrž probude se jest zase týmž člověkem, jako dříve, tak jest to také v celku a ve velkém. Vědomí ve smyslu absolutním jest nesmrtelné, ale projevuje se ve formách relativního vědomí, poněvadž se svými vztahy k stvořeným bytostem stává se relativním. „Ah-hiové” jsou souhrn duchovních sil a podstatnosti vesmíru (Elohim), jejichž činnost v přírodě způsobuje a udržuje pohyb kola evoluce. Jsou to síly, kterými se v přírodě projevuje zákon ducha. Těchto duchovních sil čili „andělů” však před „počátkem” nebylo. BŮH „tvoří na počátku nejprve své svaté anděly”, t. j. uvádí tyto síly v činnost, dříve než pomocí jich probouzí svět forem k novému životu.1
4. „Sedm cest k blaženosti (Nirvána) neexistuje. Všeobecných příčin utrpení (Nidana a Maya) nebylo, neboť nebylo tu nikoho, kdo by je byl způsobil, anebo jim byl podroben.”
Nebylo ničeho rozdílného od všeobecné jednoty, neboť vše bylo jako totéž v jednotě celku a ve velkém obsaženo. Mnohost forem, jimiž se snaží tato jednota za evoluční periody projeviti, byla latentní (neexistující), ježto celá jednota spočívala ve svém vlastním absolutním sebevědomí, nebylo také ničeho, co by bylo tohoto sebevědomí v sobě nemělo. Po pravdě není nic mimo BOHA: všechny formy i s podobou lidskou jsou jen projevy, v nichž se věčná jednota projevuje jako mnohost. Všechny živé bytosti jsou, aby se tak řeklo, jen stíny jediného věčného světla, jež samo o sobě nikdy neustává v bytí, i třeba že formy, v kterých se periodicky projevuje, z existence mizí.
5. „Nekonečné Všechno bylo naplněno tmou; neboť Otec, Matka a Syn byli jedno a Syn ještě neprocitl, aby počal svoji činnost v novém koloběhu.”2
„Světlo bydlí v temnu a svítí do temna a temno nemůže světlo pochopiti.” Temno jest „základ” (Otec a Matka v jednom, z něhož se světlo (Syn, život) zrodí. Jako jest temno nepřítomností světla, tak jest také světlo nepřítomností temna. Jsouť oba dva jen druhy projevů. Jednoho, které není v sobě ani světlem, ani temnem. Obé jest jen relativní pojem. Čím jest temno pro oko materiální, tím jest snad pro oko duchovní hojnost světla. Dojde-li v člověku božská jiskra, která bydlí v temnu, světla sebepoznání, pak se mu narodí „Syn”, vykupitel.
Avšak to, co se děje v člověku, stává se také ve velkém celku; celý svět jest organismus, v němž se duchovní oko namáhá různými formami vědomí ve stvořeních prodrati se nahoru k božskému sebepoznání a tento vzrůst forem nemůže se díti silami, stvořenými od týchž forem, nýbrž silou v nich obsažené a se jimi projevující božské jiskry života. Podobně nestvoří si ani ve vnější přírodě žádný strom, žádná rostlina svůj život sama, nýbrž projeví se tu v individuálních organismech život všeobecný a ve všech působí síla slunce, ačkoliv slunce samo s oblohy nesestupuje a podržuje stále své světlo, byť i formy zanikaly.
BRAHMA (Stvořitel) jest Otec, Matka a Syn v jednom, Jinými slovy: duch, duše a tělo. Ale teprve tím, že se Syn zrodí, stane se „Otec” Otcem a lze jej pomocí Syna (jeho poznáním) jako Otce poznati. Podobně musí i člověk nejprve povstati, než jej možno jako něco povstalého poznati: tím pak, že se sám jako takový poznává, stává se tím, čím opravdu od věčnosti jest.
6. „Sedm vznešených vládců a sedm zjevení pravdy bylo již přestalo býti a vesmír narození zákona nutnosti, byl zahalen v Paranirvaně, aby byl opět vydýchán JÍM, který jest a přece není. Nebylo nic.”
Sedm vládců jest sedm duchů stvoření či vlastností přírody. Jakob Böhme nazývá je „duchy-prameny”, církevní řeč „archanděly”.3 Ze sedmi pravd projevily se až do nynějška jenom Čtyři, ježto se nalézáme teprve na čtvrtém stupni evoluce a ježto se objevili teprve čtyři Buddhové. Paranirvana jest stav dokonalosti, který může pochopiti jen dokonalý stav, o jehož pojem se hádati jest pošetilé. Jest to nejvyšší ideál, jenž se musí v člověku uskutečniti, aby mohl býti pochopen. Pod „vydechnutím” jest míněno vyproudění a vproudění ducha do bezživotných (ideálních) forem, čímž se život ve stvořeních projevuje. BŮH ale jest a není, t. j. ON jest sám v sobě. Jest věčné Bytí všeho bytí, které jest pro nás Ničím, dokud jsme sami nedosáhli plného bytí v něm a dokud existujeme jen jako bytosti zdánlivé. Nebylo nic než jednota a jednota nemá existence, dokud nevstoupí jako jednotka ve vztah k pojmům číselným. Pohyb existuje teprve potom, když se něco pohybuje.
7. „Prapříčiny vezdejší existence byly ustaly působiti; co bylo dříve viditelné, bylo v klidu věčného Nebytí, které jest Bytím.”
Prapříčina osobní vezdejší existence jest především pud po osobním životě a po odlišnosti, podávání se všeobecného sebevědomí k utvoření proměnlivé formy vědomí. Pravé bytí počíná ale teprv pak, když se pravá podstata všech věcí bez ohledu na druh jejich zjevu sama v sobě pozná. V tomto poznání jednoty přestává ale také všechen klam, neboť klam jest jen výsledek mnohosti zjevů.4
8. „Jenom jediné Bytí prostíralo se bez hranic, bez konce, bez odvislosti od jiných prapříčin, v bezesném spánku a život pulsoval nevědomky v prostoru světů v oné věčné přítomnosti, která jest zjevná jen vnitřnímu oku Dangmy.”
Vnější věda se zaměstnává zjevy života u forem, vyšší věda životem samotným. Prvá potřebuje nástrojů smyslových, aby mohla zjevy pojmouti, druhá ale používá otevřeného vnitřního smyslu, který nikdo nezná než jen ten, kdo jej má. Tento vnitřní smysl, toto „oko Dangmy” jest schopnost poznávati pravdu v organisovaném „těle” lidského ducha, které lze dosáhnouti jenom skutečným duchovním obrozením člověka. Oko Dangmy otevírá člověku nebe jeho božského sebevědomí. Proto se říká, že „nikdo nemůže viděti říši Boží, leda tak, že by se znova zrodil.” 5
9. „Ale, kde byl Dangma, když všeduše (Alaya) vesmíru se nalézala v Paramarthě (absolutním bytí) a kolo evoluce tiše stálo (bylo osiřelé).”
Všechny vnější zjevy v přírodě jsou jen obrazy a symboly toho, co se děje v duši světa, po případě v duších jednotlivých individuálních zjevů. Člověk jest v nejvnitrnější části své duše, jak nás tomu také Eckhardt učí, ještě stále v BOHU a v ráji (božském nitru); nepoznává pouze svého nebeského původu a svého věčného bydliště, protože se, jsi klamán bludem zvláštního bytí ve svém tělesném zjevu, identifikuje s tímto zjevem. Teprve, když tento klam jest překonán, může se zase poznávati jako to, co jest v pravdě v BOHU a přišel-li k tomuto poznání za svého života na zemi, vstoupí po smrti sebevědomě opět do tohoto Vyššího vezdejšího trvání. Zemřel-li však, aniž byl dosáhl svého pravého sebevědomí v BOHU, jest ovšem přece také sice jeho duch stále v BOHU, ale jeho individualita si není svého božství vědoma a bude přitahována opět k pozemskému, aby šla znovu do školy života, byla vedena zkušenostmi a zklamáními a aby zemřela opravdově se poznavší: Každý lidský duch jest ovšem nesmrtelný, ale individuální člověk musí dojíti k praktickému poznání své nesmrtelnosti, jinak mu jeho teorie nesmrtelnosti nijak neprospějí, aby se o svojí nesmrtelnosti dozvěděl. Jen ten, kdo se oprostil od klamu zjevů, může poznati pravé bytí v jednotě v sobě samém a ve všech věcech. Absolutní bytí ale nemůže nikdy skončiti, neboť zničením věčného nemohlo by se toto již nikdy více projeviti a každá evoluce světů by měla konec. Proto praví v Bhagavad-ghitě Krišna (božstvo) k Arjunovi (duchovnímu člověku):
„Věz, že ON, jenž všechno rozprostřel, nikdy nemůže zajíti. Nikdo nemůže zničiti Věčné. To se nikdy nenarodilo a nikdy nezemře.” 6
II.
1. „Kde byli stavitelé, zářiví synové vycházejícího slunce pravdy? V tajuplné temnotě, ve svém Ah-hi Paranishpanna. Oniť, kteří vynášejí formy z bezforemného, kořeny stromu světa, Devamatri a Svâbhâvat, spočívali v blaženosti bytí, které se neprojevuje.”
„Stavitelé” jsou tvořivé životní síly ve vesmíru, které si obrazně představujeme jako „sedm planet” a které v esoterickém smyslu jsou sedmi principiemi všesvěta. Paranishpanna jest absolutní bytí a blaženost, stejně jako Paranirvana. To, co se nyní býti zdá, dosáhne buď dříve nebo později v Paranishpanně bytí skutečného, když si dobude Svasamvedany (sebepoznání). Mistr Eckhart praví: „BŮH jest ve všem, také v kusu dřeva. Dřevo ovšem nemá schopností, aby poznalo, že ON v něm jest, a nemůže tedy ani JEHO přítomnosti požívati. Jenom člověk má schopnost uvědomiti si přítomnost BOHA a tím svou božskou přirozenost.
2. „Kde bylo ticho? Kde byly smysly, které ticho vnímají? Nebylo tu ani ticha, ani zvuku. Nic, než nepřetržitý, věčný dech (pohyb), jenž se nepoznává.”
Co jest duchovně nazýváno „dechem”, jest v materiálním smyslu pohybem. Prostor, pralátka a pohyb jsou praelementy přírody. Jest to trojice v jednom, neboť nic z toho nemůže existovati bez druhých dvou. Kde jest prostor, tak jest jak rozsah (pohyb), tak i světová substance, která jej naplňuje; kde jest látka, tam jest také pohyb a prostor atd. Ale příroda netvoří nic bez dechu života, jehož věčnou příčinou jest duch BOŽÍ ve vesmíru.
3. „Hodina ještě neudeřila; paprsek se ještě nezablýskal v zárodku; Matri Padma (Matka Lotos) se ještě neoplodnila.”
Božský světelný paprsek nepronikl ještě do centra přírody, aby tam vzbudil život a povzbudil kolo evoluce nanovo k pohybu; příroda nepřijala ještě oplodňujícího ducha a proto byla „země pustá a prázdná”. Lotos jest symbolem jak vesmíru, tak i člověka. Jeho semeno obsahuje v malém obraz rostliny. Mimo to tkví tato rostlina v zemi, její kmen proniká vodou, její květ se stře do vzduchu a sluneční záře. Stejně tkví pozemský život člověka v materiálním; jeho vnitřní organisace proniká svět chtíčů a vášní, ale jeho duchem rozohněná duše snaží se po duchovní svobodě, namáhá se vzhůru k božskému světlu pravdy.
4. „Její srdce se ještě neotevřelo jedinému paprsku, aby mu jako trojici dala dopadnouti v čtveřici v lůně Maye.”
Vzbuzuje-li trojice (Otec, Matka a Syn) v látce k životu individuální vědomí, stává se z trojice, protože k ní přistupuje forma, čtveřicí. Povstávání formy jest absolutní nutností pro rozvinutí individuální samočinnosti, jejímž cílem jest dosažení individuálního sebepoznání. Bez duchovní organisace byl by sice člověk také duchovní bytostí, ale neměl by individuálního vezdejšího trvání vlastního sebepoznání, a osobního na zkušenosti spočívajícího poznání. Vystupování formy jest však zároveň příčinou iluze (Maya); neboť duše, jež se spatřuje obklopena ohraničenými tělesy, propadá klamu, že jest zvláštním celkem, odděleným od jiného celku. Forma jest příčinou, že člověk zapomíná na své všeobecné božské vezdejší trvání a že, abychom mluvili s Goethem „se malý svět bláznů má za celek”.
V tomto světě bláznů jest duchovní člověk ukřižováván. Musí se však z toho opět vzchopiti a oprostí se tím, že dospěje utrpením a zkušenostmi k přesvědčení o pomíjejícnosti všeho pozemského a k vlastnímu poznání svého božského vezdejšího trvání. K nasbírání k tomu potřebných zkušeností jest jedno jediné vezdejší trvání příliš krátké; individuální lidský duch vystupuje proto stále znovu v novém osobním zjevu na této zemi nebo na některé jiné z planet, při čemž suma zkušeností, která byla jeho charakteru v předcházejících životech vtisknuta, tvoří základ jeho duchovního poznání. Teprve nemá-li již vůbec osobní lakoty, nemá také s pozemským více co dělati. To se ale stane teprve potom, když jako květ lotosu svůj kalich slunci otevře své srdce světlu božské moudrosti.
Tak se dramaticky provádí na zemi veliké tajemství, které se jeví oku vidoucího jako živá divadelní hra ve věčném vezdejším trvání ve velikém celku. „Syn” „neposkvrněné panny”, což tu značí neoddělenou duši světa jako pralátku, stává se každého jitra, v kterém se stvoření uskutečňuje, opět pozemskou „Evou”, naší matkou a představuje lidství jako celek, z kterého se zrodí božství, když dospěje k individuálnímu rozvinutí silou Božského SLOVA.
Tato nauka jest „tajná”, protože může býti plně jasnou jen tomu, v kom se „Syn” zrodil. Teorie, která slouží jenom k uspokojení vědecké zvědavosti, není ovšem ještě vlastním poznáním; všechno věděti, aniž bychom se čím stali, jest iluze. „Vznešená slova sama o sobě nečiní svatým a spravedlivým.” 7
5. „Sedm synů světla se ještě z tkáně světla nezrodilo. Tma sama byla Otcem a Matkou Svâbhâvat, a v Svâbhâvat byla noc.”
Svâbhâvat jest „prostor” nebo spíše duchovní podklad hmotného, které se nám jeví jako „hmota”.
Sedm „synů světla” jest sedm tříd nebeských sil či bytostí, pomocí kterých se „stvoření” uskutečňuje. Bude o nich řeč později.
6. „Tito oba (Otec a Matka) byli zárodek a zárodek jest JEDNOTKA. Vesmír byl ještě skryt v myšlenkách Božích a v Božím srdci.”
Že jest svět stělesněná myšlenka BOŽÍ, zdůraznili již různí básníci, ačkoliv si jich opravdu málo dovedlo o tom utvořiti jasnou představu, jak se toto „myšlení” uskutečňuje. BŮH jest jednotka celku. V této jednotce jsou myšlenky, vůle a slovo jako totéž a nerozdílné. Co BŮH chce, to myslí a co myslí, vysloví činem. Myslí-li ON, tvoří svět v jeho materiální přirozenosti, která jest jeho vlastním „tělem”. BRAHMA není bytostí, která stojí mimo svůj svět, třeba se sám o sobě tyčil nad veškeru přírodu a třeba byl pro veškeré lidské pojmy nepochopitelný a nedosažitelný. „BŮH”, praví Jacob Böhme, „jest vůle věčné moudrosti”. Tuto moudrost poznáváme teprve pak, když se v nás projevuje. Mistr Eckhart praví: „V jasném zrcadle věčnosti, ve věčném vědomí sebe sama vytváří OTEC otisk sebe sama, svého „Syna”. V tomto zrcadle odráží všechny věci a lze je tam rozeznati, ovšem ne jako stvořené, nýbrž jako boha v BOHU. OTEC stvořil všechny věci z ničeho; Syn jest praobraz veškerého dění, Duch jest dozorce a pořadatel dění ve věčnosti a v časovosti. Syn involvuje ideje věcí, Duch obklopuje věčný světový pořádek.8
BŮH nemá proto, jak také praví Böhme, kolikeré myšlenky, nýbrž jenom jednu jedinou myšlenku a vůli, totiž zploditi svého Syna. Tato myšlenka uvedena vůli v pohyb, nabude výrazu opětným probuzením přírody (stvoření) a tím počínající evoluci světa forem.
„Myšlení BOHA” nepředpokládá proto „myslitele” od světa odlišného, nýbrž samotný vesmír jest vnějším výrazem všudypřítomné věčné moudrosti, která se nazývá SAT, absolutní bytí, nejvyšší idealita a zároveň jediná reálnost. O něm praví Bhagavad-ghita: „Nad všechny bytosti povznesený, bydlí ON přece ve všem, sám v sobě nepohnutý, ON se pohybuje ve své přírodě. ON jest daleký a přece blízký. ON není rozdělen na bytosti a přece působí ve všech.” 9 A mistr Eckhart učí: „Co mají stvoření na sobě, to vše má BŮH v sobě.”
III.
1. „Poslední záchvěv sedmé věčnosti proniká nekonečnem. Matka nabývá a šíří se z vnitra na venek jako květy lotosu.”
Slovo „věčnost” neznačí dobu bez konce, nýbrž jednu periodu, ve které neexistuje představa času, nebo, lépe vyjádřeno, stav blaženosti, jenž jest povznesen nad každou představu časovou. Jakob Böhme praví: „Komu jest čas věčností a věčnost jako čas, ten jest zbaven všeho boje”. Joh. Scheffler stejně učí: „Já sám jsem věčnost, opustím-li čas a pojímám-li úhrnem sebe v BOHU a BOHA v sobě”.
2. „Záchvěv se šíří; dech prolétá všechno a naplňuje také zárodek temna, který jest v temnu, jež se pohybuje nad dřímajícími vodami života.”
„Zárodek” jest všude. Výraz „nad vodami” jest pojímati ve smyslu duchovním.
3. „Z temna svítí světlo, a světlo vysílá paprsek do vod, do mateřské hloubi. Paprsek proniká panenské vejce a rozechvívá je. Uniká z něho nevěčný zárodek, z jehož zhuštění povstává vejce světů.”
Světelný paprsek, který proniká vodstvem, jest Boží myšlenka, která naplňuje chaos. „Panenské vejce” představuje plodnost v její plnosti a v nevěčném zárodku obsažena jest potencialita evoluce nadcházející světové periody. „Vejce světů” jest symbol vezdejšího bytí a vývoje ve vztahu vnějším, vnitřním a duchovním, ohraničená příroda, která jest podkladem každého vezdejšího trvání, celku nejmenšího zrovna tak jako největšího.
4. „Trojice spadá ve čtveřici, zářící podstatnost se stává sedmicí dovnitř i na venek. Svítící vejce (Hiranyagarbha), jež pro sebe představuje trojici, koaguluje a rozprostírá mléčné bílé vločky hlubinou Matky, kořenů, z nichž tryská oceán života.”
Vše ve světě spočívá na určitém čísle, na určitosti božské myšlenky, božského dechu nebo slova; nic není bez čísla. Bůh jest jednotka, která teprve tehdy stane se sebevědomím, projeví-li se v nás samotných ve své trojici, jako poznávající, poznané a duch poznání. Stane-li se však ve formě, přistupuje forma jako čtvrtá, t. j. trojice spadá ve čtveřici. Tím se ale nestává nekonečná trojice nekonečnou čtveřicí, nýbrž trojice existuje ve čtveřici i mimo ni: jako sedmice dovnitř i na venek. Pod „mléče bílými vločkami” jest vyrozuměti rozličné: světovou látku a voj hvězd, tak jako vše, co jest obsaženo v prostoru a tudíž určeno, aby vystoupilo jako zjev.
5. „Kořen jest tu, světlo jest tu a přece jest Oeaohoo jednotou.”
„Kořen” jest SAT, absolutní bytí, světlo LOGU; „vločky” nebo ono „koagulované” jest projev. Přeze všechnu mnohost zjevů nevystupuje však věčná podstatnost ze své jednoty. Světy povstávají z řinoucího se z pralátky, ne však ze samotného PARABRAHMY. Proto také mluví bible o TOM, který všechno rozprostřel a ve všem jest. Také v Bhagavad-ghitě stojí: „Já jsem pramen, z kterého tryská vesmír a v který se vrací. Šálen jsi změnami Prakriti (bytosti přírody), svět MNE nepoznává, jenž jsem nade vším proměnlivým a věčný”. (Kap. VII, 6. a 13.)
6. „V každé kapce oceánu nesmrtelnosti byl obsažen kořen života, a tento oceán byl zářivým světlem, totiž ohněm, teplem a pohybem. Temnota zmizela a nebylo jí více. Zmizela ve vlastní bytosti, v těle ohně a vody, Otce a Matky.”
Zde není řeč o vnějších, nýbrž o duchovních věcech nebo stavech, z kterých povstávají vnější zjevy. Podkladem celého vesmíru jest všesebevědomí (Amrita, moře nesmrtelnosti) a nesmrtelnost jest tedy obsažena v každé věci, třeba by si každá věc nebyla v ní samotné obsažené nesmrtelnosti vědoma.
„Světlo” a „Tma” jsou dva stavy jedné a téže podstatnosti. Kde jest světlo, tam již neexistuje stav temna a proto také nemůže temnota světlo pochopiti.10
7. „Viz, ó Lanoo, zářící dítě obou, plnost nádhery, která nemá rovné; svět světla, jenž jest synem temného prostoru světového, který se zvedl z hlubin velikého temného vodstva. To jest Oeaohoo, novorozenec, který... (kterého nyní znáš jako Kwanshai-jina). Svítí jako slunce. Jest ohnivým Božským Drakem moudrosti. Eka (jednota) jest Chaturem (čtveřicí), a Chatur béře na sebe trojici. Sjednocení Chaturu a trojice tvoří Saptu (sedmici) a v ní jest sedm těl, z nichž se stane Tridasa (3 × 10 + 3 = 33), zástupy vojsk a legiony. Viz, jak nadzvedá závoj a rozvinuje jej od západu a východu. Hořejšek zraku ukrývá a dolejšek se utváří jako veliká iluse (svět zjevů). Dává zářícím (hvězdám) jejich určená místa, dělá z hořejška moře ohně bez břehů a z projevené jednoty (elementu) veliké vodstvo.”
Svět světla jest dítětem temného prostoru světového. Paprsek světla, který proniká na počátku červánků stvořitelského díla hlubiny vesmíru, aby povstal Oeaohoo („mladší” [nový život]), jest určen k tomu, aby se stal za nadcházející evoluční periody „semenem” nebo „zárodkem” všech věcí. Jest v něm obsažena Božská myšlenka; jest to tělesný člověk, výrobce světla a života a bude nazván „Drakem moudrosti” čili LOGEM. Obsahuje sedm stvořitelských mocí (Sefirot) „Kdo se koupá ve světle Oeaohooa, ten nebude nadále šálen závojem Maye (klamem zjevů)”. Onť jest Kwan-shaijin, božské SLOVO.
„Drak” jest světlo astrální. „Drak moudrosti” však jest vyšší než astrální světlo: „jest to božské světlo, Duch Svatý (a proto jest had symbolem moudrosti); kdežto astrální světlo, „éter” jest jen „duchovní hmota”, která ve svém konečném zhuštění představuje tělesný svět. „Hořejšek”, který pohybuje světem, jest jeho základní inteligence, „oheň” nebo „duch”, „dolejšek” jest myšlenka ve svém projevení.
8. „Kde byl zárodek a kde byla nyní nejasnost? Kde jest duch plamene, hořícího v tvé lampě, žáku! Zárodek jest čin (vezdejší bytí), a čin jest světlo, bílé, slávou ozářené dítě temného otce, jenž bydlí v skrytosti.”
„That” (tibetský) jest vše, co bylo, jest, anebo bude. Ve „světle” jest všechno obsaženo a světlem se vše projevuje. Temno však jest podstatností nebo tělesností, bez nichž ani světlo se nemůže projeviti.
9. „Svět jest studený plamen, plamen však jest oheň. Plamen dává žár, který tvoří vodu: voda života ve Veliké Matce (Chaosu).”
Světlo, plamen, oheň, žár jsou označení pro stavy něčeho, pro co nemáme jména, co ale, abychom si o tom učinili pojem, můžeme snad označiti jako „električnost” nebo jako sílu životní. „Oheň” jest symbol plodícího, „světlo” symbol plozeného, „plamen” symbol duše, obsažené ve všem. Snad si můžeme podle výše popsaného postupu utvořiti ideu, myslíme-li si různé elementy složeny z rozličných elektrických napětí pralátky před tím nepochopitelné.
10. „Otec a Matka tkají síť, jejíž hořejší část jest upevněna na duchu (Purusha) světla, pocházejícím z nejasnosti, dolejší však na hmotě (Prakriti), stínu ducha. To byl vesmír, napjatý ze dvou substancí a spojený v jednu, kteráž jest Svâbhâvat.”
11. „Síť se šíří, utkví-li na ní dech ohně (Otce); stahuje se, dotýká-li se jí dech Matky („kořene hmoty”). Pak se oddělují Synové (elementy, se svými mocemi a inteligencemi) a rozdělují se, aby se vrátili na konci Velikého Dne do lůna Matky a aby se stali s ní zase jednotou. Ochladí-li se však síť, zazáří; Synové se rozšiřují a stahují pomocí svých vlastních bytostí a srdcí; objímají nekonečno.”
Síť nebo „ohnivá mlha” se šíří, probíhá-li kosmem žár. Žár rozkládá elementy a uvádí světy zpět do elementu základního, z něhož se vyvíjejí za působnosti Fohatu nové planetární mlhy a světy. Toto periodické rozžhavování a ochlazování, rozšiřování a stahování představuje pohyb života, pulsující v nekonečném prostoru Svâbhâvat). Celý vesmír představuje tedy organismus, Jehož srdce se periodicky stahuje a roztahuje a tím podmiňuje vyproudění a zpětné vproudění života ve všech částech velikého celku. Tážeme-li se však, co to jest, co uvádí srdce vesmíru v pohyb, odpovídá tajná nauka, že to jest vše tvořící Věčná Síla, projevy abnormální inteligence, čili jinými slovy, vůle Věčné Moudrosti, která jest tu duchovním sluncem všehomíra.
12. „Pak posílá Svâbhâvat Fohat, aby utvrdil atomy. Každý z nich jest částí sítě, každý se rozvíjí v svět, při čemž se v něm zrcadlí obraz Mistra, jenž existuje sám od sebe (nestvořeného), jako ve skle.”
Fohat jest výtvarná síla v přírodě (životní električnost): to, co jest vtisknuto hmotným idejím, obsaženým v universálním duchu.
IV.
l. „Slyšte, děti země, co vás učí synové ohně. Vězte, že není ničeho prvého, ani posledního; neboť vše jest jediné číslo, které vzešlo z toho, co není číslem.”
Počítati začínáme jedničkou; čas ubíhá, ale zůstane při tom, vždy ještě čas k vědomí, že člověk jest myslitel: t. j. může si jedničku mysleti. To, co jest si vědomo, že může mysleti — třebas to nemyslelo — není nic ohraničeného, není číslo; ale z jedné této základní myšlenky, kterou si lze představiti, rozvinou se všechny s ostatní následné řady myšlenek, čísel a stvoření. Děti země jsou l pozemští lidé a pozemský rozum, který pochází z bohyně měsíce l (Fantasie); synové ohně jsou nebeské děti slunečního boha, nebeské síly člověka.
2. „Poslyš, co jsme se my, potomci prapůvodní sedmice, kteří jsme se zrodili z praplamene, naučili od našich otců.”
Z praplamene narození odpovídají nejvyšším bytostem ve vesmíru, „archandělům” křesťanů a narozeným z ducha BRAHMOVA. Pod „učením se” nesmíme si však představovati vnější učení, nýbrž vnitřní vnímání. Duch sděluje s jiným tak, že naň nechá prouditi své světlo. Moudrost nesděluje se s člověkem prázdnými slovy, nýbrž vnitřním osvícením.
3. „Ze vznešenosti světla, jež zářilo z věčného temna, vytryskly v prostoru světů znovuprocitlé inteligence (Dhyan-chohang), jedinec z vejce, pak šestice z pětice, pak trojice, jednota, čtveřice, jednota, pětice; dvakrát sedmice jest suma úhrnná; a tyto (sedmice) jsou: essence, elementy, stavitelé, čísla, beztvární, vtělení a síla bohočlověka, kteráž jest úhrnnou sumou. A z bohočlověka vyzářily postavy, jiskry, posvátná zvířata a poslové svatých Otců (patriarchů neboli Pitriů) vnitru svaté čtveřice.”
Haranyagarbha jest BRAHMA, „svítící vejce, které září jako slunce”. Kumarové jest oněch sedm, kteří pocházejí ze čtyřnásobného tajemství. Čtyřka jest číslo pravdy a její podstatnost odpovídá „Novému Jerusalemu” Jany Leadeové. Prajapatů jest stejně jako sefirotů, sedm. Stejná čísla nalézají se také v kabbale. Jedinec, který pochází z vejce, šestice a pětice dávají dohromady 1065. To jest číslo „prvorozených” a rovněž číslo Jehovy: totiž jod 10, vau 6 a dvakrát he 5, což dohromady dává 21=3×7. Trojice, jedinec, čtveřice, jednotka a pětice (dohromady 14-2×7) dávají 31415, číslo hierarchie Dhyan-chohanů (zástupů nebeských vojsk) t. j. číslo sféry vědomí o nesmrtelnosti ve smyslu mystickém. Zevně pojato značí číslo 3.1415 (nově odkryto Ludolphem a proto nazýváno „ludolfské číslo”) poměr průměru kruhu k obvodu. Sumu 311,040.000,000.000 obdržíme podle kabbalistického výpočtu. To jest číslo jednotlivých světových period.
Všechny naše výklady mohou toto tajemství jen naznačiti, ne však vysvětliti. Devové, Pitriové, Rishiové, Sury, Asury, Daityové a Aditiové, Danavové, Gandharvové atd. mají jména korespondující s kabbalou a označující se v nauce křesťanské jako Trůny, Knížata, Ctnosti, Cherubíni a Serafíni, Andělé a Archandělé, Démoni atd. „Posvátná zvířata” ale jsou jiné tajemství: Dvanáct znamení zvěrokruhu.
4. „To byl zástup vojsk hlasu božské sedmičky. Ohnivé jiskry sedmice jsou poddány jedinci, dvojici, trojici, čtveřici, pětici, šestici a sedmému ze sedmice; jsou jejich sluhy. Tyto (jiskry) nazývají se sférami, trojúhelníky, kostkami, liniemi, vzdělavateli; neboť takto stojí věčný Nidana, Oi-ha-hou.”
Tyto věty se vztahují na rozdělení všelikých inteligencí ve vesmíru, podle nichž se mohou také rozdělovati rozličné typy lidstva na zemi, neboť konečně všecko, co viditelného na světě existuje, jest jen symbol toho, co v něm (pro nás neviditelně) existuje. Všechno povstalo SLOVEM; slovo jest výraz myšlenky. Povstalá věc jest jen výrazem vnitřního smyslu; ve smyslu leží skrytá síla. Kdo vyslovuje slovo, volá jím myšlenku do vezdejšího bytí. Věci jsou pro nás tím, jako co si je představíme; jména, jež slyšíme, volají v nás příslušné myšlenky k životu. Co člověk mluví, může mu, aniž to ví, nebo chce, býti k požehnání nebo k prokletí; neznalosti okultních sil přírody bývají často neštěstím člověka. Slova jsou vlastně jen zvuky, které nejsou ani škodlivé, ani spásonosné; dostávají sílu teprve smyslem v nich obsaženým a duchem, ve kterém jsou proneseny. Božské SLOVO jest základ všeho. Slovo ale povstává dechem a dech jest projev života. V tomto smyslu jest také celý vesmír dechem ducha BOŽÍHO čili jeho vysloveným SLOVEM a ON sám jest smyslem celku.
5. „..... to jest: „Temnota”, něco neohraničeného nebo něco, co jest bez čísla; Adinidana, Svâbhâvat, neznámé.
I. Adi-sanat, počet; neboť on jest jednička.
II. Hlas slova; Shabhavat, čísla; neboť on jest jednička a devítka.
III. „Čtverec bez formy.”
A tato trojice, uzavřená v nekonečném kruhu, jest svatou čtveřicí, a svatá čísla odpovídají beztvárnému (Arupa) vesmíru. Pak přijdou „Synové”, sedm bojovníků, Prvý, Osmý jest vynechán, a jeho dech jest výrobcem světla.”
V ario-indičtině jest mnoho výrazů, pro které my máme jen výraz „BŮH”, jež však představují pojmy od sebe zcela odlišné, z kterých každý se vztahuje na jisté zvláštní aspekty božství, ducha a přírody a na různé způsoby nazíraní na veliký celek. Adi-sanat označuje „starce dnů”, BRAHMU stvořitele, Svâbhâvat označuje mystickou substanci prostoru světů, prapramen přírody. Čísla povstávají z čísla jedničky. Jedna a devět jest deset. Desítka jest číslo úplnosti. To nám přivolává na paměť, že nula (stvoření) nemá ceny, je-li postavena před jedničku (Boha). Postavena však za jedničku stává se úplnou a tvoří desítku. „Čtverec bez formy” značí trojjedinost projevenou v nekonečném vesmíru (kvadratura kruhu).
Prvé, co jest vynecháno, nebo-li vyvrženo, jest slunce našeho slunečního systému. Rig-véda praví: „Osm se narodilo synů z Aditi, matky Bohů (substance prostoru světů). Blížila se bohům se sedmi, ale osmý Mârttanda (naše slunce) byl vyvržen”. Tato alegorie ví, že naše slunce jest jen odrazem jiného vesmírového slunce centrálního, dále že „Sedm planet” vedle slunce má společný původ.
6. „..... Pak druhých Sedm, Lipikové, kteří byli způsobeni trojicí (slovo, hlas a duch). Vyvržený syn jest Jeden, slunečních synů jest bez počtu.”
Lipika značí božskou podstatnost (božské myšlenky), na nichž spočívá pořádek všehomíra (zákon Karmy), — ideje, podle kterých „stavitelé” opětovně vystaví kosmos na počátku jednoho každého dne tvoření, po čemž pak idea čili obraz všeho, co tu již kdysi bylo, jest uschována v „astrálním světle” („paměť přírody”, Akasa, zpět zářící ether).
A tak jsou vždycky jak minulost, tak i budoucnost ve vždycky přítomné věčnosti po ruce. To, co se děje, vtiskne se do světové paměti a jako v paměti po ruce jsoucí dává příčinu k opakování toho, co již se stalo. „Astrální světlo” jest kniha života, do které Lipikové zaznamenávají činy lidí. Lipikové jsou síly, které provádějí zákon věčné spravedlnosti a na tom, co jest v knize života jednoho každého člověka zaznamenáno, závisí jejich postavení a určení v jejich nejbližším znovuobjevení se na zemi. Člověk by musil býti na věky blázen osudu a věčně se pohybovati v kruhu, kdyby v něm nebylo cosi vyššího a věčného, co jest povzneseno nad zákon, totiž zákon sám, a čím více se člověk svým pachtěním se po poznání blíží věčnému, tím více stává se jeho kruh spirálou a jeho vůle volnou.
V.
1. „Původní sedmice, sedm prvých výdechů Draka moudrosti, působí svým kroužícím dechem ohnivou vichřici.”
Tento verš jest jedním z nejtěžších v této knize. „Stavitelé”, „Lipikové”, „Synové moudrosti” atd. nejsou fantastickými alegoriemi, nýbrž personifikovanými silami a podstatnostmi, formami vědomí, které jsou základem skutečné podstaty lidského nitra. Tajná nauka praví, že se nejpůvodnější duchovní inteligence vtělují, aby uskutečnily bohorovného sebevědomého Člověka a že musí proto projíti stupni lidského vývoje. Tento vývoj nepokračuje jen na naší zemi, nýbrž také na jiných planetách a na jiných slunečních systémech. Přítomné lidstvo planety Země, vzato ve velkém a jako celek, jest samo takovou inteligencí neboli podstatností, která v průběhu svého vývoje dosahuje rovnováhy ducha a hmoty, ale ještě jí nepřekročila. Hegel praví, že (relativně) nevědomé způsobilo vesmír, naděje se, že tím dospěje k jasnému sebevědomí. BRAHMA má v sobě od věčnosti nátlak k tvoření, neboli, jak se vyjadřuje Jakob Boehme, „BŮH nestvořil svět z žádného jiného důvodu, než z lásky k lásce”.
Podle tajné nauky jest celé stvoření výlevem dechu božstva a také bible s tímto názorem souhlasí, jestliže jí dobře rozumíme. Tak praví žalmista (žalm 104): „Vydechneš-li TY svůj dech, jsou stvořeni a TY obnovuješ tvářnost země. — ON dělá větry svými anděly a planoucí oheň svým služebníkem”. „Ohnivá vichřice” jest kosmická hmota. Každý atom této hmoty skrývá v sobě schopnost sebevědomí. A tak nepovstal svět jen „slepou náhodou” nýbrž byl vystavěn uvnitř bydlícími inteligentními silami, které jsou výlevy božské moudrosti. Tato božská moudrost jest jen jedna jediná. Proto nalézáme v základě všeho jen jeden jediný všudy přítomný zákon, jenž určuje pořádek celku.
2. „Tito jej učinili poslem své vůle. Ze Dzyu sestává Fohat; rychlonohý syn božských Synů, jejichž syny jsou Lipikové, se pohybuje v kruhu. Jest koněm a myšlenka jezdcem. Letí jako blesk ohnivými oblaky; postačí tři a pět a sedm kroků přes sedm horních a sedm dolních oblastí. Pozdvihuje svůj hlas; svolává nesčíslné ohnivé jiskry a sjednocuje je.”
Prapůvodní sedmice používá „Fohatu” (který lze asi přeložiti slovem „životní električnost”) jako svého těla a činí jej plnitelem své vůle. Tajná nauka rozeznává sedm Dhyani-Buddhů čili „Nebeských Buddhů” (osvícených duchovních inteligencí), jejíž projevy o materiálním světě jsou Buddhové, kteří se objevili na zemi, z nichž však až dosud se jich objevilo tímto způsobem teprve pět, kdežto šestý a sedmý se objeví teprve v dalekých generacích.11 Jsou to takřka duchovní předobrazy Buddhů, kteří se objevují na zemi zrozené z božské bytosti a prosté všeho pozemského.
Fohat jest životní síla stvořitelského slova, vyrábitel forem v projevené přírodě. Ve smyslu abstraktním jest Fohat to, co působí v prapůvodní bezezjevné jednotě mnohost; síla, kterou se jednotka projevuje jako dvojice a trojice. Trojice se projevuje jako mnohost forem a Fohat jest spojující síla jednoty, která pohromadě drží atomy, přitažlivost, která je mezi sebou spojuje. Když se Fohat sděluje principím Akasy, působí na pralátku, jež se projevila (jeden element); ježto se tím rozděluje na různá střediska energie, uvádí v činnost zákon evoluce, který jsa poslušen božských myšlenek, volá k životu všechny ty rozličné stavy vezdejšího trvání v projeveném slunečním systému.
Sluneční systém však, jenž se tímto způsobem projeví, sestává, jako vůbec všecko, co pochází z těchto středisek, také zase ze Sedmi Principií a proto sestává i konstituce lidská zrovna tak jako svět ve velkém z těchto Sedmi Principií, jejichž rozdělení bylo známo starým Ario-Indům a Egypťanům stejně jako kabbalistům, naproti tomu však je moderní filosofie ztratila z dohledu, takže nemá již ani pro ně jmen nebo označení. Fohat jest personifikovaná životní elektrická síla, jedna transcendentální energie, která drží pohromadě a spojuje všechny kosmické síly. Jinak pojat, jest Fohat energie slunce, elektrické fluidum života a čtvrtý princip, takřka „zvířecí duše přírody.” 12
„Tři a sedm kroků” se vztahuje na sedm sfér, které jsou obývány lidmi a také na sedm oblastí země. „Tři kroky” se vztahují na ducha, duši a tělo a značí sestupování světelného paprsku LOGU do hmoty, t. j. do ducha, pak do duše a pak do lidského těla, jehož životem se stává. Když se tento světelný paprsek stane v člověku činným, „znovuzrodí” se člověk duchovně, t. j. stane se opět bytostí bohorovnou, když „SLOVO tělem učiněno jest”. O Sedmi Světech (Loka) bude řeč níže.
3. „Jest vůdcem a směrodatnou hvězdou. Počíná-li své dílo, odděluje ohnivé jiskry spodní říše (říše nerostů), které třesouce se radostí bydlí ve svých zářivých bytech („mlhovinách”) a utváří z nich zárodky Pohybujícího se v kruhu. Staví je do sedmi uhlů prostoru: jedno však, hlavní koleso, doprostřed.”
„Kola, která se pohybují v kruhu”, jsou střediska sil, kolem nichž se rozprostírá kosmická hmota, jež se stává sféroidickou a konečně kulovitou, při čemž probíhá všech šest stadií zhušťování. Pohyb, který pulsuje za period klidu v každém dřímajícím atomu, má za Kalp (Aeonů) života stále vzrůstající sklon k nastoupení kruhovité dráhy. „Božstvo se stává vichřicí”. Příčinou pohybu není tedy hmota sama, nýbrž oživující princip v ní, Opharim hvězd a planet „Andělé sfér”, duše kroužícího světového tělesa.13
„Šest směrů prostoru se vztahuje na dvojitý trojúhelník, jenž jest symbolem sestupu ducha do hmoty a vzestupu hmoty k duchu.
4. „Fohat vede spirální čáru, aby spojil šestici se Sedmým; zástup vojsk Synů světla stojí v každém úhlu, Lipikové ve středním kole. Praví: „Toť dobré!” Prvý božský Svět jest připraven; prvý (jest nyní) druhým; pak se objeví v božském Beztvárnu (ve světě božské myšlenky) Chhayaloka (svět stínů původních forem, t. j. intelektuální svět), prvé roucho Anapadaky.”
Evoluce jak u jednotlivého člověka, tak i v celé přírodě se pohybuje ve spirálách. Hmotná příroda se pohybuje vždy v kruhu podle zákona Karmy, jehož representanty jsou Lipikové. Kdyby tu nebylo nic vyššího, byl by celý svět zrovna tak jako život jednotlivcův podoben šlapacímu mlýnu, ve kterém se to, co tu již bylo, stále opakuje. Takto však jest ve hmotné přírodě skryta božská duše, jejíž silou se pozdvihne otáčející se kolo při každé otáčce o stupeň výše. Fohat representuje tuto sílu Božské moudrosti čili živou touhu po Vyšším, „duševní příbuzenstvo” mezi božským principem v malém organismu a božským zákonem celé přírody.
Zástup vojska Synů světla sestává z duchovních inteligencí (andělů čili Dhyan-chohanů [duchů planetárních].)14 Jsou to mystičtí strážcové, jejichž duchem15 se řídí evoluce od počátku až do konce jednoho Manvantary.
„Prvý jest druhým”, t. j. (svět) jest prvým v projevení se vstoupivším světem; jest ale druhým, protože mu předchází (svět) nezjeveny (subjektivní), ze kterého povstal, Myšlenka jest tu; skutečnost se ale stane teprve tehdy, projeví-li se činem.16 To, co jest tu základem, jest Sat.17
Beztvarý svět Boží myšlenky může býti nejlépe popsán asi jako nad vše myšlení povznesené Božské Sebevědomí, jako ono „myšlenkové světlo”, jehož vezdejší trvání umožňuje činnost myšlenkovou; oblast „ducha”, která osvětluje svět myšlenek a kterou lze přirovnati ke světlu slunečnímu, jež se rozkládá v sedm paprsků, z nichž každý se jeví opět rozdělen na sedm barev.18
5. „Fohat učiní ještě pět kroků a zřizuje okřídlené kolo v každém úhlu čtverhranu pro čtyři Pomazané a jejich zástupy.”
„Pět kroků” se vztahuje na pět hořejších sfér vědomí. Celkem se počítá takových sfér sedm, z nichž dvě spodní náležejí pláni astrální a světu pozemskému. Čtyři Pomazaní však jsou čtyři vládcové či archandělé, kteří panují čtyřem nebeským krajinám; jsou to (duchovní) síly, z nichž každá má své zvláštní vlastnosti, kterými se od druhých liší. „Okřídlené kolo” je symbol duše, která potřebuje perutě, aby se mohla vznésti k duchovní výši. V katolické církvi se znázorňují tyto čtyři duchovní síly symboly draka (Rafael), lva (Michael), býka (Uriel) a orla (Gabriel). (Tyto symboly se dávají čtyřem evangelistům).
6. „Lipikové opíší trojúhelník jako prvý, kostku jako druhou a šestirohou hvězdu uvnitř Jednoty (kruhu). Jest to kruh, který se jmenuje „Nepřekročuj mne” pro ty, kteří vystupují a sestupují a také pro ty, kteří kráčejí za Kalpy vstříc Velikému Dni, jenž slově „Buď s námi”. Tak se přetvoří Arupa a Rupa (beztvarý svět a svět forem) z jednoho světla v sedm; z jednoho každého z těchto sedmi v sedmkrát sedm světel. Kola chrání kruh.”
Tento verš se vztahuje na klasifikaci zástupce nebeských vojsk čili duchovních podstatností ve vesmíru. Lipikové, ochránci Karmy, opíší nepřekročitelnou hranici mezi osobností a Vyšším Já.19 Hmotný svět se svými rozličnými formami jest jen symbolem nebo projevem jediného, Bezejmenného, jež se nám představuje jako mnohost zjevů. Ti, jež sestupují a vystupují, jsou duchovní individuality, vtělující se monady, které teprve v den, jenž slově „Buď s námi”, t. j. když přemohly nevědomost, klam a vášeň a přišly k pravému sebepoznání, mohou překročiti kruh a věděti, že nemají zvláštního bytí, nýbrž s lidstvem a prostřednictvím jeho s božstvem v lidství.
Že se neprekročitelný kruh nevztahuje na určitou lokalitu, o tom snad není nutno se zmiňovati, neboť v nekonečnu, o kterém se zde mluví, není hranic.
Ve Vyšších oblastech vědomí ve vesmíru jsou bytosti, které stojí tak nezměřitelně výše než člověk (ve své zvířecí přirozenosti), že si je může představiti jenom jako bohy a jejich souhrn jako Boha. Velikost jejich vezdejšího bytí u přirovnání s námi lze srovnati s rozdílem, jaký jest mezi člověkem a mravencem. Že o existenci těchto Vyšších Bytostí moderní filosofie nic neví, to na věci nic nemění. Popírá-li pozemský člověk ve své domýšlivosti vezdejší trvání těchto vyšších inteligencí, podává tím jen důkaz své krátkozrakosti.
K vyšším třídám těchto bytostí (které prošly lidskou evolucí) náleží sedm řádů božských inteligencí; k šesti níže stojícím patří třídy, které jsou na zemi ve spojení s lidstvem. Lze je srovnati se sedmi paprsky, z nichž se jeden každý rozpadá opět na sedm barevných odstínů, a v každém člověku převládá buď jeden nebo druhý barevný odstín, jímž jest spojen s tímto duchovním světem a speciálně s třídou, ke které náleží. Každá lidská individualita má tedy pravý původ v jedné z těchto duchovních podstatností.20 Školská věda může se namáhati spekulovati o tom, jak může býti vyvolán cit a vědomí intelektuální a duchovní činnost mrtvé hmoty mechanickým pohybem; nepřijde při tom nikdy k cíli. Může ovšem analyzovati a rozebírati pouzdro, které člověk na zemi obývá, ale život sám, jenž jest funkcí ducha, bude vždy tajemstvím pro každého, kdo nemůže nebo nechce duchovně poznati ducha, který jest ve všem.
Nade vším individuálním vezdejším bytím stře se ale Paranirvana, absolutní jednota, které dosáhneme jenom tehdy, když individualita překročila všechny stupně vývoje. Paranirvany dosáhneme tím, že tato jednota má kořeny v nejhlubším nitru srdce každého člověka, takže Božská část člověka spočívá stále v BOHU, kdežto on (člověk) co do svého zjevu přebývá ve světech nižších.
VI.
1. „Silou Matky milosti a poznání Kwan-jin, „trojice” z Kwan-shai-jin, která bydlí v Kwan-jin-tien, Fohat, dech její pošlosti, Syn synů, jenž vyvolal z dolejší propasti (chaosu) iluzivní formu Sien-čan (vesmír) a sedm elementů.”
„Krvan-jin” (čínsky) odpovídá Božskému LOGU, nebo ještě více „věčnému ženství”, jež jest „matkou, ženou a dcerou” Božského SLOVA, jinými slovy: odpovídá světlu Ducha Svatého, jež se projevuje Logem (Iswarou).21 Kwan-jin-tien odpovídá pojmu „nebeské harmonie”, bytu Kwan-jiny; jest to Verbum (Vach) nebeského člověka nebo Sephira kabbalistů. Tato síla jest magickým (tvořivým) elementem zvuku (ve smyslu okultním) v éteru a v přírodě, pomocí něhož svět a sedm elementů vstupuje v projev.
2. „Rychlonohý a zářící způsobuje sedm středisek Laya, jež jsou nepřemožitelná až do Velikého Dne, „Buď s námi”; staví vesmír na tyto věčné základní kameny a obklopuje je zárodky života.”
Sedm „středisek Laya” jest sedm středisek sil, u nichž počíná dělení elementů, které vstupují do konstituce našeho slunečního systému, Celý kosmos má svůj původ v jednom jediném prameni síly; tato síla však vystupuje v přírodě v sedmi rozličných formách. Jako sestává konstituce člověka ze sedmi principií, tak existuje v našem slunečním systému hmota, jevící se rozděleně pod sedmi navzájem různými podmínkami. Fohat, pozorován pro sebe, jest Jediný Život ve vesmíru. Tento jediný život se ale jeví v sedmi různých rovinách od bezejmenného Jediného Pramene dolů až k životu, který jest (třebas jen latentně) obsažen v každém atomu přírody.
„Zárodky života” jsou „atomy” hmoty: to, co Leibnitz jmenuje „monady”.
3. „Ze sedmi elementů se nejprve projevuje jeden a šest jest jich utajeno; pak se projevují dva a pět je jich utajeno, tři a čtyři jsou utajeny, čtyři se jeví a tři jsou tajný. Pak jsou zjevný čtyři a jeden částečně a dva a půl utajeno. Konečně se točí sedm malých koles, z nichž jedno rodí druhé.”
Tento verš se nevztahuje jenom na obnovení celého vesmíru, nýbrž zvláště i na vývoj a utváření původních sedmi elementů naší země. Z těchto sedmi elementů jsou nyní zjevný čtyři, elementy země, vody, vzduchu a ohně22 naproti tomu pátý, prostorový éter, jest zjevný jen částečně a projeví se úplně teprve v pátém kole.23
Všechny světy, i náš, povstaly původně z Jediného Elementu (Akasa, Neviditelná Pralátka, světlo astrální, duše všesvěta, či jak jest možno to nazývati). Tyto světy — a jejich obyvatelé — byli původně ve stavu, který lze pro jejich tělesnou jemnost nazvati stavem „duchovním”. Teprve poznenáhlu nadešlo zhuštění a s ním také změna hmoty: výše jmenované elementy se vyvíjely. Ba rozvíjejí se ještě stále, až jich bude na konci aeonů všech sedm zjevno, t. j. vstoupí ze stavu subjektivního do objektivního vezdejšího trvání, tak jako myšlenka v srdci skrytá stane se zjevnou teprve tehdy, když vstoupí do vědomí, t. j. když si ji myslíme. Byl tedy kdysi čas, kdy dokonce i to, co jest dnes pro nás celistvou hmotou, existovalo ve stavu neprojeveném, který si lze představiti asi jako kometovou mlhovinu. Že však hmota neexistuje na všech ostatních tělesech na tomtéž stupni zhuštění jako na naší zemi, o tom nás mezi jiným přesvědčuje spektroskop.
„Sedm malých koles” se vztahuje na sedm planet našeho slunečního systému.24
4. „Staví se jako otisky starších kol (světů) a upevňuje je na pomíjivých střediskách.”
„Jak jsou od Fohatu stavěna? Sbírá ohnivý prach, dělá z ohně koule, probíhá jimi a kolem nich a opatřuje je životem, pak je uvádí v pohyb, tu v tom, onde v onom směru. Jsou studené, ale on je otepluje; jsou suché, on jim dává vlhkost, ony svítí, on je ovívá a ochlazuje.”
„Tak pracuje Fohat od jedněch červánků ke druhým skrze sedm věčností.”
Světy jsou vystaveny podle předobrazu světů dřívějších, t. j. na základě ideje světů, které existovaly ve dřívějších Manvantarách.25 Fohat jediný (sám v sobě jeden, nedělený; pozn. překl.) stává se mužským i ženským, t. j. dosahuje positivní i negativní polarity. Okultní věda nezná mrtvé hmoty. Každý atom, jest formou, ve které se jeví život, každá síla jest životní činností. Všechno pochází ze živé síly, která v sobě jest výronem Božské Moudrosti; ale síly, které odtud proudí, mohou tím méně jeviti vědomí a inteligenci, čím více se vzdalují po cestě zhušťování trůnu moudrosti. Duchovní inteligence jsou podklady zjevů. Z jejich vůle a bytostí povstávají Elementálové, nesčíslné psychické zárodky, jež jsou obsaženy ve všech formách — „duše věcí”. Fohat řídí přenosy principií od jedné planety na druhou. Zemře-li planeta, vstoupí její „duchovní” princip do střediska Laya, t. j. do stavu latentního, a probudí-li se z tohoto stavu, oduševní planetární těleso, které se ustavuje.26
Školská moudrost vidí ve všech přírodních silách formy pohybu, mělo by jí však býti jasným, že „mrtvá” hmota nemůže dáti podnětu k jakékoliv formě pohybu. I dech člověka jest jednou z forem pohybu, vězí však za ním živoucí bytost, která tento dech působí. Podle tajné nauky jsou všechny přírodní síly konečnými projevy Síly, která má za svůj základ inteligenci, třebas se v silách samotných žádná inteligence nejeví. Tak není také v lidském dechu žádné inteligence, ale dech pochází z organické činnosti inteligentní bytosti, ať už jest tato činnost vědomá nebo nevědomá. A tak jest to také s velikým organismem světa, v němž dech všudy přítomného Boha uvádí do pohybu celou přírodu.
„Střediska Laya” jsou body přerodu z nižšího stupně vezdejšího bytí do vyššího a ježto jest takových stupňů sedm, jest tedy také sedm těchto „bodů” či „hranic”.
Zde končí část knihy Dzyan, jež pojednává v celku o výstavbě všehomíra. Následující díl jedná speciálné o našem slunečním systému a o jeho planetách. Jako dosud, není ani nadále možno se zde obírati všemi možnými při těchto pozorováních se vynořujícími otázkami; neboť zde se má podati pouze krátký, stručný přehled obsahu této knihy Dzyan. Nikdo si také nebude představovati, že požadujeme od čtenáře, aby veškerým našim údajům slepě věřil; neboť slepá víra není poznáním a proto také není theosofii. Filosofické dílo nechce učiniti vlastní myšlení zbytečným, nýbrž poskytnouti čtenáři látku k vlastnímu přemýšlení a ukázati mu cestu k poznání. Cestou k poznání k Vyššímu Životu musí se ale každý ubírati sám, chce-li poznání dosáhnouti. Jako nevede k poznání pošetilost, která všemu slepě věří a pak si myslí, že také všechno ví, právě tak není ani domýšlivost, která zavrhuje všechno, co nesouhlasí s jejím smýšlením, cestou k poznání pravdy. Pravé sebevědomí záleží v tom, že člověk jest sám tím, co chce poznati, a tak se poznává ve všech svých částech. Kdo chce duchovně poznati (věci) duchovní, musí býti sám duchovním (člověkem); musí se celkově uměti povznésti k duchu a probuditi se ve svém vědomí k duchovnímu životu.
Mnohý se bude ptáti, jak jest to vůbec možno, že někdo může dospěti k tomuto stavu Božského Sebevědomí. Sdělili jsme již v jedné z poznámek, že tato bohopodobnost nastoupí teprve po mnoha milionech let v sedmém kole. To všecko, co přináší příroda v milionech let, může milost BOŽÍ splniti v okamžiku předpokládajíce, že se MU člověk otevře a že mu nebude překážeti. Věčnost není vázána na dobu, její dveře jsou stále otevřeny; každý den jest Sabbathem, jestliže jest jako Sabbath slaven. Aby se ale člověk učil unikati klamu a šálení smyslů a aby se stal citlivým pro světlo poznání, k tomu slouží školení theosofické.
5. „V pátém planetárním kruhu se Synům poroučí, aby stvořili své podoby. Třetí díl se jich zdráhá, obojí ostatní uposlechnou.”
Přešly aeony od té doby, kde nadešly poměry popsané v předešlém verši. Zemi bylo lze srovnati s ohnivou koulí, „člověka” se světelnou sférou. Třikráte zalila vlna života po svém kruhu kruh planetární, postupujíc od jedné planety ke druhé.27
Říše nerostů, rostlin a zvířat povstala, avšak evoluce forem nedosáhla ještě toho stupně dokonalosti, aby se mohla státi žádoucí k pohybu nebo místem vtělení pro božskou bytost.
„Posvátní Bohové se zdráhali sebe rozmnožiti a svůj tvar dále pěstovati. (Pravili:) Tyto organismy nejsou pro nás vhodný; musí se nejprve vyvinouti. Zdráhali se vejíti v Chaye (Stíny, hmotné zjevy) bytostí, které stály tak hluboko pod nimi. A tak panovalo již tehdy sobectví; a dokonce mezi Bohy; a podali se zákonu Lipiků, jež dovršují Karmu člověka.”
Toto zdráhání se vymstilo, jak bude popsáno v druhém oddíle této knihy; ale třetina nebeských inteligencí uposlechla rozkazů Moudrosti a inkarnovala (vtělila) se do trvajících (právě) forem, třeba že byly tyto organismy dosud neúplné a nevhodné, aby mohly nechati dojíti k projevům inteligencí, které v nich působily.
Každá forma na zemi a každý atom v prostoru světů se snaží ve svém úsilí, aby byla podle ideálu, jehož předobrazem jest nebeský Člověk. Involuce a evoluce, vnitřní a vnější vzrůst, jakož i vývoj každé věci mají všechny jeden cíl budoucnosti lidstva ( — „člověk”, pokud jest svojí formou korunou stvoření na této zemi —), uskutečnění ideálního ve stavu (Božského) Sebevědomí, vrcholného bodu Božské Inkarnace (Vtělení) na zemích.
V neúplných dosud lidských formách rozmnožili a inkarnovali se Pitriové („duchovní” prarodič lidství.).
Dhyaniové (Pitriové) zrodili sami ze sebe své Bhuty (éterické podoby). Tyto Rupy (formy) staly se nádržkami monad, které ve třech předcházejících Kalpách (kruzích) ukončily koloběh své pouti. Pak se stali tyto (éterické podoby čili „dvojníci”) lidmi prvé rasy tohoto kruhu. Tito lidé byli ještě bez rozumu.
Éterická podoba, „dvojník” čili éterické těleso (tělo Života) jest „neviditelný” organismus, jehož vnějším výrazem jest „viditelné” fyzické tělo. Až nahoru k naší páté rase byla fyzická těla, do kterých se oblékla tato těla astrální, podrobena stálým hmotným změnám a geologickým změnám planet, které obývala; budou se i v budoucnosti měniti, až konečně v sedmém kruhu bude každá lidská forma pravým výrazem v ní bydlící (božské) duše.
Vnitřní nyní skrytý Člověk byl tehdy vnějším člověkem, byl potomkem Dhyaniův (Pitriův) a jim roven tak jako syn svému otci. Jako lotos, jehož vnější podoba béře na sebe poznenáhlu vevnitř obsažený typus, tak rozvíjela se ze začátku i forma člověka zevnitř na venek. Když nastoupil však okamžik, kdy se člověk začal rozmnožovati podle nyní trvajících druhů zvířecích, nastoupil zákon protichůdný. Zárodek lidského těla prochází teď všemi proměnami, kterých tato forma doznala za předcházejících tří Kalp (kruhů), když nesrozumitelná, protože nedokonalá hmota na své slepé pouti se snažila zhustiti kolem monady. V nynějším věku rovná se embryo lidského pouzdra nejprve rostlině, pak plazu, pak zvířeti, až konečně vezme na sebe lidskou podobu a v ní vyvine se podobná éterická podoba. Z počátku byla zde tato podoba (astrální člověk) nejdříve. Ježto byla nesrozumitelnou, byla zachycena do sítě hmoty.
To jsou dějiny „hříšného pádu”, jež jsou alegoricky představovány ve všech náboženských systémech. „Monada”, kterou se člověk má státi, není člověkem. I zvířata mají duše a monady (duše) lidí prošly, jak nahoře poznamenáno, čtyři přírodní říše (elementární, minerální, rostlinnou a zvířecí), než se staly lidskými. Jde to dříve nebo později, podle toho, jsou-li podmínky příznivé nebo nepříznivé, od prvého a třetího kola, kde byl člověk bytostí éterickou, až k páté rase čtvrtého kola. V této se již nenachází přechod zvířecích duší do podob lidských.29 To, co ještě na zemi ve formě zvířecí žije, může postoupiti do říše lidské teprve v nejblíže příští Manvantara.30
Po sobě následující stupně vývoje člověka jsou popsány, jak následuje:
I. Člověk prvého kola (kruhu) a prvé rasy na naší zemi byl bytostí éterickou, neintelektuelní, ale přirozenosti vysoce duchovní. V každé následující rase se stále víc a více zhušťoval a stával tělesem, ale jest stále ještě éterický, obrovský, bezpohlavní (mužský a ženský zároveň).
II. Člověk druhého kola jest ještě éterickým a obrovský ale přece hustší než dříve. Jest méně inteligentní než duchovní, jež to jeho intelektuelní vývoj kráčí vpřed pomaleji než evoluce jeho psychického organismu.
III. Ve třetím kole jest lidské tělo, které lze nazývati hmotným; podobá se obrovské opici. Jest nyní méně duchovní, ale naproti tomu má více, chytrosti a ostrovtipu. Na žebříku sestupujících stupňů dospěl tam, kde duchovní původní vědomí jest zastíněno a zatemněno hloubavým (sobeckým) „rozumem”. V druhé polovici tohoto kola se jeho tělesná velikost zmenšuje, jeho organismus se stává houževnatějším, (člověk) stává se více racionálnějším, rovná se více opičáku než bohu.
IV. V tomto kole děje se zvláštní rozvoj činnosti intelektuelní, naproti čemuž duchovní síla poznávací chabne. V tomto (našem) kole dosahuje schopnosti lidské řeči. Země, která v tomto kole rovněž dosáhla nejnižšího stupně hmotného vezdejšího bytí (zhuštění) se naplňuje rezultáty (výsledky) myšlení a vědy, naproti čemuž u většiny (lidí) vědomí jejich vyšší přirozenosti ztraceno.
To jsou všeobecné obrysy lidské evoluce od počátku Manvantary až po dnešní den. Při tom ovšem jest poznamenati, že také v každém kruhu a rase, v každém období, každé periodě, každém národě, každém systému a v životě individua se děje s pokrokem se střídající zdánlivý krok zpět. Všecko se v přírodě pohybuje v kruhu, který jen průběhem (více) tisíciletí zvedá se v spirálu. Toto pozvedání se ale neděje silou samotvořenou kruhovým pohybem přírody, nýbrž „s hůry” přicházející Silou Božskou; jinými slovy: působností Božského zákona v přírodě, jehož původcem jest samá Božská Moudrost.
Tak se valí duch země vzhůru a dolů a zavírá sem a tam „ve vlnách života v bouři činů”, říše, civilizace, kontinenty (pevniny), světy zanikají a zase se vynořují do vezdejšího bytí, jako se střídají den a noc.
Snad není daleko čas, kdy i naši historikové budou musiti přiznati, že civilizace Lemurie za doby třetí rasy byla zrovna jako (civilizace) Atlanťanů asi před 50.000 roky vyšší než naše, jako také stavitelské umění starých Egypťanů a výtvarné umění starých Řeků stále ještě stojí výše než umění naše.
6. Kletba byla vyslovena. Zrodí se ve čtvrté (rase). Budou trpěti a utrpení působiti. To jest prvý boj.
Andělům podobné podstatnosti, tehdejší tvůrčí periody, které byly určeny k tomu, aby se staly lidmi, se zdráhaly uposlechnouti, aby se rozmnožily a svůj druh dále pěstovaly (rozmnožením či nějak pod. Pozn. překl.). Řekly: „Není tu pro nás vhodných těl.” Jejich vlastní blaho pro ně platilo více, než poslušnost zákona evoluce. Tímto sobeckým zdráháním dostaly se pod moc (zákona) Karmy a odtud povstalo „prokletí”, které samy na sebe přivolaly. Jejich odpor nepřekážel působnosti zákona přírody, pouze jej zdržel a věc se tím stala horší; byly tímto zákonem přinuceny vtěliti se za doby rasy atlantické, když civilizace tohoto kontinentu dosáhla vysokého stupně, a nastal boj s magickými silami, který na konec vedl k zániku rasy.
„Pád andělů” záležel tedy v tom, že tito andělé, místo, aby slepě uposlechli vůle zákona, počali neodvisle usuzovati a domáhati se práva rozhodovati o sobě sami. Tím počala ovšem jejich zodpovědnost a pramen utrpení, ale zároveň byla proražena cesta k individualizování charakteru a k vlastnímu poznávání.
„A byla bitva v nebi, Michael a jeho andělé bojovali proti Draku a Drak a jeho andělé bojovali a nevítězili a nebylo již také pro ně místa v nebi. A Drak byl vyvržen; starý Had nazvaný Ďábel a Satan, který celý svět klame”.
Bez tohoto „pádu” nebylo by individuelního poznání, nebylo by samostatnosti vlastní vůle, nýbrž byla by jedna jediná vůle universální, vše řídící, a člověk by byl slepým nástrojem této universální vůle bez možnosti státi se sebevědomým a samopoznávajícím spolučinitelem této síly. Byl ovšem tímto zrozením se vlastní vůle andělu stvořen klam zvláštního (odlišného) bytí, jenž jest matkou „Ďábla” a všech pokušení a zel. Leč schopnost hřešiti jest nutná, aby mohl býti hřích přemožen. Bez tmy by nebylo poznání předností světla, bez války vítězství. Lucifer není proto jen symbolem anděla padlého z jednoty do mnohosti, nýbrž jest také „Nositelem světla” a nemá vůbec co činiti s „Čertem” ortodoxní (pravověrné) dogmatiky.31
7. „Starší kola se točila nahoru a dolů. Matka Potěr vyplňovala celek (náš sluneční systém). Povstaly války mezi tvořícími a ničícími (silami) a války o prostor. Zárodky (z nichž měly povstati světy) povstaly a vznikaly stále znova”.
Když jsme byli vrhli pohled na pochody v našem slunečním systému, vraťme se zase k pozorování všehomíra v celku. „Starší kola” se vztahují na světy našeho řetězu, jak povstaly v dřívějších kolech. Každý řetěz sestává ze sedmi světů čili planet vezdejšího trvání a každá z nich odpovídá ve své podstatě jednomu ze Sedmi Principií, které vyjednávají konstituci všehomíra tak jako člověka.32
„Zárodky” jsou ale „duchovní přirozeností”, t. j. hmotou ve stavu transcendentálním, organismy „éterickými”, v nichž jest latentně obsaženo, čeho jest potřebí k jejich evoluci.
„Ústřední slunce pohnulo Fohat, aby vytvořil z kosmického prachu koule, uvedl je do pohybu a k sobě navzájem přiblížil. Pokud jsou tyto koule roztroušeny v prostoru bez pořádku a pohybují se bez systému, přiházejí se srážky, takže se konečně seberou ve skupiny, načež se stávají poutníky (kometami). Pak začínají boje o vezdejší trvání. Starší (světová tělesa) přitahují k sobě mladší a jiná je odpuzují. Mnoho Slabých jest od Silných pohlceno, které uniknou, stávají se světy.33
8. Vezmi k ruce svoji početní tabulku, ó Lanu, chceš-li zvěděti stáří svého kolečka (našeho planetárního řetězu). Čtvrtá špice jest naše Matka (země). Dosáhni čtvrtého plodu na čtvrté cestě poznání, jež vede k Nirváně, pak porozumíš; neboť to sám uvidíš.”
Ve všech těchto okultně-matematických výpočtech hraje číslo sedm důležitou roli. Nejen, že jest Sedm Světů, na Sedmi stupních Vezdejšího Trvání, nýbrž i každý z těchto světů má sedm period bytí:
Stav homogenní, v němž jest vše stejnotvárnou hmotou;
stav plynný čili zářivý;
„vyřinulý” čili mlhovitý;
atomický čili éterický;
zárodkonosný čili „ohnivý”;
elementární čili párovitý (tvar páry mající) v němž se elementy rozlučují;
studený, v němž planeta dostává své světlo a své teplo od slunce.
Jsou čtyři cesty poznání (Vidya): Yajna-Vidya, Maha-Vidya, Guhya-Vidya a Atma-Vidya. Jedině čtvrtá cesta, Atma-Vidya, jest pravou cestou k poznání; bez této cesty nelze ani po ostatních třech cestách (intelektuelní spekulace atd.) dosáhnouti pravého poznání.34
Teprve, dosáhne-li člověk, této duchovní poznávací síly, může věděti, co sám jest, co jest člověk ve všeobecné své pravé podstatě. Této znalosti nemůžeme dosáhnouti cestou zevnějšího bádání, ani studiem tělesné anatomie, ani psychologie a rovněž ne vůbec jakýmkoliv druhem zevního bádání, protože se tato bádání vztahují podle potřeby jenom na jednu jedinou část člověka — jeho fyzickou formu tělesnou — a zanechávají nejdůležitější součástky jeho konstituce (soustavy) zcela nepovšimnuty.
Na klasifikaci (roztřídění) Sedmi Principií člověka a všehomíra jsme již vícekráte poukázali. Pro úplnost uvádíme Sedm Principií ještě jednou:
Sthula Sharira, hmotné tělo.
Prana, princip života.
Linga Sharira, tělo éterické, sídlo životní síly.
Tělo astrální a Kama Rupa (Anima), „duše zvířecí”, sídlo žádostí a vášní.
Manas (Mens), sídlo vůle a činnosti intelektuelní. (Často se nesprávně jmenuje „duchem”.)
Buddhi, duchovní duše. (Sídlo poznání.)
Atma (Spiritus), duch.
Ze Sedmi Principií jest Buddhi sídlem Atmy; astrální tělo podkladem Manasů; éterické tělo schránkou Praný. Nejsou také všechny bytosti všehomíra kvantitativně stejně konstitucionovány; neboť v jedněch jsou jen jedny a v druhých druhé principie v činnosti. Ale člověk jest korunou stvoření, protože jest v jeho hmotném těle obsaženo všech sedm principií a mohou se tam pustiti v činnost. Proto v bibli o člověku stojí: „Nevíte, že jste chrámové BOHA, a že duch BOŽÍ přebývá ve vás. Ten jste.” Pramálo lidí to ví a věří tomu; mezi básníky však byli lidé, o kterých se zdálo, že tajný smysl těchto slov tušili. Tak praví na př. Carlyle:
„Jest jen jeden pravý chrám ve vesmíru, totiž lidské tělo. Nic není světějšího, než jeho vznešená forma. Vložíme-li ruce naše na lidské tělo, dotýkáme se nebes.”
Kdyby každý tuto pravdu uvážil, bylo by to — bez ohledu na veškerý okultismus, a na všechnu tajnou nauku — ve světě s morálkou lepší.
VII.
1. „Hle, počátek cítícího beztvarého života.
Nejprve (céva) božstva, jednotka z ducha mateřského (Atman), pak Božské (Atma-buddhi, duchovní duše světová), trojice z jednotky, čtveřice z jednotky a pětice, z nich dvojice, pětice a sedmice (vyzařují nebo pocházejí.) To jsou trojnásobky a čtyřnásobky sestupující dolů. Duchem (mens) zrození Synové prvého Pána (Avaloketiswara) svítící Sedmice (Rishiové). To jsou ti, jež jsou zde: Já, Ty, On, ó Lanu! střeží tě a tvoji Matku Bhumi (Zemi).
Tento verš jedná o hierarchii božských a duchovních inteligencí neboli stvořitelských sil ve vesmíru, jež se znázorňují dvanácti znameními zvěrokruhu, z nichž sedm na straně sestupující má vztah k sedmi „planetám”. Tyto se všechny zase rozpadají na nesčetné skupiny božských, duchovních a éterických bytostí. Ježto nám místo nedovoluje tuto věc zevrubně probrati, musíme se spokojiti krátkým přehledem.
Nejvyšší skupina sestává z tak zvaných božských Plamenů; jsou to beztvaré ohnivé výdechy, v jistém vztahu identické s hřeší Triadou Sephirotu. Jeden zapaluje tři seskupené skupiny, jež se tím stávají zvláštními bytostmi pro sebe.
Prvým po Jednom jest božský oheň, Druhým oheň a éter, Třetí sestává z ohně, éteru a vody, Čtvrté z ohně, éteru, vody a vzduchu (t. j. z duchovních sil, tyto věci reprezentujících). Jeden nemá s planetami co činiti a lidi působiti, nýbrž (má co činiti) s neviditelnými sférami vnitřními. Prvorozený je život, srdce a puls (tepna) všehomíra, Druhé jest jeho Manasem (mens) čili vědomím.
Druhá skupina nebeských podstatností z ohně a éteru, jež odpovídá Atmabuddhi, duchovní duši, a jest neobyčejně početná, nemá ještě stále určité formy, ale jest již více substanciální. Tvoří přechod z jednoty Bytosti do mnohosti projevů. Jsou to předobrazy vtělujících se Jiva čili monad a sestávají z ohnivého ducha života. Proudí jimi čistý Božský Paprsek a jest jimi opatřován svým příštím životem duchovní duše (Buddhi). Mají přímé spojení se zástupy vojsk Vyšších Světů v našem systému.
Z těchto dvojitých jednotek pocházejí Trojití.35
Třetí řád odpovídá Atma-buddhi-manasu (duchu, duši a intelektu).
Čtvrtý se skládá ze substanciálních podstatností, jež jsou nejvyššími mezi formami (Rupa).36 Toť jest škola pěstování lidské, vědomé, duchovní duše. Nazývají se „nesmrtelnými Jiva” a konstituují v řádu po nich následujícím prvou skupinu prvé sedminásobné hierarchie, veliké to tajemství lidského sebevědomého a intelektuálního vezdejšího bytí; neboť zde jsou v úkrytu zárodky, jež se zrodí. Tyto zárodky se stanou ve fyzické zárodečné buňce duchovní silou, která řídí vývoj lidského embrya a jest příčinou přenášení v člověku bydlících vlastností a talentů (vloh). Zde tedy nalézáme, že tělesná evoluce tryská z příčiny duchovní, intelektuelní a fyzické. (To jest téměř převratem obecné teorie.)
Pátá skupina jest velmi tajemná: skupina Dhyaniů. Dhyaniové representují Manas (mysl, mens, lidskou duši), pátý princip, jenž konstituuje vlastního člověka a jenž jej uschopňuje k přemýšlení. Činností Manasů liší se člověk od jiných bytostí ve vesmíru.37
Šestá a sedmá skupina béře podíl na vlastnostech dolejších čtyř principií. Sestává z vědomých éterických bytostí, jež jsou právě tak neviditelnými jako éter a má kolikero tříd a řádů. Nejnižší jsou „duchové přírody” čili „elementálové”, jichž jest nesčíslně druhů: od beztvarých stvoření myšlenkových dolů až k atomicky konstituovaným (uzpůsobeným), ale pro lidské oči neviditelným stvořením.
Všechny tyto bytosti mají své světy a jsou proto světy „vyšší” a „nižší”. Tím ovšem není míněno, že jsou tyto světy od sebe odlišeny polohou místní, ani že „nebe” jest nad našimi hlavami, nýbrž tento rozdíl se vztahuje na vlastnosti v nich vládnoucích stavů a podmínek trvání (existence).
Všechny tyto světy jsou symboly a representanty sil, každý z nich má svoji Karmu a musí vystupovati po cestě evoluce od nižšího k vyššímu. Ze všech jediná výjimka jest jen božský světelný paprsek, jenž přichází přímo s hůry a bydlí věčně a nezměnitelné v srdci všech. Onť jest silou Nejvyššího, hvězdou naděje, jejíž přítomnost dává stvořením impuls (pobídku), aby milovala vždy výše, až k Nejvyššímu. Onť podmiňuje působení zákona a evoluce a tím jest Spasitelem světa.
2. „Jeden paprsek zmnohomocňuje menší paprsky. Život jest zde dříve než tělesná forma a přetrvá její poslední atom. Nesčíslnými paprsky se vine Jeden, paprsek života, jako nit množstvím perel”.
Vlákno života (Sutratma) táhne se mnohými generacemi. Toto vlákno života jest „duch”, t. j. duchovní individualita, která tvoří v opětovných reinkarnacích (převtělováních) vždy novou osobnost, které vtiskuje svůj individuální duchovní charakter. Novorozený člověk vůbec dostává své nižší základní součástky (elementární tělo, astrální tělo, zvířecí přirozenost s jejími instinkty [pudy] a nižší [kama-manasické] intelektuelní síly) od svých rodičů; avšak bez oplodnění Vyšším Světlem (Sutratma) by byl pozemský člověk jenom zvířetem nebo idiotem. Osobnost zdědí to, co má, od země. T. j. obdrží to prostřednictvím rodičů od pozemské přírody. Lidská (duchovní) individualita má ale původ vyšší, duchovní: božský Člověk má svoji vlast v Říši Světla. Proto se také vrací, oddělí-li se při smrti základní součástky, to, co náleží zemi, do země, a to, co náleží „nebi”, do nebe. Co však obě tyto přirozenosti za života udržuje pohromadě, to jest „vlákno života”, které němečtí mystikové nazývají „Vírou”.38
Lidství ve své původní mlhovinné podobě pochází od Elohim (Pitriů): ve své fyzické povaze má původ od Duchů Země, kdežto jeho duševní, morální a duchovní síly vyvěrají z božských podstatností, o nichž ještě bude řeč.39 V našem období (páté rasy) jest pozemský duch minulého (období, čtvrté rasy) ještě silný a v nás činný; blížíme se však období, kdy nastane duchovní obrat a pokrok.
Tělesný člověk se všemi svými nižšími formami vědomí a silami jest tabernakulem (svatostánkem) pro vyšší duchovní bytost: individualitu. Já. Sjednotiti se s tímto vyšším Já a poznati je jako věčné Já jest účelem našeho vezdejšího trvání.40
3. „Stane-li se Jedno Dvojím, objevuje se Trojice. Tróji jest Jedno, a to jest naše vlákno, ó Lanu, srdce „lidské rostliny”, zvané Saptaparna”.
Zrcadlí-li se Jedno, věčný Paprsek Života v rovině, ve které se projevuje, dělí toto zrcadlení „vody prostoru” čili, jak stojí u Egypťanů v „Knize Mrtvých”: „Následkem vyproudění paprsku věčného světla, které kouzelnou silou slova (duchovního) slunce rozptyluje temnotu, přestává chaos a vychází z toho Trojjediná Bytost jako prvorozenec”.
Srdce „lidské rostliny” jest v člověku sídlící nesmrtelnost, t. j. ona neviditelná podstatnost, z níž vyplývá vědomí Vyššího Já. Tato podstata může býti v pozemském člověku přítomna, aniž při tom opustí nadpozemské oblasti a aniž přestane tam žíti a působiti. T. j. vědomí, vůle, síla, jež ovšem jest také substancí duchovního vůdce, může působiti v pozemském žáku a rozvíjeti se v něm, aniž proto duchovní Člověk svoje božské stanovisko opustí.41
Z filosofického stanoviska vzato, jest člověk svým zevnějším zjevem věcí, zvířeti podobnou, živoucím tělesem, ne však živou bytostí, neboť k pravému a skutečnému vezdejšímu trvání náleží také pravé sebevědomí, kdežto zvíře má jen objektivní vědomí, které ustavičně mění a jest rezultátem (výsledkem) uvědomování si měnících se sil přírodních ve zvířecím organismu. Proto se také může duše (pravé sebevědomí), jehož sídlem jest Buddhi-Manas, za doby života od těla odděliti, stane-li se mu následkem morální pokleslosti pobyt v něm nečistým. Člověk takto „Bohem opuštěný” nepřestane proto žíti a mysliti a jest co se zevnějšku týče týž jako dříve. Toť smrt duchovní, kterou člověk může zemříti, aniž proto ztrácel něco na svých intelektuálních schopnostech (logice, haldě učeností) a na jiných věcech, jimiž se snad skví před očima světa; ani jistý stupeň morálky se nemusí při tom ztráceti, neboť obyčejná morálka nespočívá na vnitřním poznání pravdy, nýbrž jen na jakémsi zděděném návyku, účastní se jistých zvyků a obyčejů, jež jsou módou v okolí, a chce zdánlivě býti tím, čím člověk není.
4. „Kořen jest to, co nikdy nezmírá, trojjazykový plamen čtyř knotů. Knoty jsou Jiskry, jež dostávají svoji potravu z trojjazykového plamene, který pochází ze Sedmičky, jsou Paprsky a Jiskry měsíce, jež se odrážejí v dmoucích se vlnách všech řek země”.
„Trojjazykový plamen”, jenž nezmírá, jest nesmrtelná Duchovní Trojice, Atma-buddhi-manas; čtyři knoty, jež uhasínají a mizí, jsou čtyři nižší principie ve spojení s tělem, tedy osobnost, zvířecí přirozenost.
Jako tančí tisíce míhajících se jisker, způsobených měsícem, po vlnách oceánu, tak se pohybují naše osobní existence, klamivé obaly nesmrtelného Já na vlnách Maye. Trvají stejně jako třpytící se kapky vody v záři měsíce jako perly, jen tak dlouho, jak dlouho vysílá královna noci své světlo do proudů života. Jedině paprsky potrvají, ježto se vracejí do pramene světla, z kterého vyšly. Tyto paprsky jsou symbolem nesmrtelné duše, kdežto osobnosti, masky, pod nimiž se duše jeví, zajdou.42
5. „Jiskra jest s plamenem spojena jemným vláknem Fohatu. Tenť probíhá sedm světů Maye. Udržuje v prvém říše a stává se kamenem a kovem; přechází do druhého, a vi, stal se rostlinou. Rostlina víří sedmi podobami a stává se posvátným zvířetem (prvý stín přicházejícího fyzického člověka.)
Ze spojených vlastností těchto utvoří se Manu, Myslitel.
Kdo jej utvoří? — Sedmerý Život a jeden Život. — Kdo jej dokončí? — Pateronásobný Lha. — A kdo učiní úplným konečné tělo? — Raba, hřích a Soma (měsíc).”
„Sedm světů Maye” jest sedm sfér planetárního řetězu a „sedm kol”, totiž 49 stanic, které „jiskra” čili „duchovní monada” na rovině vezdejšího bytí musí od počátku Manvantary proběhnouti. „Vlákno Fohatu” jest duchovní vlákno života, o kterém byla řeč v předcházejícím. Celek se vztahuje na největší ze všech filosofických hádanek, totiž na substanciální podstatu života, jejíž existence jest popírána od těch, kteří považují projev života za život sám a nejsou s to pojmouti netělesné vezdejší trvání. Tento Věčný Život, z něhož pochází zjev životní činnosti, jež jest omezená na (určitý) čas, může býti pochopen tak jen od toho, co jest povzneseno nad všechny představy času, t. j. jen od sebe sama.43
„Jiskra, jež závisí na plamenu”, jest Jiva, monada ve spojení s duchovními elementy Manasů, t. j. s těmi svatými myšlenkami a city, které tvoří to jediné, co přežije člověkovu osobnost a co souvisí vláknem života s Atma-buddhou.
Božská nesmrtelná jiskra představuje tedy to, co jest kabbalisty označováno:
7. Neschamah (duch)
6. Ruach a 5. Nephesch
(duše), (věčný život),
K osobnosti člověka pak náležejí:
4. Samael (Kama), 3. Michael (Prana),
2. Éterický obraz (éterické tělo)
a
1. hmotné tělo.
Bylo-li nahoře řečeno, že „jiskra” vystupuje nejprve v říši minerálů (z důvodů, které pozorný čtenář předešlého pochopí, nemohu zde použíti obvyklého slova „nerostů”. Pozn. překl.), pak v říši rostlin a že působí formy, dříve než to přivede k formě lidské a oživuje ji, vztahuje se to na evoluci přírody, v níž vývoj od Nižšího k Vyššímu jest možný jenom za přítomnosti této z Nejvyššího vzniklé „jiskry”. Přijmouti, že se příroda zlepšuje sama od sebe, jinými slovy, že se může z nějaké věci státi něco vyššího, aniž by působila v ní potřebná k tomu síla, jest stejného významu s teorií, že něco povstává z ničeho, a nespočívá to na vědeckém poznatku, nýbrž na nevědomosti. Evoluce jest možná jenom uvnitř v přírodě bydlící a v ní působící silou, jež příroda uschopňuje vytvořiti nejprve minerálie a kovy, pak nižší a vyšší rostliny, potom podřadná a výše stojící zvířata a konečně formu lidskou. To se ale neděje na některé planetě najednou, nýbrž obchůzkou vlny života po planetárním systému. Ani hmota, ani duch, nýbrž jen formy potřebují evoluci, a tato evoluce se uskutečňuje, když duch jest ve hmotě v činnosti.
Paprsek Absolutna (Jiva) vstupuje do hmoty a vytváří nejnižší formy, říši minerálů. Po sedmerém koloběhu přináší vegetagilní život a jakmile jest potom tento koloběh ukončen, život zvířecí. Aby však utvořil myslícího člověka, k tomu patří život duše, který nemůže hmota poskytnouti. „Adam”, syn země, potřebuje vyššího principu, než mu může opatřiti duch země, a tento myslící princip, racionální duši, dostává od Mocí bohorovných, jež nazývají „Elohim” (Pitriové nebo Dhyan-chohanové). Teprve, když hmota dosáhla určitého stupně dovršení, může se v ní Duch ve své velikosti projevovati a uschopňovati člověka k racionálnímu myšlení.
„Adam” potřebuje „Evu”, duch rozumnou duši, muž ženu, Positivní (potřebuje) Negativní, „dcery (formy) země” „sny bohů”, těla o sobě jenom nižšího vědomí schopná (potřebují) vyšší život, aby postoupila do vyššího stavu vědomí. Tímto postupem se hmota povznáší, duše ovšem však snižuje, pokud se jeví jako taková vázána se svými nižšími silami na hmotu.
Kdo vytváří Manu? — (Manu zde představuje duchovního nebeského Člověka. Ne tedy princip myšlení, nýbrž nesmrtelného Člověka, který může jak mysliti, tak i myšlení opomenouti.) — Kdo vytváří jeho tělo? — Život a živé bytosti; hřích (svévole) a Měsíc (fantazie).
Podle tajné nauky jest celý svět projevem Života, a tedy v něm není nic mrtvého a nic, co by opravdu nebylo neorganisováno. Každý atom jest pro sebe živou bytostí, v níž se projevuje Jediný Život, celý mikroorganismus jest složen z mikroorganismů, a každý organismus tvoří pro sebe svět, jenž má své obyvatele, třeba že tito nejsou všichni mikroskopem (drobnohledem) pozorovatelní.
„Laik pozoruje světy jako složeniny známých elementů. Zasvěcenec vidí v souhrnu těchto elementů božský Život, jenž jest činný v nesčíslných živých bytostech (v každé podle její povahy). Pouze Oheň jest Jediným v plánu Jednoho Skutečného Bytí; ale na rovině zjevů (jež jsou jen zjevy a proto nejsou skutečností) jsou jeho částmi ohnivé zjevy života, jež žijí na útraty každého jiného života tím, že jej pohlcují a tak mají své vezdejší trvání. Nazývají se proto Pohlcovači. Každá viditelná věc ve vesmíru byla takovým životem vystavěna; od vědomého a božského Pračlověka až dolů k nevědomým vytvářitelům hmotných forem. Z Jediného Života povstává v beztvárnu a nestvořenu vesmír živoucích bytostí. Nejdříve se projevil z hloubky (chaosu) chladný svítící Oheň (světlo), který byl příčinou ssedávání (srážení se) v prostoru (mlhoviny?). Boj (o vezdejší bytí) počal a vyvinulo se veliké horko jako následek setkávání se a narážení na sebe (tvořící se hmoty). Pak může projíti prostorem světů prvý projevený materiální oheň, vřelé plameny; horko vytváří vlhké páry, jež tvoří materiální vodu; pak následuje suchá, vlhká a vodnatá mlha, které svítící jasnost nebeských poutníků dává zmizeti, a vytváří hmotu, celistvé vodnaté koule (světová tělesa). Bhumi (země) se zjevuje se šesti sestrami.44 Tyto způsobují stálým pohybem oheň, horko a vodnatou mlhu, ze které povstává třetí živel světa, voda, a z dechu všech tří elementů rodí se vzduch. Tyto čtyři jsou Život prvých čtyř period (kol) Manvantary. Pátý (éter) se projeví v příští.” (Komentář ke knize Dzyan.)
V každém novém „kole” se projeví nový ze složených elementů, jež jsou dnes ještě vědě přístupny. Že na pouhém pozorování vnějších zjevů založená školská moudrost o původních elementech nic neví a nic věděti nemůže, rozumí se samo sebou, a kdo se zabývá Praktickým Okultismem, nepotřebuje se také již více o to starati.
V prvém kole byl jen jeden element, jen jedna přirozenost, jen jedno „lidství”, „oheň” či „světlo” (svítivá hmota) zvané. Ve druhém kole se objevil „oheň a země”, teda dva různé způsoby Života; ve třetím „voda”, ve čtvrtém „vzduch” a v nejblíže příští se projeví éther (světlo astrální?)45, čili jinými slovy lidská organisace dosáhne vyššího stupně vývoje a pozorovací schopnosti, aby tento pátý element pochopila.46 Při tom jest poznamenati, že to, co známe jako duši (viditelnou) „zemi”, na které žijeme, ačkoliv existuje již od mnoha milionů let, přece v poměru k trvání evoluce celku jest jen krátkým vezdejším trváním.
Vše jest Život, budiž to aktivní, či vázané. Kdyby byl kdysi býval čas, v němž nebylo života, nebylo by také bývalo možno žádné vezdejší bytí.
„Vše, co opouští stav Laya (latenci), se stává činným Životem. Jest to přitahováno do víru pohybu. Duch a hmota jsou dva stavy Jednoho, co není ani duchem, ani hmotou; obojí jest absolutní, vázaný Život. Duch jest prvý projev dělitelnosti v prostoru, hmota jest prvý projev ducha. To, co není ani duch, ani hmota, jest Bytí, samoexistující věčná Příčina, z nich duch i hmota pocházejí, aby daly vznik Kosmu a toto (THAT) nazýváme Jediným Životem nebo Dechem (Božím) ve Vesmíru.”
Rovné vytvoří rovné. Vědomí nemůže stvořiti hmotu, hmota ne vědomí. Hmota se stane vědomou tím, že se v ní latentně obsažené vědomí stane činným a projeví se.
„Vyzařováním sedmi těl ze sedmi řádů Dhyan-chohanu samotného povstalo sedm vlastností (velikostí čili elementů), z jejichž pohybů a harmonického sjednocení zrodí se hmotný vesmír. Ve druhém kole počala země, jež až dosud byla existovala jen jako zárodek ve hmotě prostoru, ve svém vezdejším trvání; bylať dosáhla vývojem svého druhého principu (Praný) individuálního cítícího vezdejšího trvání. Druhý (princip) odpovídá šestému, jedno jest věčné, druhé časné žití.”
Druhý princip jest duchovní vzduch, jenž dodává věčného života těm, jež ho dýchají. Třetí jest duchovní voda. V našem čtvrtém období jest čtvrtý element, zvířecí element ducha země, na výši rozvoje. Nejvyššího stupně, pravé formy a úplnosti dosáhne země teprve v sedmém kole.47
6. Po Prvorozeném (původním člověku) bude souvislost mezi tichými strážci a jeho stínem každou změnou (reinkarnací [převtělením]) silnější a svítivějším. Ranní červánky se promění v plné záři ve světlo poledního slunce.”
„Tichý strážce” jest individualita, vyšší Já, „otec na nebesích”, s nímž má býti syn na zemi Jedno: božská sama sebou existující Bytost, jejíž Duch (Atma) je jedno s BOHEM (Paramatna), jehož „oděv” jest zjasněné tělo a duchovní duše (Buddhi) a jehož (stín) „neodvrátí” do tohoto plamene svého božského Světla a Života a nepřetrhne „vlákno”, jímž se může v něm dřímající duchovní Poznání státi plným Vědomím vnitřního Osvícení.
7. „To jest tvůj přítomný okruh působnosti, praví Plamen Jiskře. Tys moje vlastní Já, můj otisk a můj stín. Oblékl jsem na sebe tvoji podobu a tys moje nádoba až do dne „Buď s námi”, kdy se staneš opět Mnou a jinými, ty sám a Já; potom sestoupí na zářící zem i stavitelé, jež oblékli zase své prvé roucho, a budou panovati lidem, jimiž i sami jsou.”
Den, kdy se „jiskra opět stane plamenem”, t. j. kdy se člověk opět sjednotí se svým Božím Synem (Dhyan-chohanem neboli „andělem”), kdy „já, ty a jiní” bude vším a bude zahrnovati v sobě všechno, jest Paranirvana, až totiž vše, co náleží času, formy fyzické i duchovní, zmizí při příchodu Pralaye a zůstane pouze čisté božské Sebevědomí; až, jinými slovy, vše, co jest božské přírody, vstoupí do BRAHMY.
Neporozumění této nauce způsobilo mnohonásob mylnou domněnku, že Nirvána značí „Zničení”, a to jest stejně nesprávno, jako kdyby někdo tvrdil, že člověk za hlubokého spánku tělesného, kdy jeho božské Já jest v původním stavu absolutního Vědomí (Všesebevědomí), jest tím zničen. Jest ovšem za takového stavu to, co není Člověk sám, nýbrž nástroj k jeho projevování se, ve stavu klidu; avšak člověk, který vstoupil do pravého Bytí, nemá již zapotřebí, aby hrál nějakou úlohu jako zjev ve světě zjevů. Kdo se identifikuje (stotožňuje) jenom se svým osobním zjevem, jsi zaujat jen sebou a svým klamavým „Jástvím” a pln sobeckých bludných představ a chtíčů, pro toho jest ovšem jeho osobnost vším a zničení jeho egoismu zánikem jeho světa. Kdo však povznesen nad ohraničenost žije v Nekonečnu, ten jest také povznesen nad svoji přirozenost a její potřeby a způsobilý míti ponětí, že Nirvána jest nejvyšším Sebevědomým Klidem, „Zvelebením”. Takoví lidé budou v příštím Manvantara sami „slunci”, když byli před tím v tomto Manvantara svými „slunci” osvíceni. T. j. nepotřebují tak býti provázeni anděli, nýbrž stanou se sami anděly, učiteli, vůdci a bohy lidstva, které přijde po lidstvu našem a jehož monady snad nyní jsou zachyceny ve formách, které ve světě zvířat přibírají jistý stupeň inteligence.
To vše spočívá na zákonu evoluce, jenž nepochází z mechanicky působících pohybů a také neděkuje svoji existenci „boji o bytí”, nýbrž vychází z působnosti božského Ducha v Přírodě.48 To nás opět vede zpět k sedmi evolučním periodám, jež odpovídají Sedmi Principiím makrokosmu a mikrokosmu, totiž (abychom začali Nejvyšším):
přirozenost božská,
duchovní,
intelektuální,
vášnivá,
instinktivní čili chápající,
polotělesná (astrální) a
hmotná čili fyzická (smyslná) přirozenost.
To jest „nebeský žebřík”, po němž sestupují a vystupují tvořící andělé; formy přicházejí a odcházejí, duch mizí a opět se objevuje ve formě vyšší a ušlechtilejší, a jako má každé lidské tělo svoji dobu činnosti a svoji periodu klidu, jako se střídají den a noc a jako periodicky nastupují projevy života, tak jest tomu jak v malém, tak i ve velkém, v přírodě individuální (jednotlivcově) jako ve vesmíru. Člověk opouští svoji nebeskou vlast jako nezištná a proto čistá bytost, aby jedl ovoce se stromu poznání a zase se jako sebevědomá, sebepoznávající bytost navrátil, — ne jako nástroj BOHA bez (vlastní) vůle, nýbrž jako samočinná síla, jež se stala identickou (stejnoznačnou) s vůlí BOŽÍ sebepřemaháním v poslušnosti. To jest počátek a konec, alfa a omega. Mezi tím však leží trnitá cesta. Monada sestupuje hloub a hloub do hmoty, kde panují hříchy a bědy, aby zkušeností dosáhla poznání. Když byla došla nejnižšího stupně, putuje zase nahoru. Sebeobětování jest pro člověka cestou k BOHU; jen tím, že se člověk odříká mnohosti, může opět dosáhnouti jednotnosti. A to jest právě ze všeho nejtěžší; neboť přirozenost člověka jest věc složitá a mnohost okolí působí na mnohost v nitru. Náplň světa zjevů doráží prostřednictvím smyslů nesčíslnými na jeho mysl, zabírá jeho myšlenky a překáží celý jeho rozum k dosažení věčné Pravdy, jež jest pouze jediná. I z těch, kteří si přejí Pravdu poznati, hledá ji většina jenom objektivním pozorováním, ne však tím, aby vešli do sebe sama a tak se našli. Hledají Pravdu za nějakým exotickým účelem, ale ne pro Ni samu; rádi by věděli, ale nesnaží se ani o bytí; a proto jest jich tak mnoho, jež se stále učí a nikdy k poznání Pravdy nedojdou; neboť pouhé pozorování není ještě držbou a uspokojení zvědavosti poznáním. Kdo si chce Pravdu učiniti služebnicí, nemiluje Pravdy, nýbrž svůj egoismus. Kdo chce dosáhnouti pravého Sebepoznání, musí je hledati v jednotnosti velikého Celku a nalézti své Pravé Já v srdci všech. To, co dopouští, že se zdáme od Celku odděleni, jest jen klam: „co z nás žije v srdci jiných, jest naše nejpravější a nejhlubší JÁ.”
Tím končí naše probírání prvých sedmi kapitol knihy Dzyan. Že tyto vysvětlivky nikterak nenahradí studium díla v originálu, nepotřebujeme ujišťovati. Je-li již na venek těžko nalézti slova k označení věcí, jež musí býti pochopeny duchovně, než mohou býti pochopitelný intelektuálně, zvětší se ještě tato tíže podstatně tím, že v době, ve které převládá racionalismus a směr materiální, neztratily se pouze pojmy pro duchovní síly a podstatnosti, nýbrž že i slova, jež tyto věci dříve označovala, chápají se dnes mylně a zvráceně. Každý totiž chápe slovo tak, jak mu rozumí, a kdo chápe poučky náboženství a tajné nauky špatně, bude o nich také špatně usuzovati: t. j. utvoří si zvrácený názor, a kritizuje pak svůj vlastní výtvor, jako by to byl výtvor někoho jiného.
Kdo chce znáti Pravdu, může ji najíti pouze láskou k Pravdivému a nemá tudíž zapotřebí argumentů (odůvodnění); kdo ji nemůže neb nechce poznati, tomu ji nelze dáti ani pomocí jakékoliv argumentace. Pravda není produkt (výplod) logiky; logika může sloužiti jen k tomu, aby rozptýlila omyly, jež se poznání pravdy staví v cestu. Pravda jest věčná, a její vlastní poznání si samo zcela dostačí. Co člověku překáží, aby sám tuto věčnou Pravdu poznal, jsou nepravé představy, jež si činí o Bohu, přírodě a své vlastní bytosti, a ty jest tím tíže odstraniti, čím více se všeobecně zakořeňují.
Projev Pravdy v člověku samém jest theosofie, a uveřejněné tajné nauky má ten účel, aby tomuto projevu razil cestu. Při tom se nejedná o to, dosaditi na místo starých řadu nových teorií či „vědeckých” článků víry a míti je slepě za pravé, nýbrž o to, poskytnouti čtenáři z vyššího světového hlediska látku k vlastnímu přemýšlení, aby se mohl sám dostati na cestu k poznání Pravdy, pamětliv jsi slov Buddhových: „Neupoutávejte se na žádnou autoritu, ale nezamítejte také nic, nýbrž hledejte spíše sami, jak by ste se stali zralými pro poznání Pravdy”.
--------------------------------------------------------------------------------
1 „Na počátku byli Elohim”, t. j. tvořitelské inteligence. (Mojžíš 1.) Č
2 „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo v Bohu.” (Jan 1.) Č
3 Duchové — prameny, principie či prasíly. Č
4 „Všechno pomíjející jest jen přirovnání.” (Goethe „Faust”.) Č
5 Jan III, 3. Č
6 Bhagavad-gita, kap. 11. Verš 12, 16, 20. Č
7 Tomáš Kempenský, I, 3 Č
8 Viz. „Tajné nauky v křesťanském náboženství podle Mistra Eckharta” od Dra. Františka Hartmana. Č
9 Kapitola XIII, 15 Č
10 Jan l. Č
11 Viz.: Sinett, „Tajná nauka buddhismu.” Č
12 Ježto bylo Paracelsem zevrubně popsané přenášení vůle (Imaginatio) znovuobjeveno pod jménem „hypnotismu”, lze doufati, že Fohat, Akasa, Prana a jiné síly přírodní, moderní vědě dosud neznámé, ale všeobecné, budou také brzy, třebas pod jinými jmény, znovu objeveny. Č
13 Na otázku, odkud to lze všechno věděti, neboť před počátkem stvoření tu nebylo nikoho, kdo by to vše byl mohl pozorovati, jest dáti odpověď, že člověk jest úplný svět v malém a že duchovní člověk, jenž umí sebe sama pozorovati, přichází poznáním sebe také k poznání celé přírody a jejich tajemství, Jana Leadová praví v „Projevech projevů”: „Tak získává duch, jemuž jest tento dar od Boha udělen, královskou svobodu a opatřen jsi Kristovým živototvorným tělem, cítí se zbaven břemena hříchů. Lehce se pohybuje v říši světla a proniká jako toto neznámé prostory a křišťálové jasné oblasti. Tam spatřuje jiné světy se všemi jejich nádhernými věcmi, stupni a řády.” Č
14 Dnešní naše mluva má pro mnohé principy a stavy rozličného významu, pro které jest v sanskrtu kolikero označení, jen slovo „duch”. Tato okolnost dává podnět při pojednání o mystických předmětech k nedorozuměním bez konce a činí jasný výklad skoro nemožným. „Duch” jako protiklad „hmoty” jest bezpodstatné nic. Toto nic se stane něčím teprve pak, projeví-li se v substanci. Mistr Eckhart praví: „Duše jest dle svých nejvyšších funkcí duchem, dle nejnižších duší a duchem v sjednocené bytosti. Duše se nazývá duchem, je-li povznesena nad vše stvořené”. „Dhyan-chohan” by se tedy asi nejlépe přeložilo „vyšší duchovní funkce planet”, nebo, jak je jmenuje Cornelius Agrippa, „inteligence”. Č
15 Zde značí slovo „duch” jednotu vůle a myšlenky, kteréžto jsou v neúplných bytostech odděleny. Na př. člověk myslí to nebo ono a chce něco jiného, nebo činí závěrky vůle odvislými od měnlivých dojmů své představy. V duchovní bytosti jest vůle a myšlenka s činem jedním (jednou věcí! „Co Bůh chce, to myslí a co chce, to se děje.” Č
16 „Na počátku byl čin.” („Goethe, „Faust”). Č
17 Opět jedno slovo, pro které nám chybí v řeči pojem. Označiti by se mohlo asi jako „absolutní Bytí” nebo pravda která jest základem všeho, jest to věčná, sama v sobě trvající skutečnost, jejímž projevem jest svět forem a zjevů, a kterou poznati může jen ten, kdo ji v sobě samém má a cítí. Č
18 Ve zjevení Jana se nazývá „sedmi světly, které stojí před trůnem Božím”. Č
19 Člověk jako osobnost se nemůže nikdy povznésti nad svoji zvířecí přirozenost; nemůže se státi Bohem a přece může existovati dále v iluzi zvláštního (odloučeného) bytí. Vědomí osobnosti však mizí, probudí-li se v člověku duch ke svému božskému sebevědomí a pozná-li se tak celkem jako jednota s Božstvím (totiž že on a Božství jest jedno a nerozdílné; pozn. překl.). Podobně se nemůže také tma nikdy státi světlem, nýbrž nastane-li kde světlo, není tam již tmy. Č
20 Celý vesmír jest takto velikým organismem, v němž jest obsaženo mnoho menších organismů a každý z těchto organismů jest pro sebe světem, v kterém opět jsou obsaženy jiné světy, a tak jest tomu až dolů k mikrobům a krevním tělískům v organismu lidském. Touto sounáležitostí duchovních tříd se vysvětlují duševní příbuzenstva mezi lidmi. Č
21 Viz „Květy lotosu” a: T. Subba Row, „Přednášky o Bhagavad-gitě”, IV. str. 45. Č
22 Pod „elementy” nejsou míněny hmotné formy zjevů; označení to jest chápati duchovně. Č
23 Viz: A. P. Sinnet, „Tajná nauka buddhismu”. Nyní se nalézáme v druhé polovině čtvrtého kola, kterým probíhá vlna života od planety k planete. Za prvých tří kol se utvořila a zhoustla naše země, za čtvrtého se utvrdí a za nejbližších tří se zase „zduchovní”, t. j. stane se čím dále tím éteričtější. Stejně prochází i lidstvo z.a prvých tří kol různými stadii evoluce, jež by bylo lze těžko popisovati. Ve čtvrtém kole vystupuje člověk „takový, jak ho známe — od zvířeti podobného divocha až k „pýše moderní civilizace”. V následujících třech kolech bude i lidstvo čím dále, tím více „zduchovňovati” až se bude skládati z bytostí bohorovných, jež konečně přejdou v božství. Ježto lidstvo existuje, rozděleno jsouc na pohlaví, v tomto kole teprve 18.618,732 let, jest nutno míti ještě trochu strpění k vyčkávání, než tento bohorovný stav přejde na lidstvo jako celek. Č
24 O počtu planet v našem slunečním systému a o jejich povaze jest řeč na jiném místě této knihy. Jsou-li zevnější zjevy těchto planet astronomům známy nebo neznámy, to nemá s věcí co dělati; neboť nepojednáváme zde o tělesných formách zjevů, nýbrž o principiích a podstatnostech, které jsou základem zjevu.Č
25 Podle výpočtů brahmínů obnáší takový den „stvoření” časový úsek 311,040.000.000.000 našich let. Č
26 Náš měsíc jest taková mrtvá či spíše umírající planeta ježto z něho duševní život uletěl; a polévá zemi, která jest jeho dítětem „magnetickými výpary” své mrtvoly. Č
27 Jak „tajná nauka” obšírně popisuje, postupuje vlna života v každém kruhu skrze všech sedm planet slunečního systému. Tyto planety se však nenalézají ve stavu hmotného zhuštění, v jakém vidíme naši zemi; nýbrž jsou v rozličných způsobech stavů, vždy podle toho, representují-li ten či onen ze sedmi principů, takže můžeme pozorovati jednu planetu jako „substanci myšlenkovou”, druhou jako „astrální hmotu”, třetí jako „magnetickou sféru”. Zatím co přechází vlna života z jedné planety na druhou, vyvinují se po sobe na každé z nich nejprve říše elementární, pak říše minerální, říše rostlinná, říše zvířecí (říše živočišná, jak jsme zvyklí ji nazývati, zde říci nelze; viz výše, že nic není mrtvého, Pozn. překl.). A konečně formy lidské, kteréž však jsou posud hrubé a příliš zvířecí, aby mohly sloužiti duchům Vyšších Světů k vtělení a jako prostředek vyjadřovací.
Každý takový kruh přináší v lidských formách nové rozvinutí intelektuálních, psychických, duchovních a rovněž i fyzických vlastností, protože každá jednotlivá planeta sděluje vlastnosti ji charakterizující svým obyvatelům (i jejich formy jsou jejími produkty), a zatím co jest vlna života v činnosti na jedné planetě (po miliony let), rozvíjí se této planetě vlastní zjevů; vznikají a zanikají rasy obyvatel. Když jest planeta vyčerpána a potřebuje klidu, zastoupí ji Pralaya a vlna života postupuje k planetě následující, aby se po aeonech roků ve svém koloběhu opět navrátila.
Abychom se vyvarovali omylů, musíme ještě poznamenati, že sedm planet, o kterých zde jest řeč, nejsou astronomům známé, viditelné a k našemu slunečnímu systému (ne ale k našemu systému země) počítané planety. Z tohoto vnitřního kruhu v našem slunečním systému jsou oku viditelný jen Země a Měsíc; Mars, Venuše, Merkur, Jupiter atd. náležejí jiným planetárním kruhům v našem slunečním systému jsou oku viditelný jen Země a Měsíc; Mars, Venuše, Merkur, Jupiter atd. náležejí jiným planetárním kruhům v našem slunečním systému a jsou viditelný proto, že jsou právě v kruzích, k nimž náleží, na přibližně podobném stupni vývoje, jako země v kruhu, k němuž přísluší. Praktický okultismus nesmí se přirovnávati k školské moudrosti. Školské mínění pojednává pouze o tom, co lze pojmouti našimi vnějšími smysly. Toto smyslové pojímatelné však jest mizivě malou částí toho, co ve skutečnosti existuje. Dříve než kdo kritizuje nebo zavrhne tajné nauky starých, měl by nejprve se postarati o to, aby je důkladně poznal. Č
28 Největší myslitel našeho století by se nalézal v nepříjemném postavení, kdyby měl k vykonávání své myšlenkové schopnosti jenom mozek paviána nebo orangutana, anebo docela Hotentota. Lidská forma náleží zvířecí říši bezesporně, ne tak ale inkarnovaný Člověk (Manas), jehož původ jest hledati v říši Světla Podstatou lidského organismu jest oživující duchovní „monada”. Bez ní byl by i ten nejučenější člověk pouhým zvířetem a nebyl by nesmrtelný; byl by tvorem, jakého představuje Goethe ve „Faustu” jako „Mefistofela”:
„Zda člověka byl duch
ve vysoké své snaze
od tobě rovných nikdy pojat?”
Forma (osobnost) člověka, jeho duchovní organisace, potřebuje evoluci; člověk sám („monada”, individualita, lidské Já) ji nepotřebuje; jest, čím byl od věčnosti a vždy tím bude. Nepokračuje již a nevyvíjí se; není vůbec dotčen poměry, za jakých žije forma, v které jest vtělen. Duše nepřináleží tomuto světu nebo této rovině vezdejšího trvání. Může býti srovnána s hvězdou, jež spočívá ve věčném klidu na duchovní obloze, jejíž světlo svítí a působí v pozemském člověku jako hvězda naděje. Čím více osobnost lpí na této hvězdě naděje a tak se „duchovně” živí, tím dříve může býti člověk od „monady” osvícen a (může se státi) podílníkem její nesmrtelnosti. „Monada” však, kterou by bylo lépe označiti jako „Boha”, není omezena na žádnou osobnost. Jinými slovy: „Bůh” opouští toho, kdo Jeho opouští a nechce o Něm ničeho věděti.”
(Srov. Bhagavad-ghita. II, 12.) Č
29 Důvody proto jsou v Tajné nauce H. P. Hlavatské přesvědčivě uvedeny. Můžeme zde jenom poznamenat, že hlavní věc spočívá v tom, že tento oddíl tvůrčí periody představuje bod obratu mezi duchovním a hmotným. Země, kterou nyní obýváme jest váhou, kde bude každý zvážen co do své ceny, je-li způsobilý k dalšímu pokroku čili nic; jest to místo kde zákon Karma jeví svou činnost a kde každý dostane to, co mu přísluší. V době zkoušky však se noví kandidáti nepřipouštějí. Č
30 Tím ovšem není nikterak vyslovena teorie o opicích; neboť ne člověk, nýbrž organismus v kterém bydlí, pochází z říše zvířecí. Opice pak samy nejsou tajné nauky předchůdci, nýbrž předehnanými odštěpnými druhy (species) pokolení lidského. Povstaly, když byly za doby třetí rasy, formy určené za lidská „obydlí” ještě nedokonale (neúplné) a bez rozumu. Vnitřní člověk jest jedna (rozdílná) věc; vnější lidský živoucí organismus jest (rozdílná) věc jiná, jak každý rozumný člověk instinktivně ví. Bylo vyhrazeno domýšlivosti moderních antropologů, aby zaměňovali bytost člověka s jeho pozemským zjevem a pouštěli do světa báji, že jeho božský duch jest výrobkem inteligence opičáka atd. Č
31 „Tajná nauka” objasňuje alegorii „hříšného pádu” zevrubně. Ale již nahoře uvedené vývody jsou výkladem původu „Zla”, o kterém si tak mnoho teologů a filosofů marně hlavu lámalo. Č
32 V hebrejštině odpovídá Sedm Světů těmto označením:
I --------------------- Geburah Chesed.
svět pravzor.
II. -------------------- Teptireth.
Hod. Netzach. — intelektuelní svět.
III. ------------------- Jesod.
tvořící čili substanciální svět.
IV. ------------------- Malkuth.
hmotný (fyzický) svět.
Nad nimi stojí ale Neforemno, tří nejvyšší Sephiroty čili trojice Kether (Koruna, Bezejmenné), Chokurah (Moudrost), Binah (Poznání). Č
33 Poznatek, že země a jiná tělesa nebeská jsou kulovitá a že hvězdy nejsou na obloze připevněnými světly, není novou vymožeností vědy, nýbrž bylo toto vše již před tisíciletími známo. Č
34 Pod Atma-Vidyou jest vyrozumívati duchovní víru v pravém toho slova smyslu. Ježto však tuto pravou víru lze v našem období velice nesnadno nalézti, byl také pojem tohoto slova pro novověk ztracen; znát (novověk) jen stín jeho (pojmu), totiž pokládání nějakého mínění za skutečnost, ale ne živou sílu víry, poznání duše věcí, kteréžto rozum ještě nepojímá. V co člověk věří, toť on sám; ale víra intelektuelní náleží říši fantazie. Č
35 Křesťanský mystik Eckhart praví zcela podobně: „Bůh (jednota) jest otcem všech věcí; neboť On jest jejich prapříčinou. Dává přírodě vše, formu i látku. Bůh jest centrum (střed) všech věcí; božství má všechny věci v sobě neodděleny, ale v jediné podstatě. Pokud jest Bůh ve všech věcech, jestiť On duší všech duší. On jest světlo světel, bytím všeho jsoucího, rozumem všech rozumných. On jest bytost, jež má v sobě podstatnosti všeho stvoření. Rovnost, která stvoření a božskou podstatu sjednocuje, se nazývá předchozí obraz, a musí v Bohu vydávati právě tolik obrazů, kolik dává v přírodě odstupňování, ale v mnohosti odrazu vidí jen reflex (odraz.) své vlastní bytosti. Svět předchozích obrazů jest příroda, která jest v Bohu, v sobě jednoduchá, bez formy a podoby.” (333,4.) Č
36 Ježto panuje v přírodě pouze jediný základní zákon pořádku, nalézáme i v materiální chemii podobné rozdělení „monoatomických, diatomických, tetraatomických” skupin a podobný řád také v elementárních bytostech světa astrálního. Č
37 O člověku praví Eckhart: „Člověk dle nejhořejšího dílu svého nitra stojí Bohu blíže než stvořením, a ptá-li se kdo, jak jest veliká jeho duše, nechť zví, že její velikost by nevyplnila nebe a zemi, nýbrž pouze Boha, jejž nemohou obsáhnouti nebesa nebes. Co duše ve svém základě jest, se dosud ještě neseznalo.” (89,23.) „Paměť se rovná Otci, rozum Synu a vůle Duchu Svatému. Ale nejhořejší forma duše, jiskra, neodpovídá nezjevenému Božství, které jest nejvyšší předmět duše.” (318.1.) Č
38 Viz.: Jakob Böhme, „O třech principiích”. XIX. 44. Č
39 Sedmeronásobná skupina „nebeských Lidí” čili „andělu.” („Sedm snopů.”) (Mojžíš XXXVII, 7.) Č
40 Těmito slovy jest vyslovena pravda širokého významu. Všeobecné porozumění této pravdy by sahalo ale až tam, že by přivedlo svět k Vědomí. Člověk se všemi svými pozemskými funkcemi (úkony) není nesmrtelný. Nesmrtelnou jest v něm jenom božská Bytost. Tato božská Bytost není však osobností, třeba by se s touto božskou Bytostí (osobnost tato) úplným posvěcením spojila, což se ovšem dnes zřídka přihází. Č
41 Toto „sestupování” a vnikání božské přirozenosti této Bytosti do smrtelné pozemské lidské přirozenosti, kterými zvířecí přirozenost dostává svůj božský pokrm, jenž ji vede k nesmrtelnosti, bylo již od starých Egypťanů obrazné naznačováno za ceremonie (obřadu), kterou nalézáme i dnes v podobné formě v Tibetu, jakož i v křesťanství jako „přijímání” čili „večeře”. Eckhart praví: „Bůh (Božská Podstatnost) přitahuje duši nahoru k sobě velikým darem svého svatého Těla. Kdo tento pokrm opravdově přijímá, ten se s ním sjednocuje tak, jak jsou jedno maso a krev s mojí duší. Zvláště jiskřička ducha jest (v člověku) tím, co tento pokrm požívá a na čem se jeho působení projevuje.”
Bible praví: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm” (Jan VI, 57), a Bhagavad-ghila vyjadřuje to jinými slovy, kde praví: „Kdo přijímá nesmrtelný díl oběti, kterou přináší, v sebe, ten jde k Brahmovi, jenž jest Věčný, Brahma sám jest Obětí; On jest Ohněm (lásky) a Potravou Ohně (vůlí), a On se sám obětuje.” (Kapit. IV. 24.) Č
42 Katolická církev představuje Marii, královnu nebes, ana stojí na měsíci (na jeho srpu. Pozn. překl.). To značí duši, která přemohla „měsíc” (oblast klamu a fantazie). Jen ty duševní sily dosáhnou nesmrtelnosti, které vyrůstají ze čtyř dolejších principií a vstoupily do Trojjedinosti. Č
43 Lidská duše jest člověk sám ve své nejvnitrnější podstatě. Jest nahoře přirovnána k rybě, jež střídavě pluje v moři věčnosti a v proudu pomíjejícnosti. Ve věčnu nalézá klid, v časnu neklid (hřích), který jí dopomáhá k zkušenostem, jež potřebuje, aby dosáhla poznání zla, a jeho přemáháním aby dospěla k sebevědomému vezdejšímu bytí. Č
44 „Šest sester” země nejsou viditelné planety, nýbrž šest éterických a duchovních vtělení principií, jež náležejí konstituci systému země. Není nám bohužel možno pro nedostatek místa dotknouti se v těchto výtazích obšírných vysvětlivek díla více, než. jenom v náznacích, takže musíme čtenáře ke kritice nakloněného odkázati na originál, v němž zodpověděny předem i námitky. Č
45 „Kde chybějí pojmy, tam se v pravý čas vloží slov.” (Goethe, „Faust.”) Č
46 S tím jest spojen vývin šestého smyslu, jejž H. P. Blavatská nazývá „pronikavost.” Č
47 Až podnes, jak praví Eugenius Philalethes, neviděl zemi (její pravou podstatu) žádný člověk. Co vidíme, jest jen vnější forma hmoty v jejich rozličných zjevech, a země sama jest teď ve stavu Kama-rupa, v nejnižším to ze všeho, z. čeho se bude působením vlivu vyšší duchovní síly pozvedati. Proto jest také vzduch, jejž. člověk vdechuje, hrubý vzduch zvířecký, a ne vzduch duchovní, jenž přináší duši, vdechuje-li jej, nesmrtelnost. (Vše jest na naší planetě proniknuto zvířeckým životem, symbolem žádostivosti a egoismu vzduch jest naplněn infusoriemi [nálevníky], těla jsou vybudována zvířecími mikroorganismy.)Č
48 Viz: Dr. František Hartmann „Bílá a černá magie čili zákon ducha v přírodě.” (Něm. vydání Mk. 2, váz. Mk. 5.) Č
VZNIK ČLOVĚKA1
I.
Počátek cítícího života
1. „Lha (anděl), jenž pohybuje čtvrtým světem (naší zeměkoulí), jest sluhou Lhaů Sedmi (andělů planetárních), jež se pohybují na svých triumfálních vozech v kruhu kolem svého Pána, jediné (to) Vše-oko našeho světa. Jeho dech dává Sedmi život. Dal život Prvému. To jsou Draci Moudrosti.”
Slovo „Lha” značí nebeskou nebo nadpozemskou podstatnost, ať už ji nazveme „anděl”, „ďábel”, „duch” atd. nebo „inteligence”.
Níže stojící inteligence jsou výše stojícím podřízeny právě tak, jako planěly některého ze slunečních systémů jsou podrobeny slunci tohoto systému, a jako dává fyzické slunce všem planetám život, tak jest duchovní slunce všehomíra pramenem vědomí pro všechny bytosti ve vesmíru.
2. „Země pravila: Pane se zářícím obličejem (slunce), můj dům jest prázdný. Pošli své syny, aby tento míč země zalidnili. Poslal jsi svých sedm synů Pánu Pravdy; vidí tě sedmkrát blíže a cítí tvoji přítomnost sedmkrát více. Zapověděl jsi svým služebníkům, malým kolům, aby chytali tvé světlo a tvé teplo a překáželi tvé veliké dobrotivosti na její cestě. Pošli je nyní svému služebníku.”
V tomto verši se vyjadřuje touha ducha země přijímati sluneční sílu vyšší inteligence (Merkur;3 nebyl však k tomu ještě zralý, a po ruce jsoucí lidská těla nebyla ještě způsobilá sloužiti za bydliště pro syny světla.4
3. „Tu pravil Pán se zářícím obličejem: Chci ti poslati oheň, započalo-li dílo. Pozdvihli svůj hlas k jiným Lokům; obrať se na Otce, Pána Lotosu; pak ať jeho Synové, tvůj lid, jsou pod panstvím Otců (Pitripati), Tvoji lidé budou smrtelní.5 Lidé Pána Moudrosti (Buddhy), nikoliv synové Somy (měsíce), jsou nesmrtelní. Ustaň v naříkání. Sedm tvých rouch visí ještě na tobě. Nejsi ještě připravena, tvoji lidé nejsou ještě zralí.”
Pitarové čili Piotriové (Otcové) jsou tito Boží Synové neboli Synové Světla, výrobci lidí. Jenom nebeský „Adam” byl stvořen jako otisk BOHA, pozemský Adam jest vytvářen z „prachu země”.
Za každého období jest lidský organismus vytvořen dle svého způsobu, který se hodí k okolí. Prvá rasa lidí byla v stejném stupni éterickou, jako my jsme přirozenosti hmotné, a její organismus odpovídal tehdy panujícím poměrům. Evoluce fyzického (materiálního) člověka, „Lemuriů”, se dělá teprve před 18,000.000 roky.
Na začátku každého Kalpa (kola) se země znova obrodí. Jako se Jiva (monada) člověka při každé inkarnaci přiodí novým tělem, tak rozvinuje Jiva země (zemská J.) na počátku každé „periody stvoření” nový háv, ve kterém opět vstupuje do stavu subjektivního do objektivního vezdejšího bytí v prostoru.6
4. „A po velikém nářku odhodila (země) svá tri stará roucha, přiodila se v sedm nových a stanula tu ve svém prvém (rouchu.)”
Země odhodila své tři „kůže” či „roucha”, když přestála tři prvé evoluční periody (kola). My se nyní nalézáme ve čtvrté z těchto sedmi, která zaujímá velikou periodu světovou.
II.
Příroda se sama bez pomoci shůry nestává dokonalou
5. „Kolo vířilo po třicet Crore 300 mil. let a způsobilo Rupy (formy); měkké kamení, jež ztvrdlo, a tvrdé rostliny, jež změkly, viditelné z neviditelného, hmyz a malé tvory. Když tyto formy Matku tísnily, setřásla je země se svého hřbetu. Po třiceti Crore let se země točila. (Měnila sklon zemské osy.) Ležela na hřbetě, na straně. Nevolala po Synech Nebes a nepožadovala Synů Moudrosti. Tvořila ze svých vlastních prsou, způsobila vodní lidi, kteří byli hrozné podoby a zlí.”
Tento verš se vztahuje na změny ve sklonu zemské osy a s tím spojené „potopy světa” a chaotické stavy, v nichž povstaly monstrosity (obludnosti) přirozenosti pololidské a polozvířecí. Vodní lidé, o nichž jest zde řeč, byly pochybeným pokusem přírody v tvoření lidských forem, jež by byly schopny sloužiti za příbytky bohů.7
Podle „Puran” se uskutečnila všeliká nezdařená stvoření, když se BRAHMA, obveseloval” tím, že tvořil světy, až konečně přivodil svět, při němž „BŮH viděl, že dobré bylo”. (Mojžíš I, 31.) „Z hloubí vod a temnoty pocházely hrozné tvory; lidé s křídly, lidé se čtyřmi a dvěma obličeji, takoví jež měli nohy a rohy kozlí, Centraurové, psi s ocasy rybími atd. Všechny možné sestavy údů zvířecích i lidských, ryby, plazi a červi všeho druhu”.8
6. „Hrozné a zlé vodní lidi stvořila (země) sama. Dělala je ze zbytků (z typů) jiných, z prvé, druhé a třetí periody, Dhyaniové (andělé) přišli a viděli. Dhyaniové ze zářících Rodičů (Otce a Matky v Jednom); z bílých oblastí (sluncí a měsíce) přišli; z bydlišť nesmrtelných smrtelníků.”
Na tuto evoluční periodu se vztahují mytologie různých národů. „Purany”, „Zohar”, chaldejské nápisy klínové, tabule Cutha atd. o tom mluví! Tito zvěrolidé, jak je popisuje Berosus, byli možni v době, když ještě příroda nebyla tak dalece proniknuta duchem vyšší inteligence, aby způsobovala tvory v řádu dnes vládnoucím.9
Dhyaniové jsou však „Synové Moudrosti”, Smrtelníci povstalí v jednom z minulých stvořeních (t. j. periodách stvoření. Pozn. překl), kteří dosáhli nesmrtelnosti.
7. „(Synové Světla) nenalezli záliby. „Naše maso to Není” (řekli). To nejsou příhodné formy pro naše bratry z páté (rasy); to nejsou obydlí pro jejich život, čisté vody, neposkvrněné musí píti. Nechtě nás vodní útvar vysušiti.”
K tomu praví tibetský komentář:
„Jsou materiální světy, s nichž sestupují ti, jež v každém Manvantara formují člověka. Jsou podřazeni Lhaům (andělům či duchům), jež mají dvojitou přirozenost, (astrální tělo uvnitř formy éterické). — Jsou stvořiteli a tvůrci našeho ilusorického těla (jež jest produktem vůle a klamu).”
Než se objevilo světlo, byla temnota s výplody šera, produkty bezsvětelné přirozenosti. Proto nalézáme také v babylonských dějiných stvoření v prvých dnech zlé bohy; pak anděly, jež byli ve vzpouře (jež se zdráhali inkarnovati v tak ošklivých formách), v dolejší části nebes a křesťanská teogonie, je-li zbavena obyčejného zvráceného pojetí, učí podobně. Neboť „pád Satana” značí ve skutečnosti sestupování „Světlonoše” (Satan = Lucifer!) do hmoty, čímž hmota může býti jen osvícena a proniknuta duchovním vědomím. Bez „pádu” anděla, nebylo by vykoupení člověka, bez individualizování v lidské formě nebylo by duchovní individuality.
8. „Přišly Plameny, Oheň se svými Jiskrami, Oheň noci a dne. Vysušili kalné temné vody; zničili je svým horkem. Lhaové přišli shora a Lhamayin z dola. Zničili formy se dvěma a čtyřmi obličeji, porazili kozonohé a stohlavé lidi a lidi s tělem rybím.”
Plameny jsou „Seraphim”; Lhaové a Lhamayin andělé rozličných sfér nebeských oblastí.10
9. „Matka moře, veliké vodstvo, plakala. Zdvihla se a zmizela v měsíci, jenž ji pozdvihl a ze kterého se byla zrodila.”
Podle tajné nauky jest měsíc o mnoho starší než země, a ve skutečnosti se země zrodila z měsíce a ne měsíc ze země. Že však měsíc vodu přitahuje, o tom přesvědčují zjevy odlivu a přílivu.11
10. „Když Rupaové (tvorové) byli zničeni, zůstala Matka — země prázdná. Žádala býti vysušena.”
To byl počátek nového a vyššího života na naší planetě. Teprve, když země byla prázdna produktů, které způsobila její vlastní fantasie, mohl duch BOŽÍ, jenž se vznášel nad hlubinou, vniknouti do tmy, a osvítiti hlubinu svým Světlem. Tu povstaly jitřní červánky Moudrosti a Vykupitel byl zrozen.12
III.
Pokusy o stvoření člověka
11. „Pán všech Mistrů přišel. Od těla oddělil vodstvo a to bylo hořejší nebe, nebe prvé.”13
Když v předcházejícím Kalpa dostoupí evoluce jistého stupně, nadešel okamžik, v němž se mohla vyvinouti těla, která byla příhodná za byt lidského ducha. Bůh se znovu projevil v nové podobě.14
12. „Velicí Chohanové (Mistři), zvaní Pány měsíce, jejichž těla byla vzduchovitá (éterická). „Způsobte lidi,” bylo přikázáno, lidi podle své přirozenosti (otisky). Dejte jim vaši vnitřní podobu; příroda vystaví vnější těla. Mužem a ženou budou (v jednom) a také Pány Ohně (Světla).”
Chohanové, čili v bibli Elohim, jsou v přírodě tvořivé duchovní síly (podstatnosti). „Měsíc” jest symbol plodonosné tělotvořivé hmoty, jež jest oplodňována duchem.15
13. „Oni (Bohové měsíce) šli každý do sobě vykázaného působiště. Bylo jich sedm, každý ve svém okrese. Ale Páni Plamene zůstali zpět; nechtěli (se) utvářeti.”
Tajná nauka mluví o dvanácti třídách tvořivých bytostí, z nichž čtyři dosáhly dokonalosti (svobody), pátá jest k tomu na cestě, sedm ještě stojí pod přímým vlivem zákona Karmy. Jenom hlouběji stojící „duchové” se mohli spojiti s hluboko stojícími formami lidskými; pro „Pány Plamene” nebyl ještě v přírodě vhodný byt stvořen.
Přírodou způsobený pračlověk byl podle toho tvorem člověku podobným, jemuž chybělo právě to, co jest člověku vlastní, totiž Manas, Světlo vyšší inteligence, schopnost intuice. Měl zajisté „zvířecí”, ale nikoliv božskou duši. Božská duše nemůže se vyvinouti ze zvířecí, není-li při tom božský zárodek. Teprve bylo-li toto Světlo do člověka „vdechnuto”, může se v něm projeviti.
IV.
Vznik prvých lidských ras
14. „Z Vůle (z ducha) zrození Páni, hnáni Životodárným Duchem (Fohatem), oddělují člověka od sebe samotných, každý ve svém vlastním pásmu.”
Nesmíme si samozřejmě pod „Adamem” tehdejší tvorci periody představovati člověka, dnešního typu; bylyť tyto bytosti přirozenosti spíše éterické, jednopohlavní a množily se jiným způsobem, než jaký jest znám dnes.
Podle tohoto názoru nemáme tu co činiti s jedním stvořením člověka z „ničeho” (ve smyslu obecně přijatém), ani s vývojem člověka z „darwinovského opičáka”, nýbrž musíme při tom bráti v úvahu evoluci duchovní, fyzickou, intelektuální a zvířecí; — rostoucí projev ducha a pokračující zlepšování v organisaci hmoty skrze periody, jejichž trvání přesahuje naše pojmy. Při tom se uskutečňuje sestupování ducha do hmoty a u hmoty vývoj schopnosti směrem vzhůru, aby sloužila za nástroj činnosti ducha.
Pitriové (Elohim) jsou budovateli našeho těla s jeho nižšími základními částmi; naše sebevědomá nesmrtelná Bytost však nepochází od těchto „Bohů měsíce”, nýbrž od „andělů slunečních”, „Pánů Plamenů”. „Anděl” v člověku má jiný původ než člověk pozemský, třeba že oba pocházejí z téhož pramene. To v nás, co může mysliti, jest rozdílno od nástroje, který toto myšlení sprostředkuje.16
15. „Tak se zrodilo sedmkrát sedm stínů (Chayaův) příštích lidí, každá třída podle vlastní povahy a způsobu, a každá byla méně dokonalá než její výrobci. Bezzárodeční Otcové nemohli dáti bytostem, které zárodky měly, život. Jejich předkové byli Bhuta (Fantomy) bez podoby a bez rozumu (t. j. bez schopnosti poznávací. — Pozn. překl.) Proto byla tato (prvá) rasa lidská nazvána Chaya (představa, zjev, nebo stín).”
„Manu” (člověk) pochází od „man” (mysliti). Toto prvé pokolení nemělo ale myslícího principu (Manas čili mens) a bylo proto nazváno „amanasa”.17
16. „Jak se zrodili skuteční Manushiové (myslící lidé)? Jak byli zhotoveni Manuové se silou myslivou? — Otcové béřou si ku pomoci vlastní svůj Oheň (Kavyavâhana); jest to oheň, který hoří v zemi (v hmotě). Duch země zavolal ku pomoci oheň sluneční (Suchi). Tito dohromady (Pitriové a Oheň) učinili svojí spojenou činností dobré formy. Tyto mohly státi, žíti, běžeti, ležeti a letěti; nebyly ale dosud stále ještě ničím jiným, než Chhaya (obrazy), stíny bez rozumu.”
Zde se vykládá o neschopnosti hmotné přírody, udělati bez duchovní pomoci dokonalé zvíře, neřku-li člověka. „Otcové” čili „hlouběji stojící andělé” jsou duchové (vědomé síly) v přírodě a bytostech elementárních; ježto však nemají ještě žádné vyšší inteligence, nemohou také vybudovati žádného racionálně (rozumově) myslícího člověka. K tomu bylo zapotřebí „živého Ohně” (Lucifer, Prométheus) a „zvířecího Ohně” (vůle). Schopnost instinktu pochází od přírody, božská inteligence od Mahatu. Komentář praví:
„Synové Mahatu oživují lidské rostliny. Jsou vodami, které padají na suchou půdu, v níž jest vázaný život, a jiskra, jež lidské zvíře oživuje. Jsou Mistry věčného života duchovního. Na počátku (druhé rasy) vdechli někteří jenom část své bytosti v Manushyu (člověka), jiní se v nich ubytovali.”18
Tu se stali „vzpurní andělé”, (kteří se zdráhali vtěliti do těl polozvířecích) našimi vykupiteli; neboť kdyby nebyli vyčkali, až se lidé stanou schopnými je v sebe pojati, byli by sami bývali tak poníženi, že by se byl člověk nikdy nestal schopným použíti jejich síly, aby se pozvedl. Vše to jest obraně naznačeno v náboženstvích Indů, Egypťanů, Řeků a Římanů, Židů i křesťanů v různých alegoriích, které nelze však bez znalosti tajné nauky pochopiti a proto jsou našim moderním učencům a teologům nesrozumitelný, ba platí za nesmyslné bajky.19
17. „Pro vdechnutí byla nutná forma. Otcové mu ji dali. Dech potřeboval hmotné tělo, země je zformovala. Dechu byl potřeben duch života; Lhaové slunce dechli do jeho formy. Vdechnutí potřebovalo zrcadlo těla (tělo astrální); Dhyanové řekli: »Dáme mu naše.« Vdechnutí mělo po své touhy zapotřebí substance (Kama Rupa), a vodní duchové (Suchi, oheň vášně) pravili: »Měj si ji.« Vdechnutí potřebovalo mysli (Manas), aby objímalo vesmír. »Toho mu nemůžeme dáti«, pravili Otcové. »Nikdy jsem toho neměl«, děl duch země. »Forma by shořela, kdybych jí dal svoji,« pravil Veliký Oheň (sluneční). Člověk zůstal prázdným, bezesmyslným Bhutou. Tak dali Bezzárodeční život těm, kteří se (později, v třetí rase) stali lidmi se zárodky.”
„Otec” původních fyzických lidí, jenž staví jejich tělo, jest živoucí elektrická síla slunce. Měsíc jest jeho (t. j. těla) Matkou;20 neboť vychází z něho tajuplná síla, která podněcuje i vzrůst rostlin a zvířat. „Vítr” („kosmický éter”) jsou řídící substance mezi tělesy nebeskými, které dávají dosáhnouti popsaným vlivům k zemi. Ale to vše by ještě nedokázalo způsobiti člověka: To může se státi pouze božským Ohněm.”21
Prvá lidská rasa měla v sobě tři rudimentérní („Zakrnělé”) elementy a ne ještě „Oheň”, protože evoluce člověka jest odvislá od paralelně (souběžně) probíhající evoluce země, evoluce země však nebyla ještě dosti pokročilou, aby vytvořila člověka, který by mohl „Bohům” sloužiti za obydlí. „Elementy” a smysly se rozvíjejí ve směru paralelním, tak že projevování se nového elementu rozvíjí a podmiňuje nový smysl, jak znázorňuje tato tabulka:
Éter. — Sluch. — Zvuk.
Vzduch. — Cit. — Zvuk a pocit.
Světlo. — (Oheň.) — Obličej. — Zvuk, pocit a barva.
Voda. —Chuť. — Zvuk, pocit, barva a chuť.
Země. — Čich. — Zvuk, pocit, barva, čich a chuť.
Každý nově se objevující element připojil ke své vlastní jakosti i (jakosti) předcházejících.22
Lidé prvé a druhé bytosti nebyli fyzické bytosti našeho uzpůsobení, nýbrž éterické zjevy (Bhuta), „strašidlovité” typy příštího lidstva. BŮH (Prapříčina Všeho) se stvořil sám; t. j. v Prapříčině všeho povstala první Příčina, která se postupně projevila tímto způsobem:
Mahapurusha čili Paramatura. Nejvyšší Duch Světa.
Atman čili Pûrvaja. Živoucí Duch Přírody.
Iindriyatman čili Hrišikesa. Duchovní, intelektuální duše. („Srdce”.)
Bhutatman. Vegetativní duše, Život.
Kšetradšna. Vtělená duše; vesmír jako duch a hmota.
Bhrantidarsanatah. Hmotný svět zjevů. (Klam, Maya.)23
V.
Vznik druhé rasy
18. „První byli syny Yogy. Jejich synové (druhá rasa) dětmi slunce a měsíce živenými větrem (éterem)”.
„Byli stíny Stínů Páně. Stíny se šířily. Duchové země se jimi přioděli, Lhaové (andělé) slunce je zahřívali. Dýchání měla život, ale žádné poznání. Neměla ani ohně, ani vody ve svém vlastnictví.”
Za trvání tohoto pozemského života jest vyšší, duchovní přirozenost člověka v moci své nižší, hmotné přirozenosti (Kristus, Bohočlověk, jest ve zvířecím člověku ukřižován), ale božský Oheň (božská Láska) umožňuje člověku nalézti útočiště ve Světle (Atma-Buddhi) a nalézti (tak) vykoupení.24
Jako se nemůže dařiti rostlině beze světla, tak také nemůže člověkovo osobní Já dospěti bez vlivu božského světla k poznání Pravdy, ani k Vědomí nesmrtelnosti, která v něm sídlí. Nesmrtelnost bez Sebevědomí jest nemyslitelná a neměla by ceny. Proto také může býti člověk nesmrtelným teprve potom, když v něm sídlící božská Podstatnost stane se duchovně sebevědomou, neboli, jinými slovy, cítí-li Vykupitele — ne jako „historickou a jemu cizí osobnost”, nýbrž jako v něm bydlící božskou Sílu a Božstvo — a jej v srdci svém poznává.
„Stíny stínů” ale jsou astrální těla lidí, na nichž jsou vystavena fyzická viditelná těla a která se zrodila z oslavených těl bohopodobných bytostí (Devové). Tato těla nemají vlastního (duchovního) ohně, t. j. síly Sebepoznání a „vody”, t. j. duše „BOHEM vdechnuté.” Stíny (t. j. lidské formy) mohou dosáhnouti božské Přirozenosti a poznání této přirozenosti teprve tím, že se stanou lidmi božského Světla. V této božské Přirozenosti jsou však obsaženy také všechny božské Síly a mohou v člověku dojíti rozvoje, ne ovšem námahami jeho zvířecké samovůle, nýbrž silou božského Světla v něm, jesliže se této síle podrobí.
Prvá lidská rasa sestávala tedy z astrálních obrazů čili „dvojníků”, „Otců”, „synů Yogy”, t. j. z těch, „kteří byli spojeni s BOHEM”. Na konci třetího kola byli pokrokem evoluce uschopněni k výrobě lidských forem, vhodných pro jejich inkarnaci.
19. „Druhá rasa počala vykvétati a se šířiti. Nepohlavní forma povstala z bezpohlavního stínu. Tak povstala, ó Lanu, druhá rasa.”
Ježto druhá rasa „vykvétala” z prvé, nemůže býti řeči o žádném „pohlavním” pochodu; vědecký popis tohoto „vykvétání” jest samozřejmě nemožností, ježto lidská věda nemá o tom zkušeností a vědecká řeč neobsahuje k popisu slov. Dokud nestojí lidský rozum na stupni nebeském, mohou býti nebeské Pravdy pojaty a pochopeny také jenom intuitivně. Musíme se proto spokojiti obrazy a alegoriem (jinotaji), abychom si představili tento pochod jako zjev povstávající ze zjevu. Gautama Buddha praví: „Jest to, jakoby bylo světlo rozsvíceno od jiného světla.
20. „Jejich otcové se zrodili ze sebe samotných; Jednorozenci, Chhaya zářících těl Pána, Otců, synů červánků.”
„Samozrození” jsou z vůle podstatnosti zrozené „stíny” její. „Otcové” (Pitriové) jsou z lůna Božství vzniklí synové svítajícího světla.
21. „Když rasa sestárla, smísili se staří s čerstvou vodou; když byly kapky zkaleny, zmizeli a zašli v nově povstalém proudu, v pravém proudu Života. Vnějšnosti prvých staly se vnitřnostmi druhých. Peruť se stala stínem a stín perutí.”
Prvá rasa vzešla v druhé a stala se s ní Jedním Éterická a duchovní těla, v nichž se tvořilo hmotné jádro, vzešla v tomto jádru a stala se jeho obyvately. Božská Podstatnost trvá a zůstává tím, čím byla od věčnosti, ale „stíny” (lidé), které utváří, se mění. Tyto stíny se stávají hmotnějšími a tělesnějšími a tělesnějšími. Lidé se rozplemeňovali, zatím co uvnitř jich bydlící duch vyráběl ze sebe sama nový stín a v něm se usídlel. Nebylo „smrti”, nýbrž jen změny formy a nová forma povstávala ze staré. Jesliže tělo éterické vyvíjí tělo smyslné, mizí v něm. To, co dříve bylo stínem, stává se nyní tělem, a dřívější tělo stává se „stínem”. Pochod ten jest alegoricky znázorněn v mytologiích (bájeslovích) různých národů, mezi jinými také v báji o Ledě a labuti, ve vztahu Psychy a Amora atd.
VI.
Dějiny vývoje druhé rasy
22. „Pak způsobila druhá rasa (rasu) třetí, zrozence z potu. Pot nabýval, jeho kapky se množily, stávaly se tvrdými a kulatými. Slunce jej zahřívalo; měsíc jej ochlazoval, vítr jej vyživoval až ke zralosti. Bílá labuť s hvězdného nebe (měsíc) zastiňovala veliké kapky, vajíčko příští rasy, lidskou labuť (Hamsa) poslední třetiny. Nejprve muž-žena, potom muž a žena ...”
I zde se jedná více o intuitivní názor než o objektivní, třeba že se originál namáhá učiniti tento pochod vnějšímu rozumu pochopitelným. I v lidském embryu (zárodku) uskutečňují se mnohé pochody, které ještě nejsou dostatečně vědecky osvětleny, ale jsou přece skutečnostmi. Pro náš účel postačí, uvedeme-li, že v době třetí rasy nastalo dělení pohlaví na mužské a ženské, protože se tehdy lidské formy stávaly příliš hmotnými na to, aby se rozplemeňovali i na dále dřívějším „duchovním” způsobem. Jinými slovy: „Adam upadnul v hluboký spánek, ztratil poznání své božské přirozenosti a z jeho boku (ne „žebra”) povstala pozemská Eva. Jako všechny náboženské alegorie jest i tato báje nesmyslem pro toho, v kom není smyslu pro pochopení, ale jest hlubokou pro toho, kdo ji pochopil. (Aristofanes se o tom vyjadřuje v Platonově „Hostině” zřejměji.)
23. „Samozrození byli Chhaya, stíny těl synů červánků. Nemohl je zničiti ani oheň, ani voda. Jejich synové nebyli (již) tací.”
Na éterické bytosti dřívější rasy nemohly míti oheň a voda nikterak spadeno, ale jejich hmotní potomci nalezli v nich záhubu. Takové katastrofy jsou tajné nauce známy čtyři; pátá se čeká. Poslední „potopa” (při níž zahynul kontinent (pevnina) Atlantis), byla asi před 869.000 lety.
VII.
Periody od polobohů až k prvým rasám lidským
24. „Synové Moudrosti, Synové Noci sestupovali, připraveni jsouce na znovuzrození. Viděli ošklivé (ve smyslu intelektuálním) formy třetí rasy. — „Můžeme se rozhodnouti,” pravili Páni, „máme Moudrost.” Někteří vešli mezi Chhaye, jiní dali mezi ně proniknouti Jiskrám, a opět jiní váhali se vtěliti, až povstala čtvrtá rasa. Svými vlastními podstatnosti naplnily chtivé formy (Kamarupy.) Kdož obdrželi (jen) jedinou Jiskru (Poznání), postrádali (vyšší) Moudrosti. Jiskra zářila slabě. Část Třetích zůstala bez rozumu, jejich Jivy (monady) nebyly ještě připraveny (k přijetí božské Jiskry). Tito byli v sedmi (druzích) dáni stranou. Stali se obmezenci. Třetí byli připraveni a Páni Plamene a temné Moudrosti pravili: »V těch chceme bydliti.«
Tento verš obsahuje klíč k vysvětlení původu Zla, tak zvaného „pádu andělů”, a mnohých jiných věcí. Podává nám výklad o nerovnosti různých jiných kmenů národních v jejich intelektuálních schopnostech a o činnosti zákona Karmy v dějinách lidství.
Komentář vytyčuje tyto body:
Nejprve přicházejí na tuto zemi Samoexistující. Jsou to duchovní živé bytosti, povstalé absolutní Vůlí a Zákonem, jež procitají při ranních červáncích každého dne stvoření”. Jsou to božství Sishta.
Z těchto povstanou:
1. Prvá rasa, „Samozrození”, astrální obrazy svých výrobců. Tělo (jejich) bylo bezevšeho rozumu a vůle: vnitřní podstata (božská podstatnost) nebyla s pozemským tělem spojena, byť se v něm i její kořeny ujaly. Spojovacího článku (Manasů) tu ještě nebylo.
2. Z prvé rasy povstala druhá, t. zv. „Zrozenci z potu” a „Bezzárodeční”. Tato rasa byla obdařena od Vydržovatelů (Rakshasa) a inkarnujících se Bohů (Asura a Kumara) prvou slabou Jiskrou inteligence a z ní vzešla následující:
3. Třetí rasa „Dvojatých” mužů i žen v Jednom). Prvními pododděleními jejich byly obaly bez duše, až (postupně, Pozn. překl.) byli od Dhyaniův „obydleni”, t. j. osvíceni.
Ze třetí povstala naše nynější čtvrtá rasa s oddělenými pohlavími.
25. „Co činili Manasa, synové Moudrosti? Zavrhli Samozrozené. Nejsou ještě připraveni. Zdráhali se vstoupiti do Zrozenců z potu. Nejsou ještě dosti připraveni. Nechtěli vejíti v ty, kteří jsou Zrozenci z vejce.”
Všechny lidské organismy nebyly ještě dosti vyvinuty, aby sloužily polobohům za sídla. Bytosti snažící se vtěliti vyvolily nejschopnější.
26. „Když ze Zrozenců z potu vznikli Zrozenci z vejce, dvojpohlavní, mocní, silní, opatření kostmi; tu pravili Mistři Moudrosti: „Teď chceme stvořiti!”
27. „A tu se stala třetí rasa schránou (Váhán) Andělů Moudrosti. To způsobilo syny Vůle a Yogy. Mocí Kriyasakti je to stvořilo, svaté Otce, předky Arhatu.”
Kriyasakti jest tajuplná sila myšlenky, kterouž mohou býti vyvolány zevně viditelné a tělesné zjevy, je-li cvičením vyvinuta. Příčina, proč tato síla jest dnes téměř neznáma, leží ve všeobecném zchoulostivění, požitkářství, ochablosti a částečné zvířečtělosti nynější generace (pokolení). „Stvoření” jest působení vůle a myšlenky na zjev, který se nazývá „hmotou”, čímž stávají se zjevem nové obrazy a formy (těla). Čím více se však člověk od svého božského původu vzdaluje, tím více ztrácí i sílu, která v něm bydlí.25
VIII.
Evoluce savců
První „hřích”
28. „Z kapek potu, ze zbytků substance, z látky mrtvých těl a zvířat přecházející periody a z odloučeného prachu povstala prvá zvířata (naší periody).”
Podle tajné nauky povstali v tomto kole savci později než člověk. Veliký manvantarický koloběh o sedmi kolech, jenž začíná v prvém kole Minerálním, Vegetabilním a Zvířecím, utišuje své evoluční dílo při sestupném pohybu uprostřed čtvrté rasy a na konci prvé poloviny čtvrtého kola do klidu, a když lidská monada prošla přípravnými stupni, aby dosáhla hmotného vtělení, objevuje se na naší zemí (na nejnižším a nejhmotnějším stupni) jako prvý rezultát (výsledek) tohoto evolučního stupně, aby tak řečeno po ukončení sestupu počala ve vzestupu.
Na tomto stupni jsou duch i hmota v rovnováze a boj ducha s hmotou počíná zde na této zemi. I v sedmém kole teprve bude vítězství lidstva jako celku nad hmotou úplné.26 Pak bude člověk tím, co byl před svým „hříchem”, totiž duchovní bytostí, zbavenou nedokonalosti „hmoty”, avšak k tomu ještě bude míti, co před „pádem” neměl; totiž jeho „hříchy” a zkušenostmi dosaženou Moudrost a Sebevědomí.27
29. „Zvířata s kostmi, draci hlubin a létající hadi byli připojeni k věcem, které lezou. Ti, kteří po zemi lezli, dostali křídla. Dlouhokrcí tvorové ve vodě byli výrobci létajících zvířat vzduchu.”
30. „Za třetí (rasy) vzrostla zvířata bez kostí a proměnila se. Stala se zvířaty s kostmi; jejich Chhaya (obrazy se zhustily).”
31. „Zvířata se nejprve rozdělila (na samčí a samicí pohlaví). Počala se rozplemeňovati (pářením). Pak se rozdělil i dvojatý (dvojpohlavní) člověk. Pravil (ke své ženské polovině): Nechť činíme jako zvířata. Nechť se (naše těla) spojí a vytvoří tvory. A učinili tak.”
32. „Ti, však, kteří neměli Jiskry (božského Sebevědomí)28 vzali k sobě samicí zvířecí obludy a z jejich páření se povstaly němé rasy. Byli sami němí. Jejich jazyky pak byly svázány. Jazyky jejich předků zůstaly nemluvné. Vytvořili obludy beztvárných červenovlasých bestií, které povšech čtyřech chodily.29 Rasa, která byla němá, aby hanba nebyla zřejmá.”
Člověku podobní tvorové, v nichž nebylo božskou Jiskrou probuzeno pravé Sebevědomí jejich lidské Důstojnosti, se snížili na dobytek, když se s dobytkem smísili.
Pod „člověkem” v pravém toho slova významu se nevyrozumívá ani jeho viditelné tělo, ani jeho myslící síla, nýbrž rozum, z něhož povstává duchovní Sebevědomí, jestliže jest probuzen božskou Jiskrou; jinými slovy: to v něm, co jest schopno božského Sebepoznání a proto dle lidských pojmů, jež si o BOHU děláme, BOHEM samým.
Ačkoliv původně povstalo vše na světě z jediného pramene, přece má člověk vzhledem k Božskému jiný původ než zvířecí tělo, které obývá, a stvoření ducha pomocí bezduchého těla jest nesmyslná teorie, která odporuje jak zdravému lidskému rozumu, tak i zkušenosti.
IX.
Konečná evoluce člověka
33. „Když Lhaové to (smíšení se zvířaty) viděli, tu truchlili ti (Synové Světla), kteří žádných lidí nestvořili (se zdráhali tak učiniti) a pravili:
34. „Amanasa (Bezrozumní) znečistili naše příští sídla. Toť Karma. Hledejme jiná bydliště. Poučme je o Lepším; Neboť by z toho jinak ještě mohlo povstati Horší. A učinili tak.
35. A tu byli všichni obdařeni Manasem (rozumem). A viděli hřích Bezrozumných.”
Bezrozumní zhřešili, ježto se stali pro svoje nepřirozené smilstvo nepřirozenými, t. j. jednali proti určení své přirozenosti a tak se snížili. Stalo se to ale nevědomky, dříve než světelný paprsek božského Rozumu proniknul do jejich mysli. Ale jako byly jiné rasy vedeny vlivem shůry přicházející Síly na cestu Poznání, tak také tato spustlá rasa postoupí v „poslední den” do stavu vyššího. K tomu praví tibetský komentář:
„Na počátku čtvrté evoluční periody rozdělila se šíře lidí v různé směry. Vnější formy, které přinesla, nebyly všechny stejného druhu; neboť tyto nádoby přišly dříve než byly utvrzeny, do styku s obludami způsobem, který dnes neznáme, (s obludami,) které povstaly z prvých pokusů přírody ve vyvíjení forem. Z toho povstaly monstrosity (netvornosti), které byly z polovice lidmi, z polovice zvířaty. Tito nepodaření tvorové dýchali a žili nedlouho, byť se i z vejce zrození synové s různými samičími obludami spojovali a způsobovali lidské monstrosity, a to se dělo proto, protože psychická síla byla ve fyzické podstatě (jejich jistě ještě velmi slabá a málo zušlechtěná). Ponenáhlu nastala mezi člověku podobnými a zvířecími formami rovnováha; oddělily se a již se nespojovaly. Člověk netvořil již žádných forem, nýbrž vyráběl je; ale jako dříve vyráběl ještě formy zvířecí. Proto mluvili Mudrci v Pravdě, když vyprávěli o mužských bytostech, které nebyly již schopny tvořiti vůlí, nýbrž spojovali se s dcerami jiných pokolení a s nimi vyráběli mimo Danava (obry) různá zvířata nebo druhy bastardů (zmetky), a že později tyto mužské bytosti nechtěly již platiti za otce němé rasy. V důsledcích toho zakázali Králové a Otcové poslední rasy (III. a IV.) toto hříšné obcování. To překáželo působení Karmy a tím stvořilo Karmu novou. (Božští) Králové potrestali viníky neplodností. Zničili červená a modrá pokolení.30
36. „Čtvrtá rasa vyvinula řeč.”
Komentář praví:
Prvá rasa byla bez řečí; byly to éterické bytosti bez lidského analysujícího (rozebíravého) rozumu. Druhá měla mluvu tónovou, která sestávala jen z vokálů (samohlásek). Třetí tyto přirozené zvuky zlepšila a z nich se vyvinula lidská řeč ve svých počátcích, aby se ve čtvrté rase stalo dokonalou.31
37. „Jeden stal se Dvěma a stejně všechny živoucí a lezoucí věci, které ještě byly Jedním: obrovitá ryba, ptáci a hadi s hlavou ze skořepiny.”
Tímto způsobem byla z „boku Adamova” stvořena „Eva” a muž dostal k sobě ženu, zatím co oběma byl stále jistě základem bezpohlavní „člověk” a ještě dnes (základem) jest. Oba jsou co do své podstaty Jedním. Žena, symbol ženskosti, má ve své podstatě i mužskost a muž potřebuje ve svém charakteru ženskosti.
O tvorech antediluviálních (z doby před diluviem, Pozn. překl.), mezi nimiž člověk bydlel, třeba ne v té formě jako dnes existuje, tibetský komentář praví:
„Když se oddělila Třetí (rasa) a upadla vyrábějícími člověko-zvířaty do hříchu, stala se zvířata divokými a lidé a zvířata se snažili navzájem se zničiti. Až dosud nebylo hříchu a vraždy. Po tomto rozdělení se (ve dvojí pohlaví) skončilo Satya Yuga. Věčné jaro se stále měnilo a roční časy šly za sebou. Zima přinutila člověka, aby si vystavěl příbytky a vynalezl šaty. Pak se člověk obrátil na vyšší Otce (Bohy či anděly). Nirmanakaya Nagaů32 bílí hadi a Draci Světla přišli; také předchůdcové Osvícených (Buddhů). Sestoupili Božští Králové a učili lidi vědám a uměním; neboť člověk nemohl již více žíti v Prvé Zemi (Adi-varsha čili ráj), ježto se stala chladnou mrtvolou.
X.
Dějiny čtvrté rasy lidské
38. „Tak se zrodili Dva u Dvou v sedmi oblastech, z třetí (rasy) čtvrté (pokolení lidské). Bohové (Surové) se stali Nebohý (Asury).33
Jak bylo popsáno, povstalo z (bezpohlavního) lidství (dvojpohlavní) lidstvo. Z hnědého a žlutého pokolení obrů podstaty podle moderních pojmů „duchovní”, kteří obývali pevninu starého (Platonem zmíněného) kontinentu „Atlantis”, povstalo pokolení lidí, jak existuje dnes — mužské a ženské. V tak zvaném „vědeckém” smyslu lze mluviti o vývoji „lidského pokolení” teprve od začátku čtvrté rasy, předcházející vývojová perioda byla spíše druhu metafyzického než fyzického, ježto lidské zvíře dosáhlo dokonalosti svého organismu „hříšným pádem”, když se v něm vyvinuly a rozvinuly božské Síly, dosáhnuvší vtělení! Tím ovšem ztratily původní bohorovné bytosti svoji duchovní a vznešenou přirozenost, zároveň však byl tím získán základ k vývoji jejich individualit a Sebepoznání.
39. „Prvá (rasa) v každém z (sedmi) pásem byla barvy měsíční (běložluté), Druhá žlutá jako zlato, Třetí červená, Čtvrtá hnědá a hříchem se stala černou. Prvých sedm ratolestí (lidstva) bylo na počátku všeobecně stejné barvy; nejblíže přísti (oddělení jejich) se počalo ve svých barvách mísiti.”
Pradějiny lidského pokolení jsou jako vše, co spočívá na přírodních zákonech, jednoduché a byly by lehce pochopitelný, kdyby jim od staletí nebyla moderní teologie v úplné neznalosti pochodů, jež se při tom děly, alegoriemi o „hříšném pádu” atd. dala nesprávný výklad a tím jednoduchou pravdu převrátila a komplikovala a kdyby nebyla učinila přirozené nadpřirozenými i protipřirozeným. Bez vniknutí do hmoty neměl by duch příležitost poznati svůj vztah k hmotě a dosáhnouti panství nad ní; kdyby byl nevznikl klam zvláštního bytí, neměl by člověk ještě ani dnes možnost tento klam přemoci a uvědomiti si v něm působící božskou Sílu. Jeho Božství zůstalo by proň snem, nepoznaným ideálem; teprve vyhlazením odporu hmoty může se Ideálno v něm státi Pravdou a býti pochopeno jako skutečnost, „Lucifer”, „Světlonoš” (Phosporus), intelektuální princip v člověku, jest ovšem, je-li ho zneužito, nepřítelem Božského; tím však, že tohoto nepřítele — nikoliv ignorujeme, (že si ho nevšímáme, že ho přehledáme) —, nýbrž, že jej přemáháme, stává se podkladem pro poznání Božského a Vykupitelem člověka.34
40. „Tu vzrostly Třetí a Čtvrtá (rasa) v plné pýše do výše: »My jsme králi, my jsme bohy!” (myslely si).«
To byli staří Atlantité, prví fyzicky vyvinutí a dle dnešních pojmů „hmotní” lidé. Tu počal zápas o božské Sebevědomí bojujícího ducha s hmotou. Typy, v nichž duch nad hmotou zvítězil, se oddělily od těch, v nichž vrchu nabyla hmotnost a tak povstal boj, který vedl k záhubě Atlantidy.
41. „Vzali si ženy, které byly krásné na pohled, ženy z kmene Bezrozumných a „Úzkohlavých”. Přivedli na svět obludy, zlomyslné démony, mužské i ženské přirozenosti, také Khado (Dakini) s málem rozumu.”
42. „Vystavěli si chrám pro fysické tělo a modlili se k Mužství a Ženství. Tu ztratilo třetí oko svoji schopnost zrakovou.”
Ztráta správného chápání vnitřního Ideálu vedla k hledání ideálů zevnějších a idealisování zevnějšku vedlo k zmizení Poznání nitra. Obě se navzájem podmiňovalo, jako slepice (podmiňuje) vejce a vejce slepici. Tisíce, jež nechtěly věřiti, že Adam ztratil rozum tím, že kousl do jablka, které mu dala Eva, kousli do tohoto jablka sami a ztratili tím rozum. Žena jest symbol krásy, ale nemá jako pouhý symbol ceny žádné jiné, než půvab zjevu; podstatu samu pozná v Pravdě jen ten, kdo tento Ideál sám v sobě má.
Tím však, že vnitřní Vzývání ztratilo a rozmohlo se uctívání vnější, ztratila se také síla nitra, t. j. duchovního Nazírání. Podráždění způsobené světem smyslů přivedlo vnější smysl k plnému rozvoji, a duchovní oko se zavřelo.35
Lidé viděli nyní více jen formy a nemohli již poznávati v nich znázorněné bytosti. Phallus (Lingam)36 a Yoni (Kteis)37 začaly býti a jsou i ještě dnes veřejně i tajně uctívány od mnohých jako to nejvyšší.
XI.
Civilizace a zničení čtvrté a páté rasy
43. „Oni (Lemmové a Atlantité) stavěli veliká města. Stavěli je z vyhledaných zemí (t. j. hlín. Pozn. překl.) a kovů. Ohně (sopky) vyvrhly (lávu) z bílého kamene (mramoru) hor a z černého kamene (podzemního ohně)38 zhotovovali své vlastní obrazy (sochy) v životní velikosti a ve své podobě a uctívali je.”
Samozřejmě uplynul čas mnoha tisíciletí mezi prvým dělením lidstva ve dvě pohlaví a doby, kdy počalo stavěti veliká města. Když byla tato kultura v plném květu, existoval vysoký stupeň civilizace, zvláště tam, kde nyní leží Madagaskar a také v Peru. Byli tehdy jako dnes kulturní národy a „divoši”. Původní obyvatelé Austrálie byly potomky těch, kteří sobě svěřený božský Oheň zneužili k bestialitě; ušlechtilejší rasa Arijců, jest odnoží ušlechtilého jméně Synů Pravdy.
Poznenáhlu Lemurové zmizeli a rozšířili se Atlantité. O tom dí tibetský komentář:
„Poslední potomci šlechetného dítěte „Bílého Ostrova” již dávno zmizeli. Vybraní z nich nalezli útočiště na „Posvátném Ostrově” (Shamballah) a jednotlivci ze zavržených kmenů (po svém oddělení se od ostatních) žili v pustině a v jeskyních, když se zlatožlutá rasa (čtvrtá) zbarvila na černo. Od pólu (točny) k pólu změnila země po třetí svůj vzhled a nebyla již obydlena od Synů Svetadwipy, Pomazaného, a Abdhitanya, Východ a západ, Prvý, Jediný a Čistý byl zničen. Polobohové z třetí (rasy) dali prostoru pólo ďáblům ze Čtvrté. Sveta-dwipaovi, jehož severštější část Togambadhiů navštívilo sedm Kumaraů, „Bílý Ostrov” zastřel svoji tvář. Jeho (totiž ostrova. Pozn. překl.) děti obývaly nyní „Černou zemi”, kde později Daity-ové sedmi Duiparů a Rakshasové zaujali místa Sadhuů, kteří za třetí periody byli sestoupili s vyšších oblastí.39
Třetí rasa překročila středobod svého vývoje, když nadešla změna zemské osy a objevila se „doba ledová”. O tom praví komentář:
„Osa kola se změnila. Slunce a měsíc nesvítili již přímo nad hlavami Zrozenců z potu; byl poznán sníh, led a zima, a lidé, rostliny i zvířata stali se trpasličími. Kdož nezahynuli, zůstali polovzrostlými dětmi velikosti dítěte i intelektuelního vývoje (jeho). To byla třetí Pralaya ras (v Lemurii).”
To vše se stalo nikoliv „slepou a náhodnou” činností přírodních zákonů, nýbrž protože vývoj planet sám s vývojem na nich žijících obyvatelů jde ruku v ruce a oba pokračují současně podle zákona Karmy. Za každým „slepým” zákonem přírody stojí inteligence, která není slepá, ale která nejedná podle (vlastního) dobrozdání, nýbrž naplňuje vůli Praducha, který se označuje jako „Bůh”, ježto se v něm slévají pojmy absolutní Moudrosti, Lásky, Inteligence a Spravedlnosti v jedno; nemůže ho však pochopiti ani největší duch, není-li schopen, ho pocítiti.
„Lidé se stali co do postav menší a trvání jejich života bylo krátké. Ježto ztratili svoji Bohopodobnost, pomísili se s rasami zvířecími a s obry a Pygmaey (trpaslíky zemí polárnich). Mnozí dosáhli duchovního a ještě více nezákonného (ďábelského) vědění a šli vědecky po cestě levé po cestě černé magie.”40
44. „Oni (Atlantité) udělali veliké obrazy, devět Jatis (metrů vysoké), odpovídající velikosti jejich těla. Měsíční ohně zničily zemi jejich otců (Lemuriů). Voda ohrožovala rasu čtvrtou.”
V „Rononoraka” objevené sochy jsou průměrně devět metrů vysoké. Z této přirozené velikosti se lidstvo po milionech len scvrklo asi na dva metry, ba mnohé rasy jsou všeobecně ještě menší. Veliká „zátopa”, která vezdejšímu trváni veliké části země udělala konec či spíše klesnutí tohoto kontinentu stalo se podle arioindické chronologie (počítání času) asi před 850.000 roky. Zbytky jeho (t. j. kontinentu, Pozn. překl.) existují ještě jako ostrov Java a jeho okolí. Podobné převraty staly se však již dříve a stanou se i v budoucnosti. Podle arioindické nauky bude „svět” ohněm a vodou zničen nebo přeměněn.
45. „První veliké vody přišly. Obklopily sedm velikých ostrovů.”
To byla čtvrtá veliká potopa na naší zemi v nynějším kole.
46. „Všichni Moudří byli zachráněni, nemoudří zahynuli. S nimi zmizel větší počet velikých zvířat, která byla povstala z potu země.”
Mudrci čili Posvátní nebyli zachráněni tím, že (jako vypravuje populární teologie o Noemovi) byli za odměnu své ctnosti od BOHA varování a dle toho i za včas svoji kůži zachránil, nýbrž děkovali své zachránění čistotě své přirozenosti, která je uschopňovala „třetím okem” („podvěškem mozkovým”, hypophysou) nadcházející katastrofu předvídati, tedy působením zákona Karmy. O naší páté rase komentář praví:
„Pouze málo vyvolených, jejichž božští (neviditelní) učitelé obývali posvátný ostrov (adepti), z nichž přijde poslední Vykupitel, zabránili tomu, aby jedna polovice lidstva zničila druhou polovici. Lidstvo se rozdvojilo. Dva třetí díly byly (a jsou nyní) opanovány od dynastií nižších hmotných duchů země, kteří zaujali jejich lehce přístupné mysli; jeden třetí díl zůstal věren své vlastní božské přirozenosti a spojil se s Prvorozenci páté rasy, se Vtělenými, kteří mají své kořeny v Bohu. Když póly (po čtvrté) změnily (své postavení), nečinilo to škody těm, kteří byli tímto způsobem chráněni a byli se oddělili od čtvrté rasy. Stejně jako Lemuriové zmizel i bezbožný díl Atlantitů a nebyl již nikdy spatřen.”
XII.
Pátá rasa a její vůdcové
47. „Málo jich zbylo. Někteří z nich byli žlutí, někteří hnědí a černí a někteří červení. Měsíčně zbarvení navždy zmizeli.”
K tomu dí komentář:
„Veliký drak nebral ohled na nikoho s výjimkou Hradů Moudrosti, Hadů, jejichž sídla jsou nyní pod trojúhelníkovitými kameny.”41
48. „Pátá rasa z posvátného pokolení zůstala. Byla provázena svými prvními božskými Králi.”
49. „(Byli to) „Hadi”, kteří opět sestoupili, jež uzavřeli mír s pátou (rasou), učili ji a vedli.”
„Drak” či „Had” znamená živoucí, pohybující se inteligentní sílu a podstatnost a jest proto symbolem duchovních („nadlidských”) Inteligencí čili Duchovních Lidí, (při čemž jest) jedno, zda tyto Inteligence a Duchovní Lidé projevují své síly viditelným hmotným tělem či se nalézají ve stavu Nirmanakayů.42
Nyní jsme došli k periodě v dějinách lidského vývoje, kterou lze právem nazvati „popotopní” a ve které může nastati pod vlivem a vedením vyšších Duchů nejen intelektuelní pokrok, nýbrž i vývoj duchovního Světla pravého Poznání, které vychází z božské v duši skryté Jiskry, čili jinými slovy „znovuzrození v Duchu a Pravdě”, čímž člověk dospěje Vědomí svého nesmrtelného vezdejšího Trvání. Toto vědomí vezdejšího trvání v Duchu, ba již jeho tušení liší právě skutečného Člověka od zvířete a od člověka zvířecího; neboť i ve zvířeti jest v činnosti intelektuelní princip, který podle organisace zvířecího těla jest schopen určitého vývoje; ale jen v člověku jest onen vyšší Princip (Buddhi) činným, který propůjčuje sílu povznésti se nad osobnost, pocítiti Nekonečnost Božské Lásky, která vše objímá, a poznati Všudypřítomnost Božského Ducha ve vlastní duši a ve všech tvorech.
Všechny formy, zjevy a tvory jsou pomíjivé nástroje, v nichž tvoří věčné Principie. Ustane-li vnitřně působící princip v činnosti a navrátí se k svému Původu, následuje uvolnění, to jest smrt a setlení formy. Člověk podrobený Smyslovému, který si jest vědom pouze svému smyslného, hmotného vezdejšího trvání, se se svým pomíjejícím zjevem idealisuje a nemůže v tomto stavu dojíti k Vědomí svého vyššího vezdejšího Trvání, nýbrž zůstane uvnitř stále se otáčejícího kola dočasnosti a pomíjejícnosti, podroben zrození, smrti a znovuzrození. Tak trvá stále boj mezi duchem a hmotou; trvá, až člověk dojde plného Poznání věčných Principií, (až) žije a jedná s těmito Principiemi v souhlase, takže tyto Principie se v něm zároveň vtělí a on sám dospěje v nich k Vědomí nesmrtelného vezdejšího Trvání.
--------------------------------------------------------------------------------
1 Jako jest rozeznávati na člověku dvojí, totiž hmotné tělo a toto tělo oživující vědomí, tak jest také rozeznávati evoluci zvířecímu podobného těla od vývoje je obývající lidské inteligence. Ani jedno ani druhé, nýbrž oboje dohromady tvoří člověka. Nikdo není tak nerozumný, aby zaměnil polní rostlinu se slunečním světlem, které jí dává život. Stejně také není duch v člověku se projevující výrobkem lidského těla, nýbrž je to všeobecný princip, jenž se v lidském organismu projevuje a jímž se „zvířecký člověk” stává skutečným člověkem. Projevy ducha a vývoj hmotného organismu jsou tedy dvě rozličné věci. Č
2 Tím se nepraví, že by nemohl býti těmto duchovním silám či formám vědomí připojen pojem osobnosti nebo egoismu. Jsou funkcemi toho, co Schopenhauer v přírodě nazývá „vůlí”, pro co však se zdá býti vhodnějším označení „duch”, ježto se zde nejedná o slepou vůli, nýbrž o chtějící inteligentní rozum. Všecko jest ve skutečnosti duchem, beztvárné i utvářené, neprojevené i ve formě se projevující. Člověk jest duch ve formě člověka, vůl jest duch ve formě vola: duchové jsou však v přírodě rozliční. Vědomí člověka se nemůže projevovati ve volovi nýbrž, jen v člověku a také v něm jen tehdy, dosáhla-li lidská (zde bych raději řekl „člověčí”. Pozn. překl.) organisace potřebné k tomu zralosti. Proto se „synové bohů” zasnoubili s „dcerami lidí” teprve tehdy, když viděli, že byly „krásné”, t. j. k inkarnaci uschopněné. (Srov. Mojžíš IV, 2.) Č
3 „Merkur” představuje Buddhi, duchovní inteligenci, již musí osvěcovati Manas, než-li se člověk může státi tím, k čemu svojí přirozeností jest určen. Č
4 Jak je tomu ve velkém, tak je tomu v malém. I v člověku přijde předtucha a tím i touha po vyšším poznání, dříve než jest na tolik očištěn, aby je mohl přijmouti. Č
5 Pod pozemským člověkem jest vyrozumívati nejen smyslově chápatelné tělo, ale celého pozemského člověka s jeho myšlením, cítěním a chtěním. Jest synem „měsíce” (Soma-spánek) a jeho život, třeba že se mu zdá skutečností, přece není nic jiného než „život ve snu” a jeho sebevědomí klamem. Pravý život a pravé sebevědomí může míti jen ten, kdo žije v Pravdě, totiž Bohočlověk který pozemského člověka, když se s ním spojuje, probouzí k pravému Životu a k Vědomí nesmrtelnosti. Proto se Bohočlověk nazývá Pánem a Vykupitelem (Kristem). Č
6 Místo nám nedovoluje, abychom zodpovídali všechny otázky, jež se zde namanou, a abychom prošli všechny učené námitky, které je tu možno nadhoditi. Totiž pokud to bylo možno, v originálu díla H. P. Blavatské („Tajná nauka”) se to stalo. Takové odbočení ale by nás zavedlo, že bychom ztratili svůj cíl, který máme před očima. Zde se jedná jen o to, podati čtenáři přehledný obraz toho, o čem „tajná nauka” pojednává; o jednotlivostech této nauky lze mluviti teprve tehdy, známe-li celek. Č
7 A litoval Bůh, že zemi lidi stvořil atd. (Mojžíš VI, 6.) Snad může býti hořejší klíčem k vysvětlení hádankovitých míst; neboť mytologie se stává, porozumíme-li ji dobře dějepisem. Č
8 V oné době panoval Oannes Ryba-Avatar. Č
9 Kdo chce věděti, jak tito tvorové vyhlíželi, a zda skutečně existovali, ten ať se jen naučí pozorovati sama sebe, neboť co jest na člověku lpící zvířecká vášeň, než zvířecí síla spojená s lidskou formou? Pochod stvoření jest takový, že se věčně opakuje. Co se dělo v organismu Celku před miliony let, to se dnes uskutečňuje v jednotlivém člověku, a jak to tehdy vypadalo v celku a ve velkém, tak to vypadá ještě dnes, že totiž Bůh sezvířečtělého člověka opouští, protože pozoruje, že jeho duše není proň již náležitým bydlištěm. Č
10 Jest mnoho lidí, kteří nemohou v mytologiích národů viděti nic jiného, než. výplody fantazie a pověry; ale boj bohů s titány se děje ještě dnes v celém lidstvu, a přemožení a zničení „kozonohého a psohlavého Já” silou Božského Já jest ještě nyní nejvyšším cílem člověka a účelem jeho vezdejšího trvání na zemi. Č
11 I zde nalézáme sami v sobě sebepozorováním klíč k vysvětlení. Čím jest měsíc v našem slunečním systému, tím jest fantasie v člověku. Z jeho fantasie povstávají jeho pozemské a zvířecké představy a přání, ale Světlem Poznání mizí jako my v říši fantasie. Č
12 Důkazem pro to mezi jiným jest, že stejné divadlo se jeví v člověku. Eckhart praví: „Když se duše zbavila celého svého obsahu, vrací se k vlastnímu základu, jenž jest zároveň absolutním základem Boha. Nelpi tedy vůbec na pouhé své přirozenosti a na bezpotřebném Ničem a nehledej jiného sídla než toto. Bůh jenž té z ničeho stvořil, ať sám jest tvým sídlem podle svého bezpotřebného Ničeho a své Nepohyblivosti. U koho nalézá Bůh svoji vlastní vůli, v tom se rozlévá a dává se v něm se vším. co jest. Člověk, který chce viděti Boha, musí býti mrtev; neboť nikdo nemůže (ve vlastním Já) žíti a viděti Ho. Má-li duše Boha poznati, musí i na sebe samu zapomenouti a sebe samu ztratiti; neboť když se sama vidí a poznává, nevidí a nepoznává Ho. Má-li Bůh do tebe vejíti musí z tebe stvoření (ještě lépe stvořenost. Pozn. překl.) vyjíti. V každém okamžiku může v člověku nastati jasno a světlo, jakmile jen se staneme pány naší vůle, jež. byla až dosud otrokem hříchu.” Č
13 Nebe — atmosféra, obloha. Č
14 Srov. Mojžíš I, 6-9. Č
15 Srov. Mojžíš I, 26. Č
16 To se rozumí už samo sebou, ale právě proto si toho velmi málo kdo povšimne. Č
17 Ani místo ani účel těchto listů nám nedovoluje, abychom následovali komentář originálu a pronikali do labyrintu (bludiště) bohů, andělů s jejich všelikými třídami a pododděleními. Také pokus zodpověděti hrnoucí se otázky by u nás způsobil jen to, že by naše oči ztratily cíl, který pro tuto knihu spočívá v tom, aby byly čtenáři předloženy základní rysy této nauky vědeckého náboženství. Č
18 Tak se uskutečnil vstup Světla do lidského srdce již před prapomyslným časem a jen tímto způsobem dosáhlo lidstvo své božské nesmrtelné přirozenosti. Náleží k tomu mnoho duchů, aby byl stvořen úplný člověk a každý duch může přispěti k tomu tím, co sám má. Jako nemůže povstati z mrtvého kusu dřeva žádný život, z pouhého vegetabilního života žádná inteligence, tak také nemůže povstati z jakéhosi zvířete žádný člověk, že života pouze intelektuálního žádné duchovní sebevědomí. Kerning praví: „Nic nestoupá k nebi, než to, co s nebe přišlo dolů. Č
19 Vše jest bez smyslu pro toho, kdo pro to nemá smyslu. Č
20 Srovnej tabulku Hermovu: „Jeho otcem jest slunce, jeho matkou měsíc; vítr ho nosil ve svém břiše a jeho tělo sestává z pokolení lidských.” Č
21 Tento „božský Oheň” nazývá se „božská Láska”. Jest to podstatná síla, bez níž nemůže člověk býti Člověkem, nýbrž jenom zjevem. Není to tedy prázdná sentimentalita, nýbrž zde vědecky odůvodněná skutečnost, o které Pavel mluví, když dí: „Kdybych uměl prorokovati a věděl všechna tajemství a všechno poznání a všechnu víru měl, tak že bych horu přenášeti mohl, kdybych však lásky neměl, nic nejsem.” (1. Korinth. XIIl. 3.) Č
22 Viz.: „Květy Loroau”, svazek I. Č
23 Tím není míněno, že svět jako svět jest klamem a neexistuje, nýbrž že nezná jeho pravou podstatu a sám sebe, vidí a posuzuje jenom jeho vnější smyslově vnímatelný zjev, kdo má sebe i svět za něco čím nejsou, a právě proto nemůže poznati, čím jsou. Na tomto povrchním a klamivém pozorování vnějšího zdání, bez znalosti pravé podstaty věci spočívá však největší díl moderních „vědeckých” a teologických názoru naší doby a dalo by příliš mnoho práce, kdybychom se chtěli pokoušeti uvésti nauky Pravdy v souhlas se zvrácenými pojmy, které mají původ v šálení smyslů. Srovnání, výsledek atd. jsou funkce (úkony) nižších intelektuálních činností duše; Sebepoznání v Pravdě má původ ve vnitřním osvícení, které může nastati teprve tehdy, když k jeho i jejímu projevu nutné orgány ducha se s dostatek vyvinuly. Nemůže tedy býti naším úmyslem ozřejmiti poučky knihy Dzyan omezeném chápání těch, kteří hledají jen důkazy vnější a nemají vlastních poznatků. Tato odhalení mají za účel dáti vstoupiti na místo dosavadního malicherného a omezeného vznešenému, rozsáhlému světovému názoru, který člověku umožňuje procitnouti k vědomí jeho vlastního božského původu a dospěti z říše pouhého zevnějšího spekulativního bádání k vnitřnímu duchovnímu Sebevědomí. Č
24 To vše jest obrazně znázorněno i v nauce křesťanské. Objektivní vysvětlení tohoto náboženského tajemství není nutno potud, pokud člověk jest s to vnitřně cítiti. Pravdu, jež jest základem těchto obrazů. Ježto však dnes hloubavý rozum zavrhuje všecko, co nemůže vysvětliti a tímto způsobem velice často jen potlačuje cit pro pravdu (víru), slouží tyto projevy k tomu, aby přispěly víře ku pomoci a přivedly cit v souhlas s rozumem. Č
25 I tato duchovní degenerace spočívá na „exaktně vědeckých” důvodech. Dnešní generace žije méně v sobě, než mimo sebe; většina lidí žije jen ve své fantazii (v hlavě), srdce ale jest prázdno. „Vědění” platí za věc nejvyšší, poznání pomocí duše platí za blouznění. Každý žije v myšlenkách jiných (lidí) a jen málo (jich) má sílu či vůli sám něco mysliti a sám vyráběti vlastní či originální myšlenku. „Vědecký” pokrok tohoto druhu může míti cíl jen jediný, totiž že člověk ví konečně všechno jen teoreticky a při tom (z toho) nic prakticky nemá. Č
26 To nepřekáží nikomu, aby si vybojoval vítězství již teď. „Sedmý den” jest věčnost; v ní není ani minulosti, ani přítomnosti. Č
27 Stejnou nauku nalézáme v bibli. Prvá kniha Mojžíšova obsahuje naznačení dějin prvých tří kol a tří ras čtvrtého až ke stvoření člověka skrze Elohim. V prvé objevují se zvířata dříve než člověk. Ve druhé knize přichází Adam, bezpohlavní člověk, nejprve a zvířata po něm. Adamův „spánek” však znamená jeho duchovní nečinnost. Stejná alegorie se nalézá v jiných formách v náboženských systémech východu. Č
28 Viz verš 24. Č
29 Ne dnešní pokolení opičí, ale ovšem rasa opicím blízká, podobná té, kterou si antropologové představují jako „scházející článek” a jistí přírodozpytci si oblíbili považovati za jejich kmen. Dnešní opice jest přímým potomkem onoho duchaprázdného člověku podobného pokolení, které nikdy nemělo duchovní inteligence a proto nemohlo ji rozvinouti. Mohou býti i mezi opicemi bystří myslitelé, ale myslící síla sama není duchem a myslitelé bez ducha nejsou vzácností. Č
30 Vše to jest obrazně znázorněno v různých mytologiích a bájích. Není-li dnes rozplemeňování mezi lidmi a jinými zvířaty možno, není to důvodem k přijetí toho, že to dříve, za jiných okolností, možno nebylo. Č
31 Že naše řeč ještě ani dnes nedosáhla vrcholku dokonalosti dokazuje ta okolnost, že jsou pocity a myšlenky, pro které není slov abychom je vyjádřili nebo sdělili. Řeč jest prostředek často ne úplný, aby jim byly vyjádřeny myšlenky. Č
32 Viz: „Hlas ticha”, Výtahy z knihy „Zlatých nauk”. Č
33 Bozi se stali lidmi, aby se lidé mohli státi Bohy. Č
34 Kdežto pojetí moderní teologie o dějinách stvoření rozumu bije ve tvář vědu, logiku i zdravý lidský úsudek, „odpovídá v těchto náboženských alegoriích za základ sloužící Pravda, jak jest vysvětlována v knize „Dzyan”, naprosto zdravému rozumu a požadavkům nezaujaté vědy”. Č
35 Jako jest v obličeji orgán (ústrojí) pro vidění vnější, tak jest také pro nazírání duchovní orgán, který se však může státi v moderním člověku nepoužíváním atrofickým (zanikajícím) a zevšeobecněním požívání alkoholických nápojů stále paralyzovanějším (ochrnutějším) a neschopnějším. Tímto organem jest „podvěsek mozkový” (hypophysis, Coronarium), o kterém již staří tvrdili, že jest „sídlem duše”, t. j. duševního vnímání. (Hypophysis jest žlázovitý orgán mezi velkým a malým mozkem na začátku „stromu života” (arbor vitae), který se objeví na hranici obou mozků, rozhrneme-li obě hemisféry (polokoule) mozku velkého. Pozn. překl.) Č
36 Phallus = mužské genitale (pohlavní úd). Č
37 Yoni = ženské genitale. Č
38 Čedič? pozn. překl. Č
39 Pro nedostatek místa musíme všechny, kdož by žádali širší výklad o tom, co bylo řečeno, odkázati na originál: „Tajná nauka” od H. P. Blavatské, 3 svazky a 1 svazek indexu (rejstříku). Č
40 Pod „magií” v pravém smyslu slova vyrozumívá se věda o používání duchovních sil, užívá-li se těchto sil k dobrému, jest to „bílá magie”, užívá-li se jich ke zlému nebo k účelům sobeckým, jest to „černá magie”. Přirozeně nutno napřed sílu míti, než se lze naučiti ji používati, a pro toho, kdo nemá magické síly, také neexistují žádné síly magické a ani bílá ani černá magie. Č
41 O mystickém významu trojůhelníka Ń viz: F. Hartmann, "Symboly bible a církve". Č
42 Viz „Hlas ticha”, díl III.: „Sedm bran”. Č
ZÁVĚREČNÁ POZNÁMKA
Snad ještě jest vhodno poznamenati, že nerozumí-li vůbec někdo tajné nauce, nemá zapotřebí si jí lámati hlavu, neboť to mu nijak neprospěje, protože vnitřní osvícení není odvislé od lidského hloubání. Blaženost žádného člověka nezávisí od jeho vědomostí a od jeho teorií, nýbrž od projevení se v něm Pravdy silou Moudrosti. Proto nemá toto naše pojednání za účel uspokojiti jenom vědeckou zvědavost nebo rozmnožiti již existující teorie o dějinách Světa (Vesmíru), nýbrž jeho účelem jest odstraniti rozumovým rozložením předmětu bludné názory, které se staví do cesty Poznání Pravdy.
Zevnější slova, i kdyby byla mluvena od nejvyšších adeptů, nejsou než ukazatelem cesty, po které musí jíti každý sám. Slova nejsou samotnou Pravdou, nýbrž symboly; mohou v srdci ukrytou pravdu probuditi, ale nejsou pravdou samotnou. Zevnější nauky mohou nás snad uvésti k tomu, abychom hledali cestu Pravdy. Nalézti ji ale musíme sami a nenalezli-li jsme ji, nemáme na dále zapotřebí žádného důkazu; neboť zajisté Poznání Pravdy nespočívá na ničem jiném než na nás samotných. Jinými slovy: Důkaz pravdy nastoupí při jejím Poznání sám. Pravdivé rozumí se samo sebou, přišlo-li Poznání.