LIFE BIBLES - ŽIVOTNÍ BIBLE: DVANÁCTÁ PLANETA

Zecharia Sitchin
DVANÁCTÁ PLANETA

AUTORSKÁ POZNÁMKA

HLAVNÍM ZDROJEM citací z bible ve Dvanácté planetě jsou původní hebrejské texty Starého zákona. Je nutné mít na paměti, že všechny překlady, z nichž čerpám – ty nejdůleži¬tější jsou uvedeny na konci knihy –, jsou právě tím a ničím víc: pouhými překlady či výklady. V konečném rozboru pla¬tí především to, co říká původní hebrejský text.
Citace ze Starého zákona ve Dvanácté planetě jsou tedy výsledkem zevrubného srovnání dostupných překladů mezi sebou, s hebrejským zdrojem i s příslušnými sumerskými a akkadskými texty a legendami, aby bylo možné podat co nejpřesnější výklad.
Výkladem sumerských, asyrských, babylonských a chetitských textů se již více než století zabývá celá řada vědců. Po rozluštění písma a jazyka se tyto texty opisovaly, přepi¬sovaly a překládaly. V mnoha případech se z rozdílných překladů či výkladů dal vybrat ten nejpřesnější pouze po ověření mnohem ranějších opisů či přepisů. V jiných přípa¬dech vrhl osvícený nápad současného badatele nové světlo na nějaký dřívější překlad.
Seznam zdrojů textů ze starověkého Předního východu, uvedený na konci této knihy, tudíž sahá od nejstarších po nejnovější a obsahuje také vědecké publikace, v nichž byla nalezena cenná vodítka k pochopení textů.
Z. SITCHIN

PROLOG: GENEZE

GENESIS
STARÝ ZÁKON byl mým průvodcem, společníkem i rádcem od útlého dětství. První semínko této knihy bylo zaseto bez¬mála před padesáti lety; tehdy jsem neměl ani zdání o prá¬vě probíhajících zanícených debatách na téma „evoluce ver¬sus bible“. Ale když jsem se jako mladý student seznamoval s texty Genesis v hebrejském originále, směle jsem se pouš¬těl do sporů o výkladu bible. Jednoho dne jsme v VI. kapito¬le četli o tom, že když se Bůh rozhodl zničit lidstvo potopou, byli na Zemi „synové Boží“, kteří si brali za ženy „dcery lidské“. V hebrejském originále se jmenovali nefilim; pan učitel nám vysvětlil, že to znamená „obři“, ale já s tím ne¬souhlasil. Cožpak to neznamená doslova „ti, kdož byli se¬sláni dolů“, kteří sestoupili na Zemi? tázal jsem se. Učitel mě pokáral a doporučil mi, abych přijal tradiční výklad.
Když jsem v následujících letech studoval jazyky, dějepis a archeologii Předního východu, „nefilové“*) mi doslova uhra¬nuli. Archeologické nálezy a rozluštění sumerských, baby¬lonských, asyrských, chetitských, kanaánských a dalších starověkých textů a epických bájí znovu a znovu potvrzo¬valy přesnost biblických odkazů na království, města, pa¬novníky, místa, chrámy, obchodní stezky, artefakty, ná¬stroje a zvyky dávnověku. Není tedy na čase přijmout slovo nefilim z týchž starověkých záznamů ve významu „návštěv¬níci Země z nebes“?
Starý zákon opakovaně tvrdí: „trůn Hospodinův jest na nebesích“. Nový zákon mluví o „našem Otci, jenž jest na nebesích“. Věrohodností bible však silně otřásl nástup a obecné přijetí evoluční teorie. Jestliže se člověk vyvíjel, pak ho přece nemohlo najednou stvořit nějaké božstvo, jež si vše důkladně promyslelo, a poté se rozhod-
*) Koncovka -im vyjadřuje v hebrejštině množné číslo. Pozn. red.

lo: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Všechny starověké národy sice věřily v bohy, jež sestoupili z nebe na Zemi a mohli na ně zase vstoupit, kdykoliv se jim zachtělo, jenže těmto pohádkovým příběhům se nepřikládala ani špet¬ka věrohodnosti, a vědci je od samého počátku bagatelizo¬vali jako pouhé mýty.
Starověké písemnosti Předního východu, jež zahrnují množství astronomických textů, jasně mluví o planetě, z níž tito astronauti nebo „bohové“ přišli. Když však vědci před sto padesáti lety rozluštili a přeložili starověké seznamy nebeských těles, tehdejší astronomové ještě neznali plane¬tu Pluto (objevenou teprve v roce 1930). Jak se tedy od nich dalo očekávat, že přijmou důkaz o dalším členu naší slu¬neční soustavy? Ale proč bychom dnes, když už – stejně jako naši starověcí předci – víme o planetách za Saturnem, ne¬mohli přijmout ony starověké důkazy o existenci Dvanácté planety?
Jelikož se vydáváme na daleké výpravy do vesmíru, je více než příhodné znovu se začíst do starověkých písem¬ností a přijmout jejich výklad. V dnešní době, kdy astro¬nauti přistávají na Měsíci a kosmické lodi bez posádky zkou¬mají další planety, není již tak těžké uvěřit tomu, že nějaká civilizace, mnohem vyspělejší než naše, z jedné daleké planety byla kdysi dávno schopna vyslat své astronauty k planetě Zemi a přistát na ní.
A vskutku: celá řada populárněvědeckých publikací se zabývá spekulacemi o tom, že starověké artefakty, napří¬klad pyramidy nebo obrovské kamenné skulptury, musí být nutně dílem vyspělých návštěvníků z jiné planety, neboť náš primitivní prapředek nemohl přece sám disponovat požadovanou technikou. Anebo uveďme jiný příklad: jak se mohlo stát, že před bezmála 6 000 lety tak náhle, bez jaké¬koliv předzvěsti, rozkvetla civilizace Sumerů? Ale jelikož autoři těchto publikací obvykle neprokážou, kdy, jak a pře¬devším odkud tito pravěcí astronauti přiletěli, zůstávají jejich zneklidňující otázky pouhými nezodpovězenými spe¬kulacemi.
Třicet let jsem bádal a zkoumal starověké zdroje, opako¬vaně se k nim vracel a postupně přijímal jejich doslovný význam, než mi v mysli vykrystalizoval souvislý a věrohod¬ný scénář prehistorických událostí. Dvanáctá planeta se proto pokouší nabídnout čtenáři příběh, jenž dává odpově¬di na specifické otázky kdy, jak, proč a odkud. Mými důka¬zy jsou zejména starověké texty a obrázky.
Ve Dvanácté planetě jsem se pokusil rozluštit tajenku důmyslné a důkladně propracované kosmogonie, jež vysvět¬luje – možná stejně dobře jako moderní vědecké teorie –, jak mohla vzniknout sluneční soustava, do jejíž oběžné dráhy vnikla ještě jedna planeta a uvízla v ní, a jak poté vznikla Země a další části sluneční soustavy.
Jedním z důkazů, jež nabízím, jsou mapy hvězdného nebe pojednávající o kosmických letech z Dvanácté planety na Zemi. Poté v časovém sledu následuje vyprávění o tom, jak nefilové na Zemi zakládali první osady a jmenovali své vůd¬ce, jsou popisovány jejich vztahy, lásky, řevnivost i žárli¬vost, úspěchy a zápasy, je vysvětlována povaha jejich „ne¬smrtelnosti“.
A v neposlední řadě si Dvanáctá planeta klade za cíl vy¬stopovat závažné události, jež vedly ke stvoření člověka, i vyspělé metody, jimiž toho bylo dosaženo.
Kniha dále rozebírá spletitý vztah mezi člověkem a jeho bohy, vrhá nové světlo na význam událostí v rajské zahra¬dě, kolem babylonské věže i potopy světa, a popisuje, jak konečně člověk – štědře obdařen svými tvůrci biologicky i materiálně – nakonec vytlačí své bohy ze Země.
Tato kniha vyjadřuje názor, že nejsme v naší soustavě sami. To však nemusí oslabit víru v nějakého univerzálního Všemohoucího, nýbrž ji naopak posílit. Jestliže totiž nefilo¬vé stvořili člověka na Zemi, možná tím pouze plnili rozsáh¬lejší plán někoho Vyššího.
Z. SITCHIN
New York únor 1977

1

NEKONEČNÝ ZAČÁTEK
ZE VŠECH DŮKAZŮ, jimiž dokládáme své závěry, je dokla¬dem nade vše významným sám člověk. Z mnoha hledisek je současný člověk – Homo sapiens – cizincem na planetě Zemi.
Od chvíle, kdy Charles Darwin šokoval vědce i teology svou vývojovou teorií, odvozuje se život na Zemi od člověka přes primáty, savce a obratlovce, dále pak přes stále nižší formy života až k onomu osudovému okamžiku před mili¬ardami let, kdy údajně život vznikl.
Ale učenců, jež se propracovali až k těmto začátkům a začali zkoumat pravděpodobnost života v jiných částech naší sluneční soustavy, se zmocňovaly stále silnější pochyb¬nosti; čím více hloubali, tím více se jim zdálo, že život se na Zemi jaksi nehodí. Jestliže započal sérií spontánních che¬mických reakcí, proč má jediný zdroj, a ne množství naho¬dilých zdrojů? A proč všechna živá hmota na Zemi obsahuje tak málo chemických prvků, jimiž Země oplývá, a takové množství těch, jež jsou na naší planetě vzácné?
Nebyl tudíž život na Zemi dopraven odjinud?
Celou záhadu umocňuje postavení člověka ve vývojovém řetězci. Vědci, kteří tu nalezli úlomek lebky, tam zas kus čelisti, se zpočátku domnívali, že člověk vznikl asi před 500 000 lety v Asii. Ale když byly nalezeny starší zkameně¬liny, bylo zřejmé, že evoluční mlýny melou mnohem, mno¬hem pomaleji. Vznik opice, předchůdce člověka, se dnes datuje do doby před závratnými 25 miliony let. Nálezy ve východní Africe dokládají přechod na člověku podobné opi¬ce (hominidy) asi před 14 miliony let. Asi o 11 milionů let později se tam objevil první lidoop hoden klasifikace Homo.
První lidoop, jenž byl člověku skutečně podobný – „vy¬spělý Australopithecus“ –, se vyskytoval v týchž částech Afriky asi před 2 miliony let. Trvalo další milion let, než vznikl Homo erectus. Nakonec, po dalších 900 000 letech, se objevil první primitivní člověk; podle místa prvního na¬leziště jeho ostatků dostal jméno neandrtálec.
Přestože mezi rodem Australopithecus a neandrtálcem uplynuly více než 2 miliony let, hlavní nástroj obou těchto skupin – pazourek – se prakticky nezměnil (obr. 1); velice podobné si koneckonců byly obě skupiny i zevnějškem (podle dnes rozšířené domněnky o jejich vzhledu).

Poté, asi před 35 000 lety, se náhle, záhadně a nevysvět¬litelně objevil nový lidský druh – Homo sapiens („člověk rozumný“), který smetl člověka neandrtálského z povrchu zemského. Tento veskrze moderní tvor, též zvaný člověk cromagnonský, nám byl natolik podobný, že kdyby byl obleče¬ný jako my, ztratil by se v davu leckterého evropského či amerického města. Pro úchvatné jeskynní umění, jež vy¬tvořil, se mu zpočátku přezdívalo „jeskynní člověk“. Toulal se po zemi svobodně a bez potíží, neboť si uměl stavět obyd¬lí – domy z kamene a stany z kůží a kožešin.
Miliony let byly nástroji člověka obyčejné kameny uži¬tečných tvarů. Cromagnonští lidé však uměli zhotovit spe¬cializované nástroje a zbraně ze dřeva a kostí. Nebyli již „nahé opice“, protože si dovedli ušít oděv z kůže. Žili v orga¬nizovaných společenských jednotkách – v kmenech s patri¬archální nadvládou. Jejich jeskynní malby svědčí o umělec¬kém mistrovství i hloubce citů; kresby i sochy nesou stopy jisté formy „náboženství“, patrné zejména v uctívání pramatky, kterou občas ztvárňovali se znakem půlměsíce. Po¬hřbívali své zemřelé, museli tudíž mít jisté abstraktní před¬stavy o smyslu života a smrti, možná dokonce i o posmrtném životě.
Ať už se nám příchod cromagnonského člověka jeví jak¬koliv záhadný a nevysvětlitelný, celá hádanka je ještě slo¬žitější. Když byly totiž objeveny další ostatky pračlověka (jejich naleziště zahrnují Swanscombe, Steinheim a Montmarii), vyplynulo z nich, že cromagnonský člověk pochází z ještě dřívějšího druhu Homo sapiens, který žil v západní Asii a v severní Africe asi 250 000 let před člověkem cromagnonským.
Výskyt současného člověka pouhých 700 000 let po Homo erectus a asi 200 000 let před neandrtálcem je zcela nepravděpodobný. Je navíc jasné, že Homo sapiens předsta¬vuje natolik výraznou odchylku od jinak pomalého vývojo¬vého procesu, že mnoho našich znaků, například schopnost řeči, nemá vůbec žádnou návaznost na dřívější primáty.
Vynikající autoritu na tomto poli, profesora Theodosia Dobzhanského (Mankind Evolving), zarazila především skutečnost, že k tomuto vývoji došlo v době, kdy Země pro¬cházela dobou ledovou – tedy obdobím tak nepříhodným pro vývoj a pokrok. Poukázal na to, že Homo sapiens zcela postrádá některé zvláštnosti nám známých předchůdců a že naopak vykazuje jiné, jež se před ním nevyskytovaly; svůj postřeh shrnuje autor slovy: „Současný člověk má mnoho pradávných souběžných příbuzných, zato však nemá prapředky; původ Homo sapiens se tudíž stává há¬dankou.“
Jak je tedy možné, že předchůdci současného člověka se objevují asi před 300 000 lety – a nikoliv o 2 nebo 3 miliony let později, v souladu s dřívějším pomalým tempem evolu¬ce? Byli jsme na Zemi importováni odjinud, anebo nás – jak tvrdí Starý zákon a další starověké zdroje – stvořili boho¬vé?
Dnes víme, kde se civilizace zrodila a jak se poté rozvíje¬la. Nezodpovězenou otázkou však zůstává proč; proč civili¬zace vůbec vznikla? Neboť – jak dnes rozmrzele připouští většina vědců –, podle všech údajů by člověk dodnes neměl žádnou civilizaci znát. Neexistuje žádný pádný důvod, proč bychom měli být civilizovanější než primitivní kmeny z ama¬zonských džunglí či odlehlých končin Nové Guiney.
Tradičně se život těchto kmenů jako vystřižený z doby kamenné vysvětluje tím, že žijí izolovaně. Ale izolovaně od čeho? Jestliže žili na stejné Zemi jako my, proč si neosvojili tytéž vědecké a technické znalosti jako my – a sami, tak jako údajně i my?
Opravdovou záhadou však není zaostalost Křováků, ný¬brž naše vyspělost; neboť dnes se již obecně uznává, že kdy¬by byl vývoj probíhal neměnným tempem, typickým před¬stavitelem člověka by dosud byl Křovák, a ne my. Člověku trvalo přibližně dva miliony let, než ve svém „nástrojovém vybavení“ pokročil od použití kamenů, jak je nacházel, k nápadu, že by je mohl osekávat a tvarovat, aby lépe vyho¬vovaly danému účelu. Proč tedy netrvalo další dva miliony let, než jsme se naučili používat jiné materiály, a dalších deset milionů, než jsme zvládli matematiku, inženýrství a astronomii? A přece: od neandrtálce neuplynulo ještě 50 000 let, a už posíláme lidi do vesmíru a přistáváme na Měsíci.
Další otázka se přímo nabízí: opravdu jsme my i naši před¬ci ve Středomoří dospěli k tak vyspělé civilizaci sami, vlast¬ními silami?
Ačkoliv cromagnonský člověk nestavěl mrakodrapy a ne¬znal kovy, jeho civilizace byla nepochybně náhlá a převrat¬ná. Jeho pohyblivost, zručnost, schopnost stavět obydlí, šít oděvy, zhotovovat nástroje, jeho umělecké nadání – to vše bylo náhlou vyspělou civilizací, jež představovala převrat¬ný průlom v nekonečně pomalém začátku kultury člověka, vlekoucím se miliony let.
Naši učenci sice neumějí vysvětlit příchod Homo sapiens a civilizaci cromagnonských lidí, zato jsou zajedno, kde ta¬to civilizace vznikla: na Předním východě. Hornatá oblast táhnoucí se v půlkruhu od pohoří Zagros na východě (dnes tvoří hranici mezi Iránem a Irákem) přes masivy Araratu a Taurusu na severu až k pahorkatinám Sýrie, Libano¬nu a Izraele na západě a na jihu, se nazývá „úrodný půlměsíc“. Je posetá jeskyněmi, v nichž se dochovaly důka¬zy o pravěkém, přesto však veskrze současném člověku (obr. 2).

Jedna z těchto jeskyní, Šanidár, se nachází v severový¬chodní části onoho půlkruhu civilizace. V okolních jesky¬ních hledají dodnes útočiště před zimou divoké kurdské kmeny se svými stády. Tak tomu bylo i jedné mrazivé noci před 44 000 lety, kdy se v jeskyni Šanidár ukryla sedmi¬členná rodina.
Byli zřejmě zasypáni a rozdrceni padajícím kamením; jejich ostatky nalezl roku 1951 užaslý Ralph Solecki, který se do oblasti vydal hledat důkazy o pračlověku.*) Nález před¬čil všechna jeho očekávání. S odstraňováním dalších a dalších vrstev úlomků a sutin bylo stále zřejmější, že jeskyně obsahuje výmluvné záznamy o lidském osídlení oblasti v období před 100 000 až 13 000 lety.

*) Profesor Solecki mi vyprávěl, že se nalezlo devět koster, z nichž pouze čtyři byly rozdrceny padajícím kamením.
O čem tyto záznamy svědčily, bylo stejně překvapivé jako samotný nález. Lidská kultura totiž vykazovala nikoli po¬krok, nýbrž regresi. Každá následující generace nežila na vyspělejší, nýbrž zaostalejší úrovni civilizovaného života. A v období let 27 000-11 000 př. Kr. se tato stále zaostalejší a rozpadající se populace prakticky vytratila. Z důvodů nej¬spíš klimatických pračlověk z celé oblasti zhruba na 16 000 let zmizel.
A pak, asi před 11 000 lety, se znovu vynořil „člověk ro¬zumný“ – s novým elánem a na nevysvětlitelně vyšší kul¬turní úrovni. Jako by nějaký neviditelný trenér, sledující umdlévající lidský zápas, vyslal na hřiště čerstvý a tréno¬vanější tým a vystřídal vyčerpané hráče.

Po dlouhé miliony let nekonečného začátku lidstva byl člověk dítětem přírody; živil se sběrem divoce rostoucích plodů, lovem divokých zvířat a chytáním divokých ptáků a ryb. Ale právě v době, kdy lidská obydlí řídla a člověk je opouštěl, právě když začínal ztrácet svou řemeslnou zruč¬nost i umělecké mistrovství – právě tehdy, náhle, bez zjev¬né příčiny a aniž by nám bylo známo nějaké přípravné ob¬dobí, jež tomu předcházelo – se z člověka stal zemědělec.
R. J. Braidwood a B. Howe shrnuli poznatky mnoha vý¬značných autorit na dané téma a v díle Prehistoric Investigations in Iraqi Kurdistan dospěli k závěru, že genetické studie potvrzují archeologické nálezy a nenechávají nikoho na pochybách, že zemědělství vzniklo právě tam, kde se předtím objevil člověk rozumný se svou první primitivní civilizací: na Předním východě.
Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že zemědělství se do celého světa rozšířilo právě z „úrodného půlměsíce“ na Před¬ním východě.
Na základě moderních metod určování stáří pomocí po¬ločasu rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku a rostlinné genetiky dospěli badatelé z různých vědních oborů ke shod¬nému závěru: že totiž prvním zemědělským počinem člově¬ka bylo vyšlechtění pšenice a ječmene, pravděpodobně z nějaké divoké odrůdy pšenice dvouzrnky. Vědci, kteří před¬pokládali, že se člověk postupně učil šlechtit, pěstovat a sklízet nějakou divokou rostlinu, nevycházejí z údivu nad pestrou škálou dalších rostlin a obilovin nezbytných pro přežití i pokrok člověka, jež neustále proudily z Předního východu. V rychlém sledu se mezi ně zařadily proso, žito a pšenice špalda, dále len, který poskytoval vlákna a jedlý olej, a množství plodonosných keřů a stromů.
Všechny rostliny nade vši pochybnost zdomácněly na Předním východě, a to o celá tisíciletí dřív, než se dostaly do Evropy. Jako by se Přední východ stal jakousi geneticko-botanickou laboratoří, vedenou neviditelnou rukou, jež tu a tam vyvinula novou zdomácnělou rostlinu.
Vědci zkoumající původ vinné révy zjistili, že se začala pěstovat na horských úbočích kolem severní Mezopotámie, v Sýrii a v Palestině. Není divu. Ve Starém zákoně přece stojí, že Noe „vysadil vinici“ (a dokonce se opil jejím vínem), když jeho archa uvízla na hoře Ararat, poté co opadly vody potopy. Bible tedy ve shodě s vědeckými poznatky klade počátek vinohradnictví do hor severní Mezopotámie.
Jablka, hrušky, olivy, fíky, mandle, pistácie, vlašské oře¬chy – všechny tyto plody pocházejí z Předního východu, odkud se rozšířily do Evropy a dalších koutů světa. A opět se nám mimoděk vybaví slova Starého zákona, který o ně¬kolik tisíciletí před našimi vědci označil tutéž oblast za první sad na světě: „A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě… Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu.“
Všechny generace, jež četly bibli, znaly přibližné místo „ráje“: byl „na východě“ – na východ od země izraelské, v krajině zavlažované čtyřmi velkými řekami, mezi něž patří i Eufrat a Tigris. Nemůže být pochyb o tom, že Kniha Gene¬sis umístila první ovocný sad do vysočiny, v níž tyto řeky pramenily – do severovýchodní Mezopotámie. Bible a věda jsou zajedno.
Když tedy čteme původní hebrejskou pasáž Knihy Gene¬sis nikoliv jako teologický, nýbrž jako vědecký text, zjišťu¬jeme, že také přesně popisuje proces zdomácňování rostlin. Vědci tvrdí, že tento proces postupoval od divokých trav přes divoké obiloviny k vyšlechtěným obilninám, a poté následovaly plodonosné keře a stromy. Přesně v tomtéž sle¬du jej popisuje také první kapitola Knihy Genesis:
Bůh také řekl:
„Zazelenej se země zelení: bylinami,
které se rozmnožují semeny,
a ovocným stromovím rozmanitého druhu,
které na zemi ponese plody se semeny.“ A stalo se tak.
Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin,
které se rozmnožují semeny,
a rozmanité druhy stromoví,
které nese plody se semeny.
Kniha Genesis rovněž vypráví o tom, že člověk vyhnaný z rajské zahrady se dřel a lopotil, aby vypěstoval úrodu: „V potu své tváře budeš jíst chléb.“ Až poté „se Ábel stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem“. Člověk se tedy podle bible stal pastevcem teprve poté, co začal obdělávat půdu.
S tímto biblickým sledem událostí se naprosto shoduje i názor vědecké obce. F. E. Zeuner v díle Domestication of Animals rozebírá různé teorie o ochočení zvířat a zdůraz¬ňuje, že člověk se mohl „naučit držet zvířata v zajetí nebo si je ochočit teprve tehdy, když začal žít v určitých větších společenstvích“. Taková stálá sídliště, jež byla nezbytným předpokladem pro domestikaci zvířat, vznikla záhy po pře¬chodu člověka na zemědělství.
Prvním ochočeným zvířetem byl pes – možná nikoli jako nejlepší přítel člověka, nýbrž i jako zdroj potravy. K jeho ochočení došlo patrně někdy kolem roku 9500 př. Kr. První kosterní ostatky psů byly nalezeny v Íránu, Iráku a Izraeli.
Přibližně v téže době byly domestikovány i ovce: jeskyně Šanidár obsahuje ostatky ovcí někdy od roku 9000 př. Kr., jež dokazují, že velká část jehňat se každoročně zabíjela pro maso a kůži. Záhy následovaly kozy, jež dodávaly také mléko, a po nich zdomácněl rohatý i bezrohý dobytek.
U všech druhů se tak stalo na Předním východě.
Náhlá změna ve sledu lidských událostí, k níž došlo na Předním východě přibližně 11 000 let př. Kr. (a v Evropě asi o 2 000 let později), vedla vědce k tomu, že toto období ozna¬čili za jasný konec starší doby kamenné (paleolitu) a za úsvit nové kulturní éry, střední doby kamenné (mezolitu).
To označení je příhodné pouze tehdy, bereme-li v úvahu hlavní surovinu: člověk totiž stále používal kámen. V hor¬natých oblastech si nadále stavěl kamenná obydlí; jeho osa¬dy chránily kamenné zdi; první zemědělské náčiní – srp – byl vyroben z kamene. Uctíval a chránil své zemřelé tím, že jejich hrob přikryl a ozdobil kameny; do kamene také vytesával svou představu o podobě vyšších bytostí neboli „bohů“, jež žádal o laskavou přímluvu a pomoc. Jeden ta¬kový výtvor, nalezen v severním Izraeli a datován devá¬tým tisíciletím př. Kr., představuje vytesanou hlavu „boha“ chráněnou pruhovanou helmou s jakýmisi „ochrannými brýlemi“ (obr. 3).

Z obecného hlediska by však bylo příhodnější nazvat éru, která začala přibližně 11 000 let př. Kr., nikoliv střední do¬bou kamennou, nýbrž dobou domestikace. V rozpětí pou¬hých 3 600 let – ve srovnání s nekonečným začátkem doslo¬va ze dne na den – se z člověka stal zemědělec, ochočil si divoká zvířata a začal pěstovat plodiny. Poté jasně následo¬vala nová éra, kterou vědci označují jako mladší dobu ka¬mennou (neolit); tento název je však zcela nevyhovující, neboť hlavní změnou, která se udála přibližně 7500 let př. Kr., byl vznik hrnčířství.
Z důvodů, které vědcům unikají – jež nám však budou jasné, jakmile se seznámíme s naším příběhem o prehisto¬rických událostech –, se směřování člověka k civilizaci ně¬kolik tisíciletí po roce 11 000 př. Kr. omezovalo na hornaté oblasti Předního východu. Objev mnohostranného využití hlíny se časově shodoval se sestupem člověka z horských obydlí do nižších, záplavových údolí.
V 7. tisíciletí př. Kr. se předovýchodní úrodný půlměsíc hemžil nejrůznějšími hrnčířskými kulturami, jež zhotovova¬ly množství užitkových i ozdobných předmětů a sošek. Ko¬lem roku 5000 př. Kr. se v této oblasti vyráběly hrnčířské a keramické předměty špičkové kvality a fantastických tvarů.
Ale poté se pokrok opět zpomalil, a jak naznačují archeo¬logické nálezy, kolem roku 4500 př. Kr. nastal úpadek. Ke¬ramika byla stále prostší, znovu převládly kamenné nástroje jako pozůstatek doby kamenné. Osídlená sídliště vykazují méně ostatků. Opouštěly se osady, jež byly do té doby vý¬znamnými hrnčířskými středisky, výroba keramiky začala upadat a pozvolna se vytrácela. „Docházelo k obecnému ochuzování kultury,“ jak napsal James Melaart (Earliest Civilizations of the Near East); některé osady nesou všech¬ny zřetelné stopy „nového období stiženého chudobou“.
Člověk a jeho kultura očividně upadali.
Pak – náhle, nečekaně a bůhvíproč – se Přední východ stal dějištěm rozkvětu nejvyspělejší civilizace, jakou si lze představit – civilizace, která položila pevné základy té naší.
Něčí tajemná ruka opět jednou vytáhla člověka z bahna úpadku a pozvedla ho na ještě vyšší úroveň kultury, vzdě¬lání a civilizace.

2

NÁHLÁ CIVILIZACE
ZÁPADNÍ SVĚT se dlouho domníval, že jeho civilizace je darem Říma a Řecka. Ale řečtí filozofové sami opakovaně zdůrazňovali, že čerpají z ještě starších zdrojů. Cestovatelé vracející se do Evropy z Egypta přinášeli později svědectví o impozantních pyramidách a chrámových městech napůl zasypaných pískem a hlídaných podivnými kamennými zví¬řaty zvanými sfingy.
Když roku 1799 přijel do Egypta Napoleon, přivedl s se¬bou i učence, aby tyto vzácné památky prozkoumali. Jeden z jeho důstojníků našel u Rosette kamennou desku, na níž byl obrázkovým písmem (hieroglyfy) a dalšími dvěma dru¬hy písma vyryt text z roku 196 př. Kr.
Rozluštění tohoto písma i jazyka, spolu s dalšími archeo¬logickými nálezy, odhalilo západnímu světu, že dávno před rozkvětem starověkého Řecka existovala v Egyptě vyspělá civilizace. Egyptské písemnosti dokládaly vládu královských dynastií, jež započala kolem roku 3100 př. Kr. – tedy celá dvě tisíciletí před úsvitem helénské civilizace. Řecko, jež dosáhlo vrcholného rozkvětu v 5. a 4. století př. Kr., tedy rozhodně nebylo civilizačním předvojem, nýbrž spíše opoz¬dilcem.
Je tedy kolébkou naší civilizace Egypt?
Třebaže se tento závěr nabízel jako nejlogičtější, vyvra¬cela jej fakta. Řečtí filozofové sice psali o návštěvách Egyp¬ta, ale pravěké zdroje vědomostí, o něž se opírali, byly nale¬zeny jinde. Kultury Egejského moře, jež předznamenaly rozmach starořecké civilizace – minojská na Krétě a mykénská na řecké pevnině –, přinesly důkazy, že nebylo pře¬jato duchovní bohatství Egypta, nýbrž Předního východu. Hlavními spojovacími články byly tedy Sýrie a Anatolie, a ne Egypt, a právě jejich prostřednictvím Řekové získali pří¬stup k ještě starší civilizaci.
Jakmile si vědci uvědomili, že k dórské invazi do Řecka a k invazi Izraelitů do Kanaánu po odchodu z Egypta došlo přibližně v téže době (někdy ve 13. století př. Kr.), ohrome¬ně objevovali stále nové důkazy o společných rysech semit¬ské a helénské civilizace. Profesor Cyrus H. Gordon (Forgotten Scripts; Evidence for the Minoan Language) otevřel nové pole výzkumu, když prokázal, že raný druh minojského písma, tzv. lineární písmo A, zaznamenává semitský ja¬zyk. Dospěl k závěru, že „formou mají hebrejská a minojská civilizace – na rozdíl od obsahu – pozoruhodně mnoho společného“, a poukázal na to, že název ostrova Kréta, v minojském jazyce Ke-re-ta, je totožný s hebrejským slo¬vem Ke-re-et („opevněné město“) a má svůj protějšek v semitské báji o králi z Keretu.
Dokonce i starořecká abeceda, z níž je odvozena latinská, pochází z Předního východu. Starořečtí dějepisci sami potvr¬zují, že jim abecedu přinesl Foiničan jménem Kadmos („Sta¬robylý“); abeceda obsahovala stejný počet písmen ve stejném pořadí jako hebrejština. V době trojských válek to byla jedi¬ná řecká abeceda. Počet písmen zvýšil na šestadvacet bás¬ník Simónidés z Keu v 5. století př. Kr.
Řecké i latinské písmo, jež tvoří základ celé západní civi¬lizace, bylo převzato z Předního východu; to lze snadno do¬kázat srovnáním pořadí, jmen, znaků, a dokonce i číselných hodnot původní předovýchodní abecedy s mnohem pozdější starořeckou a ještě mladší latinskou abecedou (obr. 4).
Učenci pochopitelně věděli o řeckých stycích s Předním východem v prvním tisíciletí př. Kr., jež vyvrcholily poráž¬kou Peršanů Alexandrem Makedonským roku 331 př. Kr. Řecké písemnosti poskytují množství informací o Peršanech i jejich vlasti (která přibližně odpovídá území dnešního Írá¬nu). Na základě jmen jejich králů – Kýros, Dáreios, Xerxés – i jmen jejich božstev, jež podle všeho patří do indoevropského jazykového kmene, dospěli badatelé k závěru, že Peršané tvoří část árijského („ušlechtilého“) národa, jenž se koncem druhého tisíciletí př. Kr. vynořil z oblasti poblíž Kaspického moře a rozšířil se směrem na západ do Malé Asie, na východ do Indie a na jih do území, jež Starý zákon nazývá „zeměmi Médů a Parthů“.
A přece nebylo vše tak jednoduché. Navzdory údajnému cizímu původu těchto nájezdníků je Starý zákon pojímá jako nedílnou součást biblických událostí. Například perský král Kýros je pokládán za jednoho z „Hospodinových pomaza¬ných“ – což je mezi hebrejským Bohem a Nehebrejcem do¬cela neobvyklý vztah. Podle Knihy Ezdrášovy oznámil Ký¬ros po celém království, že hodlá přestavět chrám v Jeruza¬lémě, a to na příkaz „Hospodina Boha nebeského“.
Kýros a další králové jeho dynastie se nazývali Achaimenovci, a to podle titulu, jejž přijal zakladatel dynastie Hachámaniš. Nebyl to árijský, nýbrž ryze semitský titul, který znamenal „moudrý muž“. Badatelé dosud nevěnovali dostatečnou pozornost množství stop, jež možná svědčí o spo¬lečných rysech hebrejského Boha Hospodina s božstvem, jež Achaimenovci titulovali „Moudrý Pán“ a zobrazovali na obloze uprostřed okřídleného kotouče, jak dokazuje Dáreiova královská pečeť (obr. 5).
Dnes je již prokázáno, že kulturní, náboženské a histo¬rické kořeny starověkých Peršanů sahají do ranějších říší – babylonské a asyrské –, jejichž rozmach i pád zaznamená¬vá Starý zákon. Znaky písma na památkách a pečetích Achaimenovců byly zpočátku pokládány za dekorativní vzo¬ry. Engelbert Kampfer, který roku 1686 navštívil hlavní město Persie Persepolis, popsal jejich tvar jako „klínovitý“ a dal tak název celému písmu – klínové.
Při luštění nápisů Achaimenovců se zjistilo, že jsou psá¬ny stejným písmem jako nápisy na starověkých artefaktech a deskách nalezených v Mezopotámii – v rovinaté i hornaté oblasti ležící mezi řekami Eufrat a Tigris. Paul Émile Botta, kterého roztroušené nálezy zaujaly, zorganizoval roku 1843 první velkou cílenou archeologickou výpravu. Vybral si lokalitu v severní Mezopotámii, u dnešního Mosulu. Botta byl záhy schopen prokázat, že podle klínových nápisů se naleziště jmenovalo Dúr-Šarrukín (dnešní Chursabád). Byly to semitské nápisy, v řeči příbuzné hebrejštině, a název zna¬menal „město hrazené krále počestného“. Podle učebnic dě¬jepisu je tímto králem Sargon II.
Uprostřed hlavního města asyrského krále Sargona II. stál přepychový královský palác se stěnami zdobenými vel¬kými reliéfy, jež by – seřazeny za sebou – měřily bezmála i dva kilometry. Nad městem i královským palácem se tyčila stupňovitá pyramida zvaná zikkurat; sloužila prý bohům jako „schody do nebe“ (obr. 6).

Architektura města i velkolepost skulptur svědčily o ži¬votě na velké noze. Paláce, chrámy, domy, stáje, sklady, stěny, brány, sloupy, ozdoby, sochy, umělecká díla, věže, hrad¬by, terasy, zahrady – to vše bylo vybudováno za pouhých pět let. Jak uvádí Georges Contenau (La Vie quotidienne ŕ Babylone et en Assyrie), „člověku se zatočí hlava, když si představí potenciální sílu říše, která toho dokázala tolik za tak krátkou dobu,“ asi před 3 000 lety.
Angličané, kteří by nepřenesli přes srdce, kdyby je ve výzkumu předstihli Francouzi, spěchali na scénu v osobě sira Austena Henryho Layarda, který si jako místo vykopá¬vek vybral oblast vzdálenou od Chursabádu asi 15 kilome¬trů po proudu Tigridu. Domorodci ji nazývali Kújundžuk; jak se ukázalo, bylo to asyrské hlavní město Ninive.
Začala ožívat biblická jména a biblické příběhy. Ninive bylo královským hlavním městem Asýrie za vlády jejích posledních tří velkých panovníků: Sancheríba, Asarhaddona a Aššurbanipala. „V čtrnáctém roce vlády krále Chizkijáše vytáhl Sancheríb, král asyrský, proti všem opevněným městům judským a zmocnil se jich,“ praví se v Druhé knize Královské (18, 13); když anděl Hospodinův pobil jeho ar¬mádu, „Sancheríb, král asyrský, odtáhl pryč a vrátil se do Ninive a usadil se tam“ (19, 36).
V pahorcích, na nichž Sancheríb a Aššurbanipal nechali vystavět Ninive, byly odkryty paláce, chrámy a umělecká díla, jež převyšovala stavby Sargonovy. V místech, kde jsou podle názoru odborníků ukryty zbytky Asarhaddonových paláců, nelze provádět výkopy, neboť na nich dnes stojí muslimská mešita, vztyčená nad předpokládaným pohře¬bištěm proroka Jonáše, jejž spolkla velryba, když odmítl donést Jahvovo poselství do Ninive.
Layard se ve starořeckých písemnostech dočetl, že jeden důstojník v armádě Alexandra Velikého viděl „místo s py¬ramidami a zbytky pradávného města“ – tedy města, jež bylo pohřbeno již v Alexandrově době! Layard je také od¬kryl a ukázalo se, že jde o Nimrúd, vojenské středisko Asý¬rie. Právě zde si Salmanassar II. nechal vztyčit obelisk, na němž jsou vytesány záznamy o jeho úspěšných vojenských taženích. Na obelisku, dnes vystaveném v Britském mu¬zeu, se mezi králi, kteří byli nuceni vzdát mu hold, uvádí také „Jehú, syn Omrího, krále izraelského“.
Opět se shodují mezopotamské nápisy s biblickými tex¬ty.
Asyriology – jak se začalo říkat vědcům zkoumajícím Asýrii – ohromily množící se archeologické nálezy, jež pod¬píraly biblické příběhy hmatatelnými důkazy; obrátili tedy pozornost na desátou kapitolu Knihy Genesis, kde je Nim¬rod – „bohatýrský lovec před Hospodinem“, jenž „se stal na zemi prvním bohatýrem“ –, označen za zakladatele všech království Mezopotámie.
Počátkem jeho království
byl Babylon, Erek, Akad a Kalne v zemi Šineáru.
Z této země vyšel do Asýrie
a vystavěl Ninive – i Rechobót-ír a Kelach
a Resen mezi Ninivem a Kelachem –
to je to město veliké.
Mezi Ninive a Nimrúdem skutečně ležely pahorky, jež domorodci přezdívali „Kalách“. Když se zde v letech 1903 až 1914 pod vedením W. Andraeho uskutečnily rozsáhlé vy¬kopávky, byly objeveny zbytky Aššuru, asyrského nábožen¬ského střediska a prvního hlavního města říše. Ze všech asyrských měst zmiňovaných v bibli zbývá najít už jen Re¬sen. To slovo znamená „koňská uzda“; je tedy možné, že tam byly umístěny královské stáje.
Přibližně ve stejné době, kdy probíhaly vykopávky v Aš¬šuru, dokončovala skupina archeologů pod vedením R. Koldeweye vykopávky Babylonu, biblického Bábelu – rozsáh¬lého města plného paláců, chrámů, visutých zahrad i neod¬myslitelných zikkuratů. Netrvalo dlouho, a artefakty a nápi¬sy vydaly svědectví o dějinách dvou soupeřících říší Mezo¬potámie: Babylonie na jihu a Asýrie na severu.
Obě říše, jež vznikly kolem roku 1900 př. Kr., spolu rost¬ly i upadaly, bojovaly proti sobě i žily vedle sebe v míru, a vytvořily tak vyspělou civilizaci, která trvala přibližně 1 500 let. Aššur a Ninive nakonec dobyli a zničili Babylo¬ňané v letech 614 a 612 př. Kr. Jak předpověděli bibličtí Proroci, neslavně skončil i samotný Babylon, když jej roku 539 př. Kr. dobyl Kýros z dynastie Achaimenovců.
Ačkoliv mezi Asyřany a Babyloňany panovala po celou dobu jejich existence řevnivost, jen těžko bychom mezi je¬jich kulturami nalezli podstatné rozdíly. Asyřané sice nazý¬vali své hlavní božstvo Aššur („vševidoucí“) a Babyloňané vzývali Marduka („syna čistého pahorku“), jinak si však byli oba bozi k nerozeznání podobní.
Mnoho světových muzeí se mezi svými nejcennějšími ex¬ponáty pyšní slavnostními branami, okřídlenými býky, basreliéfy, válečnými vozy, nářadím, nádobím, šperky, sochami a dalšími předměty zhotovenými z nejrozmanitějších mate¬riálů, jež byly vykopány v nalezištích Asýrie a Babylonie. Ale skutečnými poklady těchto království byly jejich písem¬né záznamy: tisíce a tisíce klínopisných zápisů – kosmologic¬ká pojednání, epické básně, životopisy králů, chrámové zá¬znamy, obchodní smlouvy, oddací listy a záznamy o rozvodu, astronomické tabulky, astrologické předpovědi, matematic¬ké vzorce, zeměpisné katalogy, mluvnická a slohová cvičení, a v neposlední řadě také texty zabývající se jmény, genealo¬gií, přídomky, skutky, pravomocemi i povinnostmi bohů.
Společnou řečí, jež tvořila kulturní, historické a nábo¬ženské pouto Asýrie a Babylonie, byla akkadština – první známý semitský jazyk, předchůdce příbuzné hebrejštiny, aramejštiny, řeči Foiničanů i Kanáanců. Ale ani Asyřané, ani Babyloňané si nečinili nárok, že jazyk či písmo vynalez¬li oni; naopak, na mnoha deskách je připsáno, že jsou opi¬sem starších originálů.
Kdo tedy vymyslel klínové písmo a vyvinul tento jazyk, jeho přesnou mluvnici i bohatý slovník? Kdo napsal ony „starší originály“? A proč nazývali Asyřané i Babyloňané tuto řeč akkadština?
Zaměřme opět pozornost na Knihu Genesis: „Počátkem jeho království byl Babylon, Erek, Akad.“ Akkad – že by tedy opravdu existovalo takové královské hlavní město, ještě před Babylonem a Ninive?
Nálezy v Mezopotámii poskytují nezvratné důkazy o tom, že kdysi dávno skutečně existovalo království jménem Ak¬kad, založené mnohem starším panovníkem, který se titu¬loval šarrukín („spravedlivý vládce“). Ve svých záznamech uváděl, že jeho říše se z milosti boha Enlila rozkládá od Dolního moře (Perského zálivu) po Horní moře (pravděpo¬dobně Středozemní). Chlubil se, že „v docích Akkadu kotvi¬ly lodi“ z dalekých zemí.
Učencům šla hlava kolem: narazili na mezopotamskou říši ve třetím tisíciletí před Kristem! Udělali tak velký skok zpět asi o 2 000 let od asyrského Sargona z Dúr-Šarrukénu k Sargonovi Akkadskému. A přece: archeologické vykopáv¬ky odkryly literaturu a umění, vědu a politiku, obchod a komunikace – tedy plně rozvinutou civilizaci –, jež vzkvé¬tala dávno před vznikem Babylonie a Asýrie. Navíc to byl zřejmě předchůdce a zdroj pozdějších mezopotamských ci¬vilizací: Asýrie a Babylonie byly pouhými výhonky na akkadském kmeni.
Záhadu tak ranné mezopotamské civilizace ještě umocnil nález písemností zaznamenávajících úspěchy a rodokmen Sargona Akkadského. Uvádělo se v nich, že jeho plný titul zní „král Akkadu, král Kiše“; než prý nastoupil na trůn, byl rádcem „panovníků Kiše“. Vědci si tedy položili otázku, zda neexistovalo ještě ranější království, jež předcházelo akkad¬skému – v Kiši.
Opět nabyly na významu biblické verše:
Kúš pak zplodil Nimroda;
ten se stal na zemi prvním bohatýrem…
Počátkem jeho království
byl Babylon, Erek, Akad a Kalné.
Mnoho badatelů vyslovilo domněnku, že Sargon Akkadský je oním biblickým Nimrodem. Zaměníme-li v uvedeném biblickém citátu „Kuš“ za „Kiš“, mohlo by se zdát, že Nim¬rodovi skutečně předcházel Kiš, jak tvrdí Sargon. Učenci poté začali přijímat doslova zbytek jeho záznamů: „Dobyl Uruk a zbořil jeho zdi… zvítězil v bitvě s obyvateli Uru… porazil celé území od Lagaše až k moři.“
Nebyl biblický Erek totožný s Urukem ze Sargonových zápisů? Když bylo odkryto naleziště zvané dnes Varka, zjis¬tilo se, že je tomu přesně tak. Ur, o němž se zmiňoval Sar¬gon, nebyl ničím jiným než biblickým Urem, mezopotamským rodištěm Abrahámovým.
Archeologické objevy tedy znovu potvrdily správnost bib¬lických záznamů, a nejen to: ukázalo se, že v Mezopotámii musela existovat království a civilizace dokonce ještě před třetím tisíciletím př. Kr. Zbývala jediná otázka: jak daleko musíme ještě zajít, abychom objevili vskutku první civilizo¬vané království?
Klíčem k rozluštění této záhady se stal další jazyk.

Vědci si záhy uvědomili, že svůj význam mají nejen heb¬rejská a starozákonní jména, nýbrž také názvy v celém sta¬rověkém Předním východě. Všechna akkadská, babylonská a asyrská jména osob a míst něco znamenala. Zato jména panovníků před Sargonem Akkadským nedávala smysl: král, na jehož dvoře byl Sargon rádcem, se jmenoval Urzababa, král, který vládl v Ereku, se jmenoval Lugalzagesi atd.
V přednášce před Královskou asijskou společností roku 1853 poukázal sir Henry Rawlinson na to, že ta jména ne¬jsou ani semitská, ani indoevropská; naopak, zdálo se mu, že „nepatří k žádné známé skupině jazyků či národů“. Ale pokud měla jména nějaký význam, co to bylo za záhadnou řeč, v níž něco znamenala?
Vědci se opět zaměřili na akkadské zápisy. Akkadský klínopis byl v podstatě slabičný: každý znak zastupoval celou slabiku (ab, ba, bat atd.) Přesto se v písmu hojně využívalo znaků, jež nebyly fonetickými slabikami, nýbrž měly vý¬znam: „bůh“, „město“, „země“, „život“, „vysoký“ apod. Pro tento jev bylo jediné možné vysvětlení: tyto znaky byly po¬zůstatky staršího písma, a to obrázkového. Akkadštině musela tedy předcházet jiná řeč, jejíž písemná forma se podobala egyptským hieroglyfům.
Záhy bylo zřejmé, že jde o starší jazyk, nikoliv jen o star¬ší druh písma. Vědci zjistili, že akkadské nápisy a texty v hojné míře využívaly slov přejatých – tedy slov vypůjče¬ných v původní podobě i v původním významu z jiného ja¬zyka. Týkalo se to zejména vědecké a odborné terminolo¬gie, a také vyprávění o bozích a nebesích.
Jedním z největších nalezišť akkadských textů byly tros¬ky knihovny, kterou v Ninive založil Aššurbanipal. Layard s kolegy odvezli z naleziště na 25 000 desek, z nichž mnohé označili starověcí písaři jako kopie „pradávných textů“. Skupina 23 desek končila prohlášením: „23. deska: jazyk Sumeru nezměněn.“ Jiný text obsahoval záhadné prohlá¬šení samotného Aššurbanipala:
Bůh písařů obdařil mne schopností naučit se jeho umění.
Byl jsem zasvěcen do tajů psaní.
Umím dokonce číst složité desky v sumerštině.
Rozumím záhadným slovům na kamenných rytinách ze dnů před potopou.
Aššurbanipalovo tvrzení, že umí přečíst složité desky v „šumerštině“ a rozumí slovům napsaným na deskách po¬cházejících „ze dnů před potopou“, celou záhadu ještě pro¬hloubilo. Ale v lednu 1869 navrhl Jules Oppert Francouz¬ské numismatické a archeologické společnosti, aby byla uznána existence předakkadského jazyka a národa. Po¬ukázal na to, že nejstarší mezopotamští panovníci prokla¬movali právoplatnost svého úřadu titulem „král sumerský a akkadský“, a navrhl, aby se tento národ jmenoval „Sume¬rové“ a jejich země „Sumer“.
Až na chybnou výslovnost jména, která se však ujala – měl to být správně Šumer, nikoliv Sumer –, měl Oppert pravdu. Sumer nebyl tajem opředenou, neznámou zemí, nýbrž původním názvem pro jižní Mezopotámii, přesně tak, jak jasně stojí ve Starém zákoně: královská města Baby¬lon, Akkad a Erek byla v „zemi Šineár“ (Šineár byl biblický název pro Šumer).
Jakmile vědci přijali tyto závěry, otevřela se stavidla. Akkadské odkazy na „pradávné texty“ najednou dávaly smysl a vědcům záhy došlo, že desky s dlouhými sloupci slov jsou ve skutečnosti akkadsko-sumerské lexikony a slov¬níky, vypracované Asyřany a Babyloňany pro jejich vlastní studium prvního psaného jazyka – sumerštiny.
Bez těchto slovníků z dávných dob bychom nebyli schop¬ni porozumět sumerským textům. S jejich pomocí se nám však otevřel ohromný literární a kulturní poklad. Ukázalo se také, že sumerské písmo bylo původně obrázkové a rylo se do kamene ve svislých sloupcích; později se začalo psát vodorovně a ještě později bylo upraveno pro klínopisné zá¬znamy na měkké hliněné tabulky, jež přejali Akkaďané, Babyloňané, Asyřané a další starověké národy Předního východu (obr. 7).
Rozluštění sumerského jazyka a písma, jakož i zjištění, že Sumerové a jejich kultura byli pramenem akkadsko-babylonsko-asyrských duchovních hodnot, podnítily intenziv¬ní archeologické úsilí v jižní Mezopotámii. Množství důka¬zů nyní svědčilo o tom, že vše začalo právě tam.
První rozsáhlé vykopávky sumerského naleziště zahájili roku 1877 francouzští archeologové; bezpočet význačných artefaktů vedl k tomu, že další skupiny archeologů tam pracovaly až do roku 1933, aniž práci dokončily.
Ukázalo se, že naleziště, jež domorodci přezdívali Tello („mohyla“, „pahorek“), je jedním z prvních sumerských měst, oním Lagašem, jehož dobytím se vychloubal Sargon Akkadský. Panovníci tohoto vpravdě královského města nesli tentýž titul, který přejal i Sargon – až na to, že byl v sumerském jazyce: EN.SI („spravedlivý kníže“). Jejich dynastie započala kolem roku 2900 př. Kr. a trvala téměř 650 let. Za tu dobu se na panovnickém trůně v Lagaši vystřídalo bez přerušení třiačtyřicet ensiů. Byla pečlivě zaznamenána je¬jich jména, rodokmeny i délka jejich vlády.
Tyto záznamy poskytly velké množství informací. Pros¬by adresované bohům, „aby výhonky obilí dozrály pro skli¬zeň… aby se ze zavlažovaných rostlin urodilo hodně obilí“, svědčí o zemědělství a melioračních pracích. Číše popsaná „správcem sýpky“ na počest nějaké bohyně naznačuje, že obilí bylo uskladňováno, měřeno a směňováno (obr. 8).

Ensi jménem Eannatum zanechal po sobě nápis na hli¬něné cihle, z něhož vyplývá, že tito sumerští vladaři se mohli ujmout trůnu pouze se souhlasem bohů. Také zaznamenal dobytí jiného města, z čehož vyplývá existence dalších měst¬ských států v Sumeru na počátku třetího tisíciletí př. Kr.
Eannatumův nástupce Entemena psal o stavbě chrámu vyzdobeného zlatem a stříbrem, o vysazovaní zahrad a rozšiřování vyzděných studní. Chlubil se, že vystavěl pevnost se strážními věžemi a se zařízeními, kde mohou kotvit lodi.
Mezi nejznámější lagašské panovníky patřil Gudea. Ne¬chal se zvěčnit v mnoha soškách, jež ho znázorňují ve votivním postoji, jak se modlí ke svým bohům. Nebyla to žádná přetvářka: Gudea zasvětil celý život uctívání Ningirsua, svého hlavního božstva, a stavbě a přestavbě chrámů.
Z jeho záznamů vyplývá, že ve snaze o co nejkvalitnější stavební materiál získával zlato z Afriky a Anatolie, stříbro z pohoří Taurus, cedr z Libanonu, další vzácné dřevo z Araratu, měď z hor Zagrosu, diorit z Egypta, karneol z Etiopie a další suroviny ze zemí, jež se vědcům ještě nepodařilo identifikovat.
Když Mojžíš postavil Pánu Bohu v poušti příbytek, učinil tak podle podrobných pokynů Hospodinových. Když král Šalomoun postavil první chrám v Jeruzalémě, učinil tak poté, co ho Hospodin Bůh obdařil moudrostí. Proroku Eze¬chielovi se podrobné plány na stavbu druhého chrámu v Jeruzalémě zjevily „v Božím vidění“; ukázal mu je muž, který „vypadal, jako by byl z bronzu… v ruce měl lněnou šňůru a prut k měření“. Ur-Nammu, vládce Uru, vylíčil o tisíc let dříve, jak mu jeho bůh nařídil, aby mu postavil chrám; když mu dával příslušné pokyny, podal mu prut k měření a svinutý provázek (obr. 9).
1 200 let před Mojžíšem tvrdil totéž Gudea. Pokyny pro stavbu, jak uvádí v jednom velice dlouhém záznamu, dostal ve vidění. „Muž, jenž svítil jako nebesa“, po jehož boku stál „božský pták“, „mi nařídil, abych mu vystavěl chrám“. Poz¬ději je určena i totožnost tohoto „muže“, který „podle koru¬ny na hlavě byl nepochybně bohem“; byl jím bůh Ningirsu. Vedle něj stála bohyně, která „držela destičku nejmilejší hvězdy své na nebesích“ a v druhé ruce „držela svatý sty¬lus,“ jímž Gudeovi ukázala „oblíbenou planetu“.
Gudea byl sice muž moudrý a osvícený, ale architekto¬nickým nákresům nerozuměl; proto se s prosbou o radu obrátil na jednu bohyni, vykladačku snů a božích vidění. Vysvětlila mu význam pokynů, rozměry projektu, jakož i velikost a tvar cihel, jichž má ke stavbě použít. Gudea poté zaměstnal „věštce, vykonavatele rozhodnutí“ a „luštitelku tajemství“, aby určili místo na kraji města, kde si bůh přeje, aby stál jeho chrám. Na samotnou stavbu pak najal 216 000 lidí.

Třetí muž, také bůh, držel v ruce destičku z drahého kamene: „na ní byl plán chrámu“. Na jedné sošce je Gudea zobrazen vsedě a na klíně má položenou tuto tabulku; na ní je jasně patrný božský nákres (obr. 10).

Není divu, že Gudea si s plány nevěděl rady, neboť napo¬hled jednoduchý „půdorys“ byl návodem ke stavbě složité¬ho zikkuratu, jenž měl čnít do výšky sedmi podlaží. A. Billerbeck, jak uvádí v díle Der alte Orient z roku 1900, dokázal rozluštit alespoň část onoho božského architektonického projektu. Na starověkém nákresu, dokonce i na zčásti po¬škozené soše, jsou v horní části patrné skupiny svislých čar; jejich počet klesá a vzdálenost mezi nimi roste. Zdá se, že božští architekti uměli do jediného půdorysu, opatřeného sedmi různými měřítky, zakreslit úplné zadání pro stavbu sedmipodlažního zikkuratu (obr. 11).
Říká se, že válka podněcuje člověka k vědeckému a tech¬nickému pokroku. Pro starověké Sumery a jejich vládce byla zřejmě takovým hnacím motorem stavba chrámů. Schop¬nost vybudovat větší stavební dílo podle připravených ar¬chitektonických projektů, zorganizovat a nasytit velké množství pracovních sil, vyrovnat terén a stavět náspy, tva¬rovat cihly a přepravovat kamenné kvádry, dovážet zdale¬ka vzácné kovy a další suroviny, odlévat kovy a tvarovat je do užitkových předmětů i ozdob – to vše jednoznačně svěd¬čí o vyspělé civilizaci, jež byla v plném rozkvětu ve třetím tisíciletí př. Kr.

Ačkoliv jsou i nejranější sumerské zikkuraty vskutku mistrovským stavebním dílem, tvoří pouze špičku ledovce technických výdobytků první nám známé velké civiliza¬ce.
Kromě vynálezu a rozvoje písma, bez něhož by nemohla vzniknout žádná vyspělá civilizace, by se Sumerům měl přičíst také vynález tisku. O mnoho tisíciletí dříve, než Johann Gutenberg odléval kovové litery z matric, po¬užívali sumerští písaři hotové „litery“ různých obrázko¬vých znaků, úplně stejně jako my dnes používáme gumová razítka, a vtiskovali je v příslušném pořadí do mokré hlíny.
Vynalezli také předchůdce našich rotačních tiskařských strojů – pečetní váleček. Byl to váleček z mimořádně tvrdé¬ho kamene, do něhož byl zrcadlově převráceně vrytý písem¬ný vzkaz nebo obrázek; když se jím přejelo po mokré hlíně, získal se „pozitivní“ otisk v hlíně. Pečeť byla také zárukou pravosti dokumentů; dal se okamžitě zhotovit nový otisk a porovnat se starým vzorem na dokumentu (obr. 12).

Velké množství sumerských a mezopotamských písem¬ných záznamů se netýkalo božských a duchovních záleži¬tostí, nýbrž veskrze světských, každodenních starostí: veli¬kosti sklizně, rozměrů polí, výpočtu cen. Bez rozvinuté matematiky by koneckonců nemohla vzkvétat ani přežít žádná vyspělá civilizace.
Základem sumerské matematické soustavy, zvané šedesátková neboli sexagezimální, bylo číslo 60, jež Sumerové získali vynásobením světské desítky s „nebeskou“ šestkou. Tato soustava je v jistém ohledu dokonalejší než naše sou¬časná; každopádně dokonalejší než pozdější soustavy řecká a římská. Sumerové uměli s její pomocí dělit na zlomky a násobit do milionů, odmocňovat i umocňovat s několika¬násobnými exponenty. Z této vůbec první známé matema¬tické soustavy jsme také přejali koncepci funkčnosti polo¬hy v číslici: stejně jako v desetinné soustavě může číslice 2 znamenat dvojku nebo dvacet nebo dvě stě v závislosti na poloze, sumerská dvojka mohla znamenat 2 nebo 120 (2 x 60) a tak dál, v závislosti na „umístění“ (obr. 13).

360stupňový úhel, stopa sestávající z 12 palců nebo „tu¬cet“ – to je jen několik ukázek pozůstatků sumerské mate¬matiky, jež dodnes přežívají v našem každodenním životě. Vším, co tato soustava přinesla pro astronomii, sestavení kalendáře a pro další oblasti, se budeme podrobněji zabý¬vat v následujících kapitolách.
Stejně jako je náš hospodářský a společenský systém – naše knihy, soudní a daňové záznamy, obchodní smlouvy, oddací listy atd. – závislý na papíře, byl sumersko-mezopotamský život závislý na hlíně. V chrámech, v soudních sí¬ních i v obchodech byli k dispozici písaři s destičkami z mokré hlíny, do nichž zaznamenávali rozhodnutí, dohody, dopisy nebo vypočítávali ceny, mzdy, rozlohu pole či počet cihel potřebných ke stavbě.
Hlína byla také nezbytnou surovinou pro výrobu před¬mětů denní potřeby, nádob na uskladnění a přepravu zboží. Vyráběly se z ní cihly – další sumerský primát, jenž umož¬ňoval stavbu obytných domů, královských paláců i impo¬zantních božích chrámů.
Sumerům se připisují dva technické vynálezy, díky nimž se hliněné výrobky vyznačovaly lehkostí a pevností: vyztužování a vypalování. Moderní stavbaři vědí, že beton lze vyztužit tím, že se nalije do forem obsahujících železné tyče, čímž se získá mimořádně pevný stavební materiál; již dáv¬no předtím zpevňovali Sumerové cihly tím, že do mokré hlíny přimíchávali nasekaný rákos nebo slámu. Věděli také, že hliněné výrobky získají na pevnosti a odolnosti, když se vypálí v hrnčířské peci. Díky těmto průlomovým technikám bylo možné postavit první výškové budovy a oblouky na světě a vyrobit pevné, odolné keramické nádoby.

Ještě větší technický pokrok přinesl vynález vypalovací pece – tedy pece s vysokou, zato však regulovatelnou teplo¬tou, v níž nehrozilo riziko, že se výrobek znehodnotí prachem nebo popelem; tento objev předznamenal úsvit éry kovů.
Odhaduje se, že člověk začal kovat „měkké kameny“ – v přírodě se vyskytující hrudky zlata nebo sloučeniny mědi a stříbra – do užitečných nebo libých tvarů někdy kolem roku 6000 př. Kr. První ukované umělecké předměty byly naleze¬ny v horách Zagrosu a Taurusu. Jak však R. J. Forbes zdů¬razňuje v díle The Birthplace of Old World Metallurgy, „ve starověkém Předním východě byly zásoby domácí mědi brzo vyčerpány a kovotepci se museli přeorientovat na rudy“. To vyžadovalo znalost a schopnost nalézt je, vytěžit, rozdrtit, vytavit a vyčistit – takové zpracování by bylo nemyslitelné bez vypalovací pece a obecně vyspělé techniky.
Hutnictví záhy zaznamenalo další objev: slitím mědi s dal¬šími kovy vznikl tvrdý, avšak kujný kov zvaný bronz. Doba bronzová, náš první hutnický věk, byla rovněž mezopotamským příspěvkem k moderní civilizaci. Směna kovů tvořila značnou část starověkého obchodu; kov se také stal zákla¬dem rozvoje mezopotamského bankovnictví a prvního pla¬tidla – stříbrného šekelu („zvážený ingot“).
Široká škála kovů a slitin, pro něž byly nalezeny sumer¬ské a akkadské názvy, i rozsáhlá odborná terminologie svěd¬čí o vysoké úrovni hutnictví ve starověké Mezopotámii. Vědce to jistou dobu udivovalo, neboť v Sumeru se rudy vůbec nevyskytovaly, a přesto hutnictví vzniklo nepochyb¬ně právě tam.
Odpovědí je energie. Tavení, čištění, slévání a lití do fo¬rem by bylo nemyslitelné bez hojných zásob otopu do vypa¬lovacích, hutnických a nístějových pecí. Mezopotámii sice chyběly rudy, měla však dostatek paliva. A tak se rudy do¬pravovaly ke zdrojům paliva, což vysvětluje množství ra¬ných záznamů o dovozu rud z dalekých zemí.
Základ paliv, která se zasloužila o technický rozmach Su¬meru, tvořily živice, asfalt a ropa, jež na mnoha místech Mezopotámie přirozeně prosakovaly na povrch. R. J. Forbes (Bitumen and Petroleum in Antiquity) ukazuje, že po¬vrchová ložiska Mezopotámie byla hlavním zdrojem paliv starověkého světa od nejranějších dob až po římskou éru. Autor usuzuje, že technické využití těchto ropných produk¬tů začalo v Sumeru někdy kolem roku 3500 př. Kr.; kromě toho dokazuje, že v době sumerské se o palivech vědělo víc a využívala se ve větší míře než v pozdějších civilizacích.
Sumerové využívali těchto ropných produktů nejen jako paliva, nýbrž také jako materiálu ke stavbě silnic, k im¬pregnaci, těsnění spár, natírání, tmelení a odlévání – to vše v takové míře, že když archeologové pátrali po starobylém Uru, nalezli jej pohřbený v pahorku, který Arabové přezdí¬vali „pahorek živice“. Forbes dokazuje, že sumerština zna¬la termín pro každý druh a každou odrůdu živičných sub¬stancí nalezených v Mezopotámii. A vskutku: názvy živič¬ných a ropných látek v jiných jazycích – v akkadštině, heb¬rejštině, egyptštině, koptštině, řečtině, latině a sanskrtu – mají zcela evidentně sumerský původ: slovo „nafta“ je od¬vozeno ze sumerského napatu („kameny, jež vzplanou“).
Sumerské využití ropných produktů bylo také základem vyspělého chemického průmyslu. Vysokou úroveň chemic¬kých vědomostí Sumerů dokládá nejen množství nátěrů a barviv, jež se používaly například při glazurování, ale i pozoruhodná výroba umělých polodrahokamů, včetně ná¬hražky za lapis lazuli.

Živice se využívaly také v sumerském lékařství – v další oblasti, v níž Sumerové mimořádně vynikali. Stovky nale¬zených akkadských textů se hemží sumerskými lékařský¬mi termíny, což dokazuje sumerský původ veškerého mezopotamského lékařství.
Aššurbanipalova knihovna v Ninive zahrnovala odděle¬ní medicíny. Texty byly rozděleny do tří skupin: bultitu („léč¬ba“), šipir bel imti („chirurgie“) a urti mašmašse („příkazy a zaklínadla“). Již v nejstarších zákonících se pamatovalo na poplatky lékařům za úspěšné operace a na tresty, jež měly lékaře postihnout, pokud se operace nezdařila: lékař, který skalpelem otevřel pacientovi spánek, měl přijít o ruku, jestliže mu při tom poškodil zrak.
Některé kostry nalezené v mezopotamských hrobech nes¬ly neomylné stopy operace mozku. Ve fragmentu jednoho lékařského textu se mluví o chirurgickém odstranění „stí¬nu halícího oko muže“, patrně šedého zákalu; jiný text se zmiňuje o použití řezného nástroje a dodává, že „zasáhne-li nemoc vnitřek kosti, seškrábej ji a odstraň“.
Nemocní Sumerové mohli vybírat mezi A.ZU („vodním lékařem“) a IA.ZU („olejovým lékařem“). Na destičce vyko¬pané v Uru, staré bezmála 5 000 let, je jmenován praktický lékař jako „doktor Lulu“. Existovali také veterináři – zná¬mí buďto jako „lékaři dobytčat“, nebo „lékaři oslů“.
Na raném pečetním válečku nalezeném v Lagaši jsou znázorněny chirurgické kleště, jež patřily „lékaři Urlugaledinovi“. Na pečeti je také had ovinutý kolem stromu – znak lékařství do dnešních dnů (obr. 14). Často byl také ztvárňován nástroj, kterým se při porodu odstřihovala pu¬peční šňůra.
Sumerské lékařské texty se zabývají diagnózami a recepty. Nenechávají nikoho na pochybách, že sumerský lékař se ne¬uchyloval ke kouzlům a čárům. Doporučoval čištění a mytí, koupele v horké lázni s rozpuštěnými minerály, aplikaci rost¬linných výtažků a potírání naftovými sloučeninami.
Léky se vyráběly z rostlinných a nerostných sloučenin a byly smíchány s tekutinami či roztoky podle toho, jak se užívaly. Pokud se měly polykat, míchaly se ve formě práš¬ku s vínem, pivem nebo medem; jestliže „se nalévaly rek¬tem“ – tedy klystýrem – míchaly se s rostlinnými oleji. Al¬kohol, který hraje tak významnou roli při chirurgických výkonech a tvoří základ mnoha léků, se do našeho jazyka dostal přes arabské kohl z akkadského kuhlu.
Nalezené modely jater naznačují, že medicína se na lé¬kařských školách vyučovala pomocí hliněných modelů lid¬ských orgánů. Anatomie byla nepochybně vyspělou vědou, neboť chrámové obřady vyžadovaly složité pitvy obětních zvířat, od nichž byl už jen krůček ke srovnávacím znalos¬tem o anatomii člověka.
Na některých pečetních válečcích i hliněných tabulkách jsou zobrazeni lidé ležící na jakémsi operačním stole, obklopení skupinou bohů či lidí. Z eposů a jiných herojských textů víme, že Sumerům i pozdějším obyvatelům Mezopotámie ležely na srdci otázky života, nemoci a smrti. Muži, jako urucký král Gilgameš, hledali „strom života“ nebo ně¬jaký nerost („kámen“), jenž by jim zajistil věčné mládí. Jsou v nich také narážky na pokusy oživit mrtvé, zejména šlo-li náhodou o bohy:
I dali jim ubité tělo, jež na hřebu viselo.
Jeden dal Inanně života chléb,
druhý ji pokropil živou vodou
a Inanna povstala.
Bylo snad v těchto oživovacích pokusech použito něja¬kých ultramoderních metod, o nichž se můžeme pouze do¬hadovat? Že byly známy radioaktivní metody a využívalo se jich při léčbě jistých chorob, je rozhodně patrné z pečetního válečku pocházejícího ze samého počátku sumerské civilizace. Je na něm znázorněn léčebný postup, při němž na speciálním lůžku leží nějaký muž, obličej má chráněný maskou a je vystaven jakémusi druhu záření (obr. 15).

Jedním z nejranějších sumerských výdobytků je rozvoj textilního a oděvního průmyslu.
Naše průmyslová revoluce se obvykle datuje od spuštění prvních spřádacích a tkalcovských strojů v Anglii v 60. letech 18. století. Většina rozvíjejících se národů má od té doby snahu vyvinout textilní průmysl jako první krok k in¬dustrializaci. Důkazy svědčí o tom, že takový proces probí¬hal nejen od osmnáctého století, nýbrž od samého prvopo¬čátku lidské civilizace. Člověk mohl vyrábět tkané látky teprve poté, co se stal zemědělcem a uměl si vypěstovat len, a poté, co si ochočil zvířata, jež se stala zdrojem vlny. Grace M. Crowfootová v díle Textiles, Basketry and Mats in Antiquity vyjádřila shodu vědců v názoru, že tkalcovství se poprvé objevilo v Mezopotámii, a to kolem roku 3800 př. Kr.
Sumerové ve starověku prosluli nejen tkanými látkami, nýbrž také oděvy. Kniha Jozuova (7, 21) líčí, jak během vpá¬du do Jericha Akán přiznává, že neodolal pokušení pone¬chat si, jeden pěkný šineárský plášť“, který ve městě našel, i když mu za to hrozila smrt. Oděvy ze Šineáru (Sumeru) se tedy těšily takové oblibě a vážnosti, že lidé byli pro ně ochotni riskovat i život.
Sumerové měli k dispozici bohatou terminologii k popisu jednotlivých částí oděvu i jejich výrobců. Základní oděv se nazýval TUG – střihem i jménem nepochybně předchůdce římské tógy. Takové oblečení se nazývalo TUG.TU.ŠE, což v sumerštině znamenalo „oděv, který se nosí omotán kolem těla“ (obr. 16).

Starobylé nápisy svědčí nejen o úžasné rozmanitosti a hojnosti v odívání, nýbrž také o eleganci, v níž převažuje dobrý vkus a soulad šatů, účesů, pokrývek hlavy a šperků (obr. 17, 18).
Další oblastí, v níž Sumerové vynikali, bylo zemědělství. V zemi s pouze sezónními srážkami zavlažovaly půdu řeky spoutané důmyslným a rozsáhlým systémem zavlažovacích kanálů a přinášely tak celoroční úrodu.
Mezopotámie – země mezi řekami neboli Meziříčí – byla ve starověku učiněným rohem hojnosti. Meruňka, která se španělsky řekne damasco („damaškový strom“), nese latin¬ský název Armeniaca, což je slovo přejaté z akkadského armanu. Třešeň – řecky kerasos, německy Kirsche – pochá¬zí z akkadského karšu. Všechny důkazy svědčí o tom, že tyto a další druhy ovoce i zeleniny se dostaly do Evropy z Mezopotámie, stejně jako množství semen a koření: náš „šafrán“ vznikl z akkadského azupiranu, „krokus“ z kurkanu (přes krokos v řečtině), „kmín“ z kamanu, „yzop“ ze zupu, „myrta“ z murru. Je to dlouhý seznam; v mnoha případech byla řečtina hmotným i etymologickým mostem, přes který se tyto plody země dostaly do Evropy. Cibule, čočka, fazole, okurka, zelí a salát tvořily běžnou součást sumerské stravy.
Stejně impozantní je rozsah i rozmanitost mezopotamských metod přípravy pokrmů – jejich kulinářského umě¬ní. Texty i obrázky potvrzují, že Sumerové uměli vyrábět z vypěstovaného obilí mouku, z níž připravovali různé dru¬hy kvašeného i nekvašeného chleba, ovesnou kaši, pečivo, koláče a sušenky. Z ječmene se kvasilo pivo; mezi nalezený¬mi texty je množství „odborných příruček“ na jeho výrobu. Víno se vyrábělo z vinné révy a datlových palem. Mléko dávaly ovce, kozy a krávy; pilo se syrové, přidávalo se do různých pokrmů a vyráběl se z něj jogurt, máslo, smetana a sýr. Běžnou součástí potravy byly také ryby, skopové a vepřové maso. Sumerové chovali prasata ve velkých stá¬dech a jejich maso považovali za opravdovou lahůdku. Husy a kachny byly patrně vyhrazeny pro tabule bohů.
Ze starověkých textů jednoznačně vyplývá, že vybraná kuchyně Mezopotámie se vyvinula v chrámech, při službě bohům. Jeden text předepisoval jako oběť bohům „pecny ječmenného chleba… pecny pšeničného chleba; těsto z medu a smetany; datle, koláčky… pivo, víno, mléko… cedrovou šťávu, mléko“. Pečené maso bylo nabízeno s úlitbami „pr¬votřídního piva, vína a mléka“. Podle podrobného receptu se připravoval speciální plátek hovězího, k němuž se podá¬valo „těsto z jemné mouky smíchané s vodou, prvotřídním pivem a vínem,“ do něhož se přidávaly živočišné tuky, „von¬né přísady získané ze srdíček rostlin“, oříšky, slad a koření. Podle pokynů k „dennímu obětování bohům města Uruku“ se k jídlu mělo podávat pět různých druhů nápojů; pokyny dále přesně popisovaly, co by měli dělat „mlynáři v kuchyni a „šéfkuchař u hnětací díže“.
Náš obdiv k sumerskému kulinářskému umění určitě vzros¬te, když si přečteme básně opěvující výtečné lahůdky. Co do¬dat k receptu na „coq au vin“, starému několik tisíciletí?
Ve víně lahodném,
ve vodě vonné,
v oleji posvátném
tohoto ptáka jsem uvařil
a snědl.
Vzkvétající ekonomika a společnost s tak rozsáhlým pod¬nikáním by se nemohla vyvíjet bez výkonného dopravního systému. Sumerové využívali obou velkých řek i umělé sítě kanálů k vodní přepravě osob, zboží a dobytka. Na nejraněj¬ších sumerských vyobrazeních jsou první čluny na světě.
Z mnoha raných textů víme, že Sumerové se na různých plavidlech pouštěli také na daleké zaoceánské výpravy, aby ve vzdálených zemích nakoupili kovy, vzácné dřevo, draho¬kamy a další suroviny, jichž byl v Sumeru nedostatek. Je¬den akkadský slovník sumerštiny obsahuje kapitolu o lod¬ní dopravě; uvádí 105 sumerských výrazů pro různé typy lodí podle velikosti, místa určení i účelu (nákladních, osob¬ních i vyhrazených k přepravě určitých bohů). Dalších 69 sumerských výrazů, souvisejících s obsluhou a stavbou lodí, bylo přeloženo do akkadštiny. Pouze dlouhodobá námořní tradice mohla vyprodukovat taková specializovaná plavi¬dla i odbornou terminologii.
Pro suchozemskou dopravu bylo použito kola – opět po¬prvé v Sumeru. Vynález kola i jeho uvedení do praxe umož¬nily sestrojení nejrůznějších dopravních prostředků – od dvoukoláků po kočáry –, a nepochybně se zasloužil o to, že Sumerové jako první na světě využili pro mechanický po¬hyb „volské a koňské síly“ (obr. 19).

Roku 1956 shrnul Samuel N. Kramer, jeden z nejvýznač¬nějších sumerologů naší doby, literární odkaz nalezený pod pahorky v Sumeru. Učiněnou pastvou pro oči je již sám ob¬sah jeho díla From the Tablets of Sumer*) neboť každá z pětadvaceti kapitol popisuje nějaké sumerské prvenství – první školy, první dvoukomorový sněm, prvního kronikáře, první lékopis, první „zemědělskou ročenku“, první kosmogonii a kosmologii, prvního „Joba“, první přísloví a pořeka¬dla, první literární debaty, prvního „Noema“, první knižní katalog; a také první bohatýrský věk lidstva, první zákoní¬ky a sociální reformy, počátky lékařství, zemědělství a tou¬ha po světovém míru a souladu.
Ani v nejmenším to není nadsázka.
První školy byly v Sumeru založeny jako přímý důsledek objevu písma. Všechny důkazy (archeologické, např. školní budovy, i písemné, např. destičky s cvičeními) svědčí o tom, že již počátkem třetího tisíciletí př. Kr. existoval v Sumeru formální systém vzdělávání. V Sumeru pracovaly tisíce pí¬sařů – od pomocných až po mistry, královské či chrámové písaře, anebo písaře, kteří zastávali vysoký státní úřad. Ně¬kteří působili jako učitelé na školách a v jejich pojednáních se dočteme o školách, jejich cílech, rozvrhu i vyučovacích metodách.
Na školách se vyučoval nejen jazyk a psaní, nýbrž také tehdejší vědy – botanika, zoologie, zeměpis, matematika a bohosloví. Studovala se a opisovala literární díla minu¬losti, skládala se díla nová.
V čele školy stál ummia („odborný profesor“) a učitelský sbor sestával nejen z „vyučujícího kreslení“ a „vyučujícího sumerštiny“, nýbrž také z „pověřence s bičem“. V sumerské škole panovala zřejmě tvrdá disciplína; jeden její absolvent popisuje na hliněné destičce, jak byl zmrskán za záškolác¬tví, nepořádnost, loudavost, mluvení a vyrušování během hodiny, a dokonce i za neúhledný rukopis.
Jedna epická báseň o dějinách Uniku podrobně líčí řev¬nivost mezi Urukem a městským státem Kiš. Vypráví se v ní, jak do Uruku přibyli vyslanci Kiše a nabídli smírné řešení sporu. Ale tehdejší urucký vladař Gilgameš odmítl vyjednávat a chtěl raději bojovat. Zajímavé je, že o celé zá¬ležitosti musel nechat hlasovat v shromáždění starších, tedy v místním „senátu“ :
Gilgameš před staršími svého města
záležitost svou vyložil a jejich odpověď žádá:
„...Nepodrobujme se paláci kišskému, smeťme jej zbraní!“
*) V českém překladu vyšlo pod názvem „Historie začíná v Sumeru“. Pozn. překl
Shromáždění starších však bylo pro vyjednávání. Gilgameše to neodradilo; obrátil se proto na „muže zbraně“, na bojovníky, kteří hlasovali pro válku. Význam celého příbě¬hu tkví v tom, že sumerský vládce musel předložit otázku války či míru prvnímu dvoukomorovému sněmu, a to již před 5 000 lety.
Titul prvního dějepisce přiřkl Kramer Entemenovi, králi lagašskému, který na hliněné válečky zaznamenal svůj vá¬lečný spor se sousední Ummou. Zatímco ostatní texty byly literárními díly nebo epickými básněmi s historickým námě¬tem, Entemenovy záznamy jsou strohou prózou, napsanou pouze s cílem co nejvěrněji zaznamenat dějinné události.
Jelikož byly nápisy z Asýrie a Babylonie rozluštěny dáv¬no před sumerskými záznamy, dlouho převládal názor, že první zákoník sestavil a uvedl do praxe babylonský král Chammurapi kolem roku 1900 př. Kr. Ale po objevu sumerské civilizace bylo zřejmé, že prvenství za soustavu zákonů i za výkon spravedlnosti náleží Sumeru.
Dávno před Chammurapim uvedl do praxe zákony jistý sumerský vladař městského státu Ešnunna (severovýchod¬ně od Babylonu) a stanovil jimi horní hranici cen za potra¬viny i za nájem vozů i člunů, aby nebyly vykořisťovány nej¬chudší vrstvy. Další zákony se týkaly přestupků vůči osobám i majetku, rodinných záležitostí i vztahů mezi pánem a slu¬hou.
Ještě před ním však vydal zákoník vládce Isinu Lipit-Ištar. Osmatřicet zákonů, jež lze vyčíst z poškozené destičky (kopie originálu vyrytého do kamenné stély), se zabývá nemovitostmi, otroky a sluhy, sňatky a dědickými právy, pronájmem člunů, nájmem volských potahů a neplacením daní. Stejně jako později Chammurapi, i Lipit-Ištar vysvět¬luje v preambuli svého zákoníku, že jedná podle pokynů velkých bohů“, kteří mu nařídili, „aby Sumerům i Akkaďanům zajistil blaho“.
Ani Lipit-Ištar však nebyl prvním sumerským zákono¬dárcem. Úlomky nalezených hliněných tabulek obsahují opisy zákonů ustanovených uruckým vladařem Ur-Nammou kolem r. 2350 př. Kr., tedy více než pět set let před Chammurapim. Zákony vyhlášené z pověření boha Nannara měly pomoci dopadnout a potrestat „uchvatitele dobyt¬ka, ovcí a oslů z rukou občanů“ a zajistit, aby „se sirotek nestal kořistí boháče, vdova kořistí mocného, aby muž jednošekelový se nestal obětí muže šedesáti šekelů“. Ur-Nammu také uzákonil „spravedlivé a neměnné váhy a míry“.
Ale sumerský právní systém i výkon spravedlnosti jsou ještě starší.
Kolem r. 2600 př. Kr. se v Sumeru zřejmě událo tolik věcí, že ensi Urukagina usoudil, že je načase zavést refor¬my. Jeho dlouhý nápis označili vědci za vzácný záznam první společenské reformy lidstva založené na smyslu pro svobodu, rovnost a spravedlnost – tedy jakési „francouz¬ské revoluce“ iniciované králem 4 400 let před 14. červen¬cem 1789.
Urukaginův dekret o reformách nejdříve uvádí nešvary tehdejší doby, poté způsob jejich nápravy. Hlavním nešva¬rem byly machinace úředníků za účelem vlastního oboha¬cení, zneužívání úředního postavení a nasazování přemrš¬těných cen monopolními zájmovými skupinami.
Tyto i mnohé další křivdy dekret přísně zakazoval. Ni¬kdo si již nemohl stanovit vlastní cenu za „dobrého osla nebo za dům“. „Velký muž“ již nesměl zastrašovat prostého ob¬čana. Byla v něm postulována práva nevidomých, chudých, vdov a sirotků. I rozvedená žena měla před bezmála 5 000 lety ze zákona právo na ochranu.
Jak dlouho předtím existovala sumerská civilizace, když potřebovala tak rozsáhlou reformu? Nepochybně dlouho, neboť Urukagina tvrdí, že ho vyzval jeho bůh Ningirsu, aby „obnovil výnosy z dřívější doby“. Z toho jasně vyplývá, že bylo zapotřebí návratu k ještě starším systémům a dřívěj¬ším zákonům.
Na dodržování sumerských zákonů dohlížel systém sou¬dů, kde byla pečlivě zaznamenávána a evidována všechna soudní řízení, všechny rozsudky i uzavřené smlouvy. Soud¬ci rozhodovali obvykle v tříčlenné nebo čtyřčlenné porotě; jeden byl profesionálním „královským soudcem“, zbylí byli vybráni ze širší, 36členné poroty.
Zatímco Babyloňané vydávali předpisy a nařízení, Su¬merům ležela na srdci především spravedlnost, neboť věři¬li, že bohové určili krále zejména k tomu, aby v zemi zajiš¬ťovali spravedlnost.
Sumerské pojetí spravedlnosti a morálky lze v mnoha případech srovnávat se Starým zákonem. Než měli Hebrejci krále, vládli jim soudci; králové nebyli posuzováni podle mocenských výbojů či bohatství, nýbrž podle toho, v jaké míře „konali dobro“. V židovském náboženství předchází Novému roku desetidenní lhůta, během níž jsou zvažovány a hodnoceny skutky lidí, podle nichž se určuje jejich osud v nastávajícím roce. Není patrně náhoda, že Sumerové vě¬řili, že obdobným způsobem je lidstvo každoročně souzeno bohyní Nanše; koneckonců první hebrejský patriarcha – Abrahám – pocházel ze sumerského města Uru.
Sumerské zaujetí spravedlností našlo také výraz v díle, jež Kramer nazval „prvním Jobem“. Když spojil úlomky hli¬něných tabulek v istanbulském Muzeu starověkého Výcho¬du, vyčetl z nich podstatnou část sumerské básně, která se – stejně jako starozákonní Kniha Jób – zabývá stížnostmi bez¬úhonného muže, kterému však přesto bohové nepožehnají, a on zakouší velké utrpení, strádání a ponížení. „Mé boha¬bojné slovo bylo v lež překrouceno!“ volá úzkostně.
V druhé části anonymní trpitel pokorně předstupuje před své božstvo; jeho rozmluva připomíná některé verše v heb¬rejských žalmech:
Můj bože, otče můj,
jenž zplodils mě – pozdvihni moji tvář…
Jak dlouho mne zanedbávat chceš,
nechávat bez ochrany…
Jak dlouho necháš bez vedení mě?
Poté mu vylévá své srdce a slovy předepsanými liturgií vyznává vinu. Nakonec vše dobře dopadne: „Bůh popřál jeho slzám, nářkům sluch, bůh vyslyšel slova jeho bezúhonná a čistá, jimiž se člověk zbožně vyznával… bůh rukou svou mu osud zlý již nestrojil.“
Sumerská přísloví o dvě tisíciletí před biblickou Knihou Kazatel vyjadřují stejné myšlenky a bonmoty:
Chce brzo zemřít, proto říká: „Nechte mě užívat.“
Chce-li být zdráv, řekne: „Budeme hospodařit.“

Když zemře chuďas, nesnaž se ho vzkřísit.
Kdo mnoho stříbra má, možná šťastný jest;
kdo mnoho ječmene má, možná šťastný jest;
kdo však nemá vůbec nic, může spát.

Muž pro radost: manželství.
Po rozvážení: rozvod.

Nikoliv srdce vede k nepřátelství;
to jazyk vede k nepřátelství.

V městě bez hlídacích psů
vše ohlídá liška.
K duchovnímu bohatství sumerské civilizace přispěl ne¬malou měrou také ohromný rozmach reprodukčního umě¬ní. Skupina vědců z Kalifornské univerzity v Berkeley vy¬volala v březnu 1974 značný rozruch oznámením, že se jim podařilo rozluštit nejstarší píseň na světě. Profesoři Richard L. Crocker, Anne D. Kilmerová a Robert R. Brown zazpívali a zahráli píseň podle not zapsaných na klínopisné tabulce Pocházející přibližně z roku 1800 př. Kr., nalezené v Ugarifo na středomořském pobřeží (dnešní Sýrie).
„Již dávno víme,“ vysvětlovali vědci z Berkeley, „že asyrsko-babylonská civilizace znala hudbu, ale až do rozluštění této tabulky jsme nevěděli, že jejich hudba má stejnou heptatonicko-diatonickou stupnici, jež je příznačná pro součas¬nou západní hudbu i řeckou hudbu z prvního tisíciletí př. Kr.“ Až do této chvíle se vědci domnívali, že západní hudba má svůj původ ve starověkém Řecku; tento objev však pro¬kázal, že naše hudba – stejně jako mnoho jiného v západní civilizaci – pochází z Mezopotámie. Nemělo by to být tak překvapující, vždyť již podle řeckých učenců bylo o mezopotamských národech odjakživa známo, že „hledají harmonii a soulad se světem prostřednictvím tónů“.
Není pochyb o tom, že i v hudbě a v písních je nutné Su¬merům přiřknout prvenství. Profesor Crocker dokázal za¬hrát prastarou melodii teprve tehdy, když zhotovil lyru po¬dobnou těm, jež byly nalezeny v rozvalinách Uru. Texty z druhého tisíciletí př. Kr. svědčí o existenci hudebních klí¬čů a propracované hudební teorii. Profesorka Kilmerová již dříve (v díle The Strings of Musical Instruments: Their Names, Numbers and Significance) tvrdila, že v mnoha sumerských hymnických textech nalezla „na okraji něco po¬dobného hudebním notacím“. „Sumerové a jejich následov¬níci žili plným hudebním životem,“ usoudila závěrem. Není proto divu, že na pečetních válečcích a hliněných tabulkách nalézáme takové rozmanité množství zobrazených hudeb¬ních nástrojů, zpěváků i tanečníků (obr. 20).

Stejně jako sumerská literatura a mnoho dalších duchov¬ních hodnot, vznikla v chrámech i hudba a píseň. Zpočátku byla vyhrazena službě bohům, ale postupně si prorazila cestu i za chrámové zdi. Jedno lidové rčení pomocí slovní hříčky, tolik oblíbené u Sumerů, komentovalo honoráře zpě¬váků: „Zpěvák, jenž sladkým hlasem neoplývá, je věru ,bídný´ zpěvák.“
Bylo nalezeno množství sumerských milostných písní, které se nepochybně zpívaly za hudebního doprovodu. Snad nejdojímavější je však ukolébavka, již zpívá matka nemoc¬nému dítěti:
Přijď, spánku, snes se na synáčka mého.
Chvátej, spánku, k mému synáčkovi.
Uspi jeho očka neklidná…
Trápí tě bolesti, synáčku můj;
mne to skličuje, já žalem se soužím
a pozvedám zrak ke hvězdám.
Nový měsíc ti svítí na tvářičky;
za tebe nechť tvůj stín prolévá slzy.
Lež, jen klidně lež a spinkej…
Kéž bohyně růstu jest tvým spojencem;
kéž v nebi máš výmluvného ochránce;
kéž dopřáno ti jest království šťastných dnů…
Kéž žena je ti oporou;
kéž štěstěna dopřeje ti syna.
Tato hudba a tyto písně jsou pozoruhodné nejen tím, že dokazují sumerské kořeny západní hudby, její struktury i harmonické skladby; stejně ohromující je i to, jak blízké nám jsou sumerské tóny i verše, když jim nasloucháme. A vskutku – když hloubáme nad onou skvostnou sumerskou civilizací, přicházíme na to, že v Sumeru tkví kořeny naší morálky a našeho smyslu pro spravedlnost, našeho právního řádu, naší architektury a techniky a našeho umě¬ní; sumerské instituce nám připadají důvěrně známé a blíz¬ké. Zdá se, že srdcem jsme vlastně všichni Sumerové.
Po vykopávkách v Lagaši odkryly rýče a lopaty archeolo¬gů Nippur, někdejší náboženské centrum Sumeru a Akkadu. Z 30 000 nalezených textů nebyly mnohé dodnes pro¬zkoumány. V Šuruppaku byly nalezeny školní budovy staré pět tisíc let. V Uru nalezli vědci vázy, šperky, zbraně, vozy, přilby ze zlata, stříbra, mědi a bronzu, zbytky tkalcovny, soud¬ní záznamy – a nad tím vším vypínající se stupňovitý chrám zikkurat, jehož rozvaliny dodnes ční nad okolní krajinou. V Ešnunně a v Adabu odkryli archeologové chrámy a skvostné sochy z období před Sargonem. V nápisech z Ummy se mluví o dávných říších. V Kiši byly odkryty monumentální budovy a zikkurat z doby nejméně 3000 let př. Kr.
Uruk (Erek) zavedl archeology do čtvrtého tisíciletí př. Kr. Nalezli tam první malovanou keramiku vypalovanou v peci i důkazy o prvním použití hrnčířského kruhu. Chod¬ník z vápencových kvádrů je nejstarší dodnes nalezenou kamennou stavbou. V Uruku nalezli archeologové také první zikkurat – vysoký umělý pahorek, na jehož vrcholu stál čer¬venobílý chrám. Zde byly nalezeny také první vyryté nápi¬sy i první pečetní válečky. Jack Finegan se o nich zmiňuje v díle Light from the Ancient Past: „Dokonalost těchto pečetítek, jež se poprvé objevují v uruckém období, je ohromují¬cí.“ Další naleziště z uruckého období nesou stopy úsvitu éry kovů.
Roku 1919 narazil H. R. Hall na starobylé rozvaliny u vesnice dnes zvané El Obejd. Podle naleziště bylo pojme¬nováno období, jež vědci pokládají za první fázi velkolepé sumerské civilizace. V tehdejších sumerských městech, sa¬hajících od severní Mezopotámie až po jižní úpatí Zagrosu, se poprvé stavělo z hliněných cihel a omítaly se zdi, poprvé se objevuje mozaiková výzdoba, hřbitovy s hroby lemovaný¬mi cihlami, glazurované a politurované keramické zboží s geo¬metrickými vzory, měděná zrcadla, korálky z dovezené želvoviny, barva na oční víčka, měděné „tomahavky“, látky, domy, ale především – impozantní chrámové budovy.
O něco dále směrem na jih objevili archeologové Eridu – podle starověkých textů první sumerské město. Hlouběji pod ním narazili kopáči na chrám zasvěcený Enkimu, sumerskému bohu moudrosti; zdálo se, že chrám byl mnohokrát přestavován. Jednotlivé vrstvy zavedly vědce jedno¬značně k počátkům sumerské civilizace: 2500 př. Kr., 2800 př. Kr., 3000 př. Kr., 3500 př. Kr.
Pak byly odkryty základy prvního chrámu zasvěceného Enkimu. Pod ním byla panenská půda – před ním tam ne¬stálo nic. Tato vrstva spadala do období kolem roku 3800 let př. Kr. Tehdy se zrodila civilizace.
A nebyla to jen první civilizace v pravém smyslu tohoto slova; šlo o civilizaci nejrozsáhlejší, jež obsahovala vše a v mnoha směrech předčila ostatní starověké kultury, kte¬ré vznikly po ní. Na této civilizaci je nepochybně založena i naše.
Člověk, který poprvé použil kamene jako nástroje asi o dva miliony let dříve, dosáhl této nebývalé vyspělé civili¬zace v Sumeru kolem r. 3800 př. Kr. Zarážející na tom je, že vědci nemají dodnes tušení, kdo vlastně Sumerové byli, odkud přišli, a jak a proč se jejich civilizace tak náhle vyno¬řila z temnoty dávnověku.
Její vznik byl totiž náhlý a nečekaný – jako by spadla z nebe.
H. Frankfort (Tell Uqair) ji popsal jako „ohromující“. Pierre Amiet (Elam) ji označil jako „pozoruhodnou“. A. Parrot (Sumer) se o ní vyjádřil jako o „plamenu, jenž tak náhle vzplál“. Leo Oppenheim (Ancient Mesopotamia) poukazuje na „podivuhodně krátké období“, v němž tato civilizace vznikla. Joseph Campbell (The Masks of God) své postřehy shrnuje takto: „Náhle a nečekaně… se v této malé sumer¬ské náplavové zahradě zjevuje… celý kulturní syndrom, jenž od té doby tvoří zárodek všech vyspělých civilizací na celém světě.“

3

BOHOVÉ NEBES I ZEMĚ
CO SE TEDY vlastně přihodilo, co po statisíciletích neko¬nečně pomalého lidského vývoje přineslo tak náhlou a pře¬vratnou změnu a ve třech rychlých etapách za sebou – ko¬lem let 11 000, 7400 a 3800 př. Kr. – přeměnilo primitivní kočovné lovce a sběrače potravy v zemědělce a hrnčíře, poté ve stavitele měst, inženýry, matematiky, astronomy, kovolijce, obchodníky, hudebníky, soudce, lékaře, literáty, knihovníky, kněze? Můžeme zajít dál a položit si ještě hlubší otázku, kterou tak výstižně formuloval profesor J. Braidwood (Prehistoric Men): „Proč k tomu vůbec došlo? Proč lidé dodnes nežijí jako Maglemósané?“
Na to měli příhodnou odpověď Sumerové – národ, který byl nositelem této tak náhlé a tak vyspělé civilizace. Shr¬nuje ji jeden z desítek tisíců nalezených starověkých mezopotamských nápisů: „Vše, co krásným jeví se, učinili jsme z milosti bohů.“
Co byli zač, tito sumerští bohové?
Byli snad podobní řeckým bohům, kteří prý žili na Olym¬pu, jehož protějškem na zemi byl nejvyšší vrchol Řecka, hora Olympos, a kteří hodovali ve velké Diově síni?
Řekové připisovali svým bohům antropomorfní znaky: jejich bohové se podobali smrtelníkům vzhledem i povaho¬vými vlastnostmi. Uměli se radovat, hněvat i žárlit; milo¬vali se, hádali se, bojovali mezi sebou a jako lidé se také rozmnožovali: plodili potomstvo pohlavním stykem – mezi sebou nebo s lidmi.
Byli nedosažitelní, a přece neustále zapleteni do lidských záležitostí. Uměli se přesouvat z místa na místo obrovskou rychlostí, mizeli a znovu se objevovali; měli zbraně ohrom¬né a neobvyklé síly. Každý bůh měl přidělenou speciální funkci. Podle toho, jakou měl náladu, se lidem v přísluš¬né činnosti buď mimořádně dařilo, anebo v ní zcela selhávali; lidé se proto snažili naklonit si je různými obřady a úlitbami.
Hlavním božstvem starověkých Řeků za jejich helénské civilizace byl Zeus, „otec bohů a lidí“, „pán nebeského ohně“. Jeho znakem a nástrojem moci byl hromoklín. Byl to „král“ na zemi, který sestoupil z nebes; o všem rozhodoval, smr¬telníkům naděloval dobré i zlé, ale jeho původním hájem¬stvím bylo nebe.
Nebyl to však ani první bůh na zemi, ani první božstvo, jež dlelo na nebi. Řecká mytologie vznikla vlastně smíchá¬ním teologie s kosmologií. Řekové věřili, že na počátku vše¬ho byl Chaos. Poté vznikla Gaia (Země), jež zplodila sobě rovné Nebe, Urana, který se stal jejím nerozlučným dru¬hem. Gaia a Uranos zplodili šest Titánů a šest Titánek. Byť se jejich bájné činy odehrávaly na zemi, má se za to, že všich¬ni měli své hvězdné protějšky.
Kronos, nejmladší z Titánů, má v olympské mytologii postavení zásadního významu. Nadvládu nad ostatními Titány získal násilím, poté co uřízl svému otci Uranoví po¬hlaví. Svých sourozenců se bál, a tak je všechny buď uvěz¬nil, anebo vyhnal. Matka ho za to proklela: měl ho stihnout stejný osud jako jeho otce, z trůnu ho měl svrhnout jeden z jeho synů.
Kronos se oženil s vlastní sestrou Rheou, která mu poro¬dila tři syny a tři dcery: Háda, Poseidona a Dia, Hestii, Demeter a Héru. Opět byl vyřčen ortel, že nejmladší syn svrhne svého otce: Gaina kletba se naplnila, když Krona svrhl Zeus.
Zápas o uchopení moci však rozhodně neprobíhal hladce: dlouhá léta sváděli bohové urputné boje s různými příšera¬mi. K rozhodující bitvě došlo mezi Diem a drakem Tyfonem, napůl bohem s lidskou podobou a napůl hadem. Utka¬li se na hoře Kasion, poblíž hranic mezi Egyptem a Arábií – patrně někde na Sinajském poloostrově (obr. 21).
Zeus vyšel z bitvy jako vítěz a byl prohlášen nejvyšším bohem. O vládu se však musel dělit s bratry. Dohodli se (anebo podle jiné verze losovali), že Zeus bude vládnout na nebi a nejstarší bratr Hádes v podsvětí; prostřední bratr Poseidon získal nadvládu nad světovými moři a oceány.

Ačkoliv se Hádes a jeho říše stali postupem času synony¬mem pekla, jeho původním hájemstvím byly kraje někde „hluboko dole“, plné bažin, odlehlých, pošmourných míst i oblastí zavlažovaných mohutnými řekami. Hádes byl po¬pisován jako „Neviditelný“, „Činící neviditelným“ – nedo¬stižný, uzavřený, tajemný a přísný; modlitby ani oběti ho nedojímaly. Poseidon byl na rozdíl od něj často spatřován, jak v ruce třímá znak své moci – trojzubec. Byl to přede¬vším vládce moří, ale také patron kovolijectví a sochařství, jakož i zručný kouzelník a kejklíř. Zatímco řecké bájesloví líčí Dia jako boha přísného a vůči lidem nesmlouvavého – dokonce prý jistou dobu kul pikle na jejich vyhlazení –, Po¬seidon byl pokládán za přítele lidí; byl to bůh, kterému ne¬smírně záleželo na tom, aby si získal přízeň a chválu smr¬telníků.
Tito tři bratři a tři sestry – všichni děti Kronovy a jeho sestry Rhey – tvořili starší část olympského kruhu, skupi¬ny dvanácti velikých bohů. Zbylých šest bohů byly děti Diovy, a řecké báje se zaměřují zejména na jejich rodopisy a vzájemné vztahy.
Zeus zplodil své potomky s různými bohyněmi. Nejdřív obcoval s bohyní Métis, která mu porodila dceru, velikou bohyni Pallas Athénu, patronku rozumu, řemesel a měst, ochránkyni hrdinů, bohyní moudrosti. Ale jako jediná, jež zůstala po boku Diově během jeho zápolení s Tyfonem (všich¬ni ostatní bohové se rozutekli), nabyla Athéna válečnických dovedností a stala se také bohyní války. Byla to též „doko¬nalá panna“ a nikdy se neprovdala; některé báje ji však dávají dohromady s jejím strýcem Poseidonem. Jako ofici¬ální manželku měl sice bohyni Paní labyrintu z ostrova Kréty, avšak jeho milenkou byla neteř Athéna.
Zeus poté obcoval s jinými bohyněmi, ale jejich děti ne¬splňovaly podmínky pro přijetí do olympského kruhu. Když Zeus přistoupil k závažnému úkolu zplodit mužského dědi¬ce, zaměřil pozornost na jednu ze sester. Nejstarší byla Hestia. Podle vyprávění žila v ústraní – snad byla příliš stará či nemocná, než aby se stala cílem námluv –, a tak si Zeus bez okolků namluvil prostřední sestru Demeter, bo¬hyni plodnosti. Ta mu však místo syna porodila dceru Persefonu, která se stala manželkou svého strýce Háda a děli¬la se s ním o nadvládu nad podsvětím.
Zeus, zklamán, že nemá syna, hledal útěchu a lásku u dalších bohyní. S Harmonií měl devět dcer. Poté mu Léto porodila dceru Artemis a syna Apollona, kteří byli okamži¬tě začleněni do skupiny nejvyšších božstev.
Apollon byl jako Diův prvorozený jedním z největ¬ších bohů helénského panteonu, pán nad nesmrtelnými nebešťany i smrtelníky na zemi. Tlumočil jim vůli otce Dia, byl tudíž autoritou v otázkách náboženského práva a chrámového uctívání. Zastupoval morální i božské zá¬kony a byl symbolem duševní i tělesné čistoty a doko¬nalosti.
Druhým Diovým synem, zrozeným z bohyně Maii, byl Hermes, patron pastýřů, strážce hejn a stád. Nebyl tak vý¬znamný a mocný jako jeho bratr Apollon, měl tudíž blíže k lidskému údělu; když se na někoho usmála štěstěna, byla to Hermova zásluha. Jako Dárce dobrých věcí byl pa¬tronem obchodníků a poutníků. Ale především to byl posel Diův, poslíček bohů; v tom spočívala jeho hlavní úloha v řeckých bájích a eposech.
Zeus však pořád toužil zplodit syna s vlastní sestrou, jak mu přikazovaly určité dynastické tradice. A tak se obrátil na nejmladší Héru, oženil se s ní v souladu s rituály posvát¬né svatby a prohlásil ji Královnou bohů, matkou-bohyní. Jejich manželství bylo požehnáno synem jménem Ares s dvě¬ma dcerami; jejich soužitím však neustále otřásaly četné Diovy nevěry, jakož i zvěsti o nevěře Héřině, jež vrhly stín pochybností na otcovství jejich dalšího syna Hefaista.
Ares byl ihned začleněn do olympského kruhu dvanácti nejmocnějších bohů a jmenován Diovým vrchním velitelem, bohem války. Byl zobrazován jako Duch krveprolití, přesto nebyl ani zdaleka neporazitelný – když v trojské válce bojo¬val na straně Trojanů, utrpěl zranění, jež uměl vyléčit pou¬ze Zeus.
Na rozdíl od něj si Hefaistos musel cestu na olympský vrchol vybojovat. Byl to bůh tvořivosti; jemu byl připisován oheň výhně a umění kovolijectví. Byl to zručný řemeslník, výrobce praktických i kouzelných předmětů pro lidi i pro bohy. Podle legend se narodil chromý a jeho matka Héra ho prý v hněvu odvrhla. Další, věrohodnější verze tvrdí, že Hefaista odvrhl sám Zeus – neboť si nebyl jist svým otcov¬stvím –, ale Hefaistos ho svými kouzelnickými triky při¬měl, aby mu vyčlenil místo mezi velikými bohy.
Legendy také vyprávějí o tom, jak Hefaistos ukoval nevi¬ditelná pouta, jež měla obemknout lůžko jeho manželky, až je bude zahřívat nějaký milenec. Takovou ochranu nejspíše potřeboval, neboť jeho manželkou a družkou byla Afrodite, bohyně lásky a krásy. Je jen přirozené, že se o ní vyprávěly nesčetné milostné příběhy; v mnoha byl svůdcem Hefaistův bratr Ares. (Jedním z plodů této zakázané lásky byl Erós, bůh lásky.)
Afrodite byla začleněna do olympského kruhu dvanácti za okolností, jež vrhají světlo na naše téma. Nebyla ani Diovou sestrou, ani jeho dcerou, a přece nemohla být opo¬menuta. Přišla z asijských břehů Středozemního moře, le¬žících proti Řecku (podle řeckého básníka Hesioda přibyla do Řecka přes Kypr). Podle bájí se zrodila z pěny, která se v moři utvořila kolem Uranova pohlaví. Afrodite byla tedy o jednu generaci starší než Zeus, neboť byla vlastně sest¬rou jeho otce a ztělesněním vykleštěného prapředka bohů (obr. 22).
Musela být tedy zařazena mezi olympské bohy. Jejich celkový počet však podle všeho nesměl překročit dvanáct. Řešení se nabízelo samo: když chceš jednoho přidat, musíš jednoho ubrat. Jelikož Hádes jako vládce podsvětí se mezi velikými bohy na Olympu příliš nezdržoval, bylo jedno mís¬to uprázdněné, což se Diovi náramně hodilo k tomu, aby přijal Afrodite do výlučného kruhu dvanácti.

Zdá se, že dvanáctka byla limitem, který se nesměl pře¬kročit ani nahoru, ani dolů: božských Olympanů nesmělo být více, ale ani méně než dvanáct. O tom svědčí okolnosti, za nichž byl do olympského kruhu začleněn Dionýsos. Dionýsos byl synem Dia a jeho sestry Semele. Jelikož musel být ukryt před Héřiným hněvem, poslali ho do dalekých zemí (došel prý až do Indie); všude, kam přišel, učil místní obyvatelstvo pěstovat vinnou révu a vyrábět víno. Mezitím se na Olympu uvolnilo místo: Hestia, nejstarší Diova sest¬ra, byla vyloučena z kruhu dvanácti. Tehdy se do Řecka vrátil Dionýsos a směl nastoupit na její místo. Božská dva¬náctka byla opět úplná.
Ačkoliv řecká mytologie nemá jasno v původu lidstva, tvrdí se v ní, že hrdinové a králové byli božského původu.
Tito polobozi tvořili spojovací článek mezi lidským údělem – každodenní dřinou, závislostí na přírodních živlech, epi¬demiemi, nemocemi a smrtí – a zlatou minulostí, kdy na zemi žili pouze bohové. I když se většina bohů narodila na zemi, vybraný kruh dvanácti Olympanů zastupoval nebes¬kou stránku bohů. Podle Homérovy Odyssey sídlili řečtí bohové „na širém nebi“. Původní „božská dvanáctka“ se sklá¬dala z bohů nebeských, kteří sestoupili na zemi a zastupo¬vali dvanáct hvězdných těles „v báni nebeské“.
Tuto astrální souvislost objasňují latinská jména nejmoc¬nějších bohů, jež jim po převzetí řeckého panteonu dali Ří¬mané: Gaia byla Země, Hermes Merkur, Afrodite Venuše, Ares Mars, Kronos Saturn, Zeus Jupiter. V návaznosti na řeckou tradici znázorňovali Římané Jupitera jako hřmící¬ho boha, jehož zbraní byl hrom a blesk; stejně jako Řekové i Římané ho spojovali s býkem (obr. 23).

Dnes panuje všeobecná shoda v názoru, že základy řecké civilizace byly položeny na Krétě, kde v období přibližně 2700 – 1400 př. Kr. rozkvetla tzv. minojská kultura. V minojském bájesloví hraje prominentní roli pověst o Minotaurovi. Tento napůl člověk, napůl býk byl plodem Pasifae, ženy krále Minoa, a býka. Archeologické nálezy dokládají rozsáhlé uctívání býka u Minojců; na některých pečetních vá¬lečcích je býk znázorněn jako božská bytost doprovázená znakem kříže, což symbolizovalo nějakou neznámou hvěz¬du či planetu. Vědci se proto domnívají, že býk uctívaný Minojci nebyl obyčejným pozemským stvořením, nýbrž bý¬kem nebeským – souhvězdím Býka, a to na památku jis¬tých událostí, jež se odehrály v době, kdy se Slunce v den jarní rovnodennosti objevilo v tomto souhvězdí, tedy někdy kolem roku 4000 př. Kr. (obr. 24).

Podle starořecké tradice se Zeus dostal na řeckou pevni¬nu přes Krétu, odkud uprchl (přeplaval Středozemní moře) poté, co svedl Europe, krásnou dceru krále Foinikie. A vskut¬ku – když Cyrus H. Gordon rozluštil nejstarší minojské pís¬mo, ukázalo se, že „jde o semitské nářečí z východních bře¬hů Středomoří“.
Řekové vlastně nikdy netvrdili, že jejich olympští bohové přišli do Řecka přímo z nebe. Zeus přeplaval Středozemní moře, cestou se zastavil na Krétě. Afrodite prý připlula po moři z Předního východu, přes Kypr. Poseidon (v římské mytologii Neptun) si přivedl koně z Malé Asie. Athéna při¬nesla do Řecka „olivu, plodnou a divoko rostoucí“ z biblické země.
Není pochyb o tom, že řecké tradice i náboženství se do¬staly na řeckou pevninu z Předního východu, přes Malou Asii a ostrovy ve Středozemí. Právě tam tkví kořeny jejich panteonu; právě tam bychom měli hledat původ řeckých bohů i jejich astrální souvislost s číslem dvanáct.

Starobylé indické náboženství hinduismus pokládá védy – sbírku hymnů, obětních formulí, symbolických meditací a dalších rčení vztahujících se k bohům – za posvátnou pí¬semnost „nikoliv lidského původu“. Podle hinduistické tra¬dice ji složili sami bohové v době, která předcházela součas¬né. Ale postupem času se ztratilo či zaměnilo stále více z původních 100 000 veršů, tradovaných z generace na ge¬neraci ústním podáním. Zbylé verše nakonec sepsal jistý mudrc, rozdělil je do čtyř knih a pověřil čtyři nejlepší žáky, aby každý z nich zachoval jeden véd.
Když v 19. století začali vědci luštit zapomenuté jazyky, rozumět jim a nalézat mezi nimi spojitosti, uvědomili si, že védy byly napsány nějakým starobylým indoevropským ja¬zykem, předchůdcem indického sanskrtu, řečtiny, latiny a dalších evropských jazyků. Když nakonec dokázali védy přečíst a prozkoumali je, překvapila je nápadná podoba védských příběhů o bozích s řeckým bájeslovím.
Bohové, jak vyprávějí védy, byli členy jedné velké, byť ne vždy klidné a mírumilovné rodiny. Všemi bájemi o vystou¬peních na nebesa a sestoupeních na zemi, o vzdušných bit¬vách, zázračných zbraních, o přátelství i řevnivosti, sňat¬cích a nevěrách, se jako červená nit táhne jakási základní starost o pečlivé rodopisné záznamy – kdo byl čím otcem, kdo byl čí prvorozený apod. Bohové na zemi měli svůj pů¬vod na nebi; hlavní božstva představovala nebeská tělesa, i když žila na zemi.
V dávných časech „pluli“ nebesy ršijové nadaní nadpři¬rozenými silami. Sedm z nich tvořilo skupinu „velkých pra¬předků“. Bohové Ráhu („démon“) a Kétu („oddělený“) tvoři¬li kdysi dávno jediné božské tělo, jež se pokoušelo zařadit mezi bohy bez svolení; ale bůh bouře po něm vrhl svou pla¬noucí zbraň a rozťal je vedví – na Ráhua („dračí hlavu“), jenž neustále přejíždí nebesa v touze po pomstě, a Kétua, „dračí ocas“. Prapředek sluneční dynastie Marici zplodil Kašjapu – „toho, který jest trůnem“. Podle véd měl Kašjapa sice množství potomků, ale dynastické následnictví bylo přiřčeno pouze jeho deseti dětem s Príthví („nebeskou matkou“).
Jako hlava dynastie byl Kašjapa také vůdcem „dévů“ („zá¬řících“) a měl titul Djaušpitá. Spolu s manželkou a deseti dětmi tvořila božská rodina dvanáct bohů „áditjů“; každé¬mu z nich bylo přiřazeno jedno znamení zvěrokruhu a jed¬no nebeské těleso. Nebeským tělesem Kašjapy byla „svítící hvězda“, Príthví představovala Zemi. Nebeskými protějšky dalších bohů byly Slunce, Měsíc, Mars, Merkur, Jupiter, Venuše a Saturn.
Později se do čela panteonu dostal Varuna, bůh nebeské klenby. Byl všudypřítomný a vševidoucí; jeden z hymnů opěvujících jeho schopnosti zní téměř jako biblický žalm:
Na stromech rozepjal Varuna klenbu,
sílu v koně vložil, v krávy lahodnou šťávu,
do srdcí moudrost, ve vody blesky...

Měchy mraků obrací Varuna dolů
a vytřásá do vzduchu na nebe a zemi:
tak napájí vládce celého světa
vše živé jak déšť obilí polní.

Dříve nebo později však skončilo i jeho panování. Trůnu se po otcovraždě zmocnil Indra – bůh, který zabil nebes¬kého „draka“. Byl to nový vládce nebe a bůh bouře. Jeho zbraní byl hromoklín, jeho přídomek zněl „Pán zástupů“. O vládu se však musel dělit se dvěma bratry: jedním byl Vivasvant, který byl praotcem „Manua“, prvního člověka. Druhý bratr se jmenoval Agni („ten, kdo zažehuje“), který snesl z nebe na zemi oheň a daroval jej lidstvu.

Podobnost védského a řeckého panteonu přímo bije do očí. Příběhy o nejvyšších božstvech, stejně jako verše líčící osudy celé řady méně významných bohů – synů, manželek, dcer a milenek – jsou jasně kopiemi (nebo originály?) řeckých bájí. Djauš se nepochybně změnil na Dia, Djaušpitá na Jupitera, Varuna na Urana atd. A v obou případech se počet v kruhu nejvyšších bohů udržoval na čísle dvanáct, bez ohledu na změny v božském následnictví.
Jak se mohlo stát, že si jsou tolik podobná dvě bájesloví z oblastí od sebe tak vzdálených – zeměpisně i časově?
Někdy v druhém tisíciletí př. Kr. se lidé mluvící indoevropským jazykem a obývající dnešní území severního Írá¬nu nebo Kavkazu vydali na velkou pouť – začalo stěhování národů. Jedna skupina zamířila na jihovýchod, do Indie. Hindové je nazvali Árijci („urození lidé“). Tito lidé s sebou kolem roku 1500 př. Kr. přinesli ústně tradované védy. Dal¬ší vlna této indoevropské migrace se vydala na západ, do Evropy. Někteří obešli Černé moře a dostali se do Evropy přes ruskou step. Ale hlavní trasa, po níž se tito lidé se svými tradicemi i náboženstvím dostali do Řecka, byla ta nejkratší: přes Malou Asii. Několik nejstarších řeckých měst leží nikoli na řecké pevnině, nýbrž v západním cípu Malé Asie.
Ale kdo byli tito Indoevropané, kteří si vybrali za svůj domov Anatolii? Západní svět měl jen málo poznatků, jež by na tento problém vrhly světlo.
Opět se jako nejdostupnější a nejspolehlivější pramen osvědčil Starý zákon. Tam nalezli vědci několik zmínek o „Chetejcích“ *) jako národě obývajícím hornaté oblasti Anatolie. Zatímco o Kanaáncích a dalších sousedech se Starý zákon vyslovuje opovržlivě a nevraživě a jejich zvyky po¬kládá za „zvrhlost“, Chetité jsou v něm považováni za přá¬tele a spojence Izraele. Bat-šeba, o niž se ucházel král Da¬vid, byla manželkou Uriáše Chetejského, generála Davidovy armády. Král Šalomoun, který upevňoval mezinárodní svaz¬ky sňatky s dcerami cizích králů, se postupně oženil s dce¬rami egyptského faraóna i chetitského krále. Jindy zase do¬byvačná syrská vojska vzala nohy na ramena, když zaslechla zvěsti, že král izraelský proti nim najal vojáky „králů chetejských“ či egyptských. Tyto stručné zmínky o Chetitech dokládají, jaké úctě a vážnosti se pro své Válečnické umění těšili u jiných národů starověkého Předního východu.
Po rozluštění egyptských hieroglyfů a později i mezopotamských nápisů narazili vědci na četné odkazy na „zemi Chatti“ jako na velké a mocné království v Anatolii. Je vůbec možné, aby taková významná mocnost nezanechala žádné stopy?
Vědci, opírajíce se o vodítka v egyptských a mezopotamských textech, se pustili do vykopávek starověkých sídlišť v anatolských kopcích. Jejich námaha nebyla marná: od¬kryli chetitská města, paláce, královské poklady, králov¬ské hrobky, chrámy, kultovní a umělecké předměty, nástro¬je, zbraně. A především nalezli množství nápisů – obráz¬kových i klínopisných. Bibličtí „Chetejci“ začali ožívat.
Jedinečnou památku, kterou nám odkázal starověký Přední východ, představuje skalní rytina poblíž někdejšího chetitského hlavního města (naleziště se dnes jmenuje Yazilikaya, což v turečtině znamená „popsaná skála“).

*) V Bibli kralické jsou to „synové Het“, „Hetejští“, dnes nejčastěji Cheti¬té. Pozn. překl.
Když starověký věřící prošel branami a svatyněmi, ocitl se v ja¬kési galerii pod širým nebem – na mýtině sevřené z jedné strany půlkruhem skal, na nichž byli v dlouhém procesí vy¬obrazeni všichni chetitští bohové.
Zleva kráčí dlouhý průvod převážně mužských božstev, jasně seřazených do „družin“ po dvanácti. Úplně vlevo, tedy na konci této úchvatné přehlídky, kráčí dvanáct bohů stej¬ného vzhledu, kteří nesou stejnou zbraň (obr. 25).

V prostřední dvanáctičlenné skupině procesí jde několik bohů, kteří vypadají starší; ne všichni nesou stejnou zbraň a dva z nich jsou zvýrazněni božským znamením (obr. 26).

Třetí (čelní) družina sestává nepochybně z významněj¬ších bohů a bohyní. Jejich zbraně i emblémy jsou rozmanitější; čtyři mají nad sebou božské nebeské znamení; dva jsou okřídlení. V této skupině je také několik nebožských účastníků: dva býci podpírající glóbus a chetitský král s přiléhavou čapkou stojící pod znakem okřídleného kotou¬če (obr. 27).

Zprava jim kráčejí vstříc dvě skupiny bohyní; skalní ryti¬na je v těchto místech bohužel natolik poškozená, že nelze přesně určit jejich původní počet. Patrně se příliš nesplete¬me, budeme-li předpokládat, že i ony tvořily dvě „družiny“ po dvanácti.
Oba průvody přicházející zleva i zprava se potkávají na ústředním panelu, na němž jsou nepochybně zobrazeni hlav¬ní bohové, neboť jsou všichni na vyvýšeném místě: stojí buďto na nějaké hoře, nějakém zvířeti nebo na ramenou božských sluhů (obr. 28).
Z nápisů, hieroglyfických znaků i ze zčásti čitelných tex¬tů a jmen bohů vyrytých do skal se vědci (např. E. Laroche v díle Le Pantheon de Yazilikaya) pokoušeli vyčíst jména, tituly a úlohy božstev v průvodu. Je nicméně jasné, že v čele chetitského panteonu také stála „olympská“ dvanáctka. Méně významní bozi byli seřazeni do skupin po dvanácti a velcí bohové pozemští byli spojováni s dvanácti nebeskými tělesy.
Že chetitskému panteonu vládla „posvátná dvanáctka“, dokládá také další chetitská památka – zděná svatyně na¬lezená nedaleko dnešního Beit-Zehiru. Je na ní jasně zná¬zorněn božský pár obklopený deseti dalšími bohy – dohro¬mady tvoří kruh dvanácti božstev (obr. 29).

Archeologické nálezy nezvratně dokazují, že Chetité uctí¬vali bohy „nebeské i pozemské“, všechny vzájemně provázané a uspořádané podle ro¬dopisné hierarchie. Někteří z nich byli slavní a „dávní“ bohové, kteří pocházeli z ne¬be. Jejich znak, jenž v chetitském obrázkovém písmu zna¬menal „božský“ nebo „nebes¬ký bůh“, připomínal ochran¬né brýle (obr. 30). Často se objevoval na kulatých pečetítkách jako součást předmě¬tu ve tvaru rakety (obr. 31).
Jiní bohové se zdržovali na zemi a u Chetitů vystupova¬li jako nejvyšší vladaři říše, jmenovali lidské krále a udě¬lovali jim rady ve válečnictví, v uzavírání dohod a v dalších mezinárodních otázkách.
V čele fyzicky přítomných chetitských bohů stálo bož¬stvo jménem Tešub, což zna¬menalo „rozfoukávač větru“. Byl to tedy bouřný bůh spojovaný s větry, hromem a bles¬kem. Rovněž se mu říkalo Taru („býk“). Chetité, podobně jako Řekové, zobrazovali a popisovali býčí kult; stejně jako později Jupiter byl i Tešub zobrazován jako bůh hromu a blesku, sedící na býku (obr. 32).
Chetitské texty, podobně jako řecké báje, vyprávějí o tom, jak jejich nejvyšší bůh musel bojovat s příšerou, aby upev¬nil své vedoucí postavení. V textu, který vědci nazvali „Le¬genda o zabití draka“*), vystupuje Tešubův sok jako bůh jménem Jánka. Tešubovi se ho nepodaří přemoci v bitvě, a tak prosí ostatní bohy o pomoc; na pomoc mu však při¬spěchá pouze jedna bohyně, která opije Janku na hosti¬ně.
Vědci, kteří v takových bájích rozeznali původ legendy o svatém Jiří a drakovi, označují soka, kterého přemůže „hodný“ bůh, za „draka“. Ale Janka ve skutečnosti zname¬ná „had“ a starověké národy zobrazovaly „zlého“ boha prá¬vě v této podobě – jak dokládá i reliéf z jednoho chetitského naleziště (obr. 33). Vždyť ani Zeus, jak jsme si již řekli, ne¬bojoval s „drakem“, nýbrž s hadím božstvem. Jak si později ukážeme, tato starověká tradice boje mezi bohem větrů a hadím božstvem měla svůj hluboký význam. Na tomto místě se spokojíme s poznámkou, že o bitvách mezi bohy o božské království se ve starověkých textech mluví jako o událostech, jež se skutečně odehrály.
O tomto námětu – tedy o nebeském původu bohů – po¬jednává také dlouhý a dobře zachovaný chetitský epos „Krá¬lovství na nebi“**). Vypravěč pradávných událostí nejdříve vybízí dvanáct „dávných mocných bohů“, aby mu naslou¬chali a dosvědčili, že jeho vyprávění je přesné:
Nechť naslouchají dávní bohové, kteří jsou v nebi,
i ti, kteří jsou v temné zemi,
nechť naslouchají mocní bohové…

*) V Mýtech staré Mezopotámie se jmenuje „Boj Boha bouře s drakem“. Pozn. překl.
**) V Mýtech staré Mezopotámie nazván „Vládci nebes“. Pozn. překl.
Tím je stanoveno, že nejstarší bohové byli nebeští i po¬zemští; epos dále uvádí jména oněch dvanácti „dávných mocných“, prapředků bohů. Když vypravěč upoutá jejich pozornost, pustí se do podrobného líčení, jak bůh, jenž byl „v nebi králem“, sestoupil na „temnou zemi“:

Kdysi, v dávných časech, byl Alalu v nebi králem.
Alalu na trůně sedí
a mocný An, první z bohů, stojí před ním,
k jeho nohám se sklání
a do ruky mu podává poháry k pití.
Devět souzených let byl Alalu v nebi králem.
V devátém roce proti Alalovi zvedl An boj.
Porazil jej, Alala,
a on před ním utekl,
odešel dolů na temnou zem.
Odešel dolů na temnou zem
a na trůn usedl An.
Epos tedy zdůvodňuje příchod „krále v nebi“ na zemi mocenským bojem: bůh jménem Alalu byl (někde na nebe¬sích) násilně svržen z trůnu, a když prchal, aby si zachránil život, „sestoupil na temnou zemi“. Ale tím to neskončilo. Text dále vypráví, jak i Ana stihl stejný osud a svrhl ho bůh jménem Kumarbi (podle některých výkladů Anův bratr).
Není pochyb o tom, že tento epos, napsaný tisíc let před vznikem řecké mytologie, je předchůdcem báje o svržení Urana Kronem a Krona Diem. V chetitském textu nechybí dokonce ani detail o kastraci Krona Diem, neboť právě to provedl Kumarbi Anovi:

Devět souzených let byl Anu v nebi králem.
V devátém roce Anu zahájil boj proti Kumarbimu,
Kumarbi, potomek Alalův, zahájil boj proti Anovi.
Anu nevydržel pohled Kumarbiho očí
a Kumarbimu z rukou uprchl.
Utíkal, Anu, do nebes zamířil.
Za ním se hnal Kumarbi.
Chytil jej, Ana, za nohy,
z nebe jej táhl dolů.
Zakousl se mu do slabin
a jeho mužství se Kumarbimu do nitra vlilo jako bronz.
Podle této starověké báje bitva neskončila úplným a jed¬noznačným vítězstvím. Vykleštěnému Anovi se podařilo uprchnout zpět do jeho nebeského hájemství a Kumarbimu přenechal vládu na zemi. Mezitím Anovo „mužství“ zplodi¬lo v Kumarbiho útrobách několik božstev, jež byl Kumarbi (stejně jako Kronos v řeckých bájích) nucen vypustit. Jed¬ním z těchto božstev byl Tešub, hlavní chetitský bůh.
Než však mohl Tešub vládnout v míru, mělo dojít ještě k jedné velké bitvě. Když se Kumarbi dozvěděl, že v Kummiji („nebeském příbytku“) se objevil Anův dědic a následník trůnu, začne kout pikle a „Bohu bouře protivníka vymýšlí“. „Uchopil do ruky hůl a na nohy jako boty obul rychlé větry.“ Vydal se ze svého města Urkiše do příbytku „Paní veliké hory“ *). Když k ní přišel…
...jeho duše se naplnila touhou
a on se skálou se vyspal,
jeho mužství proudilo dovnitř.
Zmocnil se jí pětkrát,
a znovu – zmocnil se jí desetkrát.
Byl Kumarbi prostě jen posedlý chtíčem? Máme důvod domnívat se, že v sázce bylo mnohem víc. Předpokládáme, že následnická pravidla bohů byla taková, že syn Kumarbiho a Paní veliké hory si mohl činit právoplatný nárok na nebeský trůn a že se Kumarbi „zmocnil“ bohyně pětkrát a desetkrát proto, aby si byl jist, že skutečně počala, což se i stalo: porodila mu syna, jemuž dal Kumarbi symbolické jméno Ullikummi („utlačitel Kummije“ – Tešubovy říše).
Kumarbi předvídal, že bitva o následnictví se bude ode¬hrávat na zemi i na nebi. Svého syna předurčil k tomu, aby svrhl mocipány v Kummiji:
Ať pronikne k nebi, ke královské moci,
a ať zničí Kummiji, vzácné město!
Ať porazí Boha bouře,
*) V českém překladu „skála“. Pozn. překl.

ať jej rozdrtí jak plevu…
Ať všechny bohy z nebe jak ptáky smete!
Zdalipak se bitvy, jež sváděl Bůh bouře Tešub na zemi i v nebi, odehrály v době, kdy začal věk Býka, tedy kolem r. 4000 př. Kr.? Nebylo právě proto vítězi uděleno právo být zobrazován s býkem? A nesouvisely tyto události nějak s počátkem oné náhlé sumerské civilizace, který spadá prá¬vě do tohoto období?
Není pochyb o tom, že kořeny chetitského panteonu a le¬gend o bozích skutečně tkví v Sumeru, v jeho civilizaci a v je¬ho bozích.
Vyprávění o vyzyvateli nebeského trůnu Ullikummim dále líčí hrdinské bitvy, jež však neměly jasného vítěze. Když se Tešubovi opět jednou nepodařilo porazit nepřítele, jeho choť Chepat se dokonce pokusila o sebevraždu. Nakonec byli vyzváni bohové, aby do sporu zasáhli jako prostředníci, a svolalo se shromáždění bohů. Předsedal mu „dávný bůh“ Enlil spolu s dalším „dávným bohem“ Eou, který shromáž¬děné vyzval, aby přinesli „prastaré schrány otců a dědů“ – tedy nějaké starobylé záznamy, jež patrně mohly pomoci urovnat spor o božské následnictví.
Když však rozmíšku nevyřešily ani „schrány“, Ea se vy¬slovil pro další bitvu s vyzyvatelem, tentokrát však s pomo¬cí nějakých velice starobylých zbraní. „Slyšte má slova, dávní bozi, kteří znáte dávné zkazky!“ vybídl Ea své stoupence:
Dejte přinést pečeť dávných předků…
Dejte vynést dávný poříz,
jímž rozkrojili nebe a zemi,
a pod nohama dejte uříznout Ullikummiho…!
Kdo byli tito „dávní“ bohové? Odpověď je nabíledni, ne¬boť všichni – Anu, Antům, Enlil, Ninlil, Ea, Iškur – mají sumerská jména. Dokonce i Tešubovo jméno, stejně jako jména dalších „chetitských“ bohů, bylo často psáno sumerským písmem, aby se zdůraznila jejich totožnost. Podobně i některá místa uvedená v eposu představují sumerská síd¬liště.
Vědcům tedy došlo, že Chetité vlastně uctívali panteon sumerského původu a že dějištěm bájí o „dávných bozích“ byl Sumer. To však byl jen zlomek mnohem rozsáhlejšího objevu. Zjistilo se nejen to, že základ chetitštiny tvořilo ně¬kolik indoevropských nářečí, ale také, že chetitština byla vystavena výraznému akkadskému vlivu, a to v mluveném, ale zejména v písemném projevu. Jelikož byla akkadština v druhém tisíciletí př. Kr. mezinárodním jazykem starově¬kého světa, dal se její vliv na chetitštinu nějak zdůvodnit.
Pravý důvod žasnout však vědci měli, teprve když zjisti¬li, že chetitština v rozsáhlé míře využívala sumerských ob¬rázkových znaků, slabik, dokonce i celých slov! Navíc, jak se ukázalo, byla sumerština jazykem chetitských vzdělan¬ců. Sumerština, jak píše O. R. Gurney (The Hittites), „se intenzivně studovala v Chattušaši [v hlavním městě], a byly zde nalezeny sumersko-chetitské slovníky… Množství sla¬bik spojených v chetitském období s klínopisnými znaky tvoří vlastně sumerská slova, jejichž význam [Chetité] za¬pomněli… V chetitských textech písaři často nahrazovali běžná chetitská slova příslušným sumerským či babylon¬ským výrazem.“
Když Chetité někdy po r. 1600 př. Kr. dobyli Babylon, nebylo již po Sumerech ani památky. Jak se tedy mohlo stát, že jejich jazyk, literatura a náboženství přežily v jiné slav¬né a mocné říši, o tisíc let později a v jiné části Asie?
Pojítkem mezi Sumery a Chetity byl, jak vědci zjistili, národ zvaný Churrité*). Churrité, ve Starém zákoně zmiňováni jako Chorejci („svobodní lidé“)**), ovládali rozsáhlé území mezi Sumerem i Akkadem v Mezopotámii a chetitskou říší v Anatolii. Sever území pokrývaly nedozírné cedrové lesy, v nichž se těžilo dřevo a vyváželo se do blízkých i dalekých zemí. Na vý¬chodě ležela jejich střediska v místech dnešních ropných polí Iráku; v jednom jediném městě, Nuzi, nalezli archeolo¬gové nejen obvyklé stavby a umělecké předměty, nýbrž také tisíce právních, hospodářských a jiných písemností nesmír¬né ceny. Na západě sahala nadvláda i vliv Churritů až po středomořské pobřeží, a patřila jim tak významná středis¬ka obchodu, průmyslu i vzdělanosti, jakými byl Karchemiš a Alalach.
*) Podle některých orientalistů Churrijci. Pozn. překl.
**) Podle Encyklopedie Bible „obyvatelé jeskyní“ (hebrejsky hor = jeskyně). Pozn.překl.
Ale sídla moci, hlavní střediska starověkých obchodních stezek i nejuctívanějších svatyní se nacházela v srdci země, jež leželo „v říční krajině“, v biblické Nahríně. Jejich nej¬starší hlavní město (dosud neobjevené) leželo někde na řece Chábúr. Jejich největším obchodním střediskem byl biblic¬ký Cháran (Charrán) na řece Balích – město, v němž jistou dobu pobývala rodina patriarchy Abraháma na své pouti z jihomezopotamského Uru do země kanaánské.
Egyptské a mezopotamské královské dokumenty se o churritském království zmiňují jako o státě Mitanni a vyjadřují se o něm jako o rovnocenném partnerovi – o silné mocnosti, jejíž vliv sahal daleko za její hranice. Chetité nazývali zemi svých churritských sousedů „Churri“. Někteří vědci však poukazovali na fakt, že to slovo lze číst také jako „Har“, a vyslovili domněnku (např. G. Contenau v La Civilisation des Hittites et des Hurrites du Mitanni), že v názvu „Harri lze spatřovat jméno ,Ary´ neboli Árijci“.
Churrité byli nepochybně árijského nebo indoevropského původu. Jejich nápisy vzývaly některá božstva védský¬mi neboli „árijskými“ jmény, jejich králové měli indoevropská jména a jejich vojenská terminologie byla odvozena od indoevropské. Bedřich Hrozný, který ve 20. letech našeho století stál v čele snah rozluštit chetitské a churritské zá¬znamy, dokonce označil Churrity za „nejstarší Hindy“.
Churrité převyšovali Chetity kulturně a nábožensky. Jak se zjistilo, chetitské mytologické texty jsou churritského pů¬vodu, stejně jako epické báje o prehistorických, polobožských hrdinech. Dnes už není pochyb o tom, že Chetité přejali kos¬mologii, mýty, bohy i celý panteon dvanácti od Churritů.
Tuto trojí vazbu – mezi árijským původem, chetitským náboženstvím a churritskými zdroji této víry – znamenitě dokládá chetitská modlitba jedné ženy za záchranu života nemocného manžela. Žena se s touto modlitbou obrací na Tešubovu manželku bohyni Chepat.
Ó, bohyně vycházejícího kotouče Arynny,
ó, paní má, vládkyně zemí chetejských,
královno nebe i země…
V zemi chetejské tvé jméno zní
„bohyně vycházejícího kotouče Arynny“,
leč v zemi, již jsi stvořila,
v zemi cedrové,
jménem „Chepat“ se honosíš.
A navzdory tomu všemu nejsou kultura a náboženství, jež si osvojili Churrité, indoevropského původu. Dokonce ani jejich jazyk nebyl vlastně indoevropský. Churrijská řeč, kultura i tradice nesou neomylné stopy akkadských prvků. Název jejich hlavního města, Vaššukanni, byl variantou semitského reš-eni („tam, kde začínají vody“). Řeka Tigris se churrijsky jmenovala Aranzach, což dle našeho přesvěd¬čení pocházelo z akkadských slov pro „řeku čistých cedrů“. Z bohů Šamaš a Tašmetum vznikli churrijští Šimiki a Tašimnietiš – a tak dál.
Ale jelikož byly i akkadská kultura a náboženství pouze výhonky na sumerském kmeni tradic a zvyklostí, Churrité vlastně přejali a osvojili si náboženství sumerské. Svědčí o tom i hojné užívání původních sumerských božských jmen, přídomků a písemných znaků.
I eposy, jak se ukázalo, byly příběhy sumerskými; „pří¬bytky“ pradávných bohů byla sumerská města; „pradávný jazyk“ byl jazykem Sumerů. Dokonce i churrijské umění kopírovalo umění sumerské – tvary, tématy i symboly.
Kdy a jak došlo k „mutaci“ Churritů vlivem sumerského „genu“?
Vše svědčí o tom, že Churrité, kteří byli v druhém tisíci¬letí př. Kr. severními sousedy Sumeru a Akkadu, se ve sku¬tečnosti smísili se Sumery, a to již v předešlém tisíciletí. Je prokázáno, že ve třetím tisíciletí př. Kr. se Churrité v Su¬meru vyskytovali v hojném počtu a aktivně se zapojovali do života; v posledním období sumerského rozmachu, tedy bě¬hem třetí urské dynastie, zastávali význačná místa. Řídili také oděvní průmysl, kterým Sumer (a zejména Ur) ve sta¬rověku tolik proslul. Slavní urští kupci byli zřejmě z pře¬vážné části Churrité.
Ve třináctém století př. Kr., pod tlakem rozsáhlého stě¬hování národů a invazí (včetně příchodu Izraelitů z Egypta do Kanaánu), se Churrité stáhli do severovýchodní části své říše. Poblíž jezera Van založili nové hlavní město a svou říši pojmenovali Urartu („Ararat“). Tam uctívali panteon v čele s Tešebou (Tešubem); zobrazovali ho jako mocného, energického boha s rohatou čapkou na hlavě a stojícího na svém kultovním symbolu, na býku (obr. 34). Svou hlavní svatyni nazvali bitanu („dům Anův“) a zavázali se, že ze svého království učiní „pevnost údolí Anova“.
Anu, jak si záhy ukážeme, byl sumerským Otcem bohů

Jak tedy vypadala druhá trasa, po níž do Řecka proudily báje i kultovní obřady – tedy z východních břehů Středo¬moří přes Krétu a Kypr?
Území dnešního Izraele, Libanonu a jižní Sýrie, jež po¬krývala jihozápadní pruh starověkého úrodného půlměsí¬ce, obývaly tehdy národy, jež lze souhrnně označit jako Kanaánce. Až do nedávné doby se o nich vědělo jen to, co o nich v různých odkazech (většinou nepříznivých) vypoví¬dal Starý zákon a roztroušené foinické nápisy. Archeologo¬vé začínali Kanaánce teprve chápat, když se vynořily dva objevy: egyptské texty v Luxoru a v Sakkáře, ale přede¬vším historické, literární a náboženské texty odkryté v jed¬nom významném kanaánském středisku na syrském pobře¬ží. Jeho rozvaliny leží na pahorku zvaném Rás šamra; bylo to starověké město Ugarit.
Jazyk ugaritských nápisů, kanaánštinu, zařazují vědci do západosemitské jazykové skupiny, která zahrnuje také nejstarší akkadštinu a současnou hebrejštinu. Každý, kdo umí hebrejsky, docela snadno porozumí kanaánským nápi¬sům. Jazyk, literární styl i terminologie připomínají Starý zákon.
Panteon popsaný v kanaánských textech má mnoho spo¬lečných rysů s řeckým. V čele kanaánského panteonu stál nejvyšší bůh, zvaný El, což je osobní jméno boha i obecný pojem znamenající „vznešené božstvo“. El byl konečnou autoritou ve všech otázkách, lidských i božských. Jeho titul zněl Ab Adam („otec člověka“), nejčastěji byl označován pří¬domky Laskavý, Milosrdný. Byl to „stvořitel veškerenstva, jediný, kdo může udělovat království“.
Kanaánské texty (v očích většiny vědců pouhé mýty) po¬pisují Ela jako moudré, věkovité božstvo, jež se drželo stra¬nou všedního života. Jeho říše byla odlehlá, „u pramenů dvou řek“ – Eufratu a Tigridu. Tam seděl na trůně, přijímal vyslance a hloubal nad problémy a spory, jež mu předklá¬dali ostatní bohové.
Stéla, nalezená v Palestině, zobrazuje starší božstvo se¬dící na trůně, kterému podává nápoj nějaký mladší bůh. Božstvo na trůně má špičatý klobouk ozdobený rohy – od prehistorických dob znamení bohů, jak jsme již viděli –, a celému výjevu dominuje znak okřídlené hvězdy – všudy¬přítomný emblém, s nímž se budeme potkávat častěji. Vědci se shodují v názoru, že tento vytesaný reliéf znázorňuje Ela, nejvyšší kanaánské božstvo (obr. 35).
El však nebyl vždycky stařičkým bohem. Jedním z jeho pří¬domků byl také Tor („býk“), což mělo vypovídat o jeho pohlav¬ních schopnostech a roli Otce bohů. V kanaánské básni „Zro¬zení dobrotivých bohů“ se El zjevuje na mořském břehu (patrně nahý) a dvě ženy jsou zcela uchváceny velikostí jeho mužství. El má s oběma ženami pohlavní styk a zplodí dva bohy – Šachara („Úsvit“) a Šálema („završení“ neboli „Soumrak“)

To však nebyly jeho jediné děti ani jeho hlavní synové (kterých měl podle všeho sedm). Jeho hlavním synem byl Baal – opět osobní jméno božstva i obecný výraz pro „pána“. Stejně jako Řekové ve svých bájích, i Kanaánci popisují sy¬novy útoky na otcovu autoritu a vládu. Stejně jako El, byl i Baal bouřným bohem, bohem hromu a blesku. Přezdívalo se mu Chadad („ostrý“). Jeho zbraněmi byly válečná sekyra a kopí blesku; jeho kultovním zvířetem byl stejně jako u Ela býk a stejně jako El byl i Baal zobrazován se špičatou po¬krývkou hlavy ozdobenou rohy.
Baalovi se také říkalo „Alijan“ („Velkomocný“), tj. uzna¬lý princ a následník trůnu. Ale tento titul mu nespadl do klína; musel o něj bojovat, nejdřív s bratrem Jamem („prin¬cem moře“), poté s bratrem Motem.
Dlouhá a dojemná báseň, poskládaná z četných úlomků tabulek, začíná přizváním „mistra stavitele“ do Elova pří¬bytku „u zdrojů vod, uprostřed pramenů dvou řek“:
Po polích Elových kráčí,
do chrámu Otce věků vstupuje,
před Elem se klaní, k jeho nohám padá,
na zemi natažen vzdává mu čest.
Stavitel dostane příkaz, aby Jamovi okamžitě vybudo¬val palác na znamení jeho nástupu k moci. Jamovi to do¬dá odvahu k tomu, aby vyslal své posly do shromáždění bohů, kde mají žádat, aby se mu Baal vzdal. Jam svým poslům nařídí, aby neoblomně trvali na svém, a shro¬máždění bohové se podvolí. Změnu mocenských poměrů přijímá dokonce i El. „Otrokem tvým je Baal, ó Jame,“ prohlásí.
Jamova nadvláda však nemá dlouhého trvání. Baal, vy¬zbrojen dvěma „božskými zbraněmi“, svede s Jamem ví¬těznou bitvu, ale vzápětí ho vyzve na souboj Mót („bijec“) a Baal je brzo zabit. Baalova sestra Anat se však odmítá smířit s jeho smrtí. „Chytí Mota, syna Elova, nožem jeho údy řeže.“
Mótova likvidace vedla podle kanaánské pověsti k Baalově zázračnému zmrtvýchvstání. Ve snaze nalézt logické vysvětlení mnozí badatelé tvrdí, že celá báj je pouze alego¬rií každoročního zápasu mezi horkými, suchými léty, bě¬hem nichž vyschne veškerá vegetace, a mezi obdobími deš¬ťů na podzim, kdy se vše opět zazelená a příroda „ožívá“. Ale kanaánský příběh nebyl rozhodně zamýšlen jako alego¬rie; jeho autoři byli nepochybně přesvědčeni, že líčí událos¬ti, jež se skutečně staly: jak mezi sebou bojovali synové nej¬vyššího boha a jak se jeden z nich vzepřel porážce, znovu se objevil a stal se uznávaným následníkem trůnu. El z toho měl velkou radost:
Dobrý El se zaradoval,
nohy opřel o podnožku,
smutku nechal, smát se počal,
otevírá ústa, volá:
„Teď si mohu odpočinout,
popřát klidu duši v hrudi,
neboť žije mocný Baal,
a je s námi Vládce země!“
Podle kanaánské tradice stála tedy Anat po bratrově boku v jeho zápase na život a na smrt se zlým Motem; opět je zde jasná paralela s řeckou tradicí o bohyni Athéně stojící po boku boha Dia v jeho zápase na život a na smrt s Tyfonem. Athé¬na, jak už jsme si řekli, byla nazývána „dokonalou pannou“, přesto však měla mnoho milostných románků. I Kanaánci používali přídomku „Panna Anat“, což jim ale nebránilo v tom, aby si nevyprávěli o jejích četných milostných avantýrách, zejména s jejím bratrem Baalem. Jeden text popisuje Anatin příchod do Baalova příbytku na hoře Safón; Baal spěšně pro¬pustí své manželky a vrhá se sestře k nohám; pohlédnou si do očí a vzájemně si potřou své „rohy“ vonným olejem…
On uchopí její lůno…
Ona uchopí jeho „kameny“…
Panna Anat… počala a porodila.
Není proto divu, že Anat byla často zobrazována úplně nahá, aby se zdůraznily její pohlavní atributy – jako např. na tomto otisku pečeti, na němž Baal s přilbou na hlavě bojuje s jiným bohem (obr. 36).

Stejně jako v řecké mytologii a v jejích přímých před¬chůdcích, i v kanaánském panteonu vystupuje bohyně-matka (bohyně plodnosti), oficiální družka nejvyššího boha. Jmenovala se Ašéra; její řeckou obdobou byla Héra. Další kanaánská bohyně, Aštarta (biblická Aštoret), byla pro¬tějškem Afrodity; jejím častým druhem byl Attar, kterého spojovali s nějakou jasnou hvězdou a jehož řeckou obdobou byl patrně Ares, Afroditin bratr. A můžeme jmenovat další mladá božstva, bohy i bohyně, z nichž lze snadno odvodit paralely s nebeskými tělesy nebo řeckou mytologií.
Ale kromě těchto mladých božstev existovali „dávní bozi“, odtažití a vzdálení od světských záležitostí, zato však k ma¬ní, když si s něčím nevěděli rady sami bohové. Z jejich soš¬ných portrétů, byť zčásti poškozených, vyzařuje přísnost a rozhodnost; bohy lze rozeznat podle přiléhavé pokrývky hlavy – jakési přilby ozdobené rohy (obr. 37).

Odkud vlastně čerpali Kanaánci svou kulturu a mytolo¬gii?
Starý zákon je považoval za součást velké Chámovy ro¬diny národů, jež měla kořeny v horkých (neboť právě to znamená slovo „chám“) zemích Afriky – tedy za příbuzné Egypťanů. Umělecké předměty i písemné záznamy naleze¬né při vykopávkách potvrzují úzké vztahy mezi těmito dvě¬ma národy a vypovídají o společných rysech kanaánské a egyptské mytologie.
Egyptský panteon se nám vzhledem k rozmanitosti ná¬rodních i místních bohů a bůžků, množství jejich jmen a přídomků, odlišnosti jejich rolí, znaků i zvířecích kultů může jevit jako chaotická spleť herců na prapodivném je¬višti. Ale jakmile je prozkoumáme blíže, zjistíme, že se ni¬kterak neliší od ostatních starověkých panteonů.
Egypťané věřili v bohy nebeské a pozemské, ve veliké bohy, jež byli jasně odděleni od plejády méně významných bůžků. G. A. Wainwright (The Sky-Religion in Egypt) po¬ukazuje na to, že egyptská víra v bohy z nebes, kteří se¬stoupili na Zemi, je „pozoruhodně starého data“. Některé přídomky těchto velikých bohů – největší bůh, nebeský býk, pan/paní hor – zní povědomě.
Ačkoliv Egypťané používali desítkovou soustavu, v jejich náboženství převládala sumerská sexagezimální šedesátka a nebeské záležitosti se řídily božským číslem dvanáct. Nebesa se dělila do tří částí, z nichž každá obsahovala dva¬náct nebeských těles. Posmrtný život se zase dělil na dva¬náct částí. Den i noc měly po dvanácti hodinách. Všem těm¬to částem odpovídaly dvanáctičlenné „družiny“ bohů.
V čele egyptského panteonu stál Re, bůh slunce a samo slunce, „pán nebe“ a „stvořitel a vládce světa“. Předsedal shromáždění bohů, jež čítalo dvanáct božstev. Své zázračné stvořitelské dílo završil někdy v dávnověku; vznikl tak Geb („Země“) a Nut („Nebe“). Pak učinil, aby na Zemi vyrostly květy a stromy, aby vznikli plazi a další živočichové, a na¬konec stvořil člověka. Re byl neviditelný nebeský bůh, kte¬rý se lidem zjevoval jen zřídkakdy. Jeho ztělesněním byl bůh Aton – nebeský kotouč, zobrazovaný jako okřídlená koule (obr. 38).
Příchod Rea na Zemi i jeho působení na ní měly podle egyptské tradice přímou souvislost s královstvím v Egyptě, podle této tradice byli prvními egyptskými vladaři bohové, nikoli lidé, a prvním bohem, který vládl Egyptu, byl Re. Když se rozhodl rozdělit své království, Dolní Egypt daro¬val synovi Usirovi (řecky a latinsky Osiris) a Horní Egypt synovi Sutechovi (řecky Seth). Sutech však kul pikle, jak Usira svrhnout, a nakonec ho utopil v Nilu. Jeho tělo našla Usirova sestra a manželka Eset (Isis); když je však chtěla pohřbít, vrhl se na ně Sutech a rozsekal je na mnoho kous¬ků. Po překonání mnoha překážek je Eset našla, spojila a před pohřbením do takto obnoveného těla vdechla život, aby ji Usire mohl oplodnit. Usire poté sestoupil do podsvětí a stal se na onom světě králem mrtvých. Sutech zůstal krá¬lem na světě pozemském, ne však nadlouho. Eset porodila syna Hora, který – když dospěl – svedl se Sutechem nelí¬tostný a krvavý zápas o vládu, v němž nakonec zvítězil a usedl na egyptský trůn. Někdy byl zobrazován jako bož¬stvo s křídly a rohy (obr. 39).
I když byl Re na nebi nejvznešenějším z bohů, na zemi byl synem boha Ptaha („stvořitele světa“, „otce bohů a lidí“, „vynálezce umění a řemesel“). Egypťané věřili, že Ptah po¬zvedl zemi egyptskou zpod záplavových vod vybudováním hrází v místech, kde stoupá hladina Nilu. Tento veliký bůh prý přišel do Egypta odjinud; založil nejen Egypt, nýbrž také „hornatou zemi a dalekou cizí zemi“. Starověcí Egypťané totiž věřili, že všichni jejich „pradávní bozi“ připluli z jihu na člunu; nalezlo se mnoho prehistorických skalních kre¬seb, na nichž tito pradávní bozi – rozlišeni svými rohatými přilbami – připlouvají do Egypta na člunu (obr. 40).

Jedinou mořskou trasou, jež vede do Egypta z jihu, je Rudé moře, a je významné, že egyptský název pro ně zněl Urské moře. Hieroglyfický znak pro Ur znamenal „da¬leká cizí [země] na východě“; není vyloučeno, že to byl vlastně odkaz na sumerský Ur, jenž ležel právě tím smě¬rem.
Egyptský výraz pro „božskou bytost“ nebo „boha“ byl NTR, což znamená „ten, kdo se dívá“. Přesně tentýž význam má i název Sumeru: země „těch, kdož se dívají“.
Dřívější teorie o tom, že kolébkou civilizace je Egypt, jsou dnes již překonány. Existuje množství důkazů, že egyptsky organizovaná společnost a civilizace, jež vznikla nejméně pět set let po sumerské, čerpala kulturu, architekturu, techniku, písmo a mnoho dalších aspektů vyspělé civilizace právě ze Sumeru. Z těchto důkazů také vyplývá, že v Su¬meru mají své kořeny i egyptští bohové.
Kanaánci sdíleli s Egypťany – svými kulturními i pokrev¬ními příbuznými – stejný panteon. Ale díky své poloze na úzkém pásu pevniny, jenž byl od nepaměti mostem mezi Asií a Afrikou, byli Kanaánci vystaveni silnému semitské¬mu či mezopotamskému vlivu. Stejně jako Chetité na seve¬ru, Churrité na severovýchodě a Egypťané na jihu, ani Ka¬naánci se nemohli chlubit původním panteonem. I oni převzali názory na vznik světa, mýty a legendy o božstvech od jiného národa. Jejich přímými prostředníky se sumerskými zdroji byli Amorejci.

Země Amorejců ležela mezi Mezopotámií a středomořskými zeměmi v západní Asii. Jejich název je odvozen od akkadského amurru a sumerského martu („západníci“). By¬li vnímáni nikoliv jako vetřelci, nýbrž jako spřízněný lid, jenž obýval západní provincie Sumeru a Akkadu.
Osoby s amorejskými jmény se objevují v sumerských písemnostech jako chrámoví kněží. Když kolem r. 2000 př. Kr. padl Ur do rukou elamských dobyvatelů, Amorejec jmé¬nem Išbi-Erra obnovil sumerské království v Larse a za prvořadý úkol si vytkl znovudobytí Uru a obnovení tamní svatyně zasvěcené bohu Sínovi. Amorejští „náčelníci“ zalo¬žili v Asýrii kolem roku 1900 př. Kr. první samostatnou dy¬nastii. A Chammurapi, který kolem roku 1800 př. Kr. uči¬nil z Babylonie mocnou říši, byl šestým následníkem první babylonské dynastie, která byla amorejská.
Ve 30. letech 20. století odkryli archeologové středisko a hlavní město Amorejců – Mari. V ohybu Eufratu, v mís¬tech, kde dnes řeka protíná syrskou hranici, bylo objeveno významné město, jež se stavělo a přestavovalo nepřetržitě celých tisíc let – mezi 3000–2000 př. Kr. – na základech, jež jsou ještě o několik staletí starší. Mezi nejstarší zbytky sta¬veb patří stupňovitá pyramida a chrámy zasvěcené sumerským bohyním Inanně a Ninchursag a bohu Enlilovi.
Samotný palác v Mari zabíral kolem pěti akrů; byl v něm trůnní sál vyzdobený úchvatnými nástěnnými malbami a tři sta dalších místností, včetně komnat pro písaře. Historicky nejvýznamnější však byl nález více než dvaceti tisíc tabu¬lek popsaných klínopisem, zabývajících se hospodářstvím, politikou i společenským životem oné doby, státnickými a vojenskými záležitostmi a pochopitelně náboženstvím teh¬dejších lidí. Jedna z nástěnných maleb ve skvostném paláci v Mari znázorňuje investituru krále Zimri-Lima bohyní Inannou (kterou Amorejci nazývali Ištar). (Obr. 41)

Stejně jako jiné národy, i Amorejci uctívali jako nejvyšší božstvo boha bouří. Jmenoval se Adad – protějšek kanaánského Baala („pána“); přezdívalo se mu Chadad. Jeho zna¬kem byl – jak jinak – hromoklín.
V kanaánských textech se Baal často nazývá „synem Dágonovým“. Texty z Mari se také zmiňují o jistém starším božstvu jménem Dágán, „bohu plodnosti“, který je podobně jako El popisován jako božstvo „v penzi“, jež si při jedné příležitosti postěžuje, že se s ním už nikdo neradí, jak vést jistou válku.
Dalšími členy panteonu byli bůh měsíce, kterého Kanaánci nazývali Jerach, Akkaďané Sin a Sumerové Nannar, dá¬le bůh Slunce, běžně nazývaný Šamaš, a další božstva, je¬jichž totožnost nenechává nikoho na pochybách, že Mari bylo zeměpisným i časovým pojítkem zemí a národů východ¬ního Středomoří s mezopotamskými zdroji.
Mezi nálezy z Mari, stejně jako odjinud ze zemí Sumeru, patří desítky soch a sošek samotných lidí: králů, šlechticů, kněží, zpěváků. Všichni byli ztvárněni s rukama sepjatýma v modlitbě, s pohledem upřeným k bohům (obr. 42).
Kdo byli tito bohové nebe a země – božští, a přece lidští, v jejichž čele stál vždycky panteon nebo užší kruh dvanácti božstev?
Navštívili jsme chrámy Řeků a Árijců, Chetitů i Churritů, Kanáanců, Egypťanů i Amorejců. Vydali jsme se na da¬lekou pouť přes moře a světadíly, objevovali jsme stopy, jež nás přenesly o několik tisíciletí zpět, až k úsvitu věků.
A všechny chodby všech chrámů, všechny cesty a stopy nás přivedly k jedinému zdroji: Sumeru.

4

SUMER – ZEMĚ BOHŮ
NENÍ POCHYB O TOM, že ona „pradávná slova“, jež po ti¬síce let utvářela jazyk učenců i náboženských písemností, byla jazykem sumerským. Rovněž není pochyb o tom, že „dávní bozi“ byli bohové sumerští; dosud nebyly nalezeny žádné záznamy, báje, genealogie či vyprávění o bozích, jež by byly starší než ty, jež se vztahují k bohům ze Sumeru.
Když tyto bohy vyjmenujeme a spočteme (v jejich původ¬ní sumerské formě či v pozdějších akkadských, babylonských či asyrských obměnách), čítá jejich seznam stovky. Ale jak¬mile si je roztřídíme, zjistíme, že nejde o žádnou nesouro¬dou a nahodilou spleť božstev. V jejich čele stál panteon nejvyšších božstev, řízený shromážděním vzájemně spříz¬něných bohů. Když vyloučíme bezpočet méně významných neteří, synovců, vnoučat apod., vynoří se mnohem menší, soudržná skupina božstev, z nichž každé sehrává jistou roli, má své pravomoci i svou odpovědnost.
Sumerové věřili, že tito bohové pocházeli „z nebes“. Tex¬ty popisující dobu před „stvořením věcí“ mluví o takových nebeských bozích, jako jsou např. Apsú, Tiámat, Anšar, Kišar. Nikde nenajdeme jedinou zmínku o tom, že by se boho¬vé této kategorie někdy objevili na Zemi. Když si tyto „bohy“, jež existovali před stvořením Země, prohlédneme blíže, zjis¬tíme, že jsou to nebeská tělesa, z nichž se skládá naše slu¬neční soustava; jak si ukážeme později, takzvané sumerské báje o těchto nebeských bytostech představují ve skuteč¬nosti přesné a vědecky přijatelné kosmologické teorie o vzni¬ku naší sluneční soustavy.
Kromě nich existovali bohové menšího významu, kteří byli „pozemského“ původu. Jejich kultovními středisky byla většinou provinční města; jednalo se prostě o pouhá místní božstva. V lepším případě jim byl svěřen dohled nad jistou konkrétní činností – jako například bohyni NIN.KAŠI („dáma-pivo“), která mela na starosti přípravu nápojů. O takových bozích a bohyních se nevyprávěly hrdinské pří¬běhy. Nevlastnili strašlivé zbraně a ostatní bozi se netřásli strachy před jejich rozkazy. Připomínají družinu mladých bohů kráčejících na konci procesí ztvárněného na chetitské Popsané skále Yazilikaya.
Kromě těchto dvou skupin existovali také bohové nebeš¬tí i pozemští; v bájích vystupují jako „dávní bozi“, jež podle víry Sumerů sestoupili na Zemi z nebes.
To už nebyla pouhá místní božstva. Byli to bozi celoná¬rodní, ba dokonce mezinárodní. Někteří žili na zemi ještě dřív, než se na ní objevil člověk. Vlastně i sama existence člověka byla podle Sumerů výsledkem důkladně promyšle¬ného tvůrčího počinu ze strany těchto bohů. Byli mocní a uměli kousky, jež se vymykaly schopnostem i chápání smr¬telníků. Přesto však nejenže vypadali jako lidé, nýbrž také jedli a pili jako oni a uměli projevit všechny odstíny citů a pocitů – lásky a nenávisti, věrnosti i nevěry, upřímnosti i proradnosti.
Ačkoliv se role i hierarchické postavení některých hlav¬ních božstev během tisíciletí měnily a přesouvaly, několik jich nikdy neztratilo své výsostné postavení, ani celonárod¬ní či mezinárodní prestiž. Když si tuto ústřední skupinu prohlédneme blíže, vyvstane nám před očima obraz dynastie bohů, božské rodiny – úzce provázané, a přece nesmiřitelně rozpolcené.

Hlavou této rodiny nebeských i pozemských bohů byl AN (neboli Anu v babylonsko-asyrských textech). Byl veli¬kým otcem bohů, králem bohů. Jeho říší byla celá nebeská klenba a jeho znakem hvězda. V sumerském obrázkovém písmu znamenal symbol hvězdy také Ana, „nebesa“ a „bož¬skou bytost“ neboli „boha“ (jenž byl Anovým potomkem). Čtverý význam tohoto symbolu se zachoval dlouhé věky, byť znakově přecházel ze sumerského obrázkového písma přes klínopisnou akkadštinu až ke stylizované babylonštině a asyrštině (obr. 43).
Od nejstarších dob až po zánik klínopisu, tedy od čtvrté¬ho tisíciletí př. Kr. až téměř po dobu Kristovu, předzname¬nával tento znak jména bohů a naznačoval tak, že jméno uvedené v textu nepatří smrtelníkovi, nýbrž božstvu ne¬beského původu.
Anovo bydliště a sídlo jeho království bylo na nebesích. Tam se vydávali ostatní bohové nebeští i pozemští, když potřebovali nějakou radu nebo protekci nebo když se schá¬zeli na shromážděních, aby urovnali spory mezi sebou nebo aby rozhodli o něčem zásadním, četné texty popisují Anův palác (jehož vchody hlídali bůh stromu pravdy a bůh stro¬mu života), jeho trůn, jak se na něj obraceli jiní bohové a jak seděli v jeho přítomnosti.
Sumerské texty uvádějí také případy, kdy bylo do Anovy svatyně dovoleno vstoupit nejen jiným bohům, nýbrž také několika vyvoleným smrtelníkům, převážně s cílem unik¬nout smrtelnosti. Jeden takový mýtus pojednával o muži jménem Adapa („vzor člověka“). Adapa byl tak dokonalý a tak oddaný bohu Eovi, který ho stvořil, že Ea Anovi na¬řídil, aby ho povolal k sobě. Ea, „bůh, který všechno ví“, líčí Adapovi, na co se má připravit:
„Sám půjdeš k Anovi, králi,
na cestu k nebesům se vydáš! Když na nebesa
vystoupíš, k bráně Anově se přiblížíš,
tam u brány Dumuzi a Gizzida*) budou stát.“

*) Podle autora „Nositel života“ a „Pěstitel pravdy“. Pozn. překl.

Adapa tedy v doprovodu svého stvořitele „vystoupil na nebesa a přiblížil se k bráně Anově. Když mu však nabídli možnost stát se nesmrtelným, odmítl pojíst chléb života v domnění, že rozzlobený Anu mu nabízí otrávený pokrm. Byl tedy vrácen na zemi jako pomazaný kněz, pořád však jako pouhý smrtelník.
Víra Sumerů, že nejen bohové, nýbrž i vyvolení smrtelní¬ci mohou vstoupit do božího příbytku na nebi, zaznívá také v starozákonných vyprávěních o tom, jak na nebe vystoupi¬li Enóš a prorok Elijáš.
Ačkoliv Anu žil na nebesích, sumerské texty zazname¬návají případy, kdy sestoupil na Zemi – buď v době vážných krizí, anebo na ceremoniální návštěvy (tehdy ho doprová¬zela jeho družka Antům), anebo (alespoň jednou) aby uči¬nil svou pravnučku Inannu svou pozemskou manželkou.
Jelikož nepřebýval trvale na Zemi, nebylo zřejmě zapo¬třebí udělit mu výsadní práva na vlastní město nebo kul¬tovní středisko; proto mu Sumerové vystavěli chrám neboli „vysoký dům“ v Uruku (biblickém Ereku), tedy ve městě zasvěceném bohyni Inanně. V rozvalinách Uruku lze do¬dnes spatřit obrovský umělý pahorek, kde archeologové našli důkazy o stavbě a přestavbě vysokého chrámu zasvě¬ceného Anovi. Bylo tam odkryto osmnáct rozdílných vrstev, svědčících o závažných důvodech pro udržení chrámu na témž posvátném místě.
Anův chrám se jmenoval E.ANNA („dům Anův“). Za tímto skromným označením se však ukrývala stavba, na niž musel být – alespoň v jisté době – úchvatný pohled. Podle sumerských textů to byla „posvěcená svatyně přečistá“, již „navrhli“ sami velcí bohové. „Její římsy byly jako měď“, Její veliká zeď se dotýkala oblak – vskutku honosný příbytek“; „byl to dům, jehož kouzlo bylo neodolatelné, jehož půvab byl nekonečný“. A texty také jednoznačně vymezují účel tohoto chrámu, neboť ho nazývají „dům pro sestoupení z nebes“.
Jedna tabulka z uruckého archivu podrobně líčí pompu a okázalou nádheru, jež doprovázela příchod Ana a jeho choti na „státní návštěvu“. Tabulka je zčásti poškozená, a tak do celého obřadu vstupujeme až ve chvíli, kdy obřad vrcholí; Anu a Antům jsou usazeni na chrámovém dvoře a bohové „přesně v tomtéž pořadí jako předtím“ utvoří prů¬vod před a za nosičem žezla. Protokol jim nařizoval:
Nechť poté sestoupí na dvůr nejsvětější,
před tvář boha Ana.
Kněz očistný nechť učiní úlitbu žezla,
poté nechť vstoupí nosič žezla a usadí se.
Bozi Papsukkal, Nůsku a Šala
nechť jsou pak usazeni na dvoře boha Ana.
Mezitím bohyně („božští potomci Anovi, božské dcery urucké“) přinesly do „eniru“, „domu zlatého lůžka bohyně Antům“ druhý předmět, jehož název i účel jsou nejasné. Pak se vrátily v průvodu na dvůr, k místu, kde seděla Antům. Zatímco se podle přísného rituálu připravoval večerní po¬krm, k tomu zvláště určený kněz potíral směsí „dobrého oleje“ a vína veřeje dveří do svatyně, kam se Anu a Antům měli později odebrat na noc – vskutku ohleduplný počin, jenž měl podle všeho zabránit vrzání dveří v době, kdy obě božstva spala.
Zatímco se podával „večerní pokrm“ – různé nápoje a před¬krmy, odebral se kněz-astronom „do nejvyššího patra věže hlavního chrámu“, aby pozoroval oblohu. Měl sledovat, jak na určitém místě oblohy vychází planeta jménem Veliký Anu nebeský. Poté měl odříkat skladby „Té, která zazáří, nebes¬ké planetě boha Ana“ a „Vyšel obraz Stvořitelův“.
Jakmile byla planeta spatřena a básně odrecitovány, Anu a Antům si umyli ruce vodou ve zlaté míse a začala první část hostiny. Poté si umylo ruce sedm velkých bohů v sedmi velkých zlatých podnosech a začala druhá část hostiny. Pak následoval „rituál mytí úst“; kněží odrecitovali hymnus „Pla¬neta Anova je hrdinou nebes“. Byly zapáleny pochodně, bohové, kněží, zpěváci a nosiči pokrmů se seřadili do proce¬sí a doprovodili oba návštěvníky do jejich svatyně, kde bož¬ský pár ulehl ke spánku.
Byla vybrána čtyři významná božstva, jež měla zůstat na dvoře a držet stráž až do svítání. Ostatní byli rozmístě¬ni u různých bran. Mezitím se měla rozsvítit celá země a oslavovat přítomnost obou božských návštěvníků. Na zna¬mení z hlavního chrámu měli kněží ve všech ostatních uruckých chrámech „vzít pochodně a zapálit ohně“; kněží v ostat¬ních městech, jakmile spatří ohně v Uruku, měli učinit totéž. Poté:
Nechť lidé celé země zapálí ohně ve svých příbytcích,
a pozvou bohy na hostinu…
Hlídači ve městech nechť zapálí ohně
v ulicích a na náměstích.
Pečlivě naplánován byl i odchod obou nejvyšších bohů – nejen na den, nýbrž na minutu přesně:
V den sedmnáctý,
čtyřicet minut po východu slunce,
nechť se otevřou brány před bohy Anem a Antům,
a završí tak jejich noční pobyt.
Konec této tabulky je ulomený. Další text se vší pravdě¬podobností popisuje odchod; ranní jídlo, zaříkadla, stisky rukou („uchopení rukou“) s ostatními bohy. Božský pár je poté odnesen k místu odchodu na přepychových nosítkách, jež na ramenou nesou chrámoví kněží. Asyrské ztvárnění božského průvodu (byť pochází z mnohem pozdější doby) nám umožňuje utvořit si dobrou představu o tom, jak nesli Ana a Antům během procesí v Uruku (obr. 44).

Když průvod procházel „ulicí bohů“, odříkávala se zvlášt¬ní zaklínadla; jiné žalmy a hymny se zpívaly, když se prů¬vod blížil ke „svatému nábřeží“ a když dorazil k „hrázi u Anovy lodi“. Následovalo rozloučení, odzněla další zaklí¬nadla „a přitom se zvedaly ruce“.
Poté všichni kněží a chrámoví hodnostáři nesoucí bohy v čele s veleknězem odříkali zvláštní „modlitbu na rozlou¬čenou“. „Veliký Anu, nechť ti žehná nebe i země!“, provolali sedmkrát. Pomodlili se za požehnání sedmi nebeských bohů a vzývali bohy, jež dlí na nebi, i bohy, jež jsou na zemi. Na¬konec se s Anem a Antům rozloučili slovy:
Nechť vám žehnají bozi hlubiny,
jakož i bozi příbytku nebeského!
Nechť vám žehnají denně,
každý den každého měsíce každého roku!
Mezi statisíci nalezených obrazů a soch starověkých bohů jako by chyběla Anova podobizna. A přece na nás shlíží z každé sochy a z každého portrétu všech králů, kteří kdy existovali od starověku až do dnešních dnů. Neboť Anu byl nejen velkým králem, Králem Bohů, nýbrž i tím, z jehož milosti byli všichni korunováni na krále. Podle sumerské tradice plynula královská moc od Ana; samotný královský titul zněl Anutu. Anovými odznaky vladařské moci byly tiára (božská pokrývka hlavy), žezlo (symbol moci) a berla (jako symbol pastýře vedoucího své stádo).
Berlu lze dnes najít spíše v rukou biskupů než králů. Ale korunu a žezlo mají všichni králové, kteří dodnes vládnou na několika trůnech.

Druhým nejmocnějším božstvem sumerského panteonu byl EN.LIL. Jeho jméno znamenalo „pán ovzduší“ – pra¬vzor a otec pozdějších bouřných bohů, jež poté stáli v čele starověkých panteonů.
Byl to Anův nejstarší syn, který se narodil v otcově ne¬beském příbytku. Ale někdy v dávnověku sestoupil na zemi a stal se tak nejvyšším bohem nebe a země. Když se bohové scházeli k poradám na nebi, Enlil jim předsedal spolu s otcem. Když se měli radit na zemi, sešli se na Enlilově dvoře v božské čtvrti Nippuru, ve městě zasvěceném Enlilovi a v sídle jeho hlavního chrámu – E.KUR („dům, který je jako hora“).
Nejen Sumerové, ale i sami sumerští bohové pokládali Enlila za nejvyššího boha. Nazývali ho vládcem všech zemí a tvrdili, že „nebe – on je jeho vládcem; země – jejím je veli¬kánem“; „strach z něho a hrůza sahají k nebi, jeho stín do¬padá na všechny země“:
Enlil, jehož rozkaz sahá daleko, jehož slovo je svaté,
pán, jehož výrok je nezměnitelný, jenž určuje osudy
navždy…
Bohové země se před ním ve strachu kloní,
bohové nebe sami se před ním do prachu koří…
Podle sumerské tradice přišel Enlil na zemi dávno před¬tím, než se země ustálila a zcivilizovala. „Hymnus Enlilovi Dobročinnému“ vyjmenovává všechny výdobytky společnos¬ti a civilizace, jichž by nebylo dosaženo, nebýt Enlilova na¬řízení „vykonávat jeho rozkazy vše zahrnující“:
Bez boha Enlila, „Vysoké hory“,
nebyla by stavěna města, nevznikla by sídla,
nebyly by zřízeny stáje, ovčín by nestál,
král by nevyrostl, velekněz se nezrodil.
Podle sumerských textů sestoupil Enlil na zemi ještě před stvořením „černohlavců“ – sumerské označení pro lidstvo. V oněch dobách před lidstvem Enlil vystavěl Nippur jako své sídlo, jakési „velitelské stanoviště“, v němž byly nebe a země propojeny nějakým „svazkem“. Sumerské texty na¬zývají toto pouto DUR.AN.KI („svazek nebe a země“) a po¬eticky popisují Enlilovy první skutky na zemi:
Enlile,
když jsi vyznačil božské příbytky na zemi,
Nippur jsi založil jako město své sídelní,
největší mezi městy na zemi,
místo přečisté s vodami sladkými.
Založil jsi Duranki
v samém středu čtyř světových stran.
V těch dávných časech, kdy v Nippuru bydleli pouze bo¬hové a člověk ještě nebyl stvořen, potkal Enlil bohyni, kte¬rá se měla stát jeho manželkou. Podle jedné verze spatřil svou budoucí nevěstu, když se nahá koupala v nippurské řece. Byla to láska na první pohled, i když Enlil při tom nemyslel zrovna na manželství:
Pastýř Enlil, jenž osudy určuje,
Jasnozřivý Pán, uviděl ji.
O lásce mluvil k ní, ona se však zdráhá.
Naléhal na ni, ona se však brání:
„Můj klín je příliš úzký, milovat neumí,
mé rty jsou malé, líbat nedovedou.“
Ale Enlila to neodradilo. Komořímu Nuskovi se svěřil se i svou palčivou touhou po „dívce mladé“, která se jmenovala SUD („chůva“) a bydlela se svou matkou v E.REŠi („voní¬cím domě“). Nusku mu navrhl, aby ji pozval na vyjížďku člunem. Enlil přemluvil Sud, aby si s ním vyjela na člunu. Jakmile byli oba na řece, znásilnil ji.
Velcí bohové byli jeho činem pobouřeni, a přestože byl Enlil jejich vládcem, vypověděli ho do podsvětí. „Enlil, ten nestoudník,“ volali, „z města musí ven!“ Podle této verze ho Sud, jež s ním čekala dítě, následovala do podsvětí a Enlil se s ní oženil. Podle jiné verze se kajícný Enlil vydá dívku hledat a posílá svého komořího k její matce, aby ji požádal o dívčinu ruku. Ať už tak nebo tak, Sud se stala Enlilovou manželkou a on jí udělil titul NIN.LIL („paní ovzduší“).
Jenže ani on, ani bohové, kteří ho vypověděli z Nippuru, nevěděli, že nikoliv on svedl Ninlil, nýbrž naopak; pravda byla taková, že Ninlil se koupala v řece nahá na matčin příkaz – v naději, že Enlil, který se obvykle procházel podél řeky, si jí všimne a „jistě mě obejme, jistě mě políbí! Až srd¬cem svým nádherné tělo mé spatří, vezme si mne!“
Přes způsob, jakým se ti dva do sebe zamilovali, se Ninlil těšila velké vážnosti, jakmile od Enlila dostala „roucho vla¬dařské“. Až na jedinou výjimku, která podle všeho souvi¬sela s otázkou následnictví, není o Enlilovi známo, že by se dopustil nevěry. Na jedné votivní tabulce nalezené v Nippuru jsou Enlil a Ninlil vyobrazeni ve svém chrámu; sluho¬vé jim podávají pokrmy a nápoje. Tabulku zadal Ur-Enlil, „Enlilův sluha“ (obr. 45).

Enlil byl nejen vládcem bohů, nýbrž i nejvyšším pánem Sumeru (někdy nazývaného prostě „země“) a jeho „černohlavců“. V jednom sumerském žalmu je opěvován těmito slovy:
Pane, jenž znáš osud země
a důvěře všech se těšíš;
Enlile, jenž znáš osud Sumeru,
důvěře všech se těšíš.
Otče Enlile,
pane všech zemí;
Otče Enlile,
pane příkazů spravedlivých;
Otče Enlile,
pastýři černohlavců…
Od hory, nad níž slunce vychází,
k hoře, za níž slunce zapadá,
není vládce jiného v celé zemi;
ty jsi náš jediný král.
Sumerové se klaněli Enlilovi ze strachu i z vděčnosti. Vždyť to on zařizoval, aby se plnily příkazy shromáždění bohů trestající neposlušné lidstvo; to jeho „vítr“ rozpoutával smrtonosné bouře proti prohřešivšímu se městu; to on chtěl během potopy vyhladit lidstvo. Ale v době míru s lid¬stvem to byl přátelský bůh, který štědře rozdával svou pří¬zeň: naučil Sumery obdělávat půdu, zhotovil pro ně pluh a motyku.
Enlil také vybíral krále, jež měli vládnout lidstvu, ovšem nikoliv jako svrchovaní vládci, nýbrž jako služebníci boha pověření správou božských zákonů a výkonem spravedlnos¬ti. Sumerští, akkadští a babylonští králové tedy uváděli výčet svých zásluh popisem, jak je Enlil povolal do králov¬ské služby. Tyto „povolávací rozkazy“, jež vydával Enlil jmé¬nem svým i Anovým, zaručovaly panovníkovi právoplatnost a vytyčovaly jeho funkce. Dokonce i Chammurapi, který uznával boha Marduka jako národního boha Babylonu, uvá¬dí svůj slavný zákoník prohlášením, že „Anu a Enlil mě jmenovali, abych upevňoval blaho lidí… a činil vše, aby v zemi převládla spravedlnost“.
Bůh nebe a země, Anův prvorozený, udělovatel králov¬ství, vrchní vykonavatel vůle shromáždění bohů, otec bohů a lidí, dárce zemědělství, pán ovzduší – to je jen několik Enlilových atributů, jež svědčí o jeho velikosti a moci. „Roz¬kazy jeho odvolat nelze, výroky jeho jsou nezměnitelné.“ „Určuje osudy navždy.“ Vlastnil „svazek nebe a země“ a z Nippuru, „města, jež svým zjevem nahání hrůzu a úctu“, uměl „zvedat světlo a pronikat srdcem všech zemí“ – „oči¬ma přehlížet země“.
Přesto byl stejně lidský jako každý mladík, kterého uchvá¬tí a uvede v pokušení pohled na nahou krásku; podléhal mravním zákonům nařízeným z usnesení bohů, jejichž porušení se trestalo vypovězením, a nebyl imunní dokonce ani vůči lidským stížnostem. Alespoň v jednom známém pří¬padě si jeden sumerský král z Uru postěžoval přímo shro¬máždění bohů, že Ur a jeho obyvatele stihla pohroma, z níž obvinil Enlila, neboť prý „udělil království nehodnému mu¬ži… jenž není ze sumerského sémě“.
Později si povíme, jak důležitou roli sehrál Enlil v záleži¬tostech bohů i smrtelníků na zemi, jak několik jeho synů svádělo boje mezi sebou i s jinými bytostmi o božské následnictví, což nepochybně podnítilo vznik pozdějších legend o bitvách bohů.

Třetím velkým bohem Sumeru byl další Anův syn. Měl dvě jména: E.A a EN.KI. Stejně jako jeho bratr Enlil, i on byl bohem nebes a země, božstvem, jež původně přebývalo na nebesích a poté sestoupilo na zemi.
Jeho příchod na zemi je v sumerské tradici spojován s dobou, kdy vody Perského zálivu sahaly mnohem hlouběji do vnitrozemí než dnes a proměňovaly jižní část země v mo¬čály a bažiny. Ea (jméno znamenalo doslova „dům-voda“), jenž byl mistrovským inženýrem, navrhl síť kanálů, hrází podél řek a odvodňování bažin, a dohlížel na jejich stavbu. Rád se vozil na člunu po těchto vodních cestách, zejména bažinatými kraji. Vody, jak naznačuje jeho jméno, byly vskut¬ku jeho domovem. Postavil svůj „velkolepý dům“ ve městě, jež sám založil na okraji močálů, a dal mu příhodné jméno – CHA.A.KI („místo vody-ryb“); bylo též známé jako E.RI.DU („dům, z něhož se odchází daleko“).
Ea byl „pánem slaných vod“, moří a oceánů. Sumerské texty se opakovaně zmiňují o dávných časech, kdy si tři velcí bohové mezi sebou rozdělili příbytky. „Moře dali Enkimu, vladaři země“, a Enki se tak stal „vládcem Apsú“ („hlu¬bin“). Jako pán moří Ea postavil lodi, jež vyplouvaly do da¬lekých zemí, zejména do míst, odkud se do Sumeru dováže¬ly vzácné kovy a polodrahokamy.
Nejstarší sumerské pečetní válečky zobrazují Eu jako božstvo obklopené tekoucími řekami, v nichž někdy plavou ryby. Tyto pečeti spojovaly Eu s Měsícem (na obr. 46 je na¬značen srpem), což možná vyplývalo z toho, že Měsíc způso¬buje příliv a odliv. Nepochybně v této souvislosti dostal Ea přídomek NIN.IGI.KU („pán jasnooký“).
Podle sumerských textů, včetně vskutku úžasného vlast¬ního životopisu od samého Ey, se Ea narodil na nebi a se¬stoupil na zemi dřív, než se na ní objevil člověk. „Když jsem se blížil k zemi, byla z velké části zaplavená,“ konstatoval. Poté podrobně vylíčil všechny své skutky, aby učinil zemi obyvatelnou: naplnil koryto řeky Tigris sladkými, „životo¬dárnými vodami“; jmenoval boha, jenž měl dohlížet na stav¬bu kanálů, které měly zesplavnit Tigris a Eufrat; uvolnil stojaté vody bažin, naplnil je rybami a proměnil je v ráj pro rozmanité ptactvo, a zasadil tam rákos, jenž byl užitečným stavebním materiálem.
Poté zaměřil svou pozornost na souš: jak tvrdil, byl to on, kdo „pluh připravil, jho i spřežení… promluvil k svaté bráz¬dě… vystavěl ohrady… ovčíny založil“. V tomto sebechvalném textu (vědci jej pojmenovali „Enki a řád světa“) si bůh Ea dále připisuje zásluhu na tom, že obohatil zemi o umění cihlářství, stavby příbytků a měst, kovolijectví atd.

Mnoho textů, jež o Eovi mluví jako o největším dobrodin¬ci lidstva, jako o bohu, který podnítil vznik civilizace, ho také líčí jako hlavního aktéra na shromážděních bohů. Sumerské a akkadské texty o potopě, z nichž nepochybně čer¬pá biblické vyprávění, líčí Eu jako boha, jenž se vzepře roz¬hodnutí shromáždění bohů a umožní jednomu oddanému přívrženci (mezopotamskému „Noemovi“), aby unikl záhu¬bě.
Sumerské a akkadské texty byly (podobně jako Starý zákon) prodchnuty vírou, že bůh či bohové stvořili člověka po zralé úvaze jako vědomý, důkladně zvážený čin; v tomto významném díle přisoudily klíčovou roli Eovi: jako hlavní učenec mezi bohy nastínil metodu i postup, jak stvořit člo¬věka. Nelze se proto divit, že právě bůh s takovým „tvořitelským“ zápalem odvedl Adapu – „vzor člověčenstva“ stvořeného Eovou „moudrostí“ – do Anova příbytku na nebi a zmařil tak odhodlání bohů odepřít lidstvu „život věčný“.
Stál Ea na straně člověka jednoduše proto, že měl hlavní zásluhu na jeho stvoření, anebo ho k tomu vedly jiné, sub¬jektivní důvody? Když blíže prozkoumáme všechny Eovy skutky, zjistíme, že jeho vzdor – v lidských i božských zále¬žitostech – byl převážně namířen proti Enlilovi; Ea tak chtěl mařit Enlilovy plány a Enlilova rozhodnutí.
V množství textů o Eovi nalézáme zmínky o jeho palčivé žárlivosti na bratra Enlila. Ea se totiž jmenoval také (a pře¬devším) EN.KI, „pán země“, a pasáže popisující rozdělení světa mezi tři bohy naznačují, že Ea ztratil nadvládu nad zemí obyčejným losováním: šťastnější ruku měl jeho bratr Enlil:
Pohárků se chopili,
metali los a dělili se bohové.
Anu na nebesa vystoupil,
Enlil dostal zemi pro poddané své.
Závoru, onu jámu mořskou,
odevzdali vládci Enkimu.
Takovým losem musel být Ea/Enki značně rozmrzelý; ale zdá se, že vůči bratrovi choval mnohem hlubší zášť. Příčinu uvádí sám Enki ve své autobiografii, kde tvrdí, že prvoro¬zeným je on, nikoliv Enlil, a je tudíž právoplatným násled¬níkem Anova trůnu:
„Otec můj, vládce nad nebem a zemí,
pro mne nebi i zemi zářivě vzejít dal…
Jsem dobré sémě zplozené divokým býkem,
jsem prvorozený Ana…
Jsem velký bratr bohů…
Jsem prvorozený svatého Ana!“
Jelikož zákony, jimiž se ve starověku řídili obyvatelé Před¬ního východu, určovali bohové, je jen pochopitelné, že i spo¬lečenská pravidla a zákony o rodině byly pouhými kopiemi zákonů platných pro bohy. Soudní a rodinné záznamy nale¬zené například v Mari a Nuzi potvrzují, že biblické zvyky a zákony, jimiž se řídili hebrejští patriarchové, byly navlas stejné jako ty, podle nichž žili starověcí králové a knížata na Předním východě. Problémy s následnickými právy, s nimiž se potýkali patriarchové, jsou tudíž velice poučné.
Abrahám, jemuž zjevná neplodnost Sářina bránila mít potomka, zplodil svého prvorozeného s její služkou. Přesto je však tento syn (Izmael) vyloučen z patriarchálního následnictví ve chvíli, kdy Sára porodí Abrahámovi syna Izá¬ka.
Když Izákova žena Rebeka porodila dvojčata, prvoroze¬ným byl Ezau – „celý červenohnědý a chlupatý jako koží¬šek“; po něm – drže se bratra za patu – se narodil jemnější Jákob, kterého si Rebeka zamilovala. Když chtěl zestárlý a poloslepý Izák udělit své požehnání prvorozenému Ezauovi, uchýlila se Rebeka ke lsti, díky níž bylo požehnání, a tím i následnická práva, uděleno Jákobovi.
Problémy s prvorozenstvím měl poté i Jákob. Ačkoliv slou¬žil Lábanovi sedm let, aby dostal za ženu jeho dceru Rá¬chel, Lában ho přiměl oženit se nejdřív se starší dcerou Leou. Lea porodila Jákobovi jeho prvorozeného, Rubena; Jákob zplodil ještě další syny a dceru s ní a se dvěma konkubínami. Když mu však prvorozeného (Josefa) porodila konečně i Ráchel, Jákob mu dal přednost před všemi jeho bratry.
Na pozadí takových zvyků a následnických práv lze zce¬la pochopit protichůdná tvrzení Enlilova a Eova/Enkiho. Enlil, podle všech záznamů syn Ana a jeho oficiální man¬želky Antům, byl právoplatným prvorozeným. Ale Enkiho úzkostné zvolání „jsem dobré sémě… jsem prvorozený Ana“ muselo mít nějaké opodstatnění. Byl to tedy vskutku Anův syn, ale s jinou bohyní, která byla pouhou konkubínou? Příběh Izáka a Izmaele nebo dvojčat Ezaua a Jákoba má tedy možná dřívější obdobu mezi sumerskými bohy.
Ačkoliv se Enki naoko smířil s Enlilovými následnickými právy, někteří badatelé nalézají v sumerských textech dost důkazů o tom, že mezi oběma bohy probíhal ustavičný mocenský zápas. Samuel N. Kramer nazval jeden z těchto textů „Enki a jeho komplex méněcennosti“. Jak uvidíme později, jsou některé biblické příběhy – o Evě a hadovi v raj¬ské zahradě nebo o potopě světa – v původních sumerských verzích podbarveny Enkiho odporem k bratrovým nástup¬nickým výsadám.
V jisté chvíli Enki podle všeho usoudil, že nemá smysl bojovat o božský trůn; začal proto usilovat o to, aby se dal¬ším následníkem stal jeho syn, a ne Enlilův. Toho se, ales¬poň zpočátku, snažil dosáhnout pomocí své sestry NIN.CHUR.SAG („paní horského pramene“).
I ona byla dcera Anova, ale očividně nikoli dcerou An¬tum, a tak se Ninchursag dostala až do druhé nástupnické linie. Badatelé si dlouhá léta lámali hlavu nad tím, proč Abrahám i Izák tolik zdůrazňovali fakt, že jejich manželky byly také jejich sestrami – vzhledem k biblickým zákazům pohlavního styku se sestrou to bylo tvrzení záhadné a ma¬toucí. Ale když se v Mari a Nuzi našly právní dokumenty, vyplynulo z nich, že se muž směl oženit s nevlastní sestrou. Když se navíc vzaly v úvahu všechny děti se všemi manžel¬kami, syn zplozený s nevlastní sestrou byl právoplatným dědicem bez ohledu na to, zda byl prvorozeným nebo ne, jelikož měl o padesát procent víc „čistého semene“ než syn s nepříbuznou manželkou. V Mari i v Nuzi vedla tato zása¬da shodou okolností k tomu, že muž adoptoval preferova¬nou manželku za svou „sestru“, aby byl její syn nezpochyb¬nitelným a právoplatným dědicem.
Enki se proto rozhodl mít syna s nevlastní sestrou Nin¬chursag, jež také v šeru dávnověku sestoupila z nebes na zemi. Některé texty uvádějí, že když si bohové mezi sebou rozdělovali jednotlivé oblasti země, Ninchursag dostala zemi Dilmun, „krajinu čistou, zemi zářící“. Sumerská báseň, kte¬rou vědci nazvali „Enki a Ninchursag – mýtus o ráji“, vy¬práví o Enkiho cestě do Dilmunu, kde si chtěl namluvit Ninchursag. Ninchursag, jak se v básni opakovaně tvrdí, „byla sama“ – bez závazků, stará panna. Ačkoliv ji v poz¬dější době zobrazovali jako starou matronu, musela být za mlada nesmírně přitažlivá, neboť – jak se v básni zcela bez zábran říká –, když ji Enki spatřil, „svým mužským údem hráze kanálů plnil, svým mužským údem rákosy svlažoval, svým mužským údem rákosy do listoví oblékal“.
Enki poté nařídil, aby je nikdo nevyrušoval, a „sémě své vložil jí do lůna; sémě jeho do svého lůna přijala, Enkiho sémě“; a poté, „po devíti měsících mateřství… porodila“. Jenže to byla holčička.
Enki tedy pořád neměl mužského dědice, a tak se ne¬zdráhal pomilovat s vlastní dcerou. „Objal ji, políbil, Enki sémě své vložil jí do lůna.“ Ale i tentokrát zplodil děvče. Později oplodnil svou vnučku; potomek byl však opět žen¬ského pohlaví. Ninchursag se rozhodla, že učiní přítrž ta¬kovému počínání, a uvalila na něho kletbu; Enki pozřel nějaké rostliny a na smrt onemocněl. Ostatní bohové však Ninchursag přiměli, aby kletbu odvolala.
Zatímco tyto události měly velký vliv na božské záleži¬tosti, další báje o Enkim a Ninchursag byly důležité pro lidstvo; neboť podle sumerských textů člověka stvořila Nin¬chursag, přičemž přesně dodržovala Enkiho návod. Byla to vrchní ošetřovatelka, která měla na starosti lékařské nástroje; v této roli byla nazývána NIN.TI, „paní života“ (obr. 47).

Někteří badatelé četli ve jménu Adapa (Enkiho „vzor člověčenstva“) biblické Adama neboli Adam. Dvojí význam sumerského TI také navozuje paralelu s biblí: „ti“ totiž zna¬mená „život“ i „žebro“, takže Ninti byla „paní života“ i „paní žebra“. Biblická Eva – hebrejsky Chawa, což znamená „oží¬vající“ nebo „život“ – byla stvořena z Adamova žebra, takže Eva byla také svým způsobem „paní života“ i „paní žebra“.
Jako o dárkyni života bohům i lidem se o Ninchursag mluvilo jako o bohyni-matce. Přezdívali ji „Mammu“, před¬chůdce naší „mámy“; jejím znakem byly nůžky, jimiž starověké porodní báby přestříhávaly pupeční šňůru novorozen¬ců (obr. 48).

Enlil, Enkiho bratr a sok, měl v otázce syna větší štěstí: „právoplatného dědice a následníka“ zplodil se svou sest¬rou Ninchursag. Jmenoval se NIN.UR.TA („pán, který po¬kládá základy“) a byl nejmladším z bohů na zemi, kteří se narodili na nebesích. Byl to také „bohatýrský syn Enlilův, který se vydal se sítí a s paprsky světla“ bojovat za svého otce; „mstivý syn… který odpálil šípy světla“ (obr. 49). Jeho manželka BA. U byla také ošetřovatelkou nebo lékařkou; její přídomek byl „paní, která oživuje mrtvé“.

Na starověkých portrétech je Ninurta zobrazován se zvláštní, jedinečnou zbrani v ruce – nepochybně touž, z níž se vystřelovaly „šípy světla“. Sumerské texty ho opěvují jako obávaného lovce, bojovného boha proslulého svým válečnickým uměním. Ale nejheroičtější zápas nesvedl Ninurta na obranu svého otce, nýbrž sám za sebe. Byl to urputný boj se zlým bohem jménem ZU, „moudrý“*), a v sázce nebylo nic menšího než moc nad bohy na zemi, neboť Zu se nezákonně zmocnil insignií a předmětů, jež Enlil vlastnil jako vládce bohů.
Tabulky popisující tyto události jsou na začátku ulomené a text začíná být čitelný teprve od chvíle, kdy Zu přijíždí do Ekuru, Enlilova chrámu. Patrně ho tam znali a vážili si ho, neboť Enlil ho přivítal a „vchod do chrámu mu svěřil“.

*) V Mýtech staré Mezopotámie pod názvem „Anzu a krádež tabulek osu¬du“. Pozn. překl.
Jen¬že „zlý Zu“ se měl za důvěru odvděčit zradou, neboť „ve svém nitru“ snoval úklady a chtěl se zmocnit božských pravomo¬cí – „ovládnout trůn“.
Aby se mu to podařilo, musel se zmocnit jistých předmě¬tů, včetně kouzelné tabulky osudu. Lstivý Zu využil příleži¬tost, když se Enlil svlékl a šel se jako každý den vykoupat; své osobní věci nechal bez dozoru:
U vchodu do chrámu, na nějž stále upíral zraky,
teď na svítání čeká.
Když Enlil se v čisté vodě koupal,
sňata byla koruna jeho a položena na trůn,
svou rukou se Anzu zmocnil tabulek osudů.
Uchvátil moc Enlila…
Zatímco Zu odlétal ve svém MU (překládáno jako „jmé¬no“, ale naznačuje spíše létající stroj) do nějakého vzdále¬ného úkrytu, začínaly se projevovat důsledky jeho odváž¬ného činu:
Řády jsou svrženy…
Hrůza se rozhostila a zavládlo ticho…
Svatyni odňata byla její zář.
„Otec, rádce bohů, Enlil ustrnul hrůzou.“ Bozi země se scházeli jeden po druhém, jakmile zaslechli tu novinu, a „hledají příkazy“. Věc byla natolik závažná, že byl zpra¬ven dokonce i Anu ve svém nebeském příbytku. Když zhod¬notil situaci, usoudil, že Zu musí být dostižen a zatčen, a „řády“ musí být získány zpět. Obrátil se na „bohy, syny své“ a otázal se jich: „Kdo z vás chce Anzua zabít a zvětšit tak jméno své ve všech lidských příbytcích?“
Bylo povoláno několik bohů známých svou udatností. Jenže všichni poukazovali na to, že nyní, když Zu odcizil tabulky osudu, má stejnou moc jako Enlil, takže „nepřítel před ním je jako hlína“. V té chvíli dostal Ea/Enki báječný nápad: což takhle vyzvat Ninurtu, aby se chopil toho bez¬nadějného boje?
Shromážděným bohům nemohl uniknout Eův důvtipný uskok. Bylo jim jasné, že šance Eova potomka na získání následnických práv se značně zvýší, jestliže Zua porazí; Ea by však ze situace těžil i v případě, kdyby byl Ninurta za¬bit. K velikému úžasu bohů Ninchursag (v tomto textu zva¬ná NIN.MACH – „vznešená paní“) s nápadem souhlasila. Obrátila se na syna Ninurtu a vysvětlila mu, že Zu oloupil o královskou moc nejen Enlila, nýbrž i jeho, Ninurtu. „Bra¬tru svému i Anovi dala jsem království v nebesích,“ řekla shromážděným. „Já jsem ta, jež vladařství určuje!“ Ninurtovi poručila, aby šel a svedl se Zuem vítěznou bitvu:
Vše do boje vlož!
Sedm zlých bouří nechť hlasitě skučí!
Svaž Anzua opeřeného… rozmetej jeho sídlo!
Prořízni hrdlo Anzua zlého! Život mu znič!
Nechť strach se ho zmocní,
ať rukou tvou stále jen divokost třese!
Tvůj vzhled nechť roven je démonu zlému,
mlhu vytvoř, ať tělo tvé nepozná!
Tvá záře nechť nad námi jde!
Větry nechť přinesou jeho křídla na tajná místa…
Nechť království do Ekuru vstoupí,
k otci, rodiči tvému, nechť božské řády se vrátí!
Různé verze tohoto eposu poté nabízejí vzrušující popis následné bitvy. Ninurta vystřelil na Zua šíp: „šíp ho však minul, vrátil se zpět“, protože Zu se zaštítil „božskými ta¬bulkami osudu“: „božské tabulky osudu v ruce své zdvihl – odstranily tětivu, šíp k tělu jeho se nemohl přiblížit. Utichl boj, útok byl odražen.“ Když se nerozhodný boj vlekl ne¬únosně dlouho, Ea poradil Ninurtovi, aby ke svým zbraním přidal til-lum a mířil jimi do „perutí“ čili malých ozubených koleček Zuových „křídel“: „Uchop zbraň, když šípy jsi vy¬střílel, křídla mu odřízni, zmrzač ho vpravo i vlevo!… Kří¬dla a peří v hrozivé záři ať tančí jak motýlci!“ Ninurta upo¬slechl jeho radu a vypálil til-lum do Zuových „perutí“. Zuova „křídla“ zavířila a upadla. Zu byl poražen a tabulky osudu se vrátily Enlilovi.

Kdo byl Zu? Byl to opravdu „mytologický pták“, jak se domnívají někteří badatelé?
Je zřejmé, že uměl létat. Ale to přece umí každý, kdo nasedne do letadla, nebo každý astronaut, který vzlétne v kosmické lodi. Ninurta uměl také létat, stejně dobře jako Zu (a možná ještě lépe). Jenže on sám nebyl žádným ptákem, jak nade vši pochybnost dokazuje množství jeho obra¬zů, buďto samotného nebo s jeho družkou BA. U (také se jmenovala GU.LA). Bravurní letecké kousky předváděl spíše pomocí pozoruhodného „ptáka“, kterého měl schovaného ve své posvátné čtvrti (GIR.SU) v městě Lagaši.
Ani Zu nebyl „ptákem“; očividně měl také k dispozici „ptá¬ka“, v němž mohl odletět do úkrytu. Oba bohové sváděli vzdušný souboj právě z útrob takových „ptáků“. A není po¬chyb o tom, jaká zbraň nakonec trefila Zuova „křídla“. Její obrázkový znak vypadal takto: Sumersky se jmenovala TIL a asyrsky til-lum, a nepochybně znamenala tehdy totéž, co til znamená hebrejsky i dnes: „raketa“.
Zu tedy byl bůh – jeden z bohů, kteří měli proč kout pikle a pokoušeli se násilím zmocnit „enlilství“. Ninurta měl tu¬díž jako právoplatný následník všechny důvody k tomu, aby s ním bojoval.
Nebyl to snad MAR.DUK („syn čistého pahorku“), Enkiho prvorozený s jeho manželkou jménem DAM.KI.NA, kte¬rý se uskokem pokusil zmocnit něčeho, co mu po právu ne¬patřilo?
Lze se odůvodněně domnívat, že když se Enkimu nepo¬dařilo zplodit se sestrou syna, a tudíž zákonitého následní¬ka trůnu, spoléhal v této věci na syny Mardukovy. A sku¬tečně: když počátkem druhého tisíciletí př. Kr. otřásaly Předním východem velké společenské a vojenské nepokoje, Marduk byl v Babylonu povýšen na národního boha Su¬meru a Akkadu. Byl prohlášen králem bohů a vystřídal tak Enlila; ostatní bohové mu museli přísahat věrnost a pře¬stěhovat se do Babylonu, aby je Marduk měl na očích (obr. 50).
Toto násilné převzetí božské moci (dlouho po incidentu se Zuem) doprovázelo mravenčí úsilí Babyloňanů zfalšovat sta¬robylé texty. Nejvýznamnější z nich byly přepsány a uprave¬ny tak, aby se pánem nebes, stvořitelem, dobrodincem a hrdi¬nou stal Marduk, a ne Anu či Enlil, nebo dokonce Ninurta. Změněn byl také text báje o Zuovi; podle babylonské verze s ním bojoval Marduk, a ne Ninurta. V této verzi se Marduk vychloubal: „Machasti moch il Zu“ („Roztříštil jsem lebku bohu Zuovi“). Je tedy jasné, že Zu nemohl být Marduk.
Příliš věrohodně nezní ani to, že by Enki, „bůh vědění“, radil Ninurtovi při výběru úspěšných zbraní proti vlast¬nímu synu Mardukovi. Jak lze usuzovat z Enkiho chová¬ní i z pobízení Ninurty, aby „podřízl Zuovi hrdlo“, Enki očekával, že zápas mu přine¬se prospěch, ať už vyhraje Zu, či Ninurta. Vyplývá z toho je¬diný logický závěr – totiž že i Zu byl v jistém ohledu prá¬voplatným uchazečem o krá¬lovský trůn.
To ukazuje na jediného bo¬ha: byl jím Nanna, prvoro¬zený Enlila a jeho oficiální manželky Ninlil. Kdyby byl totiž Ninurta poražen, Nannovi by už v jeho nástupnických právech nestál nikdo v cestě.
Nanna (zkratka pro NAN.NAR – ,jasný“) je nám zná¬mější pod svým akkadským (nebo semitským) jménem Sín.
Jako Enlilův prvorozený získal svrchovanou moc nad nej¬známějším městským státem Sumeru – Urem (UR zname¬ná „město“). Jeho tamní chrám se jmenoval E.KIŠ.NU.GAL („dům sémě trůnu“). Odtamtud spravoval Nanna se svou manželkou NIN.GAL („velkou paní“) záležitosti města a jeho obyvatel. Jeho laskavost a shovívavost mu obyvatelé Uru opláceli náklonností; mluvili o něm jako o „otci Nannovi“.
Obyvatelé Uru přičítali rozkvět města přímo Nannovi. Šulgi, „z Boží milosti panovník urský“, popsal koncem tře¬tího tisíciletí př. Kr. Nannův „dům“ jako „velikou stáj napl¬něnou hojností“, „štědré místo, kde se nabízí chléb“, kde se množily ovce, a byl porážen skot, jako místo sladké hudby, kde zaznívaly bubínky a tamburína.
Za vlády boha-ochránce Nanny se z Uru stala obilnice Sumeru, dodavatel obilí, ovcí a dobytka jiným chrámům v jiných částech země. „Nářek nad zkázou města Uru“ nám zápornou formou podává zprávu, jak vypadal Ur před svým zánikem:
Otče Nannare, tvůj kněz nevykonává pro tebe svaté
modlitby,
tvůj věštec v tvém svatostánku již se ve lněný šat
neodívá…
Lidé, černohlavci, nekoupou se již pro tvou slavnost,
smuteční roucho ze lnu jim určeno jest…
tvé písně v nářek se proměnily…
tvá hra na cimbál v nářek se proměnila…
Tví býci do své stáje již nejdou a nepřinášejí ti svůj tuk,
tvé ovce ve svém ovčíně neuléhají a své mléko ti
nepřinášejí…
Rybáře, kteří ti ryby přinášeli, polapil „zlý“…
Ptáčníky, kteří ti ptáky přinášeli, nepřítel odvlek…
Otče Nannare, město se v sutiny proměnilo – lid lká,
tenkráte světlo pohaslo v zemi – lid lká.
Zcela neobvyklý je jiný nářek, oplakávající „ovčíny, jež zlé větry odnesly“, opuštěné stáje, zmizelé pastýře a honá¬ky: nenapsali jej totiž obyvatelé Uru, nýbrž sám bůh Nanna a jeho manželka Ningal. Tyto a další nářky nad zkázou města Uru odhalují trauma z nějaké mimořádné události. Podle sumerských textů opustil Nanna s Ningal město těs¬ně předtím, než bylo úplně zničeno. Byl to spěšný, dojímavě popsaný odchod:
Nanna, jenž své město miloval,
město opustil.
Sin, jenž Ur miloval,
v domě svém nezůstal.
Ningal…
prchala z města krajem nepřátel
chvatně si roucho oblékla,
dům svůj opustila.
Zkáza Uru a odchod jeho bohů jsou v nářcích vylíčeny jako důsledek uváženého rozhodnutí ze strany Ana a Enlila. Právě na ně se Nanna obrací s úpěnlivou prosbou, aby odvolali trest:
Nechť An, král bohů, zvolá: „Již dost!“
Nechť Enlil, král všech zemí, tvůj příznivý osud ti určí!
Sín se obrátil přímo na Enlila: „Srdce své utrápené otci svému předložil; poklekl před Enlilem, otcem, jenž ho zplo¬dil“ a prosil ho:
Ó, otče můj, jenž zplodils mě,
jak dlouho chceš se záští v oku
shlížet na mé utrpení?
Jak dlouho?
Na srdce mé utiskované,
jež jsi plamenem jasným rozhořel,
vlídným okem pohlédni!
Ani v jednom z mnoha nářků se však nedočteme příčinu Anova a Enlilova hněvu. Ale kdyby Nanna byl Zu, trest by byl jistě oprávněným počinem za jeho zločin, tedy pokus o násilné převzetí moci. Byl to tedy opravdu Zu?
Rozhodně jím mohl být, neboť Zu vlastnil nějaký létající stroj – „ptáka“, v němž uprchl a z něhož bojoval proti Ninurtovi. Sumerské žalmy opisují s nábožnou úctou Nannův „nebeský člun“:
Otče Nannare, vládce Uru…
Tvoje sláva ve svatém člunu nebeském spočívá…
Pán, prvorozený Enlilův.
Když ve člunu nebeském sestupuješ,
tvoje záře k nebesům sahá.
Ruku tvou Enlil
věčným žezlem ozdobil,
když nad Urem ve svatém člunu se vznášíš.
Existují i další důkazy. Nannovo další jméno, Sin, je od¬vozeno od SU.EN, což je jen obměna výslovnosti ZU.EN. Dvouslabičná slova mají stejný význam i tehdy, zaměníme-li pořadí obou slabik: ZU.EN a EN.ZU byla jen „zrcadlově“ obrácená slova téhož významu. Nanna/Sín jako ZU.EN tedy nebyl nikdo jiný než EN.ZU („pán Zu“). Musíme tudíž do¬spět k závěru, že to byl on, kdo se pokusil uchopit moc a získat královský trůn.
Nyní lze pochopit, proč byl bůh Zu (Sín) potrestán pouze vyhnanstvím, a ne popravou. Sumerské texty i archeolo¬gické nálezy svědčí o tom, že Sin a jeho manželka uprchli do Charránu, churritského města chráněného několika ře¬kami a řetězem hor. Jistě stojí za zmínku, že když Ur opus¬tilo Abrahámovo pokolení v čele s jeho otcem Terachem, zamířili také do Charránu, kde bydleli dlouhá léta cestou do země zaslíbené.
Ačkoliv Ur zůstal celou dobu své existence městem za¬svěceným Nannovi/Sínovi, Charrán musel být jeho bydliš¬těm na dlouhou dobu, neboť byl vystavěn tak, aby se téměř navlas podobal Uru – svými chrámy, budovami i ulicemi. André Parrot (Abraham et son temps) dospěl na základě této nápadné podoby k závěru, že „vše svědčí o tom, že kult charránský byl prostě jen přesnou replikou kultu urského“.
Když byl po vykopávkách, jež trvaly více než padesát let, odkryt Sínův chrám v Charránu – stavěný a přestavovaný několik tisíciletí –, mezi nalezenými předměty byly také dvě stély (pamětní kamenné sloupy), na nichž byl vyrytý jedinečný záznam. Nadiktovala jej Adad-guppi, Sínova velekněžka; stálo v něm, jak se modlila a chystala na Sínův návrat, neboť kdysi předtím, v blíže neurčené době,
Sín, král všech bohů,
se rozhněval na město své i chrám svůj
a vystoupil na nebesa.
O tom, že znechucený nebo zoufalý Sin to prostě „zabalil“ a „vystoupil na nebesa“, svědčí i další nápisy. Podle nich asyrský král Aššurbanipal uloupil jistým nepřátelům po¬svátný „pečetní váleček z nejdražšího jaspisu“ a „zkrášlil jej tím, že na něj nechal namalovat Sínův obraz“. Do po¬svátného kamene poté vyryl „chvalozpěv na Sína a pověsil jej kolem krku Sínovy sochy“. Tato Sínova kamenná pečeť byla určitě vzácnou, starobylou památkou, neboť se o ní dále praví, že Jeho tvář byla poničena v těch dnech, kdy nám nepřítel přinesl zkázu a neštěstí.“
Velekněžka, která se narodila za vlády Aššurbanipala, byla patrně královského rodu. Sínovi totiž ve svých pros¬bách navrhuje praktický „obchod“: obnovení jeho moci nad protivníky výměnou za pomoc při jmenování jejího syna Nabonida (Nabúnaída) vládcem Sumeru a Akkadu. Histo¬rické záznamy potvrzují, že roku 555 př. Kr. byl Nabonid, tehdejší velitel babylonské armády, dosazen ostatními dů¬stojníky na trůn. V tom mu prý byl přímo nápomocen Sin. Jak nás informují Nabonidovy nápisy, „v první den svého příchodu“ se Sin „Anovou zbraní dotkl světelným paprskem“ nebe a rozdrtil tak nepřátele dole na zemi.
Nabonid dodržel matčin slib bohu. Dal v Charránu zno¬vu vystavět zbořený Sínův chrám E.CHUL.CHUL („dům veliké radosti“) a prohlásil Sína nejvyšším božstvem. Teh¬dy mohl Sín do svých rukou uchopit „moc Anova úřadu, vykonávat Enlilův úřad a převzít moc Eova úřadu – držel ve svých rukou veškerou nebeskou moc“. Sin tak porazil uzurpátora Marduka a oloupil o moc dokonce i Mardukova otce Eu; získal titul „božského půlměsíce“ a založil tak svou pověst takzvaného měsíčního boha.
Jak mohl Sin, který se údajně znechuceně vrátil do nebe, předvádět tak mistrovské kousky na zemi?
Nabonid potvrzuje, že Sin vskutku „zapomněl na svůj hněv… a rozhodl se vrátit do chrámu Echulchul“; stal se zázrak, Jaký se v zemi neudal od dávných dnů“: božstvo „sestoupilo z nebes“:
Toť veliký zázrak Sínův,
jenž se v zemi neudal
od dávných dnů,
jenž lidé této země neviděli
a nezaznamenali na hliněné tabulky,
aby byl zachován navěky:
že Sin,
král všech bohů a bohyní,
jenž na nebesích dlel,
sestoupil z nebes na zemi.
Bohužel se nikde neuvádějí podrobnosti o tom, kde a jak Sín na zemi přistál. Z bible však víme, co se stalo Jákobovi, když se vydal z Kanaánu do „staré země“, aby si tam našel nevěstu: někde v polích u Charránu spatřil, jak „na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží“.
V téže době, kdy Nabonid obnovil pravomoci a chrámy Nanny/Sína, znovu vystavěl chrámy a zavedl kult uctívání Sinových dvojčat jménem IN.ANNA („Anova paní“) a UTU („svítící“).
Obě děti porodila Sínovi jeho oficiální manželka Ningal, takže byly rodem členy božské dynastie. Inanna se sice na¬rodila jako první, ale její bratr Utu byl prvorozeným sy¬nem, a tudíž právoplatným následníkem trůnu. Na rozdíl od biblických dvojčat Ezaua a Jákoba, mezi nimiž vládla ze stejných důvodů řevnivost, vyrůstaly obě božské děti v přá¬telství. Prožívaly spolu dětská dobrodružství, dělily se o všechny zážitky, pomáhaly si, a když si Inanna měla vy¬brat manžela mezi dvěma bohy, požádala o radu bratra.
Inanna a Utu se narodili v dávných časech, kdy na zemi žili pouze bohové. Utuovo sídelní město Sippar se uvádí jako jedno z prvních, jež v Sumeru založili bohové. Nabonid v jednom nápisu popisuje, co se mu stalo, když začal s pře¬stavbou Utuova chrámu E.BABBARA („svítící dům“) v Sipparu:
Vyhledal jsem jeho starobylé základy
a sestoupil jsem do hloubky osmnáct loktů.
Utu, veliký vládce Ebabbary…
ukázal mi osobně základovou plošinu
Narám-Sína, syna Sargonova, kterou 3 200 let
žádný král přede mnou neuzřel.
Když v Sumeru rozkvetla civilizace a k bohům v „zemi mezi řekami“ přibyl i člověk, Utu začal být spojován přede¬vším s právem a spravedlností. Několik nejstarších zákoníků, vzývajících Ana a Enlila, zdůvodňuje nutnost jejich do¬držování také tím, že byly postulovány „v souladu se spra¬vedlivým slovem Utuovým“. Babylonský král Chammurapi vyryl svůj zákoník do stély, na jejímž vrcholu je král zobra¬zen, jak přijímá odznaky spravedlnosti od samotného Utua (obr. 51)

Tabulky nalezené v Sipparu svědčí o tom, že se ve staro¬věku těšil pověsti města spravedlivého a čestného. Některé texty zobrazují samotného Utua jako soudce bohů i lidí; Sippar byl tedy vlastně sídlem sumerského „vrchního sou¬du“.
Utuovo pojímání spravedlnosti připomíná kázání na hoře z Nového zákona. „Tabulka moudrosti“ byla návodem, jak se zalíbit Utuovi:
Svému protivníkovi nečiň zlo;
tomu, kdo tobě zlo činí, dobrým se odvděč.
Nepříteli dopřej, ať se mu dostane spravedlnosti…
Nedopusť, aby v tvém srdci vzklíčilo sémě zla…
Tomu, kdo žebrá o almužnu,
dej najíst, nalij mu vína…
Pomáhej a konej dobro.
Jelikož Utu zajišťoval spravedlnost a zabraňoval útlaku – a možná také z jiných důvodů, jak si ukážeme později –, byl pokládán za ochránce poutníků. Přesto však se jeho nejběžnější přídomky týkaly jeho velkého jasu. Od nejstar¬ších dob byl nazýván Babbar („svítící“). Byl to „Utu, z něhož vyzařuje široké světlo“, ten, kdo „rozsvěcuje nebe i zemi“.
Chammurapi ve svém nápisu oslovuje Utua jeho akkadským jménem Šamaš, což v semitských jazycích znamená „slunce“. Na základě toho dospěli vědci k názoru, že Utu/ Šamaš byl mezopotamským bohem slunce. My si však po¬stupně ukážeme, že i když bylo tomuto bohu přiděleno slun¬ce jako jeho hvězdný protějšek, lze tvrzení, že „vrhal jasné světlo“, když vykonával zvláštní úkoly, jimiž ho pověřil jeho dědeček Enlil, chápat i jinak.

Stejně tak jako jsou zákoníky a soudní záznamy lidskými svědectvími o přítomnosti božstva jménem Utu/Šamaš mezi starověkými národy Mezopotámie, máme také k dispozici bezpočet nápisů, textů, zaříkadel, zaklínadel, modliteb i obrazů svědčících o tělesné přítomnosti a existenci bohyně Inanny, jejíž akkadské jméno znělo Ištar. Jeden mezopotamský král se ve 13. století př. Kr. zmiňuje o tom, že přestavěl její chrám v Sipparu, v sídelním městě jejího bratra, na zá¬kladech tehdy starých osm set let. Ale v jejím sídelním měs¬tě Uruku sahají báje o Inanně do nejstarších dob.
U Římanů byla známá jako Venuše, u Řeků jako Afrodite, u Kanáanců a Hebrejců jako Aštarta, Aštoret či Aštarót, u Asyřanů, Babyloňanů, Chetitů a dalších starověkých národů jako Ištar nebo Ešdar, u Akkaďanů a Sumerů jako Inanna, Innin či Ninni, nebo podle mnoha dalších přezdí¬vek a přídomků; u všech bez rozdílu však byla bohyní lásky a plodnosti a bohyní války, energická, krásná žena, jež – byť pouze prapravnučka Anova –, si svými činy vydobyla význačné místo mezi nejvyššími bohy nebe a země.
Jako mladé bohyni jí byla podle všeho přidělena říše v daleké zemi východně od Sumeru, v zemi Aratta. Tam měla „vznešená Inanna, královna vší země… svůj dům“. Ale Inanna měla vyšší ambice. Ve městě Uruku stál skvost¬ný chrám Anův, obývaný pouze během jeho občasných stát¬ních návštěv na zemi; a Inanna zatoužila po tomto sídle moci.
Podle sumerských královských listin byl prvním nebožským vládcem Uruku Meškiaggašer, syn boha Utua a lid¬ské matky. Toho na trůně vystřídal Enmerkar, slavný sumerský král. Inanna byla tudíž Enmerkarovou pratetou; nedalo jí tedy mnoho práce přesvědčit ho, že by se měla stát bohyní v Uruku, a ne v nějaké odlehlé Arattě.
Dlouhý a úchvatný text nazvaný „Enmerkar a vládce Aratty“ popisuje, jak Enmerkar vyslal do Aratty své posly a všemožnými argumenty se v této „válce nervů“ snažil při¬mět Arattu, aby se vzdala, neboť „vládce Enmerkar, jenž jest sluhou Inanny, učinil z ní královnu chrámu Anova.“ Nejasný závěr celé báje naznačuje kompromis: Inanna se sice přestěhovala do Uruku, ale „neopustila svůj dům v Arat¬tě“. Je docela možné, že nakonec střídavě bydlela na obou místech, neboť je z jiných textů známa jako dobrodružná cestovatelka.
V Anově chrámu se však nemohla usadit bez jeho vědomí a souhlasu; z různých textů se dozvídáme, jak toho dosáh¬la. Záhy byla přezdívána „Anunitum“, „Anova milovaná“, a mluvilo se o ní jako o “božské milence Anově“; z toho lze usuzovat, že s Anem sdílela nejen chrám, nýbrž i lože – po¬každé když zavítal do Uruku nebo když Inanna vystoupila do jeho nebeského příbytku.
Když si Inanna takto vydobyla postavení bohyně Uruku a Anovy milenky, začala snovat úklady s cílem upevnit po¬stavení Uruku i vlastních pravomocí. O něco dále po prou¬du řeky Eufrat stálo starobylé město Eridu – sídlo Enkiho. Inanna věděla o jeho hlubokých znalostech všech umění a věd civilizace, a rozhodla se, že z něj tato tajemství stůj co stůj vymámí. Zařídila to tak, aby se s Enkim (svým pra-strýcem) sešla o samotě, očividně s úmyslem zapůsobit na něj svým „osobním kouzlem“. Enki pochopil její úmysl, ne¬boť svému komorníkovi nařídil, aby připravil večeři pro dva:
Šťastný a opilý Enki byl ochoten udělat pro Inannu všech¬no na světě. Když ho směle požádala o božské řády, tvořící základ vyspělé civilizace, Enki jí jich daroval asi sto, včetně božských formulí vztahujících se k vladařství, k vysokému kněžství, ke zbraním, k právním předpisům, ke znalosti pís¬ma a hudebních nástrojů, k truhlářství, stavitelství, košíkářství, dokonce i k chrámové prostituci. Když se Enki pro¬budil a uvědomil si, co provedl, Inanna už byla na cestě zpět do Uruku. Enki za ní vyslal své „strašlivé zbraně“, ale marně, neboť Inanna spěchala do Uruku ve svém „člunu nebeském“.
Inanna/Ištar byla často zobrazována jako nahá bohyně; někdy dokonce zvedá sukni, aby odhalila dolní partie těla a vystavila tak na odiv svou krásu (obr. 52).
Gilgameš, urucký vladař kolem r. 2900 př. Kr., který byl také zpola bohem (zplodil jej lidský otec s bohyní), popisuje, jak ho Inanna sváděla – přestože už měla oficiálního man¬žela. Když se Gilgameš po jedné bitvě umyl, „v plášť se za¬halil a opaskem sepjal“,
...ke kráse jeho vznešená Ištar pozvedla oči:
„Pojď ke mně, Gilgameši, man¬želem mým se staň!
Daruj, ach daruj mi svou sílu!
Ty se staň mužem mým a já tvou ženou!“
Ale Gilgameš věděl své. „Kte¬rého milence jsi navěky měla ráda?“ zeptal se jí. „Který z tvých ptáčků vzlétne k tobě?“ Vyjmenoval dlouhý seznam jejích milostných avantýr a odmítl ji.
Jak plynul čas, Inanna/Ištar stoupala po žebříčku pan¬teonu a přejímala zodpovědnost za věci státnické; začala tudíž projevovat spíše Válečnické schopnosti a byla často zobrazována jako po zuby ozbrojená bohyně války (obr. 53).
Nápisy asyrských králů vypovídají, jak šli do války kvůli ní a na její příkaz, jak jim přímo radila, kdy vyčkat a kdy zaúto¬čit, jak někdy pochodovala v čele armád a jak se, přinejmen¬ším jednou, zjevila přede všemi vojáky. Asyrským králům přislíbila za jejich věrnost dlouhý život a úspěch. „Ze zlaté komnaty na nebesích nad vámi budu bdít,“ ujišťovala je.
Nezměnila se snad v krutou válečnici jen proto, že na ni dolehly těžké časy, když nad bohy získal nadvládu Marduk? V jednom z Nabonidových nápisů se praví: „Inanna urucká, vznešená princezna, jež dlela ve zlaté komnatě, jež jezdila v kočáře taženém sedmi lvy – obyvatelé Uruku změnili její kult za vlády krále Erby-Marduka, odstranili její komnatu a vypráhli její spřežení.“ Inanna proto, jak uvádí Nabonid, „opustila Eannu v hněvu a od té doby přebývala na něja¬kém nevlídném místě“ (jež však nejmenuje). (Obr. 54)
Když si obletovaná Inanna vybrala za manžela Dumuziho, jednoho z mladších synů Enkiho, slojí patrně o spojení lásky s mocí. Mnoho starověkých textů podrobně líčí lásky a hádky těchto dvou bohů. Jsou mezi nimi překrásné mi¬lostné písně, plné živé sexuality. Jiné vyprávějí o tom, jak Ištar po návratu z jedné cesty našla Dumuziho, jak oslavu¬je její nepřítomnost. Nařídila, aby byl zatčen a navždy zmi¬zel v podsvětí; zde vládla její sestra Ereškigal se svým dru¬hem Nergalem. Snad nejkrásnější a nejopěvovanější sumerské a akkadské texty líčí Ištařin sestup do podsvětí, aby tam našla svého vypovězeného miláčka.

Ze šesti známých synů Enkiho se v sumerských bájích objevují tři: prvorozený Marduk, který nakonec násilím zís¬kal nadvládu, dále Nergal, který se stal vládcem podsvětí, a Dumuzi, který se oženil s Inannou/Ištar.

Enlil měl také tři syny, kteří hráli klíčovou roli v bož¬ských i lidských záležitostech: Ninurtu, který byl Enlilovým právoplatným následníkem, jelikož ho zplodil se svou sestrou Ninchursag, dále Nannu/Sína, prvorozeného s Enlilovou oficiální manželkou Ninlil, a mladšího syna s Ninlil jménem IŠ.KUR („hornatý“, „daleká hornatá země“), kte¬rému se častěji říkalo Adad („milovaný“).

Adad – jako bratr Sínův a strýc Utuův a Inannin –, se podle všeho cítil lépe s nimi než ve vlastním domě. V sumerských textech vystupují tito bohové jako nerozlučná čtveřice. Jsou uváděni také v popisu obřadů spojených s Anovou návštěvou v Uruku. V jednom textu popisujícím vchod do Anova dvora stojí, že do trůnní komnaty se vchá¬zelo „bránou Sína, Šamaše, Adada a Ištar“. Další text, po¬prvé publikován V. K. Šilejkem (Ruská akademie dějin hmotných kultur), poeticky popisuje tuto čtveřici, jak se spolu ukládají ke spánku.
Patrně největší náklonnost k sobě pociťovali Adad a Iš¬tar; často jsou zobrazováni vedle sebe, jako např. na tomto reliéfu, na němž asyrskému vladaři žehnají Adad (držící kruh a blesk) a Ištar (držící luk). (Třetí postava je natolik poškozená, že nelze určit její totožnost – obr. 55)
Bylo snad za touto náklonností něco víc než jen platonic¬ký vztah, zejména uvážíme-li Ištařinu pověst? Je pozoru¬hodné, že v biblické Písni písní hravá dívka nazývá svého milence dod, což znamená „milenec“ i „strýc“. Nepřezdívalo se Iškurovi Adad – odvozenina sumerského DA.DA –, protože byl strýcem a milencem zároveň?
Ale Iškur nebyl pouze hošíkem určeným k milostným hrátkám; byl to mocný bůh, kterého otec Enlil obdařil pra¬vomocemi a výsadami bouřného boha. V této funkci byl uctí¬ván jako churrijsko-chetitský Tešub a urartský Tešubu („kdo rozfoukává vítr“), amorejský Ramanu („hromobijce“), kanaánský Ragimu („vrhač krupobití“), indoevropský Buriaš („světlonoš“), semitský Meir („ten, který rozsvěcuje nebe“). (Obr. 56)
Jak tvrdí Hans Schlobies (Der akkadische Wettergott in Mesopotamien), listina bohů uložená v Britském muzeu objasňuje, že Iškur byl skutečně božským vládcem v zemích hodně vzdálených od Sumeru a Akkadu. Jak odhalují sumerské texty, nebyla to náhoda. Enlil měl podle všeho v úmyslu odklidit syna ze scény, a tak ho jmenoval „sídel¬ním božstvem“ v hornatých oblastech severně a západně od Mezopotámie.

Proč poslal Enlil svého nejmladšího a milovaného syna tak daleko od Nippuru?
Několik sumerských bájí vypráví o hádkách a krvavých bojích mezi mladšími bohy. Na mnoha pečetních válečcích jsou zobrazeny výjevy z boje boha proti bohu (obr. 57); zdá se, že původní řevnivost mezi Enkim a Enlilem se v zesíle¬né míře přenesla i na jejich syny a vedla k bratrovražedným sporům – předobrazu biblického příběhu o Kainovi a Ábelovi. Někdy vypukaly bitvy proti božstvu jménem Kur – nejspíše šlo o Iškura/Adada. To možná vysvětluje, proč Enlilovi připadalo rozumné přidělit nejmladšímu synovi nějakou dalekou říši – aby byl co nejdál od nebezpečných bojů o následnictví.
Postavení synů Ana, Enlila a Enkiho a jejich potomků v dynastickém rodokmenu ozřejmuje zcela jasně jeden ge¬niální sumerský vynález, v němž je jistým bohům přiděle¬no číselné pořadí. Tento systém objasňuje také členství ve velkém kruhu bohů nebe i země v období rozkvětu sumerské civilizace. Jak zjistíme, nejvyšší panteon se skládal z dvanácti božstev.
První náznak toho, že pro nejvyšší bohy platila kryptografická číselná soustava, přinesl objev, zejména bohů Sin, Samaš a Ištar se v textech někdy nahrazovala číslicemi 30, 20 a 15. Nejvyšší jednotka sumerské sexagezimální sousta¬vy – 60 – byla vyhrazena Anovi; Enlil „byl“ 50, Enki 40 a Adad 10. Číslo 10 a jeho šest násobků do 60 patřily tedy mužským božstvům, a je jen logické, že bohyně měly číslice končící pětkou. Z toho vyplývá takovýto kryptografický se¬znam:

60 – Anu 55 – Antům
50 – Enlil 45 – Ninlil
40 – Ea/Enki 35 – Ninki
30 – Nanna/Sín 25 – Hongal
20 – Utu/Šamaš 15 – Inanna/Ištar
10 – Iškur/Adad 5 – Ninchursag
6 bohů 6 bohyní

Asi nás nepřekvapí zjištění, že Ninurtovi bylo přiděleno číslo 50, stejně jako jeho otci. Jinými slovy se jeho dynastic¬ké zařazení skrývalo v šifrovaném vzkazu: až odejde Enlil, ty, Ninurto, nastoupíš na jeho místo; ale do té doby nejsi jedním z dvanácti, neboť místo „50“ je obsazeno.
Nepřekvapí nás tedy, že když Marduk uchvátil moc, tr¬val na tom, aby mu bohové udělili „padesát jmen“ na zna¬mení, že pozice na padesátce patří jemu.
V sumerské mytologii vystupuje celá plejáda dalších bohů – dětí, vnoučat, neteří a synovců nejvyšších bohů; kromě nich existovalo několik stovek řadových bohů – jmenovali se Anunnakové a měli na starosti „všeobecné povinnosti“. Ale kruh nejvyšších božstev tvořilo pouze dvanáct vyvole¬ných. O nich, jejich rodinných vztazích a následnické linii si uděláme lepší představu, znázorníme-li si je v následují¬cí tabulce:

5

NEFILOVÉ:
LIDÉ OHNIVÝCH RAKET
JAK JEDNOZNAČNĚ VYPLÝVÁ ze sumerských a akkadských textů, národy Předního východu si byly zcela jisty, že bohové nebe a země se umějí zvednout ze země a vystoupit na nebesa a také se dle libosti prohánět po obloze.
V textu*) líčícím znásilnění Inanny/Ištar neznámou oso¬bou zdůvodňuje dotyčný svůj čin takto:
Tu jednou, když moje královna přešla nebem, přešla zemí,
Inanna, když přešla nebem, přešla zemí,
když přešla Elamem i Šuburem,
když přešla…,
posvátná kněžka, zmožena únavou, přišla k zahradě
a tvrdě usnula;
díval jsem se na ni z kouta zahrady,
zneuctil jsem ji ve svém objetí.
Inanna zde „brázdí“ nebe nad mnohými zeměmi ležícími daleko od sebe, což nemohla dokázat jinak než letecky; i ona sama mluvila při jiné příležitosti o tom, že létala. V textu, který S. Langdon (v Revue d´assyriologie et d´archeologie orientale) nazval „Klasická liturgie za Innini“, bohyně ho¬řekuje nad svým vyhnáním z města. Nějaký posel, který jí na Enlilův příkaz přinesl „slovo z nebe“, vstoupil do její trůn¬ní komnaty, „své ruce nemyté na mne položil“ a po dalších neomalenostech:
*) Kramer jej nazval „Inanna a Šukallituda – Smrtelný hřích zahradní¬ka“. Pozn. překl.

Mne, z mého chrámu,
přiměli vzlétnout.
Mne, královnu, z mého města,
jako ptáka přiměli vzlétnout.
Tuto dovednost Inanny i dalších význačných božstev naznačovali starověcí umělci tím, že bohům – jinak zcela po¬dobným lidem – přimalovávali křídla. Ta křídla, jak jsme již viděli na mnoha ztvárněních, nebyla přirozenou sou¬částí těla, jednalo se spíš o jakýsi ozdobný doplněk oděvu (obr. 58).

Inanna/Ištar, o jejíchž dalekých cestách se zmiňuje mnoho starověkých textů, střídavě žila ve svém původním odlehlém příbytku v Arattě a v chrámu v Uruku, po němž tolik prahla. Cestou se stavovala u Enkiho v Eridu a u Enlila v Nippuru, navštěvovala bratra Utua v jeho sídelním městě Sipparu. Nejproslulejší však byla její výprava do podsvětí, do říše její sestry Ereškigaly. Stala se námětem eposů i uměleckých ztvár¬nění na pečetních válečcích – na nich má bohyně křídla, aby bylo jasné, že ze Sumeru do podsvětí letěla (obr. 59).
Texty pojednávající o této riskantní výpravě popisují, jak si Inanna před cestou na sebe pečlivě oblékla sedm před¬mětů a jak je musela odevzdat, když procházela sedmi bra¬nami vedoucími do sestřina hájemství. O těchto sedmi před¬mětech je zmínka i v jiných textech líčících Inanniny vzdušné cesty:
Na hlavu vložila předmět zvaný ŠU.GAR.RA.
Na uši si připjala „měřicí přívěsky“.
Kolem krku si pověsila řetěz z malých modrých
kamínků.
Na ramena si položila dva „kameny“.
Do rukou uchopila zlatý válec.
Ňadra převázala popruhy.
Tělo ovinula oděvem PALA.
I když nebyl dosud nikdo schopen vysvětlit povahu a vý¬znam těchto sedmi předmětů, máme za to, že odpověď se už dlouho nabízí sama. Když Walter Andrae s kolegy pro¬váděl v letech 1903–1914 vykopávky asyrského hlavního města Aššur, nalezli v Ištařině chrámu otlučenou sochu bohyně, která měla k hrudi a zádům připevněné roztodiv¬né „vymyšlenosti“. Roku 1934 narazili archeologové odkrý¬vající Mari na podobnou, zato zcela zachovalou sochu za¬hrabanou v zemi. Byla to podobizna krásné ženy v životní velikosti. Její neobvyklou pokrývku hlavy zdobily rohy na znamení, že jde o bohyni. Archeology, kteří se shlukli ko¬lem 4 000 let staré sochy, uchvátila její krása a svěží vzhled (patrný i ze snímku – obr. 60). Pojmenovali ji Bohyně s vá¬zou, neboť v ruce držela nějaký podlouhlý předmět.
Na rozdíl od plochých rytin nebo reliéfů lze na této troj¬rozměrné postavě v životní velikosti pozorovat zajímavé prvky. Na hlavě má tato krasavice zvláštní přilbu, a ne módní klobouček; obě uši jí přikrývají předměty připomí¬nající sluchátka, jaká mívají piloti. Kolem krku a na hrudi má omotaný několikařadový náhrdelník z mnoha malých (patrně vzácných) kamínků. V rukou drží válcovitý před¬mět, který je očividně natolik těžký a má natolik tlusté stě¬ny, že se nemůže jednat o vázu.
Přes blůzu z průhledné látky jí kříží hruď dva popruhy, jež zřejmě uchycují neobvyklé pouzdro obdélného tvaru. Pouzdro jí přiléhá na zátylek a k přilbě je přivázané vodo¬rovným popruhem. Ať už pouzdro obsahuje cokoliv, musí to být něco těžkého, neboť je podpírají dvě velké ramenní vycpávky. Váhu pouzdra zvyšuje hadice připojená ke spodní části okrouhlou přezkou. Celé přístrojové vybavení – neboť nic jiného to být nemohlo – spojují dvě sady popruhů, jež křižují bohyni hruď a záda.
Lze snadno prokázat paralelu mezi sedmi předměty po¬třebnými pro Inanniny vzdušné cesty a oblečením a před¬měty, jež má na sobě socha z Mari (a patrně také poškozená socha nalezená v Ištařině chrámě v Aššuru). Na jejích uších lze spatřit „měřicí přívěsky“ – sluchátka, kolem krku něko¬lik řad neboli „řetězy“ malých kamínků, na ramenou „dvo¬jici kamenů“ –, dvě ramenní vycpávky, v rukou „zlatý vá¬lec“, a křížem přes hruď popruhy. Je vskutku oděná do „oděvu PALA“ („vladařského roucha“) a na hlavě má přilbu ŠU.GAR.RA, což v doslovném překladu znamená „to, co umožňuje jít daleko do vesmíru“.
To vše nám naznačuje, že Inannin oděv byl výstrojí vzduchoplavce neboli astronauta.
Starý zákon nazýval „anděly“ Boží malachy – byli to do¬slova poslové, kteří předávali božská sdělení a vykonávali Boží příkazy. Jak dokazuje mnoho případů, jednalo se o božské letce: Jákob je viděl vystupovat po žebříku do nebe, Hagar (Abrahámovu konkubínu) oslovili z nebe a taky při¬vodili vzdušnou zkázu Sodomy a Gomory.

Biblické vylíčení událostí, k nimž došlo před vyhlazením těchto dvou hříšných měst, dokládá, že poslové Boží byli sice veskrze podobní lidem, ale každému, kdo je spatřil, bylo na první pohled zřejmé, že jsou to „andělé“. Abrahám „se rozhlédl a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži“. Poklo¬nil se jim a řekl: „Panovníku… nepomíjej svého služební¬ka,“ a vybídl je, aby si umyli nohy, odpočinuli si a posilnili se.
Když tak učinili, dva z andělů (třetí muž, jak se ukázalo, byl sám Hospodin) poté zamířili k Sodomě. Lot, Abrahá¬mův synovec, „seděl v sodomské bráně. Když je spatřil, po¬vstal jim vstříc, sklonil se tváří k zemi a řekl: Snažně pro¬sím, moji páni, uchylte se do domu svého služebníka. Přenocujte…“ Poté „připravil jim hostinu, dal napéci ne¬kvašené chleby a pojedli“. Když se ve městě rozšířila zvěst o příchodu cizinců, „mužové toho města, muži sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli?“
Jak to, že v těchto mužích – kteří jedli, pili, spali a myli si unavené nohy – každý okamžitě rozpoznal anděly Boží? Nabízí se jediné věrohodné vysvětlení: poznali je podle toho, co měli na sobě – podle přilby nebo uniformy, anebo podle toho, co s sebou nesli –, podle zbraní. Že s sebou měli ná¬padné zbraně, je více než pravděpodobné: oba „poslové“ v So¬domě, jež chtěl dav lynčovat, „muže, kteří byli u vchodu do domu, malé i velké, ranili slepotou, takže nebyli schopni nalézt vchod“. A jiný anděl, tentokráte se zjevující Gedeónovi, jenž byl vyvolen stát se soudcem v Izraeli, mu dal Boží znamení tím, že se svou holí dotkl skály a z té vyšlehl oheň.
Skupina vědců pod vedením Andraeho nalezla ještě jed¬no neobvyklé vyobrazení Ištar v jejím chrámě v Aššuru. Tato skulptura, spíše socha než obvyklý reliéf, znázorňuje bohy¬ni s těsně přiléhající ozdobenou přilbou a s vysunutými „slu¬chátky“, jako by měla vlastní ploché antény, a s výraznými ochrannými brýlemi na očích, jež jsou součástí přilby (obr. 61).
Není snad ani nutné dodávat, že každého, kdo spatří tak¬hle ustrojenou osobu, okamžitě napadne, že má co do čině¬ní s božským vzduchoplavcem.
Hliněné postavičky ze sumerských nalezišť, jejichž stáří se odhaduje na 5 500 let, jsou možná neumělými zobrazení¬mi takových malachů třímajících zbraň podobnou hůlce. V jednom případě lze hledím přilby spatřit obličej. Jindy má tento „posel“ na hlavě výraznou božskou kuželovitou přilbu a uniformu vyloženou okrouhlými předměty nezná¬mé funkce (obr. 62, 63).
Oční štěrbiny nebo „ochranné brýle“ na těchto postavách jsou nesmírně zajímavým prvkem, neboť Přední východ byl ve čtvrtém tisíciletí př. Kr. doslova zaplaven stylizovanými soškami, jež v jakési umělecké nadsázce zobrazovaly nej¬výraznější rys božstev – kuželovitou přilbu s eliptickým hle¬dím nebo ochrannými brýlemi (obr. 64). Velké množství takových sošek bylo nalezeno u Tell Braku, prehistorického sídliště na řece Kebar, na jejíchž březích spatřil Ezechiel o několik tisíciletí později božský vůz a vyslechl si Hospodi¬novo prorocké slovo.
Nepochybně není náhodou, že Chetité, propojeni se Su¬merem Kebarským průplavem, přijali jako písemný znak pro „bohy“ symbol
, zcela jasně vypůjčený z „okatých“ sošek. Není tedy divu, že tento znak či hieroglyf pro „bož¬skou bytost“, vyjádřen uměleckými styly, převládal nejen v umění národů Malé Asie, nýbrž také u raných Řeků v minojském a mykénském období (obr. 65).
Starověké texty naznačují, že bohové si oblékali takový speciální oděv nejen pro lety po obloze, nýbrž také když vystupovali na vzdálená nebesa. Když Inanna mluvila o svých příležitostných návštěvách u Ana v jeho nebeském příbytku, vysvětlovala, že může takové cesty podnikat pro¬to, neboť „Enlil sám mi kolem těla zapjal božské roucho ME“. Enlil jí prý řekl:
Zvedla jsi ME,
Přivázala sis ME k rukám,
Uchopila jsi ME,
Připevnila sis ME k hrudi…
Ó, královno všech ME, ó, zářivé světlo,
jež dlaní svou sedmero ME uchopuje.

Jeden raný sumerský vladař, kterého bohové pozvali, aby vstoupil na nebesa, se jmenoval EN.ME.DUR.AN.KI, což doslova znamená „vládce, jehož me spojuje nebe a zemi“. Napiš od Nabukadnezara II., jenž popisuje přestavbu spe¬ciálního pavilonu pro Mardukův „nebeský vůz“, uvádí, že to byla součást „opevněného domu pro sedm me nebe a ze¬mě“.
Vědci ukazují na me jako na „odznaky božské moci“. Vý¬raz má doslovné kořeny ve významu „plavání v nebeských vodách“. Inanna je popisovala jako součásti „božského rou¬cha“, jež si oblékala před cestami v nebeském člunu. Me tedy byly části speciální výstroje určené k letům po obloze i do vesmíru.
Řecká legenda o Ikarovi vypráví o jeho pokusu vzlétnout pomocí křídel z peří, jež si k tělu přilepil voskem. Důkazy z Předního východu však svědčí o tom, že ačkoliv byli boho¬vé zobrazováni s křídly nebo v uniformě s křídly, aby se naznačilo, že umějí létat, nikdy se pomocí těchto připevně¬ných křídel nepokoušeli vzlétnout. Místo toho používali pro vzdušné cesty různá vozidla.
Starý zákon vypráví, jak patriarcha Jákob, jenž trávil noc na poli u Charránu, uviděl „žebřík, jehož vrchol dosa¬huje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží“. Na vrcholu žebříku stál sám Hospodin. Užaslý Já¬kob, „zhroziv se, řekl“:
Jistě je na tomto místě Hospodin,
a já to nevěděl!…
Jakou bázeň vzbuzuje toto místo!
Není to nic jiného než dům Boží,
je to brána nebeská.
V tomto příběhu jsou dva zajímavé prvky. Za prvé – bož¬ské bytosti sestupovaly a vystupovaly u této „brány nebes¬ké“ po určité mechanické pomůcce – po žebříku. Za druhé – pohled na ně Jákoba zcela zaskočil a překvapil. „Dům Boží“, „žebřík“ i „andělé (poslové) Boží“ tam nebyli, když se Jákob uložil na poli ke spánku. Náhle se mu přisnil sen, a ráno bylo vše pryč – „dům“, „žebřík“ i „andělé“.
Můžeme tedy usuzovat, že oním zařízením, které božské bytosti použily, byl nějaký druh vozidla, jež se mohlo náhle objevit nad zemí, chvíli se nad ní vznášet a opět zmizet z dohledu.
Starý zákon také zaznamenává, že prorok Elijáš neze¬mřel na zemi, nýbrž „vystoupil ve vichru do nebe“. Nebyla to však nikterak náhlá a nečekaná událost. Elijášovo nane¬bevzetí bylo předem dohodnuto. Bylo mu řečeno, aby v určitý den šel do Bét-elu („Božího domu“). Mezi jeho žáky se již rozšířily zvěsti, že má být vzat na nebe. Když se Elijášova zástupce Elíšy zeptali, zda ví, že „Hospodin dnes vezme tvé¬ho pána od tebe vzhůru“, odvětil: „Vím to také. Mlčte.“
Pak šli dál a rozmlouvali.
A hle, ohnivý vůz s ohnivými koni je od sebe odloučili
a Elijáš vystupoval ve vichru do nebe.
Ještě známější – a rozhodně lépe popsaný – byl nebeský vůz, který spatřil prorok Ezechiel, když dlel mezi judskými přesídlenci u Kebarského průplavu v severní Mezopotámii: „Otevřela se nebesa a měl jsem různá vidění od Boha.“
Ezechiel spatřil člověku podobnou bytost, obklopenou ohnivou září a sedící na trůnu, jenž spočíval na kovové „báni“ uvnitř vozu. Samo vozidlo, jež se pohybovalo libovolným směrem na kolech uvnitř kol a zvedalo se ze země kolmo vzhůru, popsal prorok takto:
Viděl jsem,
jak se přihnal bouřlivý vítr od severu,
veliké mračno a šlehající oheň;
okolo něho byla zář
a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu.
Někteří vědci, kteří nedávno zkoumali tento biblický po¬pis (např. Josef F. Blumrich z NASA), dospěli k závěru, že Ezechielovým „vozem“ byl vrtulník s kabinou spočívající na čtyřech podpěrách, z nichž každá byla vybavena otočnými křídly – ta mohla vskutku vyvolat „bouřlivý vítr“.
Asi o dvě tisíciletí dřív zaznamenal sumerský vladař Gudea na počest vybudování chrámu pro svého boha Ninurtu, že se mu zjevil „člověk, který svítil jako nebe… po¬dle přilby na hlavě to byl bůh“. Když se Gudeovi zjevil Ninurta se dvěma božskými společníky, stáli vedle Ninurtova „božského černého větrného ptáka“. Jak vyšlo najevo, hlav¬ním účelem stavby chrámu bylo poskytnout tomuto „bož¬skému ptákovi“ bezpečnou skrýš, speciální ohrazení uvnitř chrámového komplexu.
Jak zaznamenává Gudea, stavba tohoto ohrazení vyža¬dovala obrovské trámy a masivní balvany dovezené zdale¬ka. Teprve ve chvíli, kdy byl „božský pták“ umístěn v tomto ohrazení, se stavba chrámu pokládala za dokončenou. Jak¬mile stál „božský pták“ na místě, „mohl uchopit nebesa“ a byl schopen „spojit nebe a zemi“. Tento předmět byl natolik důležitý – „posvátný“ –, že byl neustále chráněn dvěma „bož¬skými zbraněmi“ – „nejvyšším lovcem“ a „nejvyšším zabijá¬kem“ –, tedy zbraněmi, jež vysílaly kužely světla i smrto¬nosné paprsky.
Podoba vozidel i bytostí uvnitř je v biblických a sumerských popisech více než zřejmá. Popis tohoto dopravního prostředku jako „ptáka“, „větrného ptáka“ a „vichru“, jenž se uměl vznést k nebi a vyzařovat přitom oslepující záři, nenechává nikoho na pochybách, že šlo o nějaký létající stroj.
Záhadné nástěnné malby objevené u Tell Ghassulu, nale¬ziště východně od Mrtvého moře, jehož starověký název neznáme, možná vrhnou světlo na naše téma. Malby, staré asi 5 500 let, znázorňují velký, osmicípý „kompas“, hlavu v přilbě uvnitř nějaké zvonovité nádoby, a dva modely jakéhosi stroje, jenž mohl být ve starověku oním „vich¬rem“ (obr. 66).
V sumerských textech jsou také zmínky o tom, že některá vozidla vynášela do nebe vzduchoplavce. Gudea tvrdil, že když se „božský pták“ zvedl, aby zakroužil nad zemí, „zablikal na vztyčené cihly“. Hlídané ohrazení bylo popisováno jako MU.NA.DA. TUR.TUR („silné kamenné odpočívadlo pro MU“). Lagaššký panovník Urukagina o „božském černém větrném ptá¬ku“ řekl: „MU, jež jako oheň zažíná se, jsem učinil vysokým a silným.“ Podobně Lu-Utu, který vládl v Ummě ve třetím tisíciletí př. Kr., dal pro mu, jež patřilo bohu Utuovi a „jež v ohni se přibližuje“, vyčlenit prostor „na určeném místě uvnitř jeho chrámu“.
Babylonský král Nabukadnezar II. v záznamech o pře¬stavění Mardukovy posvátné čtvrti uvádí, že uvnitř opev¬něných zdí z pálených cihel a třpytivého onyxového mra¬moru:
Zvedl jsem příď člunu ID.GE.UL,
kočáru Mardukovy výsosti,
člun ZAG.MU.KU, jehož příchod je sledován,
nejvyššího poutníka mezi nebem a zemí,
jsem ukryl uprostřed pavilonu
a zastínil jeho boky.
ID.GE.UL, první přívlastek popisující tohoto „nejvyššího poutníka“ neboli „Mardukův kočár“, doslova znamená „vy¬soko k nebi, zářící v noci“. ZAG.MU.KU, druhý přívlastek vztahující se k vozidlu – nepochybně „člun“ uložený ve spe¬ciálním přístavku – znamená „zářící MU, jež je pro dálavy“.
Naštěstí lze dokázat, že mu – kuželovitý předmět s ovál¬ným vrškem – byl skutečně umístěn ve vnitřních, posvát¬ných prostorách chrámů nejvyšších bohů nebe a země. Na prastaré minci nalezené u města Byblos (biblického Gebalu) na středomořském pobřeží dnešního Libanonu, je vyob¬razen velký Ištařin chrám. Třebaže podoba na minci pochá¬zí z prvního tisíciletí př. Kr., víme, že chrámy se stavěly a přestavovaly na stejném místě podle původních plánů, a tak můžeme předpokládat, že rytina na minci zobrazuje základní prvky původního chrámu v Byblosu, staršího o několik tisíciletí.
Chrám na minci se skládá ze dvou částí. V popředí stojí budova hlavního chrámu s vchodem lemovaným sloupy. Za ní je vnitřní dvůr, „posvátné místo“, ukrytý a chráněný vysokou, masivní zdí. Stojí nepochybně na vyvýšeném mís¬tě, neboť se k němu musí vystoupat po mnoha schodech (obr. 67).
Uprostřed tohoto posvátného místa stojí speciální plo¬šina, jejíž příčné nosníky připomínají Eiffelovu věž, jako by měly unést velké zatížení. A na plošině stojí prapříčina všech bezpečnostních a ochranných opatření: předmět, který může být pouze mu.

Podobně jako většina sumerských slabičných slov, mělo i slovo mu prvotní význam: „to, co stoupá kolmo vzhůru“. Má však na třicet dalších významových odstínů, například „výšiny“, „oheň“, „povel“, „spočítané období“, stejně jako (poz¬ději) „to, čím se na někoho vzpomíná“. Sledujeme-li vývoj písemného znaku pro mu od asyrských a babylonských sty¬lizací až k původním sumerským piktografům, získáme následující sled znaků:

Jasně vidíme kuželovitou komoru, znázorněnou samostatně anebo s připevněnou úzkou sekcí. „Ze zlaté komnaty v nebi budu bdíti nad tebou,“ slibovala Inanna asyrskému králi. Nebylo onou „nebeskou komnatou“ toto mu?
Hymnus na Inannu/Ištar a její cesty v nebeském člunu jasně naznačuje, že dopravním prostředkem bohů po nebi bylo mu:
Vládkyně nebe,
nebeské roucho obléká si,
mocně k nebi stoupá.
Nade všemi zeměmi zalidněnými
létá ve svém MU.
Paní, jež ve svém MU
k výšinám nebeským radostně míří.
Nade všemi místy spočinutí
přelétá ve svém MU.
Existují důkazy, že národy východního Středomoří zahléd¬ly takovýto předmět ve tvaru rakety nejen v chrámovém ohrazení, nýbrž i za letu. Na chetitských rytých piktografech, na pozadí hvězdnaté oblohy, vidíme například přelétající střely, rakety na odpalovacích rampách a boha uvnitř svítící komory (obr. 68).

Profesor H. Frankfort v díle Cylinder Seals popisuje, jak se ve starověku rozšířilo umění výroby mezopotamských pečetních válečků i předmětů na nich zobrazených; jedna taková pečeť, pocházející z 13. století př. Kr., byla nale¬zena také na Krétě. Na pečeti je zcela jasně znázorněna ra¬keta letící oblohou a poháněná plameny, jež za ní šlehají (obr. 69).
Okřídlení koně, zvířata s propletenými údy, okřídlený nebeský kotouč, božstvo s rohatou přilbou – to vše jsou zná¬mé mezopotamské motivy. Lze rozhodně předpokládat, že ohnivá raketa z krétské pečetě byla také předmětem zná¬mým po celém Předním východě.
Raketu s „křídly“ nebo kýlovými plochami, do níž lze vy¬stoupat po „žebříku“, lze vidět na tabulce odkryté u Gezeru, města ve starověkém Kanaánu, západně od Jeruzalé¬ma. Na dvojitém otisku téže pečeti je také patrná raketa stojící na zemi vedle palmy. O nebeské povaze či cílové sta¬nici předmětů svědčí i symboly Slunce a Měsíce a souhvěz¬dí zvěrokruhu, jež zdobí pečeť (obr. 70).

Mezopotamské texty popisující vnitřní ohrazení chrámů, cesty bohů na nebesa nebo případy, kdy na nebe vstoupil nějaký smrtelník, používají sumerský výraz mu nebo jeho semitské odvozeniny šu-mu („to, co jest mu“), šam nebo sem. Jelikož tento výraz také znamenal „to, čímž je někdo pama¬tován“, začalo se toto slovo vnímat ve smyslu „jméno“. Jen¬že univerzálním překladem mu jako „jména“ v nejstarších textech, jež mluvily o předmětu používaném při létání, se zamlžil skutečný význam starověkých záznamů.
G. A. Barton (The Royal Inscriptions of Sumer and Akkad) tak zavedl nikým nezpochybněny překlad Gudeova chrámového nápisu, že „jeho MU obejme zemi od obzoru k obzoru“ jako „jeho jméno naplní zemi“. Hymnus Iškurovi, vychvalující jeho „paprsky vyzařující MU“, jež mohlo do¬sáhnout výšin nebeských, byl přeložen obdobně: „Tvé jmé¬no je zářné a sahá k zenitu nebes“. Někteří vědci, kteří vy¬tušili, že mu nebo šem možná znamená nějaký předmět, a ne, „jméno“, pojímali tento výraz jako příponu nebo mluv¬nický jev, jenž nevyžaduje překlad, a tak se celé sporné otáz¬ce vyhnuli.

Není příliš těžké vystopovat etymologii tohoto slova i způ¬sob, jakým „nebeská komnata“ nabyla významu „jména“. Nalezly se skulptury s bohem uvnitř nějaké komory ve tva¬ru rakety, jako například tento nesmírně starý a vzácný nález (nyní ve vlastnictví Univerzitního muzea ve Filadel¬fii), kde nebeskou povahu komory dokazuje dvanáct koulí, jež ji zdobí (obr. 71).
Mnoho pečetí obdobně znázorňuje boha (jednoho či dva) uvnitř takových oválných „božských komnat“; ve většině případů byli tito bohové uvnitř posvátných oválů zobrazo¬váni jako předměty uctívání.
Starověké národy se chtěly svým bohům klanět po celé zemi, nejen v oficiálním „příbytku“ každého božstva, a tak se po¬stupně rozšířil zvyk vytvářet imitace boha uvnitř jeho „nebes¬ké komnaty“. Na vybraných místech se vztyčovaly kamenné sloupy, jež tvarem připomínaly oválný stroj, a do kamene byl vytesán obraz boha na znamení, že je uvnitř „vozidla“.
Netrvalo dlouho a králové a panovníci – spojující tyto slou¬py (zvané stély) se schopností vstoupit do nebeského pří¬bytku – začali do stél vyrývat vlastní podobizny, aby dali najevo sounáležitost s věčným příbytkem. Jestliže už ne¬mohli uniknout fyzickému zapomnění, bylo pro ně důležité, aby bylo v paměti světa navždy zachováno alespoň jejich „jméno“ (obr. 72).
Že měly pamětní kamenné sloupy napodobovat ohnivou kosmickou loď, lze také odvodit od výrazu, pod jakým byly tyto stély známy ve starověku. Sumerové jim říkali NA.RU („kameny, jež se zvedají“). Akkaďané, Babyloňané a Asyřané je nazývali naru („předměty, jež vydávají světlo“). Amorejci jim říkali nuras („ohnivé předměty“ – v hebrejštině ner dodnes znamená sloup, který vydává světlo, tudíž má vý¬znam „svíčka“). V indoevropských jazycích Churritů a Chetitů se stély nazývaly chu-u-aši („plamenný pták z kamene“).
Bible uvádí dva druhy pamětních monumentů – jad a šem. Prorok Izajáš sdělil trpícím národům Judey Hospodinův slib lepší a bezpečnější budoucnosti:
...že dám (jim) ve svém domě
a na svých hradbách jad a šem…

V doslovném překladu by Hospodin sliboval, že svému lidu poskytne „ruku“ a „jméno“.*) Ze starověkých památek zvaných jady, jež dodnes stojí ve Svaté zemi, však naštěstí víme, že měly vrchol ve tvaru jehlanu. Šem, na druhé stra¬ně, byl památník s oválným vrškem. Je tedy nabíledni, že oba výrazy začaly jako napodobeniny „nebeské komnaty“, božského vozidla, jímž se vystupovalo do věčného příbytku. Ve starověkém Egyptě dokonce vykonávali věřící pouť ke speciálnímu chrámu v Heliopolis, aby se poklonili předmě¬tu ve tvaru jehlanu ben-ben, v němž prý kdysi v dávnověku bohové přijeli na zemi. Egyptští faraóni byli po smrti do¬konce podrobováni obřadu „otevírání úst“, během něhož měli být dopraveni podobným jadem nebo šémem do božského příbytku věčného života (obr. 73).

*) V Bibli kralické jsou obdobou těchto výrazů slova „místo“ a „jméno“, ekumenický překlad uvádí „památník se jménem“. Pozn. překl.
Bibličtí překladatelé vytrvale sahají po slově „jméno“, kdykoliv narazí na výraz šem, a zcela tak přehlížejí prozí¬ravou studii, kterou před více než stoletím publikoval G. M. Redslob (v Zeitschrift der Deutschen Morgenländischen Gesellschaft). Správně v ní poukázal na to, že výrazy šem a šamaim („nebe“) mají základ ve slově šamach, což znamená „to, co míří vzhůru“. Když Starý zákon uvádí, že král David „udělal šem“ na znamení vítězství nad Aramejci, nešlo podle Redsloba o „udělání si jména“, nýbrž o vzty¬čení pomníku mířícího k obloze. *)
Jakmile si uvědomíme, že mu nebo šem by se v mnoha mezopotamských textech nemělo číst jako „jméno“, nýbrž jako „nebeské vozidlo“, otevírá se nám cesta k pochopení skutečného významu mnoha starověkých bájí, včetně bib¬lického příběhu o stavbě babylonské věže.
Kniha Genesis se v jedenácté kapitole zabývá pokusem lidstva vztyčit šem. Biblický příběh je vyprávěn stručným (a přesným) jazykem, jakým se obvykle popisují historic¬ké události. Přesto se generace vědců a překladatelů sna¬žily vtisknout celé zprávě pouze obrazný, přenesený vý¬znam, neboť podle jejich mínění šlo o touhu lidstva „učinit si jméno“. Takový přístup zcela opomíjel faktický obsah příběhu; v našem pojetí skutečného obsahu slova šem na¬bývá příběh stejný význam, jaký musel mít pro starověké národy.
Biblický příběh o babylonské věži popisuje události, jež se odehrály, když se země po potopě opět zalidnila národy a pronárody. Když někteří „táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam“.
Zemí Šineár se pochopitelně rozumí země sumerská v jižní Mezopotámii, v nížině mezi dvěma řekami. A lidé, kteří již byli zasvěceni do umění výroby cihel a stavby výškových domů pro městskou civilizaci, si řekli:
Nuže, vybudujme si město a věž,
jejíž vrchol bude v nebi.

*) Bible kralická mluví o Davidově „zvelebení svého jména“, ekumenický překlad o “získání si jména“. Pozn. překl.
Tak si učiníme jméno (šem)
a nebudeme rozptýleni po celé zemi.
Ale toto lidské snažení se Bohu příliš nezamlouvalo:
I sestoupil Hospodin,
aby zhlédl město i věž,
které synové lidští budovali.
Hospodin totiž řekl:
„Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč.
A toto je teprve začátek jejich díla.
Pak nebudou chtít ustoupit
od ničeho, co si usmyslí provést.“
Tehdy řekl Bůh – nějakým kolegům, jež Starý zákon ne¬jmenuje:
„Nuže, sestoupíme
a zmateme jim tam řeč,
aby si navzájem nerozuměli.“
I rozehnal je Hospodin po celé zemi,
takže upustili od budování města.
Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek),
že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země.
V důsledku tradičního překladu slova šem jako „jméno“ zůstával tento příběh nesrozumitelný pro mnoho generací. Proč si starověcí obyvatelé Bábelu – Babylonie – dali tu námahu, aby „učinili sobě jméno“, proč mělo být „jméno“ umístěno na „věži, jejíž by vrch dosahal k nebi“ a jak mohli tím, že „učiní sobě jméno“, zabránit rozptýlení lidstva „po vší zemi“?
Jestliže si tito lidé chtěli jen vybudovat „pověst“ (jak to vysvětlují badatelé), proč to Hospodina tolik vyvedlo z míry? Proč bylo vybudování „jména“ v Hospodinových očích skut¬kem, po němž „pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést“, tedy cokoliv si zamanou, už nebude pro ně nemožné? Tradiční vysvětlení neobjasňují dostatečně vě¬rohodně, proč Hospodin usoudil, že je zcela nezbytné obrátit se na jiná nejmenovaná božstva, aby sestoupila dolů a učinila přítrž tomuto lidskému úsilí.
Jsme přesvědčeni, že odpovědi na všechny tyto otáz¬ky se stanou věrohodnými – ba dokonce zřejmými –, jakmile za výraz šem, který obsahuje původní hebrejský text bible, dosadíme místo „jména“ „létající stroj“. Příběh, v tom případě popisuje starost lidí, že ztratí mezi sebou kontakt, jakmile se rozptýlí po celé zemi, a tak se rozhod¬nou zkonstruovat „létající stroj“, pro který je nutné vzty¬čit odpalovací věž, aby – podobně jako například bohyně Ištar –, mohli létat v mu „nade všemi zalidněnými země¬mi“.
Část babylonského textu známá pod názvem „Epos o stvo¬ření“ vypráví o tom, že první „bránu bohů“ (Babylon) posta¬vili sami bozi. Řadoví bohové, tzv. Anunnakové, dostali ta¬kovýto příkaz:
„Zbudujte tedy Babylon, to vytoužené dílo,
ať vytvořená je cihlová jeho stavba, pojmenována
svatyně!“ *)
Annunakové se „rozmáchli motykou“ a dva roky praco¬vali do úmoru – „hnětli cihly“, až nakonec „vztyčili vrcholek chrámu Esagila“ („dům velikých bohů“) a „postavili jeho vysoký zikkurat“.
Od lidstva to tedy byla docela troufalost, postavit si vlastní odpalovací rampu na místě, jež ke stejnému účelu sloužilo původně bohům, neboť název toho místa – bab-ili – zname¬nal doslova „Brána bohů“.
Existují ještě další důkazy, jež by potvrzovaly tento bib¬lický příběh a náš výklad?
Babylonský historik a kněz Béróssos, který ve třetím sto¬letí př. Kr. sepsal dějiny lidstva, uvedl, že „první obyvatelé země, hrdí na vlastní sílu… rozhodli se postavit věž, jejíž vrchol by sahal až k nebi“. Ale věž zbořili bohové a silný vítr „a bohové zavedli různost jazyků mezi lidmi, kteří do té doby mluvili stejnou řečí“.
George Smith (The Chaldean Account of Genesis) narazil ve spisech jednoho řeckého historika na zprávu, že lidé, kteří unikli potopě, přišli v souladu s „dávnou tradicí“ do „Sena-aru“ v Babylonii, ale prý je odtamtud vyhnala různost jazy¬ků.

*) V angl. originálu: „nechť jeho šem stojí na určeném místě“. Pozn. překl
Dějepisec Alexander Polyhistor (1. století př. Kr.) na¬psal, že všichni lidé kdysi mluvili stejnou řečí. Poté hrstku z nich napadlo postavit vysokou věž, po níž chtěli „vyšplhat do nebe“. Ale nejvyšší bůh zmařil jejich plány a seslal na ně vichr; každému kmeni byl přidělen jiný jazyk. „Město, kde se tak stalo, se jmenovalo Babylon.“
Dnes už sotvakdo pochybuje o tom, že biblické příběhy, stejně jako zprávy řeckých historiků z doby před 2 000 lety a záznamy jejich předchůdce Béróssa, vycházejí z ještě starších – sumerských – pramenů. A. H. Sayce (The Religion of the Babylonians) tvrdí, že si na úlomku tabulky v Britském muzeu pře¬četl „babylonskou verzi stavby babylonské věže“. Ať už tak nebo onak, základními prvky této verze je pokus dosáhnout nebe a následné zmatení jazyků. Další sumerské texty zazna¬menávají úmyslné zmatení lidské řeči rozhněvaným bohem.
Lidstvo patrně v té době nebylo vybaveno potřebnou tech¬nikou na tak náročný letecký projekt; nezbytně k tomu po¬třebovalo rady i pomocnou ruku nějakého zasvěceného boha. Vzepřel se takový bůh ostatním, aby pomohl lidstvu? Na jedné sumerské pečeti je znázorněna rozmíška mezi ozbro¬jenými bohy, zřejmě kvůli sporné stavbě stupňovité věže, do níž se pustili lidé (obr. 74).
Sumerská stéla nyní vystavená v pařížském Louvru mož¬ná zobrazuje incident popisovaný v Knize Genesis. Kolem r. 2300 př. Kr. ji dal zhotovit akkadský král Narám-Sín a podle názoru vědců je na ní král, vítězící nad svými ne¬přáteli. Ale velká ústřední postava patří božstvu, a ne lid¬skému králi, neboť má na hlavě rohatou přilbu – určující znak vyhrazený výlučně bohům. Navíc se zdá, že tato ústřed¬ní postava není vůdcem menších postav – lidí –, nýbrž že po nich šlape. Lidé však podle všeho neválčí, nýbrž kráčejí k témuž kuželovitému předmětu – či k němu obdivně vzhlížejí –, k němuž se upíná také pozornost božstva. Bůh, vy¬zbrojený lukem a oštěpem, si tento předmět prohlíží spíše výhrůžně než obdivně (obr. 75).
Kuželovitý předmět míří ke třem hvězdným tělesům. Po¬kud jeho velikost, tvar i účel naznačují, že to je šem, pak tento výjev zobrazuje rozzlobeného a po zuby ozbrojeného boha, který šlape po lidech oslavujících stavbu šemu.
Z mezopotamských textů i biblického výkladu vyplývá totéž poučení: létající stroje byly určeny bohům, a ne lid¬stvu.
Lidé, jak tedy tvrdí mezopotamské i biblické texty, mohli vstoupit do nebeského příbytku pouze na výslovné přání bohů. Tak lze chápat smysl dalších vyprávění o nanebevstou¬pení i o vesmírných letech.

Starý zákon zaznamenává nanebevstoupení několika smr¬telníků.
Prvním byl Henoch (Enoch – hebrejsky „zasvěcený“), patriarcha z doby před potopou, s nímž se spřátelil Bůh a který „chodil s Bohem“. V genealogii patriarchů od Ada¬ma až po Noema je jmenován na sedmém místě; je tedy pradědečkem Noema, hrdiny potopy. Pátá kapitola Knihy Genesis uvádí seznam všech těchto patriarchů i věk, kdy zemřeli – kromě Henocha, kterého náhle „nebylo, neboť ho Bůh vzal“. Bůh povolal Henocha do nebe, aby unikl smrtel¬nosti na zemi. Dalším smrtelníkem byl prorok Elijáš, kte¬rého „vichr“ zvedl ze země a odnesl do nebe.
Méně známou zmínku o třetím smrtelníkovi, který na¬vštívil nebeský příbytek a byl tam obdařen velkou moud¬rostí, obsahuje starozákonní vyprávění o vladaři z Týru (nejvýznamnějšího foinického města na východním pobřeží Středozemního moře). V 28. kapitole Knihy Ezechiel se do¬zvídáme, že Bůh poručil prorokovi, aby týrskému vladaři připomněl, jak mu – moudrému a dokonalému – Hospodin umožnil navštívit bohy:
„Byl jsi věrným obrazem pravzoru,
plný moudrosti a dokonale krásný.
Byl jsi v Edenu, zahradě Boží,
ozdoben všemi drahokamy…
Byl jsi zářivý cherub ochránce,
k tomu jsem tě určil,
pobýval jsi na svaté hoře Boží,
procházel ses uprostřed ohnivých kamenů.“

Hospodin prorokuje, že týrský vládce zemře „smrtí neob¬řezanců, rukou cizáků“, i kdyby prohlašoval „Jsem Bůh“; poté prozrazuje Ezechielovi pravou příčinu: když byl král pozván do božského příbytku a byl mu umožněn přístup ke vší moudrosti a ke všemu bohatství, jeho srdce „se stalo domýšlivým“, „zkazil svoji moudrost“ a „znesvětil své sva¬tyně“:
Ve svém domýšlivém srdci si říkáš:
„Jsem Bůh,
sedím na božském trůnu v srdci moří.“
Jsi člověk, a ne Bůh,
i když své srdce vydáváš za srdce božské!
Sumerské texty také uvádějí příklady několika lidí, kte¬rým se dostalo výsady vstoupit na nebesa. Jedním z nich byl Adapa, „vzor člověčenstva“, kterého stvořil Ea. Ea/Enlil, otec bohů, „dal mu moudrost, však nedal mu věčný ži¬vot“. Jak plynula léta, Ea se rozhodl předejít Adapově smr¬telnému konci; daroval mu šem, s jehož pomocí měl do¬sáhnout Anova nebeského příbytku a tam pojíst chléb ži¬vota a napít se vody života. Když Adapa přijel do Anova nebeského příbytku, Anu chtěl vědět, kdo Adapovi daroval šem, na němž dorazil do nebe.
V biblických i mezopotamských příbězích lze najít něko¬lik důležitých stop o vzácných návštěvách smrtelníků v pří¬bytku bohů. Adapa, podobně jako týrský král, byl dokona¬lým „obrazem pravzoru“. Do nebeského „Edenu“ se všichni museli dostat pomocí šemu – „ohnivého kamene“. Někteří vstoupili na nebe a vrátili se na zemi; jiní, jako např. mezopotamský hrdina potopy, tam zůstali a těšili se ze společ¬nosti bohů. Právě za tímto mezopotamským „Noem“ se vy¬dal sumerský Gilgameš, aby od něho získal tajemství stromu života.
Marné smrtelníkovo hledání stromu života je námětem jednoho z nejdelších a nejkrásnějších eposů, jež lidské kul¬tuře odkázala sumerská civilizace. Tento dojemný příběh, který badatelé nazvali „Epos o Gilgamešovi“, vypráví o uruckém vládci, kterého zplodil smrtelný otec s božskou mat¬kou. Gilgameš byl tedy „ze dvou třetin bůh a člověk z jed¬né“; právě to v něm vzbudilo touhu najít cestu, jak uniknout pomíjejícnosti, jež byla osudem smrtelníků.
Gilgameš věděl, že jeden z jeho předků – Uta-napištim, hrdina potopy – unikl smrti, když ho spolu s jeho chotí při¬jali do nebeského příbytku. Gilgameš se proto rozhodl, že ho vyhledá a získá od něj tajemství věčného života.
Vybídla ho k tomu i událost, kterou si vyložil jako pozvá¬ní od Ana. Když čteme verše, v nichž Gilgameš tuto udá¬lost popisuje matce, bohyni Ninsuně, zdá se nám, jako by popisoval pád vyhořelého stupně rakety na zem:
Matko má, za noci
bujaře jsem se procházel mezi muži.
Na nebi mnoho hvězd rozseto bylo.
Jak souhvězdí Anovo padalo to na mne.
Chtěl jsem to zvednout, však těžké to bylo pro mě,
chtěl jsem to odstrčit, nemohl jsem s tím pohnout!
Urucká země stanula u něho,
celá země se shromáždila k němu,
lidé se k němu tlačí.
Muži se kolem něho kupí
a jak slabému děcku líbají mu nohy.
Opřel jsem se čelem, ostatní mne podepřeli.
Zvedl jsem jej. K tvým nohám jsem jej položil.
Výklad události Gilgamešovou matkou je na poškozené tabulce, a je tudíž nejasný. Ale Gilgameše patrně podnítil pohled na padající předmět – „souhvězdí Anovo“ – k tomu, aby se vydal na dobrodružnou výpravu. V úvodu celého epo¬su říká starověký vypravěč o Gilgamešovi, že „byl nadán moudrostí a znalostí všech věcí“:
On tajemství zřel, odhalil skryté
a přinesl zvěst o tom, co před potopou bylo.
Dalekou cestou šel, až únavou padl a zesmutněl
a všechny útrapy vryl v kamennou stélu.
Onou „dalekou cestou“, na kterou se Gilgameš vypravil, Dyla cesta do příbytku bohů; doprovázel ho na ní jeho přítel Enkidu. Cílem byla země Dilmun, neboť tam si mohl Gilga¬meš postavit šem. Jak se dalo čekat, současné překlady uvádějí „jméno“ všude tam, kde se ve starověkých textech objevuje sumerské mu nebo akkadské šumu; my tam však místo „jména“ dosadíme šem a hned nám vytane skutečný význam tohoto slova – „vzdušné vozidlo“.
Vládce Gilgameš
do země Tilmun rozhodl se vydat.
K Enkiduovi praví:
„Ó, Enkidu...
Vstoupím do země té, šem svůj vztyčím,
v místech, kdy šemy vztyčeny byly,
já svůj šem chci vztyčit!“ *)
Uruckým starším ani bohům, s nimiž se Gilgameš radí, se nepodaří rozmluvit mu jeho plány; a tak ho alespoň nabáda¬jí, aby nejdříve získal souhlas i pomoc Uta/Šamaše, vládce v končinách, do nichž se Gilgameš vydává: „Nechť Šamaš… ukáže očím tvým, o čem tvá ústa mluví!“ Pod dojmem všech rad a varování prosí Gilgameš Utua o svolení a požehnání:
Šamaši, k tobě zvedám ruce.
Ať napříště zůstanu zdráv na své duši!
Do přístaviště ve zdraví navrať mě zpět,
vezmi mne v ochranu svou! **)
Tabulka je bohužel poškozena právě v místě, kde je blíže určeno místo onoho „přístaviště“. Ale ať už to bylo kdekoliv, Gilgameš a jeho společník nakonec dorazili k jeho okraji. Byla to oblast, do níž byl smrtelníkům vstup zakázán a kterou střežily hrůzu nahánějící příšery.
*) Toto je doslovný překlad autorovy verze. Verše se „šemy“ zní v Lukešově překladu takto: „Tam, kde jméno proslaveno bylo, své chci proslavit jméno, tam, kde jméno nebylo proslaveno, jméno bohů proslavit chci!“. Pozn. překl.
**) Doslovný překlad autorovy verze této pasáže však zní jinak: „Dovol mi vstoupit do země té, dovol mi vystavět svůj šem. V místech, kde šemy vztyčeny jsou, dovol mi vztyčit vlastní šem. Přiveď mě do přístaviště v... Vezmi mě v ochranu svou!“ Pozn. překl.

Oba přátelé, unavení a ospa¬lí, se rozhodli, že tam přespí a odpočinou si před další cestou.
Ještě ani nestihli pořádně usnout, když vtom jimi něco zatřáslo a probudilo je. „Příteli můj, ty jsi mne vzbudil?“ zeptal se Gilgameš svého druha. „Proč jen jsem procit?“ di¬vil se. Zahlédl totiž něco tak děsivého, že nevěděl, zda bdí, anebo se mu to jen zdá. Vypravoval to Enkiduovi:
V snu tom, příteli můj, hora se zřítila,
k zemi mne srazila, mé nohy spoutala.
Oslňující blesk to byl.
Tu jeden muž se zjevil,
v celé zemi jeho krása neměla rovné.
Zpod hory mne vyprostil,
vody mi dal napít a mé srdce se uklidnilo.
Na pevnou zemi postavil mé nohy.
Kdo byl tento muž, jehož krása „v celé zemi neměla rov¬né“, jenž vyprostil Gilgameše zpod hory, dal mu napít a uklidnil jeho srdce? A co to bylo za „oslňující blesk“, který doprovázel ten nečekaný sesuv půdy?
Znejistělý a zneklidněný Gilgameš znovu usnul — ale ne na dlouho:
Za střední hlídky svůj spánek přerušil,
vstal a příteli svému pravil:
„Příteli můj, nevolal jsi mě?
Proč jsem se tedy vzbudil?
Nedotkl ses mne?
Proč jen jsem poděšen?
Nešel snad bůh kolem?
Proč nehybné jsou mé údy?“
Gilgameš, takto záhadně probuzen, si láme hlavu, kdo se ho dotkl. Jestliže to nebyl jeho druh, nešel kolem „bůh“? Gilgameše znovu přemohou dřímoty, vzbudí se však potřetí a děsivý výjev, jenž se mu naskytne, popíše Enkiduovi:
Příteli můj, třetí sen jsem viděl,
a sen, který jsem uzřel, byl děsný.
Volala nebesa, země hřměla,
náhle vše zmlklo a vzešla tma.
Vyšlehl blesk a vzplanul oheň.
Tam, kde zhoustl, dštila smrt.
Zrudla záře, pohasl oheň,
a vše, co spadlo, proměnilo se v popel.
Není zapotřebí příliš velké fantazie, abychom si za těmi¬to verši představili start rakety, jak jej zažije a vylíčí náš dávný prapředek. Nejdříve mohutné dunění, když se za¬žehly motory rakety („volala nebesa“), doprovázené silný¬mi otřesy půdy („země hřměla“). Odpalovací rampu zahalí mračna dýmu a prachu („náhle vše zmlklo a vzešla tma“)*). Vzápětí rozčísla tmu záře zažehnutých motorů („vyšlehl blesk“); když raketa začala stoupat k nebi, „vzplanul oheň“. Vyvalilo se mračno prachu a úlomků, jež začaly padat dolů („dštila smrt“). Poté byla raketa vysoko na obloze a uháně¬la k nebi („zrudla záře, pohasl oheň“). Raketa zmizela z do¬hledu a „vše, co spadlo, proměnilo se v popel“.
Gilgameš je tou podívanou ohromen, přesto je odhodlán dojít k cíli; opět prosí boha Šamaše o ochranu a podporu. Dorazí k hoře Mášu, nad níž „se klene jen násep nebe“.
Nyní byl blízko prvního cíle – místa, „kde se vztyčují šemy“. Ale vchod, zřejmě vysekaný do hory Masu, hlídají krutí strážci:
...jejíž bránu střeží škorpioni-lidé,
jichž hrůzné vzezření je převeliké a pohled na ně
znamená smrt,
jichž třpytivá záře oblévá hory
a slunce střeží při východu i západu jeho. **)

*) V anglickém originálu „daylight failed, darkness came“ – „světlo zhas¬lo, vzešla tma“. Pozn. překl.
**) V autorově verzi „a Šamaše střeží při východu i západu jeho“. Pozn. překl.

Na jedné pečeti (obr. 76) je vedle Gilgameše (druhý zleva) a jeho druha Enkidua (první zprava) zobrazen možná také bůh s jedním ze strážců připomínajících roboty, kteří pročesávali terén světelnými kužely a vysílali smrtící pa¬prsky. Tento popis připomíná pasáž z Knihy Genesis, kdy Hospodin vyhnal člověka z ráje a ke vchodu do rajské za¬hrady postavil „cheruby s míhajícím se plamenným mečem“, aby střežili cestu ke stromu života.
Když Gilgameš „škorpio-nům-lidem“ vysvětlil svůj částečně božský původ i účel cesty („za Uta-napištimem při¬cházím… na smrt i život chci se ho zeptat“) a zdůraznil, že se za ním vybral se souhla¬sem Utua/Šamaše, pus¬tili ho dál.
Gilgameš tedy „po cestě Šamašově vykročil k horám“; náhle se ocitl v úplné temnotě („nic nemůže rozeznat vpředu ni vzadu“) a zmocnil se ho strach. Putoval tak mnoho beru**) a pořád ho obklopovala tma. Nakonec, „když urazil dvou¬hodin dvanáct, záře se rozprostřela kolem“.
Podle poškozeného a zpřeházeného textu pak Gilgameš vstupuje do překrásné zahrady, kde jsou stromy i plody z drahokamů; tam sídlil Uta-napištim, Gilgamešův předek. Gilgameš mu vyloží svůj problém, ale odpověď, kterou dostane, ho zklame: člověk podle Uta-napištima nemůže uniknout svému smrtelnému osudu. Uta-napištim však zná způsob, jak smrt alespoň oddálit: prozradí Gilgamešovi tajemství rostliny života, jejíž jméno je „mladým stává se stařec“ a která prý roste na dně oceánu. Gilgameš se za ní bez vá¬hání ponoří a vítězoslavně se s ní vrací do Uruku. Jenže osud chtěl, aby o ni nepozorností přišel, a do Uruku se tak vrací s prázdnýma rukama.
Pomineme-li literární i filozofickou hodnotu eposu, za¬ujme nás příběh o Gilgamešovi především pro svou „kos¬mologickou“ stránku. Oním šemem, v němž se chtěl Gilga¬meš dopravit do příbytku bohů, byla nepochybně raketová loď, jejíhož startu byl svědkem, když se blížil k „přístaviš¬ti“. Zdá se, že rakety byly umístěny uvnitř nějaké hory; celá oblast kolem byla pečlivě hlídána a vstup do ní byl přísně zakázán.
Dosud se nenalezlo žádné výtvarné zobrazení toho, co Gilgameš viděl. Ale na kresbě, nalezené v hrobce egyptské¬ho guvernéra daleké země, je příď rakety nad zemí v místě, kde rostou datlovníky. Trup rakety je zcela jasně uložen pod zemí, v uměle vyhloubené jámě, jež je vlastně podzem¬ní odpalovací rampou, vyztuženou trubkovými dílci a ozdo¬benou leopardími kůžemi (obr. 77).
Podobně jako moderní kreslíři, zobrazil i tento starověký umělec příčný průřez podzemní šachtou. Vidíme, že raketa sestávala z několika komor. V dolní stojí dva muži pod za¬hnutými trubkami, nad nimi jsou tři kruhové panely. Srov¬náme-li velikost hlavice rakety – ben-ben – s výškou obou mužů v raketě, je zřejmé, že do hlavice rakety – ekvivalen¬tu sumerského mu, „nebeské komnaty“ – se snadno vešel jeden či dva piloti nebo cestující.
TIL.MUN se jmenovala země, do níž se vydal Gilgameš. Doslova to znamenalo „země raket“. V této zemi se stavěly šemy a vládl v ní Utu/šamaš; zde ho bylo možné spatřit, jak stoupá „k náspu nebe“.
Ačkoliv hvězdným protějškem tohoto člena panteonu „dvanácti nejvyšších“ bylo Slunce, podle našeho názoru ne¬znamenalo jeho jméno „Slunce“, nýbrž to byl přídomek po¬pisující jeho funkce a pravomoci. Jeho sumerské jméno Utu znamenalo „ten, kdo v záři vchází“. Jeho odvozené akkadské jméno – Šem-Eš – bylo ještě jednoznačnější: eš zname¬ná „oheň“, a co původně znamenalo šem, to už víme.
Utu/Šamaš byl „ten z ohnivých raketových lodí“. Podle našeho názoru se jednalo o velitele kosmodromu bohů.

Velitelskou roli Utua/Šamaše při cestách do nebeského příbytku bohů i funkce, jež v této souvislosti vykonávali jeho podřízení, popisuje ještě podrobněji další sumerská báj o cestě smrtelníka do nebe.
Ze sumerských královských listin vyplývá, že třináctým vladařem v Kiši byl Etana, „ten, kdož vstoupil na nebesa“. Toto stručné sdělení nepotřebovalo další výklad, neboť pří¬běh o smrtelném králi, který doputoval až do nejvyššího nebe, byl dobře známý v celém starověkém Blízkém východě a stal se výtvarným námětem mnoha pečetí a pečetních válečků.

Etanu podle tohoto příběhu pověřili bohové úkolem, aby přinesl lidstvu bezpečí a blaho, jež mělo království jako organizovaná civilizace zaručovat. Ale Etana podle vše¬ho nebyl schopen zplodit syna, pokračovatele dynastie. Jediným známým lékem byla jistá „rostlina zrození“, kterou mohl Etana získat pouze tehdy, když si ji utrhne v nebi.
Stejně jako později Gilgameš, i Etana se obrátil na Šamaše s prosbou o svolení a pomoc. Jak se epos odvíjí, je stále zřejmější, že Etana žádal Šamaše o šem!
Pane, vynes svůj výrok: dej mi rostlinu zrození!
Ukaž mi rostlinu zrození, zbav mě mého břemene,
založ mi jméno!“ *)

*) V angl. verzi „zhotov pro mě šem“. Pozn. překl.

Šamaš, polichocen modlitbou a nasycen obětní ovcí, při¬slíbil, že vyhoví Etanově žádosti. O šemu však výslovně nemluví; Etanovi řekne, že do vytouženého cíle v nebi ho odnese „orel“.
Šamaš prozradí Etanovi cestu, jak se dostat k jámě, kde je orel ukrytý, a orla dopředu uvědomí o chystané výpravě. Orel si se „Šamašem, pánem svým“, vymění záhadné vzka¬zy; v jednom z nich mu Šamaš sděluje: „Člověka za tebou posílám… on vezme tě za ruku… zaveď ho tam… udělej, co ti poručí… udělej, co ti poroučím.“
Když Etana dorazil k hoře, cestu k níž mu popsal Šamaš, „uviděl jámu a prohlédl si ji; uvnitř byl uvržen orel“. „Na rozkaz mocného Šamaše“ si orel začal s Etanou povídat. Etana mu znovu vysvětlil svůj úmysl i cíl cesty, načež mu orel podrobně popsal způsob, jak ho má „z jámy vyzved¬nout“. První dva pokusy selhaly; teprve na třetí pokus se Etanovi podařilo vysvobodit orla z jámy. Na úsvitu orel ozná¬mil Etanovi: „Můj příteli… nahoru, k Anovi do nebe tě vy¬nesu!“ Poradil mu, jak se ho má držet, a vzlétl; rychle stou¬pali k nebi.
Starověký vypravěč popisuje, jak země připadala Etanovi stále menší a menší; připomíná to hlášení astronauta, který po startu pozoruje vzdalující se zemi z rakety:
Když jej vynesl první míli,
orel jemu, Etanovi pravil:
„Podívej se, můj příteli, jak vypadá země,
pohlédni na moře, prozkoumej jeho břehy!“
„Země se zmenšila v horu, moře se změnilo ve vody…“
Orel stoupal stále výš a země se stále zmenšovala. Když vynesl Etanu druhou míli*), pravil:
„Můj příteli, pohlédni, jak vypadá země!“
„Země se proměnila v záhon…
a širé moře je jak rybníček.“
Když jej vynesl třetí míli:

*) V anglické verzi beru. Pozn. překl.
„Můj příteli, pohlédni, jak vyhlíží země!“
„Moře se proměnilo v zahradníkův příkop.“
A pak, když vystoupali ještě výš, jim země náhle zmizela z dohledu.
Když jsem se rozhlédl, země zmizela
a širé moře nenasytilo mé oči.
Podle jedné verze příběhu orel s Etanou dorazili až k Anovi v nebi. Podle jiné se však Etana zalekl, když mu země zmi¬zela z dohledu, a nařídil orlovi obrátit kurz a „střemhlav zamířit“ k Zemi.
Zmínku o neobvyklém pohledu na zemi z velké dálky nalézáme opět ve starozákonní Knize Izajášově: „Ten, kte¬rý sídlí nad obzorem země, jejíž obyvatelé jsou jako kobyl¬ky, ten, který nebesa jak závoj roztahuje a napíná je jako stan k obývání.“
V příběhu o Etanovi se vypráví o tom, jak se Etana při hledání šému musel domlouvat s orlem uvnitř nějaké jámy. Na jedné pečeti je zobrazena okřídlená, vysoká konstrukce (že by odpalovací věž?), nad níž vzlétá orel (obr. 78).
Kdo nebo co byl onen orel, který dopravil Etanu až do nebe?
Mimoděk v nás tento starověký text vyvolává asociaci se vzkazem, který v červenci 1969 vyslal na Zemi Neil Armstrong, velitel kosmické lodi Apollo 11: „Houstone, tady základna Tranquility. Orel přistál!“
Oznamoval první přistání člověka na Měsíci. „Základna Tranquility“, tady Základna Ticha, byla pojmenována podle Moře klidu, místa přistání; Orel byl název přistávacího modulu, který se oddělil od kosmické lodi a dopravil oba astronauty (Neila Armstronga a Edwina Aldrina) na Měsíc (a poté zpět na mateřskou loď). Když se přistávací modul oddělil od velitelského modulu a zahájil vlastní let na oběž¬né dráze kolem Měsíce, astronauti oznámili řídícímu stře¬disku v Houstonu: „Orel má křídla.“
Ale „Orel“ mohl také označovat astronauty, kteří tvořili posádku kosmické lodi. Během mise Apolla 11 byl „Orel“ symbolem samotných astronautů: nosili jej jako emblém na skafandrech. Stejně jako v příběhu o Etanovi to byli „orlo¬vé“, kteří uměli létat, mluvit a komunikovat (obr. 79).
Jak asi ztvárňoval starověký umělec piloty kosmických lodí bohů? Nemohl je náhodou ztvárnit jako orly?
Tuto domněnku potvrzuje nález jedné asyrské pečeti zho¬tovené kolem roku 1500 př. Kr., na níž salutují dva „orlí muži“ před šemem (obr. 80)!
Výtvarných zobrazení takových „orlů“ – vědci je nazývají „ptačí muži“ – bylo nalezeno velké množství. Na většině stojí tyto postavy u stromu života na znamení, že svými šémy tvoří spojovací článek s nebeským příbytkem, kde lze na¬lézt chléb života a vodu života. Orlové obvykle v jedné ruce drží ovoce života, v druhé vodu života – v naprostém soula¬du s příběhy o Adapovi, Etanovi i Gilgamešovi (obr. 81).
Množství zobrazených „orlů“ dokládá, že to nebyly žádné „ptačí stvůry“, nýbrž lidské bytosti, jež měly na sobě oděv či uniformu, v níž vypadaly jako orli.
V chetitské báji o bohu Telepinovi, který náhle zmizel, se vypráví, že „velcí i menší bozi začali pátrat po Telepinovi“ a „Bůh slunce orla rychlého vyslal“, aby ho našel.

V Knize Exodus Bůh připomíná synům Izraele: „Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě,“ což podle všeho potvrzuje, že dosáhnout božského příbytku lze na křídlech orlů – stejně jako v báji o Etanovi. Četné biblické verše vlast¬ně popisují božstvo jako okřídlenou bytost. Boáz v Knize Rút se ujímá moábské vdovy Rút a vítá ji mezi judsky lid slovy: „Ať tě bohatě odmění Hospodin, Bůh Izraele, pod je¬hož křídla ses přišla ukrýt!“ V jednom ze žalmů hledá jeho autor útočiště pod křídly Boha („skryj mě ve stínu svých křídel“). V jiném je sestup Páně z nebes popisován takto: „Sklonil nebesa a sestupoval, pod nohama černé mračno. Na cheruba usedl a letěl a vznášel se na perutích větru.“
S. Langdon v díle Semitic Mythology zkoumá podobnosti mezi Elem biblickým (používaným jako titul i rodový název pro Boha) a kanaánským a dospívá k závěru, že oba byli popisováni v textu i zobrazováni na mincích jako okřídlení bohové.
Mezopotamské texty bez výjimky uvádějí Utua/Šamaše jako boha, jenž řídí přístaviště šemů a „orlů“. Stejně jako jeho podřízení má i on na některých pečetích a rytinách na sobě všechny odznaky a symboly „orlí“ uniformy (obr. 82).
V této funkci měl pravomoc udělit králům výsadu, aby „létali na křídlech ptáků“ a „vznesli se z nižších nebes do vyšších, vznešenějších“. A když vzlétl v ohnivé raketě, „vznášel se nad neznámými dálkami nekonečné hodiny“ a „jeho sítí byla země, jeho pastí daleké nebe“.

Sumerská terminologie pro předměty související s kos¬mickými lety se neomezovala pouze na me, jež si bohové oblékali, nebo na mu, jež byly jejich kuželovité „vozy“.
Sumerské texty popisující Sippar uvádějí, že uprostřed města stála „posvátná čtvrť“, ukrytá a chráněná mohutný¬mi zdmi. Za těmito zdmi stál Utuův chrám, „dům, jenž jest jako dům nebeský“. Na vnitřním nádvoří chrámu, také obe¬hnán vysokými zdmi, stál „mohutný APIN, vztyčený kolmo vzhůru“ (dle překladatelů „předmět, který proráží, prodírá se skrz“).
Takový předmět znázorňuje kresba nalezená na Anově chrámovém pahorku v Uruku. Před několika desetiletími bychom stěží uhodli, co to je; ale dnes není pochyb o tom, že je to vícestupňová kosmická raketa, jejíž nejvyšší stupeň tvoří kónické mu, velitelská kabina (obr. 83).
Důkazy, že sumerští bohové vlastnili nejen „létající komnaty“, v nichž brázdili oblohu, nýbrž i vícestupňové kosmické ra¬kety, vyplouvají na povrch také při zkou¬mání textů popisujících posvátné objekty v Utuově chrámu v Sipparu. Dozvídáme se z nich, že svědkové u sumerského nejvyšší¬ho soudu museli složit přísahu na vnitřním nádvoří, stojíce u brány, skrze kterou se dí¬vali na „božské předměty“: „zlatou kouli“ (kabinu posádky?), GIR a alikmahrati – ten¬to výraz znamená doslova „to, co způsobuje pohyb letadla“, tedy motor.
Podle všeho je zde řeč o třístupňové raketě, jejíž třetí stupeň tvoří kabina neboli velitelský modul, první stupeň motory a mezi nimi je gir. Tento výraz se v sumerské litera¬tuře hojně používá v souvislosti s kosmickými lety. Strážci, s nimiž se Gilgameš utkal u vchodu do Šamašova přístaviš¬tě, se nazývali gir-lidé.*) V Ninurtově chrámu se nejposvát¬nější a nejpřísněji hlídaná část nazývala GIR.SU („tam, kde je vystřelován gir“).
Všeobecně se uznává, že gir označuje předmět s ostrými hranami. Bližší pohled na obrázkový znak pro gir nám umožní lépe pochopit „božský“ smysl tohoto výrazu, neboť zahlédneme dlouhý předmět ve tvaru šípu, rozdělený do několika částí neboli oddělení:

O technické vynalézavosti sumerských bohů nebe a země svědčí i to, že samotný mu se mohl vznášet nad zemským povrchem, anebo po připojení na gir létat nad zemí, anebo slou¬žit jako velitelský modul na špičce několikastupňové apin. Prozkoumáme-li sumerské obrázkové znaky a ideogramy, nabudeme jistotu, že ten, kdo tyto znaky kreslil, byl obeznámen s tvary a funkcemi raket, z nichž šlehal oheň, strojů ve tvaru raket a kosmických „kabin“.

KA.GIR („ústí rakety“) – gir neboli raketa s ký¬lovými plochami uložená v podzemní šachtě

EŠ („božský příbytek“) – komora neboli velitel¬ský modul kosmické lodi.

*) V českém překladu škorpioni-lidé. Pozn. překl.

ZIK („stoupat“) – startující velitelský modul?

Nakonec se podívejme na obrázkový znak pro „bohy“ v sumerštině. Tvořilo jej dvojslabičné slovo: DIN.GIR. Jak vypadá znak pro GIR, jsme si již ukázali: dvoustupňová raketa s kýlovými plochami. DIN, první slabika, znamena¬la „spravedlivý“, „čistý“, „jasný“. Spojení těchto slov, DIN.GIR coby „bohové“, „božské bytosti“, tedy skýtalo vý¬znam „ti spravedliví z jasných, špičatých předmětů“, neboli I přesněji „ti čistí z planoucích raket“.

Obrázkový znak pro din vypadal takto:

Při pohledu na něj se nám mimoděk vybaví silný trysko¬vý motor, z něhož šlehají plameny a který má bůhvíproč otevřenou špičku. Ale údiv vystřídá ohromení, budeme-li „číst“ dingir a spojíme oba piktogramy. Ocas giru s kýlo¬vou plochou zapadá přesně do otvoru ve špičce dinu (obr. 84, 85)!
Ohromujícím výsledkem je obraz kosmické lodi s raketo¬vým pohonem a s připojeným přistávacím modulem – stej¬ně jako byl lunární model spojený s kosmickou lodí Apollo 11! Je to vskutku třístupňová kosmická loď, jejíž jednotlivé části do sebe přesně zapadají: pomocná raketa s reaktivní¬mi motory, střední část se zásobami a technickým vybave¬ním a válcová „nebeská komnata“ určená pro posádku din¬gir – tedy pro bohy dávnověku, astronauty z dob před mnoha tisíciletími.
Lze ještě pochybovat o tom, že starověké národy, jež svá božstva nazývaly „bohové nebe a země“, to myslely doslova, že jde o lidi odjinud, jež sestoupili na zemi z nebe?
Všechny dosud uvedené důkazy o starověkých bozích a jejich letounech a lodích by již neměly nechat nikoho na pochybách, že to byly kdysi vskutku živé bytosti z masa a krve – lidé, kteří v doslovném smyslu sestoupili z nebe na zemi.
Dokonce i starověcí sepisovatelé Starého zákona – kteří zasvětili bibli jedinému Bohu – pokládali za nutné zazna¬menat pradávnou přítomnost takových božských bytostí na zemi.
Tuto záhadnou část – postrach překladatelů i teologů – představuje úvod 6. kapitoly Genesis. Ta je vložena mezi zprávu o rozmnožení lidstva několik generací po Adamovi a mezi rozčarování Hospodina nad „zlovůlí“ člověčenstva, jež předcházelo potopě. Zcela jednoznačně se zde praví:
Viděli synové božští,
jak půvabné jsou dcery lidské,
a brali si za ženy všechny,
jichž se jim zachtělo.
Čteme-li další biblické verše, přibývá paralel se sumerskými bájemi o bozích a jejich synech a vnucích, o polobožských potomcích zplozených obcováním bohů a smrtelníků:
Nežilové pak byli na zemi
v těch dnech; ano i potom,
když vcházeli synové boží
k dcerám lidským,
ony rodily jim.
To jsou ti mocní, kteříž z dávna byli –
toť lidé šemu.

To není tradiční překlad. Fráze „nefilové pak byli na zemi“ se dlouho překládal jako „Obrové pak byli na zemi“ *); ale současní překladatelé si uvědomili ten omyl a ponechali v překladu hebrejský výraz nefilim. Verš „toť lidé šemu“ byl, jak se dalo čekat, pochopen jako „lidé, kteří mají jmé¬no“, tudíž „mužové pověstní“ **). Ale jak jsme si již řekli, vý¬raz šem je nutné chápat v původním významu – raketa, raketová loď.
Co tedy znamená slovo nefilim? Je odvozeno ze semitského kořene NFL („být spuštěn, shozen“), a tak znamená přesně to, co říká: ti, kteří byli spuštěni na zemi!
Současní teologové i bibličtí badatelé se snaží těmto sporným a obtížným veršům vyhýbat, a buďto je vysvětlují alegoricky, anebo je zcela vynechávají. Ale židovské písemnos¬ti z tzv. doby druhého chrámu rozpoznaly v těchto verších ozvěnu starobylých tradic „padlých andělů“. Několik nej¬starších učených děl dokonce uvádí i jména těchto božských bytostí, „jež spadly z nebe a byly v těch dnech na zemi“: Šam-Hazzai („hlídka šemu“), Uza („mocný“) a Uzíel („Boží moc“).
Význačný židovský vykladatel bible Malbim, který žil v 19. století, rozpoznal tyto starobylé kořeny a vyložil si je tak, že „v dávných dobách byli vladaři zemí synové bohů, jež přibyli na zemi z nebes, a panovali na zemi a ženili se s dcerami lidskými; a jejich potomky byli bohatýři a mocná¬ři, princové a panovníci“. Podle Malbima vyprávěly tyto pří¬běhy o pohanských bozích, „o synech bohů, jež v nejdávněj¬ších dobách sestoupili z nebe na zemi… proto se nazývali ,nefilim´, tj. ti, kteří spadli dolů“.
Pomineme-li teologické implikace, doslovný a původní význam veršuje nepřehlédnutelný: synové bohů, kteří při¬šli na zemi z nebe, byli nefilové.
A nefilové byli lidé šému – lidé raketových lodí. Od této chvíle jim budeme říkat jejich biblickým jménem.

*) Tak zní i český překlad v Bibli kralické; v ekumenickém překladu tato věta zcela chybí: „Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským...“ Pozn.překl.
**) Tak zní ekumenický překlad; Bible kralická pojímá šem v generickém významu „slovo“, a uvádí „muži na slovo vzatí“. Pozn. překl.
6

DVANÁCTÁ PLANETA
JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní by¬tosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civili¬zaci vyspělejší než naše.
Úvahy o existenci mimozemšťanů a jejich návštěvách na Zemi se v minulosti zaměřovaly na takové planety jako např. na Mars či na Venuši. Dnes však, když je již nade vši pochyb¬nost jisté, že na těchto dvou planetárních sousedech Země není život, a tudíž ani žádná vyspělá civilizace, upírá se pozornost všech, kteří věří v mimozemšťany, k jiným galaxiím a vzdáleným hvězdám jako k jejich možnému domovu.
Výhodou takových domněnek je, že nemohou být dokázány, ale ani vyvráceny. Nevýhodou je, že tyto domnělé „domovy“ jsou od země fantasticky daleko a vyžadují nekonečné roky kosmického cestování rychlostí světla. Autoři takových tvrzení se proto domnívají, že mimozemšťané přiletěli na Zemi a už se zpět nevrátili, že jejich kosmická loď možná odbočila z vytčeného kurzu, stala se neovladatelnou a zřítila se na Zemi.
To však rozhodně neodpovídá sumerským představám o nebeském příbytku bohů.
Sumerové uznávali existenci takového „nebeského pří¬bytku“, „přečistého místa“, „dávného sídla“. Zatímco Enlil, Enki a Ninchursag sestoupili na Zemi, která se stala jejich domovem, Anu zůstal v nebeském příbytku jako jeho vládce. Odkazy v různých textech i podrobné „seznamy bohů“ dokládají, že na trůnu „přečistého místa“ se vystřídalo jedenadvacet božských párů z dynastie před Anem.
Anu sám vládl velkému dvoru okázalé nádhery. Jak líčí Gilgameš (a potvrzuje Kniha Ezechiel), byla v něm umělá zahrada se stromy z drahokamů. Tam sídlil Anu se svou oficiální družkou Antum a šesti konkubínami, osmdesáti potomky (z nichž čtrnáct měl s Antum), s jedním minister¬ským předsedou, třemi veliteli mu (raketových lodí), dvě¬ma veliteli zbraní, dvěma velekněžími psané moudrosti, s jedním ministrem pokladny a se dvěma vrchními a pěti pomocnými písaři.
Mezopotamské texty často líčí nádheru Anova příbytku a zmiňují se o bozích a zbraních hlídajících jeho bránu. V příběhu o Adapovi se dočítáme, že bůh Enki vybavil Adapu šemem, a pak…
I vydali se na nebeskou cestu a k nebi stoupali.
Když Adapa na nebesa vystoupil, k bráně Anově se
přiblížil,
tam u brány stál Dumuzi a Gizzida.
V Anově trůnní komnatě, kterou střežily božské zbraně ŠAR.UR („královský lovec“) a ŠAR.GAZ („královský zabiják“), se konala shromáždění bohů. Při takových příležitostech pod¬léhaly pořadí vstupu i zasedací pořádek přísnému protokolu:
Enlil vstupuje do trůnní komnaty Anovy,
na místě pravé tiáry usedá,
po pravici Anově.
Ea vstupuje [do trůnní komnaty Anovy],
usedá na místě posvátné tiáry,
po levici Anově.
Nebeští i pozemští bohové starověkého Předního výcho¬du nejenže měli původ v nebi, ale mohli se také do nebeské¬ho příbytku kdykoliv vracet. Anu občas přijel na Zemi na státní návštěvu; Ištar alespoň dvakrát vstoupila na nebe a navštívila Ana. Enlilovo sídelní město Nippur bylo zaří¬zeno jako „svazek nebe a země“. Šamaš měl na starosti „orly“ a přístaviště raketových lodí. Gilgameš navštívil „místo věčnosti“ a vrátil se do Uruku; stejnou cestu vykonal Ada¬pa a vrátil se, aby o tom mohl vyprávět – podobně jako bib¬lický král z Týru.
Několik mezopotamských textů se zabývá hrdiny zvaný¬mi Apkallu, což je akkadský pojem odvozený od sumerského AB.GAL („veliký, jenž vede“, nebo „mistr, jenž ukazuje cestu“). Studie Gustava Guterbocka (Die historische Tradition und ihre literarische Gestaltung bei Babyloniern und Hethiten) potvrzuje, že šlo o ony „ptačí muže“, zobrazované jako „orly“, o nichž jsme již mluvili. Texty líčící jejich hrdin¬ské skutky uvádějí, že jeden z nich „přivedl Inannu z nebe, do chrámu Eanna přiměl ji sestoupit“. Tato i další zmínky naznačují, že Apkallové byli piloti kosmických raket nefilů. Cesty do nebe a zpátky byly nejen možné, nýbrž se s nimi od začátku počítalo; když se totiž nejvyšší bůh rozhodl, že v Sumeru postaví Bránu bohů (Babili), vysvětloval ostat¬ním:
Když z Apsú vystupovat budete k shromáždění
poradnímu,
zde všichni naleznete nocleh svůj.
Když z nebes sestupovat budete k shromáždění
poradnímu,
zde všichni naleznete nocleh svůj.
Jakmile si Sumerové uvědomili, že bohové s cestami mezi svým nebeským příbytkem a Zemí dopředu počítali a běžně je uskutečňovali, došlo jim, že domov bohů nemůže být ně¬kde ve vzdálené galaxii. Jak vyplývá z jejich literárního odkazu, věděli, že tím příbytkem je jedna z planet sluneční soustavy.
Vybavme si opět Šamaše v jeho oficiální uniformě velite¬le „orlů“. Na obou zápěstích má předmět podobný hodin¬kám, připnutý kovovou přezkou. Z jiných vyobrazení „orlů“ je patrné, že takový předmět nosili všichni, kdo byli pověřeni nějakým důležitým úkolem. Zda šlo o pouhou ozdobu, nebo přístroj sloužící konkrétnímu účelu, to nevíme. Ale všichni badatelé se shodují v názoru, že ty předměty představovaly rozety – kruhový shluk korunních plátků rozbí¬hajících se z ústředního bodu (obr. 86).
Rozeta byla ve starověkých zemích nejběžnějším ozdob¬ným chrámovým symbolem; převládala v Mezopotámii, v západní Asii, v Anatolii, na Kypru, na Krétě i v Řecku.
Má se za to, že rozeta jako chrámový znak byla odvozeninou nebo stylizací nějakého nebeského úkazu – třeba Slunce obkrouženého svými satelity. Tuto domněnku potvr¬zuje i to, že rozetu nosili na zápěstí také starověcí astro¬nauti.
Jeden asyrský nákres Anovy brány v nebeském příbyt¬ku (obr. 87) potvrzuje, že ve starověku měli docela slušnou představu o hvězdné soustavě podobné našemu Slunci a jeho planetám. Bránu střeží dva „orli“ na znamení, že ke vstupu do nebeského příbytku je zapotřebí jejich služeb. Brána je označená okřídleným kotoučem – nejvyšším božským zna¬kem. Lemují jej nebeské symboly čísla sedm a půlměsíc, který (dle našeho názoru) představuje Ana, po jehož boku stojí Enlil a Enki.

Kde jsou hvězdná tělesa, které tyto symboly zastupují? Kde je nebeský příbytek? Starověký umělec odpovídá vy¬obrazením velkého hvězdného božstva, vyzařujícího paprs¬ky k jedenácti menším hvězdným tělesům kroužícím ko¬lem něj. Je to obraz Slunce, kolem něhož krouží jedenáct planet.
Že nešlo o ojedinělé zobrazení tohoto druhu, dokazují podobné výjevy na mnoha pečetních válečcích, např. na pe¬četi z Předoasijského muzea v Berlíně (obr. 88).
Když zvětšíme ústředního boha neboli hvězdné těleso na této pečeti (obr. 89), vidíme, že ztvárňuje velkou, zářivou hvězdu obklopenou jedenácti hvězdnými tělesy – planeta¬mi. Ty zase spočívají na řetězu čtyřiadvaceti menších koulí. Je to jen náhoda, že součet všech „měsíců“ neboli planetár¬ních družic v naší sluneční soustavě (astronomové vylučují měsíce s menším než 17kilometrovým průměrem) je rov¬něž dvacet čtyři?

Lze předpokládat, že nefilové, kteří před 450 000 lety ovládali meziplanetární lety, byli stejně vyspělí i v oblasti biologických věd. Též můžeme předpokládat, že věděli o růz¬ných možnostech kombinací dvou vybraných souborů chro¬mozomů k dosažení předem určeného genetického výsled¬ku, a že ať už byla tato metoda podobná klonování, buněčné fúzi, genetickému transplantátu nebo jiným, nám dosud ne¬známým postupům, nefilové je znali a uměli je uvádět do praxe, a to nejen ve zkumavce, nýbrž i u živých organismů.
Zmínky o takovém smíchávání dvou různých organismů nalézáme i ve starověkých pramenech. Podle Béróssa bůh Bélus („pán“) – také nazývaný Deus („bůh“) – vytvářel roz¬manité „zrůdné bytosti, jež vznikaly na dvojitém principu“:
Objevovali se lidé se dvěma křídly, někteří se čtyřmi a s dvěma obličeji. Měli jedno tělo a dvě hlavy, jednu muž¬skou a druhou ženskou. Stejně tak měli několik dalších muž¬ských i ženských orgánů.
Bylo možné spatřit další lidské postavy s kozími končeti¬nami a rohy. Někteří měli místo chodidel koňská kopyta; jiní měli vzadu údy koně, zato zepředu vypadali jako lidé a podobali se tak kentaurům. Rodili se tam také býci s lidskou hlavou a psi se čtverým tělem a rybím ocasem. Také koně s psí hlavou, lidé a jiná zvířata s koňskou hlavou či koňským tělem a rybím ocasem. Zkrátka tam byli tvorové s údy všech možných zvířecích druhů…
V Bélově chrámě v Babylonu se zachovaly podrobné ná¬črty všech těchto tvorů.

V ohromujících podrobnostech tohoto vyprávění je mož¬ná zrnko významné pravdy. Lze si docela dobře předsta¬vit, že dříve než se nefilové rozhodli stvořit bytost podle svého obrazu, pokoušeli se „vyrobit si“ sluhu experimen¬továním s jinými možnostmi, například utvořením jaké¬hosi hybridu mezi člověkem a opicí. Někteří umělí tvorové
pak možná jistou dobu žili, ale rozhodně nebyli schopni dalšího rozmnožování. Tajuplné příšery s lidským tělem a býčí nebo lví hlavou (sfingy), jež střežily chrámy ve starověkém Předním východě, možná nebyly pouhými vý¬plody umělcovy bujné fantazie, nýbrž skutečnými stvoře¬ními, jež vznikla v biologických laboratořích nefilů – jaký¬misi genetickými zmetky zvěčnělými ve výtvarném umění (obr. 150)

Také sumerské texty mluví o deformovaných lidských bytostech, jež byly dílem Enkiho a matky bohyně (Ninchursag), když se pokoušeli stvořit dokonalého „primitivního děl¬níka“. Jeden pramen uvádí, že Ninchursag, jež měla „smí¬sit jádro hlíny s pečetí bohů“, se opila a zvolala na Enkiho:
Jak dobře či špatně je tělo utvořeno?
Jak srdce mé mi našeptá,
já úděl dobrý či špatný přiřknout mu mohu!
Jen tak, z rozmaru, jak se praví v textu – byť se během pokusů nejspíš nedalo vyhnout omylům –, stvořila Ninchursag muže, který neuměl zadržet moč, neplodnou ženu, nebo tvora, který „úd mužský ani pochvu neměl“. Celkem tak přivedla na svět šest deformovaných či defektních jedinců. Enkimu byla přičítána vina za nedokonalé stvoření muže s nemocnýma očima, třesoucíma se rukama, s nemocnými játry a se srdeční vadou; jiný měl všechny nemoce, jež člo¬věka postihují ve stáří, a tak dál.
Ale nakonec se jim povedl dokonalý tvor, kterému dal Enki jméno Adapa, bible Adam a naši vědci Homo sapiens. Tento tvor byl bohům velice podobný; podle jednoho textu jej matka bohyně obdařila „kůží podobnou pleti bohů“ – hlad¬kým tělem bez srsti, zcela odlišným od chlupatého, zarost¬lého lidoopa.
Když byl tedy „konečný výrobek“ hotov, nefilové se stali geneticky kompatibilními s dcerami člověka, mohli se s nimi ženit a plodit s nimi děti. Ale taková kompatibilita byla možná pouze za předpokladu, že se člověk vyvinul ze stej¬ného „sémě života“ jako nefilové. Právě to také potvrzují všechny starověké zdroje.
Podle mezopotamských textů i podle bible vznikl člověk ze směsi božského prvku – božské krve nebo jeho „podsta¬ty“ – a „hlíny“ země. Koneckonců i samotný výraz pro člo¬věka, lulu, znamenal doslova „ten, kdo byl namíchán“. Když matku bohyni vyzvali, aby stvořila člověka, „umyla si ruce, hlínu odrýpla a smíchala ji ve stepi“. (Fascinující je na tom především hygiena, kterou bohyně dodržovala: „Umyla si ruce.“ Na takovéto vědecké zásady i metody narážíme i v jiných stvořitelských dílech.)
Z mezopotamských pramenů tedy jednoznačně vyplývá, že smícháním „prachu“ země s božskou krví vznikl jakýsi pravzor člověka. Když byl podle jednoho textu Enki, Jedi¬ný stvořitel tvaru“, pověřen „velikým dílem moudrosti“ – tedy vědeckým úkolem –, prohlásil, že bez potíží úkol splní a „utvoří služebníky boží“.
„Lze tak učinit!“ zvolal prý.
Mat¬ce bohyni dal poté tyto pokyny:
„S jádrem hlínu smíchej z útrob země, přímo nad Abzu,
a uhněť ji do tvaru jádra.
Já opatřím dobré, znalé mladé bohy,
jež s hlínou, jak se má, správně naloží.“
Druhá kapitola Genesis uvádí tento technologický postup:
I vytvořil Hospodin Bůh člověka,
prach ze země,
a vdechl mu v chřípí dech života.
Tak se stal člověk živým tvorem. *)
Hebrejský výraz, obvykle překládán jako „duše“, zní néfeš; v bibli však představuje mnohem složitější filozo¬fickou kategorii, než je naše obecné chápání duše jako nepomíjivého principu života, který dále žije i při posmrt¬ném oddělení od těla. Není náhoda, že Pentateuch (prv¬ních pět knih Starého zákona neboli pět Knih Mojžíšo¬vých) opakovaně brojí proti prolévání lidské krve a pití zvířecí krve, „neboť krev je néfeš **), Podle biblické verze stvoření člověka je tedy néfeš („duch“, „duše“, „život“) to¬též co krev.
Starý zákon poskytuje k roli krve při stvoření člověka další stopu. Výraz adamáh (z něhož vzniklo jméno Adam) původně neznamenal hlínu či „prach země“ obecně, nýbrž její specifický druh – tmavorudou (ornou) zemi. Stejně jako obdobný akkadský výraz adamatu („tmavorudá země“) po¬cházejí i hebrejská slova adamáh i adom („červená barva“) z výrazů pro krev: adamu, dam. Když tedy Kniha Genesis nazvala tvora stvořeného Bohem „adám“, lze to vnímat jako uplatnění oblíbené sumerské slovní hříčky: „adám“ mohl znamenat „ten ze země“ (pozemšťan), „stvořený z tmavorudé hlíny“ i „stvořený z krve“.
Stejný vztah mezi podstatou živých bytostí a krví lze najít i v mezopotamských příbězích o stvoření člověka. Dům, v němž Ea a matka bohyně uskutečnili své stvořitelské dílo, se nazýval Šimti; většina učenců to překládá jako „dům, kde je přidělován osud“***). Ale výraz šimti zcela jasně pochá¬zí ze sumerského ŠI.IM.TI, což slabiku po slabice znamená „dech-vítr-život“. Bit šimti tedy doslova znamenal „dům, v němž je vdechován vítr života“. To navlas odpovídá popi¬su v bibli.
Akkadský překlad sumerského ŠI.IM.TI zněl napištu – přesná obdoba biblického výrazu néfeš. A néfeš neboli na¬pištu bylo ono nepostižitelné „něco“ v krvi.
*) V angl. originále „and the Adam turned into a living Soul“ - „i stal se Adam duší živou“; podobně zní tento verš i v Bibli kralické: „i byl člověk v duši živou“. Pozn. překl.
**) Podle Bible kralické „Neboť krev je život, krev jest duše“. (Dt 12,23). Pozn. překl.
***) V české verzi „svatyně osudů“. Pozn. překl.

Zatímco Starý zákon nabízí jen mlhavé narážky, mezopotamské texty se k tomu vyjadřují zcela jednoznačně. Ne¬jenže v nich stojí, že pro směs, z níž byl „uhněten“ člověk, bylo zapotřebí krve, nýbrž také specifikují, že to musela být krev od boha, tedy božská krev.
Když se bohové rozhodli, že stvoří člověka, jejich vůdce prohlásil: „Krev nashromáždím, nechť z ní kosti vzejdou.“ Ea navrhl, aby byla odebrána krev určitému bohu, a dodal: „Nechť lidstvo podle jeho vzoru utvořeno je.“ Byl tedy vy¬brán jeden bůh:
Z jeho krvi člověka utvořili,
na něj robotu uvalili, by bohy jařma zbavili...
Dílo to bylo nade vše chápání.
Podle eposu „Když bohové ještě byli lidmi“ pak bohové přivolali bohyni-rodičku (matku bohyni Ninchursag) a vy¬bídli ji, aby se pustila do díla:
Zde Bélet-ilí, rodička,
nechť stvoří potomka!
Zde matka bohů,
nechť bohyně-rodička stvoří lulu,
nechť robotu bohů člověk na bedra svá vezme!
Nechť stvoří lulu amelu,
on nechť nese jařmo!
V obdobném starobabylonském textu nazvaném „Stvo¬ření člověka matkou bohyní“ přivolají bohové „bohů porod¬ní bábu, moudrou Mami“ a takto ji osloví:
Tys rodička, stvořitelka lidského pokolení.
Ty stvoříš lidskou bytost a ona ponese jařmo!
Na tomto místě se epos „Když bohové ještě byli lidmi“ a obdobné texty mění v podrobný popis samotného stvoření člověka. Když bohyně – zde jménem NIN.TI, tedy „paní, která dává život“*) – úkol
*) V české verzi Nintu. Pozn. překl.
přijme, vysloví několik požadav¬ků, například nějaké chemikálie („živice z Abzu“) na „očiš¬tění“ a „hlínu z Abzu“.
Ať už to bylo cokoliv, Ea těmto požadavkům bez potíží rozuměl:
Očistnou připravím lázeň.
Nechť je zabit jeden bůh…
S masem a krví onoho boha
Nintu nechť promísí hlínu!
Aby se z namíchané hlíny dal uhníst člověk, bylo také zapotřebí ženské pomoci – jistých aspektů těhotenství či porodu. Enki nabídl služby své choti:
Ninki, choť má božská, nechť slehne k porodu. Sedm bohyní-rodiček nechť je jí nablízku a pomáhají.
Po smíchání „krve“ a „hlíny“ měla fáze „porodu“ završit vtisknutí „božské pečeti“ prvnímu člověku:
Osud novorozeněti urči!
Ninki mu vtiskne obraz bohů,
nechť z něj člověk vzejde!
Obrazy na asyrských pečetích byly nejspíš zamýšleny jako ilustrace k těmto textům: matka bohyně (jejím znakem byly nůžky na pupeční šňůru) a Ea (jehož původním znakem byl půlměsíc) na nich připravují směsi, odříkávají zaklínadla a vzájemně se vybízejí k rychlejšímu tempu (obr. 151, 152).
Zapojení Enkiho družky Ninki do stvoření prvního úspěš¬ného vzorku člověka nám připomíná příběh o Adapovi, o němž jsme se zmínili v jedné z předešlých kapitol:
Za onoho času, v oněch letech,
mudrce, syna města Eridu,
člověčenstva vzor Ea stvořil.

Mezi badateli převládá názor, že odkazy na Adapu jako Eova „syna“ svědčí o tom, že bůh tohoto člověka milo¬val natolik, že ho adoptoval. Ale v témž textu mluví Anu o Adapovi jako o „Enkiho lidském potomku“. Zdá se, že účast Enkiho choti na stvoření Adapy, „vzoru člověčenstva“, vy¬tvořila určitý genealogický vztah mezi novým člověkem a jeho bohem: to Ninki byla těhotná s Adapou!
Nintu požehnala nového tvora a ukázala ho Eovi. Na některých pečetích je zobrazená bohyně zvedající novoro¬zeně; vedle ní je strom života, naproti laboratorní baňky (obr. 153).
Vznikla tak bytost, již mezopotamské texty opakovaně označují jako „vzor člověčenstva“; zřejmě se opravdu po¬vedla, protože bohové se pak halasně dožadovali duplikátů. Tento zdánlivě bezvýznamný detail však vrhá světlo nejen na způsob, jakým byl člověk „stvořen“, nýbrž také na jinak protichůdné údaje obsažené v bibli.
Podle první kapitoly Genesis:
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,
stvořil ho, aby byl obrazem Božím,
jako muže a ženu je stvořil.
V kapitole páté, jež je výčtem rodopisu Adamova, se píše:
V den, kdy Bůh stvořil člověka,
učinil jej k podobě Boží.
Jako muže a ženu je stvořil,
požehnal jim a v den, kdy je stvořil,
dal jim jméno Adam (to je Člověk).
Jedním dechem se nám oznamuje, že Bůh stvořil podle svého obrazu a podle své podoby jedinou bytost, „Adama“, a zároveň, že stvořil současně muže i ženu, což si zdánlivě odporuje. Rozpor ještě více podtrhuje druhá kapitola Gene¬sis, podle níž byl Adam jistou dobu sám, než na něj Bůh „uvedl mrákotu“ a z jeho žebra utvořil ženu.
Tento rozpor, nad nímž si lámou hlavu učenci i teologové, však zmizí, jakmile si uvědomíme, že biblické texty byly jen zhuštěnou verzí původních sumerských zdrojů. Tyto zdroje nás informují, že bohové – poté co se pokusili vytvo¬řit „primitivního dělníka“ „smícháním“ lidoopů se zvířaty –, dospěli k závěru, že jedinou směsí, z níž by se to mohlo po¬vést, budou patrně lidoopi a sami nefilové. Po několika ne¬úspěšných pokusech vznikl „vzor“ – Adapa/Adam. Zpočát¬ku byl sám. Když se ukázalo, že Adapa/Adam se povedl, bylo ho využito jako genetického modelu nebo „šablony“ ke stvoření duplikátů, a těmito duplikáty byli nejen muži, ale také ženy. Jak jsme si již řekli, ono biblické „žebro“, z ně¬hož byla utvořena žena, bylo slovní hříčkou sumerského TI („žebro“ a „život“), což jen potvrzuje, že Eva vznikla z Ada¬movy „životní podstaty“.

Mezopotamské texty nám o výrobě Adamových „dupliká¬tů“ nabízejí svědectví z první ruky.
Byly uposlechnuty Enkiho příkazy. V domě Šimti, kde je „vdechován život“, se shromáždili Enki, matka bohyně a čtrnáct bohyní-rodiček. Byla získána boží „podstata“, při¬pravena „očistná lázeň“.
A Mami zaříkala,
jak pobízel ji Ea, jenž se před ni posadil.
Když skončila zaříkání,
do hlíny ruku zabořila.
Jsme nyní podrobně zasvěcováni do procesu hromadné¬ho stvoření člověka. Nintu, za přítomnosti čtrnácti bohyní-rodiček…
...čtrnáct kusů hlíny odrýpla.
Sedm kusů dala vpravo
a sedm kusů dala vlevo.
Mezi ně pak položila cihlu.
...vlasy…
...nůžky na pupeční šňůru.
Je zřejmé, že Nintu rozdělila bohyně-rodičky do dvou skupin: „I svolala sedm a sedm moudrých a učených rodi¬ček.“ Poté jim do lůna vložila „namíchanou hlínu“. Z poško¬zeného textu vyčteme náznaky chirurgického zákroku – odstranění či vyholení chlupů, přípravu chirurgického ná¬stroje – nůžek na pupeční šňůru. Nyní nezbývalo než če¬kat:
Když shromážděny byly rodičky,
usedla Nintu
a počítala měsíce.
Do svatyně osudů Desátý měsíc byl povolán. *)
A Desátý měsíc přišel.
Oloupal hole, otevřel lůno. **)

*) V angl. verzi: „Osudový Desátý měsíc se blížil.“ Pozn. překl.
**) V angl. verzi: „Doba otevření lůna pominula.“ Pozn. překl.
S radostnou zářící tváří
Nintu si hlavu zahalila
a pomáhala při porodu.
Opásala bedra svá
a jala se žehnat.
Moukou nakreslila kruh a položila cihlu. *)
Zdá se, že drama stvoření člověka se ještě vystupňovalo opožděným porodem. Směsí „hlíny“ a „krve“ otěhotnělo čtr¬náct bohyní-rodiček. Ale uplynulo devět měsíců, začal de¬sátý: „Doba otevření lůna pominula.“ Matka bohyně pocho¬pila, co se od ní čeká, a „pomáhala při porodu“. Že při tom sáhla i k nějakému chirurgickému zákroku, to jasněji vyplývá z jiného obdobného textu (navzdory jeho útržkovitosti):
Nintu… měsíce počítá…
Osudový desátý měsíc vzývá,
I přišla Paní, jež rukou otevírá.
S... otevřela lůno.
Rozzářila se radostí její tvář.
Hlavu si zahalila…
otvor udělala.
To, co v lůně bylo, objevilo se.
Matka bohyně radostně zvolá: „Já to stvořila, to mé ruce učinily!“

Jak byl tedy stvořen člověk?
Text „Když bohové ještě byli lidmi“ obsahuje pasáž, jež měla za úkol vysvětlit, proč musela být „krev“ boha smí¬chána s „hlínou“. Oním potřebným „božským“ prvkem ne¬byly totiž jednoduše jen kapky boží krve, nýbrž něco pod¬statnějšího a trvalejšího. Bůh, který byl vybrán, měl podle textu TE.E.MA; přední autority na tento text (W. G. Lambert a A. R. Miliard z Oxfordské univerzity) překládají tento výraz jako „osobnost“.
*) V angl. verzi: „Nakreslila kruh; v cihle byl život.“ Pozn. překl.
Jenže tento starověký pojem je mnohem specifičtější; doslova znamená „to, co umísťuje, co svazuje paměť“. Navíc se tentýž výraz objevuje v akkadské verzi jako etemu, což se překládá jako „duše“.
V obou případech jde o ono „něco“ v krvi boha, co sloužilo
jako schránka jeho individuality. Dle našeho soudu jsou to pokaždé jen nepřímé opisy toho, oč usiloval Ea, když podro¬bil krev onoho boha několika „očistným lázním“: o jeho geny.
V textu je podrobně popsáno, proč musela být tato bož¬ská složka důkladně promíchána se složkou pozemskou:
Ať člověk i bůh
spolu se v hlíně smísí!
Nechť tělo i duše, jež v bohu uzrály,
v svazku pokrevním do konce dnů splynou.
Na znamení života, na věčnou paměť,
nechť jejich „duše“ splyne v svazku pokrevním.*)
To jsou silná slova, jejichž plný smysl učencům uniká. Text tedy praví, že hlína byla smíchána s božskou krví, aby byl bůh s člověkem geneticky svázán „do konce dnů“, aby byla člověku vtisknuta pečeť boží schránky tělesné (biblic¬kého „obrazu“) i duševní („podoby“) v pokrevním svazku, jejž by nebylo možné zpřetrhat.
Epos o Gilgamešovi vypráví, že když se bohové rozhodli stvořit dvojníka napůl božského Gilgameše, matka bohyně smíchala „hlínu“ s “podstatou“ boha Ninurty („obdařeného Ninurtovou silou“). Enkiduova ohromná síla je připisová¬na také bohu Anovi („jak souhvězdí Anovo jsou mocné paže jeho“); touto silou byl obdařen skrze Ninurtu, Anova vnuka.
Akkadský výraz kišir také odkazuje na jistou „podsta¬tu“, jistý „výtažek“ v krvi nebeských bohů. E. Ebeling shr¬nul úsilí pochopit přesný význam slova kišir těmito slovy: „Podstata, či jistý odstín tohoto výrazu, se patrně vztaho¬val na božstva, jakož i na rakety z nebe.“
*) V Toto je překlad angl. verze; České verše příslušné pasáže zní takto: „Ať člověk i bůh spolu se v hlíně smísí! Abychom v příštích časech bubnu naslouchali! Nechť z božského těla vzejde duch, nechť člověku živému své znamení vtiskne a bude tu na věčnou jeho paměť!“ Pozn. překl.
Shodně s ním naznačuje i E. A. Speiser, že tento výraz znamená „něco, co sestoupilo z nebe“. Prý to naznačuje „použití tohoto termí¬nu v lékařských souvislostech“.
Opět jsme u jediného, prostého překladového slova: gen.
Starověké texty – mezopotamské i biblické – dokazují, že při procesu splynutí dvou souborů genů – genů boha a Homo erectus – bylo použito mužských genů jako božské složky a ženských genů jako pozemského prvku. Kniha Genesis, jež tvrdí, že Bůh stvořil Adama podle svého obrazu a své podo¬by, později popisuje zrození Adamova syna Šéta těmito slovy:
Ve věku sto třiceti let
zplodil Adam syna
ke své podobě, podle svého obrazu,
a dal mu jméno Šét.
Výrazy se shodují se slovy, jimiž je popisováno stvoření Adamovo. Ale Šét se Adamovi narodil zcela nepochybně biologickou cestou – oplodněním ženského vajíčka muž¬ským spermatem Adamovým, následným početím, těhoten¬stvím a porodem. Totožná terminologie svědčí o totožném procesu, z čehož vyplývá jediný hodnověrný závěr: že totiž i Adama stvořil Bůh stejnou cestou, tedy oplodněním žen¬ského vajíčka mužským spermatem boha.
Jestliže byla „hlína“, do níž byla božská složka přimí¬chána, složkou pozemskou – oním „prachem země“, jak tvrdí všechny texty –, jediný možný závěr je ten, že muž¬ské sperma boha – jeho genetický materiál – byl zaveden do vajíčka samice lidoopa!
Akkadský výraz pro „hlínu“ – nebo spíše „hnětací hlínu“ – zní tit. Původně se však psal jako TI.IT („to, co je s životem“). Hebrejsky znamená tit „bláto“; jeho synonymem je však bos, jež obsahuje stejný kořen jako bisa („bažina“) a besa („vajíčko“).
Stvořitelský epos se doslova hemží slovními hříčkami. Už jsme se zmínili o dvojitém a trojitém významu slov Adam-adama-adamtu-dam. Přídomek matky bohyně, NIN.TI, zna¬menal „paní života“ i „paní žebra“. Proč tedy také ne bos-bisa-besa („hlína-bláto-vajíčko“) jako hříčka pro ženské vajíčko?
Vajíčko samice Homo erectus, oplodněné božskými geny, by¬lo poté vloženo do lůna Eovy manželky; když byl takto získán „vzor“, jeho duplikáty byly vloženy do lůna bohyní-rodiček:
I svolala sedm a sedm
moudrých a učených rodiček.
Sedm přivedlo na svět muže,
sedm přivedlo na svět ženy.
Když do párů je spojily,
když do párů je spojily
před rodičkou, stvořitelkou osudu,
řád lidského pokolení stanovila Mami.
Byl stvořen Homo sapiens.
Starověké legendy a báje, biblické údaje i moderní věda se vzájemně doplňují a potvrzují ještě v jednom hledisku. V souladu se zjištěními moderních antropologů, že se člo¬věk vyvinul a poprvé objevil v jihovýchodní Africe, nazna¬čují mezopotamské texty, že ke stvoření člověka došlo v Abzu - v Dolním světě, kde ležela „země dolů“. Některé texty se zmiňují o „posvátné Amamě, ženě pozemské“, která sídlila v Abzu a byla obdobou Adapy, „vzoru člověčenstva“.
V textu o stvoření člověka uděluje Enki matce bohyni následující příkazy: „S jádrem hlínu smíchej z útrob země, přímo nad Abzu.“ Hymnus na stvořitelské počiny Eovy, který „Abzu sídlem svým učinil“, začíná tvrzením:
Božský Ea v Abzu
odrýpl kus hlíny,
Kullu stvořil k obnově chrámů.
Hymnus dále uvádí seznam stavebních odborníků i těch, kteří měli na starost „hojnost plodů z hor i moře“ a jež stvo¬řil Ea, a to bez výjimky z kousků „hlíny“ odrýpnutých v Abzu – v zemi dolů v „Dolním světě“.
Z textů jednoznačně vyplývá, že zatímco u vody v Eridu si Ea postavil dům z cihel, v Abzu si dům ozdobil drahými kameny a stříbrem. Právě odsud pochází jeho tvor – člověk:
Pán AB.ZU, král Enki...
vystavěl dům ze stříbra a lazuritu.
Stříbrem a lazuritem, jako světlem zářivým,
otec svůj dům v AB.ZU vyzdobil.
Tvorové s jasnou tváří,
jež z AB.ZU pocházejí,
kolem vládce Nudummuda stáli.
Z různých textů lze dokonce vyvodit, že stvoření člověka způsobilo mezi bohy rozkol. Jak se zdá, alespoň zpočátku byli „primitivní dělníci“ určeni pouze pro Dolní zemi. Anunnakům, kteří lopotili v Sumeru, byly tudíž odepřeny výhody nové pracovní síly. Záhadný a matoucí text, který učenci nazvali „Zpěv o motyce“, je ve skutečnosti záznamem událostí, jež vedly k tomu, že Anunnakové, kteří za Enlilovy vlády zůstali v Sumeru, získali spravedlivý podíl „černohlavců“.
Ve snaze znovu nastolit „normální řád“ se Enlil odhodlal k něčemu neslýchanému: přerušil kontakty mezi „nebem“ (Dvanáctou planetou nebo kosmickými loděmi) a Zemí, a podnikl drastická opatření proti místu, kde „vychází živé tělo“ *) :
Pán všemu, co se patří, zářivě dal vzejít,
pán, jehož rozhodnutí změnit nelze,
Enlil, aby sémě země vzejít mohlo,
pospíšil si nebe od země oddělit.
Aby v Uzuea první (lidé) vyrůst mohli,
vykopal otvor v Duranki...
Proti „zemi motyky a košíku“ sestrojil Enlil zázračnou zbraň jménem AL.A.NI („sekyra, jež vyvíjí sílu“). Tato zbraň měla „zub“, který se – „jako jednorohé dobytče“ – dokázal probourat i silnou zdí. Podle popisu šlo nejspíše o nějakou velkou sbíječku přimontovanou k vozidlu podobnému bul¬dozeru, jež drtilo vše před sebou:
Dům ten, jenž se proti Pánovi vzbouří,
dům ten, jenž se vůli Páně nepodrobí,
*) V české verzi nazváno Uzuea. Pozn. překl.
AL.A.NI přiměje podrobit se Pánovi.
Ze zlého… hlavy rostlin drtí,
kořeny škube, korunu trhá.
Enlil připevnil na svou zbraň „drtič země“ a zaútočil:
Pán AL.A.NI povolal, příkazy udělil.
Drtič země jako korunu na hlavu mu vsadil,
odjel s ním k místu, kde vychází živé tělo.
V jámě byla hlava člověka;
ze země vybíhali lidé,
k Enlilovi chvátali.
Enlil na Černohlavce své mile se díval.
Vděční Anunnakové se podělili o přicházející „primitivní dělníky“ a bez prodlení je zapřáhli do práce:
Anunnakové přiběhli k němu,
ruce si kladli na ústa,
v modlitbách Enlila velebili.
Dali lidu svému Sumerů motyku uchopit.
Stejně tak i podle Knihy Genesis byl „Adam“ stvořen ně¬kde západně od Mezopotámie, poté byl přemístěn na vý¬chod, do Mezopotámie, aby pracoval v rajské zahradě:
A Hospodin Bůh
vysadil zahradu v Edenu na východě…
A postavil člověka do zahrady v Edenu,
aby ji obdělával a střežil.

13

KONEC VŠEHO TVORSTVA
DODNES PŘETRVÁVAJÍCÍ VÍRA, že kdysi v dávnověku zažilo lidstvo zlatý věk, se zcela jistě nemůže opírat o lid¬ské vzpomínky, neboť se to odehrálo příliš dávno a člověk tenkrát neuměl zaznamenat nic ze svých zkušeností a zá¬žitků pro budoucí generace. Zachoval-li se v člověku jakýsi podvědomý pocit, že v oněch dávných dobách zažil éru kli¬du, spokojenosti a blahobytu, je to jednoduše proto, že nic lepšího nepoznal. Je to také proto, že o oné éře nevyprávěli člověku jeho prapředci, nýbrž sami nefilové.
Jedinou úplnou zprávou o všem, co člověk zažil po pře¬místění do sídla bohů v Mezopotámii, je biblický příběh o Adamovi a Evě v zahradě v Edenu:
A Hospodin Bůh vysadil zahradu
v Edenu na východě
a postavil tam člověka,
kterého vytvořil.
Hospodin Bůh
dal vyrůst ze země
všemu stromoví žádoucímu na pohled,
s plody dobrými k jídlu,
uprostřed zahrady pak stromu života
a stromu poznání dobrého a zlého…
Hospodin Bůh
postavil člověka do zahrady v Edenu,
aby ji obdělával a střežil.
A Hospodin Bůh člověku přikázal:
„Z každého stromu zahrady smíš jíst.
Ze stromu poznání dobrého a zlého
však nejez.
V den, kdy bys z něho pojedl,
propadneš smrti.“
Ačkoliv byly v zahradě dva významné stromy, měli pozemš¬ťané zakázáno sáhnout pouze po plodech jednoho z nich – stro¬mu poznání. Bohu v té chvíli zřejmě nevadilo, že by si člověk mohl utrhnout plody ze stromu života. Jenže člověk nedoká¬zal respektovat ani tento jediný zákaz, což vedlo k tragédii.
Idylický obrázek záhy vystřídaly dramatické události, jež bibličtí učenci a teologové nazývají „prvotní hřích“. Je to příběh o Božích přikázáních, Božích lžích, lstivém (avšak pravdomluvném) hadovi, o trestu a vyhnání.
Na scéně se náhle objevuje had a zpochybní vážné Boží upozornění:
A had… řekl ženě:
„Jakže, Bůh vám zakázal
jíst ze všech stromů v zahradě?“
Žena hadovi odvětila:
„Plody ze stromů v zahradě
jíst smíme.
Jen o plodech ze stromu,
který je uprostřed zahrady, Bůh řekl:
.Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte,
abyste nezemřeli.'„
Had ženu ujišťoval:
„Nikoli, nepropadnete smrti.
Bůh však ví, že v den,
kdy z něho pojíte,
otevřou se vám oči
a budete jako Bůh
znát dobré i zlé.“
Žena viděla, že je to strom
s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči,
strom slibující vševědoucnost.
Vzala tedy z jeho plodů a jedla,
dala také svému muži,
který byl s ní, a on též jedl.
Oběma se otevřely oči;
poznali, že jsou nazí.
Spletli tedy fíkové listy
a přepásali se jimi.
Když znovu a znovu pročítáme tento stručně, avšak přes¬ně vylíčený příběh, mimoděk nás napadne, proč celá záleži¬tost vyvolala takové pozdvižení. Pozemšťané, kteří měli pod pohrůžkou smrti zakázáno byť se jen dotknout plodů stro¬mu poznání, byli nakonec přemluveni, aby je ochutnali, neboť tak prý dosáhnou „vševědoucnosti“ jako Bůh. A přes¬to se nakonec stalo jediné: náhle poznali, že jsou nazí.
Nahota hrála v celém incidentu vskutku významnou roli. Biblický příběh o Adamovi a Evě v zahradě v Edenu začíná slovy: „Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ Tím se nám naznačuje, že byli na nějakém nižším vývo¬jovém stupni: nejenže byli nazí, oni si ani neuvědomovali důsledky své nahoty.
Zkoumáme-li tento biblický příběh blíže, dospějeme k zá¬věru, že jeho námětem je získání pohlavních zkušeností u člo¬věka. Oním „poznáním“, jež bylo člověku zatajováno, nebyly žádné vědecké informace, nýbrž něco spojeno s mužským a žen¬ským pohlavím; jakmile totiž člověk a jeho žena získali toto „poznání“, zjistili, že jsou nazí, a zakryli své pohlavní orgány.
Další část biblického vyprávění potvrzuje tuto spojitost mezi nahotou a nevědomostí, neboť Bohu netrvalo dlouho, aby poznal, co se stalo:
Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha
procházejícího se po zahradě za denního vánku.
I ukryli se člověk a jeho žena
před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.
Hospodin Bůh zavolal na člověka: Kde jsi?
On odpověděl:
„Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas
a bál jsem se.
A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“
Bůh mu řekl:
„Kdo ti pověděl, že jsi nahý?
Nejedl jsi z toho stromu,
z něhož jsem ti zakázal jíst?“
„Primitivní dělník“ se přizná a svalí vinu na ženu, která zase svalí vinu na hada. Rozzlobený Bůh prokleje hada i oba pozemšťany. Vzápětí však učiní něco překvapivého: „Hos¬podin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je.“
Nelze se tedy domnívat, že účelem celého dramatické¬ho incidentu – který vedl k vyhnání pozemšťanů z rajské zahrady –, bylo pouhé poučení člověka o tom, že má no¬sit oděv. Nošení šatů bylo jen vnějším projevem nového „poznání“. Ústředním motivem všech událostí je získání tohoto „poznání“ a snaha Boha upřít člověku toto pozná¬ní.
I když dosud nebyl nalezen mezopotamský protějšek to¬hoto biblického příběhu, nelze pochybovat o tom, že bible se i zde – podobně jako při popisu stvoření světa – opírá o sumerské zdroje. Dokazuje to umístění příběhu do příbytku bohů v Mezopotámii. Dokazuje to i slovní hříčka Evina jména („ta ze života“, „ta ze žebra“). A konečně to dokazují i oba nejdůležitější stromy – strom poznání a strom života, stejně jako v Anově příbytku.
O sumerském původu svědčí i samotná slova Hospodina, neboť samojediný hebrejský Bůh opět promlouvá v množ¬ném čísle, oslovuje božské kolegy, jež v bibli nevystupují, zato v sumerských textech ano:
I řekl Hospodin Bůh:
„Teď je člověk jako jeden z nás,
zná dobré i zlé.
Nepřipustím, aby vztáhl ruku
po stromu života, jedl a byl živ navěky.“
Proto jej Hospodin Bůh
vyhnal ze zahrady v Edenu.
Jak dokazuje množství výtvarných děl z dob nejstarších Sumerů, byly kdysi doby, kdy člověk jako „primitivní děl¬ník“ sloužil svým bohům úplně nahý. Byl nahý, ať už podá¬val bohům jídlo či nápoje, anebo se plahočil na poli či něco stavěl (obr. 154, 155).
Z obrazů jasně vyplývá, že statut člověka tváří v tvář bohům se příliš nelišil od postavení zvířat. Bohové pouze zdokonalili existujícího živočicha a pozvedli jej na vyšší úroveň, aby lépe vyhovoval jejich potřebám.
Znamenal tedy nedostatek „poznání“, že nově utvořená bytost, nahá jako zvěř, žila pohlavně stejně jako zvířata, anebo dokonce měla pohlavní styk se zvířaty? Některé rané nákresy a rytiny naznačují, že tomu tak skutečně bylo (obr. 156).
Ze sumerských textů, například z eposu o Gilgamešovi, lze usuzovat, že forma pohlavního styku opravdu tvořila jakousi dělicí čáru, jakési roz¬lišovací znamení, mezi člověkem-divochem a člověkem-lidským tvorem. Když chtěli obyvatelé Uruku zcivilizovat Enkidua – „muže divoké¬ho, člověka loupežného, ze samého středu stepi“, využili k tomu služeb „nevěstky“ a poslali ji k napajed¬lu, kde Enkidu pil spolu se zvířaty, aby mu tam nabídla své „svůdné vnady.
Podle textu se zdá, že klíčovým bodem ve „zcivilnění“ Enkidua byl okamžik, kdy ho zvířata, s nimiž se přátelil, odvrhnou. Obyvatelé Uruku kladli nevěstce na srdce, aby „činila s ním, jak dělá žena“, dokud „zvířata, jeho, s nimiž vyrůstal ve stepi, se neodcizí jemu“. Základním předpokla¬dem k tomu, aby se Enkidu mohl stát člověkem, bylo tedy zbavit ho sodomie.
Šamchat svá ňadra uvolnila, lůno odhalila, její rozkoš
vzal…
Učinila s ním, s divochem, jak dělá žena.
Lest zřejmě vyšla. Po šesti dnech a sedmi nocích si Enkidu, „když se nasytil rozkoše její“, vzpomněl na bývalé ka¬marády.
Svou tvář otočil k zvířatům svým.
Jakmile jej spatřily, Enkidua, na útěk se gazely daly.
Zvěř stepní daleko od něho pádí.
Výrok je zcela jednoznačný. Pohlavní styk s „člověčí“ že¬nou způsobil v Enkiduovi tak hlubokou změnu, že zvířata, s nimiž se kdysi přátelil, „daleko od něho pádí“. Tedy nejen¬že utekla, ale očividně se jim štítil tělesný kontakt s ním.
Užaslý Enkidu zůstal chvíli nehnutě stát, „neb odešla zvířata jeho“. Ale této změny neměl proč litovat, jak vzá¬pětí vysvětluje starověký text:
Zeslábl Enkidu, jeho běh není, jako byl dříve,
ale na duchu výrost a rozumem vyspěl…
I mluví nevěstka k němu, k Enkiduovi:
„Moudrý jsi, Enkidu, bohu se podobáš!“
Slova v tomto mezopotamském textu jsou téměř totožná se zněním biblického příběhu o Adamovi a Evě. Jak před¬pověděl had, ochutnáním plodů ze stromu poznání se v po¬hlavních otázkách stali jako Bůh – „poznali dobré i zlé“.
Pokud šlo jen o to, aby si člověk uvědomil, že pohlavní styk se zvířaty je necivilizovaný nebo špatný, proč byli Adam s Evou potrestáni za to, že zanechali sodomie? Sta¬rý zákon na mnoha místech brojí proti sodomii a je nepo¬chopitelné, proč by poznání nějaké ctnosti mělo vyvolat boží hněv.
„Poznání“, jež člověk získal proti přání Boha – či jednoho z bohů –, muselo tedy být mnohem hlubší. Šlo o něco, co bylo prospěšné člověku, co si však jeho stvořitelé nepřáli, aby měl.
Musíme číst pozorně mezi řádky líčícími prokletí Evino, abychom pochopili význam celé události:
Ženě řekl:
„Velice rozmnožím
tvé trápení i bolesti těhotenství,
syny budeš rodit v utrpení,
budeš dychtit po svém muži…“
Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa),
protože se stala matkou všech živých.
Toto je tedy onen klíčový okamžik, jenž nám sděluje bib¬lický příběh: dokud Adam a Eva postrádali „poznání“, žili v rajské zahradě bez potomků. Jakmile toto „poznání“ na¬byli, Eva získala schopnost (a bolest) otěhotnět a rodit děti. Teprve poté, co dvojice získala toto „poznání“, „poznal člo¬věk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina“.
V celém Starém zákoně se pojmu „poznat“ používá ve smyslu pohlavního styku, většinou mezi mužem a jeho manželkou za účelem početí potomka. Příběh Adama a Evy v zahradě v Edenu je tedy příběhem o klíčové fázi ve vývoji člověka: o získání schopnosti rozmnožovat se.
Na tom, že první zástupci Homo sapiens nebyli schopni reprodukce, by nemělo být nic překvapivého. Bez ohledu na to, jakou metodou obohatili nefilové biologickou výbavu hominidů vlastním genetickým materiálem, výsledný tvor byl hybridem, křížencem dvou odlišných, byť příbuzných dru¬hů. Podobně jako mula (kříženec kobyly a osla) jsou takové hybridy savců neplodné. Umělým oplodněním a dalšími, ješ¬tě vyspělejšími metodami biologického inženýrství jsme schopni vyprodukovat tolik mul, kolik si zamaneme, dokon¬ce i bez styku mezi oslem a kobylou; ale muly mezi sebou se rozmnožovat neumějí, nedokážou zplodit další mulu.
Vyráběli tedy nefilové zpočátku jakési „lidské muly“, jež vyhovovaly jejich požadavkům?
Naši pozornost poutá výjev z jedné skalní rytiny naleze¬né v horách jižního Elamu. Uprostřed sedí bůh a v ruce drží laboratorní „baňku“, z níž vytékají tekutiny – známé zná¬zornění Enkiho. Vedle něho sedí velká bohyně v póze, jež naznačuje, že byla spíše spolupracovnicí než manželkou; nemůže to být nikdo jiný než Nintu, bohyně-matka neboli „paní rodička“. Kolem nich postávají nižší bohyně, jež při¬pomínají bohyně-rodičky z eposu o stvoření člověka. Oproti těmto stvořitelům stojí dlouhé řady lidských tvorů, jejichž výrazným rysem je to, že jsou si podobní jako vejce vejci – jako by byli „odliti“ z jedné formy (obr. 157).

Připomeňme si znovu sumerský epos o nedokonalých tvo¬rech, jež zpočátku vytvořil Enki s bohyní-matkou, kteří byli buďto bezpohlavní, nebo pohlavně neúplní. Neupozorňuje tento text na první fázi existence hybridního člověka – by¬tosti stvořené podle podoby a obrazu bohů, zato však po¬hlavně neúplné, postrádající „poznání“?
Když se Enkimu konečně podařilo vyrobit „vzor člově¬čenstva“ – Adapu/Adama, následovala „masová výroba“, jak ji popisují sumerské texty: implantování geneticky upra¬vených vajíček do „výrobní linky“ bohyní-rodiček, opírající se o vyspělý poznatek, že polovina porodí chlapečky, druhá polovina holčičky. Nejenže to prozrazuje techniku, pomocí níž byl člověk „vyroben“, ale také to svědčí o tom, že člověk se neuměl rozmnožovat sám.
Jak se nedávno zjistilo, neschopnost hybridů rozmnožo¬vat se vyplývá z jisté vady v rozmnožovacích buňkách. Zatímco všechny ostatní buňky obsahují pouze jeden soubor dědičných chromozomů, pohlavní buňky člověka a ostatních savců (samčí sperma a samicí vajíčko) obsahují po dvou sou¬borech; proto jsou savci schopni rozmnožování. Tuto jedi¬nečnou vlastnost však hybridy postrádají. V rámci genetic¬kého inženýrství nyní probíhají pokusy vybavit rozmno¬žovací buňky hybridů zdvojeným souborem chromozomů a učinit je tak pohlavně „normálními“.
Čeho tedy dosáhl bůh, jenž měl přívlastek „had“, pro lid¬stvo?
Biblický had určitě nebyl oním přízemním plazem v do¬slovném smyslu slova, vždyť dokázal konverzovat s Evou, znal pravdu v otázce „poznání“, a měl dokonce tak vysoké postavení, že se nerozpakoval označit Boha lhářem. Připo¬meňme si, že ve všech starověkých tradicích bojoval nej¬vyšší bůh s úhlavním nepřítelem v podobě hada – kořeny tohoto příběhu nepochybně sahají až k sumerským bohům.
V biblickém příběhu lze odhalit množství důkazů o jeho sumerském původu, včetně přítomnosti dalších bohů: „Teď je člověk jako jeden z nás.“ Možnost, že bibličtí protivníci – Bůh a had – představovali Enlila a Enkiho, nám připadá veskrze věrohodná.
Jejich nepřátelství, jak jsme zjistili, pramenilo z toho, že vrchním velením na zemi byl pověřen Enlil, ačkoliv pravým průkopníkem byl Enki. Zatímco Enlil zůstal v pohodlném řídícím středisku v Nippuru, Enki byl vyslán, aby organizo¬val důlní operace v Dolním světě. Vzpoura Anunnaků byla namířena proti Enlilovi a jeho synovi Ninurtovi; za vzbou¬řence se však přimluvil Enki. To on navrhl a uskutečnil stvo¬ření „primitivních dělníků“; Enlil byl nucen získat část těch¬to báječných tvorů násilím. Podle sumerských záznamů o sledu dalších událostí se Enki jeví jako zastánce a přívrženec lidstva, Enlil jako jeho přísný karatel, ne-li vyslovený odpůr¬ce a protivník. Role božstva, jež chce na jedné straně držet nové lidské tvory v pohlavní nevědomosti, a božstva ochot¬ného a schopného obdařit lidstvo plodem „poznání“ na stra¬ně druhé, se dokonale hodí k Enlilovi a Enkimu.
Opět nám přicházejí na pomoc sumerské a biblické slov¬ní hříčky. Biblický výraz pro „hada“ je nachaš. Kořenem slova je však NCHŠ, což znamená „rozluštit, objevit“, takže nachaš mohlo také znamenat „ten, kdo umí rozluštit, ten, kdo objevuje“, což vystihuje Enkiho, vrchního vědce, boha vědění u nefilů.
S. Langdon, jenž se v díle Semitic Mythology pokouší nalézt paralely mezi mezopotamskou legendou o Adapovi (který získal „poznání“, ale nezískal věčný život) a osu¬dem Adama, otiskuje obraz nalezený v Mezopotámii, kte¬rý silně připomíná biblický příběh: had ovinutý kolem stro¬mu se dívá směrem k jeho plodům. Významné jsou také hvězdné znaky: vysoko je planeta křižovatky představují¬cí Ana; poblíž hada je srpek Měsíce, jenž zastupoval En¬kiho (obr. 158

Pro naše zjištění je nejdůležitější skutečnost, že bohem, jenž v mezopotamských textech nakonec obdařil Adapu „poznáním“, nebyl nikdo jiný než Enki:
Velkým rozumem ho obdařil…
dal mu moudrost, však nedal mu věčný život.
Je docela možné, že výjev vyrytý na jednom pečetním válečku z Mari je starověkou ilustrací mezopotamské verze příběhu z Knihy Genesis. Je na něm bůh sedící na vyvýše¬ném místě vystupujícím ze vzedmutých vln – nepochybné zobrazení Enkiho. Kolem jeho „trůnu“ se zvedají hadí hla¬vy chrlící vodu.
Vedle této ústřední postavy stojí z obou stran bohové připomínající strom. Bůh vpravo, jehož větve jsou zakončeny ve tvaru penisu, zvedá číši, jež patrně obsahuje plod života. Bůh vlevo, jehož větve mají zakončení ve tvaru vagíny, na¬bízí větve ověšené plody; představuje tak strom „poznání“ – bohem seslaný dar rozmnožování.
Za bohem vlevo, kousek stranou, stojí další velký bůh; dle našeho mínění je to Enlil. Jeho hněv na Enkiho je zcela zřejmý (obr. 159).
Nikdy se nedozvíme, co způsobilo tento „spor v zahradě v Edenu“. Ale ať už byly Enkiho motivy jakékoliv, podařilo se mu zdokonalit „primitivního dělníka“ a stvořit Homo sa¬piens, který mohl mít vlastní potomky.
Jakmile člověk získá „poznání“, přestává o něm Starý zákon mluvit jako o „adámovi“, tedy o člověku jako tako¬vém v kolektivním smyslu lidstva nebo lidství*), a začíná o něm mluvit jako o určité osobě, o Adamovi, praotci lid¬stva, o prvním patriarchovi v rodopisu lidí, o nichž bible pojednává. Lidstvo tedy dospělo; jeho pohlavní zralost však znamenala počátek rozkolu mezi Bohem a člověkem.
Člověk se tedy ocitá na osudovém rozcestí, kde přestává být poslušným vazalem bohů a bere osud do vlastních ru¬kou; tento rozchod s Bohem je podle Knihy Genesis důsled¬kem Božího trestu, a ne rozhodnutí člověka samého: aby pozemšťan nezískal také schopnost uniknout smrtelnosti, je vyhnán z rajské zahrady. Podle těchto zdrojů nezapočala samostatná existence člověka v jižní Mezopotámii, kde nefilové založili svá města a své sady, nýbrž na východ od ní, v pohoří Zagros:
*) V tomto smyslu o něm pojednávají první tři kapitoly Knihy Genesis; ekumenický překlad však zachovává výraz „člověk“ až do páté kapitoly - do „výčtu rodopisu Adamova“, dle Bible kralické Bůh „učinil člověka... postavil jej v ráji v zemi Eden“, ale již od 20. verše 2. kapitoly jej označuje jako Adama. Pozn. překl.
„Tak člověka zapudil. Východně od zahra¬dy v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným me¬čem, aby střežili cestu ke stromu života.“
Opět se tedy biblická výpověď shoduje s vědeckými obje¬vy: lidská kultura započala v hornatých oblastech lemují¬cích mezopotamskou rovinu. Škoda jen, že biblické vyprá¬vění je tak stručné – vždyť líčí prvopočátky civilizovaného života člověka na Zemi.
Člověk, vyhnaný z příbytku bohů a odsouzený k životu smrtelníka, byl však nadán schopností rozmnožování a také ji hned využil: první Adam, jehož potomstvem se zabývá Starý zákon, „poznal“ svou ženu Evu a ta mu porodila syna Kaina, který se stal zemědělcem. Pak porodila Ábela, jenž se stal pastýřem ovcí. „Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej,“ uvádí bible, naznačujíc, že příčinou byla homosexualita.
Kain se obával o svůj život; Hospodin jej však označil znamením, „aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil“ a nařídil mu, aby se odstěhoval na východ. Kain zpočátku vedl život „psance a štvance“ a nakonec se usadil „v zemi Nódu, vý¬chodně od Edenu“. Tam se mu narodil syn Enoch („po¬čátek“) a Kain „se dal do stavby města a nazval to město Enoch, podle jména svého syna“. Enoch měl děti a vnuky a pravnuky; v šesté generaci po Kainovi se narodil Lámech; jeho tři syny označuje bible jako nositele civilizace: Jábal „se stal praotcem těch, kdo přebývají ve stanu a u stáda“, Júbal „se stal praotcem všech hrajících na citaru a flétnu“, Túbal-kain byl „mistrem všech řemeslníků obrábějících měď a železo“, tedy prvním kovářem.
Ale i Lámech, stejně jako jeho předek Kain, si poskvrnil ruce krví – zabil muže a dítě. Lze předpokládat, že oběťmi nebyli ledajací potulní cizinci, neboť Kniha Genesis věnuje celému případu velkou pozornost a označuje jej za okamžik zvratu v Adamově rodopisu. Lámech si zavolal své dvě ženy, matky svých tří synů, a přiznal se jim k dvojnásobné vraž¬dě: „Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát.“ Tento málo chápaný výrok je nutné interpretovat ve spojitosti s následnictvím; Lámech podle nás přiznává, že tím promrhal naději, že sedmým pokolením Kainových potomků vyprší jakási „promlčecí lhů¬ta“ Kainova prokletí. Nyní byla na Lámechův rod uvalena nová, mnohem delší kletba.
Že šlo o následnickou linii, potvrzují i následující verše. Dozvídáme se, že byla okamžitě založena nová, čistá větev rodu:
I poznal opět Adam svou ženu
a ta porodila syna
a dala mu jméno Šét (to je [do klína] vložený).
Řekla: „Bůh mi vložil do klína
jiného potomka místo Ábela, kterého zabil Kain.“
Starý zákon na tomto místě ztrácí zcela zájem o rodovou linii Kainovu a Lámechovu. Jeho další vyprávění se od této chvíle soustřeďuje pouze na rodokmen Adamův skrze syna Šé¬ta a Šétova prvorozeného, Enóše, jehož jméno nabylo v hebrejštině rodový význam „člověk“, „lidská bytost“. Prá¬vě tehdy, jak zdůrazňuje Starý zákon, „se začalo vzývat jméno Hospodinovo“.
Nad tímto tajuplným výrokem si bibličtí učenci a teolo¬gové již celá staletí lámou hlavu. Po něm totiž následuje kapitola uvádějící deset pokolení Adamova rodu skrze Šé¬ta a Enóše, jenž končí Noemem, hrdinou potopy.
Sumerské texty popisující nejstarší doby, kdy v Sumeru žili pouze bohové, se stejně podrobně zabývají i životem Sumerů v pozdějších dobách, avšak před potopou. V sumerském (a tedy původním) příběhu o potopě vystupuje v roli Noema jistý „muž ze Šuruppaku“, sedmého města založe¬ného nefily po přistání na Zemi.
V určitou chvíli bylo tedy člověku – vyhnanému z ráje – dovoleno vrátit se do Mezopotámie, žít po boku bohů, slou¬žit jim a uctívat je. Podle našeho výkladu biblického pojetí se tak stalo za dnů Enóšových. Tehdy dovolili bohové lid¬stvu vrátit se do Mezopotámie, sloužit bohům a „vzývat jméno Hospodinovo“.
Kniha Genesis spěchá k další význačné události lidské ságy, k potopě, a tak nám kromě jmen patriarchů, jež ná¬sledovali po Enóšovi, poskytuje jen málo informací. Ale již sám význam jména každého patriarchy vypovídá o událos¬tech za jeho života.
Enóšovým synem, jímž pokračovala čistá rodová linie, byl Kénan („malý Kain“); podle výkladu některých učenců to jméno znamená „kovář“. Synem Kénana byl Mahalalel („chvalitel Boha“). Po něm následoval Jered („ten, kdož se¬stoupil“); jeho syna Henocha („zasvěceného“) ve věku 365 let „vzal Bůh“. Ale tři sta let předtím, když mu bylo pěta¬šedesát, zplodil syna jménem Metúšelach; mnoho badate¬lů, opírajících se o L. D. Jeffreysovou (Ancient Hebrew Names: Their Significance and Historical Value), překládá slovo Metúšelach jako „muž z rakety“.
Metúšelachův syn se jmenoval Lámech, což značí „ten, kdo byl ponížen“. Když se mu narodil syn, dal mu jméno Noe („odpočinutí“), řka: „Ten nám dá potěšení a odpočinutí od naší práce a od námahy našich rukou, kterou nám při¬náší země prokletá Hospodinem.“
Zdá se, že v době, kdy se narodil Noe, procházelo lidstvo nesmírně těžkým údobím. Všechna lopota a dřina byly zby¬tečné, neboť země, jež je měla uživit, byla prokletá. Schylo¬valo se k potopě – k závažné události, jež měla spláchnout z povrchu zemského nejen lidské plemeno, nýbrž vše živé na zemi i na nebi.
I viděl Hospodin, jak se na zemi
rozmnožila zlovůle člověka
a že každý výtvor jeho mysli i srdce
je v každé chvíli jen zlý.
Litoval, že na zemi učinil člověka,
a trápil se ve svém srdci.
Řekl:
„Člověka, kterého jsem stvořil,
smetu z povrchu země.“
To jsou závažná obvinění, jež mají ospravedlnit krutý Boží úmysl „skoncovat se vším tvorstvem“. Chybí jim však kon¬krétnost, a učenci i teologové nenalézají uspokojivou odpo¬věď na to, jaké asi hříchy či jaká „zlovůle“ mohly tolik roz¬hněvat Hospodina.
Opakované použití slova „tvorstvo“*) ve větách žalujících i vynášejících ortel pochopitelně naznačuje, že ona zkaže¬nost či ono násilí souvisely s tělesnou schránkou. Bůh se trápil „zlými výtvory lidského srdce“. Zdá se, že když člo¬věk objevil sex, stal se z něho sexuální maniak.
*) V originále „flesh“, „maso“, „tělo“. Pozn. překl.
Lze však stěží uvěřit, že se Hospodin rozhodl smést lid¬stvo z povrchu země jen proto, že se muži oddávali bezuzdnému milování se svými manželkami. Mezopotamské texty mluví bez zábran a výmluvně o sexu a milování mezi bohy. Některé popisují něžnou lásku mezi bohy a jejich manžel¬kami, jiné lásku tajnou mezi dívkou a jejím milencem, jiné lásku násilnou (např. když Enlil znásilnil Ninlil). Množství textů popisuje milování i samotný pohlavní styk bohů – s jejich oficiálními družkami i neoficiálními konkubínami, se sestrami, dcerami, dokonce i s vnučkami (to byla oblíbe¬ná kratochvíle Enkiho). Tací bohové sotva mohli zanevřít na lidstvo kvůli chování, jež jim samým bylo tak blízké.
Podle našeho mínění nebyla Hospodinovým motivem pou¬há starost o lidskou morálku. Rostoucí znechucení vyvolala šířící se zkaženost mezi samotnými bohy. Takový výklad náhle vrhá světlo na jinak nesrozumitelné úvodní verše 6. kapitoly Genesis:
Když se lidé počali na zemi množit
a rodily se jim dcery,
viděli synové božští,
jak půvabné jsou dcery lidské,
brali si za ženy všechny,
jichž se jim zachtělo.
Jak tyto verše naznačují, teprve ve chvíli, kdy se synové bohů pohlavně zapletli s pozemskými potomky, zvolal Hos¬podin: „Tak dost!“
Hospodin však řekl:
„Můj duch se nebude člověkem
věčně zaneprazdňovat.
Vždyť je jen tělo.“
Toto prohlášení zůstávalo celá staletí nepochopitelnou zá¬hadou. Dáme-li je však do souvislosti s naší hypotézou o gene¬tické manipulaci, jež při stvoření člověka sehrála významnou roli, obsahují tyto verše důležitý vzkaz našim vědcům. „Duch“ bohů – jejich genetické zdokonalení člověka – začínal degene¬rovat. Lidstvo „zbloudilo“ a stalo se opět „jen tělem“ – opět se přiblížilo ke svému zvířecímu, opičímu původu.
Nyní chápeme, proč Starý zákon klade takový důraz na rozdíl mezi Noemem, „mužem spravedlivým, bezúhonným ve svém pokolení“, a celou zemí, jež byla „zkažená a plná násilí“. Tím, že bohové uzavírali sňatky s muži a ženami, kteří byli geneticky stále méně „čistí“, docházelo i u nich k degeneraci. Biblický příběh poukazuje na to, že Noe jedi¬ný zůstával geneticky čistý, a ospravedlňuje tak zdánlivý protimluv Hospodinův: na straně jedné je odhodlán smést vše živé z povrchu zemského, na straně druhé je rozhodnut zachránit Noema a jeho potomky a „všechna zvířata čistá“, suchozemské živočichy i ptactvo, „aby zůstalo naživu po¬tomstvo na celé zemi“.
Hospodin upozornil Noema na blížící se katastrofu; po¬ručil mu, aby vystavěl archu, a podrobně mu popsal celý postup stavebních prací; archa měla unést lidi i živočichy, kteří měli být zachráněni. Na stavbu dostal pouhých sedm dní. Přesto se mu v přiděleném čase nějak podařilo loď po¬stavit, vysmolit ji, opatřit si zásoby jídla a nalodit se s rodinou i všemi živočichy. „Po sedmi dnech pak pronikly na zemi vody potopy.“ Jak se to přihodilo, nejlépe vystihují slova bible. V ten den…
... se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně
a nebeské propusti se otevřely…
Potopa na zemi trvala čtyřicet dní,
vod přibývalo, až nadnesly archu,
takže se zdvihla od země.
Vody zmohutněly
a stále jich na zemi přibývalo.
Archa plula po hladině vod.
Vody na zemi převelice zmohutněly,
až přikryly všechny vysoké hory,
které jsou pod nebesy.
Do výšky patnácti loket vystoupily vody,
když byly přikryty hory.
A zahynulo všechno tvorstvo…
Od lidí až po zvířata, po plazy a nebeské ptactvo,
všechno bylo smeteno ze země…
Zachován byl pouze Noe,
a to, co s ním bylo v arše.
Potopa trvala sto padesát dnů, když Bůh…
Způsobil, že nad zemí zavanul vítr,
a vody se uklidnily.
Byly ucpány prameny propastné tůně
i nebeské propusti
a byl zadržen lijavec z nebe.
Když přešlo sto padesát dnů,
začaly vody ze země ustupovat a opadávat,
takže sedmnáctého dne sedmého měsíce
archa spočinula na pohoří Araratu.
Podle biblické verze začalo utrpení lidstva „v šestistém roce života Noemova, sedmnáctý den druhého měsíce“. Vzedmutí vod a jejich pozvolné „ustupování“ – jež stačilo k tomu, aby se hladina snížila a archa mohla spočinout na vrcholu Araratu – tedy trvalo plných pět měsíců. Poté „vo¬dy ustupovaly a opadávaly až do desátého měsíce; prvního dne desátého měsíce“ – téměř o tři měsíce později – „se ob¬jevily vrcholky hor“ nižších než čnící štíty Araratu.
Noe čekal dalších čtyřicet dní. Pak vypustil krkavce a holubici, „aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily“. Když tak učinil potřetí, holubice se vrátila s olivovou rato¬lestí v zobáku; vody tedy opadly natolik, že se objevily ko¬runy stromů. Po sedmi dnech Noe vypustil holubici znovu; „už se však k němu zpátky nevrátila“. Potopa skončila.
Tu Noe odsunul příklop archy
a spatřil,
že povrch země osychá.
Dvacátého sedmého dne druhého měsíce
byla již země suchá.
Byl to šestistý první rok Noemova života. Tvrdá zkouška trvala rok a deset dní. Noe a všichni, jež tam byli s ním, poté vystoupili z archy. Noe postavil Hospodinu oltář a obětoval mu zápalné oběti.
I ucítil Hospodin libou vůni
a řekl si v srdci:
„Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku,
přestože každý výtvor lidského srdce
je od mládí zlý.“
„Šťastný konec“ je plný rozporů stejně tak jako samotný příběh o potopě. Začíná dlouhou obžalobou lidstva za různé poklesky, včetně zprznění čistoty mladších bohů. Je učině¬no závažné rozhodnutí nechat zahynout všemu tvorstvu, jež se zdá zcela oprávněné. Poté, o pouhých sedm dní poz¬ději, zasáhne tentýž Hospodin ve velkém chvatu, aby zajis¬til, že sémě lidstva a dalších tvorů nezahyne. Když je trau¬ma u konce, Hospodin – omámený libou vůní pečeného masa – zapomene na své původní odhodlání skoncovat s lidstvem, nad celou záležitostí mávne rukou a zlé „výtvory“ lidského srdce omluví jeho mládím.
Tyto hlodající pochybnosti o věrohodnosti celého příběhu se rázem rozptýlí, jakmile si uvědomíme, že biblický záznam je zkrácenou verzí původního sumerského popisu. Podobně jako v jiných případech, i zde monoteistická bible sloučila do jediného Hospodina postavy a role několika bohů, kteří nekonali vždy v úplné shodě.
Až do archeologických objevů mezopotamské civilizace a do rozluštění akkadské a sumerské literatury byla bible jediným zdrojem příběhu o potopě; podpíraly ji pouze útrž¬ky starověkých mytologií roztroušených v různých koutech světa. Objevem akkadského eposu o Gilgamešovi získala bible své místo i důvěryhodnou společnost, zejména když ji potvrdily pozdější nálezy starších textů a fragmentů sumer¬ského originálu.
Hrdinou mezopotamského vyprávění o potopě byl sumerský Ziusudra neboli akkadský Uta-napištim*), který byl po potopě přijat do nebeského shromáždění bohů, aby tam žil šťastně až navěky. Když do těch míst při svém hledání ne¬smrtelnosti doputoval Gilgameš, prosil Uta-napištima o radu v otázkách života a smrti.
*) Některé zdroje uvádějí také „Utnapištim“. Pozn. překl.
Uta-napištim odhalil Gil¬gamešovi – a jeho prostřednictvím celému lidstvu, jež pře¬žilo potopu – tajemství věčného života, „slovo skryté, ta¬jemství bohů“ – skutečný příběh (dá-li se to tak říct) o potopě světa.
Uta-napištim prozradil Gilgamešovi, že před příchodem potopy svolali bohové radu, na níž se usnesli, že zničí lid¬stvo. Hlasování i rozhodnutí se drželo v největší tajnosti. Ale Enki vyhledal šuruppackého vládce Uta-napištima a vyrozuměl ho o blížící se pohromě. Sešli se tajně a Enki k němu promlouval zpoza rákosové stěny: zpočátku v jino¬tajích, poté nabyly jeho rady i varování zcela jasný význam:
Muži šuruppacký, synu Ubara-tutua,
odejdi z domu! Postav loď!
Zbuduj archu, abys život svůj zachránil,
majetek zavrhni, ale život zachovej!
Všechno živoucí sémě do lodi uveď!
A loď ta, kterou ty postavíš,
nechť vyměřeny jsou rozměry její,
nechť stejná je šířka i délka její!
Podoba s biblickým příběhem je více než zřejmá: má přijít potopa, před kterou je varován jediný člověk; má se zachránit stavbou lodi zvláštního tvaru; s sebou má vzít „všechno živou¬cí sémě“ a zachránit je. Babylonská verze je však věrohodněj¬ší. Rozhodnutí o záhubě lidstva a úsilí zachránit je nejsou pro¬tichůdnými činy jediného božstva, nýbrž skutky několika bohů. Rozhodnutí varovat a zachránit sémě člověka je navíc proje¬vem vzdoru jednoho boha (Enkiho), jenž tak činí tajně a v rozporu se společným usnesením ostatních velkých bohů.
Proč Enki tak riskantně vzdoroval ostatním bohům? Vedla ho k tomu pouhá starost o zachování jeho „skvostných uměleckých výtvorů“, anebo rostoucí řevnivost či zášť mezi ním a jeho bratrem Enlilem?
Že mezi oběma bratry vskutku panovaly napjaté vztahy, potvrzuje i příběh o potopě.
Uta-napištim položil Enkimu otázku, jež se přímo nabí¬zela: jak má on, Uta-napištim, vysvětlit obyvatelům města, aby postavili loď podivného tvaru a zavrhli všechen maje¬tek? Enki mu poradil:
Takto budeš mluvit k nim:
„Zdá se mi, že Enlil ke mně nenávist pojal.
Nechci již bydlet ve vašem městě
a na půdu Enlilovu již nechci položit své nohy.
Sestoupím na moře širé, *)
s Eou, svým pánem, bydliti budu.“
Uta-napištim se měl tedy vymluvit, že jako Enkiho stou¬penec již nemůže déle prodlévat v Mezopotámii a že si po¬staví loď, na níž odpluje do Dolního světa (podle našich zjiš¬tění do jižní Afriky), kde bude bydlet se svým pánem Eou/ Enkim. Z následujících veršů lze usuzovat, že oblast právě sužovalo veliké sucho nebo hladomor; Uta-napištim měl (na Enkiho radu) ujistit obyvatele města, že když ho Enlil uvi¬dí odplouvat, „on vám hojnost dá dštít… bohatou úrodu daruje vám“. Takovou omluvu obyvatelé města pochopili a přijali za svou.
Oklamané lidi z města tedy ani nenapadlo zpochybňovat stavbu archy, naopak – všichni přiložili ruku k dílu. Uta-napištim pro ně denně porážel býky a zabíjel ovce, naléval jim „mošt, sezamové víno, olej a bílé víno“ a pobízel je k rychlejší práci. Zapojil do ní dokonce i děti, které nosily asfalt na vysmolení lodi.
Sedmého dne „při západu slunce loď byla hotova. Obtížné bylo ji na vodu spustit. Prkny ji podložit musili shora i zdola, až do dvou třetin se na vodě [Eufratu] octla“.
Uta-napištim poté uvedl na loď celou rodinu a všechny příbuzné a naložil na ni „vše, co jsem měl z živého sémě“, jakož i „zvěř stepní a drobná zvířata stepní“. Opět zde nalézáme naprostou sho¬du s biblickou verzí – včetně sedmi dnů stavby. Uta-napiš¬tim však zajde dál než Noe a potají propašuje na loď všechny řemeslníky, kteří mu pomáhali při stavbě lodi.
On sám měl však na loď vstoupit až na určený signál, na jisté znamení, jež mu popsal Enki. Lhůtu mu měl určit Ša-maš, bůh ohnivých raket. Enkiho příkaz zněl takto:
Až Šamaš za soumraku hřmění nařídí
*) V originálu „do Apsú“. Pozn. překl.

a déšť výbuchů sešle, *)
do lodi vstup a utěsni za sebou dveře!
O spojitosti mezi tímto zřejmým Šamašovým odpálením kosmické rakety a vhodným okamžikem pro Uta-napištimův nástup do lodi se můžeme pouze dohadovat. Ale urče¬ná doba nakonec nastala: raketa „zahřměla za soumraku“, snesl se „déšť výbuchů“. Uta-napištim „vstoupil do lodi a utěsnil za sebou dvéře“, a „lodivodu Puzur-Amurru svůj odevzdal palác i s jeho jměním“.
Bouře vypukla, „jakmile zazářil první třpyt jitra“. Za¬blesklo se, zahřmělo, „ze základu nebes vystouplo černé mračno“. Bouře rozmetala domy, vytrhla stavidla, zbořila hráze; „veškeren jas v temnotu se mění. Širá země jak hr¬nec se roztříštila“.
Po šest dní a sedm nocí běsnila „jižní bouře“ a foukal již¬ní vítr:
Dul prudce a zkázu přivodil zemi.
Jak bitevní vřava napadal lidi…
A když sedmý nadešel den,
ustala jižní bouře, potopa i boj,
jenž jako rodička kol sebe tloukl.
Uklidnilo se moře, utišilo, bouře i potopa ustaly.
Na moře jsem pohlédl, všude zavládlo ticho
a všechno lidstvo se v bahno proměnilo.
Stalo se, jak si přáli Enlil a shromáždění bohů. O Enkiho spiknutí však neměli ani tušení; nevěděli tedy, že někde na rozbouřených vlnách pluje loď a na ní jsou muži, ženy, děti a všichni ostatní živí tvorové.
Když bylo po bouři, Uta-napištim „poklop otevřel a na mou tvář dopadlo světlo“. Rozhlédl se kolem: „Jak plochá střecha se prostíral močál.“ Sklonil hlavu a rozplakal se; „po mé tváři kanuly slzy“. Na obzoru moře vyhlížel břehy, ale marně. Pak se vynořil ostrov:

*) Toto je překlad autorovy anglické verze; v českém překladu znějí příslušné verše trochu jinak: „Lhůtu mi určil bůh Šamaš: ,Až zrána ko¬láče, večer déšť pšenice sešlu, do lodi vstup a utěsni za sebou dveře!'„. Pozn. překl.
U hory Spásy přistála loď.
Hora Nisir držela loď a zakolísat jí nedala.
Šest dní pozoroval Uta-napištim opadávající vody z ne¬hybné lodi, jež uvízla na hoře Spásy – tedy na biblických vrcholech Araratu. Pak, stejně jako Noe, vyslal holubici, aby našla pevninu, ale vrátila se. Poté „vylétla vlaštovka a vrátila se, neb vidět nebylo pevného místa“. Nakonec vzlétl krkavec*) a už se nevrátil, protože nalezl „pevné místo“. Uta-napištim vypustil všechny ptáky a vyvedl všechnu zvěř, která s ním byla na lodi, a nakonec vystoupil sám. Postavil oltář a „úlitbu vykonal“ – stejně jako Noe.
Na tomto místě však opět vyvstává rozdíl mezi mono¬teistickým a polyteistickým pojetím příběhu: když nabídl zápalnou oběť Noe, „ucítil Hospodin libou vůni“; když tu¬též oběť vykonal Uta-napištim, „čichali bozi vůni, čichali bozi vůni libou. Bozi jak mouchy kol obětníka se shromáž¬dili“.
Podle Knihy Genesis to byl Hospodin, kdo se zařekl, že již nikdy nevztáhne ruku na lidstvo. Podle verze babylon¬ské tak učinila „vznešená paní bohů“: „...v paměti budu mít tyto dny a navěky je nezapomenu!“
To však nebyl nejožehavější problém. Jakmile se totiž na scéně objevil Enlil, neměl ani pomyšlení na jídlo a doslova zuřil: „Což vyváz někdo životem? Ni jeden člověk neměl tu zkázu přežít!“
Jeho syn a následník Ninurta ukázal podezíravým prs¬tem na Enkiho: „Kdo dovede něco stvořit kromě Ey? Jen Ea zná všechny věci.“ Enki obvinění vůbec nepopírá a pronese ohnivou obhajobu, za kterou by se nemusel stydět ani nej¬výřečnější advokát: nejdříve pochválí Enlilovu nekonečnou moudrost, vysloví pochybnost, jak by mohl Enlil seslat poto¬pu „bez uvážení“, a nakonec mistrně smíchá popření viny s doznáním: „Já jsem to nebyl, jenž vyzradil tajemství vel¬kých bohů. Jen přemoudrému jsem dal sen uzřít, tak se on dozvěděl tajemství bohů.“ A jestliže byl tento smrtelník tak moudrý a přišel na to tajemství sám, Enki navrhuje Enlilovi a dalším bohům, aby jeho schopností nějak využili: „Teď však vy pomozte svou radou!“
*) V českém překladu havran. Pozn. překl.

Úmysl zničit lidstvo potopou byl tedy podle eposu o Gilgamešovi oním „tajemstvím bohů“, jež Uta-napištim pro¬zradil Gilgamešovi. Nakonec mu vylíčil i poslední událost: když se Enlil nakonec nechal obměkčit Enkiho přesvědči¬vými argumenty, vstoupil do lodi:
Chopil mne za ruce a vyved mne ven.
Vyved i ženu mou, pokleknout jí dal po mém boku,
dotkl se našeho čela a stoje mezi námi požehnal nám:
„Až dosud Uta-napištim jen člověkem byl,
nyní Uta-napištim a jeho žena ať podobni jsou nám
bohům,
ať daleko při ústí řek teď Uta-napištim bydlí!“
Závěrem sdělí Uta-napištim Gilgamešovi, že poté co ho odvedli a „daleko při ústí řek usadili“, Anu a Enlil ho obda¬řili životem věčným a pozvedli jej tak mezi bohy.
Ale co se stalo s lidstvem obecně? Biblický příběh končí ujištěním, že Hospodin lidem požehnal a vybídl je, aby se „plodili a množili“. Mezopotamská verze potopy také končí verši, v nichž se mluví o rozmnožování lidstva. Zčásti po¬škozené texty mluví o založení jakýchsi lidských „tříd“:
Navíc ať třetí skupina je lidí,
kromě žen, jež rodí a nerodí.
Nechť mezi lidmi bývá Hubitelka!
Nechť děcko malé vyrve
z klína matčina!
Byly zřejmě vydány i nové „směrnice“ pro pohlavní styk:
Pravidla pro lidské plémě:
Nechť muž… k mladé panně…
Nechť mladá panna…
Mladý muž k mladé panně…
Když… lože bude přichystáno,
nechť ulehnou spolu žena a muž!
Enlil byl přelstěn a vyšachován ze hry. Lidstvo bylo za¬chráněno a bylo mu povoleno rozmnožovat se. Bohové ote¬vřeli Zemi lidem.

14

KDYŽ ZE ZEMĚ PRCHALI BOHOVÉ
CO VLASTNĚ ZPŮSOBILO ONU POTOPU, jejíž rozbouře¬né vody zaplavily svět?
Někteří se domnívají, že šlo o mimořádně ničivou povo¬deň každoročně zaplavující roviny mezi Eufratem a Tigridem. Vzedmuté vody odnesly úrodu z polí, odnesly města, lidi i zvířata; pověrčiví lidé, jež v události spatřovali trest bohů, si začali z generace na generaci předávat legendu o potopě.
V knize Excavations at Ur vypráví sir Leonard Woolley, jak v roce 1929, když se výkopové práce na královském hřbi¬tově v Uru chýlily ke konci, vyhloubili kopáči v nedalekém pahorku malou jámu. Když odkryli hromady sutin a střepin nádob, narazili asi v metrové hloubce na vrstvu uschlé¬ho bahna – obvykle hlíny signalizující místo, kde kdysi za¬čala civilizace. Ale cožpak mohla tisíciletí městského živo¬ta zanechat pouhý metr archeologických vrstev? Sir Leo¬nard nařídil dělníkům, aby kopali dál. Prokopali se do hloub¬ky dalšího metru, pak dalšího půldruhého metru. Pořád vynášeli „panenskou půdu“ – hlínu bez nejmenších stop lidského osídlení. Ale když odkryli téměř čtyři metry náno¬sů uschlého bahna, narazili na vrstvu s úlomky zelené ke¬ramiky a s pazourkovými nástroji. Pod čtyřmetrovým ná¬nosem bahna byla pohřbena nějaká mnohem starší civi¬lizace.
Sir Leonard slezl do jámy a prohlížel si nálezy. Přivolal pomocníky a zeptal se jich na jejich mínění. Ani jeden však nevyslovil věrohodnou teorii. Poté manželka sira Leonarda ledabyle prohodila: „Ale ovšemže, vždyť je to potopa!“
Další výpravy archeologů v Mezopotámii však tuto ohrom¬nou intuici zpochybnily. Vrstva bláta beze stop osídlení skutečně svědčila o záplavě; avšak zatímco nánosy v Uru a El Obejdu svědčily o povodni někdy mezi lety 3500 a 4000 př. Kr, stáří obdobného nánosu odkrytého v Kiši bylo odhadováno na dobu kolem r. 2800 př. Kr. Stejného data (2800 př. Kr.) byly i vrstvy uschlého bláta v Ereši a Šuruppaku, ve městě sumerského Noema. V Ninive nalezli ar¬cheologové ve dvacetimetrové hloubce až třináct střídavých vrstev bláta a říčního písku pocházejících z období 4000 až 3000 př. Kr.
Většina učenců se proto domnívá, že Woolley objevil sto¬py různých místních povodní – častého úkazu v Mezopotámii, kde se po průtrži mračen obě velké řeky vylijí z břehů a nezřídka mění své koryto. Vědci usoudili, že všechny ty rozmanité vrstvy bahna nepocházejí z jediné všeničící po¬hromy, z oné monumentální prehistorické události, jakou potopa musela být.
Starý zákon je mistrovským dílem literární stručnosti a přesnosti. Pečlivě volená slova sdělují přesný význam; ver¬še jsou věcné, jejich pořadí účelné; nejsou delší, než je ne¬zbytně nutné. Je pozoruhodné, že celý příběh od stvoření až po vyhnání Adama a Evy z ráje je převyprávěn v osm¬desáti verších. Na úplný výčet Adamova rodopisu stačí pa¬desát osm veršů, přestože odděleně zaznamenává Kaina a jeho rodokmen a Šéta, Enóše a jejich rodopis. Zato však příběh o potopě zabral celých osmdesát sedm veršů. Šlo roz¬hodně o „stěžejní příběh“, bez ohledu na slohovou formu. Nebyla to místní událost, nýbrž katastrofa postihující ce¬lou Zemi a celé lidstvo. Mezopotamské texty jasně uvádějí, že byly zasaženy „čtyři kouty země“.
Byl to tedy klíčový bod zvratu v prehistorii Mezopotámie. Vše se začalo dělit na události, města a lidi před poto¬pou, a události, města a lidi po potopě. Byly popsány všech¬ny skutky bohů a království, jež sestoupilo z nebes před potopou, a průběh božích i lidských událostí, kdy sestoupilo království na zemi opět po potopě. Potopa se stala nejdůle¬žitějším časovým předělem.
O potopě se zmiňují nejen souborné královské listiny, nýbrž také písemnosti vztahující se k jednotlivým králům a jejich potomkům. Text o Ur-Ninurtovi například vzpomí¬ná na potopu jako na událost z pradávna:
Onoho dne, onoho dávného dne,
oné noci, oné dávné noci,
onoho roku, onoho dávného roku,
kdy došlo k potopě.
Asyrský král Aššurbanipal, patron věd, který v Ninive založil rozsáhlou knihovnu hliněných tabulek, se na jed¬nom pamětním nápisu vychloubal, že nalezl a uměl přečíst „kamenné nápisy z doby před potopou“. Akkadský text o jménech a jejich původu na vysvětlenou dodává, že uvádí jména „králů z doby po potopě“. Jeden z králů byl opěvován jako potomek „sémě zachovaného z doby před potopou“. Různé vědecké texty citovaly jako svůj zdroj „prastaré po¬věsti z doby před potopou“.
Ne, potopa nebyla pouhou místní událostí ani periodic¬kou záplavou. Podle všech zdrojů to byla pohroma nebýva¬lých rozměrů, jež otřásla celým světem – katastrofa, jakou člověk ani bohové nikdy předtím či potom nezažili.

V biblických i mezopotamských textech, jež jsme zatím prozkoumali, zůstává několik nedořešených hádanek. Co to bylo za strašný úděl, jenž postihl lidstvo a v důsledku něhož dostal Noe jméno „Odpočinutí“ v naději, že jeho na¬rození je předzvěstí konce všech útrap? Co to bylo za „ta¬jemství“, jež bohové přísahali dodržet a z jehož vyzrazení byl obviněn Enki? Proč byl start rakety ze Sipparu signá¬lem pro Uta-napištima, aby vstoupil do lodi a utěsnil za sebou dveře? Kde byli bohové, zatímco vody pokrývaly vr¬choly nejvyšších horstev? A proč měli takovou radost z pe¬čeného masa, jež jim jako úlitbu nabídl Noe/Uta-napištim?
Z odpovědí na tyto a další otázky nám postupně vyplyne, že potopa nebyla promyšleným trestem, jenž na lidstvo se¬slali bohové na své výlučné přání. Zjistíme, že ačkoliv byla potopa předvídatelnou událostí, nedalo se jí zabránit, šlo o přírodní pohromu, v níž sehráli bohové pouze pasivní, ni¬koliv aktivní roli. Ukážeme si také, že oním tajemstvím, na něž bohové přísahali, bylo spiknutí proti lidstvu – zatajit před smrtelníky zprávu o blížící se lavině vody, aby se moh¬li zachránit pouze nefilové a lidstvo zahynulo.
Převážnou část poznatků o potopě i událostech, jež jí před¬cházely, čerpáme z textu „Když bohové ještě byli lidmi“. V něm se hrdina potopy jmenuje Atrachasís. V příslušné pasáži eposu o Gilgamešovi nazval Enki Uta-napištima „přemoudrým“ – což v akkadštině zní atra-chasís.
Někteří badatelé se domnívali, že texty, v nichž je hrdi¬nou Atrachasís, tvoří části nějakého dřívějšího, sumerského příběhu o potopě. Časem však bylo objeveno dostatečné množství babylonských, asyrských, kanaánských, ba do¬konce i původních sumerských tabulek, jež umožnily zá¬sadní přepracování eposu o Atrachasísovi; na této mistrov¬ské práci mají zásluhu především W. G. Lambert a A. R. Miliard (Atra-Hasis: The Babylonian Story of the Flood).
Po úvodním popisu těžké práce Anunnaků, jejich vzpou¬ry a následného stvoření „primitivního dělníka“ epos vy¬práví, jak se člověk (jak známe již z biblické verze) začal plodit a rozmnožovat. Zanedlouho začalo lidstvo Enlila zne¬klidňovat:
...a rozšířily se obydlené kraje a rozmnožilo se lidstvo.
Země řvala jako býk
a jejím hlukem bůh byl rušen.
Enlil slyšel lidský povyk
a pravil velkým bohům:
„Povyk lidí je mi velmi nepříjemný,
v tom hluku se mi nedostává spánku.“
Enlil – opět jednou ztvárněn jako žalobce lidstva – poté nařídil trest. Možná bychom na tomto místě očekávali, že se dočteme o blížící se potopě, ale není tomu tak. Enlil se kupodivu o potopě ani o žádné podobné kalamitě nezmíní; místo toho nařídí, aby lidstvo postihly nemoce: „Rána mo¬rová ať je umlčí!“
Akkadské a asyrské verze eposu mluví o „závrati, zimni¬ci a horečce“, jakož i o „neduhu, bolesti, pohromě a moru“; jež postihly lidstvo i všechno zvířectvo v důsledku Enlilova volání po trestu. Jenže Enlilovi plán nevyšel. „Přemoudrý Atrachasís se shodou okolností těšil mimořádné přízni bo¬ha Enkiho. V některých verzích, v nichž vypráví příběh sám Atrachasís, tvrdí: „Já jsem Atrachasís; přebýval jsem v chrámu Ey, svého boha.“ Atrachasís ho snažně prosil, aby zmařil plány bratra Enlila:
Eo, pane, lidstvo jen sténá,
nemoc seslaná bohy zemi požírá.
Protože jste nás stvořili,
zadržte neduh, bolest, pohromu a mor!
Dokud se nenajde víc úlomků z tabulek, nedozvíme se, jak zněla Enkiho rada. O něčem prohlásil: „...nechť se v zemi zjeví“. Ať už to bylo cokoliv, zabralo to. Záhy si Enlil trpce postěžoval bohům, že „nezmenšil se počet lidí, je jich víc než dřív“.
Navrhl tedy, aby bylo lidstvo vyhubeno hladomorem: „Zbavte lidstvo obživy; ať rostlin je nedostatek, aby měli hlad!“ Mělo se tak stát pomocí přírodních sil – velkým su¬chem a nedostatečným zavlažováním:
Nechť bůh deště*) zadrží déšť
a dole nevystoupí z hlubin záplava!
Ať vítr duje a půdu vysuší!
Ať mračna houstnou,
však ani kapka nespadne!
Měla dokonce zmizet i potrava z moří: Enkimu bylo naří¬zeno, aby „zasunul závoru, přehradil moře“ a „střežil“ moř¬skou potravu před lidmi.
Velké sucho začalo záhy šířit zkázu.
Nahoře ustaly deště
a dole nevystoupila
z hlubin záplava.
Neplodné bylo lůno zemské
a bylina nevzešla z půdy…
Černozem zbělela
a širá step solí pokryta byla.
Hlad způsobil mezi lidmi velké utrpení a strádání. Život¬ní podmínky se neustále zhoršovaly. Mezopotamské texty mluví o šesti čím dál ničivějších ša-at-tam – což někteří pře¬kládají jako „roky“, ale
*) V českém překladu „Adad“. Pozn. překl.
doslova to znamená „období“; jak objasňuje asyrská verze, šlo o „rok Anův“:
Lidé se první ša-at-tam živili přestárlým zrnem,
druhý rok trpěli svrabem.
Třetí když nadešel ša-at-tam,
hlad změnil jejich tvář k nepoznání.
Obličej jejich vypadal jak sušený slad.
Na samé hranici smrti živořili.
Když nadešel ša-at-tam čtvrtý,
ve tváři byli bledí
a shrbeni se vlekli ulicemi.
Poklesla jejich široká ramena
a dlouhé nohy se podlamovaly.
Když uplynulo páté „období“, lidstvo začalo degenero¬vat. Matky se zamykaly před vlastními vyhladovělými dcerami. Dcery špehovaly matky, zda někde neukryly jíd¬lo.
Po šestém „období“ se rozmohl kanibalismus:
Šestý ša-at-tam dceřino tělo rodičům za pokrm sloužilo,
stravou jim bylo tělo vlastního syna.
...jeden dům požíral druhý.
Texty mluví o neustálých přímluvách Atrachasísových u boha Enkiho: „Do domu boha svého… vstupoval: ...každý den naříkal, ráno úlitby přinášel… vzýval jméno boha své¬ho“ a prosil Enkiho, aby zabránil hladomoru.
Enki se však patrně cítil vázán rozhodnutím ostatních bohů, neboť zpočátku nereagoval. Je docela možné, že opustil chrám a odplul do svých milovaných bažin, aby unikl věr¬nému uctívateli. Když lidé „na samé hranici smrti živořili“, Atrachasís „otočil lože své k řece“. Jeho úpěnlivé prosby však zůstávaly bez odpovědi.
Pohled na zbědované, rozpadající se lidstvo, na rodiče pojídající vlastní děti však nakonec vedl k nevyhnutelné¬mu: k další rozmíšce mezi Enkim a Enlilem. V sedmém „období“, kdy zbylí muži a ženy připomínali „mrtvolné pří¬zraky“, jim Enki vzkázal: „Přikažte poslům, aby rozhlásili mohutným hlasem do kraje: Neuctívejte bohy své a své bohyně nevzývejte!“ Lidstvo mělo odepřít bohům posluš¬nost!
Pod pláštíkem takového pozdvižení plánoval Enki kon¬krétnější akci. Texty jsou na těchto místech sice útržkovité, ale prozrazují, že svolal do svého chrámu tajné shromáždě¬ní „starších“. „Vstoupili… radili se v domě Enkiho.“ Nej¬dřív si Enki nad celou věcí umyl ruce: ujistil je, že byl od samého začátku proti takovému počínání ostatních bohů. Poté jim předložil plán, který nějak souvisel s jeho vládou nad světovými moři a Dolním světem.
Z útržkovitých veršů si lze domyslet podrobnosti jeho tajného plánu: „V noci… jakmile on…“, někdo měl v urče¬nou dobu přijít „k břehu řeky“, možná aby vyčkal Enkiho návratu z Dolního světa. Enki odtamtud „přivedl chrabré válečníky“ – snad také hrstku pozemšťanů, kteří pracovali v dolech. V dohodnutý okamžik zazněly povely: „Vpřed!… Na rozkaz…“
Přestože chybí několik řádků, z Enlilovy reakce se snad¬no dovtípíme, co se stalo: „Cloumal jím hněv.“ Svolal shro¬máždění bohů a vyslal svého ceremoniáře, aby Enkiho při¬vedl. Poté povstal a obvinil svého bratra, že zanedbal své povinnosti – že nehlídal dost ostražitě a lidem tajně dodá¬val potravu:
My všichni velcí Anunnakové
společně vládnout jsme se rozhodli.
Nařídil jsem, aby v ptáku nebeském
horní kraje Adad střežil;
aby Sín a Nergal střežili
střední kraje na zemi;
a závoru, mříž mořskou,
tys [Enki] měl raketami svými střežit.
Ale tys lidstvo zahrnul hojností! *)
Enlil obvinil bratra, že prolomil „závoru mořskou“. Ale Enki popřel, že se tak stalo s jeho souhlasem:
*) Tak zní angl. verze, dost odlišná od českého překladu týchž veršů: „My všichni Anunnakové společně vládnout jsme se rozhodli. Nahoře Anu a Adad střežili a já jsem hlídal dole na zemi. Ale kam ty jsi vstoupil, tam jařmo bylo odstraněno a dána svoboda. Tys lidstvo zahrnul hojností...“ Pozn. překl.
Závoru, mříž mořskou,
vskutku střežil jsem raketami svými.
(Ale) když… prchaly ode mne…
Hejno ryb nesmírné… zmizelo;
závoru zlomily…
strážce moře zahubily.*)
Tvrdil, že viníky chytil a potrestal, ale Enlila to neuspo¬kojilo. Žádal, aby Enki přestal „živit svůj lid“, aby jej „nezásoboval množstvím obilí“. Enkiho reakce všem vyrazila dech:
Bůh byl již zmožen tím sezením
i počal se smát shromážděným bohům.
Umíme si představit ten povyk: Enlil zuřil a s Enkim si vyměnili pár ostrých slov: „On v ruce urážku třímá!“ Když bylo shromáždění konečně přivoláno k pořádku, vzal si slo¬vo opět Enlil. Připomněl svým kolegům i podřízeným, že jejich rozhodnutí bylo jednomyslné. Shrnul události, jež vedly ke stvoření „primitivního dělníka“, a poukázal na to, kolikrát v minulosti již Enki „porušil pravidlo“.
Přesto však zdůraznil, že pořád tu ještě je šance způsobit zánik lidstva. V záloze měli „smrtící potopu“. Blížící se ka¬tastrofa se měla před lidstvem držet v tajnosti. Enlil vyzval členy shromáždění, aby se přísahou zavázali k mlčenlivos¬ti, ale zejména aby „zavázali přísahou vladaře Enkiho“:
Enlil otevřel ústa svá
a pravil shromážděným bohům, řka:
„Pojďte, my všichni budeme přísahat,
že přivodíme potopu!“
Nejprve přísahal Anu,
potom přísahal Enlil a synové jeho přísahali s ním.
Enki se zpočátku zdráhal: „Proč přísahou mne chcete zavázat?“ tázal se. „Což vztáhnout mám ruku na vlastní svůj lid?“
*) Tyto verše v českém překladu zcela chybějí. Pozn. překl.

Ale nakonec byl k přísaze donucen. Jeden z textů výslovně uvádí: „Anu, Enlil, Enki a Ninchursag, bozi nebe a země, přísahali.“
Kostky byly vrženy.

Jakou přísahou byl Enki vlastně zavázán? Rozhodl se, že si ji vyloží po svém: přísahal sice, že neprozradí tajem¬ství blížící se potopy lidem; ale proč by je nemohl sdělit stěně? Zavolal Atrachasíse do chrámu a poručil mu, aby si stoupl za zástěnu. Pak předstíral, že neoslovuje svého oddaného pozemšťana, nýbrž stěnu. „Stěno, slyš mne!“ pra¬vil:
Stěno z rákosu, všech mých slov dbej!
Všemi příbytky, všemi městy
bouře se přežene veliká.
Zkázu lidského plémě přivodí…
Tak zní konečný výrok,
slovo poslední shromáždění bohů,
jež vyřkli Anu, Enlil a Ninchursag.*)
(Tato lest vysvětluje Enkiho pozdější tvrzení, když bylo odhaleno přežití Noema/Uta-napištima, že vlastně přísahu neporušil – že „přemoudrý“ [atra-chasís] pozemšťan odha¬lil tajemství potopy zcela sám, když si správně vyložil všech¬na znamení.) Na pečetních válečcích zobrazujících tuto událost stojí sluha přidržující zástěnu, zatímco Ea – v podobě hada – odhaluje tajemství Atrachasísovi (obr. 160).
Enki poradil svému oddanému služebníkovi, aby posta¬vil vodní plavidlo. Atrachasís mu však odvětil: „Nikdy jsem nestavěl loď… Nakresli na zemi její obraz! Až si ho prohlédnu, zbuduji koráb!“ Enki mu poskytl podrobné sta¬vební pokyny, včetně rozměrů lodi. Pod vlivem biblických příběhů si onu „archu“ představujeme jako obrovskou loď s palubami a nástavbami.
Ale základ biblického výrazu teba tvoří slovo „ponořený“; nelze se tedy vyhnout závěru, že Enki nařídil svému Noemovi, aby postavil
*) Tyto verše, až na první, v českém překladu chybějí. Pozn. překl.
potopitelné plavidlo – ponork

Podle akkadského textu Enki vyzval Atrachasíse, aby postavil loď „zakrytou ze všech stran“ a hermeticky uza¬vřenou: „výstroj ať je pevná“. Neměly na ní být žádné palu¬by, žádné otvory, „ať Slunce nevidí dovnitř“. Měla to být loď „jak Apsú“ – sulili; stejný výraz v hebrejštině (soleleth) označuje ponorku.
„Nechť ta loď,“ pravil Enki, Je MA.GUR.GUR“ – „loď, jež se umí otáčet a převracet“. Jen taková loď mohla vskut¬ku odolat mohutným přívalům vod.
Verze o Atrachasísovi shodně s ostatními potvrzuje, že ačkoliv k pohromě mělo dojít už za sedm dní, lidé o ní ne¬měli zdání. Atrachasís se vymluvil, že „loď Apsú“ staví proto, aby se mohl odebrat do Enkiho příbytku a tak snad odvrátil Enlilův hněv. Takovou výmluvu všichni rádi přija¬li, neboť prožívali vskutku krušné časy. Noemův otec dou¬fal, že synovo narození přinese konec dlouhého období strá¬dání. Lidé se potýkali se suchem – již dlouho nespadla ani kapka a všude vládl nedostatek vody. Kdo by si byl jen ve snu pomyslel, že už zanedlouho všichni zahynou v příva¬lech rozzuřeného vodního živlu?
Ale nefilové, na rozdíl od lidí, rozuměli znamením. Pro ně nebyla potopa nenadálou pohromou; i když jí neuměli zabránit, rozpoznali, že se blíží. Jejich úklady na zničení lidstva závisely na pasivní, a nikoliv aktivní roli bohů. Oni potopu nezpůsobili; pouze se postarali o to, aby se o této hrozící pohromě nedozvěděli pozemšťané.
Nefilové, vědomi si blížící se katastrofy i jejího globální¬ho dopadu, podnikli příslušná opatření, aby si zachránili vlastní kůži. Jelikož se země měla záhy ocitnout pod vodou, mohli se zachránit útěkem jediným směrem: nahoru, do nebe. Když začala běsnit bouře, jež potopě předcházela, nefilové nastoupili do raketoplánu a setrvali na oběžné dráze kolem Země, dokud voda nezačala opadat.
Jak si ukážeme, v den, kdy nastala potopa, bozi ze Země uprchli.
Znamení, na něž měl Uta-napištim čekat a teprve poté nastoupit do archy a neprodyšně ji uzavřít, vypadalo takto:
Až Šamaš za soumraku hřmění nařídí
a déšť výbuchů sešle,
do lodi vstup a utěsni za sebou dveře!
Jak víme, Šamaš byl velitelem kosmodromu v Sipparu. Enki tedy nade vši pochybnost nařídil Uta-napištimovi, aby dával pozor, až spatří první známky startu rakety v Sippa¬ru. Šuruppak, kde Uta-napištim žil, ležel pouhých 18 beru (asi 180 kilometrů neboli 112 mil) jižně od Sipparu. Jelikož raketa měla odstartovat za soumraku, určitě mohl bez po¬tíží zahlédnout „déšť výbuchů“, způsobený startem.
Ačkoliv byli nefilové na potopu připraveni, očekávali její příchod s velikou bázní: „zděšení před Adadem až k nebi stoupá…“ Když nadešel okamžik startu, „tu sami bozi se potopy lekli a prchnuvše vystoupili až k Anovu nebi“. Podle asyrské verze eposu o Atrachasísovi uprchli bohové ze Země v rukub ilani („kočáru bohů“). „Anunnakové pochodně [tedy rakety] zvedli a jejich září zažehují zemi.“
Na oběžné dráze se před očima nefilů odvíjel výjev zká¬zy, jež na ně hluboce zapůsobil. Z eposu o Gilgamešovi se dozvídáme, jak nejenže „bratr nevidí již svého bratra“, ale ani „lidi z nebe poznati nelze“. Bohové, natěsnaní v raketě, vyhlíželi s napětím, co se děje na planetě, z níž právě uprch¬li:
Jako psi choulí se bozi,
jako psi na rampě leží.
Hlasitě volá Ištar,
naříká paní bohů, krásnohlasá:
„Kéž by se v bahno proměnil onen den,
že jsem já kázala zlo ve shromáždění bohů…“
Bozi Anunnakové naříkají s ní,
schouleni v pláči bohové sedí.
Strachem sevřeny byly jejich rty.
Ve stejném duchu se nesou příslušné pasáže eposu o Atra¬chasísovi. Bozi prchali a přitom pozorovali tu zkázu. Ale ani situace na jejich lodích nebyla příliš povzbudivá. Podle všeho byli rozděleni do několika raket; 3. tabulka eposu o Atrachasísovi popisuje podmínky na jedné z nich, kde se několik Anunnaků tísnilo s matkou bohyní:
Sedí Anunnakové, velicí bozi,
strádajíce žízní a hladem…
Naříkala Nintu,
touhou se spalovala.
A s ní po zemi plakali bozi.
Nářkem se zalykala,
až jako po víně žízeň pociťovala.
Kde ona usedla v nářku,
usedli s ní a jak ovečky
koryto naplnili.
Horečkou vyschlé jsou jejich rty,
hladem
se třesou.
Sama matka bohyně Ninchursag byla tou naprostou zká¬zou otřesena:
I uzřela to bohyně a zaplakala,
bohů porodní bába, moudrá Mami…
„Mouchám, jež nade mnou lítají,
se podobá potomstvo mé.“
Jak si mohla zachránit vlastní život, zatímco lidstvo, jež pomáhala stvořit, umíralo? Cožpak mohla opravdu opustit Zemi?
„Mám raději k nebesům vystoupit,
jako bych tu žila
v domě nepřítele?
Kam se poděl moudrý Anu,
jehož slovo poslouchali bozi, synové?“
Příkaz, jenž dostali nefilové, byl tedy jasný: opustit Zemi, „vystoupit k nebesům“. Bylo to v době, kdy byla Dvanáctá planeta nejblíže Zemi, uvnitř pásu planetek („nebesa“), což potvrzuje i Anova osobní účast na klíčových poradách těsně před potopou.
Enlil a Ninurta – které patrně doprovázela elita Anunnaků, tedy nippurská posádka –, byli v jedné raketě a ne¬pochybně měli v úmyslu spojit se s mateřskou lodí. Ale od¬hodlání ostatních bohů již nebylo tak pevné. Teprve nyní, když byli přinuceni opustit Zemi, si náhle uvědomili, jak jim celá planeta i její obyvatelé přirostli k srdci. V jedné raketě rozebírala Ninchursag se svou skupinou Anunnaků zásluhy Anových příkazů. V jiné úpěla Ištar: „Dávné dny se bohužel v bahno proměnily.“ Anunnakové, kteří byli v ra¬ketě, „naříkali s ní“.
Enki byl zřejmě v jiné raketě, neboť jinak by ostatním byl prozradil, že se mu podařilo zachránit sémě lidstva.
Nepochybně měl i další důvody k tomu, aby byl veselejší mysli, neboť důkazy svědčí o tom, že také plánoval setkání na Araratu.
Nejstarší verze naznačují, že archu odnesly k horskému masivu Araratu jednoduše přívalové vlny; „jižní bouře“ by vskutku poháněla loď na sever. Ale mezopotamské texty tvrdí, že Atrachasís/Uta-napištim si s sebou vzal „lodivoda Puzur-Amurriho“ („západník, který zná tajemství“). Mezopotamský Noe mu odevzdal „palác i s jeho jměním“, jakmi¬le vypukla bouře. K čemu jinému by mu byl zkušený navi¬gátor, když ne k dopravení archy na předem určené místo?
Jak jsme si již řekli, nefilové od samého počátku využí¬vali vrcholů Araratu jako orientačního bodu. Dalo se če¬kat, že coby nejvyšší štíty v té části světa se jako první vy¬noří z nedozírné hladiny vod, jakmile začne potopa ustu¬povat. Jelikož byl Enki natolik „moudrý, vševědoucí“, aby si to uvědomil, lze předpokládat, že přikázal svému služeb¬níkovi, aby plul na arše k Araratu, kde měl od samého za¬čátku v úmyslu setkat se s Uta-napištimem.
Béróssova verze potopy, jak ji zaznamenává Řek Abydénos, popisuje toto: „Kronos prozradil Sisithrovi, že patnác¬tého dne Daisia (druhého měsíce) dojde k potopě, a nařídil mu, aby v Sipparu, v městě Šamašově, ukryl všechny do¬stupné písemnosti. Sisithros splnil všechny příkazy, neod¬kladně odplul do Arménie, načež vše, co mu bůh sdělil, se přihodilo.“
Béróssos opakuje podrobnosti o vypuštění ptáků. Když bohové odvedli Sisithra (Sisithros je atra-chasís čteno po¬zpátku) do svého příbytku, vysvětlil ostatním lidem v arše, že jsou „v Arménii“, a poslal je zpátky (pěšky) do Babylonu. V této verzi nalézáme nejen návaznost na kosmodrom Sippar, ale také potvrzení, že Sisithros dostal příkaz „odplout neodkladně do Arménie“ – do země Araratu.
Jakmile tam Atrachasís přistál, zabil několik zvířat a opekl je na ohni. Není divu, že vyčerpaní a hladoví bozi „jak mouchy kol se shromáždili“. Náhle si uvědomili, že se neobejdou bez člověka, bez plodin, které vypěstuje, bez do¬bytka, který chová. „Když hrdina Enlil uviděl loď, vzplanul hněvem.“ Nakonec však převládla logika situace i Enkiho přesvědčivé argumenty; Enlil se udobřil se zbytkem lidstva a vzal Atrachasíse/Uta-napištima ve své lodi do věčného příbytku bohů.
K rychlému rozhodnutí udobřit se s lidstvem možná také přispělo postupující opadávání vod, vynořování se souše a obnova zeleně. Jak jsme si již řekli, nefilové si byli vědo¬mi blížící se pohromy; byla však pro ně natolik ojedinělou zkušeností, že měli strach, že se Země stane navždy neoby¬vatelnou. Když přistáli na Araratu, viděli, že tomu tak ne¬ní. Země byla nadále obyvatelná, a aby na ní mohli žít, po¬třebovali pomoc člověka.

Co to vlastně bylo za katastrofu – předvídatelnou, a pře¬ce neodvratitelnou? Důležitým klíčem k rozluštění hádan¬ky příběhu o potopě je poznání, že nešlo o jedinou, náhlou událost, nýbrž o vyvrcholení celého řetězce událostí.
Vodní pohromě předcházely neobvyklé morové rány, po¬stihující člověka i zvířectvo, a vážné sucho; podle mezopotamských zdrojů to trvalo sedm „období“ neboli sarů. Tako¬vé úkazy mohly způsobit pouze výrazné změny podnebí, podmíněné periodickým střídáním dob ledových a meziledových, jež v bezprostřední minulosti Země převládaly. Menší množství srážek, klesající hladiny moří i jezer a vysy¬chání podzemních vodních zdrojů byly znamením, že se blí¬ží doba ledová. Jelikož po potopě, která toto klima náhle ukončila, následovala sumerská civilizace a naše vlastní současné poledové období, muselo nutně jít o poslední ze série dob ledových.
Usuzujeme tedy, že události potopy souvisejí s poslední dobou ledovou a jejím katastrofálním koncem.
Hloubkovými vrty do arktických a antarktických ledov¬ců jsou vědci schopni změřit kyslík uvězněný v různých vrst¬vách a podle jeho množství určit, jaké podnebí převládalo na naší planetě před mnoha tisíciletími. Stejně tak lze tep¬lotu v dávné minulosti odhadovat i ze vzorků získaných ze dna moří, například v Mexickém zálivu, u nichž se měří hojnost či naopak zánik živočišných druhů. Na základě těch to poznatků jsou si dnes badatelé jisti, že poslední doba le¬dová začala asi před 75 000 lety, v rámci níž došlo zhruba před 40 000 lety k menšímu, přechodnému oteplení. Asi před 38 000 lety následovalo drsnější, studenější a sušší období. A pak, přibližně před 13 000 lety, doba ledová náhle skončila nástupem našeho současného, mírného podnebí.
Porovnáme-li biblické i sumerské údaje, zjistíme, že ona drsná, nelítostná doba, kdy byla „země prokletá Hospodi¬nem“, začala v době Noemova otce Lámecha. Jeho naděje, že narození Noema („odpočinutí“) přinese konec utrpení, se naplnila v nečekané podobě – katastrofickou potopou.
Mnozí učenci jsou přesvědčeni, že obdobu deseti předpo¬topních biblických patriarchů (od Adama po Noema) tvoří deset předpotopních panovníků ze sumerských královských listin. Tyto listiny neuvádějí u posledních dvou božské titu¬ly DIN.GIR či EN a pokládají Ziusudru/Uta-napištima a jeho otce Ubartutua za lidi. Tyto dvě postavy jsou obdobou Noe¬ma a jeho otce Lámecha; podle sumerských listin vládli tito dva panovníci do chvíle, kdy nastala potopa, celkem 64 800 let. Poslední doba ledová trvala 62 000 let, v období let 75 000-13 000 př. Kr. Jelikož útrapy nastaly již za vlády Ubartutua/Lámecha, zapadá období oněch 62 000 let doko¬nale do uvedených 64 800 let.
Podle eposu o Atrachasísovi trvaly navíc mimořádně drs¬né klimatické podmínky sedm sarů, čili 25 200 let. Vědci objevili důkazy o mimořádně drsném období mezi letopočty 38 000 až 13 000 – tedy v intervalu 25 000 let. I zde se vzájemně potvrzují mezopotamské záznamy a moderní vě¬decké objevy.
Naše úsilí rozluštit záhadu potopy se tedy soustřeďuje na změny podnebí na Zemi, zejména na náhlý konec doby ledové před asi 13 000 lety.
Co mohlo způsobit tak náhlou a tak výraznou změnu pod¬nebí?
Z bezpočtu nejrůznějších vědeckých teorií nás nejvíce zaujala hypotéza, kterou vyslovil dr. John T. Hollin z Maineské univerzity. Podle něj se antarktický ledovec občas uvolní, sklouzne do moře a vytvoří náhlou a obrovskou pří¬valovou vlnu.
Tato teorie, kterou přijali a rozpracovali další vědci, tvr¬dí, že tím, jak ledovec sílí a roste, pohlcuje stále víc tepla a pod sebou vytváří tlakem a třením rozbředlou, kluzkou vrstvu. Tato vrstva, sloužící jako mazadlo mezi tlustým le¬dovým příkrovem a pevnou zemí, dříve nebo později vede k tomu, že ledovec po ní sklouzne do oceánu.
Hollin vypočítal, že kdyby do jižních moří sklouzla byť jen půlka současného ledového příkrovu Antarktidy (jehož průměrná tloušťka činí téměř dva kilometry), následná pří¬livová vlna by zvedla hladinu světových moří asi o dvacet metrů a zaplavila by pobřežní města a nížiny.
Roku 1964 vyslovil A. T. Wilson z novozélandské Victorijské univerzity teorii, že doby ledové byly náhle ukončeny takovým pohybem ledovců nejen v Antarktidě, nýbrž i v Arktidě. Množství nashromážděných textů a fakt nás tedy opravňuje k závěru, že potopa byla výsledkem takové¬ho „sesuvu“ miliard tun ledu do antarktických vod, který náhle ukončil poslední dobu ledovou.
Tato nenadálá událost vyvolala obrovskou přílivovou vlnu, jež se z moří kolem Antarktidy rozlila směrem na sever, do Atlantského, Tichého a Indického oceánu. Prudká změna teploty musela nevyhnutelně způsobit silné bouře dopro¬vázené přívalovými dešti. Bouře a mraky, jež se pohybova¬ly rychleji než voda, zatemnily oblohu a byly předzvěstí povodně.
Právě takové úkazy popisují starověké texty.
Atrachasís, poslušen příkazu Enkiho, poslal ostatní na palubu archy, zatímco sám zůstal venku a čekal na zname¬ní, aby nastoupil a utěsnil loď. Přesto však neměl stání; o jeho duševním rozpoložení výstižně vypovídají verše: „Ale on chodil sem a tam, neusedl, nepřiklekl. Se srdcem zlome¬ným žlučí se zalykal.“ Ale pak:
...Měsíc se schoval…
Náhle den změnil svou tvář
a Adad zahřímal v mračnech…
Vichr se divoce zvedl…
...i začala potopa.
A síla její jak válka na lidstvo dolehla.
Již nevidí druh druha,
již se nepoznávají v té zkáze.
A potopa řve jako býk.
Jak orlí křik se nese jekot větrů.
Temnota zhoustla a slunce se skrylo.
Epos o Gilgamešovi upřesňuje, odkud se přihnala bouře; od jihu. Přílivové vlně, jež nejdříve vytrhla „stavidla Nergalova“ v podsvětí, vskutku předcházely mraky, vichr, déšť a temnota:
Jakmile zazářil první třpyt jitra,
ze základu nebes vystouplo černé mračno.
Bůh Adad v něm hřímal…
a veškeren jas v temnotu se mění…
Po celý den vál jižní vítr,
dul prudce a zkázu přivodil zemi…
Po šest dnů a sedm nocí
s potopou burácel vítr a jižní bouře srovnala zemi.
A když sedmý nadešel den,
ustala jižní bouře, potopa i boj.
Zmínky o „jižní bouři“ a „jižním větru“ jasně naznačují směr, odkud se „přes hory, země“ přihnala potopa s mraky a vichrem, oněmi „posly bouřky“, a zasáhla Mezopotámii. Bouře a záplavy vod z Antarktidy by se do Mezopotámie skutečně dostaly přes Indický oceán; nejdříve by pohltily horstva v Arábii a poté by se rozlily po nížině mezi Eu¬fratem a Tigridem. Z eposu o Gilgamešovi se dozvídáme, že těsně předtím, než vody pohltily lidi a obydlená území, byla vytržena „stavidla souše“ a přetekly nádrže: voda se převalila přes pobřežní hráze a ničila vše, co jí stálo v cestě.
Podle biblické verze potopy se nejdříve „provalily všech¬ny prameny obrovské propastné tůně“, a teprve poté „se otevřely nebeské propusti“. Nejdříve se tedy z ledového kru¬nýře vysvobodily vody „obrovské propastné tůně“ (vskutku výstižné označení nejjižnějších, zamrzlých antarktických moří); teprve poté se z oblohy spustil liják. Takovou představu o potopě opětovně potvrzují verše popisující konec potopy: nejdříve „byly ucpány prameny propastné tůně“, pak „byl zadržen lijavec z nebe“.
Po první mohutné záplavové vlně se vody moří vzdouvaly v dalších obrovských vlnách. Po 150 dnech začaly „ustu¬povat a opadávat“, až nakonec archa „spočinula“ mezi štíty Araratu. Vodní lavina, jež se přiřítila od jihu, se vrátila zpět do jižních moří.

Jak mohli nefilové předpovědět, kdy se z Antarktidy při¬žene potopa?
Jak víme, mezopotamské texty dávaly potopu i změny podnebí, jež jí předcházely, do souvislosti se sedmi „období¬mi, uplynutími, oběhy“ – nepochybně s periodickými oběhy Dvanácté planety v blízkosti Země. Víme, že dokonce i Mě¬síc umí vyvinout dostatečně velkou gravitační sílu, aby způ¬soboval příliv a odliv. Mezopotamské i biblické prameny shodně popisují, jak se země třásla, když ji míjel nebeský bůh. Nemohlo se tedy stát, že když nefilové zaznamenali změnu podnebí i vratkost antarktického ledovce, uvědomi¬li si, že příští, sedmý „oběh“ Dvanácté planety vyvolá hrozí¬cí katastrofu?
Takovou domněnku potvrzují starověké texty. Nejpozoruhodnější z nich sestává asi z třiceti řádků vyrytých drob¬ným klínovým písmem na obou stranách hliněné tabulky dlouhé asi dva centimetry. Byla nalezena v Aššuru, ale množství sumerských slov v akkadském textu svědčí nade vši pochybnost o sumerském původu. Dr. Erich Ebeling text prozkoumal a zjistil, že jde o hymnus odříkávaný v domě mrtvých, a tak jej zařadil do svého mistrovského díla (Tod und Leben) o smrti a zmrtvýchvstání ve starověké Mezopotámii.
Po podrobnějším zkoumání však přijdeme na to, že sklad¬ba „vzývá jména“ nebeského boha, Dvanácté planety. Roze¬bírá význam různých přívlastků a dává je do souvislosti s oběhem planety v místě bitvy s Tiámatou – tedy s úkazem, jenž způsobí potopu!
V úvodu textu se praví, že navzdory vší síle a velikosti je planeta („hrdina“) pouhou oběžnicí Slunce. Její nejsilnější „zbraní“ je potopa.
Zbraní jeho je potopa;
bůh, jehož zbraň smrt nese všem zkaženým.
Nejvyšší, nejvyšší, pomazaný…
Kdo jako Slunce zemi přechází,
Slunci, bohu svému, strach nahání.
Text vyvolává „první jméno“ planety – jež je bohužel ne¬čitelné – a popisuje její průchod kolem Jupiteru, směrem k místu bitvy s Tiámatou:
Jméno první:…
Ten, kdož náramek nebeský ukoval,
kdož dobyvatele rozčísl vedví, jeho útroby vylil.
Pán, který v době akiti
v místě bitvy s Tiámatou spočívá.
Dvanáctá planeta se blíží k Zemi; nyní se jmenuje ŠI-LIG.LU.DIG („mocný vůdce plesajících planet“). Je nejblí¬že Marsu: „Září boha (planety) Ana bůh (planeta) Lachmu (Mars) oděn jest.“ Poté vyvolá potopu na Zemi:
Toť jméno pána,
jenž od druhého měsíce do měsíce Addar
vody shromáždil.
Výklad obou jmen v textu nabízí pozoruhodné kalendář¬ní informace. Dvanáctá planeta minula Jupiter a přiblížila se k Zemi „v době akiti“, když začal mezopotamský Nový rok. V druhém měsíci byla nejblíže Marsu. Pak, „od druhé¬ho měsíce do měsíce Addar“, vyvolala na Zemi potopu.
To se dokonale shoduje s biblickými záznamy, podle nichž „se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně“ sedmnáctý den druhého měsíce. Archa spočinula na poho¬ří Araratu sedmý měsíc; vrcholky dalších hor se objevily „prvního dne desátého měsíce“; koncem dvanáctého měsíce potopa skončila, neboť „první den prvního měsíce“ odsunul Noe příklop archy.
V pasáži popisující druhou fázi potopy, kdy začaly vody
opadávat, se planeta v textu nazývá ŠUL.PA.KU.NE:
Hrdina, pán-dohlížitel,
vody svolává
a spravedlivé i zkažené očišťuje.
Na hoře se dvěma štíty
nechal… spočinout.
...ryby, řeku, řeku; potopa ustala.
V srdci hor, na stromě, pták spočinul.
Den, který… řekl.
I přes nečitelnost některých poškozených řádků jsou pa¬ralely s biblí a dalšími mezopotamskými texty o potopě zce¬la zřejmé. Vody ustoupily, archa „spočinula“ na hoře se dvě¬ma štíty; řeky začaly opět stékat z hor a odnášet vody zpět do oceánů; objevily se ryby. Útrapy skončily.
Dvanáctá planeta minula svou „křižovatku“. Přiblížila se k Zemi a začala se od ní vzdalovat, doprovázena svými měsíci:
Když vševědoucí vzkřikne: „Potopa!“ –
Toť bůh Néberu („planeta křižovatky“).
Toť hrdina, planeta čtyřhlavá.
Bůh, jehož zbraní je potopa bouřná,
se otočí;
na místě odpočinku svém spočine.
(Podle textu pak vzdalující se planeta opět zkřížila drá¬hu Saturnu v měsíci „Ululu“, tedy v šestém měsíci roku.)
Starý zákon se často zmiňuje o době, kdy Hospodin způ¬sobil, že povrch země pokryly vody propastné tůně. Devětadvacátý žalm popisuje, jakou moc má Hospodin nad „mocným vodstvem“:
Přiznejte Hospodinu, synové Boží,
přiznejte Hospodinu slávu a sílu…
Hospodinův hlas burácí nad vodami,
zahřímal Bůh slávy,
Hospodin nad mocným vodstvem.
Hospodinův hlas je plný moci,
Hospodinův hlas je plný důstojnosti.
Hospodinův hlas poráží cedry,
Hospodin poráží cedry libanonské.
Nutí poskakovat Libanon jak býčka,
Sirjón jako mládě jednorožce.
Hospodinův hlas křeše
plameny ohně.
Hospodinův hlas nutí poušť svíjet se v křeči…
Hospodin trůnil nad potopou,*)
Hospodin bude trůnit jako král navěky.
V úchvatném 77. žalmu – „Úpěnlivě volám k Bohu“ – si jeho autor připomíná zjevování a mizení Hospodinovo v dří¬vějších dobách:
Myslím na dny dávnověké,
na pradávná léta…
Skutky Hospodinovy si připomínám,
připomínám si onen tvůj div z dávnověku…
Bože, tvá cesta je svatá.
Který bůh je velký jako Bůh náš?…
Spatřily tě vody, Bože,
vody tě spatřily a svíjely se v křeči,
ba i tůně propastné se hnuly.
Z oblaků se lily proudy vod,
hrom duněl v mračnech,
rozletěly se tvé šípy.
Přivalilo se tvé hromobití,
*) Podle anglické verze doslova: „Hospodin potopě poručil: „Vrať se!'„ Pozn. překl.
nad světem se rozsvítily blesky,
země se pohybovala a třásla.
Tvá cesta šla mořem,
množstvím vod tvá stezka,
aniž bylo znát tvé stopy.
Žalm stý čtvrtý, opěvující skutky Hospodinovy, připomí¬ná dobu, kdy oceány zaplavily světadíly, a poté je Bůh při¬měl ustoupit:
Zemi jsi založil na pilířích,
aby se nehnula navěky a navždy.
Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem. *)
Nad horami stály vody;
pohrozils a na útěk se daly,
rozutekly se před tvým hromovým hlasem.
Když vystoupila horstva, klesly do údolí,
do míst, která jsi jim určil.
Mez, kterou jsi jim stanovil, už nepřekročí,
nepřikryjí znovu zemi.
Ještě jednoznačnější jsou slova proroka Ámose:
Běda těm, kdo touží po dni Hospodinově!
K čemu vám bude den Hospodinův?
Což není den Hospodinův tmou, a ne světlem,
temnotou bez jasu?…
(Hospodin) obrací šero smrti v jitro,
ale i den zatmívá nocí,
povolává mořské vody
a vylévaje na tvář země.
To byly tedy události, jež se udaly ve „dnech dávnově¬kých“. „Den Hospodinův“ byl dnem potopy.
*) Podle angl. verze „oceány jako šatem jsi ji [Zemi] přikryl“, čemuž se blíží Bible kralická: „Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl...“ Pozn. překl.

Jak jsme si již řekli, nefilové po přistání na Zemi spojovali první vlády v prvních městech se zodiakálními věky a jednotlivým souhvězdím dávali přídomky různých bohů spojovaných s příslušným věkem. Text, který objevil Ebeling, poskytoval kalendářní informace nejen lidem, nýbrž také nefilům. Podle něj došlo k potopě „ve věku souhvězdí Lva“:
Nejvyšší, nejvyšší, pomazaný,
Pán, jehož koruna zářící je plná děsu.
Nejvyšší planeta: ze sídla svého
na spoutanou dráhu planety rudé (Marsu) hledí.
Denně ve Lvu zažíhá se,
světlo jeho, královské moci zář, nad zemí se klene.
Nyní také snáze pochopíme tajuplný verš týkající se no¬voročních rituálů, podle něhož „vody propastné tůně odmě¬řovalo souhvězdí Lva“. Tyto výroky zasazují dobu potopy do konkrétního časového rámce, neboť i když astronomové dnes neumějí přesně určit, kam Sumerové umísťovali začá¬tek zodiakálních domů, následující časová tabulka jednot¬livých věků je považována za přesnou:
60 př. Kr. – 2100 po Kr. – věk Ryb
2220 př. Kr. – 60 př. Kr. – věk Berana
4380 př. Kr. – 2220 př. Kr. – věk Býka
6540 př. Kr. – 4380 př. Kr. – věk Blíženců
8700 př. Kr. – 6540 př. Kr. – věk Raka
10 860 př. Kr. – 8700 př. Kr. – věk Lva
Jestliže potopa postihla Zemi ve věku Lva, tedy někdy mezi lety 10 860 a 8700 př. Kr., potom datum potopy zapa¬dá přesně do našeho časového rámce: podle moderních vě¬deckých poznatků skončila poslední doba ledová na jižní polokouli asi před 12 až 13 tisíci lety a na severní polokouli o jeden až dva tisíce let později.
Naše závěry dokládá také zodiakální úkaz precese. V jed¬né z předešlých kapitol jsme dospěli k závěru, že nefilové přistáli na Zemi 432 000 let (čili 120 šarů) před potopou, ve věku Ryb. V měřítku precesního cyklu zahrnuje 432 000 let šestnáct plných cyklů neboli „velkých let“ a více než polovi¬nu dalšího „velkého roku“ do „věku“ souhvězdí Lva.
Nyní můžeme sestavit úplný harmonogram událostí ob¬sažených v našich objevech:
před lety UDÁLOST
445 000 Pod vedením Enkiho přilétají z Dvanácté pla¬nety na Zemi nefilové. V jižní Mezopotámii je vybudován Eridu – pozemská stanice I.
430 000 Začínají ustupovat velké ledovce; příznivé klima na Předním východě.
415 000 Enki se stěhuje dál do vnitrozemí, zakládá Larsu.
400 000 Na celé Zemi převládá mírné podnebí meziledového období. Na Zemi přilétá Enlil, zakládá Nippur jako kosmické řídící středisko. Enki otevírá námořní trasy do jižní Afriky, or¬ganizuje zlatokopecké výpravy.
360 000 Nefilové zakládají Bad-Tibiru jako metalurgic¬ké středisko tavení a zušlechťování rud. Je vybu¬dován kosmodrom Sippar a další města bohů.
300 000 Vzpoura Anunnaků. Enki a Ninchursag stvoří člověka – „primitivního dělníka“.
250 000 Rozmnožuje se nejstarší Homo sapiens, rozši¬řuje se na další světadíly.
200 000 Život na Zemi upadá během nové doby ledové.
100 000 Podnebí se začíná opět oteplovat. Synové bohů se žení s dcerami člověka.
77 000 Pod patronací Ninchursagy se v Šuruppaku ují¬má vlády Ubartutu/Lámech, člověk s božskými předky.
75 000 Začíná „prokletí země“ – další doba ledová. Lid¬stvo upadá a degeneruje.
49 000 Začíná vláda Ziusudry („Noema“), Enkiho „věr¬ného služebníka“.
38 000 Drsné klimatické období „sedmi období“ začíná decimovat lidstvo. V Evropě mizí člověk neandrtálský, přežívá pouze člověk cromagnonský usídlený na Předním východě. Enlil, rozčarován lidstvem, volá po jeho záhubě.
13 000 Nefilové vědí o hrozící přívalové vlně, kterou vyvolá blížící se Dvanáctá planeta, a přísahají, že nechají lidstvo zahynout.
Zemi zaplaví potopa, jež náhle ukončí dobu ledovou.

15

KRÁLOVSTVÍ NA ZEMI
POTOPA BYLA ZÁŽITKEM stejně traumatickým pro lid¬stvo jako pro „bohy“ – nefily.
Podle sumerských královských listin se zemí „přehnala potopa“ a ze dne na den zmařila úsilí 120 šarů. Jihoafrické doly, města v Mezopotámii, řídící středisko v Nippuru, kos¬modrom v Sipparu – to vše leželo pohřbeno pod tunami vody a nánosy bahna. Nefilové, vznášející se ve svém raketoplá¬nu nad zdevastovanou Zemí, netrpělivě čekali na okamžik, kdy začnou vody opadávat, aby mohli opět vstoupit na pev¬nou zemi.
Jak chtěli přežít, když byla zničena jejich města i vybavení a byla vyhlazena jejich pracovní síla – lidstvo?
Když vyděšení, vyčerpaní a hladoví nefilové konečně při¬stáli na štítech „hory Spásy“, nepochybně se jim ulevilo, když zjistili, že člověk ani dobytek nezahynuli beze zbytku. Do¬konce i Enlil, který zpočátku zuřil, že jsou jeho plány zma¬řeny, záhy změnil názor.
Ke změně názoru vedly bohy praktické pohnutky. Když si nefilové uvědomili vlastní nuzné podmínky, hodili veške¬ré výhrady k lidstvu za hlavu, vyhrnuli si rukávy a bez vá¬hání zasvětili člověka do umění pěstování plodin a chovu dobytka. Jelikož přežití nepochybně záviselo na tom, jak rychle se bude vyvíjet zemědělství a domestikace zvířat, jež by uživily nefily i rychle se rozmnožující lidstvo, nefilo¬vé při plnění tohoto úkolu využili vyspělých vědeckých po¬znatků.

Mnozí badatelé zkoumající počátky zemědělství dospěli k závěru, že lidstvo „objevilo“ zemědělství asi před 13 000 lety v důsledku teplejšího podnebí, jež na Zemi převládlo po poslední době ledové; bohužel se však neopírali o poznat¬ky, jež nabízely biblické a sumerské texty – vždyť souvis¬lost mezi počátky zemědělství a oteplením po potopě obje¬vila již bible, tedy dávno před moderními učenci:
Setba i žeň a chlad i žár,
léto i zima a den i noc
nikdy nepřestanou po všechny dny země.
Když Hospodin zasvětil Noema do tajů polních prací, „za¬čal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici“; stal se tak prvním zemědělcem po potopě, který se pustil do namáhavého a složitého úkolu pěstování plodin.
Sumerské texty připisují bohům také zásluhu na tom, že poučili lidstvo, jak si ochočit zvířata a chovat je.
Když se moderní badatelé vydali po stopách počátků ze¬mědělství, nalezli je na Předním východě – avšak nikoliv v úrodné a snadno obdělávatelné nížině a v údolích, nýbrž v pohořích, jež v půlkruhu obepínají roviny. Proč se první zemědělci vyhnuli nížině a soustředili setbu a sklizeň do obtížnějšího horského terénu?
Nabízí se jediná věrohodná odpověď: nízko položená úze¬mí byla totiž v době počátků zemědělství neobyvatelná; před 13 000 lety, těsně po potopě, nebyly nížiny ještě dostatečně vysušené. Uplynula celá tisíciletí, než nížiny a údolí vyschly natolik, aby do nich mohli lidé slézt z hor lemujících Mezopotámii a usadit se v nich. Právě to stojí i v Knize Genesis: teprve mnoho pokolení po potopě lidé „od východu“*) – z hornatých oblastí východně od Mezopotámie – „nalezli v zemi Šineáru [Sumeru] pláň a usadili se tam“.
Podle sumerských textů zasel Enlil obilí nejdříve „v kop¬covité krajině“, tedy v horách, nikoliv v nížině; půdu zúrod¬nil tím, že odvedl záplavové vody: „hory jako branami pře¬hradil“. Název této hornaté krajiny východně od Sumeru, E.LAM, znamenal „dům, kde klíčilo rostlinstvo“. Dva Enlilovi pomocníci, bohové Ninazu a Ninmada, rozšířili později pěstování obilí do nížiny, aby nakonec „Sumer, země, jež zrno neznala, zrno poznala“.

*) Podle ekumenického překladu „když táhli na východ“, dle Bible kralic¬ké stejně jako autor: „když se brali od východu“. Pozn. překl.
Vědci se sice shodují v názoru, že zemědělství začalo vy¬šlechtěním pšenice a ječmene z divoké pšenice dvouzrnky, nedovedou si však vysvětlit vysokou úroveň vyšlechtění nejranějších odrůd obilí (např. zrna nalezená v šanidárské jeskyni). V přírodě je zapotřebí tisíců generací genetického výběru, aby se dosáhlo byť skrovného stupně vyspělosti. A přece neumíme nalézt ani období, ani místo, kde k tomuto pozvolnému a velice zdlouhavému procesu mohlo dojít. Ta¬kový botanogenetický zázrak umíme vysvětlit pouze tehdy, připustíme-li, že k němu nedošlo přirozeným výběrem, ný¬brž umělým zásahem.
Ještě větší záhadou je špalda, druh pšenice s rozpadavým klasem. Je to produkt „neobvyklého smíchání botanic¬kých genů“, jenž nevznikl ani z jednoho genetického zdroje, ani mutací jediného zdroje, nýbrž nepochybně smícháním genů několika rostlin. A sporná je vlastně i celá teorie o tom, že si člověk během několika tisíc let ochočil divoká zvířata.
Moderní učenci neznají odpovědi na tyto záhady ani na obecnou otázku, proč se hornatý půlkruh na Předním vý¬chodě stal průběžným zdrojem stále nových odrůd obilnin, bylin, stromů, ovocných plodů, zeleniny i nových druhů do¬mestikovaných zvířat.
Sumerové však odpověď znali. Podle nich byla semena rostlin darem, jenž na zemi seslal Anu ze svého nebeského příbytku. Pšenice, ječmen a konopí byly seslány na Zemi z Dvanácté planety. Zemědělství a domestikace zvířat byly dary, jimiž lidstvo obdarovali Enlil a Enki.
Jak se zdá, v pozadí tří klíčových fází popotopní lidské civilizace stála nejen přítomnost nefilů, ale také periodické přibližování se Dvanácté planety k Zemi; k rozkvětu země¬dělství kolem roku 11 000 př. Kr., neolitické kultury kolem r. 7500 př. Kr. a civilizace kolem r. 3800 př. Kr. docházelo v intervalu 3 600 let.
Ukazuje se, že nefilové odevzdávali lidstvu vědomosti postupně, v odměřených dávkách, a to v intervalech odpo¬vídajících periodickým návratům Dvanácté planety do blíz¬kosti Země. Bylo to, jako by bohové museli pokaždé nejprve vykonat jakousi obhlídku přímo na místě, osobní konzulta¬ci možnou pouze v době, jež dovolovala přistání a starty mezi Zemí a Dvanáctou planetou, a teprve poté dali sou¬hlas k tomu, aby bylo lidstvo seznamováno s dalšími výdo¬bytky moderní civilizace.
Do dění těsně po potopě nám dává nahlédnout epos o Etanovi:
Velcí Anunnakové, určující osud,
usedli a radili se o pozemských záležitostech,
tvůrci čtyř světových stran.
Igigové jednomyslně určili lidem stavitele,
neustanovili však krále dávnému lidstvu.
Nefilové tedy usoudili, že mezi sebou a lidmi potřebují jakéhosi prostředníka. Rozhodli se, že oni budou hrát roli bohů – v akkadštině elu, tedy „vznešení“. Spojovacím člán¬kem mezi jimi coby vladaři a smrtelníky se mělo stát „krá¬lovství“ na zemi: nefilové jmenovali lidského panovníka, který měl zajišťovat lidské služby bohům a předávat lidem boží učení a zákony.
Epos popisuje situaci v dobách, kdy „nebyla uvázána čelenka ani tiára a žezlo nebylo vyloženo lazuritem, ne¬byly postaveny trůny“; všechny tyto královské znaky, spolu s pastýřskou holí, symbolem spravedlnosti, „ulože¬ny ležely před Anem v nebesích“. Když však bohové do¬spěli ke svému rozhodnutí, „v zemi bylo ustanoveno krá¬lovství“.
Sumerské i akkadské texty shodně vypovídají, že nefilo¬vé si podrželi „nadvládu“ nad všemi zeměmi a poručili lid¬stvu, aby znovu vystavělo předpotopní města přesně na místě, kde stávala, a podle původních plánů: „Nechť cihly všech měst na určená místa položeny jsou, nechť všechny spočívají na posvátných místech.“ První bylo znovu vybu¬dováno Eridu.
Nefilové poté pomohli lidem naplánovat a vybudovat prv¬ní královské město a požehnali mu. „Ať se město stane hníz¬dem, místem, kde lidstvo bude spočívat. Nechť jeho král pastýřem se stane.“
Podle sumerských písemností se prvním královským městem lidstva stal Kiš. „Když království sestoupilo z nebe, království bylo v Kiši.“ Sumerské královské listiny jsou bohužel poškozeny právě v místě, kde je zaznamenáno jmé¬no prvního lidského panovníka. Víme však, že započal dlou¬hou linii dynastií, jejichž královská sídla se přemísťovala z Kiše do Uruku, Uru, Avanu, Hamazi, Akšaku, Akkadu, a poté do Aššuru, Babylonu a novějších hlavních měst.
Stejně tak i biblický „soupis národů“ uvádí, že Nimrod – patriarcha království erešského, akkadského, babylonské¬ho a asyrského – pocházel z Kiše. Bible popisuje rozšiřová¬ní lidstva po potopě, jeho země a království rozčleněné do tří větví a pojmenované podle tří synů Noemových: byly to národy a země Šémovy, jež obývaly Mezopotámii a předovýchodní země; Chámovy, jež se usadily v Africe a v několi¬ka částech Arábie; a Jefetovy – Indoevropané v Malé Asii, Íránu, Indii a Evropě.
Tyto tři široké skupiny se nepochybně usadily v oněch třech „oblastech“, o jejichž osídlení rozhodli velcí Anunnakové. Každá byla přičleněna některému z nejvyšších bohů. Jednou z nich byl pochopitelně samotný Sumer – oblast semitských národů a kolébka první vyspělé civilizace.
Zbylé dvě oblasti se staly sídlem vzkvétajících civilizací. Kolem r. 3200 př. Kr., tedy asi pět set let po rozmachu sumer¬ské civilizace, se státnost, království a civilizace objevily v údolí Nilu, kde časem vznikla velkolepá civilizace egyptská.
O první významné indoevropské civilizaci nebylo až do¬nedávna nic známo; dnes však již víme, že i v údolí Indu existovala ve starověku vyspělá civilizace s velkými městy, rozvinutým zemědělstvím a čilým obchodem. Badatelé od¬hadují, že vznikla asi o tisíc let později než civilizace sumerská (obr. 161).
Starověké texty i archeologické důkazy svědčí o těsných kulturních i hospodářských svazcích mezi těmito dvěma civilizacemi z říčních údolí a civilizací starší, sumerskou. Přímé i nepřímé důkazy navíc přesvědčily většinu badate¬lů, že civilizace z údolí Nilu a Indu byly nejenže provázány s dřívější civilizací mezopotamskou, nýbrž že jsou jejími přímými plody.
Zjistilo se, že pyramidy – nejimpozantnější egyptské pa¬mátky – jsou pod kamennou „skořápkou“ napodobeninami mezopotamských zikkuratů; je velice pravděpodobné, že geniální architekt, který velké pyramidy navrhl a dohlížel na jejich stavbu, byl nějaký Sumer uctívaný jako bůh (obr. 162).
Původně nazývali Egypťané svou vlast „vyvýšenou zemí“ a podle jejich legend „veliký bůh, jenž přišel v dávných do¬bách“ nalezl jejich zemi zaplavenou a pokrytou nánosy bah¬na; tak vypadalo nízko položené nilské údolí po potopě. Ve¬liký bůh se pustil do náročného díla kultivace a vysoušení půdy, a doslova tak „vyzdvihl“ Egypt zpod vod. Tímto bo¬hem, jak lze dokázat, nebyl nikdo jiný než Enki, hlavní in¬ženýr nefilů.

Naše poznatky o civilizaci z údolí Indu jsou zatím sporé; víme však, že i oni uctívali dvanáctku jako nejvyšší božské číslo, že znázorňovali své bohy jako lidské bytosti s rohatou přilbou a že uctívali znak kříže – znamení Dvanácté plane¬ty (obr. 163, 164).
Jestliže byly tyto dvě civilizace sumerského původu, proč se jejich písemné jazyky liší? Je však vědecky dokázáno, že jejich jazyky mají stejný základ. Na tom se odborníci shodli již v roce 1852, kdy reverend Charles Foster (The One Primeval Language) názorně předvedl, že všechny tehdy roz¬luštěné starověké jazyky, včetně staré čínštiny a dalších jazyků Dálného východu, pocházejí z jediného prazdroje – sumerského.
Podobné obrázkové znaky měly nejen podobný význam, což mohla být logická náhoda, nýbrž také několik stejných významů, a dokonce i stejný fonetický zvuk, což svědčí o společném původu. Vědci nedávno prokázali, že nejstarší egyptské záznamy byly psány jazykem, jenž vykazoval známky předešlého písemného vývoje; jediným místem, kde písemná forma jazyka prošla předešlým vývojem, byl Su¬mer.
Takže máme zde jediný písemný jazyk, jenž se z nějaké¬ho důvodu rozrůznil do tří větví: mezopotamské, egyptsko-hamitské a indoevropské. K takovému rozrůznění mohlo dojít přirozenou cestou, způsobenou časovým faktorem, vzdáleností a zeměpisným rozdělením. Sumerské texty však tvrdí, že se tak stalo v důsledku promyšleného rozhodnutí bohů, jehož iniciátorem byl opět Enlil. Obdobou sumerských písemností na toto téma je i známý biblický příběh o baby¬lonské věži, v němž se dozvídáme, že zpočátku „byla země jednotná v řeči i v činech“. Ale když se lidé usadili v Sume¬ru, naučili se vypalovat cihly, postavili města a vysoké věže (zikkuraty), pojali úmysl zhotovit si šem a odpalovací věž. Proto „Hospodin zmátl řeč veškeré země“.
Vysvobození Egypta zpod blátivých vod, jazykové dů¬kazy, jakož i sumerské a biblické texty dokládají náš závěr, že obě satelitní civilizace nevznikly náhodou, nýbrž že se tak stalo na základě důkladného zvážení a rozhodnutí nefilů.
Nefilové, kteří se zřejmě obávali lidského plemene sjedno¬ceného kulturně i hospodářsky, začali uplatňovat politiku v duchu hesla „rozděluj a panuj“. Neboť zatímco lidstvo do¬sáhlo kulturní úrovně, jež mu umožňovala létat – poté by již „bylo pro ně možné vše, co si usmyslí“ – nefilové upadali. Kolem r. 3000 př. Kr. začali vnuci a pravnuci, nemluvě o lidech božského původu, vytlačovat a utiskovat velké dávné bohy.

Velká řevnivost mezi Enlilem a Enkim se přenesla i na jejich syny; vypukly nelítostné boje o nadvládu, jež mezi sebou sváděli Enlilovi synové, jak jsme si ukázali v přede¬šlých kapitolách, i synové Enkiho. Jak je v lidských ději¬nách odnepaměti zvykem, panovníci se pokoušeli udržet mír mezi svými potomky tím, že rozdělovali půdu mezi dědice. Alespoň v jednom známém příkladě vyslal Enlil jednoho syna (Iškura/Adada), aby se stal hlavním místním bohem v „zemi hor“.
Jak šel čas, z bohů se stávali vladaři; každý z nich žárlivě střežil území, průmyslové odvětví nebo profesi, nad nimiž mu byla svěřena vláda. Lidští králové byli prostředníky mezi bohy a rozrůstajícím se lidstvem. Tvrzení starověkých krá¬lů, že šli do války, dobývali území a podrobovali si vzdálené národy „na příkaz svého boha“, by se neměla chápat pouze obrazně. Text za textem dokládá, že tomu tak bylo doslova. Bohové si ve své pravomoci ponechávali řízení zahraničních záležitostí, neboť ty se týkaly dalších bohů v jiných oblas¬tech. Měli tudíž poslední slovo v otázkách války či míru.
S růstem počtu obyvatel, s přibývajícími osadami, městy a státy bylo čím dál nutnější nalézt způsob, jak lidem připo¬mínat, kdo je jejich vladař neboli „vznešený pán“. Starý zákon odráží problém, jak přimět lidi, aby se drželi svého boha a „nesmilnili s jinými bohy“. Řešením bylo založení množství kultovních míst, v nichž se vystavily znaky či po¬dobizny těch „správných“ bohů.
Nastal věk pohanství.

Jak nás informují sumerské texty, po potopě vedli nefilo¬vé zdlouhavé porady o budoucím uspořádání bohů a člově¬ka na Zemi. Nakonec se dohodli, že „stvoří čtyři oblasti“. Tři z nich – Mezopotámii, údolí Nilu a údolí Indu – osídlil člověk.
Čtvrtá oblast byla „posvátná“; původní doslovný význam tohoto slova byl „zasvěcená, zakázaná“. Byla to „čistá země“, zasvěcená výlučně bohům, do níž se smělo vstoupit pouze na zvláštní povolení; nepovolané mohla stihnout rychlá smrt ze „strašlivých zbraní“, jež ovládali mocní strážcové. Tato země či oblast byla nazvána DIL.MUN (doslova „místo ra¬ket“). Bylo to zakázané místo, kde nefilové znovu vybudo¬vali svou kosmickou základnu, poté co základnu v Sipparu smetly vody potopy.
Velením území byl opět pověřen Utu/Šamaš, bůh ohni¬vých raket. Starověcí hrdinové jako Gilgameš se snažili dosáhnout této „země živých“, odkud by je šem neboli „orel“ dopravil do nebeského příbytku bohů. Připomeňme si pros¬bu, s níž se Gilgameš obrací na Šamaše:
Dovol, bych do země vstoupil a svůj šem tam vztyčil…
Při životě Ninsuny, mé rodné matky,
a mého svatého otce Lugalbandy…
Krok svůj, jenž do hor míří, do města nezamířím.
Starověké báje i písemné záznamy jsou důkazem neutu¬chající snahy člověka „dojít do země“, nalézt „rostlinu živo¬ta“ a dosáhnout věčnou blaženost mezi bohy nebe i země. Tato touha se jako červená nit táhne všemi náboženstvími, jejichž kořeny leží hluboko v Sumeru: naděje, že spravedli¬vost dodržovaná na zemi bude odměněna „posmrtným ži¬votem“ v nějakém nebeském božském příbytku.
Ale kde je tato nepostižitelná země spojující člověka s bo¬hem?
Na tuto otázku lze najít odpověď; existuje pro ni dost vodítek. Ale za ní se rýsují další otázky. Setkal se člověk od té doby s nefily? Co se stane, když se s nimi opět setká?
A jestliže byli nefilové oněmi „bohy“, kteří „stvořili“ člově¬ka na Zemi, stvořil nefily na Dvanácté planetě pouhý vývoj?

SEZNAM LITERATURY

I. Hlavní zdroje biblických textů
Genesis through Deuteronomy: The Five Books of Moses, nové vydání, revidoval Dr. M. Stern, Star Hebrew Book Company, nedatováno.
Nejnovější překlady a výklady založené na sumerských a akkadských nálezech: „Genesis" z The Anchor Bible, přel. E. A. Speiser, Garden City, N. Y., Doubleday & Co., 1964.
Pro „archaické" zabarvení: The Holý Bible, King James Version, Cleveland and New York: The World Publishing Co., nedatováno.
Pro ověření nedávných výkladů biblických veršů: The Torah, nový překlad Písma svatého dle masoretického tex¬tu, Jewish Publication Society of America, New York 1962; The New American Bible, přeložili členové Katolického bib¬lického sdružení Ameriky, P. J. Kennedy & Sons, New York 1970; a The New English Bible, pod vedením Anglikánské církve, Oxford University Press, Oxford; Cambridge Uni¬versity Press, Cambridge 1970.
Reference, srovnání a překladatelské pomůcky: Veteris Testamenti Concordantiae Hebraicae Atque Chaldaicae od Solomona Mandelkerna, Schocken Books, Inc., Jeruzalém 1962; Encyclopedic Dictionary of the Bible, překlad a úpra¬va díla A. van den Born a Katolické biblické sdružení Ameriky, McGraw-Hill Book Co., Inc., New York 1963; a Millon-Hatanach (hebrejsky), hebrejsko-aramejsky Jushua Steinberg, Izrael Publishing House Ltd., Tel Aviv 1961.
II. Hlavní zdroje textu o Předním východě
Bartoň, George A.: The Royal Inscriptions of Sumer and Akkad. 1929.
Borger, Riekele: Babylonisch-assyrische Lesestücke. 1963.
Budge, E. A. Wallis: The Gods of the Egyptians. 1904.
Budge, E. A. W. a King, L. W.: Annals of the Kings of Assyria. 1902.
Chiera, Edward: Sumerian Religious Texts. 1924.
Ebeling, E., Meissner, B. a Weidner, E. (eds.): Reallexikon der Assyrologie und Vorderasiatischen Archäologie. 1932 až 1957.
Ebeling, Erich: Enuma Elish: die siebente Tafel des akkadischen Weltschöpfungsliedes. 1939.
— Tod und Leben nach den Vorstellungen der Babylonier. 1931.
Falkenstein, Adam a W. von Soden: Sumerische und akkadische Hymnen und Gebete. 1953.
Falkenstein, Adam: Sumerische Götterlieder. 1959.
Fossey, Charles: La Magie syrienne. 1902.
Frankfort, Henri: Kingship and the Gods. 1948.
Gray, John: The Canaanites. 1964.
Gordon, Cyrus H.: „Canaanite Mythology" in Mythologie of the Ancient World. 1961.
Gressman, Hugo: The Development of the Idea of God in the Old Testament. 1926.
— Altorientalische Texte und Bilder zum Alten Testamen¬te. 1909.
Güterbock, Hans G.: „Hittite Mythology" in Mythologies of the Ancient World. 1961.
Heidel, Alexander: The Babylonian Genesis. 1969.
Hilprecht, Herman V. (ed.): Reports of the Babylonian Expedition: Cuneiform Texts. 1893–1914.
Jacobsen, Thorkild: „Mesopotamia" in The Intellectual Adventure of the Ancient Man. 1946.
Jastrow, Morris: Die Religion Babyloniens und Assyriens. 1905–12.
Jean, Charles-F.: La religion sumérienne. 1931.
Jensen, R: Texte zur assyrisch-babylonischen Religion. 1915.
— Die Kosmologie der Babylonier. 1890.
Jeremias, Alfred: The Old Testament in the Light of the Ancient Near East. 1911.
— Das Alter der babylonischen Astronomie. 1908.
— Handbuch der altorientalischen Geistkultur.
Jeremias, Alfred, Winckler, Hugo: Im Kampfe um den alten Orient.
King, Leonard W.: Babylonian Magie and Sorcery, being „The Prayers of the Lifting of the Hand“. 1896.
— The Assyrian Language, 1901.
— The Seven Tablets of Creation, 1902.
— Babylonian Religion and Mythology. 1899.
Kramer, Samuel N.: The Sumerians. 1963.
— (ed.): Mythologies of the Ancient World. 1961.
— History Begins in Sumer. 1959.
— Enmerkar and the Lord of Aratta. 1952.
— From the Tablets of Sumer. 1956.
— Sumerian Mythology. 1961.
Kugler, Franz Xaver: Sternkunde und Sterndienst in Baby¬lon. 1907–1913.
Lambert, W. G., Miliard, A. R.: Atra-Hasis, the Babylonian Story of the Flood. 1970.
Langdon, Stephen: Sumerian and Babylonian Psalms. 1909.
— Tammuz and Ishtar. 1914.
— (ed.): Oxford Editions of Cuneiform Text. 1923.
— „Semitic Mythology" in The Mythology of All Races. 1964.
— Enuma Elish: The Babylonian Epic of Creation. 1923.
— Babylonian Penitential Psalms. 1927.
— Die neu-babylonischen Königsinschriften. 1912.
Luckenbill, David D.: Ancient Records of Assyria and Babylonia. 1926–27.
Neugebauer, O.: Astronomical Cuneiform Texts. 1955.
Pinches, Theophilus G.: „Some Mathematical Tablets in the British Museum" in Hilprecht Anniversary Volume. 1909.
Pritchard, James B. (ed.): Ancient Near Eastern Texts Relating to the Old Testament. 1969.
Rawlinson, Henry C: The Cuneiform Inscriptions of Wes¬tern Asia. 1861–84.
Sayce, A. H.: The Religion of the Babylonians. 1888.
Smith, George: The Chaldean Account of Genesis. 1876.
Thomas, D. Winton (ed.): Documents from Old Testament Times. 1961.
Thompson, R. Campbell: The Reports of the Magicians and Astrologers of Nineveh and Babylon. 1900.
Thureau-Dangin, F.: Les Inscriptions de Sumer et Akkad. 1905.
— Die sumerischen und akkadischen Königsinschriften. 1907.
— Rituels accadiens. 1921.
Virolleaud, Charles: L´Astronomie chaldéenne. 1903–1908.
Weidner, Ernst R: Alter und Bedeutung der babylonischen Astronomie und Astrallehre. 1914.
— Handbuch der babylonischen Astronomie. 1915.
Witzel, P. Maurus: Tammuz-Liturgien und Verwandtes. 1935.
III. Studie a články na různá témata z následujících periodik:
Der Alte Orient (Lipsko)
American Journal of Archaeology (Concord, Mass.)
American Journal of Semitic Languages and Literatures (Chicago)
Annual of the American Schools of Oriental Research (New Haven)
Archiv f űr Keilschriftforschung (Berlín)
Archiv f űr Orientforschung (Berlín)
Assyrologische Bibliothek (Lipsko)
Assyrological Studies (Chicago)
Das Ausland (Berlín)
Babyloniaca (Paříž)
Beiträge zur Assyrologie und semitischen Sprachwissenschaft (Lipsko)
Berliner Beiträge zur Keilschriftforschung (Berlín)
Bibliotheca Orientalis (Leiden)
Bulletin of the American Schools of Oriental Research (Je¬ruzalém a Bagdád)
Deutsche Morgenländische Gesellschaft, Abhandlungen (Lipsko)
Harvard Semitic Series (Cambridge, Mass.)
Hebrew Union College Annual (Cincinnati)
Journal Asiatique (Paříž)
Journal of the American Oriental Society (New Haven)
Journal of Biblical Literature and Exegesis (Middletown)
Journal of Cuneiform Studies (New Haven)
Journal of Near Eastern Studies (Chicago)
Journal of the Royal Asiatic Society (Londýn)
Journal of the Society of Oriental Research (Chicago)
Journal of Semitic Studies (Manchester)
Keilinschriftliche Bibliothek (Berlín)
Königliche Museen zu Berlin: Mitteilungen aus den Orien talischen Sammlungen (Berlín)
Leipziger semitische Studien (Lipsko)
Mitteilungen der Altorientalischen Gesellschaft (Lipsko)
Mitteilungen des Instituts für Orientforschung (Berlín)
Orientalia (Řím)
Orientalische Literaturzeitung (Berlín)
Orientální archiv (Praha)
Proceedings of the American Philosophical Society (Philadelphia)
Proceedings of the Society of Biblical Archaeology (Londýn)
Revue ďassyrologie et ďarchéologie orientale (Paříž)
Revue biblique (Paříž)
Sacra Scriptura Antiquitatibus Orientalibus Illustrata (Va¬tikán)
Studia Orientalia (Helsinki)
Transactions of the Society of Biblical Archaeology (Lon¬dýn)
Untersuchungen zur Assyrologie und vorderasiatischen Archäologie (Berlín)
Vorderasiatische Bibliothek (Lipsko)
Die Welt des Orients (Göttingen)
Wissenschaftliche Veröffentlichungen der deutschen Orient-Gesellschaft (Berlín)
Zeitschrift für Assyrologie und verwandte Gebiete (Lipsko)
Zeitschrift für die alttestamentliche Wissenschaft (Berlín.Gissen)
Zeitschrift der deutschen morgenländischen Gesellschaft (Lipsko)
Zeitschrift für Keilschriftforschung (Lipsko)

SEZNAM LITERATURY
POUŽITÉ PŘI PŘEKLADU

Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona, podle ekumenického vydání z roku 1985, Biblická společnost 1990
Bible Svatá aneb všecka Svatá písma Starého i Nového zá¬kona, podle posledního vydání kralického z roku 1613, Ekumenická rada církví v ČSR 1984
Bič, Miloš: Při řekách babylonských, Vyšehrad, Praha 1990
Encyklopedie bible, GEMINI, Bratislava 1992
Epos o Gilgamešovi, přeložil Lubor Matouš, Českosloven¬ský spisovatel, Praha 1976
Homér: Odysseova dobrodružství, Československý spisova¬tel, Praha 1968
Hruška, Blahoslav: Pod babylonskou věží, Práce, Praha 1987
Jordán, M.: Světové mýty, Volvox Globator, Praha 1997
Kerényi, Karl: Mytologie Reků, OIKOYMENH, Praha 1996
Klengelová-Brandtová, Evelyn: Starověký Babylon, Vyše¬hrad, Praha 1983
Kramer, S. N.: Historie začíná v Sumeru, SNKLU, Praha 1965
Kramer, S. N.: Mytologie starověku, Orbis, Praha 1977
Kronika lidstva, Fortuna Print, Bratislava 1992
Mýty staré Mezopotámie. Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách, Odeon, Praha 1977
Nářek nad zkázou města Uru, přeložil Lubor Matouš, Nový Orient, časopis ČSAV, Praha 1953
Prameny života. Obraz člověka a světa ve starých kultu¬rách, Vyšehrad, Praha 1982
Roaf, Michael: Svět staré Mezopotámie a starověkého Blíz¬kého východu, Knižní klub Balios, Praha 1998
Védské hymny, ze sanskrtu přeložil Oldřich Friš, Sympo¬sion, Praha 1948
Willis, Roy: Mytologie světa, Slovart, Praha 1997
Zamarovský, Vojtěch: Bohové a králové starého Egypta, Mladá fronta, Praha 1979
Zamarovský, Vojtěch: Gilgameš, Albatros, Praha 1983

OBSAH

Autorská poznámka 4
Prolog: Geneze 5
1 - Nekonečný začátek 8
2 - Náhlá civilizace 18
3 - Bohové nebes i země 55
4 - Sumer – země bohů 89
5 - Nefilové: lidé ohnivých raket 126
6 - Dvanáctá planeta 168
7 - Epos o stvoření 197
8 - Království nebeské 228
9 - Přistání na planetě Zemi 249
10 - Města bohů 273
11 - Vzpoura Annunaků 299
12 - Stvoření člověka 323
13 - Konec všeho tvorstva 348
14 - Když ze země prchali bohové 372
15 - Království na zemi 397

Seznam literatury 407

Seznam literatury použité při překladu 413

Rejstřík 415

LIFE BIBLES - ŽIVOTNÍ BIBLE

středa 2. února 2011

DVANÁCTÁ PLANETA - ZECHARIA SITCHIN