TAJNÁ STEZKA - PAUL BRUNTON

PhDr. PAUL BRUNTON

TAJNÁ STEZKA

THE SECRET PATH

Technika k duchovnímu nalezení Sebe pro moderní svět


Obsah:
I. S MUDRCEM Z VÝCHODU
II. ČLOVĚK - NEJVĚTŠÍ HÁDANKA VĚDY
III. TAJEMNÉ NADJÁ
IV. CVIČENÍ KLIDU MYSLI
V. TECHNIKA SEBEANALÝZY
VI. DECHOVÉ CVIČENÍ K OVLÁDÁNI MYŠLENEK
VII. PROBUZENÍ K INTUICI
VIII. PROBUZENÍ K NADJÁ
IX. CESTA BOŽSKÉ KRÁSY
X. EVANGELIUM INSPIROVANÉ ČINNOSTI
XI. DUCHOVNÍ POMOC V HMOTNÝCH ZÁLEŽITOSTECH
XII. DOSLOV


Předmluva vydavatele
Předností autora této knihy je, že sám prosel cestou vnitřního sebepoznání pod vedením nejlepších Učitelů a Mudrců, kteří tuto Pravdu sami realizovali. V jižní Indii seděl u nohou Šri Ramana Maharišiho, pod jehož vedením se nořil do hlubokých vytržení. V džunglích jižní Indie sle¬doval nejhlubší nauky, sdělované mu V. Subrahmanya Iyerem, bývalým profesorem matematiky v Madrasu, jed¬ním z nejlepších myslitelů Indie. Ten zasvětil autora do tajné tradice učení velkého Šankary.
Často byl zván do Ramakrišnovy společnosti, aby jejím mnichům přednášel. Několik z nich se stalo jeho osobními přáteli. Tehdejší hlava společnosti a přímý žák Ramakrišny Swami Šivananda mu dal před svou smrtí v Kalkatě své požehnání a žádal ho, aby šířil východní moudrost na Západě.
První překladatel Tajné stezky a sám autor mnoha mystických spisů Karel Weinfurter napsal ve své předmlu¬vě k tomuto dílu: "Posílám překlad tohoto důležitého díla do světa československého s nadějí, že přinese mnohým světlo na Cestu k nejvyšší Pravdě, neboť pravda je Bůh. Je to kniha hluboká, kterou nutno číst a duševně pomalu stra¬vovat a pak se řídit podle ní. Teprve pak přinese zdárné ovoce."

Kapitola první
S MUDRCEM Z VÝCHODU
Před několika lety jsem putoval po nějakou dobu pod žhavým sluncem orientálních zemí s úmyslem vypát¬rat poslední zbytky onoho "tajemného Východu", o němž většina z nás často slyší, ale který málokdo z nás nalezne. Na těchto cestách setkal jsem se s neobyčejným mužem, který si rychle získal mou nejhlubší oddanost a obdržel mé pokorné uctívání. Neboť přesto, že tradicí patří ke třídě Moudrých mužů Východu, která již většinou vymizela z moderního světa, vyhýbal se jakémukoliv vyprávění o své osobě a původu a opovrhoval veškerou snahou uvést ho ve známost.
Čas letí kupředu jako dravý proud, nesa s sebou lidské pokolení a utápěje ve svém hluku naše nejhlubší myšlenky. Ale tento mudrc seděl vzdálen světa, schován tiše před ním na travnatém břehu, a pozoroval ono gi¬gantické divadlo s klidným úsměvem Buddhy. Svět chce na velkých mužích, aby měřili své životy jeho malinkým měřítkem. Ale ještě nebylo sestrojeno měřítko, které by mohlo změřit jejich plnou výši, neboť tito muži, jestliže si skutečně tento název zaslouží, nečerpají svoji velikost ze sebe, nýbrž z jiného pramene. A tento pramen sahá a pne se daleko do nekonečna. Několik zřeců, jež je roztroušeno sem a tam po osamělých koutech Asie a Afriky, zachovalo tradici starodávného vědění. Žijí jako duchové a střeží svůj poklad. Tato skupina duchů žije zdánlivě stranou, udržujíc naživu božská tajemství, jejichž ochrana byla svěřena je¬jich péči spiknutím života a osudu.
Hodina našeho prvního setkání je ještě hluboko vryta do mojí paměti. Setkal jsem se s ním neočekávaně. Nesna¬žil se vůbec o nějaké formální představení. Ty jeho temné věštecké oči se na chvíli zahleděly do mých a veškerá po¬skvrněná země mé minulosti a bílé květinky, které na ní začaly vykvétat, byly mu známy v onom úderu zvonku času. Tam, v oné sedící bytosti, byla obrovská neosobní síla, která vyčetla postup mého života lepším zrakem, nežli bych to mohl učinit já. Spal jsem ve vonném loži Venušině a on to věděl. Také jsem vábil gnómy myšlenek, aby dolo-valy zvláštní zakleté zlato v hloubkách mého ducha, a on to také věděl. Cítil jsem také, kdybych ho mohl následovat do jeho tajemných míst v myšlenkách, že by veškeré moje utrpení zaniklo, že by veškerý můj hněv se změnil ve snᬚenlivost, a že bych životu rozuměl a nereptal bych na něho. Velmi mne zajímal, přestože jeho moudrost nebyla nijak zjevná a přes silnou zdrženlivost, ve kterou se uzaví¬ral. Přerušil svou obvyklou mlčenlivost, jen aby odpověděl na otázky, týkající se tak hlubokých námětů jako: podstata lidské duše, tajemství Boha, neznámé síly, které leží ne-použity v lidské mysli a podobně; avšak jakmile začal mluvit, seděl jsem vždy upoután jeho něžným hlasem, za¬tímco nad námi pálilo tropické slunce nebo svítil přibývající měsíc. Jeho klidnému hlasu byla propůjčena autorita a z jeho zářivých očí vyzařovala inspirace. Každá věta, která přešla přes jeho rty, zdála se obsahovat cenný zlomek základní pravdy. Teologové dusnějšího století učili o věčném lidském hříchu, ale tento adept učil o věčné lidské dobrotě.
V přítomnosti tohoto mudrce cítil člověk bezpečnost a vnitřní mír. Duchovní záření, jež z něho vycházelo, pro¬nikalo vsím. Prostřednictvím jeho osoby jsem poznával pravdy, kterým učil, zatímco jsem byl ukolébán jeho ne¬uvěřitelně svatou atmosférou v uctivou ztichlost. Jeho božská osobnost se vymyká veškerému popisu. Mohl jsem si dělat těsnopisné poznámky výroků tohoto mudrce; mohl bych je dokonce dát vytisknout, ale ta nejdůležitější část jeho výroků, jemná a tichá příchuť duchovnosti, která z něho vyzařovala, nemůže být tiskem nikdy vyjádřena. Pálím-li literární kadidlo před jeho bystou, je to pouze zlo¬mek úcty, kterou bych mu měl vzdát.
Nelze zapomenout na jeho podivuhodný výrazný úsměv, který měl nádech moudrosti a klidu, dobytého utrpením a zkušeností. Byl to muž, který ze všech mých známých měl nejvíce pochopení pro druhého; vždy jste s jistotou od něho mohli očekávat pár slov, která vám tro¬chu urovnala cestu; a ta slova vždy potvrdila to, co vám již řekly vaše nejhlubší city.
Přitom však ve chvílích klidu měla jeho tvář výraz hluboké melancholie; byla to však odevzdaná melancholie, ne ona zatrpklá, odbojná, kterou je tak často vidět.... Poznali jste podle ní, že kdysi ve své minulosti vytrpěl ne¬výslovná duševní muka.
Slova tohoto mudrce dosud planou v mé paměti jako vůdčí světla majáku. "Za řídkých setkání s moudrými muži trhám sladké ovoce," napsal americký spisovatel Emerson ve svém deníku a je jisto, že za mých hovorů s tímto mužem jsem ho natrhal plné kose. Naši nejlepší filozofové Západu by nebyli hodni mu zavázat tkaničky u bot. Ale ne¬vyhnutelná hodina rozloučení přišla. Čas se točil okolo této naší staré zeměkoule; jel jsem zpět do Evropy, zabýval se rozmanitými věcmi a teprve zcela nedávno jsem se připra¬voval k opětnému návratu na Východ. Nezamýšlel jsem nic menšího než prozkoumat Asii napříč, zkoumání, které by bylo pokračováním mé dřívější výpravy za posledními žijícími zástupci pravé orientální moudrosti a magie.
Doufal jsem, že budu putovat žlutými pouštěmi Egypta, že se setkám s nejmoudřejšími šejky syrskými, že se vmísím mezi vymírající fakíry v odlehlých vesničkách v Iráku, že se budu vyptávat sufických mystiků v perských mešitách s kulovitými báněmi a kónickými minarety; dou-fal jsem, že budu svědkem divů a zázraků, prováděných jo¬gíny - magiky - pod rudě fialovými stíny indických chrámů; radit se s divotvornými lámy v Nepálu a na hrani¬ci Tibetu; sedávat v budhistických klášterech v Barmě a na Cejlonu a vcházet v tiché telepatické rozmluvy se stoletý-mi žlutými mudrci v čínském vnitrozemí a v poušti Gobi.
Moje výzbroj byla již téměř zabalena, několik mých posledních listin bylo uvedeno do pořádku a byl jsem téměř připraven k odjezdu. Odvrátil jsem svou tvář od za¬lidněných ulic velkoměsta, v němž jsem žil. "Londýn je hřadem pro každého ptáka," napsal Disraeli a já patrně jsem jedním z nich, který je poněkud staromódní. Mám rád tichý Londýn s jeho ulicemi a důstojnými parky obehnanými domy z osmnáctého století a dívám se na ně jako na vítané oázy v převládající poušti hlučné modernosti. Když se v noci procházím po pří¬jemných travnatých náměstích, vidím duchy z minulého století oděné v atlasu a v kalhoty ke kolenům. Nemám rád Londýn, který je přeplněn auty a pospíchajícími lidmi. Mám velice rád onu část Londýna, rozprostírající se okolo široké Temže v místech jako Rotherhithe a Wapping, neboť tam, mezi malebnými starými loděnicemi a přístavními hrázemi, se potuluji v atmosféře jemně dýšící vůni moře a pozoruji romantické lodi všeho druhu, jak jezdí nahoru a dolů po řece. Raději se dívám na bárku ošlehanou větrem a deštěm, plovoucí nerušeně a tiše po Temži dolů, nežli na malovaného démona, jakým je nákladní auto, konající svoji nervy trýznící hlučnou cestu po ulici.
A tak onoho osudného dne jsem hledal několikahodi¬nové uniknutí velkoměstu mezi přátelskými stromy na ze¬leném venkově. Došel jsem k nim přes vlnící se křídové kopce točitými alejemi a tichými bukovými lesy. Moje oči byly zpola zavřeny, ostrý zmatek hluků přeplněných měst povolil a já jsem zase jednou seděl v tichu, skoro unesen. Netrvalo dlouho a starý zvyk se ozval a v očekávání jsem vytáhl svůj odřený zápisník. Usedl jsem ve svěží zelené trávě s perem v ruce a zápisníkem na koleně, chtěje rozho¬dit svou síť na jemné myšlenky a krásné nálady, které plují přes srdce, když vše je v klidu. V takovémto osamělém tichu v přírodě jsem se často cítil volnějším než v mnohém přijímacím pokoji velkoměsta, a právě ve společnosti tako¬výchto stříbřitých buků jsem cítil mnohem krásnější a upřímnější přítomnost než ve společnosti mnoha lidských bytostí.
Bylo příjemné podzimní období a všude okolo mne leželo zlatově zabarvené listí, aby zemřelo v takové hojnosti, když končí život roku. Pozdní odpoledne slunce štědře svítilo na všechno kolem. Hodiny tiše míjely jedna za druhou, kolem jemně zabzučelo několik much, ale pero stále spočívalo nehybně mezi prsty. Cekal jsem vedle ti¬chého břehu mysli na příchod vznešených nálad, jejichž křehká tělíčka jsou jako babí léto. Jsou tak jemná, že hrubá tenata smrtelného jazyka usmrtí malé poutníčky hrubým dotekem, nevrhneme-li síť správně; jsou tak plaší, že někdy musíme čekat velmi dlouho, než se první bojácný cizinec z jiné země odváží do sítě. Jakmile však nashro¬máždíme několik těchto vězňů, bohatá odměna sestoupí v naše srdce.
V tomto duchovním elementu leží všechny slibné naděje člověka, čekají jako množství neutrhnutých květin na jemné ruce, které by je nasbíraly pro nevidomé lidi. Tyto návštěvy vznešenějších nálad poskytují člověku kle¬noty pro jeho spisování. V takových posvátných chvílích se dotýkáme nekonečna. Věty se samy tvoří z éteru, ale nevíme jak, fráze se vybavují na nebesích a nastupují na tento pozemský svět, aby sytily naše pero. Člověk se musí těmto tajemným náladám podrobit, a ne jim odporovat. Tak bude hodný toho, stát se prostředníkem mezi nesmrtelnými bohy a slabým, zapomětlivým člověkem.
Ale tentokráte jsem se domníval, že jsem čekal na¬darmo, a tak jsem zápisník zavřel a pero opět uložil do kapsy. Brzy podivná hodina soumraku zastíní tvář času a lehké nohy noci se vkradou do dvoran dne. Potom jsem chtěl vstát ze spadlého kmene, kde jsem nadarmo čekal na ony tajemné nálady a pomalými kroky klopýtal k domovu přes zatemnělá pole a lesy, které byly pokryty bohatou hnědou pokrývkou přezrálého listí.
Ale místo toho přišlo najednou zvláštní utišení a přes moje oči spadla clona, která uvedla můj zrakový smysl v zapomnění okolního světa. Krevní šťáva bohů se vlila do mých žil, odmrštivši stranou mrtvou a tupou krev lidskou, zatímco v mém srdci se zdálo plápolat velké žluté světlo. Zdálo se mi, že se mého ramene dotýká něčí ruka a pozdvihnuv hlavu spatřil jsem nad sebou laskavý obličej, hledící na mne dolů.
A ten, jehož jsem poznal v Orientě, Mudrc Východu, se zjevil přede mnou a jeho důstojný vousatý obličej byl tak jasný a rozeznatelný, jako by přede mnou byl tělesně. Jistěže ke mně přišel krokem tak tichým jako padání čerstvé rosy. Učinil jsem mu pokornou poklonu srdce na znamení úcty a přivítání. Jeho podivuhodné oči se na mne káravě zahleděly.Pravil jemně: "Synu můj, nečiníš dobře. Což jsi zapomněl na soucit? Což půjdeš dále, abys doplňoval svou hojnou zásobu vědění, zatímco jiní hladoví po drobtech moudrosti? Chceš být ve styku s božskými by¬tostmi, když jsou tu ti, kteří hledají Boha, ale spatřují pouze neproniknutelnou hráz oblohy - když jsou tu ti, kteří vrhají své modlitby do prázdnoty, která jim ne¬vrací odpověď? Je-li nutno, zastav své kroky, ale nezapomeň na bližní v nesnázi! Neodjížděj do země vlnících se palem, dokud dříve dobře nerozvážíš mých slov. Budiž mír s tebou navěky!"
A nato, aniž promluvil dalšího slova, zmizel mému zraku tak tiše a tajemně, jak byl přišel.
*
Když jsem si opět uvědomil své okolí, sotva jsem viděl na okolní stromy, neboť se zatím setmělo; světlo dne vyprchalo a zářící hvězdy se zrodily na obloze. Prvních ně¬kolik bledých paprsků měsíce ozářilo padlý strom, na němž jsem seděl. Více jsem pro tmu téměř neviděl.
Vstal jsem a vydal jsem se na cestu k domovu. Když jsem kráčel trávou s holí v chvějící se ruce a s myšlenkami upnutými na vznešený projev oněch kárajících rtů, uvědo¬mil jsem si pojednou, že obžaloba byla zcela pravdivá. Nestaral jsem se o nikoho než o sebe. Sledoval jsem světlo hvězdy Pravdy, hvězdy, která mne ze všech hvězd na ne¬besích nejvíce přitahovala, ale sledoval jsem ji sám pro sebe.
Opustil jsem svoje hloubání v přírodě a vrátil se do města, vstupuje do jeho ulic se zvláštní uctivou hrůzou; ulice byly zahaleny v temnotu. Zde byly milióny lidských bytostí nuceny požadavky společnosti jít spát na příkaz hodin a vstávat na zazvonění hlučného budíku.Ano, hodoval jsem sám, sytě se božskými pravdami, které nikdy nemohou zemřít. Což by se moje vlastní duše nestala ubohou a malou, kdybych přezíral ty, kteří hladovějí po tom, co já jsem si v hojnosti vzal z toho zdánlivě neproniknutelného ticha nebes?
Mohl by se člověk spokojit znovuodhalením těchto pravd jen pro sebe? Jsou také jiní lidé než já na této za¬lidněné zeměkouli a mezi nimi jen málo těch, kteří by mohli přivítat myšlenky, jež bych jim mohl dát.
Tento svět faktů má málo sympatie k člověku, který stojí opodál a ve své duši nechává místo viděním, jichž se svět neúčastní. A svět má pravdu. My, kdož jsme zřeci a mystikové, musíme vydobýt poslední krystalovou kapku vody ze studně vidění, ale tím začíná také naše povinnost, vážná a přísná, nabídnout ten vzácný nápoj prvnímu poutníku, který je dosti žízniv, aby jej přijal. Nikoliv jen pro nás, ale pro všechny stejně vrhá Neptun svůj magický trojzubec do hlubin duše a ukazuje nám tam své oslňující kouzelné obrazy.
Je-li výsada sedět u nohou zapomenutých, ale nikoli méně mocných bohů skutečně veliká, potom krušná práce a námaha sdělit jejich poselství nevšímavým, ale trpícím lidem je právě tak veliká, právě tak ušlechtilá. Snad mysl žádného člověka není tak zahalena špatnostmi, aby jím ně-kolik slabých záblesků skryté krásy občas nepohnulo a ne¬přimělo ho na okamžik zdvihnout hlavu ke hvězdám, někdy ve zmatku nad významem toho všeho, někdy v údivu nad nekonečnou harmonií oněch světů.
"Nezapomeň na své bližní v nesnázi," řekl mi můj neobyčejný návštěvník.
Co tedy jsem měl učinit? Nemohl jsem se příliš dlouho zdržovat v této západní zemi a zanedbat svou transasiatickou výpravu, k níž mi byla cesta urovnána a připravena tlakem osudu a vlivem sklonů. Jak tedy bych mohl pro dobro svých bližních vzít na sebe prorocký plášť a klobouk a jít šířit to, co jsem považoval za pravdu?A odpověď jasně vyvstala v mé mysli v podobě sa¬mozřejmé myšlenky. Napíši některé z dobrých věcí, kte¬rým mne život naučil, a tento záznam zanechám za sebou. Mohl jsem pouze zazvonit u dveří lidí a sdělit jim několik myšlenek, které i mně pomohly, a potom odejít a nechat je, aby ony samy dokončily své poslání. Nemohl jsem hrát úlohu jejich propagátora; kdokoliv je ochotně přijme, jistě mu také pomohou, ale kdokoliv je zavrhne, nechť hledá svůj chléb a nápoj jinde. Kdyby se tato zpráva dostala do rukou člověka v nějaké mukyplné chvíli života, kdož ví, jak daleko by ho dovedla k Věčnému Dobru? Vynasnažím se vložit do slov oné knihy moudrost, získanou těžce doby¬tými zkušenostmi. Budou tam věty, obsahující jádro dnů strávených v zasmušilosti a z mého pera vyjdou výroky, které vysuší slzy, jež kdysi tekly i z mých očí. Vše toto bych chtěl udělat, neboť si přeji, aby tyto stránky přinesly uzdravení a útěchu těm, kteří jsou právě v neštěstí, ukázat jim, že v člověku jsou vzácné a nečekané zdroje, s jejichž pomocí úspěšně může čelit a překonat tvrdé zkoušky, kte¬rým se vyhne jen málo lidí. Proto však nemusí být kniha bezradostná. Neboť jejím obsahem budou trvalé ozvěny mnoha šťastných hodin, strávených ve velebném míru; bude vyjadřovat extatické radosti božštějších stavů, člově¬ku přístupných. Nikoliv, nemusí to býti kniha bezradostná, vskutku ani nemůže. Květiny musí ztratit své plátky jeden po druhém, měsíc přibývá a musí ubývat, a i krásná píseň skřivánka musí jednou umlknout; já jsem vsak našel zemi, kde rostou podivné květiny a rostou navěky; kde světlo nebes nikdy neumdlévá, kde všechno zpívá nesmrtelnou hudbou, která ještě neustala od počátku času.
Takto vznikly stránky, které následují. Jestliže se zdá, že neobsahují o mnoho více než sbírku roztroušených myšlenek volně k sobě připojených, musím čtenáře žádat za odpuštění a shovívavost. Neboť tyto myšlenky sbírám v pestré směsi; nejsou vždy spojeny a přicházejí jen ve zlomcích. Stojím zahanben před obratným řečněním ji¬ných lidí, jimž plyne jedna věta za druhou jako proud oleje. Toto moje zdrženlivé vyjadřování přisuzuji přiroze¬nému sklonu své mysli vstupovat spíše do stavu klidu nežli se oddávat stavu činnému. V mých nebesích je válka pokaždé, kdy se chopím pera, které si ponechalo omezení, s nimiž se narodilo, aniž by se snažilo o lepší techniku.
Zjistíte, že zde je velice málo argumentace, ale mnoho, co ji vyprovokuje. Důvod bude jasný těm, kteří pochopili tajemství Kristova rčení: "Dokud nebudete jako malé dítky, nevstoupíte do království nebeského," ale důvod bude těžko pochopitelný i těm nejbystřejším a ne¬omylně chytrým a samolibým. Neboť intelekt je pouhým strojem; je výtečným služebníkem, ale špatným pánem.
Máme sklony kritizovat tam, kde nechápeme. Jestli¬že některé místo v látce zde podané se zdá obtížné k po¬chopení anebo povrchně nejasné, čtenář by měl nicméně o tom uvažovat až k bodu objasnění. Jestliže mohu čtenáře podnítit, aby nalezl vlastní pravé myšlenky, dělám mu lepší službu, než kdybych ho učil. Tento věk čte, aby zabil čas; ale několik moudrých lidí čte, aby čas oživili. Doufám, že tito poslednější nalez¬nou tuto knihu.
Boje pro mne nemají půvab a debaty by byly pro mne jen mukou. Raději chci být podněcovatelem, povzbu¬zujícím jiné, nikoliv aby se stali přívrženci nějakého kultu, ale aby myslili sami za sebe, samostatně, a aby myslili hlouběji než konvenční lidé dneška.
Jen tehdy, když si věc sami promyslíme, nejlépe jí rozumíme. Nemohu doufat, že bych své chápání přenesl na vás, ale mohu doufat, že ve vás probudím to, co vám dá schopnost postřehu. Proto tento spis neformuluje nějaký pevně stanovený systém, který byste měli polknout bez přemýšlení. Jeho cílem je napovídat. Snaží se vás vyzvat k samostatnému myšlení. Dává vám mentální oříšky k roz¬lousknutí, a to ve formě neobvyklých otázek. Můžete si pro sebe stvořit nový systém názorů hloubáním nad těmito stránkami, ale bude to váš vlastní systém a nikoho jiného. Zde podané myšlenky mohou ve vás na počátku vyvolat úžas, ale nakonec vás mohou povzbudit; nevím, co z toho se stane.
Nepíši pro dobro člověka, který již zatáhl a pevně připevnil záklopky své mysli, aby tam snad nevniklo svět¬lo nových myšlenek a nevyrušilo jeho spánek. Píši pro těch několik, kteří v moderním zmatku matoucích nauk zastavi¬li svou nohu na půdě zkušenosti, neboť se jim zdá, že není v dohledu žádné jiné bezpečnější místo.
*
Ti, kteří v této knize hledají spoustu faktů, je nena¬leznou; je tisíce knih, které jim dají všechna fakta, která kdy budou potřebovat; a ještě lépe, je tu obsáhlá kniha ži¬vota, kterou vždy mohou požádat o radu a ve které vždy naleznou potvrzení každého z mých výroků. Mým cílem bylo podat podstatu těchto faktů; snažil jsem se v blesku jedné věty shrnout to, co je za sto tisíci fakty, příhodami a zkušenostmi.
Poněvadž jsem strávil léta, napínaje svoji filozofic¬kou duši na skřipec, až jsem nalezl pravdu, nemám napros¬to náladu naslouchat uhlazeným prázdným hovorům, ani je psát. Přesto však není ve skutečnosti nic nového v základní myšlence těchto stránek, ačkoliv nezáleží tolik na tom, zda jsou to nové nebo opomíjené myšlenky, jako na tom, zda jsou to myšlenky pravdivé. Mužové středověku, jako byli Tomáš Kempenský a Jakub Böhme, hlásali tytéž myšlenky v dřívějších stoletích, ale hlásali je ve formě, která na mne nijak zvláště nepůsobí a na mé současníky by působila da¬leko méně. Přesto však tito mužové psali na základě prav¬divých zážitků, které si může kterýkoliv člověk z dvacátého století, chce-li, opakovat. Ti, kteří pokládají tuto skutečnost přinejmenším za něco nepochopitelného a přinejlepším za něco nelogického, měli by dříve horlivě zkoumat, nežli se chopí takovýchto konečných závěrů. Neboť já vím, že jsem se tímto bedlivým zkoumáním živo¬ta zabýval v duchu vědeckém, přesto však pokorném, abych se dopátral výsledku z nestranné lásky k pravdě. Konal jsem to pro samotný cíl, a nikoliv proto, abych potvrdil nebo zavrhl nějakou zvláštní teorii. To, že se v této knize vážně zabývám málo známými stavy vědomí, mohou mnozí považovat za blud, ale pro mne je to pravou vědou. Ti, kteří to přijmou v tomto světle, shledají, že časem bude jejich víra odměněna a že čas také odmění je¬jich víru poznáním z prvé ruky. Moje důvěra zůstává klid¬ná a neotřesená, neboť mohu dokázat své teze všem příchozím, ale jen tehdy, budou-li ochotni podstoupili tytéž psychologické pokusy, které jsem podstoupil já. Myšlenky, které nyní šířím, nepřišly mi po dlouhé argumentaci; přišly po dlouhé zkušenosti. Kdokoliv by jim tedy chtěl správně rozumět, musí být hotov podstoupit tytéž zkušenosti; a ony nedají na sebe příliš dlouho čekat, bude-li tak horlivý v hledání pravdy, jako je chtivý jiných, více světských věcí.
Jestliže tedy shledávám, že duchovní život není o nic méně podstatný než svět hmotný, může dojít k témuž po¬stoji každý čtenář této knihy. Nemám žádné zvláštní výsa¬dy, které by snad neměly jiné lidské bytosti; nemohu říci, že bych měl nějakou magickou schopnost, kterou bych zís¬kal neustálým úsilím. To, co jsem našel v sobě, je přesně totéž, co může nalézt kdokoliv jiný, třeba i zarytý, bezcitný chicagský gangster, ve svém vlastním já.
Jsou-li výroky této knihy místy vřelé a někdy prud¬ké, může to být vysvětleno jedině tím, že jsou opisem živo¬ta; není to sbírka akademických teorií, vytvořených v tichých halách nějaké univerzity. Což nikdo nemůže býti filozofem, aniž by psal chladně, jakoby na svém předmětu neměl nejmenšího zájmu? Musí jeho stránky být bledé a bezbarvé, musí z nich bedlivě vyplenit veškeré citové vý¬razy, než se věc dá číst bez nebezpečí?
Kritik nemůže vyvrátit toto dílo, neboť není založeno na mých lidských intelektuálních názorech, nýbrž na věčných pravdách, tak starých jako hvězdná nebesa, která nás pohled v noci vítají, na pravdách, které jsou vloženy jak do přírody, tak i do člověka. Jsou zde, ale je třeba jich vydobýt!
Tato kniha je pouze jedním z hlasů volajících v poušti zbloudilého světa; je více hlasů a v mnoha ze¬mích. Poselství, jež přináší ve svých stránkách, je prosté, ale přitom jemné.
Je to literární šíp, vytažený a vypuštěný nazdařbůh, ale je přitom veden rukou vyšší, než je moje. Osud, potře¬ba mnohých osob, které mi psaly, a výslovná žádost Mudrce z Východu, jednoho z mých duchovních vůdců, se všichni spikli a vnutili mi tuto práci. Tato kniha najde cestu do čekajících rukou některých mužů a žen, kterým
Pravda není lhostejná a může jim posloužiti.
*
Snažil jsem se věrně tlumočit Hlas, který je u většiny lidí oněmělý; proto doufám, že tato kniha nebude pro ně bez ceny. Skutečnost, že se milióny mužů a žen kolem mne přespříliš zaměstnávají záležitostmi jiného řádu, mne nutí, abych jim připomenul, že oni sami a jejich činnost zmizí za krátkou dobu z této země, ale že je jim otevřena cesta k věčnému životu, který je trvalým pokladem.
Někteří mne označí za jednoho z mizícího hloučku snílků, kteří vidí v člověku hvězdnou výšku. Mají pravdu, ale prosil bych je, aby si uvědomili, že mohou můj sen uči¬nit svou vlastní skutečností. Cesta, kterou jsem sledoval, může být stranou obvyklé cesty, ale není tak vzdálená, aby jí více lidí nemohlo také kráčet. Jestliže nás pošetilý věk nazývá hloučkem pouhých snílků, máme alespoň útěchu, vědouce, že sníme, zatímco oni spí v hrozné nevědomosti.
Jiní se budou ptát: "Může být toto světlo následováno uprostřed dnešních zármutků a utrpení?" Těm bych odpo¬věděl: "Toto je právě nejlepší čas, kdy božská cena tohoto Světla může býti nejlépe dokázána."Jsou základní pravdy o životě, základní pravdy a ne¬zaměnitelné zásady, které vládnou žití a které jsou známy mudrcům všech věků od nejvzdálenější minulosti až do dnešních dob. Uzdraveni mohou být všichni. Žádný člověk není tak zlomen, tak zatěžován nemocemi, chudobou a neš¬těstím, aby nebylo pro něho nějaké cesty, buď ven z jeho problému, nebo kolem něho, anebo jako poslední útočiště nějaký způsob břemeno unést. Tak to je, tak to také musí být, neboť všichni lidé existují uvnitř Univerzální Mysli, která uvedla tento svět v existenci. Mysl, která je trvale dobrotivá, neskonale moudrá a věčně míruplná. V našem sociálním životě jsou ošklivé věci, které zdánlivě tomuto tvrzení odporují, ale člověk, který je ochoten vynaložit úsilí k odhalení svého duchovního nazírání, pozná, že tvrzení je pravdivé přes všechno zdání. Ten nejmenší výsledek, který je možno dosáhnout neustálým usilováním podle návrhů obsažených v této knize, bude, že cvičící dosáhne vnitřního míru, který ho mezi jeho bližními bude vyznačovat jako člověka záviděníhodné rovnováhy. A až nalezne tento mír, budou k němu přicházet jiní lidé, mladí i staří, a budou se ho ptát na tajemství, které se jim zdánlivě vyhnulo. A potom zase on jim ukáže Cestu.

Kapitola druhá
ČLOVĚK - NEJVĚTŠÍ HÁDANKA VĚDY
Proto poznej sama sebe, netroufej si Boha zkoumat,
Správným předmětem tvého bádání je člověk,
Umístěný na této zemské úžině,
Je bytost temně moudrá, hrubě velká,
Jsa příliš znalý, než aby byl skeptikem,
A příliš slabý, než aby byl pyšným stoikem,
Visí mezi nimi: nevěda, zda jednat, nejednat,
Nevěda, zda mít se za Boha, či za zvíře;
V pochybách, zda dát přednost mysli nebo tělu,
Zrozen, by zemřel, a mysle, by chyboval.
Jediný soudce pravdy, uvržený v nekonečné chybování,
Sláva, posměch a hádanka světa.
POPPE: ESEJ O ČLOVĚKU
Filozof sedí na galerii v divadle Života, dívaje se dolů na hru, která se odehrává na vzdáleném jevišti. Možná že mu právě jeho vnější postavení umožňuje posoudit všechno přiměřeně. Všichni ti, kteří sedí v přízemních křeslech tohoto pomíjejícího divadla našeho světa, mají bližší pohled než ti, kteří sedí na galerii; ale proto jejich po¬střeh hry nemusí být pravdivější.
Tajemný význam života pro nás nic neznamená. Ta¬kovému problému nedovolíme vstoupit do našeho vědomí. Takováto pátrání rádi odkazujeme starým filozofickým podivínům nebo důvěřivým starým duchovním. Hledání pravdy se stalo nudným zaměstnáním. To, co by nám mělo být šťastným cílem, je prostě zaměstnáním, o němž se nedá ani mluvit a ve slušné společnosti je předmětem, se kterým se nikdo nesmíří.
Bůh píše svoje poselství na tvář této kulaté planety.

Člověk, sám sebou zaslepen, je neschopen ho číst. Několik málo lidí, kteří mají zrak, tlumočí toto poselství jiným. Ale celé lidstvo si za jejich snahu z nich tropí posměch; jen těch několik intuitivních mezi vzdělanci a dětsky prostých mezi dělníky a rolníky přijmou poselství a oplácejí poslům láskou. Proto člověk musí tragickou povídku svých ne¬dávných dějin číst se slzami. Ale úplná povídka o lidstvu není ani tragedií, ani komedií; žádná opona nepadá, ani není konce.
Ano, lidstvo se zdá být postiženo duchovní slepotou a hluchotou. Poněvadž nejsme schopni číst mystické písmo na zdi tohoto světa, poněvadž nejsme ochotni naslouchat několika zřecům, kteří číst mohou, procházíme svými dny klopýtajíce a tápájíce. Ať jsou to výslovná varování nebo moudré rady, obojí přehlížíme jako horlivé chvástání potrhlých, zrovna jako Židé přehlíželi Kristovy zahrocené pravdy. A výsledkem toho je, že lidé bezradně putují uprostřed zmateného chaosu dneška. Zvedáme se z koléb¬ky zrození a chápeme se života vášnivýma rukama, ale brzy klesáme zpět do chladného hrobu, kde není vášně.
Naše malá "já" jsou zcela zaujata důležitostí našich zápasů a snažení, našich vítězství a porážek. Naše vábicí světské statky nás drží v zajetí a my se kvůli nim rozčiluje¬me a hněváme. Tomu nemůžeme zabránit, neboť jsme lidé. Ale Sfinga, zvedající se z egyptských písčin a přehlížející smrtelné pokolení lidské, se usmívá...usmívá...usmívá!
Ale člověk je bytost rozumová a instinktivně touží po rozumovém vysvětlení věcí. Člověk nyní žije ve věku převážně vědeckém a intelektuálním. Veškeré jeho zkuše¬nosti jsou vysvětlovány světlem čistě materialistického ro¬zumu. Ale život dělá velkou čáru přes mapu jeho vlastní přirozenosti, zanechávaje obrovská neznámá území, kam rozum není schopen proniknout. Jeden úsek ve staré eseji Bertrama Russela, kde vyjadřuje svoje krásné, ale pesi¬mistické vyznání víry, považuji za typickou ukázku ne¬plodného postoje, vnucovaného všem těm učencům, kteří se vzdávali veškeré naděje, že by kdy prozkoumali ono ne¬známé území. Je tam doslovně : "To, že člověk je výsled¬kem příčin, které v nejmenším nepředvídaly konec, k němuž dospívají, že jeho původ, vývoj, jeho naděje a obavy, jeho lásky a víry jsou pouze výsledkem náhodného seskupení atomů; že žádné nadšení, žádné hrdinství, žádná síla myšlenky nebo citu nemůže zachovat osobní život za hrob; že veškerá práce věků, veškerá oddanost, inspirace, slunečný jas lidského génia jsou předurčeny ke zmaru v nesmírných hloubkách slunečního systému, že všechny tyto věci, nejsou-li nade všechnu pochybnost, jsou přec jen tak jisté, že žádná filozofie, která by je zavrhovala, nemůže doufat ve své trvání."
Takové jsou tedy pesimistické myšlenky, které mají ohlas v dnešní době mezi intelektuály naší rasy. Výsledky, jichž dosáhli učenci, můžeme dnes vidět všude kolem sebe; musíme vždy obdivovat jejich vyvinutou inteligenci, přesto však nás mohou naučiti jen ABC života; neznají jeho X Y Z. Většina z nich je nyní dosti upřímná, aby to při¬pustila a přiznala svoji neznalost prvotních příčin.
Ti, kteří by na nás při řešení těchto věcí chtěli, aby¬chom se opírali o zdravý rozum, chtějí na nás, abychom se opírali o třtinu. Zapomínají, že zdravý rozum, pokud je to pouhý nevědomý názor, je někdy synonymní s obecnou nevědomostí.
Kam tedy se můžeme obrátit, abychom se naučili prvním písmenům abecedy života? Musíme jít tam, kam lidstvo chodilo, kam jedině může jít. Musíme jít ke zřecům a mudrcům. Zatímco vědci pátrali ve hmotném vesmíru po nových poznatcích, zřeci pátrali po svých vlastních já a probádali svou vlastní mysl, hledajíce staré pravdy; neboť přišli k poznání, že mohou pouze znovu odhalit odvěkou moudrost člověka. To, co první zřec nalezl a zaznamenal před mnoha tisíci lety, nalézá a souhlasí s tím poslední zřec dnes. Ale to, co první vědec devatenáctého století nalezl a zaznamenal, poslední vědec dneška odhodí se smíchem. Nejnovější výsledky vědy pohřbily už chladné úvahy učen¬ců doby viktoriánské do hluboké hrobky. Ale přece je dnes vědec považován lidským pokolením za takovou posvát¬nou osobnost, že dokud nekývne hlavou na znamení souhlasu ke každému jednotlivému odhalení zřece - což se děje před našima vlastníma očima v posledních letech - perla je zahozena do smetí jako falešná. Žijící vědci, kteří by sotva mohli být nazváni snílky, propůjčují nyní svá jména idejím zřeců. Hlavní nauka biskupa Berkeleye byla podobna nauce indických absolutistů. Tvrdil, že vše, co o světě víme, je jen naše reakce vůči němu, jen naše dojmy o něm. Učinil mysl měřítkem skutečnosti našeho vesmíru a umístil tak mysl jako první a základní skutečnost. Sir James Jeans svým skvělým úsilím ukázal, jak fyzika, pra-cující za předpokladu, že hmotný svět je základní sku¬tečností, byla přesto nucena vzít v úvahu tuto Berkeleyovu hypotézu. Také závěry Einsteinovy a Whiteheadovy též pomohly potvrdit biskupovo tvrzení.
Jeans v "Tajemném vesmíru" píše: "Veškerá tělesa, z nichž sestává obrovský rámec světa, by neměla žádnou substanci bez mysli." Tento závěr v duchu Berkeleyově je opět posílen Sirem Arthurem Eddingtonem, výtečným fy¬zikem, který podobně líčí vesmír jako představu v mysli - Boha. Dokonce popírá skutečnost mimo meze vědomí. Práce Sira Olivera Lodge ve fyzice, právě tak jako jeho vý¬zkumy na poli spiritualismu, ukazují také na lidskou mysl jako na jedinou skutečnost ve světě pomíjivé hmoty. Naši uštěpační materialisté odbývají tento názor lusknutím prstů. A vědci, kteří ho přijmou, se stanou, obecnou mlu¬vou řečeno, "potrhlými". Je však pozoruhodné, že právě tito vědci stojí v předních řadách své profese a že k tomu přijetí byli vedeni po dlouhém a hlubokém studiu. Může¬me si dovolit malou předpověď a prohlásit, že celá armáda vědců bezděčně jde tímto směrem.
Musíme se však osvobodit od sebeklamu, že osobnost má pravdivé měřítko vědomí. Musíme nejdříve v sobě navodit skutečnou pokoru, nežli můžeme poznat osvobozující Pravdu. Musíme s Descartem, bystrým Francouzem, vstoupit do myšlenkového rámce, kterým začal jedno ze svých děl: "Mnohé jsem považoval za prav¬divé, co nyní nalézám nepravdivým; nemám důvod, abych cokoliv považoval za jistější než toto. Možná že vše, co chápu a v co věřím, je nepravdivé. Co tedy je pravdivé, co je jisté?"
A tak staré mechanistické pojetí života, které bylo založeno zakladateli moderní vědy od sedmnáctého století, počalo vymírat v laboratořích a posluchárnách. Sami fyzi¬kové - kdysi navrhovatelé evangelia hmoty - se nyní stali nepříjemně nejistými ohledně fyzických úkazů. Jejich roz¬šířená bádání jim ukázala, že to, co kdysi nazývali neživou hmotou, může projevit některé vlastnosti, které učebnice dosud popisují jako náležející pouze třídě organické. To je tragédie času - přezkoumává všechny věci a názory, opět a opět dokazuje nepravdivost pojmů, běžných v přítomné době.


Když do plachet lodi vědy sedmnáctého století zadul mocněji vítr s pečlivě připraveným Baconovým kompa¬sem, byla by užasla její posádka, kdyby jí bylo řečeno, do jakých podivných vod popluje v třicátých letech století dvacátého. Neboť loď směřuje do přístavu starých filozofů, kteří prohlašovali, že čas má sotva svoji oddělenou existenci mimo lidský mozek a že hmota je seskupení miliard neko¬nečně malých částeček v éteru vše prostupujícím.
Věda devatenáctého století vysoce povznesla teorii, že život je produktem hmoty. Věda dvacátého století rychle dělá čelem vzad a pozoruje, jak se hmota rozpouští v elektrony, v pouhý shluk elektřinou nabitých částeček, které se vymykají zraku a chápaní. Krok z tohoto stupně do nehmotného světa není tak daleký - intelektuálně.
Filozofie, kdysi Popelka, jíž se vysmívali, začíná si nyní přicházet na své. Výborní vědci, jako Jeans a Eddington, dokázali neschopnost fyzikálních věd dopátrat se podstaty věcí bez její pomoci.
Jestliže přehlédneme běh vědeckého a filozofického myšlení počínaje rokem 1859, kdy Darwin uveřejnil svůj speciální spis "O původu druhů", shledáme v posledním století jeho sestup hluboko do materialismu a jeho vzestup k duchovnějšímu výkladu vesmíru v tomto století.
Materialisté, kteří hovoří jazykem doby viktoriánské a v duchu Darwinově, stávají se nesrozumitelnými bystřej¬ší generaci dneška, která sledovala vědu až k podivným výzkumům Jeanse, Einsteina a Lodge.
Když Einstein dokázal, jakému zvláštnímu zakřivení podléhají sluneční paprsky, než dosáhnou naší planetu, vě¬decká světla, která nás až dosud vedla, trochu pobledla a lidé se stali opatrnějšími, než aby skočili po samozřejmém závěru. Právě tak psychologie, jak byla před padesáti lety, vypadá dnes trochu žalostně. Již jen studia v oboru abnormální psychologie zle strhala zdánlivě správné výkla¬dy oné doby.
Nová řada vědeckých badatelů, kteří se nyní zabývají problémy času a přičinnosti, zvláště pak matematičtí fyzi¬kové, otevřeli nám zcela nové vyhlídky. Einstein nás tak naučil dívat se na čas jako na další rozměr, ač jsme sotva pochopili plný význam této revoluč¬ní myšlenky. A jestliže ho jeho další práce někam vede, vede ho k tomu, aby považoval mysl za konečnou sku¬tečnost.

Žijeme ve věku užité vědy; vědění je první, víra je druhořadá. Prozkoumáme každý fakt a událost v tomto světě se zvědavým "proč"? Pro každý viditelný účinek je příčina. Staré časy, kdy nějaká matoucí událost byla vy¬světlována působením vůle boží nebo rozkazem nějakého anděla, jsou pryč, zmizely, a to nadobro. Duchovní pravda musí od nynějška stát na vědeckém základě; nikdy se nesmí obávat jakékoliv otázky a nesmí zavrhovat poctivé¬ho tazatele jako nenáboženského proto, že chce důkaz, nežli uvěří.
V konečných desetiletích osmnáctého a v prvních desetiletích devatenáctého století objevila se na evropské obloze souhvězdí literárních a vědeckých světel, které označovalo a předpovídalo příchod věku rozumu. Bůh byl svržen z trůnu a rozum se stal korunovaným vládcem filo¬zofie. Nyní se věda těší našemu největšímu uctívání. Vědec je papežem dneška a sedí ve Vatikánu světské auto¬rity. Přijímáme jeho učené objevy s nábožnou, posvátnou úctou. Věříme jeho slavnostním prohlášením tak, jako kdysi celá Evropa věřila zásadám a dogmatům církve.
Účelem těchto myšlenek není hanět vědu, uvrhnout celou tu obrovskou strukturu trpělivě nabytých poznatků v opovržení. Mám hlubokou úctu k intelektuálním schopnostem a trpělivému charakteru vědce. Věřím, že jeho práce má své pravé a užitečné místo v životě. Nevě¬řím však, že toto místo je nejvyšším.
Praktická užitečnost vědecké metody nesmí být zlehčována. Jenom pošetilec se bude odříkat s opovržením divů, které věda dala člověku, ačkoliv bychom učinili dobře, kdybychom si připomenuli bystrou poznámku Disraeliho, že: "Evropan mluví o pokroku, protože pomocí několika vědeckých objevů vytvořil společnost, která si spletla pohodlí s civilizací." Fakt, že vědec omezil svoji pozornost k objektivnímu světu, nezmenšuje cenu jeho ob¬jevů. Nechť jen obrátí svoji pozornost dovnitř, použije stejných metod experimentálních a deduktivních na svět subjektivní, obrátí své pátrání ke středu své vlastní mysli a vnikne do sféry duchovní.
Věda učinila kroky obří, ale veškeré její kroky jsou v jednom směru - navenek, stále navenek. Je to však tak, jak to má být. Nyní však přišla doba, kdy je třeba dodat ni¬ternosti jejím objevům, dát duši formám, které vytvořila.Je duše pouhým akademickým pojmem, intelektuální hračkou, aby jí profesoři potvrzovali nebo popírali? Je to pouze něco, o co teologové mohou vítězně opírat svoje teze a na co racionalisté mohou vypouštět svoje slovní šrapnely? Až dosud vědci nemohou najít žádné chemické stopy duše; nemohou ji zaznamenat na žádném ze svých měřících přístrojů, tak jako zaznamenávají plyn. Nelze-li však získat chemické a mechanické reakce, nemusí vědec zklamaně zanechat pátrání... Jiná cesta je otevřená. Možná že není cestou obvyklou, vede však ke stejnému cíli - k od¬halení duše. Jestliže vědec má raději pravdu nežli společenskou konvenční ohebnost a jestliže si cení porozumnění lidskému životu více nežli porozumnění kusu skály, bude pátrati touto cestou. Metoda, kterou uvedu, je nesmírně stará a její původ sahá daleko do minulosti lidstva, až do mlhavého pravěku. Toto její stáří nesmí však být na její újmu, neboť lidé starověku byli obry v chápání duchovních mystérií, ale dětmi ve studiu věd fyzikálních; lidé moderní jsou mistry ve vývoji věd fyzikálních, ale nováčky v chá¬pání duchovních mystérií.
*
Velký německý filozof Kant řekl, že jsou dva vý¬značné divy božího stvoření. Pravil, že tyto divy jsou hvězdnatá obloha nad námi a mysl lidská v nás. Ač jsou výsledky bádání vědy ve vnějším světě veliké, ještě větší objevy ji očekávají v tomto století v oboru psychologie. Člověk ustoupí v úžasu, až porozumí tajemným dějům, které se dějí uvnitř oněch vydutých nádob z kostí, jimž ří¬káme lebky.
Psychologie, věda o mysli a studium vědomí, dává nejcennější odměny pravému vědeckému bádání. Žádný jiný předmět není tak málo chápán a nemá tak dalekosáhlý význam jako psychologie, neboť je klíčem k hlubšímu štěs¬tí člověka.
vČas nutně povznese pojem duše ze zajetí odložených teologických názorů v seskupení vědecky ověřených vět. Ale věda onoho budoucího dne možná použije zrovna tak pohotově lidské mysli jako experimentální nástroj, jako dnes používá mikroskopu. To, co se nyní považuje za blá¬hové iluze mystiků, bude potom ověřenými pravdami pa¬rapsychologické vědy a bude bez výhrad veřejně prohlašováno.
Kdo z těch, kteří sledovali tápání vědy, může pochy¬bovat, že dvacáté století odhalí něco z těchto mystérií? Již v jeho počátečních desetiletích v pronikavém mozku francouzského badatele Bergsona blesklo následující pro¬rocké poselství: "Prozkoumat největší hloubky nevědomí, pracovat ve spodní vrstvě vědomí - to bude předním úko¬lem psychologie v nastávajícím století. Nepochybuji, že ji tam očekávají obdivuhodné objevy."
Přední učenec, jako je Eddington, nám říká, že fyzic¬ký vesmír by byl abstraktní, kdyby nebyl spojen s vědo¬mím. Mysl již nemá býti nadále považována za pouhý vedlejší produkt, vytvořený hmotou. Dalším a přirozeným krokem je prozkoumat stavy vědomí, zkoumání, které Huxley před půl stoletím zesměšňoval, protože považoval takové stavy za pouhé stíny, připojené ke stavům skuteč¬ným.
Toto vnitřní zkoumání stojí skutečně za to, neboť v mysli lidské i zvířecí je něco, co není ani rozumem, ani citem, nýbrž je hlubší než obojí; toto něco můžeme vhodně nazvat intuice. Až věda bude moci pravdivě vysvětlit, proč kůň sám doveze opilého jezdce ve tmě k domovu několik mil vzdálenému, proč polní myš zacpe otvor svého doupě¬te před příchodem chladného počasí, proč ovce přebíhají na závětrnou stranu kopce před příchodem prudké bouře, až nám bude moci říci, co varuje želvu, aby se uchýlila do svého úkrytu před každým deštíkem, a až nám podle prav¬dy bude moci vysvětlit, co vede supa k mrtvému tělu zví¬řete mnoho kilometrů od něho vzdáleného, potom poznáme, že intuice je někdy lepším vůdcem než intelekt. Věda vyrvala přírodě několik ohromujících tajemství, ale až dosud nebyla schopna odhalit pramen intuice.
Intelekt, který je schopen předložit spoustu záhad o člověku, osudu a smrti, je neschopen je rozluštit. A až věda podmaní svět a poslední záblesk posledního tajemství zanikne, bude jí stát v cestě největší ze všech záhad: "Člo¬věče, znáš sama sebe?"
Byl bych rád žil v Aténách v oné době, kdy si člověk mohl zajít na tržiště a naslouchat onomu tuponosému, bo¬jovnému muži, jistému Sokratovi, jak dává křížové otázky veřejným činitelům města, jak jim neustále klade svoji oblíbenou otázku. Člověk Sokratova druhu neumírá a jeho vznešený charakter přežívá hrob.
Až celá naše nejnovější literatura bude probrána a veškeré staré papyrusy budou vykopány, nenajdeme v nich moudřejšího předpisu, nežli je důtklivá připomínka delfského orákula: "Poznej sama sebe," a rada indických rišiů: "Pátrej po svém já." Tato slova, ač starší nežli mumie v Britském muzeu byla by mohla vyjít z psacího stroje moderního myslitele. Věky nemohou zabít žádnou pravdu a první člověk, který ji vyslovil, našel by ozvěnu přes celá staletí. Žijeme na kouli, otáčející se v prostoru, umístěné na velké obloze někde mezi hvězdami Venuší a Mar¬sem. V tom je pro člověka něco k úvaze a něco k smíchu. Člověk změřil s nepopiratelnou přesností vzdálenost mezi vlastní planetou a těmito dvěma hvězdami, ačkoliv jsou to vzdálenosti tak veliké, že přesahují meze představitelnosti, přece však není schopen změřit rozsah své vlastní mysli. Je sám sobě tajemstvím, které zůstává nevyřešeno, i když hořké vody smrti již dosahují k jeho nohám.
Není to ironické, že duše člověka se zdá méně pří¬stupná prozkoumání nežli Země, na které žije? Není to ne¬obyčejně podivné, že byl přespříliš zaměstnán světem vnějším, než aby se až dodnes namáhal přemýšlením o světě vnitřním?
Proč by se člověk trápil, jak pracuje vesmír? Vždyť on ho stejně nemusí řídit! Ale musí vskutku řídit sama sebe.
"Sluneční systém se točí bez tvého přičinění, žij, nebo zemři. Ve vesmíru strachu není," napsal bystrý mysli¬tel Zangwill.
Avšak člověk sotva dovede ocenit tuto zahrocenou pravdu.
Ví více o fungování automobilu, než ví o funkci svého vnitřního já. Přesto však staří učili - a několik málo z nás si jejich učení potvrdilo, že existuje vrstva lidského vědomí, která obsahuje nejbohatší žílu ze všech - ryzí zlato. Neměl by ji člověk postavit do popředí všech svých zájmů?
Porovnáno s jinými výsledky, moderní věda odhalila velmi málo o podstatě člověka, ačkoliv vynalezla jak kalit kovy, jak vystřelit půltunový granát do vzdáleného města a sta jiných menších věcí. Za poslední tři století lidské vědo¬mosti o hmotném světě rostly úžasnou rychlostí, ale jeho znalost sama sebe se vleče daleko pozadu.
Dovedeme postavit vysoké mosty a překlenout jimi řeky nesmírné šíře, ale nejsme schopni překlenout jednodu¬chý problém: "Kdo jsem já?" Naše lokomotivy snadno kři¬žují celou pevninou, ale naše mysl neumí proniknout tajemství jáství. Astronom přibližuje vzdálenější hvězdy na dohled své observatoře, ale když se zeptáte, zdali zcela ovládl své vášně, zahanbeně sklopí hlavu. Jsme zvědavi na vše, co se týče naší planety, ale zůstáváme neteční při zmínce o jáství.
Nahromadili jsme detailní poznatky téměř o všem, co je pod sluncem; známe funkci, složení a vlastnosti téměř všech předmětů a úkazů této země. Ale neznáme sami sebe.
Tíž lidé, kteří prostudovali všechny vědy, musí ještě studovat vědu o poznání sebe; tíž lidé, kteří objevili, proč a k čemu je malý hmyz, nevědí, proč a k čemu je jejich vlastní existence. Známe cenu všeho, ale neznáme úžasnou hodnotu nás samých.
Namačkali jsme encyklopedie tisíce stránkami o tisí¬ci věcech, ale kdo dokáže napsat encyklopedii o tajemství svého vlastního já?

Čím to je, že věc, která každého člověka nejvíce zají¬má, je - on sám?

Jáství však je jedinou skutečností, kterou jsme si jisti. Veškeré věci kol nás ve vnějším světě a veškeré myšlenky v našem vnitřním světě pro nás existují, jen když naše vlastní já si je uvědomí. Já vidí zemi a země existuje, já si uvědomuje nějakou myšlenku a myšlenka existuje. Berkeley bystrým myšlením došel ke stejnému závěru. Ukázal, že hmotný svět by neexistoval, kdyby ne-bylo mysli, která by ho pozorovala.
Co tedy je já?
Není žádné tajemství v tajemné knize Přírody, které by se časem a při trpělivém úsilí nedalo přečíst. Žádný zámek nebyl ještě udělán, aby k němu nebyl příslušný klíč, a často můžeme porovnávat dílo člověka s dílem Přírody.
Studium jáství ukáže jednoho dne, že je mistrovským klíčem k otevření všech filozofických dveří, všech vědeckých hádanek, založených na slovní hříčce, a všech uzamčených problémů života. Jáství je základní sku¬tečnost - je první o níž víme už jako nemluvňata; a bude poslední, kterou budeme vědět jako mudrcové.
Největší jistota ve vědění přichází jenom v oblasti jáství. Svět a jeho předměty můžeme poznat pouze prostřednictvím přístrojů a našich smyslů, ale to, co odečí¬tá na oněch přístrojích a používá oněch smyslů, je já. Proto jsme nakonec zatlačeni zpět do této pozice, kdy poznává¬me, že studium jáství je tím nejdůležitějším studiem, jemuž může kterýkoliv myslitel věnovat svoji mysl.
Jeden sofista přišel k jednomu z mudrců starého Řecka a myslel, že ho uvede do rozpaků svými matoucími otázkami. Ale mudrc z Mileta obstál ve zkoušce, neboť na všechny otázky odpověděl bez nejmenšího rozmýšlení a s největší přesností.
1. Co je ze všeho nejstarší?
Bůh, protože vždy existoval!
2. Co je ze všeho nejkrásnější?
Vesmír, protože je božím stvořením!
3. Co je ze všeho největší?
Prostor, protože obsahuje vše, co bylo stvořeno.
4. Co je ze všeho nejstálejší?
Naděje, neboť ji člověk nepozbude, i když pozbyl vše ostatní.
5. Co je ze všeho nejlepší?
Ctnost, neboť bez ní není nic dobrého.
6. Co je ze všeho nejrychlejší?
Myšlenka, protože v méně než jedné minutě může dolétnout až na konec vesmíru.
7. Co je ze všeho nejsilnější?
Nutnost, která člověka staví v tváří v tvář všem nebezpečím života.
8. Co je ze všeho nejsnadnější?
Radit druhým.
Když však došlo k deváté otázce, náš mudrc vyslovil paradox. Dal odpověď, o níž jsem si jist, že jí jeho světský tazatel vůbec nerozuměl a které většina lidí dává pouze nejpovrchnější význam.
Otázka zněla: "Co je ze všeho nejobtížnější?" A mudrc z Mileta odpověděl: "Poznat sama sebe." Takové bylo vybídnutí starověkých mudrců nevědomému člověku a toto vybídnutí platí a bude platit nadále.


Kapitola třetí
TAJEMNÉ NADJÁ
Osamocen, však blízký, nesmírně stár a sám, sedí v nejvnitřnější svatyni chrámu se složenýma rukama a božskou tváří. Vševědoucí, nevyzpytatelný, neznám..
G. P. WILLIAMSON
Světci a mudrcové, myslitelé a filozofové, kněží a vědečtí badatelé, všichni se již po staletí snaží porozumět záhadné podstatě lidské duše. Shledávají, že člověk je by¬tostí protismyslnou, bytostí schopnou klesnout v nej¬temnější propasti zla a přitom stejně schopnou vystoupit do nejvyšších míst vznešenosti. V jeho prsou nalézají dva tvory - jednoho příbuzného ďáblu a druhého příbuzného andělům. Člověk je tak podivuhodně stvořen, že ze své vlastní podstaty může vyvinout to, co v životě je nejzna¬menitější a stejně tak to, co je v něm nejvíce hodno zavržení.
Jsme pouhými kusy oživené hmoty? Není člověk vyššího původu než tělesného?
Nebo jsme duchovní bytosti, zářící a od boha pochá¬zející, ale dočasně omezené a ubytované v našich tělech?
Nejsme, jak se mnoho lidí domnívá, nic více než dokonalejší opice s ošklivými rysy povahy, příznačnými pro bývalou opici, které prozrazují náš původ, anebo jsme, jak jen málo lidí věří, nic menšího než zdegenero¬vaní andělé? Máme být nebohou obětí Času? Má každý z nás oži¬vit svůj temný kout této země na krátkou chvíli a potom zmizet?
"Když se rozhlédnu, na všech stranách vidím jen hádky, nesrovnalost a nesvornost. Když svůj zrak obrátím dovnitř, nenalézám nic než pochyby a nevědomost. Co jsem já? Z jaké příčiny odvozuji svoji existenci? Do jaké¬ho stavu se vrátím? Jsem zmaten těmito otázkami. Začí¬nám se domnívat, že jsem ze všech stran obklopen nejhlubší temnotou," napsal skeptický skotský myslitel David Hume.
Můžeme najít pravdivé odpovědi na tyto matoucí otázky? Člověk vrhá tyto otázky ve tvář života, čeká... čeká..., ale klesne do hrobu a nenalézá odpovědi. Přece však bohové obdařili člověka inteligencí, vlastností, která je zcela schopna vypátrat pravdu o jeho vlastním já, ačko¬liv může selhat, je-li postavena před hlubší záhadu Vesmíru.
To jsou záhady života, které mátly mudrce šedesáti generací a které je budou mást ještě mnohem více. Nej¬bystřejší mysli, nejschopnější pera a nejvýřečnější rty se těmito temnými hádankami zabývaly, ale lidstvo přesto stále tápe po odpovědích.
Člověk - pochybující a zoufající postava - si pyšně vykračuje přes chladné pustiny tohoto světa a cynicky se směje jménu Boha. Ale zoufalství je ranou postižené dítě nevědomosti.
Bůh vložil pravé světlo do srdce každého dítěte, které se narodí; toto světlo musí však být odhaleno. Ovinuli jsme kolem něho tmavé roušky, které nás oslepují a my sami je musíme odvinout.
Žádné volání, které vychází z hlubin upřímného srdce, nevyjde nadarmo, a je-li modlitba správně vyřčena, bude zodpovězena Bohem v našem vlastním srdci.
Průměrný člověk vysílá svá chapadla k životu, tápaje po své cestě k něčemu, co zcela dobře nechápe. A asi sotva si uvědomuje, že začne-li užívat své inteligence k vyřešení svého vlastního problému sama sebe, automaticky vyřeší paralelní problémy Boha, Života, Duše, Štěstí atd.
Bílá rasa prošla celý povrch země při hledání nových Amerik, takže je sotva nějaký pruh země, na kterém by byl bílý člověk nespočinul svou nohou. Avšak já zde zamýšlím naznačit jiný svět, který vskutku byl prozkoumán jen něko¬lika málo lidmi, ale mnohými byl ignorován. Není tomu tak dávno, co naši zeměpisci popírali existenci velké části tohoto světa, který obývali; prostorový pojem Ameriky byl kdysi kladen mezi věci, jimž bylo třeba se posmívat.
Právě tak tomu je s všeobecnou domněnkou, že to co můžeme v současnosti z člověka vidět - jeho tělesnou formu - představuje vše, čím je, a vše, čím patrně kdy bude. Červi budou mít veselý hodokvas na všem, co nás tvoří, na nás celých, a nikoliv jen na našich tělech. Tato do-mněnka je ošklivá, ale mnoho lidí, jestliže ne všichni, ji po¬važují za pravdivou a o možnosti přežití pozemské smrti mluví jako o něčem, čemu je třeba se hlasitě smát. Potřásají svými hlavami a prohlašují, že nemohou pochopit ta¬jemství ducha, přitom však ochotně přijímají hmotu, jejíž poslední podstata je sotva méně tajemná. Chci ukázat, že tito lidé chybují, když omylem přijímají za pravdivou do¬mněnku, že normální stav lidské mentality představuje stav konečný. Je pravda, že v člověku jsou kluzká místa, černá, se zlými, plazícími se a podlými tvory. Ale také jsou tu místa zářící a jasná, kde duše rychle vzlétá. Psy¬choanalytik, který hledá pouze to prvé - nalézá je.
*
Přes celé tajemství slovní tradice nejdávnějších před¬ků, zářící v literaturách světa, od pradávných hrubých, ne¬umělých rukopisů orientálních národů až po nejnovější výrobek tiskařského lisu v tomto roce nalézáme zvláštní, stále se opakující narážku na jiné já v člověku. Nezáleží na tom, jaké jméno bylo dáváno tomuto tajemnému já, zdali bylo nazváno duší, dechem, jiskrou nebo duchem. Vskut¬ku není jiné nauky na světě mimo onu, jejíž intelektuální rodokmen sahá až do tak vzdálené minulosti.
Každý ví, že je jistá mez dosahu činnosti normálního lidského vědomí. Ne však každý ví, že vždy bylo několik
nebojácných lidí, kteří si ve svých myslích zahráli na krále Knuta (Kanut z Danemarku, anglický král (1016 - 1035). Praví se o něm, že velel mořským vlnám, aby se vracely. (Poznámka překladatele)) a přinutili nepokojné vlny myšlenek, aby se valily zpět, až vědomí překročilo normální hranici a ocitlo se ve svobodných světech ducha.
Musíme prověřit tyto údaje o zkušenostech du¬chovních zřeců, podávaných jimi po celé věky. Buď je to blábolení nezodpovědných bláznů, anebo jsou to slova ta¬kové důležitosti, že by zvrátila přítomný materialistický základ našeho života.
Nemyslím, že by nám příliš prospělo pátrat po půvo¬du této nauky, neboť pravda může povstat v množství hlav na celé zeměkouli a žádná nebude jejím pravým otcem, kromě tajemného pramene, ve kterém všechny myšlenky vznikají. Někdy se můžeme více poučit studováním příro-dy nežli studováním knih. Jeden člověk kdysi pozoroval červa, jak si vrtá díru kusem dřeva. Toto jednoduché pozo¬rování ho naučilo principu budování tunelů. A dnes, díky této chápavosti člověka, projíždějí vlaky pod širokými ře¬kami a skrze hory pevných skal.... Tak také první zřeci, po¬zorujíce putování myšlenek ve svých vlastních myslích, zpozorovali, že tu je něco, co přichází v činnost, když se myšlení na okamžik zastavilo. Toto Něco bylo prvním sla¬bým náznakem duše. A takto se zrodila věda, odhalující duši, a oni počali učit lidi, jak poznat pravdu o sobě.
Téměř ve všech předkřesťanských civilizacích bylo toto vědění sdělováno různými způsoby, v Sumerii, Baby¬lóně, Chaldeji, Číně, Persii, Indii, Mexiku, mezi severo¬americkými Indiány, mezi středoamerickými Mayi a mezi Azteky, stíhanými nešťastným osudem; byly sdělovány essejci mezi židy a gnostiky ve východních městech kol Středozemního moře.
Mezi majestátnými zříceninami, které pokrývají po¬vrch dnešního Řecka, stojí obrovská stavba bez střechy, s rozpadávajícími se zdmi a zpřeráženými sloupy. To je vše, co zbylo ze sídla, kde kdysi byly slaveny s nádherou a poctami eleusinská mystéria pod záštitou Atén. Dnes je jen několik málo lidí, kteří chápou, co se dělo za zdmi oné svatyně. Zasvěcení do těchto mystérií bylo považováno mezi starými za věc veliké důležitosti, ačkoliv my, moder¬ní lidé, sotva víme, co to znamená. Muži jako makedonský Alexander a římský Julius Caesar využili této vznešené a nezapomenutelné zkušenosti a vyšli potom, aby svědomi¬těji plnili veliké úlohy, které jim osud přidělil; taková byla velkolepost poznání, jehož se jim dostalo za zavřenými a střeženými branami.
Když byly obřady řeckých mystérií skončeny, tu po¬slední slova, která zasvěcenec slyšel, byla: "Jdi v míru." A ti, kteří byli zasvěceni, napsali, že navždy potom šli živo¬tem s duší v klidu a myslí jasnou. Zasvěcení ve skutečnosti nebylo nic jiného než to, že kandidát vstoupil do stavu, v němž si uvědomil, čím skutečně je. Toto zasvěcení do¬plňovalo celého člověka, a kdo ho nepodstoupil, byl vskut¬ku jen polovičním člověkem. Několik zlomků z toho, čemu se naučil v oněch starých chrámech, jsem vložil do této knihy, ale snažil jsem se tyto stářím omšelé pravdy vy¬jádřiti působivou formou pro dnešního člověka a snažil jsem se je přizpůsobit praktickému životu. Klíč k celému problému těchto dávných mystérií nám dal Plutarchos v následující větě: "V okamžiku smrti zažívá duše tytéž dojmy jako ti, kteří jsou zasvěcováni do velkých Mystérií."
Učenci také nemají jistotu o účelu Velké pyramidy, té obrovské stavby, jejíž vnitřek odráží věčné ticho žlutých egyptských pouští. Jelikož se tam později konaly pohřební obřady faraónů, přicházejí k mylnému, ale přirozenému zá¬věru, že tato podivuhodná stavba byla postavena jejími sta¬viteli jako gigantická hrobka. Ale její pravý účel byl neko¬nečně vyšší. Sem byli přiváděni kandidáti za tím účelem, aby podstoupili mystickou zkušenost, která se nazývá za¬svěcení, zkušenost, v níž jim bylo kromě jiných věcí umožněno dočasně se uvolnit z omezení těla a přijít do styku s tímto druhým já v člověku. Této zkušenosti bylo dosaženo vnějším působením, a to prostřednictvím mocné pomoci velekněží té doby.
Jděte do Britského muzea a spatříte tam obrovskou kamennou sochu, která tam byla přivezena před mnoha lety plachetnicí z Velikonočního ostrova, který je blíže pobřeží Jižní Ameriky. Prohlédněte si zadní stranu této sochy a uvidíte zřetelně vytesaný kříž s ouškem. Je identický s Křížem Života, neboli Crux Ansata, který je tak často zobrazen na starých egyptských obrazech, jak jej drží v rukou božstva, a o němž je tak často psáno jako o klíči k mystériím. To není pouhá shoda, nýbrž význačný důkaz, že zasvěcení do mystérií bylo známo na druhé straně Atlantického oceánu.
Ve střední Americe existuje stavba téměř přesně podobná egyptské pyramidě a staří ji používali ke stejným účelům. Tajemné věci se děly v jedné jako v druhé, a to, co se dělo v řeckém eleusinském chrámu, bylo podobno svými výsledky výsledkům obou. Přirozeně bylo několik stupňů zasvěcení, ale kandidátům, kteří s úspěchem prošli jen první stupeň, byl dočasně otevřen nový svět bytí a oni se potom vrátili opět do světa jako proměnění mužové a ženy, neboť se dočasně dotkli svých skrytých jáství.
Jestliže tato vnitřní zkušenost byla možná ve dvacá¬tém století před Kristem, je také možná ve dvacátém století po Kristu. Základní podstata člověka se za tu dobu ne¬změnila. Je však pravda, že lidé v dřívějších dobách tuto zkušenost nalezli lehčeji a častěji, neboť život tehdy plynul pomalejším tempem a byl méně komplikovaný.
Což není toto tajemné já ničím víc než divokou do¬mněnkou nebo matnou chimérou několika slavných lidí, o kterých nám čas a historie vypráví? Nemá tento dlouhý řetěz duchovní tradice žádné spojovací články, které by byly z pevnějšího materiálu než pouhá pověra?
Avšak tyto otázky, které nás matou, musely - vezme¬me-li si jediný příklad rané civilizace - mást také Babylo¬ňany. Jestliže v oné době byli myslící lidé, kteří dospěli k řešení, shodujícímu se v základě s výsledky myslitelů Indie, Číny, Egypta a Říma, stojí snad za to jejich rozluště¬ní prozkoumat. Výsledkem tohoto bádání by bylo buďto posílení naší přítomné pozice a zeslabení jejich, anebo ze¬slabení našich draze hýčkaných přesvědčení a potvrzení nauk starých. A jediný způsob bádání, který je účelný, je způsob praktický.
Podstoupil jsem námahu a provedl toto bádání, ač ne bez jistých obtíží, a dospěl jsem k závěru, že moudrost sta¬rých není tak zcela fantastickou věcí. Vskutku, odhalil jsem, že jejich nauky nejsou neskutečným výplodem hlav snílků, ale obsahují mnoho, čemu my, žijící a pracující v rušném životě, můžeme uvěřit.
Moderní mysl nestojí o to, aby se uchýlila o radu pro vyřešení svých problémů ke slavným myslitelům starově¬ku. Ale tím mnoho ztrácí. Možná že hloubání těchto staro¬věkých mudrců může poskytnout nemálo ovoce badatelům moderní doby. Můžeme se pokusit odtrhnout se od velkých filozofií minulých věků, ale budeme se k nim muset vrátit, neboť jsou založeny na věčných principech, na nichž veškeré správné myšlení musí mít svůj základ. Fi¬lozofie přišla o moc a sílu, když ji intelektuálové zreduko¬vali na pouhou disputaci; ale dostane se jí zase oprávněného místa, až se přespříliš učené duše dneška pro¬budí k poznání, že je zapotřebí osvícenějšího postoje, než jaký dává dnešní chaotické učení.
V člověku je něco více, než se dle obyčejných dojmů zdá. Nálezy abnormální psychologie naznačují toto tvrzení a nekonečné zprávy o mystických zkušenostech je potvrzují. Co je toto "víc" v člověku, které způsobuje, že člověk se drží ideálů a pěstuje velké myšlenky? Co je tato jemnější a duchovní přítomnost v srdci, která ho občas od¬táhne z jeho pozemské existence, způsobujíc tak neustálý zápas mezi andělem a zvířetem, kteří obývají naše tělo?
Když se modernímu člověku řekne, že Bůh není pouhým slovem, o němž by se mělo debatovat, nýbrž sta¬vem vědomí, který můžeme uskutečnit nyní a zde v tomto tělesném příbytku, tu pozvedne obočí; když nám některý duchovní zřec sdělí, že mezi námi žijí lidé, kteří znají Boha, významně si zaťukáme na čelo. A když nás dále ještě ujišťují, že nosíme božství ve svých prsou a že božství je naším pravým jástvím, povýšeně se smějeme. Toto však není ani teorie ani přecitlivělost; je to zjev¬ný a opravdový fakt pro všechny lidi, kteří ušli kousek cesty v duchovní vnímavosti.
Západ zírá tupě na chladnou Sfingu pravého du¬chovního učení. Umí sestrojit nejpodivuhodnější stroje, umí stavět lodi ohromující velikosti; umí přeměnit naše domovy pomocí zázraků elektřiny a rádia; ale přitom neumí prostou věc - neumí přijmout a porozumět významu života. Je zjev¬nou skutečností, že se na nás nahrnulo neštěstí a my jsme zapomněli, kým jsme. Svůj rodokmen můžeme sledovat až k opici se spoustou detailů a důkazů tohoto bídného půvo¬du, neumíme se však upamatovat na naše příbuzenství s andělem.
Jsme až příliš spokojeni s přiznáváním vysokých du¬chovních míst několika jménům vzdálené minulosti a připiso¬váním bahnité propasti všemu ostatnímu lidstvu. Zapomínáme na svou vlastní božskou podstatu. Neboť my se též můžeme přiblížit Ježíšovi, stát se tím, co Buddha, nebo nabýt moudrost Platóna. Ale dokud tomu nebudeme vášnivě věřit, zůstaneme ponořeni na úrovni blízké úrovni zvířat.

"Co to nyní činíš, že dívaje se k Bohu voláš:
Já jsem já, ty jsi ty,
já jsem nízký, tys vysoký?
Já jsem tebou a hledej v sobě.
Nalezni jen sebe, neboť ty jsi já.
Ó synové moji, příliš oddaní
bohům, kteří nejsou ze mne.
Což jsem nebyl dosti krásný?
Což bylo těžko být svobodným?
Neboť vězte, že já jsem s vámi, ve vás a vámi.
Nyní hledejte a přesvědčte se."

Hertha, od A.C. Swinburnea

Jsou lidé, kteří budou touto egocentrickou filozofií opovrhovat. Těm odpovím nikoliv vlastními slovy, nýbrž inspirovaným prohlášením německého zřece Eckhardta: "Bůh je ve středu člověka."
Nerouhá se člověk Bohu, když takto zbožňuje svoje já? Jenom lidé povrchní mohou učinit takovou obžalobu. Neboť pravou duší člověka je božství: v tomto postoji není žádné rouhání.
Zapomněli jsme téměř na existenci duchovního já, ačkoliv toto já ve svém bdění a dlouhém čekání nikdy ne¬zapomene na nás.
Proč má člověk odjakživa náboženské touhy? Proto¬že sami sebe milujeme, protože podvědomě, ale silně tou¬žíme po spojení s naším pravým Já.
Stáří lidské rasy přesahuje meze naší představivosti. Nespočetné postavy mužů, žen a dětí se objevily na této to¬čící se planetě v aeonech času, a skončivše svoji úlohu, zdánlivě klesly do věčného spánku. Nejbystřejší intelekty dneška se pilně zaměstnávají sbíráním materiálu, který byl zanechán rasami včerejška, sbíráním stop, vzestupů antických civilizací a tajemství předpotopní minulosti, pře¬sto však se zřec musí usmívat jejich obdivuhodným ale do¬jemným snahám vybrat intelektuální daň od předků, jejichž původ leží v nekonečně vzdálené minulosti. Sulpicius v jednom svém pestrém dopise Ciceronovi píše: "Všechny věci jsou střemhlav vrhány neúprosným rozkazem nezmě¬nitelného Osudu do zející propasti věčného zapomenutí."
Budeme-li sledovat zřece a půjdeme-li zpět a nechá¬me věky za sebou a vkročíme do nejmlhavějšího období prehistorického dávnověku, dostaneme se do doby, kdy člověk neměl hmotné tělo, ale obýval tvar elektromagne¬tický, zářící tělo z éteru. Ještě dříve předtím se změnila jeho vnitřní přirozenost a on zcela odhodil všechny vášně a osobní citové vzruchy, všechny city a tužby, jako je strach, hněv, nenávist, chtíč apod. Ale myšlenky si ještě pohrávaly v jeho vědomí, ještě vznikaly jako vlny na povrchu jeho mysli a ještě se pojily s jeho osobním životem. A tak člo-věka můžeme sledovati zpět až do doby, kdy i jeho myšlenky odešly a kdy zmizela nutnost myslit v logickém sledu za účelem pochopení. Člověk tehdy nepotřeboval schopnost úsudku, ba dokonce stala se mu překážkou. Neboť člověk dosáhl nahého stavu čistého Jáství.
Celou věc by snad bylo možno vysvětlit takto: Lidská rasa během svých dlouhých dějin umístila druhé já na individuální podstatu, se kterou každý člověk začal. Toto druhé já jest obyčejně nazýváno osobností a vzniklo spojením ducha a hmoty, snížením částeček vědomí, vza-tých z věčně vědomého pravého Já a z částeček nevědomé hmoty těla. Toto druhé a pozdější osobní já každý z nás zná, ale ono první a skutečné Já, které existovalo, ještě než se objevilo myšlení a toužení v lidské bytosti, zná z nás málokdo, je jemné, ne tak zjevné, jím se všichni zúčastňujeme božské podstaty. Žije vždy nad našimi hlavami, andělská bytost nepředstavitelné nádhery a tajemné vzne¬šenosti, a proto ji nazývám Nadjá.
Za člověkem, jehož vidíme, žije jiný člověk, jehož nevidíme. Za tímto tělem z masa jest hvězdné a vznesené vědomí.
Tuto nauku o pravém Já v člověku krásně vyjádřil jeden ze starověkých indických zřeců: "Neviděn, ale vidou¬cí, neslyšen, ale slyšící, nechápaný, ale chápající, neznámý, ale vědoucí... To jest tvoje Já, vládce v tobě, nesmrtelný."
Materialista se nikdy nenasytí povídání, jak bláhový je vizionář, protože se snaží zachytit oblaka; a Nadjá, sedí¬cí v srdci posměváčka, shovívavě se usmívá celému jeho logickému tlachání.
Pravý život prožíváme v hloubce svých srdcí, nikoliv v povrchní masce osobnosti, kterou ukazujeme světu. Tento žijící obyvatel je důležitější nežli kamenný příbytek.
Walt Whitman, onen drsný a nadšený americký bás¬ník píšící bez rýmu, viděl tuto pravdu svým napolo zmate¬ným způsobem a vyjadřuje ji ve svých "Stéblech trávy" takto:
"Přísahám, že počínám vidět význam toho všeho
Není to země, ani Amerika, ten kdo je tak veliký.
Jsem to já, kdo je nebo bude veliký...
A podklad všeho - jednotlivci.
Přísahám, že pro mne nyní není dobré nic, co ignoruje individuality
Celý vesmír spěje k jednomu jedinému jedinci, a sice k Tobě."
A dále výňatek z Whitmanovy básně "Tobě":
"Ó já bych mohl o tobě zpívat, o tvé velkoleposti a slávě.
Ty jsi nevěděl, čím jsi. Spal jsi na sobě celý svůj život.
Klam, to nejsi ty.
Pod ním a v něm vidím skrývat se tebe.
Kdokoliv jsi, hlas se o to, co ti patří."
V našich životech jsou pamětihodné chvíle, kdy do¬stáváme z Nadjá náznaky vyššího bytí, které člověk může dosáhnout. V takových chvílích náš dům života má okeni¬ce otevřené a slabé paprsky svítání do něho vstupují.
Tehdy víme, že sny duše se mohou uskutečnit a že Láska, Pravda a Štěstí jsou skutečně naším rodovým prá¬vem..., ale běda. Krátký okamžik pomine a s ním i naše víra. Což tato zářná ponoření ve vznešenější bytí nemají pro nás cenu? Nechme je stát jako sloupy ohně v noci, aby nás vedly pustinou moderní doby.
Tato slabá a nepozorovatelná vnuknutí, která člověku přicházejí v jeho nejjasnějších okamžicích, jsou napolo sly¬šená šeptání jeho většího Já. Duchovní volání se neustále snaží ohlásit v srdcích lidstva, ale my nenasloucháme. Du¬chovní popudy, které vznikají v srdcích našich nejlepších lidí, jsou samy o sobě nejlepšími náznaky vyšší možnosti pro lidské pokolení.
Člověk, jakým ve skutečnosti je, věčně byl a bude, je duchovní bytostí. Život ve hmotném těle neubírá na pravdě tomuto výroku. Hmotné smysly člověka drží v hypnotic¬kém okouzlení, a protože jsou dosti skutečné, způsobují, že si s nimi plete svoje pravé Já. Nebe je kolem nás, a to niko¬liv jen v nevinných dnech dětství, ale v každou chvíli naší existence, ale my to nevíme. Několik málo lidí je tak blíz¬ko pravdě, že nevědomky čekají na zázračný okamžik poznání. Potřebují jen, aby se jim to správným způsobem povědělo, a v jejich duších vytryskne naděje. Tato naděje je tichým hlasem Nadjá.
Je to poněkud ironické, že právě Já člověka - jeho skutečná podstata - se stala v těchto dobách tajemstvím.
Člověk kráčí po zaprášené cestě života jako onen hledající za starých dob, který strávil léta putováním po ci¬zích zemích hledáním vzácného pokladu, o kterém kdysi slyšel, zatímco po celou dobu byl on sám hledán jako dědic obrovského jmění. V záhybech naší vlastní osobnosti je zahalen vzácný klenot, ač o tom nevíme. Ještě dosud nikdo se neodvážil stanovit jeho cenu a nikdo se nikdy ně¬čeho podobného neodváží, neboť jeho hodnota přesahuje cenu všech věcí, které dovedeme ocenit.
Musíme se proto pokusit toto Nadjá vystopovat, pře¬běhnout dolů škálou vnitřních činností, až již nebudeme moci dále. Potom poznáme, že tělo i intelekt nejsou všechno, čím jsme, ale že Nadjá je svědkem obou, že je pramenem dokonalého míru, dokonalé inteligence a abso¬lutní nesmrtelnosti.
My lidé tohoto praktického století máme málo důvě¬ry v abstraktní návrhy. Vždy pochybujeme o myšlenkách, které nás odnášejí od tohoto konkrétního světa. Nedůvěřu¬jeme a odvrhujeme teoretické soustavy, které jsou nepod¬ložené.
Bude položena otázka: "Máte po ruce nějakou prak¬tickou metodu, kterou bychom dosáhli tohoto sebepoznání, jež tak chválíte? Anebo je ta vaše nauka pouze spekulativ¬ní, která je sice schopna ozdobit krásné průčelí metafyziky, ale je bez užitku pro lidi, kteří pracují, žijí, milují a trpí? Je to pouhá snivá fantazie, která neobstojí při hrozných udá¬lostech, jež se dějí v moderním městském životě?
A tak bez dalších okolků předložím čtenáři popis po¬stupu pátrání, které také on může sledovat, bude-li o to dbát, a které, je-li dovedeno ke zdárnému konci, přesvědčivě mu zodpoví matoucí otázky, které kdysi znepokojovaly moji hlavu a možná nyní znepokojují jeho.

Kapitola čtvrtá
CVIČENÍ KLIDU MYSLI
Svrchovanost v přírodě byla přidělena tichým silám. Měsíc nečiní nejmenšího hluku a přitom vzdouvá milióny tun vody přílivu a odlivu sem a tam podle svého rozkazu. Neslyšíme slunce vycházet ani zapadat. A tak také první svítání největšího okamžiku v životě lidském přichází tiše a nic tu není, co by ho oznamovalo světu. Jen v onom tichu se rodí poznání Nadjá. Veplutí lodi mysli do laguny ducha jest nejjemnější věc, kterou znám; jest tišší než pří¬chod večerní doby.
Pouze v hlubokém tichu můžeme slyšet hlas duše; argumentace ho pouze zastírá a mnoho slov zaráží jeho příchod. Až chytíte rybu, můžete se o ni rozdělit, ale dokud máte udici vrženu, mluvení pouze přerušuje kouzlo a rybu zastrašuje. Kdybychom se mohli méně zaměstnávat činností hrtanu a více činností hlubší mysli, mohli bychom dosáhnout něčeho, co by stálo za to. Řeč je pouze přídav¬kem, a nikoliv povinností. Být je přední povinností člově¬ka.
Život nás učí tiše, zatímco lidé pronášejí své příkazy hlučnými hlasy.
Skrytý poklad našeho pravého Já je v nás, může však být vyzdvižen jen tehdy, když bude mysl tichá.
Slova pouze narážejí na tuto skutečnost, ale nevy¬světlují ji, nemohou ji vysvětlit. Pravda je stavem bytí, ni¬koliv souhrnem slov. Nejobratnější argument není žádnou náhradou osobního poznání. Musíme udělat pokus, jestliže chceme získat zkušenosti. Slovo Bůh je pro mne bez vý-znamu, jestliže sám v sobě se nemohu dotknout Absolutna; jen potom ho mohu umístit do svého slovníku.
Trochu cvičení nás dovede daleko. Celé řady přednᬚek nevysvětlí skeptickým smyslům, stovky knih nemohou odhalit vnitřnímu zraku to, co odhalí ti, kteří se věrně a od¬hodlaně budou řídit metodou, načrtnutou na těchto stránkách.
Takzvané vědecké a filozofické důkazy duchovní skutečnosti nedokazují vůbec nic. Německý filozof Kant ukázal před mnoha lety, že rozum nemůže tuto skutečnost pochopit. Tudíž všechny naše důkazy jsou mohutným hro¬maděním slov. Je právě tak snadné prokázat neskutečnost této Skutečnosti silou souboru důkazů, jako je snadné "do¬kázat" protidůkazy její existenci.
Něco jako otřes prošel světem učenců, když Einstein ohlásil svůj objev, že světelné paprsky, procházející v blízkosti Slunce, jsou zakřiveny. Na tomto poznání a po¬zorování založil svoji teorii relativity, ale tehdy jsme všichni myslili, že nás tento objev dovede mnohem dále než k této teorii. Myslili jsme, že s trochou bádání po stej¬né linii a hlubším přemýšlením o výsledcích onoho bádání by mohla existence Boha být uvedena v dosah vědeckých důkazů. Ale běda! Tento dychtivý předpoklad, toto předví¬dání, které plnilo mysli a dotýkalo se tolika srdcí zbožných lidí, v několika letech ustoupilo poněkud do pozadí. Věda dosud nemůže dát na tuto otázku žádnou určitou odpověď.
Největší problém individuální existence, ožehavější otázka, která každého vážného člověka v životě pronásle¬duje, nemůže být rozluštěna v onom lidském mozku o roz¬pětí několika palců. Ale uspokojující odpovědi na tyto otázky nás čekají v bezmezném nitru naší bytosti, v božské podstatě naší skryté přirozenosti. Neboť mozek může odpo¬vědět pouze planými slovy, kdežto duch odpovídá unášejí¬cí zkušeností vnitřního osvícení. Kdokoliv vážně podstoupí pravidelná cvičení mystické koncentrace vysvětlených v této knize, obdrží z první ruky vzrůstající potvrzení prav¬dy, že v člověku je božství. Knihy a bible pro něho budou ztrácet autoritu, neboť bude nalézat svoji vlastní autoritu.
Bůh je svým nejlepším tlumočníkem. Nalezněte Boha ve svém srdci a vnitřním vnuknutím porozumíte tomu, co všichni velcí učitelé, praví mystici, skuteční filo¬zofové a inspirovaní muži se stále snažili vám povědět po¬mocí komplikované metody užívání slov.
Mému intelektu nemůžete ukázat, že Bůh, Absolut¬no, Nejvyšší Duch - nazvěte to, jak chcete - existuje; mů¬žete mi to však ukázat měněním mého vědomí tak dlouho, až se bude moci účastnit vědomí Boha ve mně. Existuje pouze jedna cesta, jak uskutečnit tuto změnu a zároveň vy¬pátrat, kým skutečně jsme. Tato cesta vede od vnějšího k vnitřnímu, od zaměstnávání se spoustou činností vnějších k zaměstnávání se jedinou vnitřní činností mysli.
Svatý Augustin mluví k sobě takto: "Já, pane, potu¬loval jsem se jako zatoulaná ovce, hledaje Tebe horlivým usuzováním zevně, zatímco ty jsi byl uvnitř mne. Chodil jsem po ulicích a náměstích tohoto světa, hledaje Tebe; ne¬nalezl jsem Tě, neboť nadarmo jsem venku hledal toho, kdo byl uvnitř mého já"
Musíme vrhnout olovnici mysli do hlubin jáství. Čím hlouběji padne, tím bohatší bude poklad, kterého znovu nabudeme z onoho Sargasového moře. Vědomí musí být zachyceno na nejvnitřnějším bodě naší bytosti. Každý člo¬věk má soukromá dvířka, vedoucí do věčného světla. Ne¬bude-li na ta dvířka tlačit a neotevře je, sám se odsuzuje k temnotě.
Chcete-li důkaz o svém božství, naslouchejte svému Nadjá, neboť onen důkaz je uvnitř vás. Vyberte si chvíli ze svého volného času, ve které se uzavřete vůči hlučnému ruchu světa a vejděte na chvíli v odloučenost; potom trpě¬livě a pozorně naslouchejte zprávám své duše a vlastní mysli, a to způsobem, který zakrátko vysvětlím. Opakujte toto cvičení denně a jednoho dne k vám onen důkaz ve chvíli vaší osamocenosti přijde. A s ním přijde nádherná svoboda, kdy jho člověkem stvořených teorií a skepticis¬mů od vás odejde. Naučte se dotýkat se svého Nadjá a nikdy víc již nebudete vtaženi do oněch bezcenných kroužků, kde lidé zdvihají prach teologických argumentů nebo tropí hluk intelektuální debatou. Tímto způsobem na¬konec rozřešíte pro sebe onu otázku nezávisle na mínění jakékoliv knihy, ať je jakkoliv stará nebo posvátná.
Někteří lidé to nazývají meditací. Toto slovo je tak dobré, jako kterékoli jiné. Zamýšlím však popsat způsob meditace, která se ve svém základním principu liší od většiny metod, o kterých jsem se kdy dozvěděl; přiléhavěji by se mohla nazvat klidem mysli.

Jediný způsob, jak pochopit význam meditace, je ji cvičit. "Čtyři tisíce svazků metafyziky nás nenaučí, co je duše," zvolal Voltaire.
Jako u většiny věcí, které za něco stojí, se výsledků meditace dosáhne pouze s námahou a obtížemi, ale ti, kteří cvičí správně, jich dosáhnou jistě. Začínáme občasným po¬kusem a končíme božským zážitkem. Zahráváme si s medi¬tací a snažíme se kontemplovat, ale jednou přijde svítání, kdy naše mysl se pohrouží do nekonečné blaženosti Nadjá.
Meditace je na Západě téměř ztraceným uměním. Málo lidí ji cvičí a mezi tím málem je jich ještě méně, kteří vědí, co dělají. Zvyk vyhrazení krátkého času pro meditaci každého dne, pro každodenní utišení mysli, se v dnešní době v životě západních národů nevyskytuje. Hypnotická síla vnější existence lpí pevně na našich myslích a jako pi¬javka lpí na lidském těle. Bránící se vědomí já najde spous¬tu výmluv, a to dobrých, proti zahájení tohoto cvičení a proti pokračování v něm, když již bylo započato. Osobnost ho shledává nezáživným, prázdným, nebo příliš namáha-vým. Počáteční boj o přemožení bránícího se mozku, který nechce vejít v klid je snad nejtěžší, musí však být vybojo¬ván. Přitom je to zvyk nesmírně důležitý, jehož užitečnost nelze ani slovy vyjádřit a jehož zanedbání vede k trápení a bolesti.
Za všedními malichernostmi denního života je krásnější a vznešenější bytí. Ať sebevíce odporujeme tomu¬to božskému volání ve dne, nemůžeme zabránit návratu k vnitřnímu já v hlubokém bezesném spánku. V té době jsme v zajetí duše; těšíme se odpočinku v naší vlastní pod¬statě, ačkoliv bezvědomě. Je to zarážející myšlenka, ale je výrazem vysoké filozofické pravdy.
Jak si však lidé, zotročení zkouškami a ruchem ze¬vního života, uvědomí tuto úžasnou pravdu? Proto tedy ti, kteří jsou moudří, konají tato denní cvičení uklidňováním mysli a stahováním jí do hlubokého trvalého míru, který spočívá skryt v nás, v našem nitru.
Generál Gordon si pravidelně vyhradil jednu hodinu denně zrána pro věnování se duchovním věcem; kolik inspirace načerpal pro svoji vojenskou činnost, kolik síly načerpal z tohoto moudrého cvičení!
William T. Stead, slavný novinářský redaktor a bo¬jovník za vyvržené, strávil kdysi tři měsíce ve vězení, pro¬tože se odvážil uveřejnit pravdu. Po letech prohlásil, že tyto tři měsíce byly nejvýnosnější dobou jeho života. "Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem měl čas usednout a na-lézt sama sebe," řekl později.
Thomas A. Edison, jehož jméno bude vždy jasně zářit v seznamu velkých světových vynálezců, opakova¬ným návykem vyvinul schopnost ustat uprostřed práce a uvést se do stavu zahloubanosti, který mu přinesl rozluštění mnoha jeho spletitých problémů. Kdysi řekl: "Hodiny, které jsem strávil sám s panem Edisonem, přinesly mi sku¬tečně velké úspěchy mého života; jim přičítám vše, co jsem dokázal a co jsem vykonal."
Nepřipouštíme si jediné myšlenky na vnitřní život. Snažíme se sami sebe přemluvit, že nemáme ani jediné půlhodinky, kterou bychom mohli strávit, sedíce v tiché tůni Pravdy. Na chvíli klidu mysli se pohlíží jako na chvíli promarněnou. Davy nejsou chytřejší přes svoje stáří.
Moderní svět věří, že taková věc jako meditace, která je příliš často odsuzována jako pouhá abstrakce, nemá pro něho cenu. A moderní svět není ani zcela v ne¬právu ani v právu ve svém obvyklém postoji k věci. Histo¬rie ukazuje, jak náboženství stvořilo několik zamyšlených snílků, kteří jiné nabádali, aby s nimi vstoupili do pouhého sebeklamu a aby s nimi putovali do říše dětských fantazií. A právě tito zavedení lidé nesou odpovědnost za všeobec¬nou domněnku, že duchovní zřeci jsou lidé, stojící a zírají¬cí do nebes, prozkoumávající svým duševním zrakem mlhavé oblačné sféry, které nejsou zajímavé a užitečné pro duševně zdravější smrtelníky. Jsou to falešní mystici, kteří žijí ve svých vlastních fantaziích a ve svých fantastických světech; to, co potřebují, je tvrdý náraz skutečnosti.
Ale historie nám také vypráví o hloučku zřeců, kteří byli vyššího řádu. Byli to lidé bezvadného charakteru a vý¬jimečné lásky k bližnímu. Jejich společnou charakteristi¬kou bylo, že prošli zkušeností, která jejich mysli osvítila nevýslovným mírem a osvícením a která jim dala ne¬výslovné štěstí. To jsou praví mystici, chcete-li je tak na¬zvat, jejich výroky, které byly vysloveny ve vší pokoře, odhalily, že pronikli do nejvnitřnějších oblastí lidského srdce; šli do onoho hlubšího místa, kde přebývá duše a na¬konec odhalili božštější podstatu člověka, která zůstává ne¬tknuta a stále stejně vznešená, ač dočasně je ubytována v chatrném těle. Nechci psát seznam jejich jmen, ale knihy Evelyn Underhillové a Dean Ingea dávají nám dobrou představu o nejdůležitějších křesťanských zřecích.
Rozum světa je příliš nakloněn k tomu, nechat se zhypnotizovat hmotným okolím. Pro mnoho lidí se du¬chovní život stal pouhou bájí. Je to zvláštní a smutné, že zatímco naši vedoucí učenci a nejbystřejší mozky se navra¬cejí k duchovnějšímu výkladu vesmíru a života, davy se zabořily hlouběji do hrabivého materialismu, který se prvním neohrabaným bádáním vědy zdál být oprávněn.
A tak tedy bychom měli být vděčni oněm zřecům, kteří se odvážili do neprobádaných oblastí a přinesli zpět zprávy o vznešenějším životě, který je člověku přístupný. Skutečná vize je ohromující zkušeností, a nikoliv pouze sbírkou teorií. Žádný člověk, který měl aspoň krátkou du-chovní zkušenost, jistě na ni nikdy nezapomene. Bude pro¬následovat jeho život, dokud se nevzchopí a nepočne
hledat cestu a prostředky k jejímu opakování.
*
Na těchto stránkách neformuluji žádný komplikova¬ný systém. Chci pouze naučit jednoduché technice, jak si uvědomit to nejvyšší v nás. Žádný způsob meditace není sám o sobě snadný, neboť tato praxe zahrnuje v sobě ovlá¬dání myšlenek, a málo věcí je na světě těžších než to. Při¬tom však metoda meditace může být jednoduchá. Nemusí být komplikovaná zbytečnostmi, ani ochromená frázemi, které zatemňují mysl. Vyučovalo se již různým systémům meditace a různé jógické cesty byly popsány jak ve starých, tak i moderní době. Technika k dosažení sebepoznání, která je zde na¬vrhována, se nedá zařadit mezi tyto existující kvalifikace. Umění tázavého sebezpytování stojí samo o sobě ve své jednoduchosti, jedinečnosti, originalitě a síle, ačkoliv přiro¬zeně má několik styčných bodů s jinými systémy. Netvrdím, že dává cestu nejlepší, ale tvrdím, že nám dává rychlejší a bezpečnější prostředek k dosažení duchovního sebepoznání něž většina cest, které znám. Různá odvětví jógy, hluboké to, ale komplikované cesty indické, jsou výborná, když o nich uvažujeme ve vztahu k lidem a době, kdy byla dána, avšak ve vztahu k západním národům a moderním potře¬bám jsou příliš nepraktická, vyjma pro několik málo lidí.
Toto tázavé hledání pravého Já je nejjednodušším systémem meditace, který znám, a proto se nejspíše hodí pro pilně zaměstnaného člověka dnešního věku. Je snazší k pochopení a jednodušší ke cvičení nežli komplikované systémy východní jógy. Každý, kdo chce poznat pravdu o své podstatě, je může s prospěchem cvičit.
Když se ráno probudíte a vykoupete, je vaší první povinností - a obyčejně nejvíc zanedbávanou - která vás očekává, vejít do kontaktu se svým pravým Já. Většina lidí však myslí nejdříve na svoje přítomné starosti, na práci, kterou mají vykonat, nebo na osoby, s nimiž se mají brzy sejít. Jejich první myšlenky patří jejich činnosti a problé¬mům, místo aby získali onu moudrost, která má inspirovat všechny jejich problémy. Když Ježíš řekl: "Hledejte nejdří¬ve království nebeské a vše ostatní vám bude přidáno, "nedával nám tím pouze povšechné pravidlo, nýbrž pravidlo platné pro každého.
Použití jeho slov "Dejž nám dnes" v modlitbě Otče nás je význačným ukazovatelem, že radil svým následovní¬kům, aby se modlili nebo meditovali ráno. Pro tuto radu existují hluboké psychologické důvody. Můžeme stanovit notový klíč k celodenní činnosti postojem, který zaujmeme v první hodině po probuzení ze spánku. V této době denní činnosti a tužby ještě nerozrušily mysl.
Jestliže jako první věc každé ráno budeme hledat toto království a obětujeme tomuto hledání trochu času, naše práce nebude trpět a naše problémy nebudou zanedbány. Neboť tímto hledáním vytvoříme proud duchovní moudros¬ti a síly, který bude plynout pod naší celodenní činností a našimi myšlenkami. Cokoliv budeme dělat, budeme dělat správně, ať dojdeme k jakémukoli rozhodnutí, bude to roz¬hodnutí správné, neboť bude plodem klidnějšího a hlubšího myšlení. Ti, kteří považují za bláhovost věnovat se svému duchovnímu postoji dříve, než se věnujeme svým světským zájmům, kladou druhořadé věci na první místo a prvořadé na místo druhé. Pro ně, jak říká indické písmo: "Není klidu ani na tomto světě, ani na onom."
Ať tomuto cvičení k inspiraci života věnujeme pět minut nebo pět hodin, nikdy nás nezklame a vždy nám na¬konec přinese pozoruhodnou odměnu. Což není nalezení mentálního klidu a vědomí vnitřního ovládání hodno této čtvrt až půl hodiny denně?
Provádět toto meditační cvičení deset minut až půl hodiny jednou nebo dvakrát denně je pouze věcí zvyku, neboť člověk si na ně poznenáhlu přivykne jako na součást svého normálního života. Po čtrnácti dnech bude cvičení trochu snadnější, v dalších týdnech ještě snadnější, až ko-nečně časem toto cvičení ovládnete. Dokonce i člověk, ži¬jící velmi rušným životem, může do svého každodenního programu vsunout toto cvičení, takže se mu stane přiroze¬ným jako jeho jídlo. Utvořte si tento zvyk, přísně ho do¬držujte, a cenu jeho působení jistě pocítíte ve svém vědomém pokroku.
Duchovní vývoj nemá být onou náhodnou věcí, jak tak často mezi námi bývá, nýbrž pevným a vážným úsilím. Ukázněné a pravidelné denní cvičení meditace přirozeně povede k pokroku v tomto umění. Jinými slovy řečeno: jak budete touto metodou pokračovat, zároveň bude zapotřebí méně a méně námahy k dosažení téhož výsledku. Pokrok je úměrný cvičení.
Meditace bude nejúspěšnější, když se bude cvičit pravidelně každého dne, spíše nežli příležitostně a nepravi¬delně, protože je něčím, co se do nás postupně vstřebává denním úsilím.
Denní cvičení klidu mysli musí být prováděno tak pravidelně, jako pravidelně jíme. Zvyk vládne našim živo¬tům.
Člověk, který se naučil tajemství tvoření zvyků, je schopen ovládat to, co ovládá život. A ten nejlepší zvyk, jaký člověk může vytvořit, je zvyk meditace. Chtěl bych nejen zdůraznit, ale až přemrštěně zdůraznit význam, hodnotu a naléhavou nutnost tohoto zvyku. Začas poznáte, že denní období klidu mysli se pro vás stane radostí, na kterou se budete vždy těšit, místo aby bylo disciplinární povinností, jak by se snad na první pohled zdálo, a tuto chvíli si ničím nedáte vzít.
*
Dalším bodem, který musíme vzít v úvahu, je, že jisté fyziologické a psychologické podmínky je radno za¬chovat, chceme-li úspěchu dosáhnout s menšími obtížemi. Pohodlná pozice těla nám usnadňuje uklidnění mysli. Tě¬lesné nepohodlí vede k zneklidňování mysli.
Tělesný klid je první branou ke klidu mentálnímu. Pohodlná a příhodná poloha těla uklidní mysl a umožní nám započít úkol stažení se do sama sebe. Jděte každého dne do téhož tichého pokoje nebo na totéž tiché místo, po¬každé zaujměte tutéž židli nebo seďte na téže posteli. Seďte vzpřímeně. Takto se tělo samočinně vhodně uvolní, až nakonec nebude klást odpor vznikajícímu vlivu Duše.
Meditace se lehčeji cvičí a přináší lepší výsledky, když si přizpůsobíme správné podmínky. Zvolte si dobu, kdy nebudete vyrušováni, kdy vaše okolí je tiché, kdy ža¬ludek a zažívací orgány jsou v klidu, kdy se tělo cítí v po¬hodlném stavu a kdy počasí není bouřlivé. Můžete-li, vyplňte svůj nejlepší pokoj květinami a použijte jemného vykuřovadla. Na stěny dejte pouze obrazy povznášející a jasných barev. Nechť se tyto čtyři stěny stanou svatostán¬kem, aby vám pomohly setrvat na chvíli se vznešenými věcmi, a snažte se onen pokoj udržet pouze pro svoji osob¬ní potřebu, pokud je to možné, jako místo k meditování, modlitbě a studiu duchovních věcí. Zanedlouho ponese ne¬viditelný otisk vyššího života, takže, jakmile do něho vstoupíte, spadnou z vás starosti a mrzutosti světského bytí. V každém případě si zvolte místo, kde můžete setrvat v nerušeném klidu, kde není žádný hluk a kde vás nebudou znepokojovat zvířata a hmyz, a kde se cítíte v souladu a míru. Jestliže nemůžete splnit všechny podmínky, pak se snažte splnit jich co nejvíce.
Prvním pravidlem je tedy vyznačit si malý úsek živo¬ta, kdy se můžete bez starostí a bez vyrušování věnovat provádění nutných cvičení.
Můžete začít s deseti minutami, ale snažte se pro¬dloužit tuto dobu na půl hodiny, jakmile budete cítit, že to dokážete bez přílišné námahy. Půl hodiny denně je dlouhá doba pro průměrného člověka Západu, aby ji strávil v me¬ditaci, ale není radno pokusit se cvičit delší dobu, leda pod dohledem kompetentního učitele.
Navrhl jsem, aby bylo zvoleno jitro, je však zcela možné, že existují okolnosti, které tuto dobu vylučují. V tomto případě další nejlepší dobou je západ slunce, neboť v této době je mysl schopna rychleji se navrátit do svého vnitřního klidu než během denní činnosti. Soumrak má tajemnou vlastnost, která jej spojuje s velkými du¬chovními proudy, které příroda uvolňuje v pravidelném rytmu.
Jestliže je doba brzy zvečera vyloučena, pak další možností je cvičit právě před spaním. V případě, že se vám ani jedna z těchto tří dob nehodí, musíte se potom uchýlit ke kterékoliv půlhodině, kterou můžete uloupit ze svého každodenního rozvrhu.
Zlomek času, který jste si oddělili pro tento vyšší účel, musíte využít způsobem, který jej zcela odpoutává od jiných činností denních. Místo abyste se zaměstnávali něčím, co vaši pozornost táhne a poutá k vnějším záležitos¬tem, musíte se snažit pustit z mysli tyto záležitosti a osoby, zapomenout na ně, jako by nikdy nebyly existovaly, a sna¬žit se ovládnout své myšlenky a city ideálem vnitřního klidu jako svým cílem. Až dosud jste snad věnovali všechnu svou pozornost světu vnějšímu. Člověk, který chce poznat sama sebe, musí tento postup obrátit a v pravi¬delných obdobích odvracet pozornost k prozkoumání světa vnitřního.
Ten, kdo by se chtěl pokusit poznat toto Nadjá, musí se naučit stáhnout se do své mysli, jako se stahuje želva do svého krunýře. Pozornost, která byla až dosud roztříštěna na řady vnějších předmětů, musí být soustředěna na jediné vnitřní ohnisko.
Cesta koncentrační se snadno popíše, ale těžko se provádí. Vše, co musíme udělat, je: abstrahovat mysl od všech jiných myšlenek, vyjma této jediné řady přemýšlení, kterou jste si vybrali jako předmět vaší koncentrace - ale zkuste to!
Dosáhnout ovládnutí myšlenek je obtížné. Jeho ob¬tížnost vás udiví. Mozek povstane ve vzpouře. Lidská mysl je neustále v činnosti jako moře. Ale její zvládnutí je dosa¬žitelné. Ve středu vaší bytosti přebývá toto Já, ale abychom ho dosáhli, musíme si prokopat dráhu veškerým myšlenko¬vým balastem, který ho obklopuje a uzavírá a nutí nás vě¬novat nepřetržitou pozornost hmotnému světu jako jediné skutečnosti.
Obrátit se do sebe a nechat mysl odpočívat samu v sobě - a nikoliv ve fyzickém světě smyslů - máme asi tak rádi jako ranní budíček.
My, lidé dneška, jsme počali krotit přírodu, ale ještě jsme se nenaučili zkrotit sebe. Myšlenky nás štvou a trýzní svým množstvím; v noci nás trápí, probouzí, a ve dne se na nás v hojnosti věší. Kdybychom se jenom naučili tajemství jejich zvládnutí a potlačení, mohli bychom potom vstoupit do nádherného odpočinku, do míru, který, jak napsal Pavel, "se vymyká chápání".
Neboť našich pět smyslů lne k hmotnému světu jako lep; touží po kontaktu s ním ve formě věcí, lidí, knih, zábav, cestování a činností všeho druhu. Tohoto nepřítele můžeme zabít jen v okamžiku, když smysly jsou v klidu. Jakmile pomyslíte na uskutečnění klidu mysli, smysly se okamžitě počnou bránit; volají po opaku. Říkají vám: "Chceme zůstat v našem vlastním fyzickém světě, který známe; bojíme se tohoto vnitřního duchovního světa ta¬jemství a meditace. Pro nás je přirozené lnout k fyzickému světu." A tak se snaží ze všech sil, aby vás zdržely připou¬tané k hmotné sféře; a to je pravá příčina vaší myšlenky, že je vám meditace odporná, a to je důvod, proč se jí aspoň snažíte vyhnout, když přijde doba, kterou jste si pro ni vy¬hradili. Jsou to vaše smysly, které ji nenávidí. Nikoliv vy; a proto proti nim bojujte a snažte se je ovládnout. Nejprve přijde mentální snaha, pak teprve klid mysli.
Ovládnout mysl znamená ovládnout sama sebe. Duse, která si umí podrobit vždy povstávající tříšť myšle¬nek, umí si obléknout uniformu kapitána a přimět celou svoji podstatu k plnění svých rozkazů. Sila udržet jistý sled myšlenek s velkou houževnatostí, chopit se ho drápy škorpióna a nepustit ho je silou koncentrace a dělá z nás ČLOVĚKA. Vládcové myšlenek jsou pravými vládci člo¬věka. Jste slabí ve svém soustředění? Pak krátkým každo¬denním cvičením se můžete stát silnějšími. Ten, kdo se o to pokouší každodenně, třebaže jen půl hodiny, začas ovládne své toulající myšlenky.
Varování: Jestliže s mystickým cvičením je spoje¬na morální slabost, výsledkem není pozvednutí mysli do duchovnosti, ale úpadek do psychismu. Cvičení medita¬ce bez etické ochrany může vést k sebeklamání, haluci¬nacím nebo dokonce k šílenství. Proto by se žák měl spíše snažit o pečlivé zlepšování svého charakteru, než hledat rychlou a snadnou cestu, vedoucí k okultním zkušenostem.

Kapitola pátá
TECHNIKA SEBEANALÝZY
Sedněte si pohodlně na židli nebo jako krejčí se zkříženýma nohama na pokrývce rozprostřené na zemi, dý¬chejte tiše a rovnoměrně, zavřete oči a nechte své myšlen¬ky probírat otázku, čím skutečně jste.
Nyní jste v bodě, kdy začnete své velké dobrodružství sebezkoumání.
Jedním klíčem k úspěchu ve vašem cvičení je myslit velmi pomalu. Kolo mysli musí být zpomaleno a tím pak nebude moci přebíhat od jedné věci ke druhé, jak to činilo předtím. Myslete pomalu! Dále formulujte svá slova myšlenkově s velikou pečlivostí a přesností. Zvolte a vy¬berte každé slovo přesně! Tím se vaše myšlení ujasní, neboť nemůžete nalézt jasnou a definitivní větu, přesně vy¬jadřující myšlenku, dokud nebudete přesně vybírat slova.
Nejdříve pozorujte jak pracuje váš vlastní intelekt. Všimněte si, jak myšlenky následují jedna za druhou v ne¬konečném sledu. Potom se snažte uvědomit si, že je tu někdo, kdo myslí. Nyní se zeptejte "Kdo je tento Mysli¬tel?" "Kdo je toto já, které spí a probouzí se; které myslí a cítí; které pracuje a mluví?" "Co je to v nás, co nazýváme já?"
Ti, kteří věří, že hmota je jedinou existující věcí, vám odpoví, že je to tělo a že pocit "já jsem" povstává v mozku při zrození a mizí při smrti nebo rozkladu těla. Abychom však porozuměli skutečné podstatě tohoto tajemného já a abychom vypátrali jeho pravdivé vztahy k funkcím těla a mozku, musíme provést pronikající analý¬zu osobnosti, toho zdánlivého já.
Tento druh sebepoznávání neznamená pouze probrá¬ní a zaznamenání našich ctností, neřestí a vlastností. Ve skutečnosti to znamená hledat a dostat se až k našemu zá¬kladnímu duchu. Abyste v sobě probudili skutečného člo¬věka, musíte probudit svoji duchovní inteligenci. Až pochopíte, co leží za očima, které se na vás každého rána dívají ze zrcadla, porozumíte tajemství samotného života.
Jestliže se budete houževnatě zabývat tajemstvím, které je ve vás, božským tajemstvím v člověku, nakonec se tajemství poddá a odhalí. Jakmile se člověk začne tázat sama sebe, čím je, učinil první krok na cestě, která skončí teprve tehdy, až nalezne odpověď. Neboť v jeho srdci je trvalé zjevení, ale on mu nevěnuje pozornost. Jakmile se člověk postaví tváří v tvář své duši, která je myšlenkami zahalena, a bude se pokoušet strhnout roušku, která ji při¬krývá, přinese mu jeho vytrvalé úsilí odměnu.
Svět je v nepřetržitém stavu pohybu a sám člověk se zdá být masou měnících se citů a myšlenek. Jestliže však podstoupí námahu, aby vykonal hlubokou analýzu sama sebe a klidně o ní hloubal, nakonec objeví, že v něm je jistá část, která přijímá proud dojmů z vnějšího světa a která při¬jímá city a myšlenky, které z toho vznikají. Tato jeho hlub¬ší část jest skutečnou bytostí člověka, je neviditelným svědkem, tichým pozorovatelem - je to Nadjá.
Je jedna věc, o které žádný člověk nikdy nepochybu¬je. Je jedna víra, které se člověk vždy drží po celý střídavý běh života. Je to jeho vlastní bytí. Nezastaví se ani na okamžik, aby se zeptal: "Existuji?" Tuto svou existenci přijímá vždy s jistotou.
Já existuji. Toto vědomí je skutečné. Po celý život je stále přítomno. Můžeme si tím být zcela jisti; avšak nemů¬žeme si být tak jisti omezením tohoto vědomí na tělesnou schránku. Soustřeďme se tedy zcela na tuto jistotu - na skutečnost, že "já existuji". Pokusme se určit místo, kde v nás tato jistota je, a to tím, že věnujeme naši pozornost jedině pocitu jáství.
Toto je dobrý počáteční bod pro naše hledání, neboť je to tak všeobecně přijímáno. Tělo se mění, slábne nebo sílí, je zdravé nebo nemocné. Mysl se mění, její představy jsou stále v pohybu. Ale vědomí já setrvává od kolébky do hrobu.
Jeden den jsem šťasten, druhý den jsem nešťasten - tyto nálady jsou pouhými příhodami nebo náhodami v ne¬přetržitosti já... Nálady mysli a srdce se mění a míjejí, avšak v nich všech zůstává ego nezměněno mezi měnícím se, jako pozorovatel pomíjejícího divadla tohoto světa. Všechny tyto věci si uvědomujeme prostřednictvím "já", prostřednictvím našeho vědomí; bez něho by bylo všechno naprostou nicotou. Pocit "já jsem" nemůže zmizet. Proto poznat sebe znamená nalézt onen bod vědomí, z něhož můžeme pozorovat všechny tyto měnící se nálady. To, že tento bod zpravidla zůstává zcela nepovšimnut, je smutným znakem toho, že člověk ztratil svůj duchovní střed, své duchovní těžiště.
"Já" se stává nebohou obětí mnoha různých tužeb a protichůdných myšlenek, dokud není obnovena jeho du¬chovní celistvost.
"Člověk zpravidla myslí, že ví, co míní slovem já. Může pochybovat o jiných věcech, zde však je doma. Do¬mnívá se, že s jástvím zároveň chápe, že existuje a čím je. A samozřejmě skutečnost vlastního osobního bytí je v jis¬tém smyslu zcela nepochybná. Ale co se týče onoho smys¬lu, v němž tato existence je tak jistá, věc se má docela jinak," napsal F. H. Bradley, jeden z anglických myslitelů a filozofů.
*
Analýza konstituce člověka je tudíž prvním krokem. Počínáme se sestupováním do sebe, neboť v kořenech naše¬ho bytí přebývá božství.
Odkud přichází toto vědomí já? Zůstává nezměněno pod všemi měnícími se náladami mysli; setrvává za kaž¬dým pohybem citu, přetrvává neštěstí a vítězí nad časem. Vzniká snad z našich těl?
Nikoliv, tak tomu nemůže být, neboť abnormální psy¬chologie a Spiritualismus společnými silami nám říkají, že ono existuje i mimo tělo. Pokusy takových mužů jako sir Oliver Lodge, sir William Crookes, profesor William Mc Dougall a mnoha jiných kompetentních badatelů v psychických věcech nemůžeme odbýt smíchem. Musíme do nich nahlédnout a trvat na logickém závěru - ať je již jakko¬liv překvapující - nebo se vzdát hledání pravdy. Nemůžeme vynechat žádná fakta, která dávají novou tvářnost našim te¬oriím. Kdokoliv nahlédne do přístupných záznamů - a je jich více, než by se zdálo - najde dostatek případů, potvrzu¬jících pravdu tohoto poznatku.
Vztah mezi myslí a tělem je tak úzký, že všeobecné mínění, ať učené nebo ne, ochotně přijalo předpoklad, že mozek je myslí a že tělo je jástvím, ale je to pouhý předpoklad. - Může-li vědomí jáství existovat odděleně, pak je všeobecné mínění mylné a zdání klamné. O této po¬slední myšlence musíme uvažovat, a to bez jakékoliv za¬ujatosti pro nebo proti tělu.
*
Divoch, který je nízko na stupnici evoluce, nemá jiné myšlenky o já než jako o těle a jeho tužbách. Ale člověk na vyšším stupni evoluce, mentálně vyvinutý, začíná o svém těle mluvit v přivlastňovacím způsobu, tj. "moje tělo", neboť vycítil, že intelekt není o nic méně součástí "já", a ne méně důležitou částí než tělo.
Někteří psychologové a filozofové neustále sledovali otázku: "Lze oddělit mysl člověka od fyzického mozku?" Takovéto bádání zřejmě předpokládá pravděpodobnost, že mozek není nutně tvůrcem myšlenek, ačkoli se to povrchně tak zdá; mohl by být prostředníkem k jejich vyjádření. Nicméně naše myšlení je v manželském svazku s mozkem, kterým se zabývají odborníci v anatomii, ale právě tak jako lidský sňatek někdy končí rozvodem, tak také je možný dočasný rozchod myšlení a těla. Tohoto výsledku se úmyslně dosáhlo prostřednictvím hypnotismu na Západě a jógy na Východě. A v bádání abnormální psy¬chologie a dokonce i spiritismu nalézáme dostatek důkazů, že mysl může existovat sama o sobě odděleně od těla.
Přičíst sílu myšlení tomuto tělu by bylo ode mne asi tak rozumné, jako přičíst ji inkoustu v tomto peru. Tělo je inspirované někým, kdo je činným, právě tak, jako jsou tato napsaná slova inspirovaná někým, kdo přemýšlí. Pře¬sto však lidé, kteří jsou zřejmě inteligentní a kteří by se dvakrát nebo třikrát rozmýšleli, než by se odvážili přičíst schopnosti mentálního tvoření a logického myšlení inkous¬tu, neváhají přičíst tyto vlastnosti tělu, které, jsouc hmotou, je prostě inkoustem v jiné formě. Fakt je, že málo lidí se kdy pozastaví, aby uvažovali o této otázce jáství, a proto málo lidí dospívá k poznání jeho tajemství.
Nemůžeme být tělem, neboť když je celé lidské tělo postiženo paralýzou a dokonce jsou zničeny i jeho zrak, hmat, sluch, chuť a čich, zůstává přesto takový člověk ne¬zmenšen jako sebevědomá bytost. Usekněte člověku obě ruce, obě jeho nohy, vyjměte jeho oči a části ostatních orgánů - a přec nebude cítit úbytek svého bytí, stálé vědo¬mí "já" zůstane tak silné, jako předtím. Proč by nebylo možné, aby hmotné tělo bylo pouhou masou hmoty, kterou já pohybuji, já řídím a já používám, což naznačuje, že je tu

NĚKDO, kdo tím tělem pohybuje, řídí je a používá je?
Zatímco si naše mysl pohrává se slovem "já", při¬jměte k uvážení následující podivnou myšlenku. Vaší první odpovědí na tuto myšlenku bude snad pokus setřást ji jako příliš fantastickou, ale budete ji muset vážně při¬jmout a přemýšlet o ní, jestliže chcete dosáhnout pravdu.
Zde je ta myšlenka: Kdyby tělo bylo naším skutečným jástvím, potom spánek by nikdy nemohl nastat a smrt by nemohla přijít.
Jestliže je tělo naším pravým jástvím, pak vědomí naší existence by trvalo nepřetržitě po celých čtyřiadvacet hodin. Jáství je ve středu vědomí, a když přijde spánek, jáství se stáhne pryč z těla a naše vědomí se zastře, jako zastíráme scenérii přikrytím objektivu u fotografického aparátu. Toto tělesné bezvědomí ve spánku je náznakem, že jáství je pouhým návštěvníkem v onom příbytku z masa.
Řeknete-li, že ve spánku se snem si udržujeme toto vědomí jáství, není to žádným vyvrácením tohoto tvrzení. Sen je mostem mezi stavem bdělým a stavem hlubokého spánku, ve kterém je naprosté bezvědomí. Představuje práh, který musí být překročen, chce-li člověk proniknout do hlubokého spánku. Pak musíme uvažovat o tomto po¬sledním stupni, abychom přišli k jasnější představě o já.
V bezesném stavu hlubokého spánku ztrácíme na¬prosto vědomí o svém těle - přece však nějakým způsobem já stále existuje. Co dělá to já v té době a kde se zdržuje? Když upadnu do bezesného spánku, zcela zapomenu na svět. Dokonce ani nejprudší tělesná bolest není dost silná, aby mne trvale udržovala ve bdění. Dokonce i samotná myšlenka já je zapomenuta. Ale existence jáství, ačkoliv je načas setřena, ve skutečnosti přece jen zůstává, neboť se později probudím a uvědomuji si svoji totožnost.
Americký lékař Crile udal několik případů potvrzují¬cích tento princip, které byly vzaty z abnormálních podmí¬nek a okolností způsobených válkou. V jednom případě vypravuje, jak se používalo jednoho opuštěného kostela jako dočasné přijímací stanice pro vojáky, trpící děsnými ranami. Doktor se vkradl uprostřed noci do kostela a shle¬dal, že je tam úplné ticho. Muži nespali již několik dnů a jejich únava byla taková, že ani jejich hrozná zmrzačení je neudržela ve bdění, a tak všichni spali v míru, neuvědo¬mujíce si svých těl. Tato příhoda, má-li vůbec nějaký vý¬znam, ukazuje, že v samotném těle není žádné sebevědomí a že se myšlenkový pocit jáství může od těla odloučit.
Náznak, že nemůžeme být pouhým tělem, nalézáme tedy ve stavu hlubokého bezesného spánku, když naše mysl je ponořena v bezvědomí; když mozek přestal myslit, stvořený vesmír nám zmizel z obzoru a funkce fyzického těla a smyslo¬vých orgánů jsou zdánlivě zastaveny, ale přesto se znovu vy¬noříme s vědomím já přes zdánlivou blízkou smrt těla (Na Východě bylo několik příležitostných autentických případů, kdy fakíři a jogíni přezimovali jako žáby několik dní nebo týdnů, přičemž jejich životní orgány byly zastaveny, přesto se vynořili z těchto smrti podobným transům s pocitem plynulé osobnosti. V mé předešlé knize "Tajnosti indické" jsem popsal určitý případ, jehož jsem byl očitým svědkem, jak jistý jogín zastavil i funkci svého srdce a dokonce zasta¬vil i dýchání kdykoliv, podle své vůle. (Poznámka autora)). Jestliže sebevědomí v těle existuje z toho důvodu, že jáství je v něm pouhým návštěvníkem, potom zmizení vědomého bytí, když vstoupíme do hlubokého spánku, je zcela vy¬světlitelné. Vědomí jáství odešlo, nevíme kam, a zanechalo za sebou necitelnou hmotnou formu.
Nyní jste zkoumali, jak máte smýšlet o já. Provedli jste psychologický průřez vlastní osobností, ve snaze nalézt její skutečné složení. Zkoumali jste, zdali "já" je tělem, a nemohli jste je tam nalézt s určitostí. Vše, co byste mohli s jistotou říci je, že toto "já" používá svého těla; že by "já" bylo jen v něm, nemůžete se stejnou jistotou tvrdit.
Pocit vaší vlastní jsoucnosti zůstává. Co je tento pocit? Můžete ho pochopit? Nikoliv, jste nuceni pro¬niknout hlouběji než je tělo a prozkoumat jemnější oblast myšlenek a citů na cestě za jástvím.
A tak používajíce pitevního nožíku bystrého myšlení a pátrajíce ve svém vnitřním já můžete přijít ke zkušební¬mu postavení, že tělo je pouhou částí vašeho jáství a že skutečný základní pramen ega nebyl až dosud vypátrán.
Zde jsem podal žákovi pouze hrubý obrys druhu hloubání, který musí praktikovat, a nepodával jsem každý krok na dlouhé cestě, kterou bude muset sledovat při uva¬žování o jáství, a bude na něm, aby rozvinul tyto navoděné myšlenky do větších detailů svým vlastním způsobem. Možná že mu to bude trvat jen několik meditací, než do¬sáhne bodu, kdy bude moci tyto závěry přijmout jako prav¬děpodobně správné, nebo mu to může také zabrat několik měsíců cvičení. Ale dokud je nebude moci přijmout, nemů¬že přijít k druhému stupni této metody. Jestliže jeho mysl se mu zatoulává, jestliže něco povstává, co by ho rušilo nebo odtahovalo jeho pozornost, ať se nenechá odradit a vrátí se s klidem a bez malomyslnosti ke cvičení.
Pronikající rozhodnutí osvícené vůle razit si cestu pevnou horou myšlenek a sklonů, které jsme v minulosti kolem sebe nahromadili, jednoho dne obdrží příslušnou odměnu. Až se vynoří na druhé straně, pocítí onen mír, který přesahuje (intelektuální) chápání.
Pozornost musí být znovu a znovu přiváděna zpět k tomuto hlavnímu tématu - musí být na něj upřena a udržena. Žák musí stále postupovat v tomto vnitřním bá¬dání a pohybovat se od myšlenky k myšlence v přímém logickém sledu.
Koncentrace je prostě síla zvládnout pozornost a usměrnit ji na jeden předmět. Světlo mysli je u průměrné¬ho člověka matné a roztříštěné; proto je musíme soustře¬ďovat, až se stane silným světlometem; potom ať vrhnete tento mocný paprsek na jakýkoliv předmět, budete ho jasně vidět a nabudete o něm úplné vědění. A tento před¬mět může být buďto pouze hmotný nebo to může být abstraktní představa.
Toto je koncentrace - chopit se jedné myšlenky a nemít čas ani myšlenku na nic jiného.
Kousek hedvábného papíru by mohl celou dobu ležet na zemi na slunci, ale nic zvláštního se s ním nemusí stát, ale vezměte čočku a soustřeďte na něj sluneční paprsky do jednoho bodu a brzy se vznítí.
Možná že jste poznali, že mysl je jako nepokojná opice, ale připoutejte ji ke kůlu jediného předmětu. Přivaž¬te ji pevně k jedné řadě myšlenek jako ke kolíku, potom vás opice uzná za pána a bude ochotněji poslouchat vaše rozkazy.
Upněte svou mysl pevně na předmět těchto úvah, upevněte ji potřebným úsilím vůle a koncentrace a nene¬chte se odradit zdánlivým neúspěchem nebo pomalým po¬krokem od pokračování ve cvičení. Určitě se vám budou vtírat uprostřed vašeho cvičení myšlenky, nesouvisející s věcí vůbec; vzpomínky na minulé příhody se vám budou tvořit před zrakem vaší mysli, obrazy spojené s osobními vztahy vás pravděpodobně také vyruší, touhy, starosti, práce a kdoví co jiného bude nevítaně vstupovat a bude se snažit zmocnit se pole vaší pozornosti, ale jakmile si uvě¬domíte, že onen vpád je nemístný, vypusťte jej z mysli a začněte znovu v bodě, kde jste přestali.
První stupně meditace jsou obyčejně nejobtížnější, neboť mysl je bombardována starými vzpomínkami, hrnoucími se myšlenkami a citovými vzruchy v takové míře, že to udiví ty, kteří se nikdy nepokoušeli o toto cvi¬čení. Neustálé a podvědomé přitahování vnějšího světa se stane zjevným, když se snažíme o meditaci. Do nitra se ne¬obracíme proto, že bychom měli k tomu nějakou ná¬klonnost. Lpíme na hmotě a poutáme se se svými smysly s takovou samozřejmostí jako ryba s vodou.
Ačkoliv člověk je zajedno s Vyšší Mocí, která se může nazývat Bůh, zůstává přece skutečností, že ztratil vě¬domí této jednoty. A pokud nevyvine úsilí o stále větší od¬poutání od své vnější existence, jako to činí v meditaci, v častém sebepozorování nebo v upřímné modlitbě, není pravděpodobné, že by opět nabyl svého božského vědomí. Tento dobrovolný pokus soustředit se na nějaký abstraktní předmět nepřetržitě po 15-30 minut a přetvořit člověka, neustále obráceného pozorností navenek v člově¬ka dočasně v sebe ponořeného, je jeden z nejtěžších úkolů, jaký můžeme podstoupit; je vsak jedním z nejcennějších úkolů. Umožní člověku zahledět se na eterické výšiny čisté myšlenky. Takováto intelektuální disciplína se může zdát nesnesitelně pracnou těm, kteří se o ni pokouší, ale odmě¬na je lepší než cena, jakou za ni platíme.
Průměrný člověk je loutkou svého okolí a vnějších vlivů. Je ovládán zděděnými tendencemi a sugescemi ji¬ných myslí. Schopnost zvládnout myšlenky ve shonu a na¬pětí moderního života je cenným majetkem a toto cvičení ono ovládání přinese.
Musíme se prokopávat pomocí mysli pod svody to¬hoto hmotného světa a snažit se nalézt skutečnost, kterou skrývá. Potom bude odhaleno tajemství života, které mátlo bystré mozky velkých mužů, a stane se naším radostným majetkem.
*
Druhý stupeň vašeho pátrání po pravé podstatě jáství věnujte kritické analýze, jíž podrobíte svou citovou podsta¬tu. Prozatím jste zkušebně zavrhli hmotné tělo jako součet celého vašeho vědomí já a nyní se obrátíte k další hlavní části své osobnosti. Jste snad touhou, pochybností, nenávistí, hněvem, sympatií a antipatií, vášní, chtíčem, nadějí, strachem nebo kterýmkoliv jiným citem, který člověkem čas od času stří¬davě zmítává?
Argument, platný pro spící tělo, je stejně platný pro spící city. Když city jsou zcela tiché a mrtvé v bezesném spánku, vědomí já se přesto vynoří při probuzení po zdánlivé smrti citů. A když někdy ve bdělém stavu zažije¬me okamžiky bez jakýchkoliv citů, pocit osobního bytí nicméně zůstává. Použijeme-li dříve uvedeného argumen¬tu, a to, že vědomí sebe v tužbách a citech lze přičíst faktu, že jáství je jen jejich návštěvníkem, potom je vysvětlitelné zmizení vědomého bytí, když vstoupíme do hlubokého spánku. Pocit jáství odešel, nevíme kam, a zanechal za sebou souhrn citů, které se rodí z přitahování nebo odpuzo¬vání smyslových orgánů spícího těla nebo intelektu.
To by také vysvětlilo, proč pocit jáství zůstává nedo¬tčen změnou zážitků. City, touhy a vášně námi zmítají sem a tam, ale "já" existuje nepřetržitě. A je docela možné se odpoutat od veškerého vnímání vnějšího světa a tím ode všech citových vzruchů, které toto vnímání vnějšího světa s sebou přináší, a přece jen si zachovat jasné vědomí jáství, tak jako se to dělo ve vědomém vytržení středověkých křesťanských mystiků a děje se to u moderních indických jogínů. Jestliže jáství se takto může oddělit od citů a přitom stále si udržet svou existenci, potom jáství a city jsou dvě různé věci, a nemůžeme proto považovat touhy, strach, ne¬návist, sympatie, antipatie a ostatní citové stavy za naši pravou bytost.
A potom také fakt, že se city tolik mění, že jednoho týdne můžete mít jistou osobu rádi a druhý týden neradi, že city, které jste měli před deseti lety, vás již nemusí cha¬rakterizovat dnes, ukazuje, že city jsou ve své podstatě přechodné povahy, kdežto POCIT já zůstává nezměněn po celá tato léta.
Tak přicházíme k pokusnému postavení, že ani city, ani tělo nejsou naším pravým "já". Když dosáhnete tohoto zorného bodu, můžete začít s třetím stupněm analýzy. V této době již bude vaše síla koncentrace prohloubena; začínali jste v dobách cvičení obracením svého normálního zevního vědomí od zraku, sluchu a citů do nitra a pevně jste soustředili v takových obdobích svoje myšlenky uvnitř sebe.
Třetí stupeň je věnován uvážení otázky: "Jsem já myslícím intelektem?" Intelekt obyčejně získává svoji zna¬lost pomocí pěti smyslů nebo vzpomínkou na poznatky smysly získané. Pravda, kterou doufáme nalézt v lebeční dutině průměrného člověka, je tedy založena na vnější sku-tečnosti.
Nyní uvedu, co se snad bude zdát úžasným tvrzením. Vycházeje z předpokladu, že intelekt není svou vlastní existencí závislý na těle, tvrdím, že se neskládá z ničeho více nežli z ne-konečného sledu myšlenek, nekonečných sérií představ, pojmů a vzpomínek, které obyčejně v souhrnu tvoří bdělý stav, a že proto není ani v intelektu pravého jáství. Kdyby mohl být celý tento souhrn myšlenek vyloučen, pak by¬chom shledali, že neexistuje nic takového jako samostatná intelektuální usuzovací schopnost. Intelekt je pouze jmé¬nem, které dáváme sledu jednotlivých představ.
Toto poslední tvrzení se odůvodňuje obtížněji, neboť je spíše otázkou osobní zkušenosti. Neváhám říci, že je-li intelekt nepřetržitou řadou myšlenek, které procházejí mozkem znovu a znovu jedna za druhou, pak za jistých podmínek člověk může přestat myslet a přitom si být vědom, jasně vědom, sama sebe. To se několikrát přihodi¬lo, a historie mystiky orientální i evropské tento fakt potvrzuje.
Každého argumentu, kterého bylo použito k od¬mítnutí domněnky, že city jsou pravým já člověka, se může nyní použít k témuž zamítnutí u intelektu. Přemýšlej¬te a poznáte, že tomu tak musí být.
Intelekt je to, co v nás uvažuje. Není naším pravým já; a to je naznačeno tím, že při přemýšlení matně cítíme, že něco v nás tiše pozoruje tyto myšlenky.
Skutečnost, že někteří choromyslní ztratí rozum a že ho někdy opět nabudou, je dalším náznakem, že intelekt je majetek, který může být majiteli vzat a zase navrácen.
To byl slavný postoj Descartův. Tvrdil, že sama činnost myšlení už v sobě zahrnuje existenci Myslitele, ně¬koho, kdo onu přemýšlivou činnost provádí. "Je pense, donc je suis" ("Myslím, proto jsem"), byla Descartova známá filozofická věta. Bylo to úžasné tvrzení a nalezlo své mocné odpůrce. A jeho logický důsledek byl, že Descartes byl nucen vyvodit, že tento Myslitel, toto jáství, je v podstatě nehmotné povahy, a proto dostatečně nezá¬vislé, aby mohlo existovat odděleně od hmotného těla, se kterým je tak intimně svázáno. A tak, ačkoliv Descartes nikdy nerozvedl svůj názor na jáství k dalším důsledkům, jak zamýšlím učinit já, udělal dobrý začátek.
Dále, nálady myšlení jsou v neustálém pohybu pro¬měny. Dnes můžete věřit jednomu názoru a zítra můžete mít názor opačný. Jak byste mohli vzít jakoukoliv skupinu myšlenek a říci: "Toto představuje moje já," když následu¬jícího roku by vás mohlo představovat špatně? Přitom však pocit, že jste to vy sám, pocit já zůstal, ačkoliv se vaše ná¬zory mohly velmi změnit.
A opět, když jste tiše o něčem rozjímali, cítíte, že něco ve vás ony myšlenky pozoruje, něco, co některé přijí¬má a některé zavrhuje. Kdo je to, co myslí? Již sám fakt, že si mezi těmito myšlenkami vybíráte a volíte, ukazuje, že je nějaká oddělená jednotka, která používá mechanismu mozku. To "něco ve vás" - je to snad "já"? Až dosud jste byli zcela zaujati a zaměstnáni svými egoistickými myšlenkami, osobními city a fyzickou činností tak, že jste se nesnažili přidržet vědomí na tomto vnitřním "něco". Nesnažili jste se oprostit od myšlenek, citů nebo činnosti ani na okamžik; proto jste nikdy nemohli studovat podstatu toho, co vlastně žije v tomto tělesném příbytku.
Kdybychom mohli vystopovat, jak to můžeme učinit tímto cvičením, toto "něco v nás", shledali bychom, že to je naše pravé Já. Je stále zde, ale nátlak našich myšlenek a neustálé věnování pozornosti vnějším předmětům prostřednictvím smyslů přehlušuje jeho jemnou přítomnost. Myšlení je síla, která nás může spoutat nebo osvobodit. Průměrný člověk používá myšlení bezděky pro první účel. Ten, kdo cvičí tento způsob tázavého hledání, používá ho sebevědomě, aby nabyl svobody.
Nezastavující se kola našeho mozku se nekonečně otáčejí v otáčkách malicherných nebo důležitých myšlenek, a ať se zabývají triviálnostmi nebo vznešenými a vysokými předměty, nezdá se, že bychom mohli jejich pohyb zasta¬vit. Možná že intelekt je pouze strojem k myšlení, který vyjadřuje logiku čistě mechanickým způsobem.
Myšlenky se neustále vlní a dmou a ruší původní od¬počinek mysli. Tento proces se již opakuje v historii člově¬ka tak dlouho, že jsme jej počali považovat za náš normální stav. Stáhnout mysl zpět do klidného odpočinku, nebo do¬konce být bez myšlenek považujeme za stav abnormální. Vzali jsme tradici za pravdu a bylo by dobře, kdybychom prozkoumali, jak dalece je toto naše hodnocení ospra¬vedlněno.
Objevili jsme, že všechna omezení, přisuzovaná dosud námi našemu pocitu "já", jsou iluzorní a že myšlen¬ky, které ve svém souhrnu tvoří intelekt, nemusí být psy¬chickou hranicí, která by nás obkličovala.
Touto introspektivní analýzou jsme podrobili naši vlastní bytost kritickému zkoumání, vzali jsme po řadě každou její hlavní část, ve snaze vypátrat, zdali některá z nich není podstatným jástvím, které hledáme, základem pocitu jáství.
Pronikli jsme naší vnitřní bytostí, a tak jsme zvěděli, že zevní svět, který nám je zjevován prostřednictvím na¬šich smyslů, nemusí být jediným stavem našeho vědomého bytí. Jedním výsledkem této meditace bude, že vám nako¬nec umožní pozorovat, jak stroj intelektuální, citový a tě¬lesný pracuje ve vztahu k vašemu já, a umožní vám dostat se ven z vašeho osobního jáství. Není žádné nebezpečí, že byste se tímto cvičením stali ultraintrospektivní, neboť vás činí spíše neosobními, než aby zdůrazňovalo osobnost. Od¬tahuje vás pryč od nálad čistě osobních do nálad naprosto neosobních.
Nyní však musíme vystopovat duši. Tento název "duše" se mi příliš nezamlouvá, neboť má různý význam pro různé lidi. Několik vznešených duchů našeho pokolení používalo tohoto názvu ve vznešeném významu, byl však také pokroucen na věc nízkou lidmi malého obzoru, žijící¬mi v sebeklamu, a úzkoprsými, klamajícími náboženskými horlivci. Kdybych mohl, s radostí bych je ve svých řádcích vynechal, ale nemohu. Toto slovo na sobě nese šedé břímě rušivých soustav teologických, se kterými by racionalista, jaký jsem já, nejraději nic neměl. Ale slovo "já" vyjadřuje vše, co mám na mysli, s úplností a přiměřeností, jež onomu druhému slovu chybí. Staří Indové to chápali tak dobře, že jejich slovo pro já bylo stejné jako pro duši. Jáství je souhrnem osobních zkušeností; zahrnuje veškeré fyzické, mentální a citové zkušenosti, které se navlékají jako perly na šňůru "já", ale přitom je ponořeno v ono nesmírné, ne¬osobní a božské bytí, které je pravou bezmeznou slávou člověka.
Chce-li člověk učinit tyto jemné věci naprosto srozu¬mitelnými průměrné inteligenci, aniž zabíhá do nesnadno srozumitelné a abstraktní metafyziky, setká se s nesmírnými obtížemi; já jsem však tuto námahu podnikl, neboť vím, že kdokoliv bude trpělivě a ve správném duchu, bez předpojatosti uvažovat o těchto myšlenkách, bude nakonec odměněn jemným vnitřním poznáním, že jsou pravdivé, a jemným intuitivním chápáním jejich význačnosti. Potom bude na něm, aby tuto stopu sledoval pomocí trojitého cvi¬čení, načrtnutého v této knize.

Kapitola šestá
DECHOVÉ CVIČENÍ K OVLÁDÁNÍ MYŠLENEK

Žák, který dokončí třetí stupeň meditace, načrtnutý v předešlé kapitole, dokáže, že vložil svoji ruku na pluh s umíněnou trpělivostí a upřímnou snahou. Podnikl úkol, který na člověku vyžaduje nejlepší charakterové vlastnosti a některé nejméně používané mentální schopnosti. Jeho úsilí je skutečně hodné uznání, neboť je musí provádět o sa¬motě, v osamocenosti svého vlastního pokoje a nemá nic z onoho družného pohodlí, které mají žáci hromadně stu¬dující v jedné třídě jiné předměty nežli sebepoznání. Způ¬sob uvažování, uvedený v těchto stránkách, je právě takový, jaký se nejlépe hodí pro osamocené hloubání. Kdyby žák měl dost štěstí, aby byl v blízkém spojení s adeptem, který by mu sám na sobě ukázal cíl, jejž žák hledá, potom skutečně je pravděpodobné, že obtížnost ta¬kovéto tázavé meditace by se o mnoho zmenšila, neboť ta¬kový učitel úmyslně rozdmýchává pouhým osobním stykem oheň duchovních zážitků v těch, kteří v sobě sluču¬jí silnou touhu po duchovnu s vírou v něho; takový učitel dá žáku, který je toho hoden, více v několika osobních setkáních, než by mohl žák dosáhnout za mnoho měsíců osamělé lopoty. Ale v moderním světě je nesmírně těžké nalézt pravého adepta, ačkoliv není nouze o jeho ubohé imitátory, a tak tyto stránky jsou psány proto, aby trochu pomohly žákovi, který je závislý jen na svém vlastním úsilí. Bude-li tyto stránky číst s bedlivou a ostrou po¬zorností, se zájmem ze srdce prýštícím a s opravdovou tou¬hou nalézt pravdu za cenu vzdání se osobních předsudků a vstřebá-li jejich obsah tak, že pouhé přečtení této knihy mu dá vnitřní zážitek, potom se dostane daleko a dosáhne vznešené duchovní odměny za svoji námahu.
Jsou-li tyto stránky čteny správným způsobem, s ostrou pozorností a hlubokým citem, mohou probudit tajné síly, skryté v lidské bytosti, a pak samo čtení žákovi poskytne pravou duševní zkušenost. Neboť tato kniha popi¬suje nejen cestu k božskému Já v člověku, nýbrž může také umožnit upřímnému žákovi, aby po této cestě šel.
Dokončení tohoto třetího stupně tvoří také dokončení přípravného období žákovy vnitřní cesty. Až dosud se se svými cvičeními tvrdě namáhal, bez velkého zřetelného výsledku, ale od nynějška nastoupí dráhu, kde získá nové zkušenosti, které mu hojně vynahradí každou minutu ná-mahy a které mu ukáží nádherný cíl, který ho nakonec oče¬kává. Veškerá pochybnost ponenáhlu bude mizet a veškerá nejistota bude postupně spadávat z toho, kdo nalezl správ¬nou cestu k správnému sebepoznání.Dosud jsme prozkoumávali tajemné kouty sebe a část cesty jsme pronikli schopností myšlení, ale k nej¬vnitřnější podstatě jáství se nemůžeme dostat jen s pomocí myšlenek. Nyní si možná začneme uvědomovat, že člověk narazí na překážku tajemství, jakmile začne myslit skuteč¬ně hluboce. Tam, kam nemůže dosáhnout myšlení, musí se objevit něco jiného a vést nás dále. Racionální myšlení je nám výborným nástrojem pochopení života a světa až k jistému bodu, ale je chybou, abychom se proto domníva¬li, že je jediným upotřebitelným nástrojem.
Onen nový element je intuice, okamžité chápání. Když selhává myšlení, můžeme jemným a pečlivým hle¬dáním nalézt tento stav intuitivního vedení. Toto intuitivní vedení je zde, v nás, a je všem přístupné ho odhalit. To je význam Ježíšovy věty : "Hledejte a naleznete". Málokdo se vůbec snaží tímto způsobem vnitřně hledat, a proto má¬lokdo nalezne.
Jak má být intuice probuzena?
Když usuzující myslící intelekt přestane pracovat, intuice má velké pole ke svému projevení. Když vlny myšlenek se přestanou dmout a klesat na hladině mysli, mysl se stane klidnou jako jasné průhledné jezírko, v němž se slunce intuice může odrážet bez obtíží a bez deformace. Je proto nutné nalézt způsob, jak omezit neustálý rozruch intelektu.
Toho můžeme dosáhnout dvojí metodou. První me¬toda usiluje o usměrnění myšlenek v jediný proud, to jest koncentrace na vznešenou abstraktní představu. Jestliže jste věrně cvičili už popsaná meditační cvičení, nebo jste se úmyslně oddávali inspirovaným uměleckým dílům, potom tato část postupu byla už do jisté míry vykonána a minuty intuice vám budou známy.Druhý způsob usiluje o ovládnutí dechu. Důvod k němu je ten, že existuje hluboký vztah mezi dechem a myšlením. Pohyby dechu jsou velmi pozoruhodným způ¬sobem v taktu s pohybem myšlenek. Dýchání je zdánlivě docela prostou činností a snad se zdá divné, proč by vůbec mělo mít nějaký vliv na mentální činnost, ale prozkoumání a experiment nezvratně dokazují tento fakt. Většina lidí podceňuje sílu dechu, avšak staří jezuité na Západě a dávní jogíni na Východě byli moudřejší, neboť zahrnovali decho¬vá cvičení do svých cvičebních soustav. Ti, kteří tento předmět nestudovali, si neuvědomují, jaké ohromující změny lze způsobit na těle i na mysli jednoduchým prostředkem, totiž změnou rytmu dechu.
Dítě chápe, že dech prudce fouknutý do horkého mléka je ochladí a že tentýž dech foukaný do studených rukou je ohřeje. Ale musíme se ještě naučit, že dech také můžeme použít k odolnosti proti tělesným chorobám, k vydržení extrému zimy a tepla a ke změně myšlenkové nálady. Vzpomeňte si, že když jste rozčileni, váš dech se pohybuje v rychlých lapavých pohybech, ale když jste po¬hříženi v hluboké myšlení, že se pohybuje tiše a zvolna. Všimnete-li si člověka, který dýchá v hlučných, trhavých pohybech plic, uvidíte, že jeho nervy jsou stejně nepokoj¬né. Neukazuje to, jak velké spříznění je mezi dýcháním a myslí?
Dýchání je normální podvědomá životní činnost. Ja¬kýkoliv pokus dech změnit jej okamžitě přetvoří ve funkci vědomou. A tak žák, který chce působit na svoji mentalitu pomocí dechu, si musí vyvolit krátké období, kdy bude úmyslně měnit jeho rytmus. Využije-li těchto chvil způso-bem dále popsaným a bude-li se pečlivě řídit následujícími jednoduchými instrukcemi, bude výsledný účinek na jeho myšlenky velmi zřetelný. Je však důležité, abychom se od těchto instrukcí neodchylovali a aby nebyly žádným způ¬sobem ani trochu pozměněny.
Zde je velmi důležité varovat proti nerozvážnému cvičení uveřejněných dechových cviků indické jógy. Jógic¬ká cesta ovládání dechu je za vedení a ochrany učitele bez¬pečná, ale bez učitele je to cesta velice nebezpečná. Jeden indický adept-jogín mi kdysi řekl, zatímco jsme seděli spolu ve stinném háji : "Staří mistři, kteří znali různé účin¬ky různých dechových cvičení, nám praví, že pomocí dechu se můžeme učinit tak mocní, jako jsou bohové, stej¬ně jako se můžeme zbláznit nebo si přivodit nevyléčitelné choroby nebo náhlou smrt. Proto musíme pochopit, že tam, kde je odměna tak velká, není nebezpečí o nic menší. V naší soustavě jsou cvičení pro různé účely, a jestliže některá jsou neškodná, jiná, jsou-li nesprávně cvičena, mohou přivodit vážné ublížení."
Dechové cvičení, které je v této knize uvedeno, je však bezpečné a může být bez obav prováděno. Je to jedi¬né jógické cvičení tohoto druhu, které lze bezpečně prová¬dět bez dohledu učitele, přičemž je tak jednoduché, že nikdo nemůže chybit a cvičit je nesprávně. Ale osoby, trpí¬cí srdečními chorobami, neměly by nikdy cvičit žádné de¬chové cvičení, ať je jakékoliv.
*
Cvičení záleží ve zpomalení dechového rytmu na bod pod normální frekvencí. Tento bod zde nemůže být předepsán s přesností, neboť se u různých lidí liší, částečně vlivem různých plicních kapacit, částečně různými stupni nervové citlivosti. Průměrný zdravý člověk dýchá patnáctkrát za jednu minutu. Ale plné snížení se nemá dít náhle. Je vždy lépe tyto změny zavádět postupně, a nikoliv násilně.
Započněte velmi pozvolným výdechem, potom jemně vdechněte, nato dech na malý okamžik zadržte a nato opět vydechněte. Cvičte tak s plnou pozorností a se zavřenýma očima. Je důležité, aby žák ponořil celé své vě¬domí do svého dýchání, až se na chvíli bude zdát, že v něm žije.
Tato cvičení mají začátečníci provádět jen pět minut - nikoliv déle. Pokročilí žáci mohou tuto dobu prodlužovat na deset, patnáct až dvacet minut, podle toho, jak postu¬pují. Nikdo by neměl překročit poslední určenou dobu trvání.
Vyžaduje to jedině pozvolné, pravidelné a klidné úsilí při dýchání; při cvičení nemá být žádné přepínání a žádné namáhavé hluboké dýchání, neboť by to znemožnilo žákovi dosáhnout cíle tohoto dýchacího cvičení. Svalstvo má být ve stavu naprostého uvolnění, v relaxaci. Za zname¬ní úspěchu může žák považovat, bude-li rytmus dechu ply¬nout jemně a bez námahy, tak aby se ani nepohnulo pírko, přidržené pod chřípím. Ale jakmile by žák cítil to nejmenší nepohodlí nebo tendenci lapat po dechu, má okamžitě pře¬stat se cvičením a uvědomit si, že cvičí nesprávně.
Dýchejte oběma chřípěmi; kterýkoliv evropský nebo americký žák, který cvičí jógické dechové cvičení se stří¬dáním chřípí, nebezpečně riskuje své zdraví tělesné i duševní; zanechte těchto věcí! Rozedma plic je nejmenším nebezpečím. Takováto umělá a nepřirozená cvičení jsou obyčejně prováděna za účelem nabytí psychických sil; ne¬mají nic společného s přirozeným ovládáním dechu, které je zde doporučováno jako prostředek k uklidnění nepřetrži¬té a horečné činnosti mysli a ke zmírnění dýchání v tak mí¬ruplné, jako je u dítěte v lůně matčině.
Toto cvičení je založeno na prosté skutečnosti, že dý¬chání je prostředníkem mezi myslí a tělem, neboť dodává okysličenou krev mozku. Zmenšit cyklus dechu znamená omezit přívod krve do mozku, a tudíž zpomalit pohyb myšlení. "Dech je kůň a mysl je jezdec," říkají Tibeťané. A tak napětí a uvolnění mozku, vznikání a mizení myšlenek, zvlášť harmonicky odpovídá cyklu dýchání a může být ovládnuté.
Vědomé zpomalení rytmu dýchání bude mít na žáka příjemný účinek odpočinku, utišení neustálé vibrace myšlenek, jako je nalití oleje na rozbouřené moře života, a více abstrahovaný stav mentální. A intenzívní koncentrace jeho pozornosti způsobí, že při dýchání zapomene na ostat¬ní věci, a bude cítit, že se stal jaksi "bytostí dechu". Zcela se ponoří do změněného rytmu dýchání, pevně s ním spojí svoji mysl, pohrouží všechny ostatní myšlenky v pozoro¬vání dechu a tak načas bude přetvořen v jemnější, senzi¬tivnější osobnost. Ale tohoto stupně se hned nedosáhne, nýbrž až po týdnech pravidelného cvičení.
Moc tohoto jediného cvičení nad myslí může těžko být doceněna těmi, kteří je nikdy necvičili. Obnovuje harmonický rytmus v lidském stroji. Může přeměnit srdce ztrápené v srdce se světem vyrovnané.
Před několika lety jeden velmi dobře známý žurnalis¬ta z Fleet Street byl neočekávaně povýšen na redaktora velkého londýnského nedělního listu. Byl původem Skot a přirozeně ctižádostivý, a tak si usmyslil, že bude ve svém novém místě více než jen "velmi dobrým pracovníkem". Nelitoval žádné námahy a pracoval jako otrok, aby měl ve svém redaktorství úspěch. Pracoval tak těžce a vzal na sebe tolik odpovědnosti, že přišla doba, kdy znásilňovaná příro¬da žádala svou nesmiřitelnou cenu. Zhroutil se a byl ze své kanceláře odnesen nervově úplně zničen.
Po několik měsíců ležel v přímořském sanatoriu, jen velmi zvolna spravuje své otřesené nervy a přepracované tělo. A teprve, když mu bylo dáno toto dechové cvičení, urychlil své uzdravení a návrat na Fleet Street, nikoliv jen jako člověk zdravý, nýbrž i jako člověk zcela nový. Neboť se změnil celý jeho názor na život, a to jen prováděním to¬hoto dechového cvičení. Od té doby viděl hlouběji do ži¬vota, hlouběji chápal duchovní účel za věcmi a byl schopen vycítit božskou harmonii pod všemi nešvary mo¬derního života.
Tohoto cvičení lze také použít v jiných denních do¬bách, a to za zcela odlišným účelem, než zde bylo naznače¬no. Je-li v kteroukoliv dobu vaše sebeovládání ohroženo prudkými vášněmi nebo vzrušujícím pohnutím jakéhokoliv druhu, použijte okamžitě cvičení tohoto dechového cviku a provádějte je, dokud nebezpečí nepomine. Shledáte, že jeho účinek za takových podmínek je zcela pozoruhodný. Avšak pro účel tohoto hledání sama sebe má být cvi¬čení ovládání dechu prováděno hned po skončení sebeana¬lýzy. Žák v těchto meditacích přijde do zdánlivě slepé uličky v konečném bodu sebeanalýzy, k něčemu, co se zdá být mentální prázdnou stěnou. Neboť, když prozkoumal po řadě tělo, city a myšlenky, nenalezne v žádném z nich pravé Já, které hledá. Přijde tváří v tvář nicotě, neboť co ještě existuje v člověku, když byly vyloučeny tyto tři slož¬ky? Tím ukončí svoje hloubání (sebeanalýzu), ukončí mu¬čení svého mozku neobvyklou introspekcí a obrátí svou mysl ke shora popsanému cvičení ovládání dechu.
Až v tomto cvičení dosáhne úspěchu, začne nabývat mentálního stavu, ve kterém myšlenky leží utišeny jako okouzlení hadi. Počne nabývat onoho klidu mysli, který je jedním z hlavních cílů indické jógy, avšak nabude ho, aniž podstoupí pracné úsilí a nebezpečí, která jsou zahrnuta v jógických dechových cvičeních, jež byla na Západě ne¬moudrými lidmi nerozumně uveřejněna.

Kapitola sedmá
PROBUZENÍ K INTUICI
Když žák dokončil svá dechová cvičení, je připra¬ven pro další stupeň těchto cvičení, pro další úsilí, které se na něm vyžaduje.
Jestliže dechové cvičení prováděl správně a s úspě¬chem, chytí svou mysl jako ptáka do sítě, její neustálý let bude zastaven, její neklidná činnost utišena, takže bude ležet v síti zvládnutého dechu bez jediného zatřepotání křídel. Žák se však nesmí pokoušet navrátit se k normálnímu dýchání nějakým úsilím, ale spíše má nechat svůj dýchací proces, aby se přirozeně sám přizpůsobil. Jeho mysl má být odvrácena od soustředění na dech a obrácena k dalšímu

kroku - probuzení k intuici. Říkám úmyslně k intuici, neboť tato je vždy přítomna; nespí a nepotřebuje žádného probuzení. Žák začne návratem ke svému tázavému a pátravému postoji, který zaujímal při svých hloubáních, ale tentokráte jeho tázání není vysíláno tělu, citům nebo myšlenkám, nýbrž tajemné temnotě, která obklopuje jeho mysl.
Co jsem já?
Kdo je tato bytost, jež sídlí v tomto těle?
Nechť si tyto otázky položí zvolna, pozorně a s na¬prostým soustředěním mysli.
Potom nechť čeká několik minut tiše a bez úsilí a me¬dituje přitom o těchto otázkách.

Nebo ať vyjádří tichou pokornou žádost, zpola modlitbu, přeje-li si, namířenou k Nadjá v samém středu jeho bytosti, aby mu odhalilo svoji existenci. Slova, který¬mi tuto prosbu vyjádří, mohou být jeho vlastní, ale mají být prostá, stručná a přímá. Nechť žádá, jako by oslovoval svého důvěrného a věrného přítele. "Proste a bude vám dáno," byla rada Ježíšova, jehož vědomí bylo totožné s Nadjá, když mluvil ke svým posluchačům.
Když žák vyslovil tuto žádost nebo tiše pronesl modlit¬bu, tu nechť se zamlčí a očekává odpověď s nadějí, dokonce s důvěrou. Pravím s důvěrou, ale přitom musí vládnout hlubo¬ká pokora v jeho duši, když prosí o příchod božského zjevení. Pokora je prvním krokem na tajné stezce - a bude také posled¬ním. Neboť než nás božství může začít učit, musíme se nejdří¬ve stát učenlivými, to jest pokornými.
Intelektuální schopnost a učenost jsou věci obdivu¬hodné a člověka zdobí, ale intelektuální pýcha staví silnou překážku mezi člověka a onen vyšší život, který ho neustá¬le volá, třebaže tiše. Lidé intelektuálně pyšní sedí na svých malinkých podstavcích a čekají, až se jim budou jiní kla-nět, zatímco po celou dobu v hlubinách jejich srdcí dlí božství, které jediné je hodno uctívání. Intelektuální já se snaží vypínat jako pyšný páv před obdivujícím pohledem světa, ale pravý zploditel jeho talentů a stvořitel všech na¬šich vědomostí, ten, který toto já proniká principem života a tak mu dovoluje existovat, je zcela spokojen v pozadí, lidmi nepoznán a nepovšimnut.
Snížit se k uznání své vlastní maličkosti, nevědomos¬ti a marnivosti je ten nejobtížnější úkol. Přitom však je to dna z největších moudrostí, neboť vede přímo k nalezení onoho božského života, který Kristus sliboval všem těm, kteří ztratí život osobní.
Nepotřebujeme vědění a kulturu vynikajícího ducha, abychom pochopili a ocenili tato učení. Prostý, neučený a primitivní člověk může do něho stejně snadno vniknout vírou a modlitbou a může snadněji nabýt pocitu úcty.
Když se člověk blíží Nadjá cestou sebezkoumání, vyspělá studia filozofa málo povznáší průměrného člově¬ka. Není to proto, že by tato studia byla bezcenná, naopak, cvičí mysl v užitečném zvyku abstrakce, soustředění a hloubky, ale proto, že vyvolávají pýchu učenosti a samoli¬bosti, přesvědčení o důležitosti sebe, což kupí překážky na správné cestě. Ovládání tuctu různých složitých filozofií není úkolem pro mnohé lidi, přitom však ovládnutí osobní pýchy je nekonečně obtížnější. Pokora přichází snadněji k analfabetům a k lidem nevědomým, neboť jsou si vědomi své mentální a sociální méněcennosti. A pokora je základ¬ním požadavkem na každém stupni tajné stezky.
Velká základní tajemství života jsou tak prostá, že je vidí málo lidí. Lidé jsou složití, intelekty jsou komplikova¬né, ale nikoliv život. Proto pravím: chovejte jako poklad v srdci a mějte na mysli památné rčení Ježíšovo, že dokud "nebudete jako malé dítko, nevstoupíte do království ne¬beského." Úžasné teologické složité úvahy nejsou nutné k pochopení prostých pravd Ducha.
Až dosud veškeré úsilí žákovo o nalezení pravého Já bylo pozitivně vedeno, osobně chtěno a vůlí řízeno. Nyní je téměř v bodě, kde má nastat úplný převrat postupu, kde osobnost musí přestat s jakýmkoliv dalším úsilím, neboť dosáhla mezí toho, kam z vlastní vůle může dospět.
Celý postup hloubání záleží prostě v tom, že si zvolí¬me tento jediný vyšší námět zkoumání sama sebe z veliké¬ho množství myšlenek a pevně myslíme jen na něj a na nic jiného. Potom, když pevnost a kvalita koncentrace jsou takto silně vyvinuty, žák zastaví i tuto jedinou zvláštní řadu myšlenek, stáhne se do nitra a táže se: "Kdo to je, kdo myslí?" Nesnaží se však dostat odpověď tím, že by uvažo¬val o "Myslícím"; nechává všechny myšlenky odpadat a upevní svou plnou pozornost na očekávání příchodu vě¬domí oné bytosti, která je zakryta clonou nikdy nekončí¬cích myšlenek.
V této přestávce, která následuje za jeho tichou pros¬bou, má žák zastavit své myšlenky, pokud může, a to tím, že zaujme postoj "naslouchání" přicházející odpovědi. A když tak čekal dvě nebo tři minuty, může svou žádost opa¬kovat a pak opět čekat. Po tomto druhém období čekání v délce tří neb čtyř minut může prosbu opakovat potřetí a naposled. Potom nechť trpělivě čeká s nadějí po dobu asi pěti minut s tělem v klidu, dýchaje pomalu a tiše s myslí uklidněnou. Tím končí jeho meditace. Klíčem ke správnému pochopení tohoto stupně je, abychom si pamatovali, že nyní je nejdůležitější podvědo¬má reakce na naše vědomé úsilí. Vědomé cvičení klidu mysli bylo užitečné k zostření pozornosti. Je jako zazvoně¬ní na zvonek u dveří, a nyní musíte čekat, až se projeví podvědomé. Nepřepínejte, nepřehánějte! Důvěřujte Nadjá, že má vlastní inteligenci a že samo ví, co činit. Můžete projít období, kdy nepřijde žádná odpověď, kdy ve vaší duši bude vládnout jedině prázdná nicota. Nežli opustíte tuto "zemi nikoho", může vás přepadnout pocit intenzívní opuštěnosti. Nicméně nakonec to přejde. Ale nejste-li připraveni na trpělivé čekání, zatímco budete pracovat k dosažení tohoto zjevení, maříte každou možnost úspěchu.
Trpělivost je důležitá! Musíme pokorně očekávat zjevení Nekonečna, které je v nitru každého člověka. Až do oné posvátné hodiny jsme pouhými sirotky. Ti, kteří za¬vedou sebemenší element netrpělivosti do období klidu své mysli, kladou si prostě překážky sami.
Od nynějška musí žák pečlivě vyhlížet první potvrzující znamení, že je na správné cestě, musí čekat na první slabé důkazy pohybu svého vnitřního hlubšího já. Takovéto známky a znamení nám duše ukazuje, ale často jsou špatně chápány anebo prostě nepovšimnuty.
Přicházejí tiše, tak tiše, jako se slunce vkrádá do setmělého světa, tak tiše, že je žák pravděpodobně odvrhne jako neužitečné fantazie, bezvýznamné myšlenky nebo ne¬důležité představy. To by bylo velkou chybou. Hlas Nadjá slyšíme jako tichý, jemný dech a žák mu musí věnovat svoji plnou pozornost; ta nejněžnější hnutí v jeho srdci musí obdržet jeho plnou a nedělenou pozornost a žák musí na ně hledět s úctou a zbožností jako na vyslance z vyšší říše. Neboť tito tiší připomínači jsou hlasateli dynamické síly, která má teprve přijít a která přelije a pronikne jeho tělo nebeskou silou.
Jsou jisté jemné odstíny citu, jemné odstíny myšle¬nek, které zůstávají obyčejně nepovšimnuty a přehlíženy nebo odvrženy v obyčejném denním životě. Právě těchto opomíjených zkušeností se musí žák chopit, aby je vy¬pěstoval a vyvinul. Musí na ně soustředit veškerou sílu své pozornosti, kdykoliv se objeví, snaže se jim zcela poddat.
V takových zvláštních okamžicích žák objeví to, co je téměř druhým já v něm. Takové okamžiky mohou být vzácné, dokonce se mohou dostavit v nepravidelných pře¬stávkách; ale jejich existence potvrzuje něco, co existuje.
Tyto extatické okamžiky poskytují klíč k pravé pod¬statě člověka.
Uvnitř každého z nás leží zdroj nedotčeného du¬chovního míru a nevyčerpané duchovní inteligence. Čas od času k nám přichází našeptávání od tohoto druhého já, na¬šeptávání, které nás nutí cvičit ovládání sama sebe a na¬stoupit vyšší cestu a dostat se nad sobeckost. Musíme dbát tohoto našeptávání a snažit se těžit z těchto vzácných okamžiků. Dávají nám náznaky toho, čím se můžeme stát. Kdybychom tyto okamžiky, kdy přes nás bleskne toto du¬chovní vnímání, mohli prodloužit, bylo by naše štěstí věčné. Neb skutečně je tu něco, co se příležitostně dává tímto způsobem pocítit v tajemně hlubině duše. Co to je, to sotva víme; ale můžeme vědět, co to říká. "Vše, co je v tobě nejlepší, jsem já," zní jeho tichý hlas. Je to zajedno
s námi, přitom však posvátné a samo o sobě existující.
/
Účelem této práce v klidu mysli je vstup do říše, kte¬rou psychologové často označují jako podvědomí.
Odpověď probouzející se intuice může přijít již po¬prvé, jakmile je toto cvičení provedeno, nebo může přijít teprve po několika týdnech nebo i měsících každodenního cvičení. Žák, který dokonale ovládl všechny předešlé stup¬ně cvičení, je nyní ve stavu, kdy by mu byla k velkému užitku pomoc pravého adepta, který nyní může vyvolat u žáka intuici ke zrození jistými tajnými metodami. Je-li takovéto setkání s adeptem nemožné nebo neproveditelné - neboť nalézt pravého adepta je v moderním světě nesmírně obtížné - pak žák musí pokračovat sám a držet se věrně zde podaných instrukcí.
*
V tomto studiu můžete do značné míry podpořit svůj vývoj, budete-li se v různých obdobích denních pozorovat. Můžete se ve své činnosti zastavit, téměř neočekávaně, a povšimnout si, co děláte, cítíte, říkáte nebo myslíte; přitom toto sebepozorování musíte dělat v duchu odpoutaném, nestranném a neosobním.
Kdo dělá tuto věc?
Kdo prožívá tento cit?
Kdo pronáší tato slova?
Kdo myslí tyto myšlenky?
Tyto tiché otázky si položte, jak často chcete, položte si je však náhle, znenadání, a potom nadějně a klidně oče¬kávejte nějakou intuitivní vnitřní odpověď. Pokud to dokᬞete, zanechte všech svých myšlenek v této přestávce. Toto niterné bádavé tázání vás nezaměstná více než jednu nebo dvě minuty v různých chvílích dne. Klidného dýchání mů¬žete s úspěchem použít ve spojitosti s tímto cvičením sebe¬pozorování a tázavého hledání sama sebe.
Tímto způsobem počnete rozbíjet pohodlný postoj, který přijímá hledisko osobního já založené na těle a po¬čnete se osvobozovat od iluze, že vnější osobnost je ce¬listvým bytím člověka. Toto cvičení náhlého pozorování sebe nebo svých tužeb, nálad a činů je zvláště cenné, neboť směřuje k oddělení myšlenek a tužeb od pocitu jáství, který v nich normálně vězí a tím chrání vědomí před stálým ponořováním do moře pěti fyzických smyslů. A dále toto cvi¬čení posílí pomocným způsobem práci, kterou konáte k proniknutí do takzvaného podvědomí ve chvílích klidu mysli. Lze skutečně říci, že tato tři cvičení, a to sebepozo¬rování, denní chvíle klidu mysli a klidné dýchání, se navzá¬jem doplňují. Všechna směřují k překonání tendencí, k plnému ztotožňování s tělem, tužbami a intelektem, jež jsou dnes považovány za normální a přirozené.
Lidské pokolení se těmto tendencím již podrobuje od nepaměti, a tak vzniklo obecné ztotožňování jáství s tělem. Lék spočívá v pozvolném vymazávání těchto tendencí opa¬kovaným hledáním pravého já, Nadjá, a to ve chvílích klidu mysli a neustálým sebepozorováním v různých denních dobách. Ať jsou tyto tendence v člověku zakořeně¬ny do jakékoliv míry, mohou být postupně vyhlazeny po¬mocí těchto cvičení. Intelekt, který je opakovaně obrácen dovnitř k tomu¬to bádání, se časem poddá zvyku a automaticky nám počne představovat naše měnící se city, tužby, myšlenky i činy ve světle Nadjá, to jest jako věci, které sice v sobě prožíváme, ale které jsou pouhými mechanickými odpověďmi na zevní podněty.
Jeden nevyhnutelný výsledek všech těchto cvičení bude, že váš postoj k věcem, k lidem, a příhodám se bude postupně měnit. Začnete vyjadřovat vlastnosti, které jsou Nadjá přirozené, vlastnosti ušlechtilého nazírání na věci, dokonalé spravedlnosti a zacházení s bližním jako se sebou samým.
Obracejte svou mysl opět a opět k Tomu velkému, co je ve vás tichým pozorovatelem, a upevněte ji tam. Toto obrácení dovnitř je mentální pochod, intelektuální činnost, založená na hledání sebe, ale v následujícím stup¬ni povstává podrobení všech myšlenek intuitivnímu citu, který vyvěrá zevnitř a který vede vaši pozornost k Nej¬vnitřnějšímu.
Dosud jste vždy cvičili svůj intelekt a city, ale zřídka kdy svoji intuici; od nynějška to musíte začít co nejčastěji měnit tím, že budete probouzet své intuitivní cítění z la¬tentního stavu. K tomuto hledání správné intuice v chaosu citů a myšlenek, které normálně představují vaše vnitřní já, bude třeba času, ale vytrvalým hledáním ji vypátráte.
Není jediného okamžiku během dne, kdy byste ne¬mohli s prospěchem obrátit proud myšlenek dovnitř a hle¬dat v sobě známky Nadjá. Musíte nyní řídit koně mysli a pohánět ho směrem dovnitř. Toto hledání započnete v nor¬málním stavu duchovní temnoty, v normálním stavu sebe¬zapomenutí jako kořist mechanicky vzbuzovaných tužeb a odpuzování. A budete-li v těchto cvičeních pokračovat, po¬stupně vycítíte svoji cestu dovnitř k větší svobodě.
Pro člověka, který není svobodný, není žádného štěs¬tí. Ať již je člověk králem, uvězněným svými povinnostmi ve svém paláci, nebo trestancem, připoutaným ke své ža¬lářní kobce, je známou věcí, že jeho duše bude milovat svobodu. Zde máme nit k podstatě pravého štěstí. Věčná a neměnící se svoboda musí být částí této podstaty a svobodu tohoto vzácného druhu nemůžeme nalézt nikde jinde než v Nadjá.
Člověk tímto způsobem pokračuje v nepozorova¬telných stupních ve sledování myšlenky zpět k jejímu nevi¬ditelnému domovu. Dokud jste v otroctví myšlenek, dotud intuice leží mimo váš dosah.
Sledujte cestu neustálého hledání sebe a tím podrobí¬te i své myšlení, aby vám sloužilo jako prostředek k osvo¬bození, a otázky, které si položíte, budou stupni na schodišti ke stavu Nadjá, kde již není žádných otázek.
Prostudováním následujícího znázornění vztahu člo¬věka k jeho Nadjá lépe pochopíte důvod tohoto trojího cvi¬čení; klidu mysli, klidného dýchání a sebepozorování.
Můžeme říci, že osobnost existuje působením činnos¬ti, životní silou a dovolením Nadjá. Myšlenky, tužby a z toho vyplývající činy kterékoliv osoby jsou obyčejně téměř zcela zaujaty věcmi, patřícími vnějšímu světu. Mů¬žeme si zobrazit osobní já člověka, jak sedí uvnitř jeho těla a neustále se zaměstnává pozorováním okolního světa prostřednictvím pěti fyzických smyslových orgánů, které tvoří průchody. Výsledek tohoto přílišného zaměstnání vnějšími předměty je, že toto já je neustále přitahováno nebo odpuzováno, podle daného případu, pilným pře¬mýšlením, toužením nebo uváděním těla do pohybu, až docela zapomnělo místo svého zrození, kterým je Nadjá. Takto upadlo do ironického postavení bytosti, která nejen¬že ztratila veškeré vzpomínky na svého Otce, ale dokonce popírá veškerou možnost existence onoho Otce.
TO, z čeho myšlenky vznikají, je pravou bytostí lidskou, je pravé Já. Mezi každými dvěma myšlenkami, mezi každými dvěma dechy je nepozorovaná a neznámá mezera, ve které člověk ustane na ten nejnepatrnější zlo¬mek vteřiny. V této přestávce, která bleskne takovou ne-změřitelnou rychlostí, vrací se ke svému prvotnímu Já a znovu spočine ve své pravé bytosti. Kdyby tomu tak neby¬lo, kdyby se to nedělo tisíckrát denně, člověk by ve své existenci nemohl pokračovat a jeho tělo by padlo mrtvé k zemi jako necitelný kus hmoty. Neboť Nadjá je skrytým zdrojem jeho života. Jeho síla ho podporuje a udržuje; a tyto neustálé návraty k němu umožňují člověku "nabrat ži¬votní sílu", kterou potřebuje k žití, myšlení a cítění. Tyto mizivé zlomky času zažívá každý, ale jejich pravou hodno¬tu poznávají jen málokteří.
TO je věčné, ale vy, osobní já, existujete pouze na
krátký čas jako z Něho pocházející.
*
Upnete-li svou pozornost na otázku "Co jsem já?" a budete-li se pokoušet sledovat její rozluštění s veškerou svou vřelostí a horlivostí, přijde jednoho dne chvíle ve vaší půlhodině cvičení klidu mysli, kdy budete tak hluboce za¬ujati tímto úsilím, že si téměř vůbec nebudete uvědomovat, co je kolem vás. Tento stav intenzívní zahloubanosti vás uvede do příslušných podmínek, kdy se může stát velká událost sebeodhalení.
Ve skutečnosti není získání přístupu k vlastní duši tak vzácným výkonem, jak by se snad zdálo. Mnoho lidí pro něj připravuje vhodné podmínky bezděčně. Umělec tak činí, když odtáhne svoji mysl od zevního okolí, unesen, za¬hloubán ve své úsilí. Dotýká se vytržení v menším měřítku, zapomíná sebe ve svém díle nebo vidění. Právě v tomto stavu géniové dosáhli svých nejkrásnějších výtvorů, svých nejlepších děl.
"Jsou to právě ty chvíle, když jsem, abych tak řekl, zcela sám se sebou, zcela o samotě a v dobré náladě, kdy moje nápady proudí nejhojněji a nejlépe, ale odkud a jak přicházejí nevím, ani si je nemohu z vlastní vůle vynutit," zpovídal se Mozart svému příteli.
Spisovatel ztracený v zasnění nad svým tématem a s myslí tak hluboce ponořenou v jediný sled představ, že nerozeznává věci, osoby nebo děje kolem sebe, malíř tak hluboce ponořený v rozjímání o obraze, který tvoří, že si neuvědomuje míjející hodiny, a zvláště hudebník unesený v žáru hudební skladby - tito všichni bezděčně provádějí koncentraci. Ale vy, kdo sledujete cestu hledání sebe, bu¬dete ji provádět vědomě. Když měl Leonardo da Vinci nouzi o tvůrčí nápady, zahleděl se do hromady žhavého popele a takto vyvolaná koncentrace u něj obyčejně s úspěchem vyvinula stav za¬snění, ve kterém se zrodily nápady, které potřeboval.
"Jistý druh vytržení jsem často měl již od chla¬peckých dob, když jsem byl zcela o samotě," napsal anglic¬ký poeta laureatus, lord Tennyson, v jednom svém dopise příteli. "Z intenzity vědomí individuality se individualita sama rozpouštěla a bledla a přetvářela se v bezmeznou by-tost; a nebyl to stav nejasný nebo chaotický, ale nejjasnější z jasných, nejjistější z jistých; zcela mimo možnost vy¬jádření slovy; stav, kdy smrt byla téměř směšnou ne¬možností a ztráta osobnosti (lze-li to tak nazvat) se nezdála umrtvením, nýbrž jediným skutečným životem."
Podobnou myšlenku vyjádřil Tennyson krásným veršem:
"Jestliže bys si přál slyšet bezejmenného a ponoříš se v chrámovou jeskyni svého vlastního já,
Tam prodlévaje u středního oltáře,
Můžeš šťastně poznat, že Bezejmenný má hlas,
Kterému zůstaneš věren, budeš-li moudrý."
Sir Isaac Newton byl jednou pozdě dopoledne nale¬zen, jak sedí napolo oblečen na posteli ponořen v meditaci, a v jiném případě zůstal po dlouhou dobu ve svém sklepě, kam šel pro láhev vína pro své hosty, neboť upadl v hlubo¬ké zamyšlení.
Lord Kitchener míval nálady, kdy byl snivě do sebe pohroužen, přičemž jeho oči se obrátily vzhůru ve svých osách, jako by hleděly na kořen jeho nosu. V těchto chví¬lích bylo patrno, že si vůbec neuvědomuje, co se kolem něho děje. Z těchto nálad se vynořoval ve stavu inspirova¬ného chápání. Jak se soustředění postupně prohlubuje, je vnější svět zapomínán. Mentální komory se vyprázdní, zmizí z nich veškeré myšlenky, vyjma převládající očekávání odpovědi od vnitřního Já. Je to jakýsi druh sebehypnózy, chcete-li to tak nazvat, ale výborně "funguje" a její hodnota musí být posuzována podle jejích výsledků.
Na tomto stadiu ustanete se vším snažením, nebudete se pokoušet něčeho dosáhnout, ale spíše umožníte, aby bylo něco uděláno pro vás; zanecháte argumentujícího intelektu a podrobíte se víře, posvátnému očekávání, vzne¬šené důvěře. Neboť od nynějška vše, co bude vykonáno, musí být vykonáno božským působením, a nikoli vaším vlastním. Nebudete již klást žádné otázky, ale podrobíte se bez otázky tomu, co se má dovolat vaší nejvnitřnější bytos¬ti. Dovolte, aby se vás tato vnitřní bytost zmocnila, aby vás ovládla. Člověk instinktivně váhá a s leknutím ustupuje od onoho tajemného stavu, ve kterém jsou myšlenky a smysly téměř vyřazeny, ale nebojte se.
Myšlenky se již myslí nemíhají, ale vymírají zároveň s prohlubováním meditativního stavu.
"Ticho je Bůh," říká jeden francouzský spisovatel. Ano, ale ticho těla, myšlenek a žádostí - nikoliv pouze slu¬chové ticho. V tomto vznešeném okamžiku se Bůh počíná zmocňovat vaší duše a vše, co musíte dělat, je naprosté po¬drobení se.Sedět v tomto naslouchavém tichu a sledovat nit intuice je zvláštní zkušenost. Zdá se vám, že se stroj světa zpomaluje a v onom bodu, kterým jste vy, počne se vyno¬řovat Absolutno. Je to tajemná a významná hodina, kdy se mysl poprvé prolomí ven z kukly, kterou si sama stvořila. Odpověď na vaši tichou invokaci přichází zpočátku jako slabá a zprvu nehmatatelná intuice, jakési vedení dovnitř. Ariadnina nit probuzené intuice nás přivádí k vlastnímu rodnému krbu. Nebo může zprvu přijít jako poselství, které bude do vaší mysli vštípené vlastními slovy. V tomto případě naleznete podivuhodný chrám v sobě - chrám, ve kterém budete jak kazatelem, tak i posluchačem ... Pozvol¬na vzniká tajemný stav, ve kterém si člověk podivně uvě¬domuje toto své "druhé bytí". Je to jako by jedna vaše část pozorovala, co dělá část druhá. Ten, kdo nalezne tento po¬svátný neviditelný práh, je vskutku šťastný člověk, neboť: "Málo jich, kdo jej naleznou." Avšak je málo i těch, kteří vědí, že nejlepší a nejvyšší přání člověka je vskutku ne¬patrné u porovnání s pokladem, kterého má člověk ještě dosáhnout. Nebo se také může objevit před vaším mentál¬ním zrakem vidění nějakého zářícího symbolického obra¬zu. Můžete spatřiti kříž s kruhem, vyvstávající před vámi v nádherných barvách, nebo také zářící pěticípou hvězdu. Nebo zase nemusíte zažít nic více než rozplývající se něhu v srdci, jemný pocit klesání dovnitř do nádherného míru a odpočinku.
Ti, kteří stráví léta, žádajíce a dychtíce po nějakém náznaku nebo zjevení od vznešeného hosta v jejich nitru, obdrží časem bohatou odměnu. Jediný krátký pohled na onoho tajemného cizince sejme z našeho života všechny starosti a položí je k našim nohám. Jedno svaté slovo z jeho prorockých rtů nás obdaří blažeností, která rozpustí naše menší já v kosmickou radost. Velká diamantová pole De Beer v Jižní Africe byla objevena tím, že dítě vylouplo ze zdi staré holandské farmy malý, barevný oblázek - ze zdi, kolem níž dlouhá léta chodilo sem a tam mnoho lidí, kteří byli slepí k pokla¬du, ležícímu na dosah jejich ruky. Kolik lidí slyšelo šepot vnitřního Já, nebo kolik pocítilo jeho slabé vedení, jen aby tyto náznaky odvrhli stranou a bez pochopení; kolik jich odhodilo jako pouhé myšlenky první náznaky vyššího ži¬vota? Neboť tento magnetický střed, hluboko pochovaný v lidském těle, který je jeho pravou podstatou, který je otcem všech jeho lepších skutků, někdy odhaluje svoji pří¬tomnost něčím více hmatatelným, než jsou ony jemné známky.
Největší pravdy přicházejí někdy do mysli bez předzvěstí. Víme jen, že včera jsme je nemohli přijmout, ale že dnes je přijímáme radostně. Právě tak je to s člově¬kem, když na něho počnou dopadat první paprsky ze slun¬ce nesmrtelnosti.
Dále shledáte, jestliže se budete ještě více podrobo¬vat těmto pocitům, že budete mít menší sklon rozčeřovat svou mysl vlnami myšlenek, že jim tiše dáte rozkaz k mlčení. Myšlenky budou přicházet a odcházet se zvyšují¬cí se pomalostí. Můžete-li, neváhejte dovolit, aby ustalo veškeré myšlení. To však představuje již vysoce pokročilý bod, kterého se nesnažte dosáhnout násilím, neboť v tom případě by nastala pouze umělá prázdnota. Přichází a musí přijít sám o sobě vnitřní činností "podvědomého" du¬chovního Já.
Zastavení myšlenek není nutně prostředkem k dosa¬žení vědomí našeho božského Já; kdyby tomu tak bylo, měli by epileptikové duchovní moc Krista a blázni by měli moudrost Buddhy. Ale je pravda, že jsme zakryli svou božskou podstatu myšlenkami a žádostmi; proto ji musíme počít odkrývat, chceme-li ji poznat. Odtud rozdíl - mezi bláznem, který zírá skelnýma očima do prázdna, a mysti¬kem, který zírá do zdánlivého prázdna zářícíma očima. Je to rozdíl mezi člověkem, který ztratil schopnost myslit, ale nenabyl vědomí svého vnitřního Já, a mezi tím, který pře¬mohl tyranii myšlenek a může jejich činnost podle své vůle zastavit, přičemž ve vědomí zažívá svoje pravé duchovní Já.
Myšlení, jak je normálně známe, je těžký závoj, za¬halující krásnou tvář božství uvnitř nás. Pozdvihněte tuto roušku trochu tím, že mysl necháte vejít v klid jako loď, která vplula do přístavu a stojí v klidu, a spatříte něco z té krásy, na kterou nikdy nebudete moci zapomenout.
Je vědomé ustání v myšlení skutečně možné? Nejlep¬ší odpověď na tuto otázku je přímá zkušenost. Lidé, kteří prozkoumávali hlubiny mysli, došli nakonec k bodu, kdy byli nuceni zastavit svoje pátrání, neboť jejich myšlenky byly drženy ve stavu umrtveném. Mysl může být přirovná¬na ke kolu, které je v neustálém pohybu a myšlenka je prostě automatickým výsledkem tohoto pohybu. Když kolo bude dokonale zastaveno, veškeré myšlení musí ustat.
Mnoho nezkušených lidí namítne, že zastavit myšlenky znamená zastavit vědomí. Ale vlastní zažití to¬hoto postupu odhaluje, že tomu tak není a že pak nové a nesmírně jasné vědomí zvyšuje naše vědomí normální. Musíme rozlišovat čisté vědomí od schopností myšlení.
Smrt je tajemstvím života. Musíme se vyprázdnit, chceme-li být naplněni. Když mysl vylije veškeré svoje myšlení, utvoří se prázdnota. Ale to může trvat jen několik vteřin. Potom v nás vstoupí tajemný proud božského živo¬ta, to je sestoupení Ducha svatého.
A právě v tomto stavu vědomého zastavení myšlení se nám zjeví ve své vznešené duchovní nádheře pravda o našem Já, až do té doby překrytá naší činností, žádostmi a myšlenkami. Zastavte proud myšlenek, můžete-li, a pevně hleďte na Myslícího. Nechte intelekt vejít v klid a odpočinek a bedlivě pozorujte prázdnotu vědomí, které se bude zdát zastaveno.
Vědomí Nadjá je rovnocenné se stavem hlubokého bezesného spánku, se vším jeho osvěžením a mírem, ale místo tmy a bezvědomí je to dokonalé Vědomí. Kdyby se nám jenom podařilo zdvihnout roušku bezvědomí, která visí nad hlubokým spánkem, mohli bychom přijít na vý¬znam slov "nebe na zemi". A tak jako v onom stavu hlubo¬kého spánku veškeré myšlení přestává, tak také pro žáka, vstupujícího do tohoto stavu vědomě, nutně musí za¬niknout všechny myšlenky. Evropanu je těžko pochopit ta¬kovýto stav člověka, stav, ve kterém existuje vědomí bez myšlenek, ale cvičením a vlastní zkušeností si to může ověřit.Elektronová teorie moderní vědy nám dává vhodnou analogii k Nadjá. Představuje atom jako miniaturní vesmír, podobající se naší sluneční soustavě. Ve středu této ato¬mické soustavy má kladný elektrický náboj, kolem něho se otáčí oblak záporných elektrických nábojů (elektronů). Kladné a záporné elektrické náboje se vzájemně vyvažují, takže normálně se atom nerozbije. A tak je kladný náboj uprostřed, v klidu, a kolem tohoto středu jsou v pohybu záporné náboje. Bod absolutního klidu, kolem něhož elektrony rotují, můžeme přirovnat k pravému Já a elektrony můžeme přirovnat k jeho příslušenství, intelektu, citům a tělu. Nadjá člověka je neproměnné.
Nalézt duši prostě znamená vrátit se do původního stavu. Ve velmi vzdálené minulosti jsme byli čistě du¬chovní bytosti, nepoutané obaly myšlenek a těla. Božský¬mi bytostmi jsme dosud, ale tyto pozdější obaly myšlenek a těla způsobily, že jsme zapomněli, kým jsme. Proniknout těmito obaly znamená tedy spatřit své pravé, původní Já.
Musíme se poznat tak, jací ve skutečnosti jsme - ni¬koliv jako vězni těla, uvězněni v kleci myšlenek nebo při¬poutáni prchavými vášněmi. Naše vědomí je omezeno těmito různými formami. Celé umění meditace a koncentrace je tedy odvržením pout a povstáním svobodné duchovní bytosti.
V jednom starém indickém spise jsem četl následují¬cí řádky :

"Protože jsem opustil jednotu s Tebou,
Protože já bláhový jsem učinil své tělo sebou,
Protože jsem neznal Tebe, jenž jsi ve mně,
Protože jsem procházel běsnícími pekly,
Protože jsem odhodil své vlastní já
Proto jsem byl v poutech."

Objevení nové filmové hvězdy opěvuje tisk celého světa jako "velkou událost", ale odhalení lidského du¬chovního Já se udá v naprostém tichu bez chvály světa a bez jeho tištěných zpráv.
Tato stezka vede k trvalému míru. Hlouběji a hloubě¬ji musíme pronikat se soustředěnou myslí, až vstoupíme do říše, kde vládne tento požehnaný mír. Veliký mír zaplaví zvolna vaši vnitřní bytost, zvláštní svaté ticho bude stále více a více pociťováno.
Budete vědět, že přicházíte do aury pravého Já zaži¬tím šťastného pocitu. To je pouze počáteční stupeň; posled¬ní je extatické sjednocení.
Trošku po trošce budou veškeré dojmy vašeho bez¬prostředního okolí odstraňovány, svět a jeho záležitosti po¬čnou ustupovat do pozadí, neboť když naše mysl je stažena od spěšného ruchu a hluku naší doby a nalezne svůj původ¬ní rodný stav, v takových klidných chvílích bude poseta hvězdami vznešeného míru.
Jak se budeme hlouběji dostávat do nejvnitřnějšího středu naší mysli, dostaneme se do stavu, kdy se myšlenky samy zastaví a kde se zprvu nezdá být nic - mimo blažené vědomí Bytí, vznešený odpočinek v nekonečné Existenci. Tímto Já skutečně jsme, my jsme Nadjá.

"Odvraceje se od světa,
Zapomněl jsem kastu i původ;
Moje básnění jest nyní v nekonečném Tichu.
Kabir, stále a stále hledaje sebe, Nalezl Boha ve svém nitru."

Tyto verše napsal před mnoha sty lety benáreský bás¬ník tkadlec Kabir.
Když se v meditacích snažíme vystopovat své pravé Já a neklesneme pouze v lenivé přijímání jeho mno¬hotvárných masek, nakonec dojdeme k vnitřnímu stavu, který je vskutku nejzajímavější v životě.
Není to bezvědomí. Není to spánek. Není to sen. Uchváceni tímto stavem uvědomujeme si velice intenzívně nekonečnost. Vstup do tohoto stavu dočasně přerodí celou přirozenost člověka. Odvrhneme vše bezvýznamné, mali¬cherné a osobní a nalezneme svoji bezmeznou a božskou podstatu. Když se vracíme do tvrze duše, tu pohybující se panoráma smyslových dojmů počne mizet z dohledu. Jakmile vstoupíme sami do sebe, mizí obraz světa, který nás okouzloval a okrádal o pravé vědomí sebe. Když mysl uklidníme a vzpomeneme si, kým jsme, nemusíme usilovat o další odměny. Zajistili jsme si útěchu pro den a celý život vypadá dobře. Když lidská mysl ustane ve své neustálé činnosti; když se vyprázdní a zbaví všech představ a pojmů, teprve potom se stává jasným zrcadlem, v němž se odráží nepopsatelné Božství.
Naši vážní a učení skeptici nám řeknou, že tyto du¬chovní extáze jsou pouhým rozrušením nervové soustavy. Jejich chladní bratři lékaři přičtou jim možná také podob¬nou příčinu, jako přílišný krevní tlak nebo kdoví co ještě. Jiní budou tyto záznamy mylně považovat za introspektivní rozjímání samotářského snílka. Ale spíše než aby zavrhli tyto krátké pohledy na vznešené možnosti člověka zavrže¬níhodným předsudkem neporozumění, udělali by lépe, kdyby připustili, že to jsou věci příliš zvláštní, než aby je svými intelekty mohli sledovat a prozatím je vypustili z mysli.
Možná že se sejdou lidé ve vážné a slavnostní tajné schůzce, aby tato tvrzení prozkoumali. Udělali by však lépe a moudřeji, kdyby prozkoumali každý sám sebe. Neboť za¬žití věčné bytosti v nás dlící je vlastním jejím nejlepším dů¬kazem.
V člověku, který sleduje tuto stezku sebeanalýzy či sebeanalytické meditace, se ozve poprvé vedení jeho intu¬ice následujícím zvláštním způsobem. Když počne pociťo¬vat vedení do nitra, které určitě vznikne v hloubi jeho bytosti, když se počne tomuto tažení zcela poddávat a nechá stáhnout své vědomí ještě hlouběji do sebe a když z vlastní vůle obětuje své osobní myšlenky, vzpomínky a city a nechá je utopit v neosobním proudu života, který sám od sebe tajemně vznikl, když se podrobí tomuto vedení, bude veden až přes práh sebepoznání do vnitřní komnaty, kde ho očekává jeho pravé Já. Ale jakmile jednou prožije byť jen chvilkovou zkušenost tohoto druhu, pochopí něco z toho, co míním, když mluvím o duchovní bytosti člověka. Pozná, že se dostal do nádherného, úžasného stavu bez použití pěti smyslů, dokonce i bez snění; že prožívá něco, co jest skutečné a přetvářející a co nikdy předtím nezažil.
V chrámovém tichu duše pocítí, že i jen myslit zna¬mená svatokrádežný hluk. V této vznešené náladě odhalí přítomnost svého vyššího Já, pozná, že za tuto svoji výsa¬du může nejlépe zaplatit tím, když shromáždí veškeré myšlenky na svatý oltář a obětuje je. V tomto zvláštním okamžiku intelekt sám sebe dočasně spaluje a z jeho pope¬le vychází fénix pravého Já, nezmírajícího Nadjá člověka.



Kapitola osmá
PROBUZENÍ K NADJÁ
Kdokoliv trpělivě prováděl meditační cvičení pře¬depsaná v této knize a propracoval se tak k vnitřnímu kontaktu se svým vyšším Já, nebude již muset opakovat toto cvičení týmž způsobem, kterým je dosud prováděl. Po¬drobná analýza sama sebe, která byla břemenem jeho často opakovaných pokusů, přestane být nutnou a bude konečně nahrazena rychlým stažením mysli do nitra, které nastane brzy potom, když žák sebere své myšlenky a celý se uvede do klidu. To znamená, že jakmile jednou dojde k silnému vnitřnímu přesvědčení, že tělo, city a intelekt nejsou jím samým, nemusí již opakovat techniku sebeanalýzy při me¬ditacích. Musí pouze cvičit dechové cvičení, které již bylo popsáno, a potom uvést svoji mysl do stavu polotázacího, polomodlícího, který je popsán v předešlé kapitole. Po potřebné přestávce pokojného očekávání přijde obyčejně odpověď Nadjá a žák dočasně vstoupí do stavu částečného nebo úplného vnitřního osvícení. Po krátké chvíli bude stát tiše ve středu své bytosti, zanechav zcela všech mrzutostí a třenic osobního života a vraceje se do vědomé celistvosti.
Proud klidu mysli ho konečně vynesl nad intelekt.
Cestujícího po této tajné stezce nedovedu daleko přes tento práh. Cokoliv se mu od této chvíle přihodí, bude jeho osobní záležitostí, a jestliže měl tolik odvahy a trpělivosti, aby došel až sem, přitáhne k sobě správné vedení, které by dále potřeboval. Málo lidí vůbec kdy pokročí dále do této mystické říše, neboť většina odvážlivců se zdržuje na tomto prahu, jsouc spokojena jeho andělským jasem, duchovním teplem a nevýslovným mírem.
Ale potom je nutné dát varování. Jestliže má žák za to, že jsem poskytl v předcházejícím náčrtu "Tajné stezky" dojem, že sebepoznání je věcí, kterou člověk ovládne pou¬hým prováděním jistých cvičení, uposlechnutím jistých pravidel nebo studováním jistých myšlenek, právě tak jako člověk ovládne nějaký světský předmět jako gymnastiku těla, nevytvořil si v tomto případě správnou představu o tom, co se vyžaduje. Nálady, které musí vyvolat, jsou tak jemné a delikátní, že je zapotřebí něco víc než pouhé dodržení předepsaného systému. A opatřit si tuto po¬slední, ale důležitou tvořící část, je nad žákovy síly.
Probuzení k duchovnímu vědomí je něco, co se ne¬může vyvinout jen mechanickým a odměřeným systémem. "Umění se vytváří samo," prohlásil Ruskin, a zrovna tak je tomu s duchovností. Aspirant provádí jistá cvičení, ať jsou to meditace nebo relaxace, ať sebepozorování nebo sebepři¬pamatování, dále provádí úsilí tázavého přemítání a jedno¬ho dne pravé vědomí přijde k němu tiše, jemně, ale jistě. Tento den nelze předem určit. Může se dostavit brzy potom, kdy žák počal provádět své úsilí, nebo může přijít po dlouhých letech zklamávající snahy a boje... Neboť zá¬visí na projevení se Milosti Nadjá, síly to hlubší, než je žá¬kova osobní vůle, síly, která se nyní počne zúčastňovati této nebeské hry. Ale jakmile počne jednou Milost na člověka působit, není již uniknutí. Tiše, postupně, ale zřetelně ho táhne dovnitř.
Slovo "milost" neužívám příliš rád. Má tolik nepří¬jemných a nepřesných teologických spoluoznačení, že kdybych mohl nalézt slovo lepší, zavrhl bych je. Lepší výraz však nemám. A proto se budu snažit o výraz, založe¬ný na zjistitelné duchovní zkušenosti, a nikoliv na slepé víře.
Milost je základní prvotní potřebou k osvícení. Sami si ji nemůžeme opatřit. Může vám ji dáti jenom vaše Nadjá nebo pravý adept. Milost může s nečekanou náh¬lostí sestoupit na člověka, který žil životem, jaký by svět označil slovem "hříšný", a může velmi rychle změnit jeho srdce, mysl a vědomí. Milost se může oddalovat člověku, který strávil dvacet let studováním ohromných svazků lite¬ratury náboženské nebo filozofické. Její působení je často pro ostatní lidi zastřené, někdy náhlé a tajemné a často skryté. Přes to vše není však silou nevázanou; má své zá-kony a způsoby činnosti, ale jenom pravý adept má možnosti všechny tyto zákony a cesty si zajistit a ovládnout.
Abychom tuto milost dostali, musíme o ni žádat Tím není řečeno, že se toto žádaní děje pouze slovní činností. Některým to může postačit, avšak u jiných lidí žádost může býti vyslovena pouze mentálně. Ale většina z nás o ni musí žádat celým svým životem. Celý běh naší činnosti, naše oběti na této květnaté stezce a dokonce i naše oběti času měly by ukazovat a vyjadřovat tuto veli¬kou touhu. A můžeme dokonce být přinuceni klesnout na kolena v neočekávaných hodinách denních nebo nočních, abychom se modlili o dar Světla. Stane-li se to, neodporuj¬te tomu, ani toho nelitujte. Poddejte se tomu, a cítíte-li sklon k pláči, když se modlíte o Milost Nadjá, pak nechte slzy téci tak hojně, jak přicházejí. Nezadržujte je. V pláči při prosbě o sestoupení vyšší moci je velký duchovní uži¬tek. Každá slza rozpustí něco z toho, co stojí mezi námi a duchovní jednotou. Nikdy se za takové slzy nestyďte, neboť tekou za dobrou věc.
Slyšel jsem o několika málo lidech, kteří získali Mi¬lost bez námahy a oběti. Těch několik lidí, kteří ji dostávají zdánlivě jako náhlý dar, spadlý z nebe, netvoří žádnou vý¬jimku v pravidle žádání. Jenomže jejich touha byla pronᬚena a vyslyšena v některých dřívějších existencích, v dřívějších "vtěleních". S touto věcí má také co dělat osud a poskytuje svoje detailní vysvětlení zdánlivě chybného chování jenom těm pronikavým duším, které si vydobyly jeho tajemství.
Když Milost povstane z našeho vlastního Nadjá, toto vysílá v srdci jisté nutkání a vede naše myšlenky jistými cestami. Staneme se nespokojenými se svým životem, tak jak je; počneme toužit po něčem lepším, začneme pátrat po vyšší Pravdě, než byla víra, která nás dosud držela. Domní¬váme se přirozeně, že tato změna byla způsobena vyvíjejí¬cím se intelektem nebo někdy změnou prostředí. Ale tak tomu není. Zastřeno za tajemstvím Života pohybuje se ne¬viditelné Nadjá, vznešená Bytost, která tímto zvláštním způsobem přerušila náš smrtelný spánek. Samo hledání Pravdy bylo prostě hledáním Nadjá. Možná že najdeme důstojnější životní filozofii a přijdeme tak trochu blíže pravé¬mu sebepoznání. Ale povznášející myšlenky a nálady tohoto období proměny - ať trvá týden nebo několik let - jsou pouze projevenou Milostí, nebo, mohu-li to paradoxně vyjádřit, výsledkem vnitřního pohybu, konaného Nehybným.
Je těžké pochopit pravdu, že volání probouzející sil¬nou touhu musí přijít k nám; my sami ho nerozezvučíme vlastní touhou a snahou. Musíme se vrhnout na zem k nohám pravého Já a modlit se o jeho Milost. Když se v našem srdci probudí onen oheň božské touhy, můžeme podle toho poznat, že nám bylo dáno trochu Milosti.
My, kteří jsme služebníky onoho vysokého krále, musíme čekat na jeho náladu; milost je dar, znak přízně, který se musí přijmout z rukou Boha v našem nitru. Nemů¬že však sestoupit v libovolném okamžiku. Obyčejně při¬chází, když jsou potřebné tělesné podmínky, prostředí a zkušenosti zralé. Duch si sám volí svůj čas, neboť:
"Nemůžeme z vlastní vůle rozdmýchati
Oheň, který je v našem srdci:
Duch vane a přitom je v klidu,
Duše obývá tajemno."
Matthew Arnold
Zrání duše se děje k tomuto hlubokému zážitku spo¬jení s Nadjá postupně jako zrání ovoce. Jakmile je však vzrůst dokonán, sjednocení zalije duši náhlým přílivem a člověk je skutečně znovuzrozen.
Jsou jisté základní zkušenosti, které člověk nikdy ne¬zapomíná. Jednou z nich je první den, kdy poprvé miluje ženu. Den, kdy přistane na cizím břehu, je druhou takovou zkušeností. A chvíle, kdy prolomí poprvé kuklu bytosti, aby se vynořil jako vědomá duchovní jednotka - zážitek to ze všech největší, je třetí takovou zkušeností.
Nadjá neklade na člověka žádný jiný požadavek, než aby otevřel svůj vnitřní zrak a spatřil jeho existenci. Ale přitom je den tohoto poznání nejvznešenějším dnem celé¬ho jeho života, neboť tohoto dne stane na okraji věčnosti.
To je pravý důvod zrození člověka; nezrodil se jen proto, aby spravoval boty nebo kupčil se šaty. Jestli se vyhne této božské zkušenosti, Příroda ho přece jen nene¬chá uniknout. Avšak Příroda nespěchá. Někde ve své prostorné říši ho jistě chytí a přinutí, aby splnil její tajný účel. Kdokoliv se zaměstnává vnitřním hledáním, není žádným snílkem; jde prostě časově napřed a dělá dnes to, co davy budou musit udělat zítra.
Pamětihodná je vznešenost onoho okamžiku, kdy člověk spatří poprvé božství, které ho obklopuje, ale které je paradoxně v jádru jeho bytosti. V "extázi ticha", jak to nazval Robert Brocke, pozná člověk, kým skutečně je. James Rhoades to vyjadřuje ve svém krásném verši:
"Jsem Tvé svítání, ze tmy vysvobozující:
Jsem hlubina, kde zármutek tvůj přestane;
Buď tich, buď tich a věz, ze já jsem Bůh:
Poznej jen mne a pak buď v míru.
Vymaž ten záznam na pergamenu v sobě,
Který byl psán naň časem.
A na vyhlazený povrch napiš znovu:
"Já jsem vševědoucnost, Spravedlnost a Odpočinek."
"Jsem samoten; jen ty jsi ve mně;
Já jsem proud života, který tebou plyne.
Jsem vším, co je, a vyplňuji prostor;
Jsem čisté Bytí, skrz něž všechno jest.
Ano, já jsem Duch: v hloubi tebe dlím:
Jsi-li vědom mé přítomnosti, je vše dobře;
Jen toho se drž:
Tys vlastním nebem svým."
Z Ticha
Jakmile jednou trochu pootevřeme bránu mysli a ne¬cháme do ní vproudit světlo, tu se nám zjeví tise význam života. Tato brána může být otevřena jen jednu minutu, anebo hodinu, ale v té době odhalíme ono tajemství a ani svízel a zármutek nemůže nám vyrvat toto neocenitelné poznání. Slova umlkají, snažím-li se vyjádřit onen význam života, ale kdokoliv pocítil, jak se celá jeho vnitřní bytost rozpouští do tajemného nekonečna při takové meditaci, což je výsledkem neustávající touhy nebo milosti některého adepta, pochopí tuto myšlenku, kterou se chabě pokouším vyjádřit.
Toto osvícení srdce a mysli je nejpodivuhodnější chvílí v životě muže nebo ženy. V tiché přítomnosti oné mocné síly duše kráčí po špičkách.
Nalezněte sebe - své Nadjá a počnete odhalovat vý¬znam života a tajemství vesmíru. Za každým z nás je toto Nadjá, klidné jako nezčeřená obloha, moudré nastřádanými zkušenostmi mnoha miliónů let existující Přírody, oplývají¬cí mocí dát vám to nejlepší, co život může nabídnout. Dovolte, abych uvedl slova jednoho muže, který si toto Nadjá zcela uvědomoval, jednoho pokorného tesaře, ze kterého se stal učitel, který putoval po březích Galileje s několika žáky před více než devatenácti sty lety. Říkal jim: "Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno."
Tato slova jsou dnes právě tak pravdivá, jako byla tehdy. Bůh - člověk, který je pronesl, zdánlivě odešel z na¬šeho středu, ale božské pravdy, které hlásal, navždy zůsta¬nou s lidským pokolením.
Ti z nás, kteří nahlédli těmito dvířky naší vlastní by¬tosti, jsou ohromeni. Užaslí ustupují před nevyzpytatelný¬mi možnostmi Nadjá. Člověk jako duchovní bytost má schopnost vědění, které je nekonečné, a zdroj štěstí, který je překvapující. Má v sobě božskou nezměrnost, přitom však je spokojen potulovat se nadále z místa na místo a zabývat se malichernostmi svého malého kousku života, jako by byl pouhým lidským hmyzem.
Když člověk dosáhne vrcholu Pravdy, může se rado¬vat ze svého vlastního bytí, může ze sebe sama získávat ono štěstí, které až dosud hledal mezi zevními věcmi. Pravda, krása, mír, moc a moudrost všechny jsou pří¬vlastky Nadjá, toho Já, které čeká, abychom je nalezli. Božské Já uděluje nám všechen idealismus, inteligenci a ušlechtilost, které jsou v nás. Musíme se však naučit pravé¬mu významu slovesa "být".
V hlubinách naší zázračné bytosti můžeme odhalit, že jsme částmi velkého života, jehož stav je věčný mír, jehož účel je naprosto dobrotivý a jehož existence nemůže nikdy zaniknout.
Ano, toto je pravý "rodný" domov každého člověka. Tento stav, kde není čas, ve kterém odhalíme sami sebe, byl indickými mudrci krásně popsán jako "Věčné Nyní".
"Kdo zná svoji vlastní podstatu, zná nebe," prohlašo¬val Mencius, čínský žák Konfuciův.
Duchovní Já člověka zůstává nezměněno a nerušeno ve vší své vznešenosti, zatímco jeho osobní já prochází těmi největšími změnami osudu. Je to nezničitelný element v člověku, tichý a věčný Svědek, k němuž člověk musí jednoho dne přijít, aby mu složil slib odevzdanosti. Je to světlo, které žádná moc na světě nemůže uhasit. Je to nesmrtelný duch člověka, shovívavý a láskyplný, nádherný a neměnící se.
Jsme právě tak blízko Bohu v našem nitru, jako bu¬deme vždy v budoucnu. Vše, co musíme učinit, je pokus, poznat tuto skutečnost vlastní zkušeností. Duše sedí potají nad svým velkým pokladem; pojďme tedy odpočinout do středu své bytosti a odhalme diamanty a rubíny, které jsou tam skryté.
Nadjá je pravou bytostí, božským obyvatelem tohoto těla. Tichým svědkem uvnitř lidských prsou. Člověk kaž¬dým okamžikem žije v přítomnosti tohoto božského Já, ale závoj nevědomosti visí přes něj a zakrývá jeho zrak a cit. Ospravedlnit tuto nauku je jednou z nejobtížnějších věcí. Jak vysvětlit člověku smrtelnému, starostmi usouženému, že duchovní Já může existovati v klidu a jasu odděleně, so¬běstačné, nedotčené a nespoutané jakýmkoliv zevním stavem? Obávám se, že toto tvrzení se musí zdát bláznivé člo¬věku, který se chvěje při zprávách o neštěstí anebo se roz-veseluje při přílivu zevního štěstí. Jak se mohu odvážit mu říci, že sám sebe hypnotizuje a uvádí do zoufalství nebo do povznesených nálad, a přitom paradoxně zůstává prost obojího? "Praktický" člověk světa se tomuto tvrzení vy¬směje, zatímco teologové je mohou odmítnout.
Existuje pouze jediná myšlenka, konečná odpověď na tuto záhadu, způsobující zmatek, jedna nejvyšší autorita, na kterou se můžeme obrátit o rozluštění. A to je autorita naší vlastní osobní zkušenosti, vlastního poznání z prvé ruky, že tyto věci jsou pravdivé.
Znalost Já je absolutní a nejpodstatnější základnou pro poznání Pravdy. Naše první a nejpřednější myšlenka o jáství je vyjádřena tím, že říkáme "já". Vystopujte tuto myšlenku k jejímu prameni, a až naleznete to, z čeho vzni¬ká, naleznete Nadjá, Pravdu, Moudrost, Boha.
Někteří lidé namítnou, že vnitřní svatostánek je zaha¬len temnotou a že vnitřní cesta k němu je neschůdná. Ne¬dejme se zastrašit takovými obavami! Svatyně není neproniknutelná, a jestliže se zdá, že je málo těch, kteří ji nalezli za dnešních dnů, je to proto, že je málo těch, kteří ji začali hledat.
Pravda je vepsána do organismu člověka stejně jistě jako v inspirovaných knihách. V nesmírné společnosti vesmíru člověk zaujímá lepší postavení, než si dosud uvě¬domuje. Většinou je to v okamžicích tajného klidu mysli, kdy mu přicházejí pokyny, vyjadřující vznešenost, která je vrozená jeho duši.
Tato moudrost je nejstarší moudrostí na světě. Dale¬ko v minulosti, kam až mohou nahlédnout naši nejpředněj¬ší myslitelé, dříve ještě než bylo první pero přiloženo na papír, věky před Buddhou a Zoroastrem, byla tato jediná a prostá pravda, že se člověk může vědomě sjednotit s božstvím, zatímco dlí v těle, sdělována těm, kteří po ní dychtili.
Univerzálnost zkušeností, kterou jsem popsal, je vě¬rohodným tvrzením skutečnosti. Písemnictví všech zemí, filozofie a náboženství všech dob přinášejí svědectví o její pravdě... Objevuje se na stránkách řeckého Platóna a ame¬rického Emersona; lze ji nalézt ve filozofiích římského Po¬rphyra a německého Fichteho, tvoří svatozář učení Ježíše a osvěcuje slova indického Buddhy.
Pro pravého zřece jsou všechny víry stejné; ti, kteří hlásají víru Buddhovu, nejsou méně vítáni než ti, kteří hlá¬sají víru křesťanskou.
"To, že lidé chovají společnou myšlenku duchovního rozvoje, řadí je všechny v jedno náboženství. Je to vždy něja¬ký nízký přídavek, který tvoří rozdíl sekt. Myšlenka se setká¬vá s myšlenkou přes nejširší propasti času a naprosto svobodně. Vím například, že Sa'dí kdysi choval tutéž myšlen¬ku jako já a od té doby nemohu nalézt žádného podstatného rozdílu mezi Sa'dím a mnou. On není Peršan, nežil v dávných dobách, není mi cizí. Identitou svých a mých myšlenek žije dosud," řekl pravdivě David Thoreau.
Různí lidé v různých zemích dali této tajné zkuše¬nosti různé názvy. Někteří křesťané ji nazývali "spojení s Bohem", zatímco indičtí světci ji nazývali "sjednocením s duchovním Já". Někteří filozofové ji popisují jako "pono¬ření do nekonečna", jiní jako "nalezení Pravdy". Název není důležitý; moudří lidé se nebudou nikdy o něj přít, neboť slova pouze naznačují, ale nemohou popsat plnost to¬hoto zážitku.
Indický a hebrejský mystik, platonický i pythago¬rejský filozof, čínský i křesťanský mravouk, ti všichni mluví jednou řečí, kdybychom jim jen správně rozuměli. Ať jsou náboženské víry jakkoliv rozdílné, ať jsou teologické nauky jakkoliv početné, Bůh byl, je a může být jen Prvopo¬čáteční Jeden.
Pravda je duchovní bílé světlo, které dopadá na hra¬nol lidstva a láme se do mnoha barev, jimiž ji jednotlivci vyjadřují. A tak zážitek poznání Pravdy je stejný po celém světě; co se liší, je jen způsob jeho tlumočení.
Někteří lidé mohou namítat, že svět obdržel zmate¬nou směs zpráv od svých mystiků, od těch, kteří tvrdí, že "vešli dovnitř", přitom se však vracejí s různícími se zprá¬vami o tom, co zažili, čeho byli svědky, co cítili a co po¬chopili.
Přimíšení náboženských dogmat a špatné tlumočení osobních zážitků utvořilo spoustu zmatených nauk, které v souhrnu bývají nazývány "mystika". Neschopnost za¬ujmout přísně vědecký postoj k celé věci je odpovědná za zatemnění prvního účelu meditace. Za tímto účelem byly sestaveny různé "cesty", ale množství úzkoprsých lidí s malým obzorem si spletlo cestu s cílem. Meditace, jóga, mystika atd. mají jeden základní účel, ať předpojatí nadšen¬ci a chybně chápající přívrženci říkají co chtějí. Tento účel je: způsobit krátké spojení v proudu myšlení, aby bylo možno spatřit skutečnost, kterou myšlenky zakrývají. Jinými slovy řečeno, pokročilá náboženská cvičení, metody medi¬tační, extatické uctívání svatých atd., to vše je prostředkem napomáhajícím člověku zpomalovat proud myšlenek, až se nakonec jejich pohyb zastaví úplně. Lidé sektářsky založe¬ní budou ovšem mocně oponovat, ale jejich popírání je prostě popíráním skutečných fakt. Jenom zralé a pronikavé duše tuto pravdu vidí. Jen tací zralí lidé, kteří si ujasní svoje vědomosti o tomto předmětu a jeho chápání, mohou uniknout duchovní mlze, ve které se pohybuje většina žáků a oddaných stoupenců. Jen oni vědí, že určitá náboženská cesta, kterou by snad někdo sledoval, má méně co dělat s jeho cílem nežli mechanická metoda ovládání mysli, kte-rou bezděky provádí. Jedině oni vědí, že nepřítomnost ja¬kéhokoliv náboženského vyznání přináší člověku stejný úspěch, jako jeho zbožnějšímu bratru.
To, co pokročilý indický jógín zažívá jako nirvánu, je v podstatě týž stav, v němž pokročilý křesťanský mystik zažívá Boha. Jestliže někdo z nich při zaznamenávání nebo popisování tohoto vznešeného stavu připojí k němu něco z teologických nauk, zvláštních jeho rase nebo době, musí-me tyto přídavky přičíst jejich pravému prameni - osobním předsudkům nebo mentální jednostrannosti zřece - a niko¬liv osvícení samému.
Osvícení ve svých různých stupních je stejné pro všechny lidi. Každý mystik znovu odhalí týž skrytý po¬klad, ale jeho popis tohoto pokladu může být politování¬hodně různý, neboť i jeho rozumové a citové tlumočení je různé. Osvícení samo má různé stupně a v tom nejpo¬kročilejším stupni všichni zřeci dostávají stejnou zkušenost a dokonale se shodnou v jejím chápání. Ale takových šťastných a nadaných nesmrtelných jedinců je mezi lidmi jen málo.
Dočasné záblesky a zkušenosti mystické povahy se přihodily v každém století a v každé zemi; ale inteligentní tlumočení těchto zkušeností není tak hojné. Abeceda ma¬teřské školy každé víry byla zavlečena do těchto zpráv, a to, co přichází z Nekonečného a Univerzálního, je připou-táno k nějakému místnímu symbolu.
Naše doba vyžaduje rozumné a duchovní vysvětlení těchto věcí, a nikoliv vysvětlení nevědecké a nábožensko- materialistické. Zřeci zaznamenali naprosto pravé a skuteč¬né zážitky, zkušenosti jak psychické, tak i duchovní, a přitom se velmi liší ve svých výsledcích. Proč? Protože víry a přesvědčení, se kterými započali, minulé zkušenosti, které ovlivnily jejich osobnosti, to vše ovlivnilo interpreta¬ci jejich výsledků. Tlumočení tedy může být nesprávné, i když vnitřní zkušenost je zcela pravdivá.
Dopouštíme se chyby, že se pokoušíme postavit omezující plot kolem tohoto odhalení. Praví badatelé, avšak s omezeným obzorem nebo malou zkušeností, se po všechny věky pokoušeli stěsnat násilím tento obrovský oceán poznání Pravdy do malého prostoru nauky nebo víry. Ale to nelze udělat; když se jejich zkušenosti pro¬hloubily, sami poznali, že to není možné. Nevlídnost orto¬doxních církví nebo obtížnost vysvětlit takovou jemnou pravdu davům, je však často přinutily k mlčení.
Náboženské víry přicházejí a zanikají, kulty povstá¬vají a zvolna mizí, sekty nastoupí na jeviště světa na něja¬kou dobu, aby nakonec odešly, ale stará moudrost, zbavená svých oděvů vnějšího vyjádření, zůstává vždy táž, nezmě¬něná. Je nezávislá na rase. To dokazuje Američan Thoreau a Ind Šankara. Je neodvislá na stoletích - Rabíndranáth Ta¬- gore dnes a mistr Eckhardt před šesti sty lety. Nepodléhá podnebí. V kožešinách zabalený tibetský poustevník Mila¬repa, přebývající na ledové pláni, přichází nakonec ke stej¬né pravdě jako Plotinus, žijící v teplém podnebí egyptském. Tatáž vnitřní zkušenost inspirovala perské básně Dželaluddina Rumiho, právě tak jako inspirovala mysl jímající křesťanské verše Francise Thompsona. Inspi¬race z časné doby římské jsou souběžné s inspiracemi staré Číny. Podobnost ve všech těchto případech je úžasná, myšlenky jsou totožné, ale oděvy těchto myšlenek jsou nutně podrobeny osobnímu vkusu a rasovým zvykům.
Prosté a krásné výroky Ježíšovy obsahují jádro pod¬statného poselství Pravdy. Dobře je prostudujte a přijdete na to, že zcela souhlasí s výroky nebo písemnými záznamy jiných mužů, kteří byli zajedno s Nadjá. Všichni Mistři hlubokého duchovního poznání mluví stejně; jenom jejich klopýtající následovníci a profesionální teologové se neshodují a liší.
Domníváte se, že Bůh se zjevil lidem jen v oněch dnech dávné minulosti, když Kristus pobouřil vzdálený kout říše římské, nebo když Buddha chodil se svou žebrác¬kou miskou? Jestliže by se Bůh nemohl dnes znovu ukázat, potom jeho moc by byla podivně omezena a Absolutno by se pojednou smrštilo do něčeho konečného. Není lepší věřit, že On je stále hotov zjeviti se všem, kteří chtějí splnit podmínky, jež předcházejí zjevení? Věčný promlouval k člověku v minulosti a může k němu mluvit zase.
Kdo může vysvětlit, jaké čarovné kouzlo vrhali muži jako Kristus a Buddha několika slovy na svoje posluchače? Nadání řečnické to vysvětlit nemůže; intelektuální nadání také ne. Je zapotřebí něčeho víc nežli těchto dvou věcí k vysvětlení, proč jejich tiché pohledy pohnuly kamennými srdci, kterými by nemohla pohnout žádná vyřčená otázka. Je to nutno přičíst tomu, že měli nějakou tajnou sílu, která zároveň vzbuzovala pocit posvátné hrůzy a byla božská.
Po několik století bádali vzdělaní učenci neustále o Ježíšovi. Dopodrobna prozkoumali každý zlomek informace o Něm, každý pramen a každou listinu, která by mohla trochu ujasnit jejich názor na tajemného muže z Ga¬lileje. A nyní, téměř dva tisíce let od smrti "inspirovaného Žida", On zůstává stále neznámou, tajemnou a záhadnou postavou. Jeho životopis je utvořen ponejvíce z domněnek. Jeho osobnost byla zobrazena tisíci protichůdnými způso¬by. Jeho učení se používá k podpoře protichůdných institu¬cí. Ano, ačkoliv svět píše jméno tohoto podivuhodného muže dosud s jistou úctou a dosud jeho jméno ctí nad jaké¬koliv jiné jméno Západu, On stále zůstává tajemstvím.
Bez pomoci nemůže toto tajemství lidský rozum nikdy vyřešit. On přišel z božského Nekonečna k lidským kmenům, dal jim svatá slova a odešel. Takový byl zevní obraz. Neboť Kristus sestoupil na Zem z vyšší planety, která byla jeho skutečným domovem a která je daleko před námi v duchovním vědění, aby lidem přinesl požehnání a aby jim posloužil svou přítomností. Tento jeho sestup byl jeho pravým křížem, jeho skutečným ukřižováním. A ti, kteří ho upřímně hledají, mohou Ho dosud nalézt ve svých srdcích.
Ale božství nebylo pohřbeno s Ježíšem v hrobce. Což od té doby žádné svaté hlasy nepromluvily? Což nemůže¬me prozkoumat historii minulých dvou tisíci let a najít jména těch několika mužů, jejichž přítomnost a vzhled potvrzovaly jejich duchovní stav? Což onen hlubší život k nám stále nepronáší své vznešené pozvání?
Proč bychom měli ukrývat tyto prosté pravdy v komplikovaném podání? Proč bychom měli odívat tuto krásnou postavu Pravdy do hrubé pytloviny? Muži jako Ježíš a Buddha se nezdráhali vyjádřit své myšlenky v jasné úsečné větě a vysvětlit její význam jednoduchými slovy. Hlubší myšlenky mohou být vyjádřeny jednoduše, není vůbec zapotřebí vkládat je do suchopárných kimmerijských mystérií (* Kimmerijové byli mystickým obyvatelstvem neznámého severu, (poznámka překladatele)). Existují lidé, kteří s nesmírnou oblibou používají slov a frází, jež tvoří přehrady mezi Pravdou a jejím mentálním pochopením.
Na duchovní pionýry, kteří se odvážili pronést myšlenky odlišné od církevního učení, čekal kdysi kůl, ši¬benice nebo kříž, proto vznikla temná a tajná terminologie
mezi těmi, kteří kráčeli po této osamělé stezce. Ale pro středověké vyjadřování není dnes ve dvacátém století žádného oprávnění, ač je stále běžné v některých kruzích. Nejvyšší pravdy mohou nyní být odhaleny beze strachu před oprátkou nebo skřipcem; proč strašit prosté lidi, kteří hledají pravdu, hromaděním komplikovaných mystérií? V minulých dobách tato vnitřní otázka a její výsledky byly v uveřejněných knihách popsány v rouchu básnických, symbolických a alegorických frází. Takový styl byl dobrý pro lidi intuitivní, kteří měli schopnost z nich vyčíst něco, co neosvícený člověk by nikdy nevyčetl.
V přítomné době přišel čas mluvit otevřeněji o těchto

věcech. Žijeme v intelektuálním a vědeckém věku, kde soustava nauk musí být podána způsobem, který je vhodný pro dnešní úroveň inteligence lidí. Jakékoliv jiné podání způsobí, že takovéto učení bude považováno za básnický výtvor pro vyzdobení volných chvil.
Nadvláda vědy a zevšeobecnění vědění vypěstovalo lidský intelekt. A proto moderní vyjádření pravdy musí pů¬sobit přinejmenším stejně na lidskou mysl jako na srdce. Žádné duchovní poselství dneška nemůže zavrhovat potře¬by mozku, ale neměl by nikdy získat nadvládu.
My, kteří máme zkušenost z první ruky o úžasných silách meditace, musíme být připraveni utkat se s pochybo¬vačem na jeho vlastní úrovni a osvobodit toho, kdo je zajat¬cem primitivních pojmů, že člověk není ničím jiným než hmotným tělem a že celý svět nebyl utvořen z ničeho jiné-ho než z dávnověkého bahna. Nestačí mu říci, že naše hvězdy hořely při našem zrození o něco jasněji; musíme mu také ukázat, jak sám pro sebe může rozdmýchat větší svět¬lo. Ale bude-li i nadále zavírat oči k možnostem lidského života zde a nyní, nebude mít omluvu pro duchovní temno¬tu, která ho obklopuje.
Přesto však není v tom, co podávám, něco naprosto no¬vého ve smyslu historickém; jenom syntéza a podání těchto myšlenek v této knize jsou nové, ale vše, co nebylo vyzkouše¬no, je nové a tyto věci svět celkem nevyzkoušel.
Moderně vycvičená inteligence požaduje a musí do¬stat lepší podání pravdy, než jsou pouhá toužení nábo¬ženskomorální rozcitlivělosti.
Nesmíme také zapomínat, že učitelé, kteří přišli v mi¬nulosti, přišli k národům, jejichž mentalita byla od naší rozdílná, a že přišli v dobách, kdy hospodářské problémy průmyslové civilizace nebyly ještě tak ztíženy, aby deptaly všechno ostatní. Tito učitelé přišli k národům východním, které jsou přirozeně citlivější než národy naše, jejichž mysli jsou méně skeptické a méně neklidné a jejichž srdce jsou podle zvyku obrácena k náboženskému oddanému uctívání. Proto musí být jasno, že zřeci dneška a zvláště zřeci Západu by měli zapomenout podání minulosti, aby si připamatovali potřeby přítomnosti. Proto se budou snažit, aby dali pravdě výraz, hodící se pro tuto dobu. Takovýto výraz pravdy se již počíná utvářet v různých hnutích a kultech, byť jen částečně. A tak také v tomto učení du¬chovního hledání sebe je zapotřebí ukázat, jakou účinnost toto bádání v sobě má pro ty, kteří jsou v zajetí neustálého ruchu a činnosti moderního života, a jak prakticky lze užít základní pravdy, že pravé Já člověka je božské.

Kapitola devátá
CESTA BOŽSKÉ KRÁSY
Někteří lidé shledávají, že je jim téměř nemožno nastoupit tuto stezku vnitřní analýzy. Naneštěstí, ale nikoli nepřirozeně, jejich mysl není budována takovým způso¬bem, aby jim dovolila upnout myšlenky k takovému předmětu. Co mají tito lidé dělat?
I žák, který není oddán žádnému osobnímu učiteli, najde cestu z této těžkosti: začne se oddávat úmyslně rytmu inspirovaných děl uměleckých nebo bude pěstovat povznesené nálady, vzbuzené krásami přírodními, a bude šířit city nejvyšší úcty, kdykoliv je jeho duše jimi zalita působením těchto zevních vlivů.
Obraz namalovaný mistrovskou rukou, báseň od básníka, který je citlivý k duchovní stránce života, hra na housle génia jako Kreisler, procházka bezlistým lesem na podzim, zahloubání se nad leskem paprsků červnového slunce, dopadajícího na azalku, nebo pohled na starý kos¬tel v ubývajícím světle zapadajícího slunce - všechny tyto věci v člověku mohou navodit jemné city takového druhu, jaké nevyvolávají obyčejné činnosti života. V těchto chví¬lích, které si pamatujeme ještě dlouho po jejich uplynutí, je jistá duchovní síla. Je-li jich správně užito, mohou se stát Jakubovým žebříkem, vedoucím ze země k nebesům.
Napsal jsem již někde jinde, že inspirovaný umělec v dnešní době má úkol kněze, neboť se stává nástrojem onoho aspektu vyšší Moci, který se člověku jeví jako krása.
Umělec, spisovatel a hudebník se vtěluje do svého díla, a jestliže je občas požehnán vznešenými inspiracemi, snažil-li se rozezvučet duchovní strunu v umění své doby, seděl-li u nohou božské krásy nebo pravé moudrosti, potom podle stupně, v jakém se poddáte jeho vlivu, budete ony inspirace sdílet s ním.
V životě každého jednotlivce jsou okamžiky, kdy v něm účinek umění a přírody vyvolá nezapomenutelný pocit velké¬ho klidu nebo proudící příliv blaženosti, který ho zcela zapla¬ví. Co leží za oněmi extatickými okamžiky?
V těchto chvílích člověk stanul u brány ducha, ač o tom neví. V přítomnosti nějaké uchvacující přírodní sce¬nérie je mu bezděčně připomenut jeho pravý duchovní domov; tak velkolepý a krásný! Člověk miluje jasná oblaka na obloze a zlaté západy slunce, míruplné lesnaté kraje a klidná jezera, neboť mu připomínají jeho duchovní původ. Těmito hlasy k němu promlouvá krása: "Toto je velkole¬post, již máš vnitřně dosáhnout." Jsou to hlasy, volající k němu z jeho duchovního domova.
Někdy, například při naslouchání hluboce inspirující hudby, ušlechtilým melodiím Bachovým nebo čistým pís¬ním Mozartovým, nebo při pohledu na nějakou zajímavou přírodní scenérii, člověk dostává náznaky vyššího života. Hudba, nejupřímnější ze všech umění, je nejvěrnějším prostředkem k duchovnímu výrazu. Ale běda, člověk nezná vznešenou podstatu těchto návštěvníků a oni v jemných vibracích plynou do dálky. Kdyby člověk měl čas a touhu věnovat pozornost jemným myšlenkám, které se nahrnou po chvilce posvátné úcty a údivu, mohl by být i průměrný člověk postupně osvícen.
Veškeré umění je pouze symbolem vedoucím ke sva¬tostánku zlatého ohně; veškeré jemu vtisknuté inspirace jsou pouhými tenounkými závoji, které přikrývají nahé tělo Pravdy.
Ti, kteří se pokoušejí shromáždit do svých myslí svě¬tovou žeň tištěné krásy a moudrosti, jsou k tomu puzeni intelektem, který přichází z daleka. Neboť hledí-li oči na stránku, napsanou literárně umělecky a třpytící se zlatými duchovními myšlenkami, zažívá člověk tajemný pocit, potvrzující to, co čte.
Když přijdete do domu skutečně inspirovaného spi¬sovatele nebo hudebního skladatele a vstoupíte do jeho pokoje, nevidíte pouhou pracovnu, nýbrž skutečnou alchymistickou dílnu. Což není on osamělým kouzelníkem, sedícím uprostřed olympských cest a pozorujícím panorá¬ma života jako někdo nezúčastněný? Čím jiným je jeho pero než divotvorným proutkem kouzelné moci, který vy¬volá skrytý svět neočekávané nádhery před našima světskýma očima? Nejsou popsané listy, které pokrývají jeho stůl, tajemnými papíry, které zachovávají posvátná slova styku s vyšší mocí?
Když se spisovatel chopí svého pera a třímá je jako kouzelný proutek, krouže jím nad naší atmosférou a pro¬měňuje těžkou noc, která nás zakrývá, ve vzrůstající svítá¬ní, stává se, třeba jen malou chvíli, stejně mocným kouzelníkem, jací bývali za starých dob. Magikové oněch dob snažili se mávnutím proutku přivést lidi k vidění toho, co si přáli, aby viděli. Dotkli se jím semínka a stal se z něho strom, anebo kolem sebe ovinuli plášť neviditelnos¬ti. Nyní však jsme odložili tyto neohrabané efekty a snaží¬me se do mysli člověka vložit jemná kouzla ničím tajemnějším, než je prosté pero.
Četl jsem knihy, které moji mysl naplnily zlatými obrazy takové zvláštní moci, že jsem ztratil pocit osobnos¬ti a splynul jsem s klidným nekonečnem. A kdo nečetl knihu, ve které intenzívní vidění pisatele tak působilo na jeho myšlenky, že probudilo starou vymizelou civilizaci před čtenářovým zrakem?

Žák, který shledává, že je nejvíce pohnut velkou lite¬raturou, měl by si vzít knihu nebo nějaký odstavec z knihy, který na něho hluboce působí, přináší s sebou dech inspirace a má na něho zřejmě povznášející účinek, přicházející téměř se silou nějakého poselství z vyšších oblastí. Jestliže se žákovi líbí veliké básnictví a je schopen pocítit jeho moc takovou inspirací, nalezne v některých básních, uchvacujících mysl, od Francise Thompsona nebo v sonetu od Shelleye, nebo v lyrické básni od Keatse anebo v některém ze zářících veršů mého nadaného irské¬ho přítele "A. E." (George W. Russel).
Jestliže žák dá přednost próze, pak má k dispozici několik skvělých esejistů, spisovatelů, kteří rozdmýchávají jiskru tvůrčího umění a zaplavují vznětlivou lidskou imaginaci. Například Emersonův esej o spoléhání na sebe sama obsahuje přinejmenším alespoň sto vět, které lze cito¬vat. Je jedním z nejpůvodnějších a nejhlubších myslitelů moderní doby. Jeho obsažné myšlenky padají jako kousky zlata z jeho pera. Prodlete s ním jednu hodinu a jste přijati do společnosti Velkých. Vstupte do jeho vznešených nálad a vstoupíte do atmosféry, připomínající Upanišady, Tripi¬taky, Nový Zákon a knihy platónské; budete dýchat Pravdu od samého počátku. Nevyhýbá se žádnému argumentu a staví se tváří v tvář každé myšlence; chce drsnou pravdu o věcech a nic menšího. Jeho posvátné stránky inspirují do posledních písmen.
Může-li žák věnovat svoji sympatii starým písmům, nalezne ve vznešených výrocích Ježíšových, v rozhovo¬rech Buddhových a v překladu indické Bhagavadgíty ne¬boli "Písně Pána" prameny hluboké pomoci.
Nechť si žák vybere odstavec nebo zlomek z těchto či z kterýchkoli jiných starých nebo moderních knih, který na něj nejvíce působí, a ať nad ním nechá své myšlenky přebí¬hat s citem uctivosti a se snahou, abych tak řekl, vysát z něho jeho význam, nechť usiluje vstoupit do duchovního rytmu nebo mentální délky vlny, která onu pasáž zrodila. To ať dělá co nejpomaleji, s tím největším zaujetím, jakého je schopen, přidržuje srdce právě tak jako mysl ke zvolené pasáži, zatímco se slova chvějí v jeho duši.
Nečtěte jen slova; čtěte také myšlenky, které jsou za nimi.
Soustřeďte se při čtení! Čtěte zvolna, nechávajíce každé slovo ponořit se do svého vědomí. A přitom, jak se ponořuje, nechte jeho význam také vejít do vaší mysli. Opakujte každé slovo myšlenkově takovým způsobem, že se vlastně stanete jejich autorem, jejich tvůrcem. Vy sami tvořte si věty a odstavce, - to jest tvořivé čtení. Přináší do mlýna vaší mysli melivo a potravu vašemu mozku. Takové čtení se doslova vrývá do vašich myšlenek. Uvedli jste svoji vlastní mysl k práci, k přemýšlení po cestách, nazna¬čených autorem.
Základní věcí je soustřeďovat se na nějakou abstraktní představu, větu nebo verš, které je žák schopen zažít ve své mysli mocným způsobem a které se hluboce ozývají v komnatách jeho duše. Musí si zvolit takové pasᬞe, které mají na něho tento účinek, třebaže v nich jiné osoby nalezly pouhá slova. Musí cítit přítomnost inspirují¬cího elementu v těchto pasážích, zcela nezávisle od literár¬ní ceny takové prózy nebo básně.
V takových knihách jsou odstavce, které v nich vy¬vstávají jako hory. Jsou to pasáže, které spisovatel psal moudřeji, než sám věděl, které byly napsány, řekl bych, pod vlivem inspirace jeho duchovního Já.
Tyto kouzelné a okouzlující chvíle, kdy jste uneseni náladou vznešeného klidu nebo pocitem podivu nad úryv¬kem spisu, který vás cele překonává, který je duchem pře¬tvořeným v slova, tyto chvíle musí být pozorovány a podchyceny v jejich nejhlubším okamžiku. Tyto vznešené city nesmíte rozptylovat, nýbrž máte je spíše s láskou cho¬vat jako věci největší ceny. Nesmíte od nich odběhnout k dalšímu dojmu. Musíte přidržet svoji pozornost k této ná¬ladě. To je vznešený a vážný okamžik, kdy kniha může být odložena, neboť vykonala své dílo. Ustaňte a připravte se projít nádhernou branou symbolu do hvězdnatého světa za ní. Jestliže však je brána zavřená a její závory příliš skryté vaším očím, nezoufejte; chvilku ustaňte a modlete se! Možná že skrytý strážce prahu vyjde se svým jednodu¬chým klíčem a odemkne zastíněný vstup.
Ustaňte v tomto tajemném okamžiku a počněte provádět cvičení klidného dechu dříve uvedené a pak sledujte instrukce, dané o probuzení intuice.
Žák může do tohoto elementu proniknout také jinými cestami. Musí si zvolit takový prostředek, jehož sílu nejvíce pociťuje. Není proto nutné číst knihu, neboť našim cílem je pouze vyvolat vznešenou náladu, uvolnit mysl aspoň na chvíli od všech osobních záležitostí a odvrátit ji od obyčejného běhu světských činností. Žák může dosáhnout stejného výsledku při poslechu hudby, komponované skutečným géniem. Jeden člověk dosáhne této vnitřní nálady nad knihou, jiný při hudbě atd. Základní věcí je vydobýt užitek z této povznesené nálady způsobem, naznačeným v předešlém odstavci.

Kapitola desátá
EVANGELIUM INSPIROVANÉ ČINNOSTI
Můžeme přenést takovéto neobvyklé myšlenky do všedního života?", budete se ptát. "Nemůžeme opustit svět, nemůžeme opustit naše Londýny a věnovat se kontemplaci v samotě; máme své dluhy, které musíme zaplatit Admeto¬vi, a naše nohy jsou přikovány k životu, zatímco je splácí¬me," budete si stěžovat. "Svět je drsný a tvrdý a nemůžeme použít takových prázdných nauk, jako jsou vaše. Nemůže¬me se uživit na stravě z mraků. Bude vaším závěrem, že vaše filozofie je možná výborná pro ty, kteří pohodlně sedí u svých krbů. Ale jak může pomoci nám, kteří se dřeme do úmoru ve společnosti lidí praktických?"
Tyto otázky nasvědčují velmi špatnému chápání, z čeho sestává pravá duchovnost. Odpovím na ně tím, že položím jinou otázku.
"Byli jste někdy chyceni oním tropickým větrným vírem, který se pohybuje s děsivou silou?"
Shledáte, což je dosti podivné, že v samém středu větrného víru je místo naprosto klidné a nedotčené. Tak také člověk, který zná sama sebe, dosáhne mentální rovno¬váhy a zůstane nepohnut uprostřed horečnaté činnosti světa. Jeho nejvnitřnější bytost dlí klidně v nerušeném od-počinku, ať víří kolem něho jakýkoliv vír života, ať koná jakoukoliv práci a ať jeho intelekt zaměstnávají jakékoliv myšlenky.
Pravda je velmi často považována za výsadu snivě přemýšlivých lidí, ztracených ve zbožných a filozofických snech. Že by měla být uvedena v pole působnosti lidí světsky činných, je nápad, jehož splnění se zdá být pochyb¬ným, ale dějiny nám to nezřídka ukázaly jako skutečnost
Lze spojit moudrost tohoto světa s moudrostí věcí božských? Proč ne? Proč by například nemohl být duchov¬ní badatel sloučen s obchodníkem? Znám jednoho majitele chemické továrny v jednom provinciálním anglickém městě, který se o to pokusil. Celá jeho organizace, jeho la-boratorní a kancelářské zařízení, jeho reklamní metody a jeho výrobky jsou mezi nejlepšími a nejmodernějšími v tomto oboru. Se svým velkým počtem zaměstnanců za¬chází na základě Zlatého Pravidla. Vychází jim rozumně vstříc, což způsobuje, že i oni mu vycházejí vstříc. Každé¬ho večera, než se uloží k odpočinku po námaze a denním plahočení - protože to je jediná chvíle, kterou si může uvol¬nit -, odejde do tichého koutku ve svém domě a věnuje ne¬rušenou půlhodinku klidu mysli, v níž nalézá a z níž čerpá vznešený mír a podpůrnou silu, která inspiruje jeho činnost v následujícím dni a která mu umožňuje udržet si tajnou svobodu ducha uprostřed mechanizace světa. Toto své pra¬videlné cvičení uvedl v naprostou shodu s činným životem. Poskytuje mu vnitřní klid uprostřed rozrušování a hluku existence dnešních dnů. Vyšší moudrost a síla, které nalézá v božském středu, jsou později uvedeny v efektivní činnost v jeho obchodě.
Obchodník, který namítá, že nemá čas ani myšlen¬ky pro zájmy duchovní, protože to vše zaplňují zájmy hmotné, je v žalostném stavu. Co je tedy pravým úko¬lem člověka?
Je správné hledět si bezprostředně hmotných potřeb, není však správné zabývat se jimi bez jakéhokoliv vztahu k něčemu jinému.
Je mnoho lidí na Západě, kteří se pohřbili ve svém obchodě a zřídkakdy vyjdou, aby si povšimli, že nad nimi září duchovní slunce. Tisíce myšlenek bouří v jejich hlavě od svítání do soumraku. Přichází noc a oni mají sklízet, co zaseli. Co zůstává uprostřed tohoto hemžícího se pole myšlenek a života? I když jim hrozí nebezpečí a jejich lékař je vypraví na dlouhý odpočinek, jejich otroctví je ta¬kové, že nesou svůj obchod s sebou ve své mysli, třebaže ho nemohou vzít s sebou hmotně. Jejich obchod je nyní vozkou a oni jsou jen zatíženými oři.
Je to smutný, ale nutný den v životě člověka kdy shledá, že přes veškeré svoje snažení drží ve svých rukou o málo víc než zvadlé listí. V takové chvíli může pochopit, že pravá duchovnost není abstraktní vědou, ani temným sněním. Je to způsob života, je to hlubší názor na svět. Dojít k takovému dni může být bolestné, ale je to předehra ke štěstí, které stojí za to. Praktické záležitosti lidského ži¬vota již neexistují, aby lidem sloužily, nýbrž aby je tyrani¬zovaly. "Věci jsou v sedle a jezdí na lidstvu," praví někde Emerson a o takovýchto lidech je to zcela pravdivé. Vědo¬mí, které by mohlo být osvobozeno na krátkou chvíli každého dne, aby získalo drahokam vnitřního duchovního míru, je přinuceno strojem, který lidé sestrojili, aby se tříštilo v malicherných dětinských záležitostech.
Člověk ve své dychtivosti zlepšovat své stroje zapo¬míná zlepšovat sama sebe.
Odloučit život od duchovna znamená uvést ho v ne¬bezpečí. Činné já musí být napájeno duchovními zdroji hlubšího Já. Musíme dosáhnout rovnováhy tím, že budeme uklidňovat činnost kontemplací. Kritický rozum musí uví¬tat vizionářskou intuici jako přítele, a nikoliv jako nepříte¬le, obchodní schopnosti musí spolupracovat s duchovními představami; a naše hluboké sobectví potřebuje se spojit s naším hlubším altruismem. Tímto způsobem se každý z nás může stát v našem mělkém životě představitelem hlubšího názorového stanoviska.
Musíme nalézt zlatou střední cestu v našem životě. Musíme se každého dne pozdržet na chvíli v klidu mysli, aniž přitom ztrácíme schopnost k praktické práci. Musíme správně vyvážit mystické a hmotné elementy naší přiroze¬nosti přesto, že zdánlivě jsou protichůdné a neslučitelné. Kdokoliv bude sledovat "Tajnou stezku", která zde byla načrtnuta, nalezne tuto rovnováhu bez námahy, neboť mu přijde sama o sobě, zcela přirozeně.
Mnich, který činí meditaci svým hlavním zaměstná¬ním, má k tomu volný čas; ale my, kteří musíme žít a pra¬covat ve světě, musíme hledat moudrost a rovnováhu. Světlo, nalezené v době našeho cvičení klidu mysli, bude potom zářit všemi našimi činy, až se opět smísíme se spo¬lečností lidí.
Inspirovaná činnost může být stejně praktickým cvi¬čením k dosažení duchovnosti, jako je odříkání světského života a odchod do prostoru klášterního. Všichni duchovní lidé nenosí roucho mnišské; někteří nosí tvídové kalhoty.
Časy se mění a lidé s nimi. Odloučený život, který uspokojoval životem unaveného východního poustevní¬ka minulých dob, sotva uspokojí duchovně toužícího člověka moderní doby. Ten nemůže jinak než alespoň trochu cítit ducha onoho hmotného podnikání, které ho obklopuje. Je-li člověkem zcela probuzeným, bude znát cenu praktického života a uvažovat o jeho spojení s vyš¬ším cílem, který objevil. Zatímco se zaměstnává mystickými záležitostmi Pravdy, nemusí ztrácet z dohle¬du praktické záležitosti života.
Všeobecná představa o člověku, který sleduje du¬chovní cestu je, že je zbožným a docela mírným člověkem, který však nemá žádný užitek pro společnost a jemuž schá¬zí logická schopnost úsudku a zdravý rozum. Že by mohl řadit myšlenku k myšlence se železnou přísností nebo jít a umístit se mezi činnými lidmi, mezi vedoucími moderního mamutího továrního podniku; nebo že by mohl za války velet celému pluku vojáků, je představou, vyvolávající po-směch. A přece znám lidi tohoto druhu, kteří tyto věci pro¬vádějí. Na takového člověka obyčejně lidé pohlížejí jako na stvoření jaksi slabé a pošetilé, třebaže ho považují za dobráka."Protože jsi oddán Bohu, znamená to, že máš být blá¬zen? Myslíš, že obchodník otvírá krám, aby provozoval ná¬boženství? Proč jsi hrnec neprohlédl, než jsi jej koupil?" zvolal Sri Rámakrišna, jeden z nejslavnějších světců indických devatenáctého století, k mladému žáku, který šel koupit železný hrnec a po svém návratu shledal, že je děravý.
Člověk, který se chopí vyššího života, není proto nutně připraven o všechen lidský talent. I když se stane tak pokorným a milujícím jako František z Assisi, může být stále tak bystrým jako Bernard Shaw, odvážný jako Vilém Tell a tak nadaný jako Galileo. Nesprávně se domníváme, že člověk, čerpající svoji moudrost přímým chápáním z hlubšího pramene, tím ztrácí schopnost logického myšle¬ní, schopnost řídit jak lidi, tak i záležitosti a zaujímat své místo v aktivním světě. Tyto vlastnosti v něm stále ještě mohou existovat, ale nemohou ho nadále zotročovat.
Inspirovat svůj denní život silou, načerpanou z víry v božství v nitru, znamená zajisté stát se pracovníkem lep¬ším, a nikoliv horším. Neboť potom má člověk k dispozici nekonečnou sílu, z níž může čerpat zároveň i větší moudrost, aby správně jednal.
Sir J. A. Thompson se ve své nedávné předsednické řeči v britské společnosti zmínil, že mu přišlo vyřešení některých jeho nej složitějších vědeckých problémů, když svoji mysl vyprázdnil od problému a nechal ji načas tichou a klidnou.
Málo lidí ví, že zesnulý lord Leverhulme, který vy¬budoval největší průmyslovou organizaci svého druhu na světě, se mohl kdykoliv z vlastní vůle uvolnit a uvést do stavu jasného a klidného zasnění. Uprostřed těch nejgigantičtějších úkolů často použil této své schopnosti.
Dělají velkou chybu ti, kteří se domnívají, že medita¬ce správně prováděná, způsobem zde popsaným, je pouze druhem sentimentálního idealismu nebo abstraktního myšlení. Taková meditace uvolňuje pozvolna v člověku duševní sílu, kterou předtím nepozoroval a která se nako¬nec stane největším inspirátorem jeho činnosti. Je to síla nejmocnější právě proto, že je nejvnitřnějším elementem jeho bytosti.
Taková je pravda, a muži jako Oliver Cromwell, Abraham Lincoln a císař Markus Aurelius na západě, nebo jako princ Šivadži, císař Akbar a král Ašóka na východě, jí
věřili, podle ní jednali a vítězili.
*
Člověk se od rána do večera pohybuje na scéně činností a zájmů, které jsou svou povahou čistě materiální. Jedná tak samozřejmě zcela přirozeně. Svět se neustále před něho staví a on z něho musí získat, co nejvíce může. Co však neví je, že odpoutáním se na velmi krátkou dobu každého dne tím, že nechá veškeré své zájmy o tyto věci dočasně zemřít, může získat vysokou ochranu a správné vedení ve všech svých činnostech.
Svět se oddává činnosti prostě proto, že nezná nic lepšího. Inspirovaný člověk se také pohybuje a pracuje v jeho točících se kolech, ale on ví, kam ona kola jdou. Neboť on nalezl Střed, kde vše je Ticho, kde vše je Síla, kde vše je Moudrost, a pro něho obvod činnosti pouze ná¬sleduje Střed dle přirozeného zákona.Naše praktická činnost nás obklopuje těsnou sítí; musíme se osvobodit a přitom nezničit použitelnost této užitečné sítě.
Pro žáka není nutné ani přirozené žít s hlavou v oblacích. Žije na této světské planetě a nejlépe může vy¬jádřit principy, jimž se naučil, tím, když je aplikuje na je¬jich světskou existenci. Potřebuje se podívat vzhůru do oblak, aby nabyl jasného duchovního vnitřního nazírání, ale potom je třeba, aby se znovu podíval dolů na tuto zemi a použil tohoto názoru ve způsobu, jimž řídí své světské záležitosti. Musí se snažit, aby udržel rovnováhu mezi du¬chovními a hmotnými silami. Potřebuje dosáhnout vy¬rovnaného života; denně hledaný a nalézaný život ducha, napájející život osobní činnosti, vlévá svoji moudrost a sílu i do jeho výletů do záležitostí světských.
Jestliže žák pravidelně cvičil meditace, předepsané na předcházejících stránkách, jestliže se neustále snažil shromažďovat své myšlenky kolem hledání božského Já, tu si postupně bude uvědomovat svoji vnitřní duchovní podstatu, která až dosud byla zakryta. Říkám postupně, neboť moudrost nepřijde k člověku v nějaký určitý den. Moudrost svítá.Toto uvědomování je jako rozsvěcení elektrické lampy. Při každém takovém návratu do klidu mysli nebo sebepozorování bude zapnut duchovní proud. Nechť se žák věnuje svým povinnostem a užívá zábavy, jak to činil dříve. Nemusí v nich být jiná změna nežli ta, kterou mu vnukne jeho postupné vnitřní zanícení. Ale potom všechny takové změny vyplynou z vlastní vůle, nebudou na něm žádány násilně nějakým umělým systémem zevní disciplíny.
Ale jakmile si jednou žák zvykl na ranní meditace, stane se naprosto přirozenou věcí, že pak bude provádět své denní činnosti v duchovním proudu takto započatém.
Žák shledá, že jeho práce ponese stále zvětšujícím dílem tento duchovní proud, který bude trvat déle a déle den ode dne zároveň s jeho postupem na Tajné Stezce. Na¬konec veškerá jeho práce, veškerá společenská zábava a odpočinek budou v tomto proudu. Celý jeho postoj se změní přítomností tohoto proudu, ale jeho práce nemusí být zanedbána. A nakonec přijde čas, kdy může zanechat svých meditací, protože celý jeho život bude jednou dlou¬hou meditací a přitom bude stejně činný jako kdy jindy.
Život bude obohacen, a nikoliv ochuzen, když bude¬me čerpat z této starodávné moudrosti. Přidá a doplní; ne¬musí ničit. Žijeme hlavně pro cíle hospodářské, ale dosáhneme jich správně, jenom když dovolíme, aby je pro¬sáklo trochu duchovních impulsů.
Duch musí vstoupit do každého úseku lidského živo¬ta. Jestliže ho Člověk opomíjí při své obchodní činnosti, jestliže ho zapomene, když počne myslit na druhé pohlaví, jestliže mu nemůže dát výraz při styku s jinými lidmi, uza¬vírá se před jeho magickou mocí, která by zaručila větší úspěch, největší štěstí a nejharmoničtější život.Jakmile jednou skončíme toto nemožné rozdělování zájmů a sjednotíme svoje roztříštěné touhy vznešeným obětním činem, podrobením se Vyšší Vůli, můžeme nalézt mír. Jakmile se jednou podřídíme nutkání Nadjá, počínáme kráčet po cestě svého pravého určení života.
Neztratíme nic, uposlechneme-li takových popudů. V životě je místo pro teplo lásky právě tak jako pro chlad asketického života sebezapírání, pro hluk davů právě tak jako pro ticho meditace.

Žádná moderní cesta vyššího života nesmí být tak duchovní, aby nedovolila několik variací v záležitostech světských a v denní práci, ani nesmí být příliš zjemnělá, aby se nemohla dotknout klaviatury lidské lásky a vášně. Ve výsledném stadiu přijde doba, kdy se duchovní člověk začne dívat na všechno, na každý předmět, událost a osobu jako na projev božství a pozná, že nemůže mít žádného vyššího poslání, než je - projevovat své Nadjá ve všem, co dělá a při styku s kýmkoli.
Přijměme a moudře použijme všechna fakta, která nám moderní věda vynalezla. Žijme a radujme se ze všech zpříjemnění a pohodlí, které nám její pokrok může po¬skytnout. Neodříkejme se ničeho jiného nežli nevyvážené pozornosti, kterou jsme jim věnovali.
Spojme také tuto vnější společenskou činnost s hlub¬ším životem, a životem klidného myšlení a vnitřního míru, a tak se naučme zachovávat nerozvířený klid ducha i uprostřed střídavých změn existence.
Pro kohokoliv, kdo musí žít a pracovat uprostřed rušného a horečného života dneška, je zde takto otevřena cesta, která vede přímo ke klidu Nejvyššího. Nechť takový člověk uvede do svých rozptylujících činností princip pro¬duchovňující. Ať se nezříká své práce a neutíká od lidí, ale ať se zřekne svého dřívějšího postoje k práci. To, co bylo dříve konáno pouze pro osobní, sobecký užitek, má od ny¬nějška být konáno také v duchu služby lidstvu. To je praktic¬ká duchovnost. Přitom nalezne půl hodiny každého dne, ve které bude sbírat vysoké a svaté představy a bude je klást na oltář své mysli - jako tichou oběť Prvotní Příčině.
To je jediné evangelium, které praktický Západ může použít - evangelium inspirované činnosti - má-li do¬sáhnout vyšší civilizace.
Je-li nějaké poselství, na které čeká celý svět, je to společné poselství Východ-Západ, evangelium inspirované činnosti.
Potom velice úspěšně zaútočíme na světové problémy chudoby, války, nemoci a nevědomosti s novou energií, aniž přitom zapomeneme přinášet svůj denní hold onomu mír dávajícímu a duši zušlechťujícímu božství, které sídlí v lidských srdcích.

Kapitola jedenáctá
DUCHOVNÍ POMOC V HMOTNÝCH ZÁLEŽITOSTECH
Možná že někteří lidé po přečtení všech předešlých kapitol vysloví kritiku, že tyto myšlenky mohou být velmi krásné a hluboké, ale že se nedají prakticky použít. Žádná domněnka nemůže být falešnější, žádný předpoklad nemů¬že být bezpodstatnější. Stav skutečné duchovnosti není žádnou mlhavou věcí, žádnou bublinou. Duchovní život může být ve svém použití intenzívně praktický a vskutku, je-li správně chápán, je nejlepším množným základem pro praktický život. Musíme se naučit správně zacházet se svými myšlenkami, neboť myšlenka je neviditelný vůdce všech našich činů.
Průměrnému člověku se možná bude zdát, že tato vzdálená duchovní hledání nemají pro něho žádnou cenu. Tak je tomu skutečně jen tehdy, jestliže ovládnutí rozrušo¬vaných nervů, klid mysli a ticho srdce nemají žádnou cenu. Je tomu tak, jestliže božská ochrana a pomoc Prozřetelnosti v každém druhu starostí, tajemné léčení nemocí a zvláštní vedení v nesnázích nemají žádnou cenu. Bylo by tomu tak, kdyby člověk žil věčně a kosa smrti nikdy nepřišla zkrátit jeho dny.
Životní starosti na nás neustále doléhají a vyžadují naši pozornost. Zatímco pozornost světa poutá prudká činnost, moudrost, která s klidem mysli přichází, bledne a mizí. Čím více se oddáme tomuto nepřemýšlejícímu mate¬rialismu, tím více se skrývá naše vyšší božská bytost.
Tyto stránky se snaží ukázat, že člověk, i když žije v takových podmínkách, kdy sevřen zdánlivě nevyhnu¬telnými okolnostmi, může najít správný směr pro svůj hmotný život a vyšší vedení k rozluštění problémů svého denního života, božskou ochranu v dobách neštěstí a du-chovní vyléčení tělesných nemocí.
Mohl bych citovat mnoho případů v teto knize, abych ukázal, že způsob duchovního žití zde navrhovaný není pou¬hou abstrakcí; je to cesta, kterou člověk může kráčet, a dosta¬ne se mu také v hmotných záležitostech praktické pomoci; je to druh ochranné činnosti, která poskytuje pomoc a pocit na¬prosté bezpečnosti hluboko v našem srdci.
Kdokoliv objevil tajnou stezku, vedoucí k jeho božské¬mu středu, může navždy potom prokázat skutečnost svého ob¬jevu, a to způsobem, jakým zachází s nevyhnutelnými obtížemi a vracejícími se starostmi, které čas od času vstupují do lidského života. Pro něho začal vyšší život.
Člověk neznalý sama sebe vytváří si veškeré své neštěs¬tí. Svět ho ovládá a zatím on byl zrozen, aby ovládal svět. Život krutě zasáhne dříve nebo později každého člověka, který zná málo nebo mnoho věcí, ale nezná sama sebe. Ani mrtví neuniknou, neboť smrt je pouze jinou formou života.
Kdyby člověk uznal své božství a své božské
možnosti stejně ochotně jako uznává svá životní omezení, millennium by rychle přišlo. A proto se nemodleme o více moci nad druhými lidmi, ani o větší bohatství nebo slávu; raději se modleme, aby z nás byla sňata tato drtivá neznalost našeho pravého Já.
Jsou milióny mužů a žen, kteří jsou nešťastni, proto¬že nikdy neslyšeli tuto pravdu, kteří jsou obětmi své poli¬továníhodné nevědomosti. Pod uhlazeným povrchem svých životů jsou naplněni nespokojeností, vře to v nich nesouladem a jejich srdce jsou prosta míru.
Jedny dveře jsou stále otevřené, jsou to ony, ke kte¬rým málo lidí uzná za vhodné se přiblížit, ale kterými všichni lidé jednoho dne musí projít Jsou to dveře k pra¬vému já člověka, jejichž neviditelný vchod musí být hle¬dán tápáním a vyciťováním v tajemných koutech lidského ducha. Právě v této zastíněné oblasti vzniká myšlení a city, a proto můžeme směřovat ke vchodu po cestě usměrněné myšlenky nebo usměrněného citu. Jakmile však jednou překročíme práh a vstoupíme do vnitřního ticha, veškeré znepokojující otázky budou zodpovězeny, veškeré vnější potřeby budou zajištěny tím, že se vám jich dostane hojně, nebo způsobem rezignovaného pochopení, že veškerá hro¬zící protivenství přivádí božskou sílu, se kterou jim může¬me klidně čelit. Právě v této nepopsatelné vnitřní oblasti musí člověk najít svoje konečné uspokojení, svou koneč¬nou blaženost, svou zajištěnou ochranu.
Racionální základ těchto věcí je snadno vysvětlitelný. Člověk sám v sobě je miniaturním vesmírem. Jeho Nadjá představuje Slunce a jeho osobní já hraje úlohu Mě¬síce. Právě tak jako Měsíc si vypůjčuje světlo od Slunce, tak také si jeho osobnost vypůjčuje vědomí a životnost, svou schopnost myšlení a cítění od ústředního zářícího tě¬lesa, od Nadjá. Lidé, kteří žijí jen podle moudrosti svého osobního já a svého bytí, jsou jako lidé pracující v noci při měsíčku, protože není slunce. "Člověk, který nikdy nespat¬řil slunce," - píše španělský spisovatel Calderon - "nemůže být haněn pro svoje domnění, že žádná záře nemůže převý¬šiti záři měsíce." Lidé, kteří žijí moudrostí Nadjá, stále ještě mohou vidět spoluúčast osobnosti, ale přiznávají jí druhotnou cenu.
Něco se stane s člověkem, který dojde pravého sebe¬poznání a sebeovládání. Získá změněné hledisko a vidí život z jiné výhodné základny. Dívá se na toto hlučné pa¬noráma chaotické existence plné starostí, ale sám v sobě si udržuje klidnou harmonii. Rozčilování, která ho kdysi denně navštěvovala, odpadnou. Vášně, které ho kdysi držely v pevném sevření, jsou zmírněny a samy jsou za¬chyceny a drženy vyšší silou.
Úspěch ve sledování tajné stezky člověka nakonec odpoutá od nepokojných tužeb, neovládaných myšlenek a neuvážených činů. A ačkoliv se vyžadované úsilí může zdát velké, duchovní odměna ho převýší, neboť tajemný stav, naznačující uvědomění si Nadjá, jednoho dne rozkve¬te v duši toužícího.
Ve chvílích klidu mysli získáme jistý stupeň vlády nad sebou, která nakonec prosákne naším denním životem a pronikne všemi našimi činy. Tento výsledek je jistý a vě¬decký. Právě tak jako několik kapek červeného lakmusu, nalitých do nádoby s vodou, způsobí, že všechna voda se zabarví do červena, tak také všechen náš vnější život bude zbarven automatickým ovládnutím sama sebe, setrváme-li v provádění trojího cvičení. "Vrhni svůj dar času a úsilí na vody klidu mysli a bude ti stonásobně vráceno."
Jakmile jste se jednou odevzdali do rukou Nadjá ve svém nitru, vás život poplyne klidněji a příjemněji. Vnitřně bude jako klidný potůček, třebaže zevně dosud řádily bouře. Vy se nemůžete lépe starat o správné vyřešení svých záležitostí, nežli se o ně pro vás stará Nadjá. Když však držíte otěže vy, vaše vedení je často nevědomé a nemoudré; jakmile se otěží chopí vnitřní božství, budete s jistotou správně vedeni, neboť ono je moudřejší, než jste vy. Po¬drobte se mu bez reptání a bez výhrad.
To, co získáte v době klidu mysli, můžete užívat jako síly k životu a jako moudrosti ke správnému jednání.
Objevíte, že se tajná stezka klidu mysli ukáže užiteč¬ná za každé situace, ať příjemné nebo bolestné, psycholo¬gické nebo fyzické. Možná že klopýtnete nebo dokonce nebudete mít úspěch v aplikování tohoto vědění, ale Nadjá je nekonečně trpělivé a bude ochotno vám přispět svým
způsobem, když budete ochotni vyvolat jeho přítomnost.
*
Znenáhla a nepozorovatelně vaše každodenní úsilí ra¬zilo nový průchod ve vinoucích se zákrutech vašeho mozku, a pozvolna vás přibližovalo sféře vlivu Nadjá.
Nyní vám ukáži, jak vaše práce v denních obdobích klidu mysli poskytne dobrý odkaz pro zbytek vašeho dne; jak může do vašich rukou vložit účinnou zbraň k útočení na problémy nebo k obraně před vyhrožujícím neštěstím a jak vám může přijít na pomoc v kterékoliv době, aby vás posílila jak proti pokušením, tak i proti zkouškám. Tato metoda je zcela praktická.
Začněte tím, že se budete dívat na Nadjá jako na stále přítomnou Inteligenci, s níž můžete vejít do styku, ke které můžete přijít se svým zarmouceným srdcem a nalézt mír a pod jejímž ochranným štítem budete v mocné ochraně. Ať je váš problém jakýkoliv, neomezujte své úsilí jen na vyře¬šení intelektuální. Nebuďte závislí jen na intelektu bez ja¬kékoliv jiné pomoci. Vneste svou obtíž do Bílého Světla Nadjá a tam naleznete správné vedení, které ji pro vás vy¬řeší s konečnou platností.
Je pravidlem: Kdykoliv se cítíte zarmouceni, kdyko¬liv vás něco bolí, mate, pokouší nebo zkouší, cvičte nejdří¬ve po dobu dvou nebo tří minut klidné dýchání a potom si položte příslušnou otázku :
"Koho to trápí?"
"Koho to bolí?"
"Koho to znepokojuje?"
"Koho to zkouší?"
"Koho to pokouší?"
- podle daného případu. Když jste si dali příslušnou tichou otázku, ustaňte, utište své myšlenky, pokud můžete, a opakujte způsob "naslouchání", se kterým vás vaše práce v klidu mysli dobře seznámila.
Toto cvičení otvírá vaše vědomí ke kontaktu s Nadjá a obklopuje je jeho ochranou. Když náhle stanete před ně¬jakou zlou událostí, znamená to okamžité obrácení se k hledání duchovního Já, zničení síly té příhody, která roz¬rušila vaši mysl. Potom cokoliv nutného podniknete, bude moudré a správné, protože to bude inspirováno Nadjá.
Nesoulad nemá místa v Nadjá. Když se obrátíme do¬vnitř k tomuto Já, tu automaticky odpíráme přijmout myšlenky nepříjemných a rozrušujících zkušeností. Když se objeví nesnáze, člověk musí odmítnout přijetí myšlenek zoufalství a pochybností, které se hrnou do jeho mysli; místo toho má uklidnit své dýchání, okamžitě obrátit chod myšlenek a ptát se: "Koho potkaly tyto nesnáze?"
Kdybychom dovedli odvrhovat vytrvale každou ne¬příjemnou, nešťastnou a duchovně nepravdivou myšlenku při jejím vzniku, vskutku bychom byli šťastní smrtelníci. Vše je naprosto proveditelné, ale zřídkakdy obyčejnou sna¬hou sebeovládání; jenom metodou zde popsanou lze do¬sáhnout tohoto ohromujícího úkolu, neboť potom je vítězství nakonec získáno nikoliv naším úsilím nýbrž vyšší silou Nadjá, kterou jsme takto vyvolali.
Nepopiratelný účinek nepříjemných osob, rozčilují¬cích okolností a neočekávaných zklamání může být na¬prosto zničen, přičiníme-li se o dosažení božského středu naší bytosti, obzvláště učiníme-li to okamžitě. Žák musí vypěstovat zvyk obrátit se rychle k vnitřnímu Já, když hrozí nějaká srážka s jeho okolím. Jestliže to bude prová¬dět věrně, zmocní se ho podivuhodný pocit míru a bezpečí a jeho mysl projde bez třenic nepříjemnou příhodou.
Musíme si pamatovat, že naše nejvnitřnější Já dlí stále v nezměnitelném stavu intenzivního míru. Když kolem nás řádí nesnáze, měli bychom okamžitě zapudit nevítané reakce a pokusit se soustředit svoje myšlení na hle¬dání duchovního Já. Neboť jeho odhalení bude také dosa¬žením šťastného stavu. Dobro je stále přítomné, ale musí být hledáno, musí být vycítěno a poznáno. Žádná doba není k nastoupení hledání tohoto vznešeného božství vhodnější nežli ta, když temné události a hlodavé obavy se nakupily, aby sestoupily na naše hlavy. Neboť obrácením mysli k hledání sebe můžete prokázat způsobem jak ohro¬mujícím, tak i osvětlujícím tajemnou moc této metody. "Pozdvihněte své zraky k nebesům," napomínal starý pro¬rok Izaiáš. Tato schopnost obrácení pozornosti do nitra ze¬slabí nutně sílu disharmonických a nepříjemných pocitů, které by se nás pokoušely napadnout. Již samotné úsilí na¬lézt sebe přitahuje nás blíže ke stavu vznešeného štěstí, ve kterém dlí pravé Já. Je to osvobození a úleva. Tímto způ¬sobem použijeme Pravdu, kterou jsme pochopili a která se tak stává důležitým činitelem v našich životech.
Provádění této techniky bez selhání vymýtí strach, depresi a materialismus z mysli. Musíte se obracet do nitra k Nadjá, až se stane tento zvyk první myšlenkou, druhou přirozeností a šestým smyslem.
Tento postup můžeme vysvětlit jiným způsobem. Člověk jako "Nadjá" je bez tužeb, není podroben žádnému zevnímu vlivu, není ovlivněn žádnou jinou silou, mimo síly Boha. Nadjá proto nikdy necítí bolest, nikdy se nehně¬vá a nemůže být dotčeno žádnou stísněností nebo stra¬chem. Člověk jako osobní "já" je naplněn tužbami a nenávistí, neustále reaguje na vnější vlivy a ztotožňuje se s nimi. Přijímá reakce svého těla k okolí a osobám, které neustále potkává a podrobuje se jim, jako by ve skutečnosti byly jeho vlastní. Přijímá záznamy svého těla, jako strach, touhu, zlobu, odpor, bolesti atd.... Neuvědomuje si svou vnitřní podstatu, a proto dovoluje tužbám těla, aby jím vládly, a tak zamezuje projevu božské moci a sil, utajených v jeho du¬chovní podstatě. V tom okamžiku, kdy člověk dovolí mysli přijmout nepříjemné stavy, stává se jejich otrokem a musí za¬platit nepříjemnou pokutu. Jestliže však si svých osobních dojmů přestane všímat, a bude úmyslně odvracet svou tvář od nich ke svému vnitřnímu středu, potom počnou zevní věci ztrácet svou moc na něho působit. Jak cvičení a zvyk v něm vyvinuly tuto schopnost obracet se dovnitř, do té míry bude moci odhodit škodlivé vlivy, ať přicházejí od jiných lidí nebo od jeho okolí, ať jsou to strastiplné nemoci tělesné nebo strastiplné okolnosti. A ani není překvapující, že takových ohromujících výsledků lze dosáhnout, když si vzpomeneme, že "člověk byl stvořen k obrazu božímu" a že se těmito cviče¬ními jeho pravá podoba vynořuje do jeho vědomí.
Otevřeme-li bránu trpného podrobení se událostem, působícím nesoulad, staneme se jejich nebohými obětmi. Jestliže však jim zavřeme bránu mysli a svoji pasivitu po¬drobíme harmonickému středu dobra naší duchovní bytosti místo těmto nelibostem, nemusíme trpět.
Mentální poznání našeho vlastního božství nám na svých křídlech přináší uzdravení a vnitřně nás osvobodí od škodlivé síly zlých okolností.
Druh pomoci, kterou můžete takto dostat, může mít různé tvary. Ochrana v dobách nebezpečí je jednou z nich.
Všichni, kdo se opravdově podrobí Vyšší Moci, dostávají její ochrannou pomoc.
Líbí se mi upřímné prohlášení indiánského náčelníka, který chtěl jednoho jarního jitra r. 1775 přepadnout malý dům kvakerů v okrese Easton, New York, kde se kvakeři scházívali. "Indián přijít do domu bílého muže," řekl, uka¬zuje prstem k osadě, "Indián chtít zabít bílý muž, jednoho, dva, tři, šest, všechny," a uchopil tomahawk u opasku s pří¬šerným gestem. "Indián přijít a vidět bílý muž sedět v domě, žádná puška, žádný šíp, žádný nůž; všechno tiché, klidné, uctívající Velký Duch. Velký Duch uvnitř Indi¬ána též," ukázal na svá prsa. "Potom Velký Duch říci: Indián je nezabíjet."
Uzdravení je jiný tvar, v němž se tato pomoc může projevit. Moje přítelkyně Doroty Kerinová vstala ze smrtelného lože úplně a náhle uzdravena ze souchotin, z vysokého stadia cukrovky a žaludečních vředů. Službu konající lékaři ustali v jakémkoliv dalším léčení, neboť pří-pad byl beznadějný. Její zázračné uzdravení duchovní silou se stalo senzací na Harley Street. Mnoho lékařů její případ vyšetřovalo, ale musili přiznat, že vyléčení bylo nad jejich chápání. "Mé uzdravení přišlo přímo od Boha," prohlásila slečna Kerinová. "Nový Zákon je plný slibů uzdravení a já jsem přesvědčena, že uzříme náhle splnění těchto slibů, jakmile jsme přivedeni k otevření svého duchovního zraku."
Jiný můj přítel, W. T. Parisch, zvěděl od lékařů, že jeho paní, která trpěla rakovinou, nebude už dlouho žít. Její levý prs byl již operativně odstraněn, když i pravý byl napaden rakovinou. Parisch odvezl svoji paní ze sanatoria a počal ji léčit sám, a to metodami a silou ducha. V devíti měsících byla opět zdráva. Její případ dává perfektní a jas¬nou ukázku síly ducha nad tělem a zřetelně ukazuje na způsob léčby jedné z nejobávanějsích chorob dneska, a to aplikací starodávného nejvznešenějšího léku, božské léčivé moci.
Životní síla Nadjá neustále proudí do každého atomu a elektronu, který tvoří tělo. Je to Nadjá, co skutečně dává našim tělům život a udržuje je. Bez jeho neviditelné činnosti by se naše těla okamžitě zhroutila mrtva jako kus neživé hmoty. Ustrojí těla by bez jeho neviditelného du-chovního pohonu nemohlo pracovat. A je to Nadjá, které může právě tak opravovat a uzdravovat toto tělo.
Síla Nadjá je s vámi zde a nyní; nic vás nemůže vy¬loučit z její činnosti mimo vaše vlastní úmyslné zanedbá¬vání, vaše vlastní pohodlnost a pochybnost. Sledujte Tajnou Stezku a přivlastněte si to, co je již vaše.
Ale člověk nemůže diktovat Tvůrčí inteligenci, která panuje světu a řídí jeho život, svou představu pomoci, ani nemůže vždy žádat uspokojení svých osobních potřeb bez zřetele na "vyšší" uvážení. V poslední analýze závisí život¬ní úroveň na univerzální velkomyslnosti.
Nemůže vždy ovládat okolnosti, ale může ovládat svoji reakci na ně. Jestliže duchovní poznání nemůže vždy odstranit stíny chudoby, nemoci nebo neštěstí z jeho cesty, poskytne mu odvahu bojovat s chudobou, trpělivost v ne¬moci a moudrost, s níž může čelit neštěstí. Člověk, který stále víc a více vstupuje do tohoto vě¬domí svého hlubšího Já, bude cítit menší sklon obtěžovat vládnoucí moci pro svůj hmotný prospěch, své hmotné potřeby a společenské tužby. Místo toho bude cítit ochran¬nou moc tohoto Já, a bude-li ho vůbec o něco žádat, bude to o více moudrosti, více síly a lásky. Má-li tyto věci, ví, že ostatek může bezpečně přenechat božství ve svém nitru, které mu potom nezvratně opatří jeho skutečné potřeby v určené hodině.
Je dobře, víme-li že můžeme žít mnohem bezpečněji, když si utvoříme a udržíme nějakou otevřenou cestu návra¬tu k Nadjá. Můžeme kráčet po této naší staré zemi tím bez¬pečněji, když si tu a tam opatříme lístek na hvězdy.
Hledejme Nadjá skrze mlhu nehledaných slz, skrze sluneční svit vyplněných tužeb a nezapomínejme, čím sku¬tečně jsme!
Člověk je pouze podprůměrnou bytostí, dokud se ne¬naučí důvěřovat této vyšší moci, pravému Já, dokud je ne¬učiní živým činitelem ve svém postoji a dokud nebude navždy hledat v nitru jeho vedení.
Věřte v já, které znáte, a jste okamžitě omezeni, věřte ve vyšší Já, kterým ve skutečnosti jste, a budete ho stále a stále více dosahovat na cestě k dalším úspěchům. Buďte tím, co je ve vašem nitru a čím být máte.
Ve chvílích svých nejčistších povznesení poznáte tuto hlubokou pravdu, že jste se ve skutečnosti nikdy ne¬odloučili od Boha!

Kapitola dvanáctá
DOSLOV
Ano - nikdy jste se ve skutečnosti neoddělili od Božské Moci, která ovládá vesmír, řídí lidský život a je neviditelným základem veškeré existence. Není toto myšlenkou, která pomáhá v době, jako je nynější, kdy ži¬jeme v období naprosté nevíry a cynického materialismu, což je výsledkem faktu, že lidské pokolení bylo přivede¬no na svou Golgothu od r. 1914? Browningova růžově zbarvená věta: "Bůh je ve svých nebesích, se světem je vše v pořádku," čte se černými brýlemi. Unaveně pochy¬bujeme o existenci Boha a jeho nebi a přítomný obraz světa zdá se vrhat lež do tváře této věty.
Vážná literatura několika posledních let se stala lite¬raturou zoufalství. Lidé, kteří přemýšlejí, a ti, kteří píší pro něco více než pro pouhou zábavu jiných, už vidí, jak význam¬né jsou bojové výpady, které čas rychle přináší do stavu kri¬tického. Tito lidé vidí, že záře nadějí celého světa po ukončení války vybledla a ponechala za sebou mlhu způsobující zma¬tek. Byli přinuceni proti své vůli stát se nevolnickými posly zkázy. Dnes se stali krákorajícími Kasandrami, prorocky vzrušujícími lidstvo před přicházejícími zlými dobami. Opouštíme poslední stránku jejich spisů s pocitem mrazení a dojmem hlubokého pesimismu.
Kdo z těch, kteří pozorují politické a společenské stavby kolem nás, jak se hroutí, drobí a padají k zemi, může pochybovat, že pozoruje závěr veliké historické epo¬chy? Dnes se staly příběhy historie dramatem neočekáva¬ného; každé ráno čekáme nějaké nové překvapení. Dlouho vládnoucí dynastie Mandžuů odešla z Pekingu, země, která stvořila zlatou měnu, ji opustila. Dnes je jedinou jistou věcí nejistota. Karavana života se kdysi zvolna pohybovala věky jako nekonečný průvod, nyní však letí vpřed na bleskurychlých strojích.
Dnešní lidstvo je jak hladové, tak i pronásledované; hladové po lepší a jasnější době, přičemž je straší těžké stíny minulosti. Svět se zdá být ochoten vyzkoušet každou cestu kromě cesty správné. Znepokojováno vyhlídkami na další válku, rozrušeno chaotickými politickými zkuše¬nostmi ve všech světadílech, se lidstvo žene překotně sem a tam na své pouti za naprosto účinnou formulí, která by rozřešila jeho hospodářské a politické problémy. Ale jedi¬nou dokonalou formulí, jedinou neselhávající, lidstvo nevi¬dí, ačkoliv je na dosah ruky. A to je zlaté pravidlo: "Nečiňte jiným, co nechcete, aby oni činili vám."
Nutnou potřebou dnešního života není změna hlavy, ale změna srdce. Mezi námi není nedostatek nápadů - spíše naopak - ale je zde nedostatek dobré vůle. Dobrá vůle bude nejjistějším pojištěním všeobecného míru.
Kdo se může dívat na divadlo moderní Evropy a ne¬vzpomenout na varovný výrok, který je napsán ohnivými písmeny přes celé stránky dějin. Kdo může zapomenout oněch hrozných slov Ježíšových, když stál na hoře Oli¬vetské a obžalovával hlavní město Židů:
"Ó Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří byli k tobě posláni, jak často jsem chtěl shromáždit tvá dítka, jako slepice shromažďuje svá kuřátka
pod křídla, a vy jste nechtěli."
*
Musíme však chvíli stanout jako historická Múza Kleio v dobách starodávných, s perem pozdviženým, a nesmíme unáhleně psát úsudek o našem věku. Neboť za událostmi, které značí život moderního světa; je jistý plán, a dokud se člověku nepodaří tento směr rozeznat, nemá správný úsudek.
Síly, které vedou vesmír, které střeží lidstvo a bdí nad světem, promluví k tomuto století hlasem mnohem mocnějším, než je můj, a prokáží svou existenci udá¬lostmi mnohem úžasnějšími, než je uveřejnění pouhé knihy. Protože díváme-li se kolem a vidíme chaos, který nás obklopuje, bláhoví lidé se bojí, že Bůh je mrtev nebo nepřítomen a že jsme ztraceni. Protože se žádná ruka ne¬vztahuje z Velkého Neznáma, aby lidstvo vysvobodila z jeho strastí, vlastní vinou způsobených, tito lidé se do¬mnívají, že taková pomocná ruka neexistuje. Bůh by mohl, kdyby chtěl, zahojit veškeré zármutky této planety v jedi¬ném zlomku času. To by však znamenalo přeměnit nás v automaty, utvořit z nás strojem zhotovené anděly. Má-li se člověk stát podobným Bohu, musí tak učinit z vlastní svobodné vůle. A záruka, že tak učiní, je v přítomnosti božské jiskry v něm. V srdci jsou pravdivé hlasy - hlasy naděje a dobré vůle - a ty musí být opět slyšeny.
Neboť božský instinkt v člověku je nevyhladitelný, může být načas zakryt, ale jednoho dne se musí projevit.
Je to otřepané, ale pravdivé, že když je nouze nejvyš¬ší, pomoc boží nejbližsí. Co se vztahuje na jednotlivce, má stejnou platnost pro národ, který je pouze souhrnem jednotlivců a stejně platí pro svět, který je jenom souhrnem národů. Sociální bída, hospodářské obavy, politický chaos - to všechno je koneckonců fyzickým následkem nedostat¬ku duchovnosti ve světě. Nejkrajnější nouze světa bude dobou, kdy je pomoc boží nejbližší a dějiny dvacátého sto¬letí tuto skutečnost plně potvrdí.
Biblické podobenství o marnotratném synu má vý¬znam pro celý svět zrovna tak jako pro jednotlivce, a až národy budou unaveny nekonečnými, vlastní vinou způso¬benými neštěstími, až budou poraženy Frankensteinovými nestvůrami vědecky vedených válek, které jsou hromadný¬mi masakry a neblahým žalostným stavem hospodářským, který odhaluje nedostatek dobré vůle, obrátí své tváře k domovu a vydají se na cestu zpět k lepšímu životu. A je¬jich Otec, věda to, vyjde jim vstříc, políbí a potěší je a zjeví jim svoji nepomíjející lásku.
Prozatím člověk ještě stojí před otázkou otázek: "Znáš sama sebe?" V těchto nešťastných a osudných do¬bách moudrý člověk bude hledat neochvějnou základnu, kde bude moci spočinout, zatímco svět se kolem šíleně točí. Tato základna nemůže být nalezena v žádném místě zevním; lze ji nalézt pouze v tajemných hlubinách srdce. Tam, v tajemných úkrytech naší bytosti, existuje, dávajíc člověku hlubší sílu a větší moudrost. Člověk, který má moudrost a sílu Nadjá, má jinou práci, než aby čekal pasiv¬ně na nové Armageddony nebo planetární kataklyzmata. Pro toho, kdo žije v této absolutní jistotě, není žádné bázně o zítřek, právě tak jako se vrabci nestarají o své zítřky.
Takový člověk ví, že noc pomine a že jitro tiché a nesnášející odporu odvalí temnotu světa a znovu jej zalije světlem. Až bude pravda o skryté stránce vesmíru a člově¬ka znovu odhalena, prokázána, pokud je to možno, vědec¬kým a racionálním způsobem, nové objevy vědy ohromí ty nejsilnější intelekty. Potom vybudujeme sloup vyšší moudrosti, který se bude tyčit do nového krásnějšího věku, a znovu přineseme svědectví o oněch věčných duchovních pravdách, které nemohou zastarat žádným postupem vědy, žádným pokrokem civilizace a žádným úpadkem v lidském charakteru.
Zatím každý z nás, kdo cvičí tuto tajnou vnitřní cestu, může se stát rozsévačem pravého světla, může změ¬nit sebe a tak se stát schopným změnit jiné. Právě k těmto lidem, inspirovaným nesobeckým nástrojům, kteří jsou ochotni pracovat ve vyšší službě pro lidstvo, se musíme obrátit pro osvobození světa z jeho dědictví nevědomosti a hmotného utrpení.
Podrobme se nádheře nesmrtelného Nadjá; i když je nemůžeme chápat nebo dohlédnout jeho himálajských výšin; přesto podrobme mysl, srdce a tělo jeho vznešenému příkazu. Takto vstoupíme do nehynoucího života a nasbírá¬me nesmrtelné ovoce pravdy, moudrosti, míru a moci. Obětujeme se vládnoucí moci, aby nás mohla použí¬vat ke vznešené službě lidstvu, jakkoli omezené, ve sféře, která nám připadla; odevzdejme se tiše do služby pro vnitřní dobro a blaho jiných, jako Kristus se odevzdal pro dobro této zatemnělé planety; buďme věrni neviditelnému účelu, který bohové věčně před lidstvem drží. Neboť všude je přítomný božský život. Zradíme ho popřením jeho nesmrtelné existence, nebo ho pohaníme opovrhováním jeho božskými napomenutími?

MÍR BUDIŽ S TEBOU!