OVLIVŇOVÁNÍ REALITY VI.-VADIM ZELAND

Ovlivňování Reality - Díl VI:

Tvorba skutečnosti


Obsah

Reakce čtenářů 7
Vážení čtenáři! 11
O čem je tato kniha 14
Smrt programátora 21
Galerie zrcadel 36
Zkrocení kyvadla 42
Cizí záměr 48
Zkrátka transurfing 54
Doháněči slunce 58
Paradoxní situace 63
Dárky a komplimenty 70
Živá kuchyně 75
Trolejbus hledajících 94
Pán piva 103
Vraždění zvířat 109
Triumf absurdna 117
Bitva kyvadel 125
Prostor variant 129
Drzost bohů 138
Ostýchavost mágů 145
Jak vyrovnat realitu 151
Mlčení věčnosti 155
V moci snění 161
Koordinace optimismu 167
Očkování proti pověrčivosti 172
Zákonitost kontrastu 177
Cíl a právo 183
Kolotoč strážce 185
Slovník termínů 191
Události, fakta 205

Reakce čtenářů

„Byť se to zdá s podivem, transurfing opravdu funguje! To je úžasné! Začaly mě potkávat jisté události, jež nelze označit jinak než za zázraky. Nikdy bych ani nepomyslel, co všechno je možné!“
„Jsem zavalen dojmy! Cítím jakoby dětské nadšení, že začínám chápat věci, o nichž jsem se mohl dříve jen dohadovat.“
„Chci říct, že to funguje! Je to neuvěřitelné! Nepamatuji si, kdy jsem si byla tak jistá tím, že bude všechno tak, jak si budu přát. Vše bude zkrátka tak, jak má.“
„Spatřila jsem kolem sebe štěstí, které nyní každým dnem narůstá! Je to zvláštní, vždyť kolem muselo být vždy, to jen já jsem si ho prostě nevšímala.“
„Musím vám říci, že taková kniha mi celý život chyběla. Jako by přesně popisovala vzájemný vztah mezi mou duší a rozumem.“
„Prostupuje mnou pocit, že dokážu zdolat každou horu. Že je vše možné. Zažívám nepochopitelné pocity, ze všeho se raduji jako dítě. Nedostává se mi slov, abych vyjádřil, co cítím.“
„Nejprve se mi zdálo, že se realita někam posunula. A co se mi nestalo – ocitla jsem se v proudu energie vyzařované… slovy? Významem? Nedokážu to vysvětlit. A pak, jako by se nějaký tlak prodral na povrch, jindy by si člověk ničeho ani nevšiml.“
„Dostává se mi jakéhosi nereálného uspokojení. Kniha mě nevede přímo k jednání, ale jako bych dokázal zformulovat, co se doopravdy děje.“
„Všechny životní trable jsem náhle začal řešit snadno, vše se ukládá a zapadá na svá místa. Díky!“
„Nedostává se mi slov, abych popsal, v jakém stavu se nyní nacházím. Snad jen přibližně: ticho, klid, štěstí…“
„Předpokládám, že v tom je něco, z čeho mi rozum potichoučku plesá radostí.“
„Jsem tak nadšená! Nepamatuji si, co mi poslední dobou udělalo takovou radost! Transurfing mě vytáhl z bahna, z něhož jsem neviděla začátek ani konec!“
„Zblbnout, zblbnout a ještě jednou zblbnout!“
„Skutečně to funguje. Nic jiného není důležité.“
Zdroj: http://transurfing.Newmail.ru

Tato kniha nemá navzdory titulu nic společného s oblastí fantazie. Všední realita v ní ukazuje novou, neznámou tvář, a tak se stává mnohem úžasnější než jakákoli mystika. Přesvědčíte se, že realita vůbec není to, co jsme si pod tímto pojmem zvykli chápat.
Materiální vesmír má kupodivu svůj zrcadlový odraz – nehmatatelný a neviditelný, nicméně objektivně existující svět, jehož existence se projevuje v nevysvětlitelných jevech. Skvělé je to, že v bodu dotyku obou světů se realita stává ovlivnitelnou, a tedy řiditelnou.
Energie myšlenek se nevytrácí bez následků, nýbrž bezpochyby vykazuje určitý vliv na okolní svět. Jak ji však lze využívat? Proč se naše přání neplní, a naopak nejhorší očekávání se uskutečňují? Proč proslulé metody vizualizace toho, po čem toužíme, jednou fungují, kdežto jindy ne?
Jde o to, že tu chybí jeden článek, bez něhož se veškeré ezoterické praktiky mění ve zbytečnou ztrátu času. Tajemství zatím spočívá na povrchu a je tak nepochopitelně prosté, že v ně lze jen stěží uvěřit. Kniha nabízí odpověď na otázku, o jaký chybějící článek se jedná.
Jakmile získáte klíč k ovlivnitelné realitě, odhalíte svět, v němž se nemožné stává možným. Přestože vám spousta informací, které se dozvíte, bude připadat neobvyklá, pamatujte, že se nejedná o žádné výmysly, a naopak vše je skutečné.

Vážení čtenáři!


Tato kniha nemá navzdory titulu nic společného s oblastí fantazie. Každodenní realita v ní ukazuje novou, neznámou tvář, a tak svou pozoruhodností předčí jakoukoli mystiku. Přesvědčíte se, že realita vůbec není to, co jsme si pod tímto pojmem zvykli chápat.
Realita má při své mnohotvárnosti přesně stanovenou zrcadlovou symetrii. Duální povaha našeho světa se projevuje všude: máme levou i pravou stranu, vrch a spodek, duši a rozum, živé a mrtvé, černé a bílé, hmatatelné i iluzorní. Dualizmus se uplatňuje také jako příčina věčné opozice dvou směrů v nazírání světa – idealizmu a materializmu.
Jak se jeví náš svět: jako mechanický systém, nebo virtuální iluze? Pokud bychom hledali odpověď jen v jednom směru, nakupí se hromada protikladů a paradoxů. Takzvaná zlatá střední cesta také neexistuje, neboť je příliš nejasná. Kde lze v takovém případě hledat pravdu?
Řešení se vydáme pátrat poněkud neobvyklou cestou. Jako odpověď na všechny otázky typu co je realita: tohle, nebo ono? přijmeme jeden netriviální postulát: to i ono. Pravda neleží uprostřed, nýbrž právě na průsečíku hran mnohotvárné reality. Spolu s materiálním vesmírem existuje jeho zrcadlový odraz – nehmatatelný a neviditelný, ovšem stejně reálný svět, jehož existence se projevuje v podobě nevysvětlitelných jevů. V bodě dotyku obou světů se realita stává nejen pochopitelnou, ale co je zarážející, i ovladatelnou.
Člověku je však vlastní zabíhat do extrému, proto se v závislosti na nazírání světa snaží hledat řešení svých problémů buď v rámci materiální skutečnosti, nebo v oblasti metafyziky. Jenže ani první, ani druhý způsob mu nepřináší uspokojující výsledky. A tak zůstává v moci okolností, jeho život se děje a podobá se snění, které dotyčný vlastními silami nedokáže ovlivnit.
V této knize bude řeč o zásadně jiném druhu působení na okolní svět, a to o transurfingu. Jeho podstata spočívá v tom, že budeme-li věnovat pozornost oběma stranám duálního světa a držet se určitých pravidel, možná získáme přístup k ovládání chodu událostí. Realita pak přestane existovat jako něco vnějšího a nezávislého na člověku, jelikož ten získá schopnost podrobovat ji své vůli.
Určitě už jste slyšeli, že energie myšlenek se nevytrácí bez následků, nýbrž bezpochyby vykazuje určitý vliv na okolní skutečnost. Jak bychom však této energie mohli využít? Proč se naše přání neplní, kdežto nejhorší očekávání se naopak uskutečňují? Jak je možné, že známé metody vizualizace vytouženého v některých případech fungují, a jindy ne?
Jde o to, že tu chybí jeden článek, bez něhož se veškeré ezoterické praktiky mění ve zbytečnou ztrátu času. Přitom tajemství leží na povrchu a je tak nepochopitelně prosté, že mu lze jen stěží uvěřit. V knize najdete odpověď na otázku, co je onen chybějící článek zač. Jakmile obdržíte klíč k řiditelné realitě, odhalíte svět, v němž se nemožné stává možným.
Kniha vznikala jako výsledek korespondence se čtenáři, s těmi, kdo již transurfing vyzkoušeli na vlastní kůži. S nelíčeným úžasem vykládají o neuvěřitelných změnách, jež se jim v životě udály. Otravné problémy obvykle někam mizejí, dveře, které dříve vypadaly beznadějně zamčené, se otevírají, okolí k nim začíná z nepochopitelných důvodů chovat větší sympatie, realita doslova před očima mění svou tvář. To proto, že myšlenky se zcela neuvěřitelným způsobem ztělesňují ve skutečnosti.
Pokud bude tato publikace vaším prvním kontaktem s transurfingem, zřejmě v textu narazíte na neznámé pojmy, jejichž vysvětlení naleznete ve slovníku termínů. Podrobnější výklad principů ovlivňování reality obsahují knihy Transurfing neboli ovlivňování reality a Jablka padají do nebe. Navzdory tomu, že vám bude spousta věcí, které se dozvíte, připadat celkem podivná, pamatujte, že v tom nejsou žádné výmysly, vseje opravdové.

O čem je tato kniha

Jedním z nejobvyklejších a zároveň nejzáhadnějších fenoménů v lidském životě jsou sny. Spánkem stráví člověk třetinu života. Vše, co se s ním děje v tomto hraničním stavu, je dosud zahaleno rouškou tajemství. Vědecká zkoumání v této oblasti nic moc nevysvětlují. Filozofické interpretace se také pohybují z extrému do extrému. Jedni říkají, že sny jsou iluze, další tvrdí, že dokonce i náš život není nic jiného než pouhý sen. Kdo má pravdu?
Transurfing jakožto ezoterické učení přistupuje k dané otázce z jiného stanoviska. Skutečně rozum zobrazuje své sny? Na jednu stranu jsou události, které se dějí ve snu, virtuální, ovšem na druhou stranu sny vypadají tak reálně, že je člověk pokaždé vnímá jako skutečné. Je známo, že ve snu lze pozorovat výjevy, jež jako by nepatřily do našeho světa. Přitom je docela jasné, že v životě je v zásadě nemožné něco takového vůbec spatřit. Odkud se berou všechny nepředstavitelné obrázky a náměty, jestliže by měly sny být jen nějakou imitací reality, kterou vytvořil náš mozek?
Jistá hypotéza předpokládá, že mozek sám syntetizuje sny a ve spánku vnímá tyto obrazy jako za bdělého stavu. Opravdu to není víc než jen hypotéza. Dosud nikdo nedokázal, že by vše právě takto probíhalo. Model transurfingu nabízí zcela jinou interpretaci: podvědomí samo si nic nepředstavuje, nýbrž se přímo napojuje na prostor variant, který schraňuje veškeré informace. Prostor variant je informační struktura, v níž jsou obsaženy scénáře všech možných událostí. Počet variant je nekonečný, jako je nekonečné množství možných umístění bodu na síti souřadnic. Je tam zapsáno vše, co kdy bylo, je a bude.
Nespěchejte se skeptickými závěry. Pozorně se zadívejte na nějaký předmět, poté zavřete oči a zkuste si jej představit. Dokonce ani s mimořádnými schopnostmi vizualizace jej nedokážete vidět se zavřenýma očima stejně jako s otevřenýma. Obraz, který si uložil váš mozek, je jen jako fotografie velmi nízké kvality. Předpokládejme, že mozek tuto fotografii skladuje jako určitou sestavu skupiny neuronů. Pak je jasné, že k tomu, abyste si vybavili vše, co se vztahuje ke vzpomínkám s touto fotografií, nějaké neurony nepostačí, byť by jich byla pěkná hromada.
Kdyby měly být naše vzpomínky a sny reprodukcemi toho, co máme zapsáno v neuronech, kolik takových buněk bychom museli v hlavě mít? Transurfing toto protiřečení vysvětluje tak, že neurony označuje za nositele informací jako bity v počítači. Mozek obsahuje nikoli informace, ale něco jako adresy k informacím v prostoru variant.
Mozek možná dokáže udržet jisté omezené množství fakt. Avšak i když je dokonalým biologickým systémem, nedokáže obsáhnout vše, co jsme schopni si vybavit v paměti. Tím spíše nedokáže syntetizovat tak dokonalou virtuální realitu, jakou je sen. Není třeba nechat se svádět nepřesvědčivými argumenty, třeba že když se mozek vypne, získá schopnost vnímat zřetelně obrazy, jež produkuje.
Pokud bychom měli vše vědomé v lidské psychice vztahovat k rozumu, kdežto nevědomé k duši, mohli bychom říci, že sen rovná se výletu duše v prostoru variant. Duše má bezprostřední přístup k poli informací, kde jsou všechny scénáře a dekorace stabilně uloženy jako snímky na plátně. Rozum si své sny nepředstavuje, skutečně je vidí. Vůbec se nejedná o iluze, nýbrž o reálné kino, které promítá film o tom, co by se mohlo odehrát v minulosti nebo v budoucnosti.
Ve snu se setkáváme s různými událostmi, jenže vzhledem k nekonečnému množství potenciálních variant tu neplatí žádná záruka, že by se sen nějak vztahoval k realitě. Každá událost, která se odehraje v našem reálném světě, představuje materiální realizaci jedné z mnoha variant. Materiální svět se přesunuje v nekonečném prostoru variant jako snímek na plátně, jehož výsledkem je fenomén pohybu hmoty v čase.
Jako by bylo těžké tomu uvěřit. Kde se nachází prostor variant? Jak by to vůbec bylo možné? Z pohledu našeho trojrozměrného vnímání se rozprostírá všude a zároveň nikde. Možná se nachází za hranicemi pozorovatelného vesmíru, ale možná byste jej našli ve svém šálku kávy. V žádném případě ne ve třetím rozměru. I když přístup k tomuto poli informací je v zásadě možný, vždyť právě odtud pocházejí intuitivní poznatky a jasnovidectví. Rozum nedokáže vytvořit nic zásadně nového, dokáže maximálně sestavit novou verzi domu ze starých cihel. Veškeré vědecké objevy a umělecká díla rozum získává prostřednictvím duše, a to z prostoru variant.
Přece však musí existovat něco společného mezi snem a realitou? Dokud spíme, ani nás nenapadne kriticky pohlédnout na to, co se děje. Ve spánku se virtuální realita modeluje podivuhodně realisticky. Pomineme-li, že se v něm často dějí bizarní události, vnímáme je jako normální. Ve spánku se člověk nachází zcela v moci okolností, sen se děje a on s tím nemůže nic nadělat.
V nevědomém snění rozum nemá duši pod kontrolou, sleduje kino jako divák. Zároveň prožívá to, co sleduje, a své zážitky tlumočí duši, která se okamžitě nalaďuje na sektor prostora variant, jež odpovídá očekáváním. Tak se scénář dynamicky mění podle situace. Dekorace a jednající osoby se okamžitě přizpůsobují měnícímu se scénáři. Fantazie se na snu skutečně podílí, ovšem pouze jako generátor idejí.
Někdy se však zadán a v jistém okamžiku si uvědomíme, že spíme. V takovém případě se nevědomý spánek mění ve vědomé snění. Tehdy se člověk virtuální hry účastní a chápe, že se jedná o pouhý sen. Jestliže jste to dosud nezažili a slyšíte o tom poprvé, nepochybujte o tom, nejde o fantazírování. Vědomému snění je věnováno mnoho knih a na světě se touto praxí ustavičně zabývá nemalý počet lidí.
Stačí, aby si dotyčný uvědomil, že se jedná jen o sen, a objevuje u sebe úžasné schopnosti. Ve vědomém snění není nic nesplnitelného, lze ovlivňovat události a zvládat nepochopitelné věci, například létat. Ovšem dokonce ani ve snu nestačí samotné přání vznést se. Nerealizuje se samo přání, nýbrž rozhodnutí o cíli. Nefungují totiž myšlenky na vytoužené, nýbrž něco jiného, co lze slovy těžko popsat. Jakási síla stojí za kulisami scény, na níž se rozehrává hra myšlenek. Nicméně poslední slovo má právě ona síla. Určitě jste se dovtípili, že hovořím o záměru. Záměr lze zhruba definovat jako odhodlání mít a jednat.
Přání samo o sobě není k ničemu. Naopak, čím silnější je přání, tím méně je šancí na úspěch. Budete-li si ve snu přát vzlétnout a budete přemýšlet, zdaje to možné, nebo ne, nepodaří se vám to. Abyste se proletěli, musíte se vznést do vzduchu záměrem. Výběr jakéhokoli scénáře ve snu nečiníte přáním, ale pevným zaměřením na dosažení cíle. Nehloubáte a nepřejete si, nýbrž zkrátka máte a jednáte.
Záměr představuje onu hybnou sílu, která ovlivňuje scénáře ve vědomém snění. Jenže otázka zní, proč se realizují i naše obavy? Cožpak je lze přisoudit záměru? Jak ve snech, tak ve skutečném životě nás neustále pronásledují varianty se scénáři našich obav, znepokojení, mrzutostí, nenávisti. Pokud něco nechci, tak přece nemám záměr to mít. Jenže beztak dostaneme to, čemu se ze všech sil snažíme vyhnout. Znamená to, že nasměrování našeho přání nemá význam? Rozluštění se skrývá v ještě tajemnější a mocnější síle, jejíž název zní vnější záměr.
Záměr něco dokázat vlastními silami je všem znám, jde o vnitřní záměr. Mnohem složitější je rozšířit působení vůle na vnější svět. Chápání vnějšího záměru je nerozlučně spjato s prostorem variant. Veškeré manipulace s časem, prostorem a hmotou, které nedokážeme logicky vysvětlit, přičítáme na vrub magii či paranormálním jevům. Záměr je označen za vnější, jelikož se nachází mimo člověka, a tudíž nepodléhá jeho rozumu. Je ovšem pravda, že v jistém stavu vědomí k němu přístup získat můžeme. Pokud tuto mocnou sílu podrobíme své vůli, lze dosáhnout neuvěřitelných věcí. S její pomocí mágové minulosti stavěli egyptské pyramidy a tvořili další podobné zázraky.
Pokud se pokoušíte myšlenkami zvednout tužku ze stolu, nezvládnete to. Pokud však máte pevný záměr představit si, že se zvedá, možná se vám to podaří. Řekněme, že jste uspěli a tužku zvedli (v každém případě se takové kousky senzibilům daří). Možná vám přijde až hrůzostrašné, co nyní řeknu. Tužka se ve skutečnosti nepohybuje! Ale zároveň se vám to také jen nezdá. V prvním případě se pokoušíte zvednout tužku energií svých myšlenek. K přemístění materiálního předmětu máte však energie evidentně nedostatek. Ve druhém případě kloužete po sektorech prostoru variant, kde má tužka různé polohy. Chápete ten rozdíl?
Tužka leží na stole. Silou záměru si představujete, že se začíná zvedat. Váš záměr skenuje sektory prostoru, v nichž tužka zaujímá úplně nové pozice. Pokud má vaše myšlenkové vyzařování dostatečnou sílu, tužka se následně materializuje v nových bodech reálného prostoru. Přitom se přesunuje samostatná vrstva tužky, zatímco ostatní vrstvy, včetně vrstvy pozorovatele, se nepohybují. Nepohybuje se daný předmět, ale jeho realizace v prostoru variant. Na stejném principu je založen přesun takzvaných neidentifikovaných létajících objektů, na něž zřejmě nepůsobí fyzikální zákony (velmi často inertnost).
Není nic divného, pokud se vám telekineze nedaří. Téměř u všech lidí jsou tyto schopnosti jen málo rozvinuty. Neznamená to, že byste měli slabou energetiku, ale že v takovou možnost lze těžko uvěřit, a tedy i těžko u sebe vzbudit čistý vnější záměr. Lidé, kterým se na poli telekineze něco podařilo, předměty nepohybují. Ovládají jedinečnou schopnost silou záměru nasměrovat svou energii k přesunu materiální realizace v prostoru variant.
Vše, co je spjato s vnějším záměrem, jsme zvyklí považovat za mystiku, magii či v nejlepším případě za nevysvětlitelné jevy, o nichž se úspěšně hromadí svědectví na zaprášených policích. Běžný světonázor takové věci absolutně odmítá, jelikož iracionálno vždy vzbuzuje jistý strach. Podobný strach a také jistou zkoprnělost zažívají lidé, když sledují UFO. Nevysvětlitelný jev bývá tak daleko od běžné reality, že se nám v něj nechce ani uvěřit. A zároveň má tak ohromnou drzost se tvářit jako realita, což zase vzbuzuje náš úžas.
Vnější záměr je případ, kdy platí, že pokud nejde Mohamed k hoře, musí hora přijít k Mohamedovi. Práce vnějšího záměru nemusí být doprovázena paranormálními jevy, ve všedním životě se s výsledky jeho působení setkáváme neustále. Realizují se kvůli němu především naše obavy a horší očekávání. Jelikož však v daném případě pracuje nezávisle na naší vůli, neuvědomujeme si, co se děje.
Schopnost ovlivňovat snění se projevuje jako výsledek toho, že si člověk sám sebe uvědomí ve snu jakožto reálné skutečnosti. Na daném stupni uvědomění má člověk opěrný bod – realitu, do níž se může po probuzení vrátit. Realita se zase podobá nevědomému snění za bdění – člověk se nachází v moci okolností a život se děje. Nepamatuje si minulé životy, a tak nemá opěrné body, díky nimž by se mohl vypracovat na další stupeň uvědomění.
Nicméně situace není tak beznadějná. Transurfing pracuje s nepřímými metodami, s jejichž pomocí lze oklikou vnější záměr přinutit fungovat. Energie myšlenek je za určitých podmínek schopna materializovat ten či onen sektor prostoru variant, jinými slovy je člověk schopen formovat svou realitu. Navíc však potřebuje dodržovat jistá pravidla.
Realita má dvě podoby: fyzickou, kterou lze osahat rukama, a metafyzickou, jež leží za hranicemi vnímání, nicméně není o nic méně objektivní. V jistém smyslu svět představuje nekonečné duální zrcadlo, na jehož jedné straně se nachází materiální vesmír a na druhé se rozprostírá metafyzický prostor variant. Potenciální možnost se ztělesňuje ve skutečnosti podobně jako odraz v zrcadle variant. Obyčejný lidský rozum se neúspěšně snaží působit na odraz, a přitom je nutno změnit sám obraz.
Co je to za obraz? Jak jej lze změnit? Jak se s tím zvláštním zrcadlem zachází? Transurfing vám na všechny dotazy odpoví. V podstatě se jedná o mocnou technologii ovlivňování reality. Cíle se zde nedosahuje, jelikož se z většiny realizuje sám. Zní to neuvěřitelně pouze v rámci běžného nazírání na svět, ale jestliže rozboříte zámky stereotypů, otevřete si dveře do tohoto světa, kde jsou možnosti omezeny pouze záměrem a kde se ve skutečnosti ztělesňují i bláhové sny.

Smrt programátora

„Takovouto knihu jsem už dlouho vyhlížela. Bezpochyby to funguje. Jen se mi zdá, že se mi zatím nedaří tak, aby mi to bralo dech. Určitě nedělám všechno správně. Učím se hlavně zbytečně neplýtvat energií, i když někdy zhřeším. Už jsem si téměř osvojila zvyk říkat si, že já si mohu dovolit nevědět, ale můj svět ví, jak se o mě má postarat, a že můj záměr se realizuje, vše k tomu směřuje a vše se vyvíjí, jak má.
Opravdu to funguje, nicméně nepříjemnosti mne pronásledují i nadále. Jaksi mi to neklape v osobním životě. Jistě to bude tím, že mu přikládám nadměrný význam, a tak musím povolit sevření. Také se snažím nesrovnávat se s ostatními, protože jim se na rozdíl ode mě daří. Jakmile se objeví pochybnosti, vracím se ke knížce a ta mi pomůže. Jenže někdy nedokážu rozlišit hranice, kde je ještě přání, kde už začíná důležitost nebo co je vizuální představa toho, co člověk chce. Zamotala jsem se do toho.
Například mým přáním a záměrem je žít a pracovat v Anglii. Náhodou jsem objevila organizaci, která se tímto zabývá. Podvedli mě. Přesto o tom dále přemýšlím a podnikám potřebné kroky. Pokouším se o vizualizace, ale také je možné, že se nejedná o moje dveře, to nevím.“

Povím vám příběh svého blízkého přítele. Nazvěme jej programátorem, protože to bylo jeho zaměstnání. Také chtěl odjet z všední, navíc drsné a neútulné rodné země. V Rusku byl vysoce kvalifikovaným klukem pro všechno a zároveň nezřídka i k bití, zatímco na Západě patřili jemu podobní do elitní kasty mezi bílými límečky. Když odtamtud přicházely zprávy o úchvatných výplatách, drahých automobilech a chatách s bazény, jen se z toho točila hlava a v hrudi se rozbušila horečka – zlatá, jaká jiná.
Jako by se přítel řídil principy transurfingu, sám sebe se zeptal: jaký cíl na mapě si mám vybrat? Načež jeho duše bez váhání odpověděla – ale jistěže Rakousko. Z nějakého důvodu se tato země dokázala usídlit nejblíže jeho srdci. Alpy, sjezdovky, jedinečnou krásou oplývající příroda, zkrátka jedno z vůbec nejútulnějších míst na světě.
S jiskrou v oku mi kamarád vykládal o svém nápadu a dokonce mě přemlouval, abychom tam vyrazili spolu. Jeho duše se s rozumem evidentně sjednotily v jednom zaměření. Tehdy jsme bohužel ještě o nějakém transurfingu neměli ani ponětí, a proto vzal osud do svých rukou rozum programátora.
Jednoho dne se u mě přítel objevil, měl pohaslý pohled a prohlásil, že od toho, co si usmyslel, musí odstoupit. Ukázalo se, že probít se zdí imigrační legislativy Rakouska není úplně jednoduché. Navrch získal pragmatický úsudek, jež byl navyklý potýkat se s reálně dosažitelnými cíli. Tím se programátor dopustil první chyby.
Sen jsme chvatně pohřbili a duše mého přítele posmutněla. Nicméně podnikavý rozum vbrzku vyhledal přiměřenou náhradu. Kanada! To také vůbec není špatná volba, navíc tam panuje nedostatek odborníků, takže i pracovní příležitosti tam vyhlížejí nadějněji.
Vypadalo to, že nová idea bude snadno uskutečnitelná. Kamarád mi popisoval klady zamýšlené akce do nejpodrobnějších detailů, avšak onen původní lesk v oku už mu chyběl. Přemýšlel jako analytik, který důkladně posoudí všechna pro a proti a včas si promyslí celý algoritmus dosažení cíle. Jak jsem pochopil, jeho cíl se zúžil na to, aby získal velmi dobře ohodnocenou práci. Musí přece uživit rodinu. A nejen to, už jej přestalo bavit živořit v bídě – s takovým mozkem! Mezi programátory byl opravdu třída.
Jakožto proslulému workholikovi mu bylo zcela jasné, že k blahobytu se nelze dopracovat jinak než úpornou dřinou. Náruživě se pustil do díla: opřel se do angličtiny, osvojil si nové počítačové technologie, sestavil životopis a rozeslal jej, kam bylo třeba. Obecně řečeno udělal vše správně.
Uběhlo půl roku. Nedostavila se žádná reakce, jen chladné mlčení. Životopis byl již vypracován k maximální dokonalosti, lepší kvalifikace už dotyčný dosáhnout nemohl, v angličtině vůbec nebyl špatný. A vzhledem k tomu, na kolik adres byla nabídka rozeslána, už musela programátora znát celá Kanada. Co by ještě chtěli? Určitě je ještě potřeba zvýšit si kvalifikaci. A tak se snažil ještě úporněji, aniž by se šetřil. V duši už se mu však pevně zakořenil strach, který seděl v objetí s netrpělivým přáním dobýt svého, ať to stojí, co to stojí. Co když jsem horší než ostatní?
V Kanadě sice opravdu silně postrádali odborníky, jenže na povrch zároveň vyplývaly známky toho, že kanadští zaměstnavatelé se obecně neradi dávají dohromady s cizinci. Rozumná logika opět způsobila selhání.
Rozum programátora totiž v této situaci moudře usoudil, že nemá cenu zaseknout se na nějaké Kanadě. Člověk se přece může pokusit prodrat do Států. Jak se ukázalo, naše mozky si tam cení velmi vysoko. A tak se původní cíl přesunul na vedlejší kolej a zahájila se nová kampaň: dobytí Ameriky.
Nyní už byl v této činnosti programátor zběhlý. O všem se zevrubně informoval a přesně věděl, co, kde a jak, i strategii a taktiku si promyslel do detailu. Vše pozvedl na vyšší úroveň – znalosti i praktickou zkušenost, taktéž reprezentativnost. Stal se z něj skutečný profík na poli hledání práce.
Až jsme mohli získat pocit, že američtí zaměstnavatelé musí být velkolepým portfoliem našeho hrdiny zkrátka omráčeni. Jenže o vysoce kvalifikovaného odborníka nejevil nikdo zájem ani se nehonil za jeho myšlenkami. Rozum programátora se horečnatě snažil vyzkoumat příčinu této podivné situace: všechno přece dělá bezvadně, tak proč se výsledek nedostavuje? A kde jsou lovci mozků, kam ti se poděli? A co historky o stovkách, ne-li tisících počítačových odborníků, kteří ve Státech nastartovali zářivou kariéru?
I pro tentokrát se našlo vysvětlení. Vysoké technologie se rozvíjely rychlým tempem a na trhu práce panovala v daném okamžiku zvýšená poptávka po specializaci, již náš hledající v profilu neměl. Bez ohledu na to, že i po specializaci našeho programátora vládla poptávka, on se s pílí sobě vlastní pustil do osvojování nové technologie. Musel být lepší! Ať by to mělo stát cokoli. Jenže všechna jeho horlivost byla marná, neboť Amerika si nadále zachovávala neměnnou lhostejnost jako odiózní a nedostupná Socha svobody. Tak uběhl další rok.
Přítel mě občas navštěvoval a vykládal o svých trampotách. Kam jen se poděl ten vnitřní svit, který z něj vycházel, když s takovým zaujetím vykládal o svém Rakousku! Teď už to nebyl živý nadšenec, nýbrž zarputilý a ustaraný hráč, jenž každý den metodicky kontroluje poštu a očekává výhru. Kdo se nikdy v takovém stavu neocitl, ten těžko pochopí, jaké to je, když člověk balancuje na hraně mezi nadějí a zklamáním.
Až jednou nabídku dostal, a ne jednu, ale rovnou tři! Jaké je štěstí škodolibá a krutá koketka. Přišly přesně v okamžiku, kdy již programátor ztratil naději a téměř nad svým nápadem zlomil hůl.
Pohovory probíhaly v Moskvě, kam se přítel samozřejmě s nadšením a neprodleně vydal. První setkání se odehrálo v jisté luxusní kavárně. Celkem přívětivě se s ním přivítali, pozvali jej na kávu a zákusek a vůbec se rozhovor odvíjel kupodivu snadno a úspěšně. Pravda, když příjemná Američanka nevzrušeně platila, nejraději by se studem a údivem do země propadl – nikdy by neřekl, že to může stát tolik! I když je načase zvykat si na nový život – brzy si i on bude moci dopřát mnohé!
Druhý pohovor, tentokrát u jiné společnosti, představoval úplný opak prvního. Namyšlený vrátný dlouho předstíral, že nechápe, o čem tento ubohý zaostalec mluví, a nechtěl ho do podniku, kde měl probíhat pohovor, pustit. Dva nepříliš přátelští Američané podrobili programátora křížovému výslechu, evidentně proto, aby si ověřili, jak odolává tlaku. Nato musel absolvovat docela komplikovaný test na počítači. Výsledek mu nesdělili, nicméně podle spokojených tváří tazatelů se i s tímto úkolem vypořádal úspěšně.
Úspěch mu nasadil křídla, až se mu tak zvedla nálada, že na třetí pohovor u finské společnosti už ani nešel. Co nějaké Finsko! Do Států je třeba směřovat. Jak káží pravidla slušného chování, po návratu domů odeslal dopisy s díky za absolvované pohovory. Z obou společností obdržel odpověď, že je přijat!
Yes! Programátor byl za své utrpení náležitě odměněn. Jen se podívejte, kam vede pracovitost a vytrvalost! Ty se nyní odsunuly. Zbývá si jen z obou společností vybrat. První, u níž absolvoval pohovor v kavárně, sídlila v Arizoně a druhá v Kalifornii. Jak jen se ten osud obrátil – nyní je to on, kdo si tu vybírá!
Vševědoucí rozum programátora byl jako obvykle po ruce: co by pohledával v Arizoně, v oné poušti s kaktusy? Je sice pravda, že práce v Kalifornii by podle všeho obnášela mnohem více napětí a stresu. I cesta tam byla od prvopočátku hrbolatá. Workoholik však nehledal snadnou cestu, a tak si zvolil druhou variantu.
Poprvé v životě musel sehrát nezvyklou roli a zdvořile odmítnout nabídku přívětivé společnosti z Arizony. Ale dobrá, beztak bylo nejdůležitější, že mu nyní život naplnily radostné přípravy. Brzy přišlo pozvání a programátor bez potíží obdržel dlouho očekávané pracovní vízum, a to pro celou rodinu!
Musel však prodat nedrahý byt, kde žili ve třech s manželkou a dcerou, a odstěhovat se k rodičům. Kde by jinak chudák ruský programátor vzal půl druhého tisíce dolarů k uhrazení víz pro tri osoby? To už ale nehrálo roli. Vše se dobře vyvíjelo a v budoucnu je čekal zajištěný a pohodlný život ve slunné Kalifornii.
Jakmile programátor doladil veškeré záležitosti, odeslal do společnosti radostnou zprávu, že je připraven k odjezdu. Bylo jaro roku 2001, Amerika jej netrpělivě očekávala. Měli mu objednat letenku a už se zdálo, že tomu, co bylo takřka dokonáno, se nic nemůže postavit do cesty.
Z nějakého důvodu však právě v tu chvíli opět narazil na chladné mlčení. Programátorovi stále nepřicházela žádná odpověď, přestože odesílal jeden dopis za druhým. Co se mohlo stát? V hrudi se opět začal probouzet pozapomenutý pocit panického strachu.
Poslední dobou v tom zmatku jaksi přestal sledovat události v zámoří. Až když teď začal číst názory analytiků o ekonomické situaci v USA, odhalil děsivý obraz. Ve sféře vysokých technologií prudce nabírala na otáčkách nebývalá krize, takže desítky, stovky tisíc odborníků ztrácely práci. Podniky, jejichž činnost byla spjata s počítači a telekomunikacemi, utrpěly obrovské ztráty. Ukázalo se, že společnost programátora se propadla mezi ty, které přišly na mizinu.
To vůbec nemohl čekat. Nevraživě nyní američtí zaměstnavatelé pohlíželi nejen na cizince, ale i na vlastní. Víza byla nepoužitelná, jelikož se vztahovala pouze na konkrétní místo práce. A byt? Ten už mu také nepatřil. Nic… Byl to krach.
Úder byl o to citelnější, že ironií osudu se společnost v Arizoně udržela na hladině a dále normálně existovala. Programátor se odhodlal k zoufalému pokusu a obrátil se tam! Jenže co tam… Ovšemže ho nikdo neodměnil odpovědí.
Přítel byl tímto neúspěchem zdrcen, nicméně skoncovat se životem, jak by se snad mohlo zdát, se vůbec nechystal. Stejně usilovně dál pátral po vysoce hodnocené práci, i když již nikoli v zahraničí, nýbrž doma, v Rusku. Věřil, že tvrdou prací lze dosáhnout všeho. A skutečně, jako by se nad ním osud slitoval, brzy získal celkem přijatelnou nabídku od jednoho podniku, jež sídlil nedaleko místa, kde dotyčný s rodinou bydlel.
Nabídli mu velmi vysoký plat, avšak programátor nechtěl pokračovat v kariéře na místě, které nebylo až tak prestižní. Laťku ambicí měl posazenou mnohem výše. Vždyť vzal málem útokem Kalifornii! A navíc byl zvyklý snažit se z plných sil.
Ve skutečnosti se programátor vypracoval na tak prvotřídního odborníka, jakého lze stěží pohledat. A tu v létě téhož roku prošel všemi stupni tvrdého výběru a přece získal práci u americké společnosti, jejíž jedna pobočka sídlila v Moskvě.
Dokonce i podle měřítek hlavního města byl plat natolik obstojný, že by dostatečně vystačil na bydlení i vše ostatní. Nyní konečně, myslel si, už musí být vše v pořádku. Společnost je stabilní, přestála krizi, rozrůstá se.
Programátor přijel do Moskvy, ubytoval se a pustil se do práce, jež slibovala úspěšnou kariéru. Je celkem pravděpodobné, že jej časem vyšlou za prací do Ameriky. Možná je to tak i lepší? Pokud se mu přece napoprvé něco nepodařilo, znamená to, že osud jej ušetřil horší varianty.
Radoval se však předčasně. Přišlo 11. září, onen památný den, kdy se následkem teroristického činu v New Yorku zřítily budovy a zemřely tisíce lidí. Hlavní sídlo firmy se nacházelo v jednom z oněch mrakodrapů, a tak na základě této události společnost ukončila existenci.
Jak se zdá, osud se mu i tentokrát rozhodl vysmívat. Vypadalo to, jako by se nějaké zlé síly pokoušely sprovodit programátora ze světa. Čím více se snažil, tím horší ovoce mu to neslo. Tentokrát opravdu přišel konec. Nezbývalo mu nic jiného než se vrátit domů.
Tak se můj přítel rozloučil s nadějí. Prodal počítač a rozhodl se, že se už nikdy nebude zabývat touto prací, která se mu tak zprotivila. Programátor doopravdy zemřel. Zůstal jen poražený, usouzený, životem zdrcený člověk.
Nastoupil v továrně, kde začal vydělávat pár halířů primitivní manuální prací. Jak široký rozlet získal díky úrovni své kvalifikace, tak hluboký následoval jeho pád. Rozum programátora se rozhodl, že se potrestá za to, že je jaksi k ničemu.
Lze člověka obviňovat za jeho jednání, jestliže má za sebou takovou smutnou minulost? Z pohledu běžného světonázoru si počínal zcela správně a mnozí postupují podobně. Někomu se daří, jemu se nepoštěstilo. A přitom mohlo být všechno úplně jinak. Pojďme si rozebrat programátorovy chyby z pohledu transurfingu.
První chyby se dopustil, když se vzdal svého cíle z důvodu jeho těžké dosažitelnosti. Prvopočáteční cíl programátora, Rakousko, byl zvolen správně, protože se zrodil v jednotě duše a rozumu. Jestliže se člověk doslova vznáší na křídlech v radostném očekávání štěstí, zatímco dumá o cíli, znamená to, že je jednoty dosaženo. V takovém stavu duše zpívá a rozum si spokojeně mne ruce. Ovšem pozor, to je teprve etapa vymezení vlastního cíle.
Vyvstane otázka, jaké způsoby a prostředky lze použít k tomu, abychom k cíli pronikli. Pokud se zdá, že náš sen je neuskutečnitelný, rozum se obává vylétnout do oblak a snaží se hloupý nápad zahodit, aby se mohl věnovat reálnějším záležitostem. Ve skutečnosti rozum nežije v oblacích, ale ani nestojí na pevné zemi, nýbrž se pachtí v ubohém dolíčku své hlouposti.
Takzvaný střízlivý úsudek založený na běžných stereotypech není schopen vyhledat stezku, která by jej skutečně přivedla k těžko dosažitelnému cíli. Cesta k úspěchu je vždy přísně individuální – to potvrzuje sám život.
Opravdová moudrost, nahromaděná zkušenostmi mnoha pokolení, říká, že úspěch je proměnlivý – jeho stálost spočívá pouze v tom, že se vždy projevuje v podobě vybočení z pravidel. Rozum, tento otec těžkých omylů, za jediný pravý slepě přijímá výběr obecně přijímaných stereotypů, jež za moc nestojí. Tak se vše obrací vzhůru nohama. Doporučuji, abyste si následující odstavec přečetli a hluboce se nad ním zamysleli.
V etapě vymezení cíle potřebujeme od rozumu jediné, a to aby stanovil, zda je dotyčný cíl v zásadě uskutečnitelný. Tím mise rozumbrady končí. „Ale aby to čert vzal, jak?“ zvolá zdravě uvažující rozum. To už však není jeho práce. I tak nejednou dokázal, čeho je schopen, bačkora.
Způsob a prostředky vedoucí k dosažení cíle se najdou samy a budou takové, o jakých rozum nemá ani rušení. Nic neví a ani vědět nemůže. Budeme-li neustále na cíl myslet, jako bychom jej již získali, vnější záměr, ona nepostižitelná síla, včas odhalí potřebné dveře – možnosti. Úkol rozumu spočívá v tom, aby patřičným směrem nasměroval chod myšlenek, a tak spustil mechanismus vnějšího záměru.
Druhá chyba nastala v okamžiku, kdy se programátor poddal neklidu z důvodu, že se nedostavoval výsledek, a kdy se z cíle stalo přání. Čím více se budete znepokojovat, tím pomaleji se budete propracovávat k cíli, pokud se vám to tedy vůbec podaří. Chce-li člověk nabýt duševní rovnováhy, musí samozřejmě nutně vědět, na čem ji může vystavět. Toto vědění vám poskytne transurfing.
Vaše poloha v prostoru variant s ohledem na cíl se podobá tomu, jako byste se nacházeli na loďce, a to na otevřeném moři. Abyste se dostali na břeh, musíte plout stále na sever, kam ukazuje střelka kompasu, směr chodu vašich myšlenek. Dokud si představujete, jak připlouváte k zemi a vystupujete na břeh, vaše střelka míří tam, kam potřebujete. Musíte jen přemýšlet o přistání a veslovat. Jen to a nic víc!
Jenže netrpělivý rozum se začíná ošívat a otravuje veslaře: „Tam plujeme? Budeme tam brzy? Nedostává se ti sil? A co když tam země není? Ale přece musíme úplně opačným směrem!“ Nakonec se střelka kompasu začíná vrtět a loďka ustavičně mění kurz.
Rozum nevidí pohyby v prostoru variant, a proto pochybuje a rozčiluje se. Je zvyklý, že má situaci pod kontrolou. Upokojí se pouze v případě, že mu zadáte nějaký úkol, při jehož plnění bude chápat, co dělá. Řekněte mu tedy, aby loďkou nehoupal, ale aby držel kormidlo ve správném kurzu. Práce rozumu tkví v kontrole nad chodem myšlenek.
S přáním je situace ještě složitější, poněvadž funguje jako ta nejpřirozenější kotva, a tak by bylo dobré se jej zbavit. Například cesta samuraje je postavena na tom, že má žít, jako by již zemřel. Pak už není co ztratit ani čeho se bát. Stejně tak k cíli je třeba se ubírat bezstarostně, jako bychom se smířili s porážkou. V takovém případě bude kotevní lano zkrátka odseknuto.
Pokud se s porážkou nelze vůbec smířit, je třeba kotvu jakoby nadzdvihnout. Řeknu to takto: existuje přání, které přeroste v záměr jednat, a existuje chtíč. Druhá varianta představuje především strach z neúspěchu – moc něco chci, jen se mi nedostává sil, a zároveň se obávám, že se mi to nepodaří. Proč se bojím? Protože nepřemýšlím o cíli, nýbrž o prostředcích jeho dosažení. Chtíč vytváří nadbytečný potenciál, jenž způsobuje výrazné zkreslení okolního energetického pole, což s sebou přináší odpor rovnovážných sil – to ony brání cíli v tom, aby se uskutečnil.
Zas a znovu musíte rozumu připomínat, aby o cíli přemýšlel jako o hotové věci. Pochmurné myšlenky čas od času samozřejmě vyplují na hladinu, ale nebojujte s nimi. Hlavně nezapomínejte, že vás tato drobná kolísání nesmí odvést příliš daleko od základního kurzu.
Koneckonců, pokud budete uvažovat, můžete chtíč vědomě otupit. Jistě si vzpomínáte, že programátor obdržel nabídky právě v okamžiku, kdy už se téměř vzdal naděje, a tak uvolnil křečovitý stisk přání. To lze zcela určitě zvládnout i vědomě. Chci to přece? O co tedy jde, bude to tak.
Třetí chyba vycházela z přesunu od jednoho cíle k druhému. Programátor se zkrátka nemohl dočkat, až varianta uzraje a materializuje se. Nejtěžší ze všeho je umět čekat, a přitom zachovávat klid pána situace. Musíte vydržet zkoušku v podobě pauzy, kdy se nic neděje. Je to určitý test odolnosti a trpělivosti.
Taková přestávka přichází nevyhnutelně a je třeba k ní přistupovat pokojně. Často se totiž stává, že rozum předčasně budí paniku a ukvapeně mění kurz. Cíl se už už musel objevit na obzoru a nyní zoufale mává rukama, poněvadž se snaží upoutat pozornost slepého rozumu: „Hej, počkejte!“
Materiální realizace varianty se vytváří podobně jako odraz v zrcadle. Jako obraz vystupuje film, který se odehrává ve vašich myšlenkách, jinými slovy jde o cílový diapozitiv. Na rozdíl od obyčejného zrcadla se obraz v zrcadle prostoru variant neodráží ihned, ale až se zpožděním.
Představte si zvláštní situaci. Postavili jste se před zrcadlo, jenže v něm nic nevidíte – jen prázdno. Teprve po nějaké době se postupně začíná ukazovat nějaký obraz jako na fotografii. V určitém okamžiku se začínáte usmívat, ovšem v odrazu sledujete stále svůj vážný výraz.
Přesně tak funguje zrcadlo prostoru variant, jen doba zpoždění se u něj nesrovnatelně protahuje, a proto změny nelze vnímat. Ale jak se v něm vůbec může nějaký výjev ukázat, když se obraz neustále mění? Odraz se ještě nevytvořil a člověk už honem mění diapozitiv. Nakonec z toho vzejde jen rozmazaná skvrna.
Čtvrtá chyba přišla se zasunutím negativního diapozitivu. Jaký obraz se mohl vytvořit podle snímku, jež obsahuje úvahy o tom, že vlastní osoba je něčeho nehodná a není dostatečně připravená? A tak programátor vůbec cílový diapozitiv neměl, jelikož jeho rozum byl zcela ponořen do starostí o prostředky dosažení cíle.
Na realizaci jeho cíle se podílel pouze vnitřní záměr. Zrcadlo při tom jen odráželo proces boje a očekávání, ale nic víc. Obvyklé metody se samozřejmě k dosažení cíle také hodí, jenom čekání je pak nesrovnatelně delší a příležitostí je mnohem méně.
Výsledek vás překvapí rychleji, a dokonce s nadějí, pokud si budete v myšlenkách přehrávat diapozitiv s tím, že cíle je již dosaženo. Radostné přípravy musí nastat již nyní! Musíte se před zrcadlem skvět tak, jako by byl úspěch předem určen, pak tomu bude odpovídat i odraz.
Prostor variant lze přirovnat k jakési paradoxní restauraci, kde se od vás nečeká, že budete jen sedět a čekat, až vám číšník přinese oběd na podnose. Musíte se chovat tak, jako by již byla vaše objednávka splněna. To doslova znamená přetvařovat se a předstírat, že vše je již na stole.
Tajemství neobyčejné restaurace spočívá v tom, že číšník vás pozoruje zpoza závěsu a jídlo vám přinese teprve tehdy, až uvidí, že už svůj oběd konzumujete. Chápejte – právě o to jde!
Páté chyby se dotyčný dopustil, když se pohyboval proti proudění variant. Tento omyl je zcela zřejmý a nelze jej přehlédnout. Samozřejmě chápete, proč si měl programátor bez váhání zvolit společnost z Arizony. Jestliže stojíte před otázkou výběru, je třeba dát přednost právě té variantě, již lze získat nejsnáze. Jakékoli jiné úvahy rozumu, ať by se zdály jakkoli přesvědčivé, můžete směle zavrhnout.
Rozum programátora, jak je mu vlastní, se obrátil proti proudění variant a vybral si cizí dveře, jimiž se očividně dalo protáhnout jen stěží. A to i přesto, že mu bylo nikoli dvousmyslně naznačeno, jak se mu přímo před očima, speciálně pro něj, otevřel parádní vchod, pečlivě vystlaný kobercovým běhounem!
Cizí dveře se přirozeně v posledním okamžiku prostě zaklaply před nosem – takové už jsou všechny cizí dveře. Tuto cenu tedy mají rozumové důvody, po kterých nakonec nezbývá nic než mávnout rukama: „Kdo to mohl vědět?!“ Samozřejmě že nikdo. Ani nemusí vědět. Je třeba pouze sledovat proudění variant, nic víc.
Šestá chyba vyvstala v okamžiku, kdy kamarád svěřil kontrolu nad scénářem rozumu. Následky tohoto omylu nejsou tak zřejmé, zato pro výsledek jsou stejně zhoubné jako všechny ostatní. Rozum zpravidla sebevědomě předpokládá, že má představu o tom, jak se mají události vy víjet. Pokud se jím naplánovaný scénář neplní, znamená to, že se nic nedaří a všechno se kazí. Takový přístup přeorientovává střelku dráhy života na negativní odbočku, kde je ovšem vše mnohem horší, než by mohlo být na původní trase.
Pokaždé, když vyjadřujete svůj vztah k nějaké události, vymezujete si výběr na rozcestí dvou variant. Pohyb k cíli vede labyrintem, který se skládá z mnoha takových křižovatek. V oné zamotané spleti drah může rozum se svou primitivní logikou bloudit velmi dlouho.
Klíč k labyrintu je přitom úplně prostý, vždyť jde o princip koordinace. Ať se děje cokoli, vše vede k cíli a probíhá právě tak, jak má. Při takovém přístupu bude dráha života vždy zahýbat na příjemné odbočky. Koordinace razí nejkratší a optimální kurz k cíli.
Nejvíce hloupostí se rozum dopouští při nepříznivých událostech, jež se mu nehodí do scénáře. Taková už je vlastnost rozumu, že chce mít vše pod kontrolou. S tím ale bojovat nemusíte, jen je třeba přeorientovat kontrolu rozumu na dodržování principu koordinace a na vědomé sledování proudění variant.
Sedmá chyba nastala, když si rozum nepřál naslouchat hlasu duše. Měli bychom pochopit, že všechny chyby vycházejí v podstatě z jediné základní. Rozum bez duše, jakož i duše bez rozumu nejsou ničím. Spolu vládnou nekonečnými možnostmi. Možná se zdá, že člověk musí být totální idiot, aby se dopustil tolika omylů a pak je všechny znovu zopakoval. Naopak veškeré neštěstí programátora pramenilo právě k jeho vynikajícímu rozumu.
Zdravý úsudek zbavený hlasu srdce evidentně nestojí za moc. Lze se samozřejmě obejít pouze s rozumem a žít jako všichni tak, že se budete opírat o monolit takzvaného zdravého rozumu. Proč byste měli vpouštět do svého života zázraky? Je jednodušší a více naděje vzbuzuje, když si vsugerujete, že transurfing je něco, co nikdy nemůže fungovat.
V takovém případě se v životě spokojte s průměrnými výsledky, ale zázraky nečekejte. Pokud jednáte v rámci běžného světonázoru, jablka budou přirozeně padat na zem v souladu se zákony zdravého rozumu. Jinak to ani být nemůže.
Nyní, když znáte vysvětlení mágů, zkuste si pročíst celý příběh programátora od začátku a vše se vám ozřejmí. I když je třeba říci, že tento příběh má šťastný konec.
Můj přítel se nedokázal trestat příliš dlouho. Jeho duše se snažila vyrvat z uvěznění a nakonec našla únik. Vzpomněl si, že kdysi docela dobře maloval. Aniž by měl jakoukoli naději na úspěch, začal potichoučku probouzet svůj dřívější zájem.
A co myslíte? Jeho prací si všimli, takže se začaly úspěšně prodávat. Umělec, který se znovuzrodil, nedokázal pochopit, proč lidé tak žádostivě jeho obrazy skupují. Zdálo se mu, že na nich není nic zvláštního. Ve skutečnosti v nich bylo to, co lidem chybí, co se cení nad zlato a zároveň je neocenitelné – jednota duše a rozumu. V oné jednotě vzniká vše, co se vztahuje k uměleckým dílům v jakékoli sféře lidského působení.
Nyní je z umělce šťastný a zabezpečený člověk. Díky duši našel svou stezku. Později mi vykládal, že profesi programátora v podstatě nikdy neměl rád. Nikdy ho ani nebavilo mluvit cizím jazykem. Nyní je přesvědčen, že se mu velice zadařilo, když neodjel. Jinak by takového úspěchu nikdy nedosáhl.
I když nevíme, možná se opět mýlí v tom, že malířství je to jediné, k čemu jeho duše tíhne. Je docela možné, že jeden z jeho cílů se zatoulal někde v Rakousku či v Arizoně. V prostoru variant se nachází vše a každý člověk může mít spoustu cílů. Jen je třeba vybrat ten svůj.
Nemyslete si, že vášeň duše spočívá právě a pouze v duchovní sféře. Příběh programátora je klasickým příkladem pro transurfing. Nesmí se však zapomínat, že cizí zkušenost nelze kopírovat. Každý má svou cestu. Není třeba u sebe vyhledávat nějaký talent k vědě či umění. Věci jsou mnohem prostší. Je nutno pouze pozorněji naslouchat šumu ranních hvězd – hlasu svého srdce. Neutlačujte duši rozumem a nehoňte ji. Sama se otevře. Potřebuje jen, aby ji rozum vnímal.
Závěrem bych chtěl pouze připomenout základní schéma dosahování cíle v transurfingu. Musíte vymezit svůj cíl v jednotě duše a rozumu a poté se pohybovat po proudění variant, přičemž na mysli budete mít cílový diapozitiv, budete se řídit principem koordinace a pomáhat si veslem vizualizace procesu. Vše je tak jednoduché, že zabloudit takřka nemůžete. Jak byste měli jednotlivé činnosti provádět, je vyloženo v knihách Transurfing neboli ovlivňování reality a Jablka padají do nebe.



Galerie zrcadel

„Toto je příhoda z mého života: je pozdní večer a s manželkou se vracíme domů. Je velmi unavená (kvůli práci), a tak dospává. Řídím a veškerou pozornost věnuji cestě v neznámé oblasti, už jsem projel důležitou zatáčkou, takže ještě zbývají dva kilometry. Náhle se žena probudila a začíná do mě rýpat, že jsem přejel odbočku, a častuje mě takovými jmény, jako by nastal poslední den Pompejí. Snažím se neodpovídat, jenže mě drtí emocionálně. Proč k tomu došlo? Nevysílal jsem přece žádnou negativní energii – byl jsem zabraný do cesty, i když v tu chvíli jsem se kvůli špatné orientaci necítil právě příjemně. Vznikl tak uzavřený kruh: můj stav nebyl ideální a negativní postoj družky negativní ladění rodiny zdvojnásobil. Manželku předělat nemůžu. Jakou taktiku a strategii mohu v takovém případě použít?“

Každý člověk vytváří vrstvu svého světa. Vrstvy se vzájemně protínají a skládají se jedna na druhou, takže zdroj negativismu může do vašeho světa pronikat z cizích vrstev. Nestojí za to, abyste mu připisoval nějaký význam a zlobil se, že za něj mohou vaši blízcí.
Svět je zrcadlo, ovšem reaguje s jistým zpožděním. Řekněte si, že svět se stará o vaše pohodlí i blaho, načež o tom v každé drobnosti pečlivě hledejte důkazy. Udělejte si z toho svůj zvyk. Negativismus vám ze života časem nepozorovaně zmizí, ba dokonce ani vaše okolí už nebude jeho zdrojem. Nehledejte pro to vysvětlení. Zkrátka jednejte s neměnnou stálostí.
Sledujte, co se bude dít. Soustřeďte se na pozitivní přístup a očekávejte výsledek. Nastane reakce, jež nastolenému přístupu nebude odpovídat. Jedná se o jakousi ozvěnu, odraz, původního přístupu – nebrali jste v úvahu korekci při zdržení.
Jakmile se dostaví negativní výsledek, reagujete podle šablony, tedy opět negativně. Váš vztah se projevuje v myšlenkách či jednání. Zrcadlo ještě ani nestačí zareagovat na vaše pozitivní vyladění a už mu vysíláte negativní impulz. Neustále měníte kurz, a proto se k cíli nepřibližujete. Celé tajemství se skrývá ve vytrvalosti. Pokud se vám podaří udržet pozitivní zaměření na cíl, odraz v zrcadle světa se časem propracuje ke shodě s ním.
„Jakmile jsem přistoupila na heslo Můj svět se o mě stará a Ať se děje, co se děje, vše probíhá, jak má, nepříjemnosti se na mě sesypaly jak trakaře. Začalo to drobnostmi, ale čím déle to trvalo, tím náročnější mrzutosti se hlásily. Pro příklad uvedu tu poslední: musím změnit místo, jelikož nám snížili plat na polovinu. Rozum chápe, že vše podnikám pro to, aby bylo lépe, jenže v podvědomí se stejně nervuji a u srdce je mi smutno. Povězte mi, prosím, co mám dělat a musí-li to tak být?“
Aktuální dráhy vašeho života jsou podle všeho silně zanesené. Víte, když organismus, který je znečištěný nesprávným způsobem života, přechází na zdravý režim, dochází k intenzivnímu pročištění, jež doprovázejí až bolestivé procesy – krize.
Přibližně totéž se nyní děje s vaším životem. Vysíláte do světa nové myšlenkové formy a svět kolem vás se jako plátno začíná přetvářet. Jenže k tomu, aby se odraz v zrcadle změnil, je potřeba čas, během něhož může docházet ke zdržování jako ve vašem případě.
Nepodléhejte panice a nepoddávejte se únavě. Ani se nemusíte obrňovat trpělivostí, nicméně určitě jásejte a radujte se ze změn, které vám nastávají. Svět se pravděpodobně ujal starostí o vás s takovou horlivostí, že se pustil do jakési generální opravy, kdy je, jak známo, občas nutno i něco rozbít.
Především si dávejte pozor, abyste změny nevnímala negativně. Budete-li se nekompromisně řídit principem koordinace záměru, brzy se přesvědčíte, že události, jež vám připadaly nepříjemné a nedobré, se nakonec projevily jinak, a fungovaly tak ve váš prospěch.
Úspěch závisí na tom, jak ochotně rozum přistoupí na skutečnost, která mu připadá nepravděpodobná, a totiž že člověk je schopen svými myšlenkami vytvářet vrstvu svého světa. Pouze bych vás chtěl varovat před dvěma extrémy. První obnáší euforii. Musíte si uvědomit, že před omyly a neúspěchy není nikdo pojištěn. Nepočítejte s tím, že všechno půjde hladce. Vyhraďte si místo na porážky. Dopřejte si občas nějakou tu chybu a neúspěch, nebojujte s nimi.
Na druhou stranu platí, že ať se děje, co se děje, je ve vaší moci, abyste neúspěch označila za úspěch. Jednou jste se přece rozhodla, že svět se o vás stará, a váš rozum ani nemusí vědět, že je to pro něj opravdu dobře. To ví váš svět lépe. Jste paní své reality, tak ze své pozice prohlaste, že zjevný neúspěch ve skutečnosti pracuje ve váš prospěch.
Druhý extrém se vyznačuje tím, že pozitivní naladění považujete za povinnost, a tak se nutíte být stále spokojená. Jenže pozitivní vyladění musí být následkem vašeho přesvědčení, že to, co se děje, je pro vás opravdu výhodné. Musíte si zkrátka uvědomovat, že svým přístupem formujete odraz v zrcadle svého světa. Ovšem za povinnost jej nepovažujte. Jste přece svobodná panovnice svého světa, takže máte právo být čas od času nespokojená a zlobit. Nesvazujte se dobrovolně do rámce vymezeného nutností, nýbrž prostě aplikujte hru na zrcadlo světa.

„Už prostě nevím, co mám dělat a jak se mám chovat. Chápejte, moje matka – zkrátka se na ni zlobím, cítím se ukřivděná. Moc jí chci prominout, ale… nemohu. Neustále mi bezděky způsobuje nepříjemnosti. Je to těžké (zejména po materiální stránce), ale mám přece rodinu – manžela a syna. Nemohu všechny své síly vynakládat na matku, a právě tady pramení konflikt – cítím se vinna. Jsem určitě hodně hloupá, že? Ale někdy z toho opravdu šílím!“

Neznám podrobnosti vašeho vztahu s matkou, proto vám ani nemohu nabídnout konkrétní doporučení. Všechny vaše problémy nejspíše souvisejí s pocitem viny, kterého se nedokážete zbavit. Trpíte-li pocitem viny, nevyhnutelně se vám do scénáře vloudí v té či oné podobě i nějaký trest. Můžete se například říznout do prstu (v lepším případě), naložit si náročnou povinnost či se setkat s nepříjemnými potížemi.
S komplexem viny budete marně bojovat, jelikož viny jako takové se zbavit nelze, ať je, či není opodstatněná. Tento problém můžete vyřešit jedině konkrétním jednáním, což znamená, že se přestanete ospravedlňovat. Dokonce i v dopise jste se o to snažila: „Jsem určitě hodně hloupá, že?“ Takové věci neříkejte, neboť v zrcadle světa se odrážíte v souladu se svým vztahem k sobě. Musíte se chovat tak, jako byste si neměla co vyčítat. V takovém případě totiž zrcadlo vytvoří vrstvu vašeho světa, kde pro pocit viny nebude místo.
Jakmile pocítíte nutkání ospravedlňovat se, pokaždé se kroťte. Zakažte si to. Omlouvejte se jen v krajním případě, jestliže skutečně musíte svůj postup vysvětlit. Opanoval-li vás opravdu silný pocit viny, pro začátek nebude vadit, pokud své svědomí trošku přidusíte. Až se zvyku ospravedlňování zbavíte, zakrátko se vytratí pocit viny, a tedy i scénář trestu.

„Zvládám správně techniku transurfingu, jestliže dělám věci tak a tak? Kde se dopouštím chyb?“

Nejde o to, zda něco provádíte správně, nýbrž o to, jak moc věříte ve vlastní pravdu a správnost. Pokud si myslíte, že postupujete špatně, je jedno, čím se zabýváte, ale dopouštíte se chyby. Pochybujete-li, váháte a znejišťujete.
Představte si tuto situaci: vstoupili jste do galerie, kde na stěnách místo obrazů vizí zrcadla. Každé z nich vypadá jinak, nicméně podstatu mají totožnou – jsou to zrcadla, v nichž vidíte svůj odraz. V této galerii zrcadel se ujímám role vašeho průvodce.
Řekněme, že se mě zeptáte, jakou metodu dosažení cíle si máte vybrat spíše, zda tu, či onu, anebo se raději zabývat svou karmou? Znamená to, že se ptáte: „Do kterého sálu tady v galerii mám zajít?“ Má odpověď zní, že do kteréhokoli, kam to táhne vaši duši a rozum. „A jak mám zvolenou metodu správně dodržovat?“ padá okamžitě další dotaz. Zajímá vás tedy, jak se máte před zrcadlo postavit, abyste se v něm odráželi.
Můžete nepochybovat o tom, že se v zrcadle budete odrážet, ať se postavíte jakkoli. Zbývá vám jen zvolit výraz v tváři, který chcete v odrazu spatřit. To se musíte rozhodnout. Chcete-li uvidět veselou tvář, neptejte se, jak se máte usmívat. Zkrátka se usmívejte. Toužíte-li v zrcadle vidět pochmurnou tvář, zařiďte se podle toho, vždyť víte, jak na to. K čemu takové otázky?
V tom spočívá podstata transurfingu: sami vytváříte odraz v zrcadle světa. Vymezte a určete svůj záměr jako výraz v tváři a dopřejte si potěšení z toho, že budete sledovat, jak se při tom mění odraz. Chopte se svého práva mít pravdu a zkrátka si řekněte: „Já vím nejlépe, které zrcadlo si mám vybrat a jak se před ně mám postavit!“ Přesně tak postupuje dítě, když ho vezmete do takové galerie. Dospělí zapomněli, že kdysi věděli, jak se mají chovat. Chápete, o čem hovořím?
Je třeba, abyste k různým technikám přistupovali s lehkostí, tedy abyste se jich drželi, a přesto si ponechávali dostatečnou míru svobody pro vlastní nápady a improvizaci. Zajímá-li vás můj názor na metodu vašeho jednání, žádáte mě o radu, zda se máte u zrcadla šklebit tak či onak. K čemu vám tu jsem? Stojíte před zrcadlem a opět se ptáte: „Odráží se můj obraz správně?“
Zrcadlo, podobně jako Solaris Stanislava Lema, jen opakuje vaše myšlenky. Jestliže se trápíte nad problémy, klidně se trapte, zůstanou tu tak dlouho, dokud vy budete s nimi. Míníte-li se jimi zaobírat, řešte si je a tečka. Není ale snazší vykašlat se na to, čeho se chcete zbavit, a myslet na to, čeho toužíte dosáhnout? Jestliže jste zamířili na Antarktidu, budete tam bez ohledu na to, kde se nacházíte – zda v Africe, Americe či Asii. Hlavně si musíte zvolit cíl a držet se kurzu. To je vše, co opravdu musíte.



Zkrocení kyvadla

„Vymysleli jsme vlastní kyvadlo, vytvořili jsme je a rozhoupáváme je. Projekt trvá už dva roky, je dostatečně ambiciózní, hodně práce už se udělalo, jenže nám dosud nepřinesl žádné peníze. Ne že bychom jen tupě seděli a čekali, až se dostaví úspěch. Nikoli, pracujeme, ale všechno jde jaksi ztěžka. Má otázka zní takto: jak máme vytvářet kyvadla, jak je lze ovládat a rozvíjet je?“

Toto téma jsme již částečně probírali v knize Jablka padají do nebe, nicméně mohu dodat následující. Jestliže začíná skupina lidí myslet v jednom směru, neděje se tak bez následků. Celková energie myšlenkového vyzařování se nikam nevytrácí, nýbrž se transformuje na energeticko-informační podstatu – kyvadlo, přičemž každá struktura vytváří vlastní kyvadlo, které se nad ní povznáší jako energeticko-informační nadstavba.
Všechny struktury žijí a rozvíjejí se nejen následkem záměrného jednání lidí (svých prvků), ale také se řídí kyvadlem podobně jako se činnost automatického mechanismu řídí algoritmem. Jednotlivé členy struktury mohou vykonávat libovolné aktivity, nemají však právo svobodné motivace a jsou zpravidla nuceny nevědomky jednat v zájmu struktury.
Byrokratický aparát například nepropustí do řídicí funkce pracovníka, který disponuje vynikajícími vlastnostmi, přestože chápou, že je nejlepší. Na vedoucí post bude jmenován průměrný člověk, jenž nejlépe odpovídá zájmům struktury, tedy nikoli osoba nejlepší ani ta, která by měla pravdu. Všechny tyto záležitosti má jako řídící nadstavba na svědomí kyvadlo.
Kyvadlo sice nedisponuje vědomým záměrem, nicméně ovlivňuje motivaci lidí tak, aby co nejvíce upevnilo stabilitu své struktury a zároveň podlomilo stav konkurence. Mohlo by se zdát, že za vším záměrně stojí zmínění lidé, ovšem tak to vůbec není. Členy struktury se nacházejí pod vlivem kyvadla a bezděčně se mu podrobují. I když se stává, že záměr lidí získá navrch, a pak dotyční jednají na úkor struktury, čímž ji destabilizují.
Jestliže známe vyjmenované vlastnosti kyvadla, lze správně uspořádat priority ve strategii rozvoje podniku. Je třeba chápat, že rozmach struktury je v zájmu kyvadla, proto jej musí všemožně podporovat.
Kyvadlo je tím silnější, čím více má opěrných bodů. To znamená, že základní snahy se musí nasměrovat na vytváření oněch opěrných bodů, například na síť distribuce. Vedoucí podniku řekne: „To vím sám!“ Nic neví. Přesněji ví, ale neuvědomuje si to. Jeho rozum jako by byl informován, že distribuční síť hraje důležitou roli, jenže jistý stereotyp (lepší podnik je ten, který vytváří lepší výrobky) jej velmi často nutí k tomu, aby věnoval všechny síly na vývoj nejlepšího produktu. Jak již jistě víte, nejprodávanější výrobky se nerovnají těm nejlepším, to je prostě fakt.
Co lze označit za nejlepší produkt? Rozum vedoucího bude opět tvrdit své: „My vytváříme umělecká díla!“ Ovšem tak to vypadá z jeho úhlu pohledu. Umělecké dílo však vůbec nemusí odpovídat poptávce, jež je určována prouděním variant. Proto je třeba zaměřit hlavní síly marketingu nikoli na reklamu vynikajících vlastností uměleckých děl, nýbrž na definování aktuální poptávky a tendencí jejích změn.
Zdá se, že by to všem mohlo být jasné, jenže lidé opět nic nevědí, jen jsou informováni. Doslova spí a vytvářejí identická kyvadla, aniž by se zamysleli nad tím, jak by se mohli vydělit a začít vytvářet deficit, jehož čas už nastání ale který si zatím nikdo neuvědomil. Za tím účelem je nutno vykročit z řady a vydat se vlastní cestou. Veškerých grandiózních úspěchů bylo dosaženo teprve tehdy, když jejich autor začal něco dělat jinak než ostatní, kteří se pohybovali v základní mase. Chceme-li najít vlastní cestu, musíme naslouchat hlasu svého srdce. Říkáte, že taková lyrika nemá s byznysem žádnou souvislost? Intuitivním pocitům věnuje pozornost málokdo, většina se naopak řídí výhradně hlasem rozumu, a právě v tom spočívá zahalená, nicméně zcela zásadní chyba.
Transurfing zcela konkrétně podkládá skutečnost, že hlas duše má úplnou převahu nad hlasem rozumu. Nejde o plané filozofování, nýbrž o realitu. Jestliže pracujeme ve struktuře, musíme naslouchat svým podvědomým motivům, poněvadž je formuje kyvadlo. Například pokud vybíráme spolupracovníka do řídicí funkce, máme tendenci spoléhat se na rozum, jež praví, že je třeba zvolit nejlepšího. Jestliže nám však slabý hlas podvědomí našeptává úplně jiného kandidáta, znamená to, že je třeba pozorně naslouchat, protože to nás kyvadlo vyzývá, abychom vybrali osobu, která dané funkci odpovídá nejlépe. Může se stát, že ten nejlepší dovede díky své energii, idejím a iniciativě společnost k rozpadu, zatímco ten správný upevní její stabilitu a v kritickém okamžiku se rozhodne pro jediné správné řešení.
Reklama také zvyšuje počet opěrných bodů. Čím více lidem v mysli uvízne informace o konkrétním produktu, tím bude kyvadlo silnější. Zde však platí jedna zásadní zvláštnost. Omyl mnoha reklamních firem spočívá v tom, že základní důraz kladou na vychvalování produktu. „Jsme jednoduše velkolepí, nutně nás potřebujete, kupujte nás!“ Z pohledu transurfingu je záhodno zboží prezentovat zcela jinak. Základní reklamní formule musí znít takto: „Všichni nás kupují!“ Takto jednoduše a nic navíc. Zároveň je třeba to pronášet jako samozřejmý fakt, jako něco, co se rozumí samo sebou. Co se při tom děje? Taková reklama zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Za prvé každý skrytě chápe, že špatný produkt nezačne každý kupovat, z čehož vyplývá, že musí být lepší. Především se však myšlenky velkého množství lidí fixují na skutečnost, že dané zboží je nejprodávanější. Masa potenciálních nakupujících bude bezděky konstatovat formuli konečného cíle autora. Uvědomujete si, jakou mocí vládne myšlenková podoba, pokud ji zároveň pronáší mnohohlasý sbor?! Nakonec se charizmatický oblak, o němž jsme hovořili v Jablkách, ztělesní v materiální realitě. Svět jako zrcadlo změní myšlenky lidí v realitu. A tak sami zákazníci vytvoří módu nakupování produktu z reklamy.
Dále je velmi důležité, aby se jednohlas všech spolupracovníků udržel v klíčových otázkách, a pokud dosud jednota nepanuje, musí se nutně nalézt cesta k jejímu dosažení. Záměr všech prvků struktury musí být vytyčen jedním směrem, poněvadž v opačném případě se kyvadlo dlouho neudrží. Vůle jednoho vedoucího pracovníka nepostačí, zato jednota kolektivu v úsilí o dosažení cíle představuje velkou sílu. Společný záměr upevňuje kyvadlo a realizuje cílový sektor prostoru variant. Především si nesmíte připouštět negativní myšlenky. Podniky, kde pracovní den začíná všeobecným pláčem nad tím, že nemají peníze, jsou předem odsouzeny. Takové myšlenkové formy samy vytvářejí svou realitu. Za každou cenu je nutno dosáhnout společného pozitivního naladění, všeobecné orientace na cíl, a to tak, jako by byl úspěch nevyhnutelný. Z první knihy transurfingu víte, čím se liší přání od záměru.
Je třeba stanovit strategický cíl, a tak doslova shromáždit lidi a vysvětlit jim, jak mají využívat cílový diapozitiv. Musíte spolupracovníky přesvědčit, že společný záměr představuje mocný nástroj formování reality, že se tak děje v zájmu podniku, a tedy i jich osobně. Vymezit práci s cílovým diapozitivem je jedna z nejdůležitějších povinností. Můžete se třeba každý den scházet na půl hodiny a kreslit obrázky vzkvétajícího podniku. Platí tu jen jedna podmínka: výsledek takových opatření lze očekávat pouze v případě, že se budou provádět systematicky. Jinak se z nich stane zbytečné, marné a zároveň hloupé snění. Pravidelná práce všech spolupracovníků s jejich myšlenkovými formami zaměřená na jistý cíl se vyplatí bez ohledu na to, že to bude možná vypadat poněkud neobvykle. V některých podnicích se zabývají výrobní gymnastikou, a přitom to nikdo nepovažuje za nesmysl.
Kvalitní příklad takového přístupu a důkaz o jeho efektivitě představuje proslulý japonský ekonomický zázrak. Z jen málo rozvinutého zemědělského státu se Japonsko za krátkou dobu dokázalo vměstnat mezi nejvýše technologicky vyspělé mocnosti. Jedním z nejvýraznějších faktorů rychlého ekonomického růstu se jevil národní rys Japonců, totiž soudržnost. Odpovídajícím způsobem byla zorganizována i práce. Odlišující zvláštnost japonských podniků je ideologie, která vyzývá pracovníky, aby celý kolektiv společným úsilím směřoval k úspěšnému rozvoji podniku. Snahy všech jsou každodenně nasměrovány na prospěch podniku. Japonci dokonce ani po práci nechodí domů, ale do kavárny, kde s kolegy dále probírají témata spjatá s podnikem.
Samozřejmě tutéž zkušenost nemusíte aplikovat u sebe a už vůbec se nesmíte k praktikám transurfingu nutit násilím. Důležité je, aby lidé pochopili podstatu metody a sami se jí chtěli zabývat. Proto je nutné, aby především byli spokojeni a měli o věc zájem. Zde přijdou vhod principy vějíře , silného nástroje pro management personální i marketingový.
Další využitelnou vlastností kyvadla je jeho snaha o zvyšování energie konfliktu. Tento konflikt nevzniká uvnitř struktury, nýbrž během střetu s protivníkem. Konfrontace s konkurencí, odehrává-li se v rozumných mezích, se není třeba obávat. Kyvadlo si tak jen zvýší sílu. V podnikání se nezřídka stává, že se rozběhnou různé metody, jež jsou určeny k destabilizaci konkurence. Posléze platí, že čím větší byl rámus, čím hlučnější byl skandál, tím více se podniky zviditelnily. Taková je realita.
Obecně lze říci, že pokud zná člověk dobře principy transurfingu a promyslí si je, může přesně určit priority, tedy zvolit kurz pro strategii v mnoha záležitostech. Budete-li zmíněné principy aplikovat, můžete dosáhnout transparentní, a tedy efektivní strategie ovlivňování. Jestliže do vrcholu úhlu postavíte rozvoj a upevnění kyvadla, samo bude plnit větší část práce kvůli tomu, aby posílilo svou strukturu. Jakmile získá dostatečnou sílu, samo se postará o to, aby ty správné na vedoucích pozicích vyměnili za ty nejlepší, a tedy aby produkty byly nejen prodávané, ale také prvotřídní, a aby struktura vzkvétala.



Cizí záměr

„Nemám žádná zvláštní přání – žiji jen pro štěstí svých dětí. Bláznivě je miluji a celý život jsem se modlila: Pane, učiň mé děti šťastnými! Přesto se vyskytla chybička. Starší syn (student, 22 let) se mi přiznal, že kouří drogy a cítí se při tom šťastný. To jsem si vymodlila… Každý chápe štěstí po svém. Ukazuje se, že jsem si měla víc všímat, jak je inteligentní, zdravý a pevný na duchu. Nyní se samozřejmě modlím za to, aby jej Pán nasměroval na správnou cestu. Synovi jsem řekla, že jej velmi miluji a věřím, že se s tímto problémem sám vyrovná. Opravdu věřím, že se vše urovná. Nicméně srdce mám rozdrásané do krve. Víte, léčím lidi masážemi, obnovuji jejich energetický potenciál, ovšem vlastnímu synovi nijak pomoci nemohu. Slzy mi tečou proudem, samozřejmě jen když jsem sama. Není snadné řídit loďku, v níž nesedíte sami, ale s dětmi. Po pravdě řečeno, nechápu, jak zde lze využít princip koordinace záměru a už vůbec nerozumím, jaký záměr tu může zapracovat, takovou situaci přece nelze pojmenovat za nepříjemnou.“

Vůbec nemyslete na to, že byste svým záměrem mohla nějak podstatně ovlivnit osud ostatních lidí. Ve své moci máte pouze vrstvu svého světa. Na osoby ve svém okolí dokážete působit pouze nepřímo, prostřednictvím rovnovážných sil. Cizí škodlivý záměr může vykazovat vliv na některé vrstvy světa prostřednictvím kyvadel, to už je ovšem jiná otázka.
Klíčová fráze vašeho dopisu zní „Bláznivě je miluji“ a poukazuje na podstatu problému. Jestliže se na jedné straně na kole bicyklu příliš napnou špice, na druhé se to projeví pokřivením. Přesně tak se pokřivuje realita. Čím více milujete a zbožňujete své děti, tím více důvodů k rozčarování se vám postaví do cesty. Rovnovážné síly se totiž snaží obnovit rovnováhu.
Princip koordinace je zde k ničemu. Ve vztahu blízkých lidí je třeba řídit se pravidlem transurfingu: dopřát si být sám sebou a totéž dopřát i ostatním – aby byli sami sebou. Musíte svým dětem povolit uzdu a svou láskou je nedusit. Jinak na energetické rovině vzniká tento obraz: „Tolik vás miluji, až bych vás rovnou zadusila!“ Děti se z vašich objetí evidentně nemohou vyvléct, a tak jako listí poletují ve větru rovnovážných sil. Tento vítr vane tam, kde se děje něco, za co nelze mít rád.
Zároveň je nutno chápat, že ne vše, co se děje, je podmíněno výhradně metafyzickými příčinami. Docela možná zde váš vliv nehraje vůbec žádnou roli. A tak jediné, čím můžete dětem reálně pomoci, je dodržování pravidla transurfingu.

„Jak se mohu bránit před vlastním trápením a působením kyvadel, to je mi více méně jasné. Poraďte mi, jak se mám chránit před trápením a před obavami blízkých příbuzných, rodičů? Myslím si, že jejich starosti nejsou o nic méně nebezpečné než soužení a nepokoj nás samých.“

Nedaří-li se vám vysvětlit jim škodlivost negativního přístupu, pak nijak. Nicméně jejich vliv na váš život již není tak velký, protože základní vklad do vytváření vrstvy svého světa dodáváte sami. V určitém smyslu hrají obavy příbuzných o váš život kladnou roli, protože rovnovážné síly budou usilovat o obnovení rovnováhy. Čím horší budou jejich očekávání, tím lépe se vám bude dařit. V žádném případě však tomu, že o vás příbuzní hovoří, nevěnujte příliš pozornosti. Začnete-li si totiž myslet, že jsou schopni výrazně ovlivnit vrstvu vašeho světa, stane se tak. Svět jako zrcadlo odráží vaše přesvědčení.

„Vzhledem k tomu, že se neustále naskýtají nějaké důvody společenské, příbuzenské a další, velmi často nebýváme sami – vždy se někdo pohybuje kolem nás. Pro jednoduchost si uveďme příklad ze života nějaké dvojice. Jeden člověk má přání změnit podmínky svého života, svou vrstvu, ladí se tedy do odpovídajícího postoje vůči okolnímu světu a už už se na něj chystá spadat zlatý déšť. Déšť v takovém případě nepadá selektivně, nýbrž na celý pár. Tak už to funguje. Jenže druhý člen dvojice vidí na životě jen samé negativní a špatné věci a na svém vztahu k němu si nepřeje vůbec nic měnit. Tedy logicky nevidí úspěch, jako si nevidí na uši.
Má otázka tedy spočívá v tom, kdo z těch dvou koho v čem přepere? Nechce se mi rozebírat varianta, že se rozejdou na různé strany a každému se dostane po jeho. Avšak rozum chápe, že jsou tu nějaké nesrovnalosti s příčinně následkovými souvislostmi. Buď prvního optimistu obejde úspěch kvůli pesimismu druhého, nebo na depresivního pesimistu dopadne nezasloužený paprsek hojnosti.“

Vezmeme-li v potaz pouze metafyzický aspekt formování reality, každý člověk svými myšlenkami vytváří svou samostatnou realitu. Zrcadlo přesně odráží váš světonázor. Ve skutečnosti pak získáváte odraz na základě toho, s jakým postojem se stavíte před zrcadlo. Takový je zákon. Nemusí vás znepokojovat, jakou cestou se onen odraz modeluje. Vaším úkolem je směřovat myšlenky, a ještě přesněji záměr, na potřebnou stranu.
Budete-li to dělat pravidelně a cílevědomě, záměr se ztělesní ve skutečnosti. Navíc tomu ani ostatní lidé nemohou nijak zabránit. Naopak pokud vám bude někdo chtít škodit, skončí to pro něj tak, že zmizí z vašeho okolí. Řekněme, že od něj odjedete někam hodně daleko. To vím přesně. Další úsudky typu, komu je dáno být šťastným, podle jeho myšlenek, a komu ne, to není nic víc než spekulativní domněnka. O čem nic nevím, o tom nebudu hovořit.
Avšak musíte chápat, že plnomocným pánem vrstvy svého světa jste pouze v případě, že svůj záměr směřujete na jeho realizaci. Nemáte-li žádný cíl a neovládáte svůj vztah k okolní realitě, když pouštíte chod svých myšlenek samospádem, loďka vašeho osudu ztrácí řízení a je unášena na vlnách. Váš dům se mění na opuštěnou kůlnu, kam může kdokoli zavítat a cokoli tam provádět.
Cizí záměr dokáže ovlivňovat vrstvu vašeho světa nepřímo prostřednictvím rovnovážných sil. Jestliže o vás panují domněnky, které neodpovídají skutečnosti, vytváří se polarizace. Rovnovážné síly budou tedy usilovat o znovunastolení rovnováhy. Nejjednodušší cestu vidí v tom, že vám nakáží chovat se přímo opačně k tomu, co si o vás ostatní myslí. Nedisponujete-li vnitřním stěžněm a váš světonázor má amorfní podobu, vítr rovnovážných sil si bude s vaší loďkou celkem dost pohrávat. Chcete-li tomu předejít, musíte se zabývat transurfingem, tedy mít přesně orientovaný záměr a řídit chod svých myšlenek, a nikoli se jen chaoticky plácat v životních situacích.

„Jestliže nečekám žádné nepříjemnosti a jsem naladěn na příjemné věci, kdežto manželka naopak panikaří, jaký scénář se bude s největší pravděpodobností realizovat? Bude záležet na tom, kdo vykáže vyšší energetický potenciál?“

Pokud žijete spolu, vaše vrstvy se tak či onak protínají. Z jedné vrstvy do druhé se mohou přelévat záležitosti dobré, ale i zlé. Hladina energetiky samozřejmě hraje jistou roli, nicméně hlavním faktorem je záměr. Společný život lidí s různými cílovými metami se podobá dvěma loďkám, jež jsou k sobě přivázány. Ten, kdo se vědomě pohybuje k cíli, má vítr v plachtách a postupuje přímo podle kurzu. Ten druhý pluje podle vln, jeho plachta vlaje ve větru, ovšem vůbec nepomáhá, ale vlastně ani v ničem nebrání. 1 když je pravda, že pokud má druhý člověk patologický sklon k negativismu, jeho loďka dokáže společný pohyb brzdit.
Pokud váš blízký nechce dodržovat principy transurfingu, nemusíte se tím příliš rmoutit. Zcela postačí, že se jimi řídíte vy. Jste-li pozitivně naladěni, prostupuje do vrstvy vašeho bližního mnohem více lepších věcí, což znamená, že se mu naskýtá mnohem méně důvodů k nespokojenosti. Řízená loďka v každém případě dosahuje cíle, a to dokonce i tehdy, musí-li posloužit jako vlečná loď. Především dávejte pozor na svůj postoj ke světu a udržujte chod myšlenek ve zvoleném kurzu. Budete-li mít v tomto pořádek, vše ostatní bude nedůležité.

„Snažím se teorii transurfingu aplikovat na svůj život. Někdy s údivem sleduji, že opravdu funguje. Vyvrbila se u mě tato otázka: jak se mám chovat, jestliže si moje matka myslí, že jsem smolařka, žiji na hraně bídy a v budoucnu bude ještě hůř a že já sama jsem vinna tímto osudem? Ona je silná žena, která se snaží se mnou celý život manipulovat (já se na oplátku snažím nereagovat na její rady, jak mám žít), zdá se mi, že ve vztahu ke mně vysílá velmi silné impulzy negativní energie. Všechny moje snahy dříve či později narážejí na nějaké překážky. Mamka je člověk, jenž nestrpí žádné argumenty. A hovořit s ní a přesvědčovat ji o tom, že se mi daří skvěle a žiji parádně, to je marné. Má jen jeden argument: To vidím!“

Matka vrstvu vašeho světa ovlivňuje jen a právě proto, že jak sama píšete: „…zdá se mi, že ve vztahu ke mně vysílá velmi silné impulzy negativní energie.“ Ještě jednou opakuji. Svět jako bezchybné zrcadlo lhostejně a přesně modeluje obrázek, který malujete vy sami, svými starostmi a obavami. Duše a rozum se u nejhorších očekávání vždy shodnou. Ve skutečnosti na vás negativně nepůsobí matka, nýbrž vy sama, jelikož takto uvažujete.
Musíte změnit svůj postoj, ale zejména pochopit jednu prostou věc. Není důležité, zda o vás blízcí či jiní lidé přemýšlejí nebo říkají něco, co neodpovídá pravdě, jinými slovy zkreslují reálný obraz. Rovnovážné síly se budou snažit toto pokřivení napravit. Díky jejich působení vždy vzniká tendence modifikace obrázku opačným směrem.
Skutečně obávat se musíme pouze nezasloužené pochvaly, dithyrambů na vlastní adresu. Jestliže vás příliš vynášejí, je třeba se zamyslet, co byste tak mohli udělat špatného, abyste sami obnovili rovnováhu. Pokud o vás například říkají, že jste rozumná, postavte se na všechny čtyři a velmi rozumně vydávejte zvuky, jaké produkuje nějaký kopytník. Pokud obdivují vaši sílu, upadněte do mdlob. Závidí-li vám hojnost, požádejte je o peníze na půjčku. A jestliže mají drzost přímo vyjádřit, že jste neodolatelná, udělejte na ně pořádný ksicht.
Úplně jiná situace ovšem nastává, jestliže vám někdo bezdůvodně nadává nebo vás uráží. Čím horší bude jeho mínění, tím lépe se vám bude dařit. Ovšem pouze za podmínky, že nebudete vymýšlet všelijaké hlouposti o tom, že by se snad cizí záměr dokázal protlačit do vrstvy vašeho světa. Pokud nebudete cizímu zlému záměru přikládat žádný význam, odrazí se od vás jako hrách od stěny. Sami posuďte: vždy existovali političtí činitelé, kteří požívali nenávist celého národa. Představte si, jak by se jim dařilo, kdyby na ně měl cizí špatný záměr působit sebemenší silou.
Takže pokud narazíte na postoj, jenž bude vůči vám negativní, jen se potichounku pochichtávejte a spokojeně si mněte dlaně. Radujte se!

Zkrátka transurfing

„Tuto knihu čtu nějak pomalu, už jen první díl jsem zvládl zhruba za osm měsíců. Že by snad byla příliš složitá na pochopení… Některé kapitoly se musí číst několikrát. Nebo snad potřebuje, aby se nastudovávala pomalu, zatímco čtenář tráví a promýšlí vše, co je v ní napsáno… Každopádně výsledky se u mě neprojevují nijak zvláště velké.
Ještě jedna věc je důležitá: těžko, velmi těžko se zbavuji nadbytečných potenciálů, naopak neustále se objevují nové. Již vím, že bych různé situace neměl emocionálně prožívat, ale co nadělám, když jsem emocionálně založený. Zkrátka se mi vůbec nedaří.
Chtěl bych se podělit o vlastní pozorování. O co jde… Již dávno jsem u sebe začal pozorovat určitý jev, s jehož pomocí nyní dosahuji svých cílů. Pracuji u telekomunikací, zastávám jistou funkci ve velké společnosti. Mám v tomto oboru několik vlastních záležitostí, které mi vynášejí jistá procenta. Naučil jsem se dopovat svou činnost energií, takže úspěch přitahuji právě na téma práce. V čem si myslíte, že se skrývá mé tajemství? V banálním studiu odborné literatury. Krátce řečeno, jsou nebo přesněji bývaly doby, kdy se vám nechce pracovat, kdy nejsou klienti ani projekty. Zato jindy se zakázky jen hrnou: klienti se berou, ani nevíme odkud, a nejnesmyslnější projekty se realizují hravě, osobní zájmy se obhajují bez zvláštního vypětí.
Jak jsem na to přišel: zásoboval jsem se všestrannými informacemi o své práci, což obnáší několik periodik na téma telekomunikace, dále internetovými obsílkami a placeným předplatným na tendery. Zkrátka vším, co je třeba k tomu, abyste se od hlavy k patě zavalili informacemi na dané téma a mohli se pohroužit do jejich studia. Takže chodím, kupuji potřebný časopis a začínám číst. Ano, jen číst. Po večerech, někdy po nocích, v době obědové přestávky, neboli vždy, když se naskytne příležitost.
Co pozoruji? Po nějaké době, zhruba po týdnu, kolem mě začíná ožívat pracovní ruch. Prakticky odnikud se začínají objevovat potenciální klienti, jimž lze něco prodat nebo navrhnout. Doslova ze vzduchu vznikají různé projekty. Všude jsou vidět moje přednosti, zájem, aktivní zaujetí projekty, práce s klienty. Člověk cítí, že vše znovu ožilo, otočilo se, opět jste ve středu dění. Klienti se objevují sami od sebe, díky starým kanálům, na které už jsem zapomněl. Obnovují se dřívější pouta, začínají nové vztahy, v nové etapě. Tady musí fungovat nějaká magie.
Pak jsem zašel ještě dál a začal jsem měnit výběr informačních zdrojů. Začal jsem do své informační dávky vnášet různorodost a jednou za měsíc jsem si začal kupovat politický časopis. Čeho jsem po určité době dosáhl? Začal jsem postupovat na služebním žebříčku. Přišly mi první nabídky, přestože jsem o ně nijak neusilovat. Je v tom nějaká mystika. Jinak to nazvat nelze.
Nyní studuji vaši knihu. Skutečně se ji učím, protože slovo čtu zde naprosto není na místě. Musí se studovat jako samostatný akademický kurz na univerzitě. Napsal jste, že varianta se musí podsvítit energií, aby se realizovala. Jakou přesně energií? Pokud jde o emocionální, bude z toho mít čistý zisk nadbytečný potenciál. A jak lze vyhradit a určit onu energii? Jak poznám, jaká přesně informace přitahuje potřebné varianty? Kdybych věděl, jaké přesné cíle, jaké informační napájení existuje? Pak by magie skutečně existovala.“

Nehledejte zde žádnou magii, ta se obecně uplatňuje, jestliže se děje něco, pro co nelze najít vysvětlení. Tady je všechno mnohem jednodušší. Kolikrát musím opakovat, že ve světě, který vás obklopuje, se jako v zrcadle odráží váš světonázor? Svými myšlenkovými formami vytváříte vrstvu svého světa. Chcete-li tedy pochopit, co se děje s vámi a kolem vás, postačí, obrátíte-li pozornost na vlastní myšlenky.
Jestliže se noříte do studia odborné literatury, chod vašich myšlenek dostává svůj řád, takže v zrcadle světa se začíná projevovat odpovídající odraz. Co je na vstupu, to je i na výstupu. Je to triviální, prostší už to nebude.
Jak je tedy možné, že když je vše tak jednoduché, proč se přání neplní a sny se neuskutečňují? I tady je vše triviální. Jde o to, že lidé nedokážou vyhovět dvěma zcela obecným podmínkám.
Za prvé zrcadlo světa reaguje se zpožděním, což vyžaduje jistý čas na materializaci myšlenkové formy. Jenže my nejsme zvyklí čekat. Jestliže přece jednáme v rámci vnitřního záměru, následky se projevují ihned. Ovšem práce vnějšího zaměřuje nepozorovatelná a příčinně následkové spojitosti lze jen stěží ohlídat. Proto nevěříme, že pomocí myšlenek lze skutečně modelovat realitu, a takové záležitosti nebereme vážně.
Za druhé, má-li se myšlenková forma zafixovat v materiální skutečnosti, je třeba se jí věnovat systematicky. Jinými slovy si zkrátka musíte v myšlenkách pravidelně přehrávat cílový diapozitiv. Na rozdíl od marného snění, jež se čas od času přihodí, se jedná o konkrétní činnost.
Obvykle lidé velmi rychle zahoří pro nějakou ideu, jenže poté stejně rychle vychladnou. Zázraky se přece nedějí! Něco pro ni vykonat musíte, pouze v daném případě nikoli rukama, ale hlavou. Cožpak může zrcadlo, které funguje se zpožděním, vytvořit váš odraz, pokud jste se před ně postavili jen na okamžik a pak jste utekli?
Jestliže se například věnujete studiu literatury, zároveň směřujete myšlenky potřebným směrem. Dokonce i přesto, že se jím zabýváte nepravidelně, i tak vás zrcadlo viditelně odměňuje výsledkem. Můžete si představit, co vás čeká, pokud se trochu vynasnažíte a získáte kontrolu nad myšlenkami? Práce s cílovým diapozitivem, je-li prováděna systematicky, přinese výrazné výsledky.
Myšlenky upalující samospádem vytvářejí rozmazaný obraz. Odraz má v takovém případě obdobnou podobu – je jím neuspořádaná a neřiditelná realita, jež ovládá vás. Myšlenky, které jsou organizované v přesném směru, vytvářejí silný uzel záměru. Je to totéž, jako byste srovnávali paprsek laseru se světlem běžné lampy. Ovládáte-li chod svých myšlenek, ovlivňujete realitu.
Ale to nikdo nedělá! A přitom je potřeba jen toto, nic víc. Váš zásadní problém se skrývá v tom, že jste důležitost teorie transurfingu vyzvedl do nebývalé výše. Doslova jste vyzdvihl žulový monument a obdivné kráčíte kolem něj, ovšem bojíte se k němu přistoupit.
Transurfing se nemáte učit jako vyšší matematiku ve škole, jen se držte elementárních doporučení, jež jsou v něm vyložena zcela konkrétně. Nic víc. Nesázejte si do hlavy zbytečné otázky typu, jakou energii máte použít a kam ji nasměrovat.



Doháněči slunce

„Dosud se mi nepodařilo vytvořit dostatečně jasný cílový diapozitiv. Snad proto, že nacházím jeden podstatný nesoulad. Podívejte: cílový diapozitiv je založen na záměru mít, což se přímo rozchází s principem vějíře: vzdejte se záměru získat, vyměňte jej za záměr dát, a získáte to, čeho jste se vzdali. Nechápu, jak mohu toto spojit do zřetelného obrazu, takže mi zůstává toto rozdělení.“

Žádný nesoulad tu nenastává, poněvadž diapozitiv a vějíř nemají nic společného. Vějíř je technologie mezilidských vztahů. Jeho principy se aplikují při jednání, tedy v procesu společenského styku. První princip mění nasměrování procesu z dostat na dát.
Diapozitiv není proces, nýbrž statický obraz, kde je již cíl dosažený. Jestliže si vizualizujete diapozitiv, představujete si, že to, co chcete, již máte. Chápete, v čem je rozdíl? Získat je proces a mít je konečný výsledek. Vějíř reguluje nasměrování vnitřního záměru, kdežto diapozitiv usměrňuje vnější záměr.

„Jak mám zvládnout vizualizaci, jestliže jsem si vytyčila cílů více? Možná jsem ještě nenašla ten pravý, nicméně ty, které mám, se mi líbí: drobná úprava bytu (byt sám mě uspokojuje, měnit jej nechci), auto (vím model, vyžívám se v představě, jak v něm sedím), jiná práce (vím, jak vypadá prostředí) a ještě dva tři body týkající se zdraví a tak dále. Vydávat síly na více cílů není účelné, ovšem omezit se na jeden je složité. Beztak jsou jistým způsobem spjaty, jakožto obecná představa mého života…“

Cíl, jenž v transurfingu považujeme za vlastní, s sebou přináší splnění všech ostatních přání, a proto je lepší, směřujete-li přímo k němu. Váš cíl rovná se změně vašeho života ve svátek. Co ji vyvolá, na to se ptejte sama sebe. Pokud jste cíl dosud nenašla, možná si jich vytyčíte více. Hlavně na tom pracujte pravidelně.

„V knize je celkem pochopitelně a hodně napsáno o vizualizaci diapozitivu. Jenže když si svůj obrázek přehrávám, začínám pochybovat: třeba je to přece jen snění a žádná vizualizace, a tak je to úplně zbytečná práce? Kolik let jsem snila o různých věcech, takže když se vidím v autě, už s odhodláním ho mít, zdá se mi, že sny pokračují. Mohu si odhodlání natrénovat?“

Práce s diapozitivem se od snění liší tím, že se provádí systematicky a vždy směřuje k cíli. Vykonáváte konkrétní práci. Diapozitivem byste se měli zabývat alespoň půl hodiny denně, nikoli však z donucení, nýbrž jen tak, jak je vám to milé, abyste si z obrázku, kde je již cíle (či několika cílů) dosaženo, navodili příjemné pocity. Odhodlání mít vzniká buď ihned, nebo je potřeba jej dobývat, a to pravidelnou prací s diapozitivem. Zázraky se nedějí. Jen této činnosti se nikdo nevěnuje. Ovšem pokud se k ní někdo odhodlá, dobere se výsledků, jež se zázraku budou podobat.

„V transurfingu stále něco dobýváme, poněvadž se jedná o techniku vedoucí k dosažení cílů. Chceme-li něco získat, přibývá přání a samozřejmě důležitosti. Ale tentýž transurfing doporučuje, abychom výsledku nepřikládali příliš velký význam. Vzniká jakýsi nepochopitelný paradox. Na jednu stranu toužíme něčeho dosáhnout, jenže na druhou stranu předstíráme, že nechceme. Pokud se však opravdu naučím nechtít to, po čem toužím, k čemu je mi vůbec můj cíl a jaký rozdíl bude v tom, jestli jej dosáhnu, nebo ne?“

Pokud přání obohatíte o odhodlání jednat, získáte záměr. Jestliže však přidáte pochyby o reálnosti jeho dosažení a navíc strach z neúspěchu, opanuje vás chtíč. To je důležitost, kterou musíte vědomě snižovat. Samo přání nevytváří výrazný nadbytečný potenciál – ten se formuje, když svět rdousíte svými pochybnostmi a obavami.
Není třeba předstírat, že cíle nechcete dosáhnout – sami sebe neoklamete. Jenom se nezacyklujte na svém scénáři ani nepřemýšlejte o tom, jak cíle dosáhnete. Nemusíte vědět, jak se k němu propracujete. Váš úkol spočívá v tom, že se budete věnovat vizualizaci diapozitivu a budete kráčet směrem k cíli. Kontrolu zaměřte nikoli na scénář realizace cíle, nýbrž na dodržování principu koordinace, protože pak se rozum uklidní a vytratí se i strach a pochyby.

„Jak mám správně vymodelovat diapozitiv, abych se vyhnul zkreslení? Například usiluji o zisk prostředků k dostavbě domu. Vymyslel jsem si toto tvrzení: Můj svět mi poskytne prostředky k dostavbě domu. Je třeba uvádět termíny splnění objednávky? Sumu? V nitru cítím, že svět nemá cenu omezovat. Ovšem na druhou stranu bych chtěl pomoc získat v dohledné době a včas.“

Jestliže přemýšlíte o termínu splnění, peněžní částce či o tom, zda se vám bude dařit a jak, bádáte nad prostředky dosažení cíle. Pochybnosti typu, zda jste správně zformuloval tvrzení, se vztahují k témuž. A tak na jednu stranu chcete, aby se o vás svět postaral, ale na druhou stranu jste sám pohroužen do starostí, jak to zařídí a jestli to vůbec zařídí.
Musíte si vybrat jedno ze dvou: buď přistoupíte na jakýsi axiom v podobě nepravděpodobného připuštění, že svět nějak vše upraví, nebo budete jednat v rámci běžného nazírání na svět a budete se spoléhat pouze na vlastní síly. Pokud je vám známo, jak máte jednat, a přesně víte, co je reálně splnitelné, můžete si zvolit druhou variantu. Nemáte-li ponětí, co a jak máte dělat, budete muset připustit nepravděpodobné. Nebo to nechat být a nadále se pohybovat v rámci zdravého rozumu.
Je třeba si ujasnit jednu jednoduchou věc: svět jako zrcadlo přesně přenáší vaše myšlenky a záměry. Ani o trochu víc, či míň. Lámete-li si hlavu s tím, kde vezmete peníze, ve skutečnosti se materializuje proces vašeho hledání prostředků, jež se může táhnout velmi dlouho. Jaký je obraz, takový je i odraz. Nicméně můžete postupovat i obráceně – soustřeďte se na konečný cíl, tedy přehrávejte si diapozitiv o tom, jak se nakupuje materiál, dováží se k domu, přicházejí dělníci, dostavují dům. Netrápí vás, odkud přicházejí peníze, soustředíte se na dosažený cíl.
V prvním i druhém případě zrcadlo objektivně převádí realitu, kterou jste si vybrali. Chápete rozdíl? Jestliže přemýšlíte o prostředcích dosažení cíle, provází vás to i ve skutečnosti – všechny vaše starosti a trable se točí kolem tohoto problému. A naopak přemýšlíte-li o tom, jak se cíl realizuje a je dosažen, získáváte vytoužený výsledek. Prostředky se najdou samy od sebe, a navíc z takového zdroje, o němž jste neměli ani tušení. Objeví se však jen za podmínky, že vaše pozornost se bude upínat na konečný výsledek.
Představte si, že se nacházíte v neznámém městě a musíte se dostat na vysokou věž, která je vidět odevšad. Jestliže přemýšlíte o prostředcích dosažení cíle, děláte toto: stavíte se na všechny čtyři, zrak upíráte k zemi a začínáte se z boží milosti posouvat vpřed, v rámci svých možností a vnějších podmínek. Na cestě k cíli budete evidentně dlouhou dobu bloudit a narážet na různé překážky. V životě to tak bývá – věčné překonávání obtíží. Úplně jiné to ale bude, jestliže se postavíte na nohy a pohnete se vpřed, zatímco budete mít cíl v zorném poli. Cesta se najde sama od sebe.
Všechno to zní jakoby správně, ale přesto se tomu obáváme uvěřit, že? Jestliže se pokusíte podobné úsudky přednést nepřipraveným lidem, vysmějí se vám. Z útlaku zdravého rozumu se lze skutečně vymanit jen stěží. Ale já vás přece nepřesvědčuji, abyste uvěřili. Jenom musíte přestat přemýšlet o prostředcích dosažení cíle a přeorientovat pozornost na cíl. A dále nečekejte výsledky bezprostředně, nýbrž pracujte s diapozitivem systematicky, protože zrcadlo světa reaguje se zpožděním – potřebuje určitý čas, aby odraz vymodelovalo.
Vůbec nechci říci, že stačí sedět s rukama v klíně a jen se zabývat pozorováním cílového diapozitivu. Realita má dvě objektivní podoby: fyzickou a metafyzickou. Není třeba sázet výhradně na jednu nebo druhou. Nebudete jen stát na místě a hledět na věž, musíte i nohama vykračovat. Proto práce s diapozitivem nijak nevylučuje, ba právě naopak předpokládá jednání v rámci obvyklých zkušeností. Jedno druhému nebrání. Nicméně pokud člověk využívá metafyzickou stránku reality, šanci na úspěch si mnohokrát zvyšuje.
Takže žádné zázraky se nedějí. Není třeba věřit, ale věnovat se konkrétní práci a neustále udržovat své myšlenky zaměřené na dosažený cíl. Není to tak složité, jen to musíte DĚLAT. Lidé tak zpravidla nečiní. Naopak přemýšlejí právě o prostředcích, což se odráží i v realitě: jestli se cíle dosáhne, pak jen za cenu velkého úsilí. Odtud přicházejí zkušenosti, jež označujeme za potomky těžkých omylů. Přívrženci zdravého rozumu si sami vytvářejí takovou svízelnou realitu. Snaží se dohnat zapadající slunce. Jak to ale udělat, aby se slunce pohybovalo nám vstříc? Obrátit se na opačnou stranu, odpoutat myšlenky od prostředků dosažení a nasměrovat je na cíl. Pak se v realitě odrazí konečný výsledek a nikoli boj o něj. Realita je zrcadlo našich myšlenek.



Paradoxní situace

„Čtu vaše knihy a snažím se jimi řídit, seč mohu. Jen včera jsem se vyladila na pěkný den a byla jsem maximálně přesvědčená, že takový opravdu bude. Jenže od rána šlo všechno do háje, nepříjemnosti se na mě sypaly ze všech stran. Znamená to, že jsem se nemusela předem těšit na radost? To se nezřídka stává i ostatním. Lze tuto situaci vysvětlit z pohledu transurfingu a hlavně můžete mi poradit, jak nejlépe napravit nepříjemnou lavinu drobných potíží, protože ty se mohou zvětšovat?“

Ještě jednou musím zopakovat, že svět je zrcadlo, jež ovšem funguje se zpožděním. Za jeden jediný den kolem sebe sotva dokážete vytvořit příjemné okolí, ba naopak jakmile se jednou naladíte na dobrý den, s velkou pravděpodobností se setkáte s řadou nepříjemností. Realita se totiž ještě nestačila přetvořit a vy už jste z ní rozčarovaná. Rovnovážné síly se v takovém případě rozhodně postarají o to, aby obnovily takový stav věcí, který bude odpovídat skutečnosti, a kyvadla, jimž vaše nespokojenost a rozčarování neunikne, přilijí olej do ohně.
Úspěšná realita obnáší přesné a každodenní dodržování principu koordinace záměru a taktéž hry na zrcadlo, které se o vás stará. Podle mých pozorování potřebujete k vyladění víceméně příjemné reality tři až sedm dní, ale někdy i více, to záleží na míře nahromaděného negativismu.

„Píšete ve svých knihách, že není třeba mlátit sebou jako moucha o okno, zato je záhodno hledat cestu nejmenšího odporu. Pokud vás někam nepustí, znamená to tedy, že nejde o vaši cestu a je třeba hledat něco jiného.
Jedna moje kamarádka se deset let po sobě pokoušela dostat na medicínu. Mezitím dokončila zdravotní školu a porodila čtyři děti. Po jedenácté se dostala! Již dlouho praktikuje jako vynikající uroložka. Svou práci miluje a zatím se jí nic hrozného nepřihodilo. Je přesvědčená, že pokud se někdo rozhodne něčeho dosáhnout, musí vydržet a nevzdávat se. A jako příklad uvádí žabku, jež spadla do džbánu s mlékem a utloukla v něm máslo.
Druhá kamarádka měla ve čtyřiadvaceti letech jen dvě děti, jenže se provdala za Uzbeka z velmi bohaté a konzervativní rodiny. Také dokončila zdravotní školu, ale manžel jí nedovolil na univerzitě pokračovat. Chtěl ji zavřít doma, učebnice ji vyhazoval. Ona se přesto tajně dostala na biologickou fakultu na dálkově studium. O tom, jak se první semestry skrývala, by se dal natočit film. Posléze manžel vzdal boj s její vytrvalostí. Kamarádka nastoupila jako zdravotní sestra, poté se stala vedoucí sestrou ve speciální nemocnici, seznámila se s lidmi z vedení, biologickou fakultu zakončila s červeným diplomem a stala se jedinečným případem v historii: po nejpřísnějších zkouškách a žádostech ji odměnili kvalifikací lékaře – fyzioterapeuta. V pětatřiceti letech, se sedmnáctiletou stáží v podobě práce zdravotní sestry. Mezitím manželova rodina přišla na mizinu, jemu zbankrotoval podnik, takže dnes všechny živí ona.
Co na to říkáte? Je třeba bojovat o to, co chci? A jak rozpoznám pravý cíl od falešného?“

Vaše první kamarádka opravdu utloukla máslo. Dosáhla cíle, ovšem za jakou cenou? Takové dříčské metody svědčí jen o neobvyklé vzdorovitosti a tvrdohlavosti rozumu, který ani nyní nenechá duši promluvit jediné slovo, zato stále tvrdí, že je to její cíl a ona je se vším spokojená.
Hovořím-li o druhé kamarádce, nepřivedla ona svého muže „na mizinu“? Rodina byla přece bohatá a konzervativní, zatímco ona přišla a narušila její pilíře. Nyní je samozřejmě nemožné vysledovat všechny příčinně následkové souvislosti, nicméně by mělo být zřejmé, že pokud nějaký člověk aktivně vesluje proti proudění variant, neláme jen svůj osud. Možná ne přímo, ale nepřímo.
Úporná snaha rozumu dobýt svého, ať to stojí, co to stojí, může pramenit z dětství, kdy do nás vtloukali přesvědčení, podle něhož je nutno být stále někým. Pro dívku je dobré být učitelkou či medickou, pro hocha kosmonautem. Jestliže pak dotyčný vymezeného statutu nedosáhl, znamenalo to, že je nikým – jen prázdné místo. Ani mu nedali možnost zamyslet se nad tím, kým by chtěl být doopravdy, a namísto toho jej zahrnovali příklady cizích úspěchů. Došlo to tak daleko, že rozum je vyplašený obecným míněním a duše zahnaná do temného kouta, má svázané ruce a nohy a v ústech roubík.
Oba příklady svědčí o tom, že lidé se sice dobyli do cizích dveří, ovšem rozum jim neúprosně tvrdil a přesvědčoval je, že k cíli musí jít až do konce. Dobrá, řeknete, ale vždyť obě dosáhly svého a jsou velmi spokojené?
Nevěřím. Po takovém úsilí se k nespokojenosti za nic na světě nepřiznají sobě ani ostatním. Nemotivovala je oddanost snu, nýbrž úsilí o to, aby samy sobě něco dokázaly. O tom, jak lze odlišit svůj cíl a dveře od cizích, je podrobně pohovořeno v knize Transurfing neboli ovlivňování reality. Nelze říci, že cesta k vytouženému cíli je vystlána růžemi, poněvadž ani vlastní cíl se nepoddá vždy snadno. Ale za takovou cenu ne!
Existují zvláštnosti, o nichž byste měli vědět. Pokud váš cíl spočívá v tom, abyste zaujali jistou pozici na žebříčku kariéry, tedy abyste se stali jedním z mnoha vám podobných, nemusíte se kvůli dosažení úspěchu snažit být nejlepší. Mnohem důležitější je co nejvíce a nejlépe odpovídat potřebám dané struktury. Jestliže jste si úspěšně vybrali své dveře a horlivě plníte pravidlo kyvadla, pro které pracujete, můžete doufat, že cíle dosáhnete brzy. Zároveň musíte pamatovat, že kyvadlo upřednostňuje nikoli ty nejlepší, ale ty správné, protože představují větší naději pro strukturu. I když to zase vůbec neznamená, že nemá cenu růst a zdokonalovat své dovednosti. Řekněme to takto: je třeba být tím nejlepším mezi všemi, kdo fungují správně.
Jestliže během přesunu k cíli vytvoříte něco zcela nového na poli kultury, vědy, umění, sportu, obchodu, zejména pokud to s sebou nese vznik dalšího kyvadla, musíte se pohybovat právě svou jedinečnou pěšinou, a přitom narušovat navyklá pravidla. Navzdory tomu, že tak vaše cesta nebude úplně snadná. Jde o to, že stará kyvadla individuality nestrpí, snaží se každého nováčka zahnat na zadní plán. Jste-li však přesvědčeni, že se vaše tvorba odlišuje a je v něčem nová, buďte klidní a neoblomní – kyvadlům se nepodaří držet vás ve stínu příliš dlouho. V daném případě je skutečně nutné, abyste pevně věřili ve svou hvězdu a pohybovali se k cíli bez ohledu na dočasné neúspěchy. Hvězda stoprocentně vyjde a bude mít vlastní kyvadlo. Avšak ani trnitá pouť k úspěchu nebude trvat desítky let, jak je uvedeno v příkladech.

„Jde o to, že můj nynější a zcela komplikovaný cíl, je přestěhování do Petrohradu. Žiji na jihu Ruska ve městě, kde jsem se sice narodila, jenže které zkrátka nemůžu vystát. Od nejútlejšího dětství. Jsem maximálně přesně vyladěna na stěhování, mám diapozitivy, jež se vytvářejí snadno a jsou zcela zřetelné. Můj cíl není ryze klasické intelektuálské vzepření, chci do hlavního města ruského myšlení. Už když jsem tam přijela poprvé, zažívala jsem dosud nepoznaný ohromný a úžasný pocit, že jsem se ocitla v místě, které je pro mě to pravé. Když jsem odtamtud odjížděla, cítila jsem se, jako bych opouštěla domov. Mám tam přátele, perspektivu v práci, cítím se tam plnohodnotná… a je tam skutečná láska. Nemyslete si, že je to jen pustý básnický obraz. Je to pravda. Opakuji, že jsem naladěna na stěhování. Hned zítra bych je realizovala.
Jediné, co situaci brzdí, je můj vztah k babičce. Je jí osmdesát, kromě mě nikoho nemá, poněvadž jsem sirotek. Se mnou do Petrohradu za nic na světě jet nechce. Sama tam ovšem ani jednou nebyla, dokonce si myslela, že tam půl roku panuje polární noc! Ostře vnímám, že mezi mým přesvědčením a city k ní je nějaký zoubek. Ona jediná je moje pokrevní příbuzná, mám ji ráda, ona mě vychovala. Přijde mi hrozné, abych ji nechala samotnou. Může žít o samotě (alespoň prozatím), je čilá (tfuj, tfuj, tfuj, abych to nezakřikla), ale čas běží. Už je stařenka. Nechci ji opustit navždy. Jenže ona dokonce ani v budoucnu nechce bydlet v hlavním městě severu. Chápu ji, odjíždět v jejím věku… Pro sebe si však jiný život než v Petrohradu neumím představit. Jsem rozpolcená.
Ještě jedna otázka. Radíte, abychom negativní informace nechali probíhat mimo sebe. A co soucit? Jestliže si v novinách přečtu, že někde umírají děti, raní mě to. Rozpláču se. Znamená to, že jsem podle transurfingu dosud nedokonalá?“

Nutně si musíte zodpovědět konkrétní otázku, pro koho žijete, zda pro sebe, či pro ostatní. Pokud jste četla Transurfing neboli ovlivňování reality, píše se v něm, že soucit nebývá zdaleka vždy velkodušnost, ale kupodivu možná duševní prázdnota. To proto, že vlastní duše není spokojená – soucitný rozum jí nařizuje, aby se věnovala ostatním. Nebudu vás přesvědčovat, rozhodnout se musíte sama: žijete-li proto, abyste soucítila a starala se, nebo proto, abyste měla ze života radost.
Hlavně mě neobviňujte z lhostejnosti: „Co ty víš! Dětí ti není líto!“ Nepřítomnost vnější důležitosti nemusí nutně znamenat lhostejnost, nýbrž střízlivé hodnocení, rozumný egoismus, chcete-li. Je mi dětí líto, nicméně svou lítostí se neopájím. Co tím myslím? Řekněme, že nastala bída. Jeden člověk se bude svou bídou kochat, ze všech sil se bude litovat, bude tragicky truchlit a celému okolí bude líčit vlastní těžký osud. Někdo jiný naopak spadne, zase se zvedne, otřepe se a půjde dál – život pokračuje, ať se děje cokoli. Totéž lze říci o lítosti vůči ostatním. Nemohu-li totiž nijak pomoci, moje lítost nemá smysl. Budu-li neustále poslouchat zprávy a litovat všechny nešťastlivce, mohl bych se z toho zbláznit. Desítky tisíc dobrých lidí umírají každý den na celém světě, každý z nich si zaslouží soucit.
Někdo by mohl namítnout: „Aha! Takže mám žít jen pro sebe a o bližní se nestarat? Tak to je zajímavá filozofie.“
Nezabývám se ani filozofií, natož demagogií. Jestliže se na soucit, který jsme si všichni zvykli nesporně připisovat počestnosti, podíváme z druhé strany, ukáže se, že má dvojí podobu. Může být vyvolán upřímným soucítěním, ovšem může pramenit z pocitu dluhu podmíněného komplexem viny. Pocit viny, jejž si ani neuvědomujeme, nás různě ponouká odpracovat svou povinnost, vyrovnat dluh. Jenže tento faktický důvod vždy raději schováváme v hloubi podvědomí, zatímco na povrchu vystavujeme onu původní čest.
Jak lze odlišit opravdový soucit od fiktivního? Velmi jednoduše – je třeba si upřímně odpovědět na otázku: jakou aktuální tvář má váš vnitřní cit, jde o soucit upřímný nebo pocit dluhu? Nebo jinak: čeho je v ní více? Pokud dluhu, pak se jej můžete s čistým svědomím vzdát, protože v takovém případě o cti nemůže být řeč. Taková pozice z nás necity neudělá, jelikož o své blízké míváme zpravidla upřímnou starost. Jestliže se však starost změnila v povinné břemeno, je nutno duši a rozumu poradit, ať se spolu rozhodnou, co podniknou s fiktivní ctností.
Nakonec v tomto životě je každý povinen především starat se o svou duši a teprve potom myslet na ostatní. I když rozvádět toto téma je beztak jako chodit po ostří nože. Vseje příliš nejednoznačné. Mnohem více bych pochyboval, co mám čtenářce odpovědět, kdyby nebylo posledního odstavce jejího dopisu, kde jsou uvedeny zjevné symptomy pocitu viny. Takže je třeba toto urovnat.
Především danou záležitost nerozhodujte pouze rozumem, jenž se s obavami obrací na veřejné mínění. Sama sebe se zeptejte, zda je poctivé, co chce člověk udělat víc – zda předat dárek někomu jinému, nebo si jej přece jen ponechat pro sebe. Namísto lakmusového papírku pro nesprávnou odpověď poslouží stav duševní nepohody. Duše zakusí úzkost a rozčarování, jestliže ji rozum obere o oblíbenou hračku – to srdcem ucítíte. Je pravda, že někdy se rada duše a rozumu rozhodne obětovat svůj život ve prospěch ostatních. V takovém případě se však o ctnosti vůbec nemluví.


Dárky a komplimenty

Principy vějíře se při srovnání s dalšími systémy působení na lidi odlišují jemností a teplem. Existují psychologické přístupy, jejichž prostřednictvím lze cílovou skupinu pevně podrobit vlastní vůli či ji chytře přinutit, aby jednala v cizím zájmu. Hovořím o metodách přímého působení na svět pomocí vnějšího záměru. Takový tvrdý přístup je však jen málo efektivní, má vedlejší účinky a rozchází se s principy transurfingu. V transurfingu vnější záměr využívá vnitřní záměr lidí, aniž by omezoval jejich zájmy.
Ovládání či podrobování tu vůbec nemají místo. Mnohem příjemnější a efektivnější je využívání metod založených na upřímném soucítění s lidmi, jelikož je lepší přinášet lidem dobro a zvyšovat jejich důležitost, posléze pak na oplátku od nich dostávat totéž. Ovšem i zde platí všeho s rozumem.
Jeden z nejjednodušších a nejdostupnějších způsobů, jak lze vyzdvihnout klady partnera, představuje kompliment. Přesto ani tady není vše v pořádku. Kompliment s sebou přináší spolu s příjemnými pocity odstín jisté nejednoznačnosti, a tak ten, komu je adresován, má vždy nějaký důvod pochybovat o upřímnosti záměrů autora. To proto, že dobrý přístup má tendenci měnit se v dobré způsoby. Jak chápete, dobré způsoby neznamenají vždy upřímnost. Jestliže se soucit vyjadřuje v rámci etikety, mění se v otřepanost s až urážlivým nádechem.
Dokonce i když člověka trápí nějaké problémy, musí nosit masku vnější pohody a předstírat, že je u něj vše v pořádku. Když se jej vyptávají: „Jak žiješ?“, musí odpovídat standardní frází podle etikety. Co při tom cítí? Ne-li křivdu, pak přinejmenším nutnost ještě více posílit obrannou clonu. Ví, že se pohybuje v džungli, kde každý žije za sebe a nikoho netrápí cizí těžkosti. S tou džunglí je to možná trochu přehnané, nicméně situaci to v podstatě vystihuje.
Upřímnost je vždy naplněna energií opravdové účasti. Pro kyvadla však není výhodné, aby si lidé mezi sebou rozdávali energii, zatímco si vyměňují duševní teplo. Proto vytvořila stereotyp norem správného chování, kdy se upřímnost mění za lacinou náhražku dobrých mravů. Cožpak jde obchodní úsměv od srdce? Na dobrých způsobech není nic špatného, pokud ovšem nezačínají vytěsňovat opravdovou pozornost, sympatie a soucit.
S etiketou i všemi dvorskými způsoby jste samozřejmě obeznámeni, někdy je i vědomě využíváte, nejspíše však automaticky. Pokud se nyní pokusíte vědomě nahradit obvyklé okleštěné způsoby upřímnou účastí, získáte výhodu. Vaše okolí totiž upřímnost ihned pocítí. Všichni si tak zvykli na rafinované padělky, že neobvyklý originál okamžitě vzbuzuje živý zájem a vyvolává sympatie.
Nahradit dobré způsoby upřímnou účastí je velmi jednoduché, jen musíte přeorientovat svou pozornost ze sebe na lidi a projevit o ně zájem. Nemusíte studovat psychologii. Zcela postačí, jestliže si budete ustavičně klást otázku: co ostatní motivuje, o co usilují, co je zajímá. Vžijete-li se do jejich rozpoložení, všechny odpovědi snadno najdete. Jakmile se vám podaří určit, kam je nasměrován vnitřní záměr vašeho objektu, dejte mu vědět, že jste jeho úsilí důstojně zhodnotili. Nic víc není třeba. Oplátkou se vám dostane vděku a náklonnosti.
Falešný standard komplimentu lze nahradit přirozenou alternativou – dárkem. Ten člověku předložíte, jestliže mu dáte najevo, že oceňujete jeho úsilí o zvýšení významnosti. Vnitřní záměr je obvykle nasměrován na určitou stranu, poněvadž dotyčný usiluje o podtržení a zvýšení své významnosti v konkrétním směru. Očekává, že ostatní zpozorují právě to, co chce zdůraznit, a že uznají jeho důležitost v tomtéž.
Muž například ženě chválí její šaty. Jenže s ní to ani nehne, protože takových šatů má několik desítek. Zato nového účesu si nevšiml. Jeho vnitřní pohled je zaměřen na jeho osobu, proto nepozoruje a nemůže určit, kam je nasměrován vnitřní záměr ženy. Ona vynaložila úsilí ve zcela jiném směru a čekala, že právě to ostatní ocení. Kompliment podtrhuje buď něco obecného, nebo o to vůbec nejde. Dárek je vždy přísně vymezen a trefuje se přesně do cíle. To je originál.
Standardní kompliment zní: „Dobře vypadáš!“ Samozřejmě že vyjadřuje důležitost, ale zní trochu jako podle šablony, formálně a mlhavě, a tedy nepřesvědčivě. Je třeba si určit, co přesně dotyčný podnikl, aby tak vypadal. Čím je zvláštní, co je jeho kouzlem? Jestliže o člověka projevujete upřímný zájem, nebude pro vás těžké najít cíl a najít dárek, kterým se trefíte přímo do černého.
Nepodaří-li se vám určit, kam směřuje záměr osoby, jíž chcete složit kompliment, měli byste se alespoň vyhnout otřelým frázím. Jakákoli improvizace bude vnímána jako upřímné hodnocení. „Teda ty vypadáš tak dobře i v takový pošmourný den!“ Zní to sice nekonkrétně, ale je to dárek. Tím se stává i kompliment, který upravíte do půvabného žertu: „Opravdu jsi tak krásná, nebo se mi to jen zdá?“ Lhostejná poznámka často funguje lépe než kompliment zabalený do pozlátka nadšení, jež může být falešné. „Asi opravdu nemáš špatný vkus.“ Takový dárek vyvolává utajenou radost.
Zvláštního efektu dosáhnete, pokud dárek dotyčnému nevrazíte přímo do ruky, ale dozví se jej prostřednictvím jiné osoby. Jestliže o něm v jeho přítomnosti řeknete ostatním něco hezkého, a to bez veškerých emocí, jako něco normálního, můžete si být jisti, že bude velmi spokojen. Ještě lepší bude, jestliže klady jisté osoby uznáte v její nepřítomnosti, načež jí až ostatní sdělí, co si o ní myslíte. Nepoděkuje vám, zato pro ni budete zdrojem tajné radosti a spokojenosti.
Další rozdíl mezi dárkem a komplimentem spočívá v tom, že za kompliment se lidé nestydí poděkovat, kdežto za dárek se vám dostane jen mlčenlivě vděčnosti. Poděkování zní jako „Jste velmi milí,“ ale nic víc. Všichni dobře vědí, že vděčnost nic nestojí, jako ani sám kompliment. Pokud jste se dárkem trefili do černého, dotyčný se k tomu nikdy nepřizná, s výjimkou nečastých případů. Jestliže dárek sami doručíte, neuslyšíte slova vděku. Získáte něco víc – opravdovou náklonnost dotyčného.
Ani si nedokážete představit, jak moc lidé touží po dárcích! Obklopuje vás spousta jedinců, kteří se znepokojují vlastními negativními diapozitivy a komplexy, i když se navenek snaží předstírat, že je u nich vše v pořádku. Mnozí dokonce mylně předpokládají, že se musí neustále něčím chlubit, a trpí pocitem méněcennosti. Obdrží-li dárek, povstanou na duchu a pocítí příjemnou utajenou hrdost. Dárek od vás pečlivě střeží ve skrytém koutku své paměti, protože jste jim umožnili pocítit, že na tomto světě něco znamenají.
Na komplimenty se rychle zapomíná, zato dárky si lidé budou pamatovat mnoho let a možná i celý život. To si můžete ověřit sami u sebe. Přiznejte se, že se stalo, že o vás někdo řekl něco příznivého, uznal a podtrhl vaše klady. Pokud jste tehdy považovali pochvalu za zaslouženou, ještě dnes si ji budete pamatovat. A především ve vaší duši zůstalo místo pro toho, kdo pro vás onen dárek připravil. Vidíte, jak silným prostředkem působení na lidi jsou dárky!

Najděte pro člověka dárek. Je to celkem snadné, i když poněkud obtížnější než obraný kompliment. Musíte se jen o dotyčného upřímně zajímat, i kdyby jen na krátkou dobu.

Zvykli jsme si žít v agresivním prostředí, kde se musíme neustále chránit a utvrzovat se ve vlastní důležitosti, kde se každý zabývá výhradně vlastní osobou a snaží se jakkoli zdůraznit svou důležitost, aniž by příležitostně neopomenul snížit význam konkurenta. V takových podmínkách má každý projev účasti a sympatie váhu zlata. Pokud se vzdáte boje za svou významnost a přeorientujete se na zdůraznění významnosti ostatních, stanete se paprskem světla v temném království. Budou si vás cenit jako pokladu.
Jakmile se vzdáte svého významu, získáte jej v nadbytečném množství. K tomu vám postačí jen to nejmenší: přeorientujte svůj vnitřní záměr na potvrzování důležitosti ostatních. Lichotky a pochlebování budou záhy odhaleny, takže potřebujete vynaložit upřímnou pozornost, soucítění, podporu a nezištné dárky. Obdarovaní vám budou za dárek velmi vděční. Ale to ještě není vše.
Stává se, že dárek způsobí člověku v životě kardinální obrat. Mnoho slavných osobností, malíři, hudebníci, spisovatelé, se dostali na svou cestu díky nějakému dobrému čaroději, který jim takový dárek připravil. K tomu může dojít i nezáměrně, mimoděk. Jsou známy případy, kdy k chlapci někdo mimochodem nevýznamně poznamená, že jeho schopnosti nejsou zlé a že by se mohl stát hudebníkem. A kluk se opravdu stane velkým muzikantem.
Podobné dárky mají osudovou sílu – nesou v sobě cíl či dveře. Toho, kdo je věnuje, k ničemu nezavazují ani jej neobtěžují. Obdarovaný začíná zářit štěstím, zejména v případě, že zavadíte o citlivé struny jeho duše – v tu chvíli ožívá a povstává na duchu, poněvadž chápe, že přesně toto potřebuje.
Představte si, jaké dary lze lidem předat! Pokud se vzdáte komplimentů a naučíte se vytvářet dárky, možná se vám zadaří a dokážete někoho poslat na jeho cestu.


Živá kuchyně

Nezřídka dostávám pesimistické dopisy, v nichž si lidé stěžují, že nemohou najít svůj cíl, nevědí, co chtějí, a nechápou, jak si mohou změnit život. Mnozí z nich se ocitli ve stavu, ze kterého jako by nebylo úniku. Takřka všichni narážejí na problém s materiálními prostředky. Kam mají odjet z města či vesnice, jež se jim zprotivily? Kde mají vzít peníze na živobytí? Jak mají rozmotat klubko rodinných problémů? Kde mohou najít slušnou práci?
V transurfingu se bez pozitivního naladění neobejdete, jenže kde máte čerpat optimismus, jestliže vás obklopuje bezútěšná, pochmurná skutečnost a vy nevíte, co s tím nadělat. Zvláštním talentem obdařeni nejste, roky plynou, perspektivu nevidíte, život uvízl v domácí rutině jak v blátě. V takových podmínkách se moc nechce věřit v neomezené možnosti, které transurfing slibuje. Existuje také spousta dalších lidí, již se potýkají s vážnými zdravotními problémy. Jak se lze z onoho uzavřeného kruhu vymanit?
Vypadá-li to u vás podobně, pak nijak. Neboli z takové bezvýchodnosti se nijak vypiplat nedokážete a nepomůže vám ani transurfing. Nejenže totiž nedisponujete dostatkem energie na něj, ale ani na to, abyste se k němu vůbec přiblížili. Pod pojmem energie nemám na mysli fyzickou sílu vhodnou leda na kopání jámy, nýbrž volnou energii, která člověku umožňuje realizovat vlastní vůli.
Bez volné energie není ani záměr. Jinými slovy se člověku nic nechce a nic mu nejde, sil se mu dostává pouze na udržení existence a vykonávaní běžných činností. Energie záměru je životní síla, díky níž u nás procitá přání radovat se ze života, aktivně jednat, tvořit, pokořovat nové vrcholy, a tedy formovat svou realitu.
Vseje velmi prosté. Za nízké hladiny energetiky se optimismus mění v pesimismus, zrcadlo světa tento obraz ztělesňuje ve skutečnost, čímž se počet důvodů k pesimismu zvyšuje. Tak vzniká uzavřený kruh bezvýchodné reality, ze kterého se nelze vyprostit; sil se nedostává dokonce ani na to, abychom si rozmysleli, jak to dokázat. S nízkou hladinou energie záměru nemá ani cenu přemýšlet o tom, že bychom se na transurfing obrátili. S oslabenou energetikou nejsme dokonce schopni ani ovlivňovat vědomé snění – to je dokázáno.
K dispozici se nabízejí pouze dvě varianty. První říká, že lze vše ponechat tak, jak je, smířit se s nevyhnutelným a dále se vléct svou existencí bez naděje na zlepšení. Pouze mi v takovém případě nepište žalostné dopisy, že se vám nic nedaří. Váš výběr je váš výběr. Nikdo kromě vás samých vám nebrání, abyste si vybrali druhou variantu, a tedy se zabývali svou energetikou. Posléze se totiž objeví jak optimismus, tak cíl i síly na jeho dosažení. Budete moci modelovat svou realitu, jak je libo, a budete schopni dosáhnout všeho, o čem jste se neodvážili ani snít. Musíte však dovést energii záměru na potřebnou úroveň. Níže pohovoříme o tom, jak se k tomu dopracovat.
To, co budete nyní číst, u vás může vzbudit buď aktivní nepřízeň, nebo nadšení a záblesk nové naděje. Z celé řady důvodů se uvedené informace nedočkaly širokého rozšíření. Praxe, s níž se seznámíte, umožňuje zvýšit energetiku na kvalitativně novou úroveň. Týchž výsledků lze dosáhnout i jinak, například pomocí jógy, různých tréninků a meditací, ovšem je třeba si uvědomit, že jde o cestu dlouhou a krkolomnou. Jiná cesta, kterou nabízím já, vypadá jako nejkratší, nejjednodušší a přirozená. Je však celkem extrémní (což se mimochodem zdá na první pohled), a proto ji k dnešnímu dni praktikuje jen velmi omezený počet lidí. Upozorňuji, že se o tyto informace nedělím s cílem vnutit vám svůj úhel pohledu. Jsou určeny pouze pro ty, kdo je považují za užitečné pro sebe, takže sami rozhodujete o tom, potřebujete-li je právě vy.
Takže začněme popořádku. Hlavním, ne-li jediným důvodem deficitu volné energie je zřejmě prozaické zanesení organismu, v němž lze rovněž spatřovat zdroj a prvotní příčinu všech nemocí. Tělo běžného člověka v sobě obsahuje částice mrtvých buněk, bílkoviny a tukovou hmotu, kterou jsou vyplněny mezibuněčné prostory a doslova nacpané lymfatické a krevní žíly. Tento odpad neumožňuje normální fungování organismu, jelikož brání komunikaci buněk tím, že snižuje sílu navzájem předávaných elektrických signálů.
Dané téma se sice poněkud vymyká z rámce transurfingu, mne však nezbývá než mu věnovat pozornost. Nicméně to stojí za to, protože takové globální problémy jako nadbytečná váha, nemoci, stárnutí, deprese, pesimismus nebo absence životní síly vděčí za svůj průběh nehorázné nevědomosti. Je udivující, jak lidé i přes aktuální vysokou úroveň informovanosti zůstávají neznalí příčin svých obtíží. Pro kyvadla je očividně nevýhodné, aby se příliš rozšiřovalo nějaké vědění, které by podporovalo volný výskyt svobodných osobností, jež jsou schopny řídit svou realitu.
Veškeré obtíže pramení z elementární příčiny, a to z nesprávné stravy. Pokud to však postavíme takto, jako bychom nic neřekli – všichni to totiž jaksi chápou, jenže si to neuvědomují. Zde, jak tomu často bývá, nemá místo vědění, ale informace. Podstatu vědění skrývá obvyklé jakési razítko, které se na povrchu maskuje nepodstatnými hláškami typu, že to či ono je škodlivé. Tím se ovšem informace o zdravé stravě zpravidla vyčerpají. Často se také prosazuje názor, že člověka mohou zachránit diety a speciálně vypracované potravinové přídavky.
Opravdu je všechno tak složité? Jeden se zabývá výzkumem, jiný propracovává komplikovaná schémata stravování, vytváří zdokonalené preparáty, neboli funguje celé průmyslové odvětví. Ptáte se, to má zapotřebí? Šíří se kvanta všemožných omylů, ovšem skutečný prospěch abyste pohledali. Nikam nevede dokonce ani přísné vegetariánství, pokud ti, kdo jej praktikují, neznají a nedodržují principy správného stravování. Přitom se jedná o zásady skutečně velmi jednoduché, jež nebyly vypracovány hvězdami vědy, nýbrž samotnou přírodou, a pyšní se certifikátem kvality od Boha.
Zaprvé, jak vyplývá z povahy lidské fyziologie, člověk je tvor živící se plody. Ale to nakonec není nejdůležitější. Hlavní je, že trávicí soustava je sestrojena speciálně za tímto účelem: trávení vyžaduje, aby jednotlivé potraviny postupovaly samostatně, jedna po druhé a navzájem se nemíchaly. Pokud se toto pravidlo porušuje, strava se netráví a začíná hnít, a tak zanáší a ničí organismus. A konečně potraviny tepelně upravené představují pro organismus vskutku extrémní břemeno, poněvadž téměř vše, co v nich bylo cenné, je zničeno. V přírodě neexistuje jediný tvor, který by si potravu upravoval na ohni. Kuchařství se objevilo vcelku nedávno, zatímco trávicí trakt se formoval miliony let.
Je to divné: lidé pilně dodržují vnější hygienu, kdežto o vnitřek se stará málokdo. Přitom se v těle normálního člověka nachází celý sklad odpadu – není jej vidět, zato na váze přidá několik (někdy i desítek) kilogramů. Vylučovací soustavy nestačí plnit svou funkci a organismus musí všechnu tu špínu nastrkat, kam to jen jde. Tělo se samozřejmě začíná velmi rychle zanášet, až se podobá staré zdravotní technice, kterou nikdy nečistili. Organismus disponuje ohromnými rezervami, a tak se člověk někdy dokáže dožít sedmdesáti, ba i více let. Avšak všechno má svůj konec. Již uprostřed životní cesty začínají lidé pociťovat následky takového zanesení: nemoci, nadváhu, malátnost, zkrátka už nemají tolik sil a nic není tak, jak tomu bývalo dřív, v mládí.
Energetické tělo člověka reaguje na zanesení své kanalizace velmi citlivě. Čakry se ucpávají, energetické kanály se zužují, proud energie se mění v tenký potůček, což vede ke ztrátě životní síly. Oslabení energetiky s sebou zase nese patologické poruchy fyzického těla. Vzniká špatný uzavřený kruh. Pokud neovládáte své tělo, jak byste mohli ovlivňovat realitu?
A přitom si lze jak navrátit původní svěžest, tak získat zdraví, jaké jste v životě neměli! Ale k tomu musíte změnit mrtvou kuchyni v živou. Co tam máte: prkýnka, kastroly, pánve? Chcete-li své tělo zbavit odpadu a k volnému času přidat spoustu hodin, jež jste dříve trávili u linky, pak nejspíš všechny tyto nástroje určené k usmrcení potravin z vaší kuchyně zmizí.
Možná to někomu bude připadat šokující, ovšem nikdo tu nikoho nehodlá k ničemu přemlouvat. Jen tu na poličky vykládám fakta. Stojí jídlo, na které jste zvyklí, za vaše zdraví, energii, život? Existuje jedno přísloví, jež si lidé obvykle připomínají s lítostí: „Kdyby mládí vědělo a stáří mohlo.“ Lze dosáhnout toho, že zůstane jen mládí, které bude jak znát, tak moci.
První stanoviště, kde je záhodno začít s pročišťováním, jsou játra. V mnoha knihách se popisuje, jak na to. Proč jsme přistoupili na dodržování vnější hygieny, zato vnitřní nikoli? Snad proto, že spínaje vidět jenom zvenčí? Vnitřní hygienu si však organismus dokáže udržovat sám, ovšem za předpokladu, že přejdete na správnou stravu. K ní se můžete propracovat postupně, v několika etapách: postupná strava, dělená, zřeknutí se mnoha produktů a konečně syrová strava. Pokud k užívání výhradně přírodních produktů přistoupíte ihned, možná zkrátka nevydržíte prudké změny, protože i organismus potřebuje čas na to, aby se přeorientoval.
Princip postupné stravy spočívá v tom, abychom nejedli vše najednou, nýbrž začali s jedním druhem potravin, pak dalším a tak dále. Nejprve se jí to, co se nejrychleji zpracovává. Jestliže totiž potrava prochází žaludečním a střevním traktem v samostatných vrstvách, velmi to ulehčuje trávení a snižuje se množství škodlivých odpadů. Naposledy se pije patnáct minut před jídlem nebo pak až dvě hodiny po něm. V opačném případě se žaludeční šťávy ředí a potrava se nezpracovává, nýbrž jen hnije. (O tom se má psát. A co je možné dělat, jak jinak lze ještě vysvětlit principy navýšení energetiky?)
Druhá etapa, k níž je záhodno přejít co nejrychleji, je dělená strava, jež předpokládá nejen postupné požívání potravin, ale navíc pouze těch, které jsou slučitelné. I když po pravdě řečeno jsou neslučitelné prakticky všechny. Čas a podmínky trávení různých potravin se výrazně liší, proto pokud se kombinují, nevyhnutelně vznikají výrobní odpady, jež se nedaří vyloučit, a tak se ukládají v organismu v podobě tuku a škváry. Takřka se vším lze kombinovat jedině čerstvou zeleninu. V ideálním případě by tedy mělo být množství druhů potravin požitých k jednomu jídlu sníženo na minimum. Knihy, jež podrobně vykládají principy dělené stravy, snadno najdete.
Celou řadu potravin je nutno z jídelníčku postupně zcela vyloučit. Mám na mysli především obiloviny, kroupy, výrobky z bílé mouky, kvasnicový chléb, mléko či konzervy, neboť neobsahují žádné cenné látky. Například jediné užitečné látky obilovin se nacházejí v klíčkách a ve slupce. Jenže bílá mouka vyšší kategorie vzniká čištěním zrn pšenice od slupek a klíčků, tudíž se vše hodnotné odstraňuje a zbývá jen mrtvá hmota sestávající zejména ze škrobu. Příroda určila, že tato neživá část zrna bude sloužit jako stavební materiál, jako sud s tukem pro klíček. Do mouky se posléze přidávají umělé vitaminy, tedy chemie. A tak živit se produkty z bílé mouky vyšší třídy rovná se kupovat v obchodě škrob a nakládat si ho lžící k obědu. Játra se touto hmotou podobnou mazutu zanášejí, škrob se v organismu usazuje jako hlen, stěny střev pokrývá povlak. Obilniny navíc obsahují velmi špatně vyvážené bílkoviny. Byť to někomu může připadat divné, je lepší živit se masem než kašemi a těstovinami. Mléko zase obsahuje kasein, díky němuž rostou zvířatům rohy a kopyta. V lidském organismu se mléko přeměňuje v xerogel, což je něco jako truhlářské lepidlo.
V takovém odstrašujícím líčení bychom mohli pokračovat ještě velmi dlouho. Jak při tom všem ještě člověk dokáže žít, a navíc se cítit víceméně zdravě? Neví totiž, co je skutečné zdraví, poněvadž je od samého narození nepocítil. Nemusíte tedy argumentovat otřelými frázemi typu „Takhle se všichni živili věky věků,“ pokud samozřejmě nechcete mít tytéž problémy jako všichni ostatní.
Nakonec musí v jídelníčku zůstat pouze přírodní produkty: čerstvé, mražené či sušené plody zeleniny či ovoce, mořské řasy, ořechy, slunečnicová semínka, med a nic po tepelné úpravě, vše v syrové podobě. (Hlavně neřaďte mezi ořechy arašídy, poněvadž to jsou luštěniny, a navíc ne moc hodnotné.) Nicméně prudký přechod od běžných potravin k syrové zelenině a ovoci nevede k ničemu dobrému. Organismus potřebuje čas, aby si navykl a přizpůsobil se. Proto je třeba přechod provádět postupně, snižovat v jídelníčku podíl vařené rostlinné potravy a zvyšovat podíl syrové stravy. Pokud se člověk celý život živil převážně zpracovanou potravou, přizpůsobila se takovému složení stravy i jeho mikroflóra. Prudký přechod v zásadě možný je, ovšem pouze v případě, že se těšíte pevnému zdraví.
Mikroflóra se dokáže zcela vyměnit během jednoho roku, a tak ke konci této doby už není třeba v jídelníčku ponechávat žádnou zpracovanou potravu. Jak víte, v potravinách, které procházejí tepelnou úpravou, se nejen ničí téměř všechny vitaminy a mikroelementy, ale vznikají i rakovinné látky – jedy. Syrová potrava organismus nezanáší, ba naopak jej čistí. Kuchyňské náčiní i všechny vnitřní orgány zůstanou perfektně čisté. Rozdíl je tu zcela zásadní.
Možná se ukáže, že přechod na syrovou stravu bude neobyčejně těžký. Čím se má člověk živit například v zimě? To přece musí vyjít opravdu draho. Ve skutečnosti to není tak zlé, ba naopak se nabízí spousta možností a ty budou levnější než běžné jídlo. Jenom musíte začít a poté už sami odhalíte mnoho různých pokrmů, o jejichž existenci jste dosud neměli tušení. Je jich celý neprobádaný svět. Uvedu jen ty, které vám pomohou překonat přechodné období – jídla z naklíčených semen.
Značná část našeho jídelníčku sestává ze semen, ať už z obilnin, luštěnin či jiných. Semena se skládají z polotovarů – zakonzervovaných stavebních materiálů, kam patří především škroby, bílkoviny a tuky. Navíc semena obsahují inhibitory, látky, jež brání trávení. Příroda se takto postarala, aby je zvířata a ptáci přenášeli na velké vzdálenosti v nepoškozeném stavu.
Při klíčení dochází v semenech k razantním změnám: inhibitory se ničí, škrob se mění v maltózu, bílkoviny v aminokyseliny a tuky v mastné kyseliny. Totéž se děje během trávení potravy v organismu. U naklíčených semen je tím pádem již většina práce odvedena. Navíc se v nich syntetizují celkem užitečné látky a mobilizují se rezervy, aby se mohla veškerá energie věnovat růstu. Zakonzervované a dřímající síly semen ožívají a uvolňují kolosální potenciál ke zplození nového života.
Naklíčená semena disponují velkými léčivými a biostimulujícími vlastnostmi, jež mohu jen těžko všechny vyjmenovat – nabízejí takřka vše, především se jedná o vitaminy a mikroelementy, vylepšení látkové výměny, očištění organismu, upevnění imunity, zvýšení práceschopnosti a vyléčení mnoha nemocí. Příroda pečlivě vybavila naklíčená semena vším, co je potřeba k rozvoji nového života a přežívání v agresivním prostředí. Představují tedy výborně vyváženou, snadno stravitelnou potravu a zároveň účinný lék.
Do jídelníčku si můžete zakomponovat klíčky pšenice, kukuřice, fazolí, cizrny a speciálního hrachu. Technologie přípravy je velmi jednoduchá. Od časného rána se semena máčí ve vodě. Večer se nasypou do cedníku nebo síta, propláchnou se a přikryjí se mokrou gázou. Ráno uvidíte živou potravu. Kukuřici a fazole (vybírejte si červené, protože jsou hodnotnější) je třeba máčet celé dny a nechat je klíčit i déle, občas je propláchnout.
Pšenici a kukuřici lze jíst v syrovém stavu. Klíčky pšenice disponují vynikajícími léčivými vlastnostmi. Musí se pečlivě žvýkat (i kdyby jen dvě polévkové lžíce denně), pokud se vám však v ústech utvoří hmota podobná žvýkačce, znamená to, že daný druh se pro vás nehodí a musíte hledat jiný. Luštěniny bohužel v syrovém stavu nemají příliš příjemnou chuť, a tak je vhoďte do vařící vody a jen ji znovu přiveďte k varu. Hrách docela postačí zalít vřící vodou a nechat deset minut odstát.
A jestlipak víte, jak byste mohli připravit živou vodu? Nejprve musíte v pětilitrovém smaltovaném hrnci přivést odstátou vodu z kohoutku k varu (až bude bublat jako bílé vřídlo) a následně ji rychle ochladit ve studené koupeli. To je první etapa strukturizace. Tato voda je již ve srovnání s normálně převařenou vodou řádově hodnotnější.
Dále vložte do hrnce pět až sedm kamínků černého křemene, který lze zakoupit v lékárně, zakryjte gázou a na dva dny uložte. Nato pečlivě přelijte vodu do jiné nádoby, ovšem spodní vrstvu ve výši dvou až čtyř centimetrů musíte vylít, protože z křemene se tam usazují patogenní mikroorganismy a cizorodé chemické prvky. Křemičitá voda již disponuje léčivými vlastnostmi, je ještě strukturovanější a nasycená křemíkem, nejnutnějším prvkem, při jehož nedostatku se v organismu nezpracovávají žádné další látky.
Získanou vodu postavte do mrazáku. Jakmile se na hladině a u stěn hrnce vytvoří první led, přelijte vodu do umělohmotné nádoby, již se opět postaví do mrazáku. První led vyhoďte, zbavíte se tak těžké vody, jež obsahuje izotopy vodíku deuteria a tritia, zamrzá při teplotě +3 °C a má neblahé účinky na organismus.
Poslední zamražení je třeba provádět v umělohmotné nádobě, jelikož smalt v hrnci by mohl popraskat. Když voda zamrzne ze dvou třetin, udělejte do ledu díry a zbylou vodu vylijte – tento rosol obsahuje samé nežádoucí příměsi. Nyní zbývá jen počkat, než led roztaje při pokojové teplotě, a tak získáte sněhovou vodu nejvyšší kvality, která se navíc označuje za živou, protože je očištěna od těžkých izotopů.
Na závěr, máte-li prstencový magnet nebo magnetickou nálevku, propusťte vodu skrz ně, abyste strukturu ještě upevnili. Získaná voda má léčebné vlastnosti, očišťuje organismus a při dlouhodobém používání zbavuje celé řady nemocí. Uvedené kvality si udržuje jen určitou dobu, a to zhruba sedm hodin. Takovou vodu nekoupíte nikde a za žádné peníze.
To je ta úžasná, živá kuchyně, kde se potrava nevaří, nýbrž roste. Na rozdíl od obvyklé kuchyně, která potraviny zabíjí, tato je naopak oživuje. Můžete se sami přesvědčit: jídla z naklíčených semen, za dodání různého koření a omáček, jsou mnohem chutnější než obvyklá potrava. Nemluvě o tom, že jsou ve všech ohledech hodnotnější než například tytéž kaše, jež jsou za rádoby hodnotné považovány mezi nesprávně informovanými lidmi.
Naklíčená semena obsahují mnoho bílkovin, které se snadno vstřebávají, což organismu pomáhá přeorientovat se na rostlinnou stravu. Nová mikroflóra bude v budoucnu nejen zpracovávat syrové produkty, ale i sloužit jako zdroj bílkovin. Právě tak vypadá trávicí ústrojí býložravců.
Naskýtá se otázka: jak se dají konzumovat v syrovém stavu potraviny, jež se musí nějak upravovat jako například brambory nebo tykve? Nabízím protiotázku: a je třeba je jíst? Zelenina s vysokým obsahem škrobu nedodává organismu nic než prázdné kalorie a hlen – odtud pramení choroby, které řadíme do nachlazení. Farmáři krmí prasata vařenými brambory, mimo jiné i proto, aby byla vypasenější. Zjistili totiž, že tak prasata rostou rychleji a je to ekonomicky výhodné. Ze syrové stravy je prostě těžké ztloustnout, a to bez ohledu na zkonzumované kalorie.
Abychom se s obvyklým jídlem neloučili tak smutně, můžeme si v jídelníčku zvýšit podíl mořských plodů. Všechny mořské ryby i korýše lze konzumovat bez tepelné úpravy. Nebude těžké dovtípit se, jak je nasolit. Opět se přesvědčíte, že v syrovém stavu, s kořením, je vše mnohem chutnější. I když přísní pojídači syrové stravy nejen nejedí to, co běhá, skáče, létá a plave, ale dokonce nepoužívají ani sůl.
Čerstvá zelenina, ovoce a zejména naklíčená semena mají vynikající očišťující vlastnosti. Je třeba podotknout, že během přechodu na syrovou stravu může nastat jedna či několik očišťujících krizí, během nichž dochází ke zhoršení starých neduhů. Nemá cenu se znepokojovat a snažit se symptomy onemocnění nějak léčit. Svědčí o tom, že organismus se konečně zbavuje odpadu, který se za mnoho let nakupil, a přeorientovává se na normální režim. V době krize bude užitečná jediná míra, a to hladovění na destilované (svařené) vodě po dobu jednoho nebo více dní.
Pokud nemáte zdraví příliš zanedbané, lze na stoprocentní požívání syrové stravy přejít v zásadě ihned. V takovém případě se očišťující krize projeví výrazněji, nicméně u každého bude probíhat jinak. Může se pozorovat výrazný úbytek váhy, což znamená, že se organismus zbavuje mrtvé tkáně a znovu se rodí. Tlustí lidé jsou ve skutečnosti chodící kostry. Kvůli nesprávnému stravování a těžkopádnému životu bez pohybu se jejich tělo transformovalo ve hmotu tukových usazenin a odpadu. Živá tkáň už tam skoro nezůstala, v podstatě je to jen mrtvý odpad. Tak to je ta zbytečná veteš a vyhazuje se. Především se tím neznepokojujte. Organismus se očistí a vrátí se do normálu. Jen se mu musí pomoci. Do jídelníčku je nutno zařadit mořské řasy, květový pyl a lněný rostlinný olej, čímž po přechodnou dobu kompenzujete dočasný deficit potřebných látek. Na Internetu si dohledejte další informace na téma syrové stravy. Není jich mnoho. Je to skutečně neobvyklá, zato mimořádně účinná, až bychom mohli říci elitní cesta znovuzrození.
Mnoha lidem to může připadat ne-li strašidelné, pak mírně řečeno celkem neobvyklé. Člověk se zpravidla nerad loučí se starými zvyky. Jestliže se nesprávný způsob života stane obecně přijímanou normou, jednoduché a očividně přirozené principy začínají vypadat nepřirozeně. Čím tak speciálním se ona přírodní strava odlišuje, že bychom se kvůli ní měli vzdát tolika kulinářských lahůdek? Stojí to za to? Snad váš názor zásadně ovlivní fakta vyložená dále, která zatím neznáte.
Syrová strava je věda o stravování lidí třetího tisíciletí, je tedy určená pro civilizaci třetí vlny. Nejslavnějším propagátorem syrové stravy je Aršavir Těr-Ovaněsjan (Atěrov). V knize Syrová strava aneb nový svět bez nemocí, nedostatků a jedů, vydané v Teheránu, uvádí základní principy syrové stravy. Poté, co Atěrov ztratil první dvě děti, jež zemřely na nemoci, vychoval třetí dítě, dceru, výhradně na syrových potravinách. Kupodivu z ní vyrostla zdravá dívka, velmi vyvinutá po stránce fyzické i mentální. V knize se píše:
„Dceři již bylo sedm let, ale nikdy do úst nevzala ani kousíček degenerované stravy. Její zdraví je vrcholem dokonalosti. Nyní vidím, o kolik snazší je vychovávat sto dětí, které se živí syrovou stravou, než jedno dítě – strávníka jídel. Nikdy se nemusím znepokojovat kvůli dětským nemocem, jako je nastuzení nebo rýma, průjmy nebo zácpy, nebo jestli se dítě v daný den dostatečně najedlo. Moje holčička je veselá jako ptáček a průběžně si může dojít ke stolu a vzít si, co chce sníst. Hraje si, zpívá a tancuje celý den bez přestání, bez slz a krizí, bez pláče a křiku, ani svému okolí nepůsobí žádné starosti. Přesně v osm hodin večer chodí spát a poté, co si několik minut zazpívá, zavírá oči a usíná tvrdým spánkem, načež spí až do šesti ráno. Nemůžeme si vybavit, počínaje prvními měsíci jejího života, kdy by se probudila v noci. Má tak hluboký a pevný spánek, že ji nevzbudí žádný hluk či pohyb.“
Alexander Chuprun, známý popularizátor naturopatie, autor knihy O čem je syrová strava a jak se stát jejím strávníkem, se již v mládí stal kvůli těžkému chronickému onemocnění invalidou prvního stupně. Žádné vyzkoušené způsoby léčení nepřinášely výsledky. Jakmile však přešel na syrovou rostlinnou stravu, absolutně se uzdravil. Chuprun představil nečekaný, nicméně podivuhodně zřejmý výklad problematiky imunity.
Její podstata vychází z faktu, že v době infekčního onemocnění organismus imunitu záměrně odpojuje. Jak známo, člověk zpravidla onemocní, jestliže je jeho organismus oslaben, zahlcen odpadem, má nedostatek vitaminů a jiných životně důležitých látek. Bylo vypozorováno, že pokud v takovém stavu zachytí nějakou infekci, snižuje se u něj produkce interferonu – ochranné síly se jakoby naschvál vypínají, a tak umožňují, aby se infekce rozvinula. Ukazuje se, že mikroorganismy, jež onemocnění vyvolaly, se živí oním odpadem, který systém kanalizace nedokáže kvůli neadekvátní stravě vyloučit. Proto organismu nezbude než mikrobům umožnit, aby se rozmnožovali. Jakmile byť jen částečně splní svou očistnou misi, imunita se obnovuje a nemoc odchází.
„V zásadě,“ píše Chuprun, „musíme mikrobním a virovým onemocněním blahořečit, poněvadž představují typické léčivé krize: tak se organismus sám léčí z nejhoršího, tedy ze zanesení vnitřního prostředí odpady, a to beze všech léků. Ovšem zároveň je nutno tyto krize využívat jediným správným způsobem: tak, že zavedeme jako normální, že v takových případech budeme po několik dní po dobu onemocnění, do utišení zásadních projevů, držet plnou hladovku. Takto nejlépe vypomůžeme přirozeným silám organismu, jenž se zabývá samoléčbou pomocí mikrobů a virů. Jednou se tomu civilizovaný svět naučí stejně, jako se naučil používat mýdlo a zubní kartáček. Je však třeba předpokládat, že to nebude v blízké době: věda se sice rozvíjí, jenže nevědomost narůstá…“
Z toho plyne závěrečný dotaz, proč bychom měli organismus přivádět do stavu, kdy už je mu lhostejné, kdo a jak jej očistí? Není snad lepší udržovat počáteční čistotu? Praxe to potvrzuje: ti, kdo se živí syrovou stravou, nejsou vůbec nemocní.
Nesporný zůstává jeden základní princip, že živý organismus musí dostávat živou potravu. Jeho význam jako první zaregistroval doktor Frank Pottenger, který již na počátku dvacátého století provedl jeden důkladný experiment. Po dobu deseti let krmil devět set koček syrovými potravinami. Udržely si dobré zdraví a odolnost. Druhá skupina koček dostávala vařené pokrmy, následkem čehož se u nich rozvinuly všechny lidské nemoci: zápal plic, obrna, vypadávání zubů, malátnost, nervozita a tak dále, neboli měly poškozené prakticky všechny soustavy organismu. Koťata v prvním pokolení se rodila slabá a nemocná, ve druhém se jich hodně rodilo mrtvých a v následujícím pokolení začaly kočky trpět neplodností.
Doktor Edward Howell, jeden ze zakladatelů systému přirozeného uzdravení, došel k závěru, že hlavní složkou, která odlišuje syrovou stravu od té, jež prošla kuchařským zpracováním, jsou fermenty (enzymy). Prohlásil, že tyto jednotky měření životní energie se ničí při teplotě nad padesát stupňů Celsia. Proč je pojmenoval tak honosným názvem jako jednotky měření životní energie?
Fermenty jsou látky, které umožňují život. Jsou nezbytné pro každou chemickou reakci, jež probíhá v našem organismu. Bez fermentů obecně by v živém těle neprobíhala žádná aktivní činnost. Jsou to dělníci, kteří staví organismus podobně, jako zedníci budují domy. Napájecí látky, vitaminy či mikroelementy představují pouze stavební materiál. Veškerý pohyb při výstavbě zajišťují právě fermenty. Nefungují pouze jako inertní katalyzátory, jež urychlují chemické reakce. Jak jsme si vysvětlili, v procesu svého působení vydávají fermenty určité vyzařování, což se o katalyzátorech říci nedá. Fermenty se skládají z bílkovinných dopravců nabitých energií jako v elektrické baterii.
Odkud bere náš organismus fermenty? Podle všeho dědíme určitý potenciál fermentů při narození, přičemž takto získaná omezená zásoba energie je rozpočítána na celý život. Je to stejné, jako když obdržíte určitý startovní kapitál. Pokud jej budete pouze utrácet, přijde bankrot. Stejně tak čím rychleji vyplýtváte energii fermentů, tím rychleji vyčerpáte svou životní sílu. Jakmile se dostanete do bodu, kdy váš organismus nebude schopen vytvářet fermenty, váš život skončí. Baterie se vybije.
Jestliže lidé konzumují potravu, jež prochází tepelnou úpravou, lehkomyslně mrhají omezenou rezervou fermentů. Jak říká doktor Edward Howell, v tomto lze spatřovat jednu ze základních příčin všech nemocí, předčasného stárnutí a brzké smrti. Syrové potraviny obsahují vlastní fermenty, které umožňují autolýzu – strava se snadno vstřebává, protože se tráví především sama ve vlastní šťávě. Pokud však požíváte stravu upravenou, bez fermentů, organismus musí vynakládat své rezervy na její trávení, což vede ke zmenšení i tak omezeného potenciálu fermentů.
Představte si, že jste se rozhodli provést ve svém domě zásadní opravy. Existují dvě varianty vývoje událostí. V prvním případě vám přivezli potřebný materiál, složili jej na hromadu a ujeli. Museli jste se sami chopit práce a vynaložit velmi mnoho sil a času, abyste onu těžkou práci celou zvládli. Ve druhém případě spolu s materiálem přijeli i zedníci a sami vše zařídili, takže vy jste měli čas na oddech a na to, abyste se věnovali sami sobě.
Právě tento rozdíl panuje mezi potravou upravenou a syrovou stravou. Jestliže člověk konzumuje vařené potraviny, všechny životní síly padají na tuto těžkou práci. Fermenty, oni dělníci, již se musí zabývat svými přímými povinnostmi, očišťováním a obnovováním živých tkání, musí všeho nechat a plnit pracovní povinnosti, které jim nenáleží. Nemají již kdy se zabývat organizmem a ten pustoší.
Představte si situaci, kdy by lidé náhle přestali chodit a sedět klidně a začali se pohybovat jako očarovaní bez ohledu na hroznou únavu? Stejně tak se liší režimy práce organismu u jedinců, již se živí syrovou stravou, a u normálních strávníků: první se spokojeně procházejí, zatímco druzí běží nekonečný maratón, dokud nepadnou vysílením.
Po všem, co zde bylo řečeno, nelze pochybovat o tom, že stravování upravenými potravinami přináší organismu ukrutné škody. Klady, které člověk vytěží následkem přechodu na syrovou stravu, nejlépe zformuloval jeden ze stoupenců přírodního stravování Nikolaj Kurdjumov. Píše toto:
1. Nelze onemocnět zápalem plic, nachlazením. Chřipka probíhá takřka nepozorovaně. Mizí prakticky veškerá psychosomatická onemocnění (poruchy orgánů, klouby, bolesti – všechny orgány se totiž očistí a omladí). Imunita se zvyšuje z uměle udržovaného minima do přirozené normy: tři hodiny můžete ležet ve sněhu či tancovat v jedněch plavkách při minus osmnácti stupních Celsia a nic se nestane. A to všechno bez speciálního otužování!
2. Citlivost na škodlivé látky je velmi vysoká, reakce na ně silná, dokonce až bolestivá, přitom však tělo tyto látky ze sebe silně a rychle vylučuje, odtrhává, zneškodňuje, takže nezanechávají prakticky žádné následky otravy.
3. Z toho plyne velmi silná trávicí odolnost: pokud už člověk musí sníst něco neobvyklého nebo nestravitelného, všechno snadno stráví a zneškodní bez následků. Filtry vše zpracovávají jedním vrzem. Pocínovaný žaludek.
4. Stravitelnost potravy, tedy koeficient stravitelnosti, se posunuje o řád výš. Takový vyžraný strávník syrové potravy (který prošel krizí osmi měsíců) se nají ze tří jablek, dvou okurek. Nasytí jej divoké lesní plody, listy zeleniny, výhonky hroznového vína – vše se mu hodí do jídelníčku. A tedy:
5. Získáváte jedinečný pocit nezávislosti na okolnostech. Nebudu pronášet velká slova o jednotě s přírodou, ale ať se stane cokoli, ať byste byli kdekoli, i v lese, všude budete sytí i bez peněz, přežijete.
6. Zintenzivňuje se vnímání chuti: nikoli jazykem a očima, nýbrž celým tělem. Tělo s jídlem souhlasí či nesouhlasí a signalizuje to přáním, lhostejností či odmítnutím. Pocit sytosti: je objektivní, vychází z těla, proto se nelze přejíst.
Syrovými potravinami je vůbec těžké se přejíst.
7. Mizí pocit hladu: po krizi už prakticky neznepokojuje. Nepřichází ani neuróza, jíž říkáme apetit. Dostaví se pochopení, aha, mohu se najíst. Odvedla se pozornost, zapomněli jste, den či dva – a nic se neděje. Vzpomněli jste si, najedli se a je vám dobře. A tedy:
8. Projevuje se efekt velblouda: schopnost vůbec nejíst jeden, dva i tři dny, aniž byste ztratili pocit pohodlí a odolnost. Jestliže se člověk stravuje jednou denně, je to až až. Totéž platí o pití, dokonce i při vysoké fyzické námaze.
9. Jakožto výsledek se dostavuje normální fyzická odolnost. Běh je přijatelný. Lze běhat i několik hodin a ani poté se člověk necítí unavený. Vůbec se nevyčerpává, nechce se mu usednout ani ulehnout. Život je mnohem efektivnější. A to vše opět bez speciálního tréninku.
10. Duševní odolnost je při jakékoli námaze také veliká; rozum je jasný a křišťálově čistý; paměť funguje ideálně. Jasnost myšlení je taková, že zkoušky lze absolvovat takřka bez přípravy a učení přestává být problémem.
11. Potřeba spánku se zkracuje na šest hodin a deficit spánku se snadno překonává. Například v šedesáti letech může člověk řídit auto bez přestání tři dny a noci, aniž by se snížila jeho sebekontrola a pozornost. Probuzení bývá snadné, svěží a radostné. (Ech, pendrek! To tak…)
12. Životní tonus se projevuje silným zájmem o život. Naladění je vyrovnané, radostné. Nepříjemnosti se jen aktivizují a práh konfrontace je vysoký: prakticky se nelze rozhněvat a pohádat – nic nás nerozčiluje, vše přijímáme vědomě.
13. Přichází vysoká schopnost rozhodovat a jednat. Neexistují fixní stavy, jelikož neovládá tělo vás, nýbrž vy vládnete jemu. Stáváte se pánem všech jeho potřeb, včetně sexuálních. Závislost na alkoholu při požívání syrové stravy prostě není. A pokud byla, vyprchá.
14. Výrazně se zvyšuje kontrola a spolupráce s tělem: „\ začínáte je snáze ovládat a rozhodovat se, zatímco tělo je decentní, vyškolené a poslušné. Představte si, jak se rozšiřují vaše možnosti pro život.“

Za sebe mohu dodat, že problémy s vzhledem, které trápí mnoho lidí, automaticky odpadnou, protože tělu se navrací počáteční přirozená krása. Ke starším se vrací čas – lze zahodit až dvacet let a konec večírku pod názvem život se odkládá na dobu neomezenou. Je třeba všehovšudy jen změnit způsob stravování!
Osobně zdůrazňuji: není to obvyklá dieta, jež přinese jen nějaké dočasné výsledky, ale jde o celý způsob života. Pokud jste se rozhodli, že na syrovou stravu přejdete, musíte k tomu přistupovat postupně a především nesmíte v žádném případě takový režim vnucovat ani sobě, ani jiným. Zvláště pozorně je třeba dodržovat pravidlo transurfingu. Obecně je stolování nedílnou součástí našeho života, proto vás lidé v okolí nebudou chápat a naopak vás budou přesvědčovat o tom, že se zabýváte nesmysly. Nemusíte se snažit vymluvit jim to, jsou takto znepokojeni, protože mají silné podezření, že máte pravdu. Jděte svou cestou klidně a vesele, neospravedlňujte se a nikomu nic nedokazujte. Váš kvetoucí vzhled bude mluvit sám za sebe.
Ovšem především samozřejmě nesmíte nutit sebe sama. Jestliže jednáte z principu, že se to musí, nic dobrého z toho nevzejde – dříve či později dojde ke katastrofě a vše se vrátí do starých kolejí. Přechod se musí uskutečňovat ve stavu jednoty duše a rozumu: nikoli musím, ale chci. Právě proto se doporučuje postup po etapách, aniž byste znásilňovali svou vůli či organismus. Mnoha lákadel je opravdu těžké se vzdát. Do třicítky se ještě můžete bavit a užívat si, nicméně potom byste se měli pořádně zamyslet. Baterie se vybíjí neodvratně, byť bez povšimnutí.
Nezapomínejte ani na fyzická cvičení. Střídavá sprcha a hodinová procházka denně je potřebné minimum. Běhat vůbec nemusíte. Běh představuje extrémní a nepřirozený stav organismu. Nemá smysl se překonávat, leda byste byli sportovci a dělali to kvůli výsledkům. I když příroda neusiluje o výsledky, ale o optimální rovnováhu. Chůze je něco jiného, ta je více než užitečná. Cvičení si můžete vybrat dle chuti. Například tibetská gymnastika, která je popsána v knize Petera Keldera Oko zrození, je jednoduchá a zároveň velmi účinná na navýšení energetiky.
Nový způsob života zvyšuje vaši energii záměru na takovou úroveň, abyste si mohli jednoho krásného dne říci: skutečně ovládám své tělo a ovlivňuji svou realitu. Nejsou to jen slova, ale zcela konkrétní pocit. Doslova pocítíte, že jste schopni modelovat vrstvu svého světa dle vlastního rozmyslu. Půjde o zcela organický pocit koordinace: ať se bude dít cokoli, můj záměr se realizuje, vše k němu směřuje a jde, jak má.


Trolejbus hledajících

„Chci vám položit otázku, která mě dlouho nenechává na pokoji. Píšete vše jako teoretik nebo praktik? Sám dodržujete, o čem píšete? Aplikujete to ve svém životě? A pokud ano, jaké máte výsledky? Konkrétně ve věci stravování… Totéž s transurfingem. Přesvědčil jste se osobně o jeho prospěchu nebo přesněji o tom, že teorie transurfingu funguje?“

Samozřejmě že vše, o čem píši, je nejen prověřeno, ale tvoří obraz mého života. Například díky přechodu na stravu přírodními potravinami jsem získal větší množství volné energie, což u mě vzbudilo tvůrčí schopnosti a umožnilo mi efektivně využívat techniku transurfingu.
Dříve jsem musel jako většina lidí dlouho a úporně dřít, abych dosáhl svých cílů. Značnou část úsilí jsem přitom promrhal zbytečně. Obvyklými metodami jsem se sotva mohl domoct mnoha věcí. Nyní mohu modelovat vrstvu svého světa, realitu, v níž žiji, a to tak, jak se mi zachce. Vše přichází samo sebou, bez boje, tím, že směruji energii záměru do potřebného koryta. Nicméně především potřebuji energii.
Již je mi přes čtyřicet, ovšem zdraví a životní tonus mám dokonce kvalitnější než ve čtrnácti letech, když jsem se z nadbytku energie snažil zlomit si vaz na sjezdových lyžích při pokusu o ne zrovna bezpečné salto ze skokanského můstku. Navenek vůbec nevypadám tak, jak by se dalo při mém věku očekávat. Kdybyste mě posadili do posluchárny mezi studenty, nikdo nepostřehne výraznější rozdíl.
Je pravda, že jsem se na pravou cestu dal teprve tehdy, kdy jsem se hloupým způsobem života přivedl do stavu, že jsem se dokázal přesunovat už jen s velkou námahou. Pokud se člověk ocitne v podobné situaci, zůstávají mu dvě cesty: buď se začne zabývat léčbou, nebo zdravím. Spousta lidí si volí první variantu, následkem čehož jim původní nemoci zůstanou a nové se objeví. Cožpak by to šlo jinak? Zrcadlo bezchybně odráží obraz: „Zabývám se léčením svých nemocí,“ a přesněji „Hýčkám si své nemoci, opatruji je, trmácím se po nemocnicích, lituji se a otravuji život sobě i okolí.“ Druhá varianta, již jsem si vybral i já, vytváří zcela opačný obraz: „Utvrzuji si zdraví.“ Dostavuje se odpovídající výsledek. Je zřejmé, že se jedná o dva zásadně odlišné přístupy.
Dokud jsou lidé v dobré fyzické kondici, většina z nich nechce o syrové stravě a podobných zvrhlostech ani slyšet. Je však třeba mít na paměti, že zdraví je jev dočasný, podmíněný tím, že se staráme o své tělo. Proč bychom měli čekat, až dojde na nepříjemné změny? Může se totiž stát, že budou nevratné. Na co narážíme? Na neochotu změnit staré zvyky, které nám vštípila kyvadla.
Ale opravdu, jak se lze zříci tolika navyklých lákavých pokrmů? Jen to pomyšlení je hrozné. Jde však jen o to, že celý náš lákavý svět je vytvářen kyvadly a nás k němu přitahuje jejich smyčka, v níž je zachycena převážná část obyvatelstva. Je naivní předpokládat, že do špatného kruhu jsou vtaženi pouze narkomani, alkoholici a kuřáci. Představitelé lékařských, dobrých kyvadel, jež stojí v opozici k těm špatným, považují takové lidi za nemocné a snaží se léčit jejich rádoby fyziologickou závislost.
Ve skutečnosti má závislost na návykových látkách stravy tutéž povahu jako narkomanie – člověk zůstává ve smyčce. Se stejným úspěchem lze léčit tíhnutí ke sladkému či k masu. To se snadno potvrdí, ba nejednou už to‘ potvrdili ti, kdo se od chutných kyvadel osvobodili, když se začali živit přírodními potravinami. Takoví lidé si pak na noc třeba dají pirohy nebo bonbony, načež budou mít ráno přirozenou opici jako u alkoholu.
Na háčku kyvadla se houpají jak narkomani, tak konzumenti škodlivých, byť obecně přijímaných produktů. Proto si jen těžko dokážou představit, jak by se mohli obejít bez všeho toho neřádu, který vypadá tak šíleně dobře.
Chápání pojmu dobře nepředstavuje nic jiného než stoupenectví určitého kyvadla. Vseje relativní, takže se svých potěšení vůbec nemusíte zbavovat. Vytrhnout se ze smyčky tak, že sami sebe v něčem omezíte, je totiž opravdu komplikované, a navíc značně nepříjemné. Nabízí se lepší řešení: jestliže změníte chuťovou orientaci, pak potěšení nezmizí, jen budou jiná. Nejsprávnější postup si vyberete, stanete-li se přívržencem jiného, méně destruktivního kyvadla, jako je dělená nebo syrová strava.
Strávníci syrové stravy se například nenutí násilím, jak by se snad mohlo zdát. Naopak praktikují přírodní stravování s nadšením a pociťují při tom tutéž rozkoš jako nejproslulejší gurmáni. Můžete si představit, že mrkev ze záhonku pro ně není menším lákadlem než vybrané pirožky pro milovníka sladkostí. Vášně se mění spolu s kyvadlem. Život se přitom nezbavuje potěšení, ba naopak jich nabízí ještě více, protože díky zisku životní síly se objevují nové, dříve nedostupné.
Na druhou stranu, například když jsem na návštěvě, nevymýšlím si, že něco nejím a jiné nepiji. Pokud to okolnosti vyžadují, mohu si dopřát sníst, co si zamanu, jelikož nejsem závislý na věřitelích (kyvadlech). Je to stejné, jako bych mimochodem zaběhl do banky, vzal si tolik, kolik potřebuji, a klidně odešel, aniž bych se staral, že při příští návštěvě budu muset peníze vracet. Jinými slovy přežiji nejen v lese, ale i ve městě.
Nejdůležitější je procitnout ve snění a uvolnit se ze smyčky kyvadel. Přechod k přírodnímu stravování představuje nejpřímější cestu ke svobodě. Sledujte: na policích s knihami nenajdete knihy o syrové stravě. O léčení ano a taktéž o očištění organismu. Ale o tom základním, díky čemu je jak léčení, tak očištění zbytečné, ne! Protože kyvadlům smrti vyhovuje, jestliže se člověku kupí mnoho problémů, s nimiž se neustále setkává. Přijatelné je vše, co se jim hodí – jen to nejdůležitější ne! Vědomý návrat k přírodní čistotě a nezávislosti narušuje kolosální konglomerát výroby a směrů, přímo či nepřímo spjatých se zdravím či životním tonem člověka.
Všimněte si, že vás neagituji (k čemu by mi to bylo?), ani k sobě nikoho nezvu, jen předávám informace, jež by někdo mohl uvítat. Mnozí lidé jdou pod nůž chirurga, a dokonce i do hrobu si lehají, protože prostě nejsou informovaní o tom, že jejich nemoci snadno vyléčí sama příroda. Nic není hloupější než smrt z neinformovanosti. Člověk sedí ve smyčce kyvadla, a když jen zaslechne o novém směru, přemýšlí: „Pojídači syrové stravy? A to je co za výmysly?“ Kyvadlo mu chlácholivě šeptá: „To jsou takoví bobečci, co se živí jedním sýrem. Ty kousej páreček, pěkně kousej.“ A tak dotyčný nadále setrvává v nevědění.
Co se týče konkrétních výsledků, jichž se mi podařilo pomocí techniky transurfingu dosáhnout, nechtěl bych se Chlubit. Osobní život musí být skryt před veřejným zrakem, protože v opačném případě přestává být osobním. Doufám, že mě správně pochopíte. Mohu říci jediné: technika funguje bezchybně, pokud pravidelně dodržujete doporučení, která jsou uvedena v knihách Transurfing neboli ovlivňování reality a Jablka padají do nebe. Není to tak složité, jak se zdá. Některé snahy je třeba vynakládat pouze v počátečním stadiu, abyste získali návyky transurfaře. Všechny principy jsou přece jednoduché – musíte je pouze dodržovat systematicky a nikoli případ od případu.

„Čestně řečeno jsem nečekala, že začnete náhle o tomto… cožpak jste se vyčerpal? Promiňte, ale když nemám co říci, je podle mého lepší mlčet. A potom, stojí za to zříkat se potěšení z dobře připraveného pokrmu? Všechno přece dříve či později umře. Nebo se někdo chystá žít věčně? A to je spíš ke škodě nebo ku prospěchu – mohli bychom hádat do nekonečna. Není to nic víc než domněnky. Dokázat to pomocí pokusů s králíky nelze. Nejsme přece králíci a navíc takové srovnání snad ani provádět nelze. Člověk se neživí jen materiální potravou, cožpak potěšení nepřináší energii? Naslouchejte svému organismu, toť vše. Syrová strava není naše metoda, přesněji není moje.
Klidný hledající“

Tento dopis zaprvé vůbec nevyzařuje spokojenost, ale spíše znepokojení. Když jsem se obracel na ty, kdo se rozhodli k drzému porušení obecně přijímaných stereotypů (například k přechodu na syrovou stravu), upozorňoval jsem, že se kolem budou ochomýtat různé subjekty, které se domnívají, že podrýváte pilíře jejich útulného blátíčka. Budou se všelijak snažit vaše přesvědčení zbavit lesku a přilepit vám nálepku s uctivým nápisem podivín, jakému na světě není rovno.
Jedni to budou dělat z nejlepších pohnutek a ze všech sil vám budou přát dobro: „Máte přece rozum, tak hoďte hlouposti za hlavu a žijte jako normální lidi!“ Jiní budou ve vašem chování vidět výzvu a budou reagovat odpovídajícím způsobem, tedy nepřátelsky. Všechny neklidné osoby sjednocuje v podstatě jedno přání, a to usadit vás na místo: „Kam to lezeš, si myslíš, že jsi lepší než my? Žij jako my a netrhej se!“ Dodržují pravidlo svého kyvadla, a tak houževnatě nutí i vás, abyste se jejich principů také drželi. Otázka však zní: co je nutí tak horlivě chránit své pilíře? Vy ostatním své názory nevnucujete ani se nikoho nesnažíte přesvědčit?
Paradox spočívá v tom, že kdybychom všem dokola začali aktivně dokazovat svou pravdu, zkrátka by se nám vysmáli a klidně by nad naším podivínstvím mávli rukou. Ovšem když se nikoho neptáte a pevně kráčíte svou cestou, u okolí to vzbuzuje pobouření. Jejich znepokojení pramení z podvědomých pochybností o vlastní pravdě bez ohledu na to, že rozum je pevně ukolébán stabilizovanými stereotypy.
Například v zoo se setkáváme s cedulkami: „Je zakázáno krmit zvířata.“ Lidský rozum okamžitě vytváří logický řetízek: zvířata z lidské stravy onemocní, to je nenormální, zvířata jsou zdravá, jestliže se živí svou stravou, to je normální; člověk živící se svou stravou také onemocní, což je také normální. Něco tu nehraje, že? Všichni lidé opravdu dříve či později začínají trpět různými nemocemi a všichni si na to zvykli, ale je toto normální?
Dále již nebudu zkoumat užitek či škodlivost těch či jiných potravin, o to nejde. Neklidní lidé se tak rozčilují, protože se obávají vzdát se navyklého pohodlí, jež vzniká díky energii kyvadla. Spokojený hledající správně pochopil, že potěšení z dobře upraveného pokrmuje energie (byť chápání slova dobře je velmi relativní). Jak jsem již řekl, všechny obecně přijímané potraviny, zejména ty, které se usilovně propagují, představují kredity kyvadel. Na zřeknutí se každodenní dávky se většině lidí nedostává odvahy a dívat se na ty, kdo odvahu měli, je nesnesitelné. Atak se ti neklidní snaží vyrovnat své vnitřní kolísání, když se rozčilují na ty šplhouny, již si troufli narušit pravidlo.
Dokonce lze upřímně věřit, že pisatel se záliby v jídle drží výhradně kvůli svému přesvědčení. Ale ne: kdo si je jist, že se stravuje správně, takové dopisy nepíše, ale prostě jde svou cestou a nepotřebné informace nechává proplout kolem. Nemá-li pochyb, necítí ani nutnost někomu něco dokazovat. Ani já nic nedokazuji, jen dodávám informace pro ty, kdo je hledají.
Nespokojené ohlasy, jako je tento, lze spočítat na prstech na rukou, zato dopisů s prosbou o pomoc s řešením zdravotních problémů přichází velmi mnoho. Jak by však tazatelům mohl pomoci transurfing, který sám potřebuje dostatečné množství volné energie, jež u ne zcela zdravých lidí nenajde? Kde energii nabrat? Odpověď je nasnadě – je třeba se pořádně zabývat vlastním fyzickým tělem. Jak se může člověk stát pánem vrstvy svého světa, pokud nedokáže ovládat ani své tělo?
Naopak ti, kdo potíže se zdravím ani energetikou nemají, se nemusí ničím znepokojovat. Domnívám se, že čtenáři, kteří si osvojili principy transurfingu, se nebudou nikoho ptát, jak se mají stravovat ani nebudou své názory vnucovat ostatním. Chopte se svého práva mít pravdu. Jste-li pánem své reality, nepotřebujete žádat o cizí radu. Jestliže pochybujete, budete v každém případě jednat nesprávně. Pokud však dosáhnete jednoty duše a rozumu (zde přidám ještě žaludek), můžete se živit, čím se vám zachce, a bude to přesně to, co potřebujete.
Jestliže jsem si stoprocentně jist, že mi pirohy neuškodí, znamená to, že je mohu. Chopil jsem se svého práva mít pravdu, proto se nacházím v sektorech prostoru variant, kde mohu jíst pirohů, kolik se mi zlíbí, aniž bych ublížil svému zdraví. Uvědomuji si své jednání a úvěr si beru vědomě. Nicméně zdůrazňuji, že to dělám za podmínky dosažené jednoty duše a rozumu. Pokud organismus něco žádá, přestože rozum tvrdí, že by to bylo na škodu, znamená to, že daná věc vám uškodí. Spokojený hledající píše: „Stačí naslouchat svému organismu, toť vše.“ Opravdu vše? Z takových navyklých hesel oblečených do rádoby pravdivé podoby se vytvářejí falešné stereotypy.
Organismus, jehož potřeby se vytvořily ve smyčce kyvadel, bude žádat všechny nové dávky energetické půjčky. Jenže organismus přece realitu neovlivňuje. Ta se ovládá vnějším záměrem, který vzniká v jednotě duše a rozumu – jak tyto dvě instance zavelí, tak bude. Organismu lze sice naslouchat, ale on ne vždy říká pravdu. Jestliže se tělo něčemu brání nebo něco odmítá, můžete mu věřit, protože v tom si vymýšlet nebude. Zato o potřebách, zvlášť mají-li do přirozených daleko, bude organismus nejčastěji hovořit hlasem kyvadla. Proto je třeba velmi pozorně zvažovat, zda jsme jednoty duše, rozumu a žaludku skutečně dosáhli.
Pokud rozum výzvy správného stravování zavrhne a ani duši to není po chuti, pak je vše v pořádku a skutečně můžete bez zvláštní zdravotní újmy konzumovat cokoli. Tak dlouho, dokud se jednota nezačne narušovat příznaky signalizujícími, že je třeba zavést nějaká omezení. Zříkat se věcí doporučuji také jedině ve stavu jednoty duše a rozumu – to je nejdůležitější! Nelze se k tomu nutit. K přírodnímu stravování dokážete přejít snadno a s potěšením, budete-li postupovat po etapách a jednat z přesvědčení, nikoli z nutnosti. Pak budete mít zdraví i spokojenost. Nic není horší než sebe sama týrat a ještě ostatním nakazovat, jak mají žít.
Mnoha čtenářům (stejně jako kdysi mně) bude přechod na syrovou stravu připadat až příliš extrémním krokem. Myslíte-li si to, není třeba mučit se otázkou, zda se k tomu kroku máte odhodlat, nebo ne. Přírodní strava musí vstoupit do vašeho života přirozeně, ze srdce i rozumu, a nikoli pod nátlakem nějaké autority. Je třeba k tomu dorůst a dozrát. Tato informace má neplánovaný, fakultativní charakter a nabízím ji pouze těm, kdo jsou připraveni ji přijmout. Především se to týká lidí, jež sužují vážné zdravotní problémy, ale také těch, kdo chtějí navýšit svou energetiku na kvalitativně novou úroveň. Přesto opakuji, že to vše není povinnost.
Z pohledu transurfingu existuje jedna zajímavá situace, kdy trolejbus (nebo tramvaj) zůstává z důvodu přerušení proudu na dráze. Tato událost narušuje obvyklý scénář, což lidi nutí probudit se. Všichni cestující se na určitou dobu stávají v jistém smyslu hledajícími a rozdělují se do tří skupin.
První ihned bez rozmyslu opouštějí trolejbus a dál jdou pěšky. To jsou rozhodní hledající. Přistoupili na změněné podmínky a odpovídajícím způsobem opravili svůj scénář. Nemají čas čekat a s jistotou se vydávají po vlastní ose.
Druzí na situaci také přistupují a bez váhání zůstávají na svých místech. Nikam nespěchají a klidně čekají na další změny v proudění variant. To jsou klidní hledající. Pokud budete kolem nepojízdného trolejbusu procházet, přijde vám až směšné, jak pozorně si vás budou prohlížet, jako velcí a rozumní ptáci. Klid druhých není o nic méně cenný než rozhodnost prvních.
A konečně třetí skupina se skládá z těch, kdo váhají a ne) vědí, zda mají zůstat nebo odejít. Po chvíli váhání postupně trolejbus opouštějí. To jsou neklidní hledající. Nechtějí se smířit se změnou ve scénáři, a proto se nemohou odhodlat k jistému řešení. Rovnováha je narušena a v jejich nitru začíná boj. Jedna část neklidných si nechce ten boj ponechat pro sebe, začíná chrlit své rozčilení na okolí: pobuřovat se, něčeho se dožadovat nebo vyjadřovat mlčky nelibost vůči těm, kdo se rozhodli situaci řešit bez váhání.
Tak si říkám, že aktuální transurfař se nikdy neukáže mezi lidmi ze třetí skupiny, zejména v té poslední skupině. Co myslíte?


Pán piva

„Nemám v úmyslu žit v nouzi, a proto bych chtěl něco vědět. Majetné lidi neustále obklopují produkty kyvadel – parfumerie, drahé oblečení, auta… Jak nebezpečná jsou tato kyvadla? Jsou to sice samé atributy drahého života a v zásadě se bez nich lze obejít, ovšem mně se drahá kosmetika a oblečení líbí. Mám tato kyvadla ignorovat, a tedy nic z toho nekupovat?“

Jestliže hovořím o tom, že všechny produkty civilizace představují energetické kredity kyvadel, vůbec to neznamená, že se jich musíme zcela vzdát. Nemá cenu utíkat a zachraňovat se před kyvadly. Kam byste se před nimi schovali? Jen se nesmíte stát jejich otroky. Staňte se jejich pánem. Například pánem drahých automobilů, pánem luxusních hotelů, pánem hracích automatů atd. Takto lze pokračovat donekonečna. Můžete jít po ulici a přemýšlet (není radno křičet): „Hej, to já jsem pánem všech mobilů! To jste nevěděli?“
Jen mějte na paměti, že jím budete do té doby, dokud neupadnete do závislosti na daném produktu, tedy dokud se nestanete nesvobodným. Kyvadlo dokáže tak snadno a bezděčně zaujmout, že si ani nevzpomenete a ocitnete se v trychtýři indukovaného přesunu. V každém případě je třeba vždy platit postupně.
Zpravidla se stává, že od jisté doby začíná úvěr kyvadla silně namáhat zdraví nebo peněženky. Klient už by se půjčky rád vzdal, ale nemůže – stal se otrokem. Dnes jste například pánem piva, zítra pánem portského vína, poté vodky. A snad i pánem heroinu1. Máte dost odvahy zůstat pánem? Sotva. Jakmile pocítíte, že vám nějaký úvěr začíná ubírat zdraví či peníze, je lepší přerušit s neřestnou bankou vztahy. Ve světě kyvadel musíte být velmi ostražití a uvědomění udržovat na vysoké úrovni, abyste si uchránili svobodu.
Někdo by mohl namítnout, co je to za hloupost, vždyť využívám všechna privilegia civilizace a nechystám se jich vzdát, protože se mi to líbí. Stejně by mohla uvažovat kráva, kdyby měla uvědomění jen o stupínek vyšší: jím svou potravu, ti lidé se o mě starají a mně se takový život líbí – to není jako u divokých krav. Všechno je opravdu v pořádku, s rozvojem kyvadel se kvalita života zlepšuje. Je tu jen jedno ale: čím vyšší úrovně dosahuje využití produktů kyvadel, tím více se snižuje uvědomění a zesiluje se závislost.
Znáte příběh o námořníku Sindibádovi? Jednou se cestovatelé objevili v zemi, kde je přijali velmi přátelsky a začali je krmit chutnými pokrmy, díky nimž jejich těla rychle nabírala váhu, zato vědomí se jim zatemňovalo. Ukázalo se, že místní obyvatelé si cizince vykrmovali, aby je mohli sníst.
Říkáte, že je to pohádka? Ale kdepak, vůbec ne. Uveďme si pro příklad stát, jejž lze z hlediska kyvadel považovat za nejrozvinutější, a to USA. Zhruba jedna třetina obyvatel tam trpí nadváhou, protože konzumují dobře známou stravu. Tyto potraviny se velmi rozšířily nikoli proto, že by byly tak chutné, nýbrž jako následek rozrůstám systému kyvadel, která formují způsob života. Člověk sedí v kině a v rukou drží kornout. Odběhne si z práce něco rychle sníst – je jasné kam a jak. A co se objednává domů? Nebudu ony produkty vyjmenovávat, všichni je známe.
O co jde: spotřebitelé jsou spokojeni, líbí se jim to. Jen, proč se jim to líbí? Protože je to výhodné pro systém kyvadel. Spotřebitelům se zdá, že to chtějí oni sami. Jenže právě systém nutí své členy, aby chtěli to, co je nutné k udržení jeho existence. Pomocí rozvětvené informační sítě se utvářejí stereotypy standardního způsobu života: co je dobře a jak toho dosáhnout. Ve výsledku se vědomí člověka oštípe tak, že by je bylo možné vtěsnat do buňky matice, tedy udělat z něj prvek, který bude uspokojovat veškeré potřeby systému.
Člověk, jenž spočívá ve snění za bdění se plynule a nepozorovaně přesune do stavu vědomí, kde se mu začíná zdát, jako by sám chtěl to, co je výhodné pro systém. Vše probíhá postupně a nenucené. Pomocí reklamy se produkty kyvadel vážou na všelijaké obvyklé situace a stávají se nedílnými atributy života. Dříve například neexistovaly mobilní telefony a podnikatelé více pracovali, než mluvili. Nyní se hovory staly takřka jejich hlavní pracovní náplní. Tak kyvadla začleňují své produkty do životních procesů a sítí omotávají celou společnost.
Ruská města, která nás dříve těšila svou architekturou, jsou nyní zaplavena sítí levných stánků, to je vidět na materiální úrovni. Na energetickém plánu to vypadá, jako by vše bylo omotáno ohavnou pavučinou. Nehledejte v tom žádné alegorie – tak to opravdu je.
No dobře, řeknete, ale kde vidíte paralelu s tím, že Sindibádovy společníky vykrmovali na rožeň? To je velmi jednoduché: jestliže člověk využívá produktů civilizace, zadělává si na nemoci a dostává se do závislosti na kyvadle medicíny. Podívejme se realitě do tváře: cílem medicíny obecně, s výjimkou několika odvětví, jako je chirurgie, není vyléčení pacientů, nýbrž samotný proces léčby. Upřednostňujete-li léčení před zdravým způsobem života, budou vás léčit až do smrti, aniž by odstranili příčiny nemocí. Budete se neustále trmácet po lékařských zařízeních a hledat nové metody uzdravení, a nikdy to neskončí, protože vás vklínili do uzavřeného cyklu. Všechna kyvadla tu jsou provázaná – ochrana zdraví, farmaceutický průmysl, reklama, a ty se navíc opírají o spoustu dalších.
Pavučina kyvadel se rozrostla do takové míry, že se změnila v grandiózní hierarchický systém, kde se člověk zaplétá do celé řady procesů a stává se titěrným detailem monstrózního mechanismu. Je třeba si povšimnout, že kyvadla nevládnou vědomím a vůbec nejednají záměrně. Jejich síť se rozšiřuje sama od sebe jako synergetický systém. Představte si, že vaši zahradu omotaly svými liánami parazitické rostliny. Nic nemají v úmyslu a nesledují žádné cíle, jen se rozrůstají. Stejně jako kyvadla.
Jakmile začnete využívat produkty kyvadel, automaticky se stáváte účastníkem procesu jejich rozvoje, a tedy elementem struktury. Stupeň vaší nesvobody je přímo úměrný podílu umělých výrobků ve vašem jídelníčku. A naopak jste tím volnější, čím více přírodních, neopracovaných produktů konzumujete. Na první pohled může taková spojitost mezi svobodou a konzumními produkty vypadat pochybně. Pokud se však na ni podíváme blíž, uvidíme, že tato souvislost je přímá, jen jsme si všichni zvykli na způsob existence v pavučině kyvadel.
Jen velmi málo lidí si uvědomuje, že nesprávná strava představuje výchozí příčinu všech nemocí, a ještě méně je těch, kdo mají dostatek odvahy vzdát se záliby v nepřirozených pokrmech. K pochopení tohoto prostého faktu je třeba uvědomění, které chybí – vědomí vegetuje ve stavu zombie. Máme-li v úmyslu něčeho se zřeknout, potřebujeme energii záměru. Ale kde ji vzít, pokud je spotřebitel až po uši v úvěrech kyvadel? Myslíte si, že je těžké přestat kouřit? Ne, mnohem složitější je přestat konzumovat navyklé pokrmy. Musíte buď mít velmi silné přesvědčení, nebo různé druhy úvěrů vylučovat postupně jeden po druhém.
Zbývá otázka: stojí to za to? To už si musí každý rozhodnout za sebe, a i tady mnohé závisí na úrovni energetiky, protože i pro rozhodnutí změnit život je potřeba volná energie. Nemám-li přání něco měnit, znamená to, že energie záměru se nachází na velmi nízké úrovni, kdežto úvěrová zadluženost je příliš vysoká.
Vybavuje se mi příběh jedné velmi slavné hollywoodské hvězdy. Když se věk herečky překulil přes jakousi kritickou hranici a její vzhled ztratil dřívější lesk, přestali ji zvát na natáčení. Nežádaná celebrita se nechtěla smířit s ubohými rolemi, které jí nabízeli, a odešla do ústraní, pryč od nadřazeného světa. Všichni si mysleli, že odešla navždy. Jaké však bylo jejich překvapení, když se po pár letech vrátila a v jaké formě – ještě efektnější než dříve! Ukázalo se, že tajemství znovuzrozeného mládí je velmi prosté – všehovšudy se jen začala stravovat přírodními produkty.
Uvedu ještě jeden příklad souvislosti mezi potravinovými produkty a omezením svobody. Celá krásná polovina lidstva v určité dny zakouší velké nepříjemnosti, bolestivé pocity a také trpí mnoha potížemi z toho vyplývajících. Otázka zní: hygienické vložky, jež se tak horlivě objevují v reklamách, ženy využívat chtějí, nebo musí? Jak vyplývá z výše uvedeného, obojí. Lze se z této závislosti vymanit? Samozřejmě. Ze všech živých tvorů řeší podobné problémy pouze lidé a domácí zvířata, kteří konzumují produkty kyvadel. Jak ukazuje nejednou prověřená zkušenost, s přechodem na přírodní stravu se bolestivé pocity vytrácejí a později se menstruace úplně zastavuje, přičemž všechny ostatní ženské funkce se nejen zachovávají, ba se i výrazně vylepšují. Nemluvě o tom, že těhotenství a porod probíhá bezbolestně a děti se rodí objektivně zdravé. Uvedená záležitost je poněkud delikátní, nicméně možná se tato tajná informace, kyvadly pečlivě skrývaná, někomu bude hodit.
Nikdo se nebude hádat, že fyzické i psychické zdraví, které člověku ubírají kyvadla, je tím pevnější, čím blíže se dotyčný nachází přírodě a čím dále od civilizace. Nejde pouze o ekologii okolního prostředí a samotných produktů. Maximálně destruktivní složkou, jež ubírá zdraví, energii a svobodu, je podíl energie kyvadla, kterou obsahují jeho výrobky. Jen si představte, kolik lidí se podílelo na přípravě vašeho obloženého chlebíčku. Někdo připravil jeho součásti, někdo jej prodával, propagoval, sklízel úrodu, řídil kombajn, těžil palivo a tak dále, až do posledního šroubku, prakticky celá společnost. Každý, kdo se procesu zhotovení obloženého chlebíčku účastnil, do něj vložil část své energie. Energie, jak známo, se nevytrácí bez následků, je kyvadly shromažďována a vydává se v podobě úvěru. Jestliže dostáváte materiální produkt, nejen jej platíte penězi, ale zároveň si berete i energetickou půjčku, kterou pak tak či onak vracíte i s úroky. Tato kabala vás vtlačuje do struktury a zbavuje vás svobody a energie.
Jak se lze této závislosti zbavit? Každý se musí opět rozhodovat sám za sebe. Zcela konkrétní cestu osvobození navrhla Anastasia, známá z knih Vladimíra Merge. Nyní se mnoho Rusů nadchlo idejí založit své rodové panství, někteří dokonce budují ekovesnice, kde se snaží vést maximálně přírodní způsob života. Hlavní princip spočívá v tomto: čím vyšší podíl přírodních produktů vám vstoupí do života, tím svobodnější budete ve všech ohledech. Jenže se samozřejmě nesmíte vrhat do těchto krajností, pokud se vaše duše nechce rozloučit s městem. Optimální varianta by byla pracovat ve městě, ovšem bydlet za jeho hranicemi. Není důležité, jestli na to nemáte, od toho je tu transurfing. A vůbec se neptejte mě ani nikoho jiného, co máte dělat. Vy to víte lépe. Můžete vzít za vděk rolí pána piva. Máte-li však dostatek drzosti, nikdo vám nebude bránit, abyste se stali vykonavatelem své reality – musíte se jen svého práva chopit.


Vraždění zvířat

VAROVÁNÍ: Tento článek může lidem s vysokou vnímavostí způsobit několik celkem nepříjemných minut, takže pokud se necítíte příliš dobře, radím vám, abyste čtení odložili. Předem prosím o odpuštění.
Podle materiálů nadregionálních novin Rodovaja zemlja, vydání č. 6, rok 2002

Již dávno byla vědci lékaři dokázána spojitost mezi arterosklerózou, onemocněními srdce a konzumací masa. V Žurnálu americké asociace lékařů za rok 1961 se píše: „Přechod na vegetariánskou dietu v 90-97 % případů odvrací rozvoj srdečně-cévních onemocnění. Spolu s alkoholismem představuje kouření a pojídání masa hlavní příčinu úmrtnosti v západní Evropě, USA, Austrálii a dalších rozvinutých zemích světa.
Co se týče onemocnění rakovinou, výzkumy posledních dvaceti let zcela jednoznačně poukazují na existenci závislosti mezi používáním masa v pokrmech a rakovinou tlustého a tenkého střeva, mléčných žláz a dělohy. Vegetariáni mívají tyto orgány zasaženy jen zřídkakdy.“

Co způsobuje, že lidé, již do pokrmů řadí maso, disponují zvýšeným sklonem k těmto onemocněním? Vedle kontaminace chemikáliemi a otravnými látkami vzniklými působením stresu před zabitím existuje ještě jeden faktor nemalé váhy, který je dán samotnou přírodou. Podle dietologů a biologů se jedna z příčin skrývá v tom, že trávicí trakt člověka zkrátka není přizpůsoben k trávení masa. Masožravci mají poměrně krátký střevní trakt, pouze třikrát delší než tělo, což umožňuje včas z organismu vyloučit rychle se rozkládající a vylučované toxiny masa. Býložravci mají střeva šestkrát až desetkrát delší než tělo (člověk šestkrát), poněvadž rostlinná strava se rozkládá výrazně pomaleji než maso. Člověk s takovou délkou střev se při konzumaci masa otravuje toxiny, jež ztěžují práci ledvin a jater, hromadí se a časem vyvolávají různé nemoci včetně rakoviny.
Navíc si uvědomme, že ke zpracování masa se používají speciální chemikálie. Jakmile zvíře zabijí, jeho maso se začíná rozkládat, za několik dní získává odpornou šedozelenou barvu. V masokombinátech těmto změnám předcházejí tím, že maso opracovávají nitráty, nitrity a dalšími látkami, které způsobují uchování jasně červené barvy. Pokusy dokázaly, že mnohé z těchto chemických látek disponují vlastnostmi stimulujícími rozvoj nádorů. Problém je o to složitější, že do potravy skotu určeného k porážce se přidává ohromné množství chemických látek.
Gary a Steven Nullovi v knize Jedy v našem organismu uvádějí některá fakta, jež musí čtenáře donutit, aby se vážně zamysleli, zda koupit obvyklý kousek masa či šunky. Jatečním zvířatům do potravy přidávají uklidňující látky, hormony, antibiotika a další preparáty, takže proces chemického zpracování zvířete začíná ještě před jeho narozením a pokračuje ještě dlouho po jeho smrti. A přestože se tyto látky shromažďují v mase, které se dostává na pulty obchodů, zákon nevyžaduje, aby byly vyjmenovány na etiketě.
Chceme upozornit na vážnější faktor, jež má na kvalitu masa velmi negativní vliv – jde o stres před zabitím, který se přidružuje ke stresu z nakládání, transportu, vykládání, ke stresu z ukončení stravování, ze stísněnosti, traumat, z přehřátí či podchlazení. Nejdůležitější je samozřejmě strach ze smrti.
Jestliže ovci umístíte vedle klece, v níž bude sedět vlk, do dalšího dne zemře na srdeční mrtvici. Zvířata tuhnou, jakmile ucítí zápach krve, nejsou přece lovci, ale oběti. Prasata podléhají stresu ještě více než krávy, neboť mají velmi zranitelnou psychiku, až bychom mohli říci hysterický typ nervové soustavy.
Ne nadarmo chovali všichni v Rusku v úctě řezníka, který před zabitím chodil za prasetem, hladil je, laskal je a v okamžiku, kdy potěšením zvedlo ocásek, je přesným úderem zbavil života. Podle trčícího ocásku znalci určovali, jaké maso stojí za to koupit, a které ne.
V podmínkách průmyslových jatek, jež po právu označujeme za vraždírny zaživa, je však takový přístup nemyslitelný. Studie Etika vegetariánství, publikovaná v žurnálu Severoamerická vegetariánská společnost, rozvádí koncepci takzvaného humánního zabíjení zvířat. Jateční zvířata, která celý život prožijí v zajetí, jsou odsouzena ke smutné trýznivé existenci. Na svět přicházejí následkem umělé inseminace, podrobují se nemilosrdné kastraci a stimulaci hormony, krmí je nepřirozenou stravou a nakonec je v hrozných podmínkách dlouho odvážejí tam, kde je čeká smrt. Těsné ohrady pro dobytek, elektrické nástroje a nepopsatelná hrůza, v níž neustále přebývají, to vše představuje stále nedílnou součást nejnovějších způsobů chovu, převozu a porážky zvířat.
Pravda o porážce zvířat je nevábná – průmyslová jatka připomínají výjevy z pekla. Pronikavě kvičící zvířata omračují údery kladivem, elektrickým proudem nebo výstřely z pneumatických pistolí. Poté je za nohy zavěšují na transportér, který je veze po provozech továrny smrti. Ještě zaživa jim proříznou hrdlo a sdírají z nich kůži, takže umírají na ztrátu krve. Stres z porážky, jejž zvířata prožívají, trvá celkem dlouho, takže hrůza prostupuje každičkou buňku jejich organismu. Mnozí lidé by se bez váhání vzdali masové stravy, pokud by museli pobývat na jatkách.
Podle materiálů na webové stránce http://mercy2000. chat.ru/

Zabíjení zvířat nelze označit za příjemnou činnost, proto není překvapivé, že většina z nás raději přenechá odpovědnost za celou proceduru na nějakém neznámém řezníkovi, na nějakých odlehlých jatkách, co nejdál od našich zranitelných citů.
Toto říká o masu zvířat, která před smrtí zažívají strach a bolest, jeden slavný kuchař.

„Nelze pochybovat o tom, že zvířata uštvaná nebo zabitá pomalou smrtí jsou špatným pokrmem. Mohu použít toto přirovnání: vidíte-li v obchodě králíka se zakrvavenýma zlomenýma nohama, vlastní rozum vám musí napovědět, že ten nebožák se chytil do pasti a prošel dlouhou agónií, a proto ho v žádném případě nejezte. Rozumné hospodyňky nebudou kupovat králíka, zajíce ani jinou divočinu, jež bude rozbita na kousky, aby bylo možné skrýt způsob zabití. V masu zvířete, které je omráčeno hrůzou z blížící se smrti, se krevní tok plní žlázovými sekrety, proto se takové maso k jídlu nehodí.“

Exkurze na jatkách
První, co nás málem porazilo, když jsme vešli, byl hluk (v zásadě mechanický) a odporný puch. Nejprve nám ukázali, jak zabíjejí krávy. Jedna za druhou vycházely z kójí a vystupovaly na kovovou plošinu s vysokými příčkami. Člověk s elektrickou pistolí se přehýbal přes ohradu a střílel je mezi oči. Po tomto omráčení padlo zvíře k zemi. Poté se stěny ohrady nadzvedly a kráva se vyvalila, když se převrátila na bok. Vypadala jako zkamenělá, jako by každý sval těla zamrzl v napětí. Tentýž člověk jí řetězem svázal kolenní šlachy a pomocí elektrického zvedacího mechanismu ji zvedal, dokud jí na zemi nezůstala jen hlava. Potom vzal velký kus drátu, jímž, jak nás ujišťovali, neprocházel proud, a strčil ho do otvoru mezi očima zvířete, který způsobila pistole. Vysvětlili nám, že tak se ničí spojení mezi mozkem v lebce a páteří a zvíře umírá. Kráva bučela a vzpírala se pokaždé, když jí dotyčný strkal drát do mozku, byť se zdálo, že je již v bezvědomí. Několikrát za dobu, co jsme operaci sledovali, padaly nedostatečně omráčené krávy za bučení z kovové plošiny, takže dotyčný musel znovu brát do rukou elektrickou pistoli.
Když kráva ztratila schopnost pohybu, zvedli ji tak, aby měla hlavu asi dvě až tři stopy nad podlahou. Pak jí někdo obrátil hlavu a prořízl hrdlo. Přitom jí vystříkla krev jako z vodotrysku a ohodila všechny okolo včetně nás. Tentýž člověk jí přeřezal přední nohy u kolen, další jí odřezal hlavu otočenou do strany a třetí, jenž stál výše, na speciální plošině, stahoval kůži. Potom maso přenesli dále, kde je rozpůlili a vnitřnosti – plíce, žaludek, střeva atd. – se vyvalily. Byli jsme otřeseni, když jsme párkrát spatřili, jak odtud vypadla docela velká, dostatečně vyvinutá telata, což znamená, že mezi zabitými byly i krávy v pozdním stadiu březosti. Průvodce nám řekl, že takové případy jsou tu běžným jevem.
Potom je rozřezávali podél páteře řetězovou pilou a maso postupovalo do mrazáku. Dokud jsme se nacházeli v dílně, bourali tam jen krávy, ale ve stájích byly také ovce. Zvířata, která čekala na svůj osud, zjevně vykazovala příznaky panického strachu – zrychleně dýchala, kulila oči, z huby jim kapala pěna. Řekli nám, že prasata se zabíjejí elektrickým proudem, jenže pro krávy se tato metoda nehodí, protože k jejich zabití by bylo potřeba takové elektrické napětí, kdy by se kráva sice svalila, ovšem maso by se pokrylo černými tečkami.
Přinesli ovci nebo třeba tři a položili je hřbetem na nízkou plošinu. Ostrým nožem jí přeřízli hrdlo a pak ji zavěsili za zadní nohu, aby vytekla krev. Tím bylo zaručeno, že se postup nebude muset opakovat, jinak by musel řezník ovci dobít ručně, ona by v agónii bečela a ležela na podlaze v kaluži vlastní krve. Ovcím, které nechtějí být zabity, tu říkají nemotorné typy nebo tupé obludy.
Ve stájích se řezníci pokoušeli pohnout z místa mladým býkem. Zvíře pocítilo závan blížící se smrti a bránilo se. Pomocí kopí a bodel jej vyprovokovali vpřed do speciální ohrady, kde mu dali injekci, aby měl měkčí maso. Za několik minut zvíře silou zavlekli do boxu, hlučně za ním zabouchli dvířka. Tam jej omráčili elektrickou pistolí. Nohy se zvířeti podlomily, dveře se otevřely a ono se vyvalilo na podlahu. Do otvoru v čele (asi 1,5 cm), jež vznikl při výstřelu, mu strčili drát a začali jej obracet. Zvíře se nějakou chvíli cukalo a pak ztichlo. Když mu začali na zadní nohu upevňovat řetěz, znovu začalo vyhazovat a bránit se, zvedací zařízení jej však v tu chvíli zvedlo nad kaluž krve. Zvíře oněmělo. Vykročil k němu řezník s nožem. Hodně lidí vidělo, že zrak býčka se stočil na onoho řezníka; jeho oči sledovaly, jak se k němu přibližuje. Zvíře se bránilo nejen do okamžiku, kdy do něj nůž vjel, ale i s nožem v těle. Dle obecného mínění to, co se dělo, nebylo reflexem – zvíře se bránilo za plného vědomí. Nůž do něho vrazili dvakrát, až zemřelo na ztrátu krve.
Zjistil jsem, že smrt prasat, jež jsou zabíjena elektrickým proudem, vypadá zvláště mučivě. Nejprve je odsuzují ke smutné existenci, zavírají je do vepřínů, a potom je odvezou přímo po dálnici vstříc osudu. Noc před zabitím, kterou stráví v ohradě pro dobytek, je opravdu nejšťastnější v jejich životě. Mohou tu spát na dřevitých pilinách, krmí je a myjí. Avšak tento krátký záblesk je pro ně poslední. Pištění, jež vydají při elektrickém šoku, je nejsmutnější ze zvuků, které si lze vůbec představit.

Úryvky z knihy Filipa Kaploa O lidské dobrotě
Kolik z nás si uvědomuje, že 95 % z milionu vejconosných slepic v USA se nachází v takzvaném intenzivním neboli pásovém režimu ustájení? V praxi to zpravidla znamená, že čtyři dospělé slepice jsou na celý svůj nedlouhý život vtěsnány a zavřeny do toho, čemu říkáme klece – baterie. Tyto klece s rozměrem 30 x 45 cm nemají bidla a jsou sestrojeny z vinutého drátu, aby se trus dostal přes podlahu. Bez pevné podestýlky, kterou lze hrabat, narůstají slepicím příliš dlouhé drápky, ty se pak vplétají a často napevno uváznou v drátkách. Tak se ocelový drátek nejprve vklíní a časem vroste do podušek na nožkách. Navíc k tomu se v klecích – bateriích svítí osmnáct hodin denně, aby se slepice donutily snášet bez přestávky. Průměrně taková slepice snáší vejce každých dvaatřicet hodin po dobu čtrnácti měsíců, poté ji zabijí.
Dnes se typická ptačí továrna v rozvinuté zemi v praxi nejeví ničím jiným než mučednickou komorou pro své obyvatele. Bez jakéhokoli prostoru, kde by slepice mohly pohrabat zem, založit hrad, vypopelit se, roztáhnout křídla nebo se prostě pohnout, se všechny jejich přirozené instinkty bezlítostně potlačí. V takové situaci se nelze vyhnout stresu, jenž se pak ventiluje agresivitou vůči sousedům. Tak silnější slepice útočí na slabší a poslední, které se nemohou zachránit útěkem, se nezřídka stávají oběťmi vnitřního kanibalismu. Za účelem boje s tímto jevem se slepice zbavují zobáku. Mrzačící procedura, kdy se zobák – nejdůležitější orgán slepice, sestávající z kosti, citlivé a rohové tkáně – nelítostně odstraňuje rozžhaveným nožem nebo zařízením připomínajícím gilotinu. Někdy se tato procedura musí za život slepice provést dvakrát.
Bohužel největší muka zvířata prožívají během transportu na jatka. Začíná to procesem nakládky, která probíhá hrubě a narychlo. Zvířata, jež ve strachu a zmatku padají z kluzkých nakládacích mostků, zůstanou často pohozená ležet a na následky zranění pomalu umírají. Uvnitř přeplněných kamionů přicházejí první oběti kvůli návalu a udušení následkem nakupených těl.
Často zvířata stráví v krytých vozech kamionů až tři dny bez potravy a vody až do okamžiku vykládky. K úmornému čekání a hladu se nezřídka přidává klimatický faktor: v zimě vede ledový vítr k obecnému podchlazení a lokálním omrzlinám a v létě palčivé horko a přímé sluneční paprsky spolu s nepřítomností vody vyvolávají odvodnění organismu. Nejhorší je však utrpení telat, jež jen před několika dny prošla kastrací a byla odňata od matky.
Mělo by zaznít několik slov právě o kastraci, která – jak přiznávají sami farmáři – je maximálně bolestivá a nadlouho uvrhá zvíře do stavu šoku. V USA, kde se většinou znecitlivění neaplikuje, probíhá proces takto: zvíře roztáhnou na zemi a nožem mu rozříznou šourek, čímž obnaží varlata. Obě pak vyříznou ručně a při tom přeruší upínací spoje a žíly.

„Člověk je skutečně car zvířat, neboť svou krutostí je mnohokrát převyšuje. Žijeme za cenu života ostatních. Naše těla jsou chodící hřbitovy! Přijde doba, kdy se lidé budou dívat na vraha zvířete tak, jako se dívají na vrahy lidí.“
Leonardo da Vinci



Triumf absurdna

„Jak si lze nepřipouštět negativní věci? Zkoušela jsem přepínat televizní kanály, jenže pak jsem pochopila, že když se budu snažit před čímkoli utéct, budu znovu vytvářet nadbytečný potenciál. Negativa jako by se pak dokonce zvětšovala. Mám je brát na vědomí jako informace z jiné planety? Ale jak bych mohla ignorovat události v Beslanu? Nějak přece reagovat musím, nejsme přece kamenní.“

Nepřipouštět si negativní informace znamená být vůči nim lhostejní. Neberte si je příliš k srdci, neutíkejte před nimi, nevystupujte proti nim, ani se jim nebraňte, ale pouštějte je mimo sebe. Především si ale dejte pozor, abyste nepomíchala dva zcela odlišné pojmy: netečnost a lhostejnost.
Něco z významných slov: celý náš život je hra. Pokud se do ní vrháte po hlavě, upadáte do moci okolností a stáváte se loutkou – lze vás ovládat. Život se v tomto případě podobá nevědomému snění, prostě se s vámi děje. Jestliže se ovšem ve hře cítíte jen jako hrající divák, získáváte schopnost vidět skutečný stav věcí a nakládat se svým osudem dle vlastní úvahy.
Chcete-li změnit svůj život ve vědomé snění, které lze ovlivňovat, je především nutné, abyste vystoupili ze hry a zároveň v ní zůstali. Hrajte svou roli, ale na vše, co se v ní děje, se dívejte jakoby z boku, abyste se nestali naplniteli cizí vůle. Jinými slovy je potřeba hlídat si uvědomění. V opačném případě nebudete paní svého osudu a váš život se bude vyvíjet podle scénáře, jenž se sice někomu hodí, nicméně vám rozhodně ne.
Hrajícím divákem se můžete stát velmi snadno: jen si uvědomte, v zájmu koho se hra vede. Žijeme ve světě, který představuje hierarchii kyvadel neboli energeticko-informačních podstat, jež vystupují jako nadstavba nad materiálními strukturami. Každá hra zpravidla probíhá v zájmu nějakého kyvadla.
Bez ohledu na zjevnou komplikovanost procesů, které se v našem světě dějí, všechny směřují ke dvěma základním: na jednu stranu probíhá jakési kladení odporu, jež provázejí bitvy kyvadel, a na druhou stranu každé kyvadlo usiluje o upevnění vlastní struktury. Ať se kyvadlo zabývá čímkoli, snaží se svou strukturu podpořit a cizí zničit. Nic víc se neděje: stabilizace a destrukce – nic víc.
Pokud se nyní prostřednictvím tohoto prizmatu podíváme na libovolnou událost, vše se vyjasní. Spolu s pochopením situace přichází výměnou za poetické iluze poznání prozaické skutečnosti. Kolikrát byli lidé na rozpacích, když se setkali s krutostí, nespravedlností a absurdnem, a ptali se proč? Společenské hodnoty jsou všem zřejmé: svět, čistá ekologie, milosrdenství, rovnoprávnost, spravedlnost. Kdy triumfuje hlas rozumu?
Nikdy. Protože ve světě kyvadel se vše činí pro blaho struktury a nikoli lidí – jejích prvků. Samozřejmě se tvrdí, že je tomu přesně naopak. Poněvadž však celé lidstvo setrvává v nevědomém snění za bdění, necháváme si vnutit jakýkoli blábol, počínaje tím, že večírek bez Klinského je nemyslitelný, a konče tím, že ekologicky čistý vodíkový motor je neefektivní.
Je naivní myslet si, že kdosi někde na vrcholu moci se zasazuje o štěstí a blaho spoluobčanů. Ne proto, že by v čele stáli jenom cynikové, to vůbec ne – ti bývají upřímně přesvědčeni o tom, že čestně slouží své vlasti. Jenže ve skutečnosti, když už se u té moci ocitnou, zůstávají ve svém jednání bezmocní. Struktura totiž nutí všechny, jak řadové elementy, tak lídry, aby mimoděk jednali v jejím zájmu. Vše se děje samo sebou, poněvadž struktura se sama organizuje.
Míníte-li elementy přinutit pracovat pro strukturu, musíte je umístit do jediného informačního prostoru: do hromadných sdělovacích prostředků, na Internet, do spolku. Dostanou-li se lidé do takového prostoru, sami se zaženou do buněk. Až na to, že se jim zdá, že jsou ve svých motivech i jednání samostatní. Zčásti jsou, to ano, ovšem jen zčásti. Jde o to, že energeticko-informační struktura nutí člověka chtít právě to, co vyhovuje jí. Pokud se nehodláte změnit v loutku, musíte odlišovat prostě zprávy jakožto objektivní fakta a záměrné interpretace, které se vám někdo snaží vnutit s určitým cílem. Podívejme se na tragédii v Beslanu z pohledu dvou výše zmíněných procesů. Z obou hledisek byli lidé využiti jako kanonenfutr v konfliktu dvou struktur v opozici. Bitvu potřebovala obě kyvadla, jelikož z ní čerpají energii a realizují záměr vyhladit jedna druhou. Proto jedna struktura nejprve nechává prostor druhé, umožňuje jí rozdmýchat konflikt a poté ji ničí. To je proces destrukce. Průběžně se rozbíhá silná informační kampaň, která sjednocuje myšlenky velkého počtu lidí v jednom směru. Pod záštitou posílení bezpečnosti se provádí reorganizace moci. To je proces stabilizace. Nato jsou všichni lidé vyzýváni, aby se sjednotili v boji proti terorismu, přičemž opět nejde o nic jiného než o stabilizaci s cílem přípravy k aktuální bitvě.
Sledujte: to, co se děje, není válka idejí a principů, nýbrž opozice dvou struktur. Každá ideologie, ať náboženská, či politická, je jen dekorace. Ani jedno kyvadlo vůbec nezajímají nějaké morální nebo etické normy. Nebojují osoby, nýbrž struktury, jež si je zotročily. Lidé jsou jen zbraní ve válce. Fanatici, teroristé si neuvědomují, že jejich vědomí jim již nepatří. Jsou příkladem materiálu, ve který se člověk změní, jakmile se stane prvkem nějaké matice. Ani oběti a diváci si neuvědomují, že je někdo tak či onak využívá.
Tudíž není třeba živit nějaké iluze o rádoby nevyhnutelném vítězství zdravého rozumu a humanismu. Stanete-li se svědkem do nebe volající nespravedlnosti nebo absolutního nesmyslu, nepohoršujte se a neptejte se proč. Raději se zabývejte otázkou, zda se jedná o proces destrukce nebo stabilizace.
Již jsme si řekli, že realita má dvě strany, a to fyzickou a metafyzickou. Na fyzické úrovni sledujeme válku struktur, na metafyzické jde o bitvu kyvadel. Bitva totiž neskončí, dokud se hierarchie kyvadel neuzavře do vrcholu jediné pyramidy. Jakmile k tomu dojde, svět se změní v matici. Jak to bude vypadat, o tom se můžeme jen dohadovat.
Je nesmyslné a naivní sázet na hlas rozumu a na triumf spravedlnosti, nebo dokonce doufat v něčí ušlechtilé záměry. Poslední dobou se situace velmi změnila: aktuální válka už není tím, co se chápalo pod pojmem obrany vlasti. Boj s terorismem v jakékoli podobě představuje bitvu kyvadel v ryzí podobě. Jestliže člověk přistoupí na účast v takové válce, znamená to, že celý svůj život zasvěcuje zájmům struktury.
Bojovné straně hraje na ruku jak účast, tak odpor, neboť kyvadla se posilují reakcemi s oběma znaménky, není pro ně důležité, zdaje kladné či záporné. Jediný prostředek proti destruktivním kyvadlům spočívá v odhalení jejich skutečných motivů, jež se vždy skrývají za náboženská, demokratická, patriotická, humánní a další hesla. Kyvadlo zbavené všech slušných dekorací ztrácí provázky, pomocí nichž se mu daří udržovat vědomí přívrženců.
Jestliže vám někdo navrhuje, abyste něco společně sestrojili nebo o něco zabojovali, tedy abyste se zabývali společným dílem, můžete si být jisti, že tu jde o sledování zájmů struktury. Pro kyvadlo je životně důležité, aby myšlenky a jednání jeho stoupenců byly namířeny jedním směrem. K tomu je třeba předložit společné dílo jako osobní výhodu: „Pojďte, uděláme to všichni dohromady a pak bude každému dobře.“ Jenže v takovém případě se osobní zájmy odsouvají na zadní plán a nezávisle na typu ideologie to dopadá jako v jedné písničce: „Dnes není nejdůležitější to, co je osobní, ale hlášení z pracovního dne.“
Idea všeobecné shody, míru a blaženosti je utopie, což nejednou potvrdil soudce nejobjektivnější – historie. Osobní štěstí nelze vytvořit, jestliže se pracuje na všeobecném štěstí. Všeobecné štěstí je čistá abstrakce, to může být totiž pouze individuální. K této otázce lze přistupovat z opačné strany. Bude-li se každý zabývat výhradně svým osobním blahem, bude blaženost všeobecná. V opačném případě se bude veškerá činnost ubírat k jedinému – k budování struktury.
Nejblíže k řešení tohoto problému pronikla Anastasia známá z knih Vladimíra Merge. Avšak i její ideje jsou utopické, protože nebere ohled na to, do jakého měřítka se rozrostl vliv kyvadel. Rozdat všem lidem hektar půdy, aby si každý mohl založit své rodové panství? Kdo by jim ho dal? Je to idea krásná, humánní a spravedlivá. Tady by se mohla dílem projevit starost o blaho národa.
Nikdo samozřejmě nikomu nic nedá. A dokonce snad ani ne kvůli tomu, že půda stojí peníze. Hrstce oligarchů přece umožnili vzít do vlastních rukou národní majetek dle hesla bylo to společné a připadlo jim to. Jde o to, že pro strukturuje mnohem pohodlnější, jestliže drží pod kontrolou nevelkou skupinu šachových figur než celou hromadu občanů. Především však uvažujte, co by se stalo se strukturou, pokud by na ni všichni přestali nádeničit a začali se zabývat starostmi o své blaho?
Pro každý systém je osobní svoboda jeho prvků nejen nevýhodná, ba přímo zničující. Zákony systému kupodivu nevytvářejí a nezavádějí konkrétní lidé, kteří se právě pohybují u moci, ale určuje je sám systém. Vše jde samo od sebe: favorité kyvadla nemají volnost ve svém počínání a řadoví přívrženci ve svých přáních. Struktura se sama organizuje tak, že všechny její prvky plní přiřazené funkce, a přitom je každý z nich přesvědčen, že realizuje vlastní vůli. Atak elementu struktury připadá, že je svobodný. Navíc není-li někdo připraven skutečnou svobodu přijmout, nedokáže ji ani využít.
Co by si počal takový člověk s hektarem půdy, pokud svým vědomím již napůl vrostl do matice? Nemá smysl budit spícího, protože on sám si nepřeje procitnout. Pár procitnuvších se snaží třást svými spícími bratry: „Otevři oči! Podívej, vždyť jsi napasovaný v buňce matice!“ Jenže oni se ze spánku ohánějí: „Nech mě být, není to tak špatné.“
Uvedu aktuální příklad. Když jsem po Internetu začal rozesílat informace o přírodním stravování, kdosi se velmi rozčilil. Někteří aktivisté se k nim stavěli až nepřátelsky a dohadovali se, že prý se netýkají našeho tématu. A tak přišli s novým nápadem: „Budeme spát a ty nám vykládej o našich snech, jen nás nebuď.“ Až jsem chtěl vykřiknout: „Aha, tak jste se chytli!“ Upozorňoval jsem, že k sobě nikoho nezvu: ani za stůl, ani do snů. Transurfing není pohádka pro sladké blouznění, nýbrž chladná sprcha k probuzení. Klidně spěte a rozhodně nečtěte knihy, jež vašim snům škodí.
Spáči rozmrzelí z toho, že je někdo vyrušil, si neuvědomují, že struktura své chovance pase na farmě a nutí je vystupovat proti všemu cizímu. Elementy systému se nacházejí v drogové závislosti na jeho produktech, a proto se jim zdá, že to tak sami chtějí. Tímto způsobem struktura využívá spící členy k dosažení svých cílů a vtahuje je do procesů stabilizace i destrukce.
Probuzení, nicméně neprocitnuvší si dokonce ani neuvědomují, že svobodu postrádají i ve vztahu k transurfingu. Pokud ze sebe člověk skutečně setřásl pavučinu mámení, získává schopnost samostatně se rozhodovat o tom, co a jak má dělat. Ten, kdo opravdu procitne, již nepotřebuje hledat pravdu ve vnějších zdrojích – nachází ji totiž sám u sebe, a tedy ani transurfing pro něj není závazným příkazem.
Nenabádám vás k tomu, abyste se vzdávali produktů systému a odloučili se od světa kdesi v horské rozsedlině. Naopak každý sen lze realizovat pouze v rámci nějaké struktury. Otázka spočívá pouze v tom, kdo koho zapřahá: zda vy kyvadlo nebo ono vás. Musíte si uvědomovat, jestli v rámci struktury pracujete na sebe nebo na ni. Samotný systém a také jeho produkty je možno, ba záhodno využívat pro vlastní cíle, pokud to ovšem děláte vědomě. Kvůli tomu stojí za to procitnout.
Prvního září jsem sledoval spoustu svátečně nastrojených, ustaraných i veselých dětí, které zdobily květiny. Téměř všechny doprovázeli rodiče, mnoho z nich mělo rozkošné kytice a drahé uniformy. Procházel jsem se v onom svátečním, ne-li málem karnevalovém průvodu ulicemi. Barevná realita se slila v jediný obrázek: všechno je dobré, všechno jde, jak má, a všechno má takto být. Nakonec jsem usnul.
Probudila mě neobvyklá situace. Stranou od celé sváteční hordy šla osmiletá dívčina. Nebyla oblečená do špinavých nebo neupravených věcí, ale velmi chudě a nezajímavě, což muselo každého ihned uhodit do očí. Měla botky, jako by jí je našli na skládce, a v rukou několik ubohých kvítků evidentně utržených ze záhonu. V očích se jí zračila jakási nedětská rezignace. Bylo zřejmé, že se o tomto svátku neraduje, s lítostí už se dávno smířila a od světa již nečeká žádné dárky.
Její rodiče se nejspíše velmi zadlužili systému, který svým elementům ochotně nabízí půjčku v podobě alkoholické euforie, aby spali ještě tvrději. Systém však tragédie této dívky ani tisíců jí podobných vůbec nezajímá, stejně tak strukturu netrápí ani tragédie v Beslanu. Jestliže se rozhodne, že vyjádří starostlivost, znamená to, že k tomu má své důvody.
Rád bych vás tímto upozornil na skutečnost, že žádná informace od struktury – pozitivní či negativní – nepřichází jen tak, avšak s určitým cílem, a to bez ohledu na to, jak je její zdroj svobodný. Absolutně svobodné a nezávislé zdroje informací v zásadě neexistují, poněvadž představují samostatné články jednoho systému – hierarchie kyvadel. Opakuji, že cíl kyvadla spočívá v tom, aby svou či výše stojící strukturu stabilizoval a cizí zničil.
Nesmíme zapomínat na uvědomění a musíme rozlišovat, kdy se nás někdo snaží o něčem informovat a kdy se nám snaží něco vnutit. Pokud pochází informace od kyvadla, nemusíte pochybovat – to jeho struktura sleduje nějaké své cíle. Kyvadlo přesvědčivě káže, krásnými slovy vyhlašuje a důvěrně šeptá: „Překonej ty cizí, to oni za všechno můžou!“, „Podpoř svoje, udělají tě šťastným!“ A hlavně: „Nezaspi dobu, buď tak úspěšný jako ti lidé z reklamy!“, „Dělej věci jako já!“
Dokonce i když nejsou informace ideologicky orientované, řeší pro kyvadlo jeden velmi důležitý úkol – upoutávají pozornost velké skupiny lidí a zatahují je do smyčky. Pokud se totiž myšlenky lidí synchronizují v jednom směru, jejich vědomím se snáze manipuluje. Postačí vzbudit pozornost oslovených, ostatní je záležitostí techniky sugesce. Nehodláte-li tedy podlehnout zombiemu působení kyvadla, musíte si hlídat uvědomění a oddělovat fakta od interpretací. Jinak byste se jednou mohli probudit v buňce matice, nebo se vůbec neprobudit.


Bitva kyvadel

„V dnešním světě je pro každého těžké cítit se v bezpečí – hrozí terorismus, který se stále přibližuje k běžným, prostým lidem, vládne tu krutost, agrese. Není tajemstvím, že se lidé občas dostávají do hrůzných situací. Proč? A jak se proti tomu můžeme bránit pomocí principů transurfingu? Máme zkrátka věřit, že všechno bude dobré?“

Především nechávejte hrůzostrašné informace prolétnout jedním uchem dovnitř a druhým ven; přeorientujte pozornost na něco jiného. Zadruhé se vzdejte pocitu viny, nikoli svého svědomí, ale přímo viny, povinnosti, závazku. Po strachu a nejhorších očekáváních totiž právě vina představuje hlavní příčinu všech nepříjemností. O tom už jsem sice hovořil, nicméně to ještě jednou zopakuji.
Pocit viny je strůjcem trestů v nejrozmanitější podobě, od drobných nepříjemností po skutečně závažné problémy. Vnější záměr do scénáře nějaký trest nutně vsune. Tak je vypracována šablona lidského nazírání na svět: po provinění následuje trest a duše s tím spolu s rozumem souhlasí. Navíc pocit viny velmi vyostřuje polarizaci. Nakonec rovnovážné síly kladou na provinilcovu hlavu všemožná trápení. Ale jak se toho lze zbavit? Vinu jen tak nepotlačíte, ani se jí nezřeknete, jelikož zakořenila příliš hluboko. Duše a rozum žily až příliš dlouho s pocitem, že musí být všem stále něčím zavázány. Z tohoto omylu je můžete vyvést jedině konkrétním jednáním.
Právě proto je nezbytné, abyste se přestali ospravedlňovat. Jde o ten zvláštní případ, kdy léčení nemoci jakožto následku odstraňuje její příčinu. Nemusíte se přesvědčovat, že nejste nikomu ničím zavázaní. Jen se věnujte obvyklým záležitostem, k čemuž potřebujete uvědomění. Pokud jste si dříve navykli omlouvat se z nejmalichernějších důvodů, nyní si zaveďte jiný zvyk: vysvětlujte svůj postup pouze v případě, kdy to bude opravdu nutné.
Nemusíte se přesvědčovat o tom, že nejste nikomu zavázáni. Ať pocit viny zůstane uvnitř, ovšem navenek jej ukazovat nesmíte. Duše a rozum si budou na nový pocit pomalu zvykat: neospravedlňujete se, což znamená, že to tak má být, a tak prostě žádná vaše vina neexistuje. Nakonec se bude důvodů k vykoupení objevovat stále méně a méně. Tak díky řetízku zpětné vazby vnější forma pomalu uvede do pořádku vnitřní obsah – pocit viny zmizí a po něm i příslušné problémy.

„Povězte mi, co mám chápat pod pojmem dvou struktur, které stojí v opozici? Existuje kyvadlo romantiky, kyvadlo křesťanství, kyvadlo demokracie…? Jenže to všechno jsou přece různé stupně hierarchie jednoho a téhož globálního kyvadla? Nebo jsou kyvadlo romantiky a kyvadlo křesťanství různé, navzájem si odporující struktury?“

Nevím, jak přesně jsou kyvadla sestrojena, nicméně pro pochopení nám zcela postačí hrubý model. Kyvadlo je energeticko-informační podstata, jež stojí jako nadstavba nad každou strukturou. Romantika například struktura není a totéž platí o demokracii či náboženství. Zato církev už strukturou je, stejně tak je jí teroristická organizace. Státy, bojující proti terorismu, jsou také struktury. Teroristé však neexistují sami o sobě, nýbrž vyjadřují zájmy struktur nad sebou. O jaké jde, se zmiňovat nebudu, nejsem politik.
Jak jsem řekl, realita má dvě strany, fyzickou a metafyzickou. Na fyzické úrovni sledujeme válku struktur, kdežto na metafyzické jde o bitvu kyvadel. Zmíněná bitva neskončí, dokud se hierarchie kyvadel neuzavře do vrcholu jedné pyramidy. Jakmile k tomu dojde, svět se změní v matici. O tom, jak potom bude vypadat, se můžeme jen dohadovat.
„Nechápu, proč si myslíte, že tu matice teprve někdy bude? Už tu je, proces se téměř dokončuje. A co se týče pyramidy, nejdůležitější kyvadlo se vytvořilo již velmi dávno – jde o kyvadlo peněz.“

Nemohu s vámi souhlasit. Peníze jsou pouhým atributem. Na fyzickém plánu probíhá směna penězi, na metafyzickém energií. Energie zajišťuje proces vzájemného působení kyvadel nejen s lidmi, ale se všemi živými tvory.

„Za prvé mi připadá trochu zvláštní pesimistický tón autora transurfingu. Zadruhé bude svět vypadat stejně jako nyní, neboť hierarchie kyvadel se stejně uzavírá do jednoho vrcholu – kyvadla planety Země – a matice již dávno existuje.“

Pesimistický tón používám jen tehdy, hovořím-li o celé společnosti. Transurfing může pomoci pouze jedincům, kteří již sami vědí, a proto jsou toto vědění připraveni přijmout. Zbylou velkou skupinu se mi probudit nepodaří. Dohady o tom, jak je sestrojena hierarchie kyvadel, bych vůbec nevytvářel, jelikož bychom mohli vykoumat jen samé spekulativní domněnky. Reálný obraz nikdy nespatříme, to nám kyvadla nedovolí.
„K důvodu tragédie z 11. záři v USA. Osobně se nemohu zbavit myšlenky, že Američané, kteří produkují a po celém světě rozšiřují katastrofické filmy, sami vytvořili přesně tutéž katastrofu ve skutečném životě. Nebo její scénář. Co si o tom myslíte?“

Zde je třeba zmínit výraz realizace kolektivního vědomí. Svět je zrcadlo, v němž se odrážejí myšlenky lidi a jejich záměry. Hromadné sdělovací prostředky, které rozšiřují zprávy o válkách, katastrofách, zločinech a neštěstích, fungují jako zbraň destruktivních kyvadel, jez z uvedených konfliktů čerpají energii. Zprávy se zpravidla věnují výhradně zlým a nepříjemným záležitostem, poněvadž tak sklidí více emocí. Podobné novinky totiž nejsou pouze zajímavé, ale také znepokojují. A přesně to kyvadla potřebují.
Promítají nám film, v němž svět vystupuje jako nebezpečné, agresivní prostředí. Jestliže se na takový snímek díváme, docházíme k přesvědčení, že stejná je i realita, a tak vytváříme myšlenkový obraz. V zrcadle světa se zmíněný obraz odráží a ztělesňuje se ve skutečnosti. Ve výsledku se projeví aktuální nedobré zprávy. Je to uzavřený kruh.
Zajímavé mi přijde, že lidi v show byznysu nenapadne připravit vysílání o tom, co se stalo dobrého – i kdyby jen proto, že jde o novinky. Takové vysílání, které by se vydělilo z celého zprotiveného proudu negativismu, by nepochybně upoutalo pozornost. Ale to ne. Veškeré informace se vysílají převážně v zájmu destruktivních kyvadel. Do takové míry již narostl jejich zombie vliv.

„Žijeme v Izraeli a naše otázka zní takto: jak můžeme čtyřletým a pětiletým dětem vysvětlit události tak, abychom je nevtáhli do trychtýře kyvadla (teroristické činy, dopravní nehody atd.).“

Dětem v tomto věku události vysvětlit nelze. Lépe než vy si přeberou, co potřebují vědět a jak to mají chápat. Dospělí cítí svou bezmoc v agresivním světě, dětem pak vnucují, že jsou jen malinkými človíčky, kteří nic nechápou a neumí. Jinými slovy na ně věší své podvědomé projekce.
Dětem je třeba vsugerovat úplný opak. A už vůbec jim nevysvětlujte negativní události, protože tím na ně zaměřujete jejich pozornost, ale naopak dětské vědomí před tím vším chraňte. Myšlenkový prostor dítěte je třeba pokud možno zachovat v čistotě, poněvadž jak víte, v základu obrazu myšlenek každého člověka se formuje jeho individuální vrstva světa, v níž musí existovat.


Prostor variant

„Nedávno mi někdo poradil, abych si přečetl Transurfing neboli ovlivňování reality. Nevím. Na té knize je něco nevysvětlitelně pravdivého nebo snad správného. Spousta věcí, které se v životě dějí, tu nacházejí vysvětlení. Díky vám. Prostě za to, že jste to riskl (skutečně) a dal jste lidem ještě jednu šanci stát se lidmi.“

Děkuji za pochvalu. Nicméně jsem neriskoval a (bože chraň!) jsem lidem ani nenabízel šanci stát se lidmi. Tolik zodpovědnosti si na svá bedra nenakládám. Toto vědění není mé – existuje objektivně, nikoli v knihách, ale v prostoru variant, ať se vám ta myšlenka líbí, nebo ne. Stejně tak nemá cenu srovnávat transurfing s jinými podobnými učeními, například se Simoronem či s kýmkoli jiným slavným.
Vedle takových blahopřejných ohlasů někdy (byť celkem zřídka) přicházejí dopisy opačného ražení, z nichž čiší chladné nepřátelství. Jestliže slyším, že transurfing si vzal z jisté praxe toto a toto, nabývám smíšeného pocitu rozpačitosti, bezradnosti a bezmoci, který člověka přepadá, když si povídá s úplným tupcem. Rád bych zoufale zvolal: „Copak to nechápete?!“
A co odkud vyškrábnul Simoron? A v učení, jež jemu předcházelo, kde se co opsalo? Proč se nesrovnává s Blavatskou, Rerichem, Gurdžijevem, Uspenským? Pravděpodobně proto, že tyto autory jste nečetli. Přiznám se, že jsem je také nestudoval, nicméně vím, že všichni píšou o jednom a tomtéž. Každé učení spadá do jedné epochy a naopak. Ať bude škol a světonázorů, kolik chce, všechny budou odrážet podstatu jedné reality. Úhel pohledu se bude lišit, ovšem realita je společná! Copak jste to dosud nepochopili?
Zkuste najít učení, jež by s ostatními nemělo nic společného. Pokud se nějaké takové vyskytne, bude se týkat jiné reality. Lidský rozum však není schopen vytvořit nic, co by nemělo vztah k našemu světu. Dokonce i fantastika se dříve či později ztělesňuje ve skutečnosti. Její autoři popisují realitu, která (možná jen dosud) není realizována. Ve skutečnosti všechny jejich ideje a obrazy, jakož i sny nejsou produkty rozumu – existují objektivně a stabilně v jednom poli informací. A všichni, jak učitelé, tak obyčejní lidé mají volný přístup k jedné a téže bance dat. Nezbývá mi, než vyjádřit soustrast těm, kdo hledají něco zásadně nového.
Jestliže budeme srovnávat jedno učení s druhým, mohli bychom se dopracovat k Upanišadám. (Už jste o nich slyšeli?) Ale jaký by to mělo smysl? Všechno vědění pochází z jednoho pramene. Z téhož důvodu dochází k tomu, že mnoho odhalení a objevů podnikne nezávisle na sebe více různých lidí, ale také že mnohé nové směry vznikají na různých koncích planety zároveň.
Přístup k informacím z prostoru variant má každý. Je to velmi jednoduché: jděte jako do knihovny a vybírejte si knihy, jaké jsou vám libo, z kterýchkoli poliček. Jediná podmínka: musíte uvěřit ve vlastní schopnosti, využívat své právo na přístup k vědění a poté se zaměřit na zisk onoho vědění. Zadávejte si dotazy a sami na ně odpovídejte. Kdo se toho odváží, dělá objevy, tvoří hudbu, píše knihy, vytváří umělecká díla v různých oblastech. Vědění se odhaluje těm, kdo prohlásili, že se svého záměru UJMOU SAMOSTATNĚ.
Lze například říci, že nejnepravděpodobnější a grandiózní objevy patří nejodvážnějším lidem, jaké jen historie vědy zná – Albertu Einsteinovi a Nikolovi Teslovi. Podle slov samotných vědců se objevy nezrodily v jejich hlavě, nýbrž přicházely zvenčí, jako vědění odnikud. Nelze si přitom nevšimnout, že ani jedna nová teorie se nikdy neprojevila náhle jako vzplanutí jediné hvězdy na černém nebi. Vždy ji doprovází paralelní výzkumy různých lidí, již velmi často docházejí k týmž závěrům téměř zároveň. Všichni kráčejí pod jedním nebem.
S určitostí lze tvrdit, že navzdory všeobecnému mínění rádio vytvořil právě Nikola Tesla, a nedopustíme se zásadní chyby. Stejná tak můžeme prohlašovat, že otcem teorie relativity není Einstein, nýbrž Hendrik Lorentz, a opět v tom bude nemalý podíl pravdy. Lorentzovy transformace, které dokazují, že s přiblížením se k rychlosti světla se lineární rozměry těla zkracují, hmota se zvětšuje, kdežto čas se zpomaluje, byly zmiňovány již dříve. Ovšem byl to Einstein, kdo sebral dostatek odvahy a dokreslil poslední tečky nad i. Od lidí, již mohli, jenže se nerozhodli to udělat, jej odlišovala jediná vlastnost – drzost chopit se svého práva.
Schopných lidí chodí po světě kvanta, jenže o tom buď nevědí, nebo se nerozhodnou ODVÁŽIT SE, a proto spoléhají na to, že získají vědění z cizích rukou. Na těchto snahách není nic špatného, každý si kráčí svou cestou. Odvážit se přestoupit čáru, za níž se z magnetofonu změní člověk v přijímač, není až tak složité, jen celkem nezvyklé. Podobá se to zážitku, kdy poprvé skáčete s padákem. Někdo to prostě nemusí. Vždy se však najde jiný, kdo se neodhodlá k vlastnímu pokusu, začne však přemýšlet: „Já to nepotřebuji, takže ty taky nikam nechoď. Nebo jsi snad lepší než já?“ Ovšem v takové situaci energie nerealizovaného záměru zůstala, a tak je třeba ji někde uplatnit… pak se záměr nasměrovává na jinou stranu, například na pokusy obvinit někoho jiného z nějaké profanace, plagiátorství (nedej bože!), neopodstatněnosti atd. Nic není snazší. Navíc se takto lze ujistit o vlastní významnosti a dát vědět o své existenci. Nicméně to zdaleka není nejlepší způsob.
Ještě zajímavější je, když čtenář zatížený těžkým břemenem poznání a přesvědčením, že ví a zná prakticky všechno a dokonce možná trochu víc, prohlásí, že tu pro něj není nic nového. Proběhl rychle text a objevil několik známých termínů typu záměr nebo důležitost, a již triumfálně vykřikuje: „To je přece Castaneda!“ Aniž by se pořádně zabýval podstatou díla, nicotnou knihu zaklapává, pro něj už je to minulá etapa, je třeba se hnout dál. Vůbec jej neznepokojuje, že učení Dona Juana a transurfing okupují ve skutečnosti dvě přímo opačné hranice reality. Osobně v tomto smyslu vždy pociťuji svou hlubokou neznalost: i když si někdy přečtu fragmenty dokonce svých knih, odhaluji pro sebe něco nového.
A opět, bez ohledu na to, že v daném případě se člověk nebaví s úplným tupcem, ba naopak s erudovaným intelektuálem, stejně nastupuje pocit rozpačitosti a bezmoci uvést něco na obranu. Je to zbytečné. Takový oponent má na uších i očích filtry, které propouštějí jen to, co odpovídá roli, již si vybrali: „Mohu kohokoli zkritizovat, usvědčit, což znamená, že já sám za něco stojím!“
Obviňování, byť spravedlivé, je činnost velmi nevděčná. Obviňovatel je na sebe na chvíli hrdý, cítí cosi jako vnitřní triumf. Až na to, že toto malinké intimní vítězství nestojí za řadu nepříjemných momentů, které budou následovat. Rovnovážné síly to jistě zařídí tak, že se sám ocitne v roli obviněného. Nejednou jsem se přesvědčil o tom, že stojí za to zapomenout se a nezačít někomu dokazovat jeho nepravdu, poněvadž se celý obraz neprodleně otáčí opačnou stranou. Nevšimli jste si toho ještě?
Bude tedy na místě připomenout knihu Stevena Kinga Časožrouti. Obehrává se tam námět založený na ideji, že jak minulost, tak budoucnost se někde nacházejí stabilně, jakoby na filmovém plátnu, a efekt času se projevuje pouze jako výsledek pohybu samostatného záběru, v němž se zobrazuje současnost. Kníhaje tak zajímavá, že stojí za to uvést krátce její obsah.
„Několik lidí se cestou letadlem náhle probudí a ke své hrůze zjišťují, že všichni ostatní pasažéři včetně pilotů zmizeli. Naštěstí se mezi nimi nachází letec, který je schopen s letadlem přistát. Situace se tím však neřeší ani nezjednodušuje, poněvadž se ukazuje, že dole, kde mají být světla měst, se rozprostírá černá poušť a z rádia zní jen hrobové ticho. Kam se poděl pozemský život?
Šťastně přistanou na jednom letišti, jenže tam je čeká to, o čem by se jim nezdálo ani v nejděsivějším snu. Letadla, budovy letiště, všechny materiální objekty, dokonce restaurace s potravinami, to vše zůstalo na svém místě, chybí tu pouze lidé. Kolem vládne šedivé ticho: elektrika nejde, telefony nefungují, potrava nemá chuť ani vůni, chybí veškerý pohyb. To byl svět minulosti, jež tam zůstal za snímkem, který už se přesunul vpřed.
Záhy dotyční uslyšeli, jak se od horizontu valí jakýsi děsivý šum, jež nevěstí nic dobrého. Před očima se jim začal materiální svět propadat do prázdna. Materie na rozdíl od informací evidentně není uložena věčně. Kdosi nadhodil, že se do minulosti dostali dírou v čase a vrátit se zpět mohou jedině tou samou cestou. Rychle vlezli do letadla, vyletěli v opačném kurzu, že sotva stačili obletět prázdno, které požíralo starou realitu. Podařilo se jim znovu proniknout dírou času, ovšem při přistání je očekávalo opět prázdné letiště.
Nový snímek se však nepodobal předchozí staré realitě, od níž vál chlad mohyl. Barvy, zvuky i vůně měly normální sytost. Avšak hukot, jenž se k nim nesl ze všech stran, narůstal a děsil je, svědčil o tom, že se něco musí stát: buď přijde záchrana, nebo nějaká krutá smrt. A tu se jim před očima, jakoby ze vzduchu, vytvořily postavy lidí a vše se zatetelilo obvyklým životem. Došlo k tomu, že cestovatelé v čase oddělili jeden snímek a ocitli se v budoucnosti, načež k nim přítomnost přišla sama.“
Proč o tom všem mluvím? Abych s rozumným výrazem tváře mohl zadat několik hloupých otázek. Spočívá zásluha Kinga v tom, že si vymyslel prostor variant? Ne, představy o čase jakožto snímku na plátně existovaly již dříve. I jemu se podle jeho slov nejednou stalo, že musel čelit situaci, kdy ho málem obviňovali z plagiátorství, jelikož v dílech jiných autorů probleskovaly podobné ideje.
Spočívá zásluha transurfingu v tom, že prostor variant přešel z oblasti fantazií do reality? Také ne. Fantastika jako taková prostě neexistuje. Ve čtyřicátých letech minulého století Nikola Tesla pomocí silných elektromagnetických polí prokázal takové manipulace s časem a prostorem, že se do časové díry dostalo celé plavidlo vojenských námořních sil USA. Přeživší lidé, již se experimentu účastnili, se nepochopitelně materializovali na jiném místě v jinou dobu se silným psychickým otřesem.
Pokud si tedy stanovíme cíl vysledovat celý řetěz osvícených až k tomu, kdo první přišel s existencí prostoru variant, obávám se, že se budeme muset pohroužit do hlubin minulých tisíciletí. Skutečně nejde o nic nového pod sluncem. Stejný jako dříve zůstává i život lidí s týmiž chybami a falešnými stereotypy. Bez ohledu na množství duchovních učení, jež z různých úhlů pohledu vykládají tutéž pravdu, lidstvo se nějak nechce nechat poučit. A nemůže to snad ani být jinak, než že takový stav věcí nejvíce znepokojuje ty chytrolíny, kteří neustále povykují, že jim prý ještě nikdo neřekl nic nového. Můžeme jen doufat, že jednou přijde zpráva s tak neuvěřitelně novou teorií, nad kterou dotyční prostě vzdychnou a dojetím složí dlaně, načež je ozáří svatozář osvícení: „Tak to je ono! Teď to chápeme!“
Ne, nebudou osvíceni. Takoví znalci mají jiný cíl: nikoli hledat znalosti, nýbrž vyhledávat prohřešky. Ale ať. Má snad cenu marně vynakládat energii na polemiku s nimi? Transurfing má opačný úkol – přinést dřívější (nikoli nové!) vědění těm, kdo jej vyžadují. Tento čas a vaši pozornost jsem, milý čtenáři, ztratil jen proto, abych ještě jednou vysvětlil cíl své intelektuální návštěvy k vám. Před vámi si zachovám čest.
Podstatu transurfingu jsem vyložil tak, jak byla sdělena mně osobně. Všechno je reálné a také hlídající skutečně existuje. Jen to, kde přesně se vyskytuje, opět říci nemohu (stále zůstávám čestný), poněvadž od našeho prvního setkání jsem jej nespatřil. I když to vypovídá jen o tom, že vše se vyvíjí tak, jak má. V opačném případě by mě zkrátka odpojili od pramene informací. Takže vám vykládám o všem, co je mi známo. A jestli to potřebujete nebo ne, to se rozhodněte sami.

„Rád čtu fantasy a naučnou fantastiku. Když čtu, cítím, jako bych se nacházel v téže realitě spolu s hrdiny. Po přečtení knihy v tom světě žiji ještě několik dní. Okolní realita ustupuje do druhého plánu, nic mě netrápí ani nedojímá. Vím, že tento stav za několik dní přejde, ale nechce se mi. Zdá se mi, že mě velmi pevně zachytilo nějaké kyvadlo. Je to tak? Pokud ano, pak to znamená, že když sedím před televizí nebo čtu knihu, je třeba se oprostit od všech pocitů? Jenže mně se to přece líbí. Co mám dělat? Je splnitelný můj sen ocitnout se v jiných světech?“

Kyvadla tu nehrají roli. Jestliže se nacházíte pod dojmem viděného či přečteného, vaše duše je naladěna na odpovídající sektor prostoru variant, zhruba řečeno získává informace, kdežto rozum interpretuje a zvažuje, tedy přehrává ve svém logickém aparátu, podobně jako počítačový program zpracovávající vstupní data.
Svět fantazie není vymyšlený, reálně existuje, jenže na metafyzické, nerealizované úrovni. Dostat se tam lze jen stěží, protože ke ztělesnění všeho, co se tam vyskytuje, do naší reality je třeba velkých výdajů energie. To neznamená, že by scénáře a dekorace takového světa nemohli být v zásadě realizovány. Nadpřirozené události a osoby jsou nereálné jen vzhledem k aktuální realitě, jako je Slunce nereálně rozžhavené vůči Zemi. Jinými slovy svět fantazie, jakož i svět snění se nacházejí v sektorech prostoru variant, které jsou vzhledem k těm aktuálním celkem vzdálené – musí se do nich letět příliš daleko.
Jestliže se v myšlenkách pohybujete ve světě fantazie, sníte za bdění. Není na tom nic hrozného či špatného, pokud se vám to líbí. Filmy a knihy jsou velkolepé houpačky pro duši i rozum. Jen když létáte v oblacích, riskujete, že vypadnete z kontextu okolní reality, která není naladěna na to, aby vám předestírala jen příjemné záležitosti. Pokud realitu neovlivňujete, začíná vás ona ovládat.
Proto je pro vás z praktického pohledu zkrátka nevýhodné, abyste se ustavičně pohybovali v nerealizovaném světě – jako byste celý život prospali. I když například duše tvůrčích osob ustavičně létají v metafyzickém prostoru a honí se za novými idejemi. Jenže jedna věc je aktivně vytvářet a přetvářet ideje v realitu a druhá pak pasivně plavat v oceánu snění. Transurfing nabízí mimořádně aktivní způsob existence, kdy se nejen koupete, ale vědomě veslujete směrem k cíli. Svět odráží výběr záměru: buď běháte vy za svým snem, nebo on sám přichází k vám. A ani jej nemusíte hledat v nějaké zemi Oz – skutečnost může být jasnější a úžasnější, i kdyby jen proto, že ji dokážete sami vytvářet (pokud si dáte takové předsevzetí). Není to o mnoho složitější než počítačové hry, zato nepochybně atraktivnější – jen potřebujete znát pravidla a dodržovat je.

„Poslední dobou mě začalo zajímat, kdo vlastně vložil do prostoru variant vše, co se tam nachází? Kde se to tam vzalo? A proč? A co tam bylo do té doby, než to tam kdosi vložil?“

Popravdě nevím. Pouze mohu předpokládat, že prostor variant nikdo nevytvářel – existoval vždy. Lidský rozum už je takový, že se mu zdá, jako by se vše v našem světě něčím nebo někým utvářelo, a tedy má svůj začátek i konec. Evidentně to o všem neplatí. Obávám se, že dokonce pokud bychom uvědomění člověka navýšili o tolik, o kolik překonává uvědomění ústřice, nebude to stačit na to, aby podobné věci pochopil. Na světě jsou otázky tak nepochopitelné, že je prostě rozum nepobere. Byť dokáže myslet abstraktně, zůstává jenom logickým automatem.
Úroveň mého abstraktního myšlení mi neumožňuje víc než vytvořit primitivní matematický model. Jestliže něčí jmenovitý stupeň uvědomění vyženeme k nekonečnu, kdy se úroveň uvědomění člověka mění v bod, pak se zadaná otázka stočí na tuto: „Proč já, bod, mohu na osách souřadnic zaujímat jakoukoli pozici? Kdo vytvořil síť souřadnic? Kdo by ji potřeboval? A co bylo do té doby?“ Jestliže navíc onomu bodu sdělíte, že mimo rovinu existuje ještě prostor třírozměrný a n-rozměrný, úplně mu spadne čelist.
Ale možná vaše moudrá stará duše odpověď na tuto otázku zná?


Drzost bohů

„Jak si představujete život bez kyvadel, až budou všichni lidé disponovat uvědoměním a budou odhodláni využívat záměr a výběr?“

Bez kyvadel je život nemožný, přesněji nelze je zničit a nelze se jim vyhnout. Jde o to, abyste kyvadel využívali pro své cíle, ale nebyli jejich loutkami. Pokud vás trápí, zda se pozemské blaho dostane na všechny členy společnosti, v níž každý realizuje své právo výběru, nemusíte se znepokojovat. Všichni lidé se uvědomělými nestanou – mnohé sice diskutovaná problematika zajímá, ovšem jen málokdo si toto vědění řadí do svého arzenálu.
„Lze nějak určit, jak moc myslím vědomě, tedy nespím? Existuje nějaký myšlenkový postup?“

Uvědomění člověka, jeho vnitřní revizor, přebývá dokonce i v bdělém stavu většinu času ve spánku. Spoustu věcí vykonáváme automaticky, myšlenkami létáme kdesi v oblacích, uvědomění se nachází ve smyčce nějakého kyvadla. Vzniká tak nejpřirozenější snění za bdění, v němž se dostáváme do moci okolností a nedokážeme si své jednání uvědomovat střízlivě.
Odhodláme-li převzít kontrolu nad situací, musíme procitnout, zapojit vnitřního strážce, podívat se na sebe a lidi v okolí z boku. Nespím, jestliže si uvědomuji, co, jak a proč v aktuálním okamžiku dělám. Plním svou roli a zároveň sleduji vše, co se děje, jako hrající divák. Velmi důležitý okamžik: kontrola rozumu musí být nasměrována nikoli na vlastní scénář vývoje událostí, nýbrž na dodržování principu koordinace záměru, pohyb po proudění a zachování stavu duševního komfortu v okamžiku rozhodnutí. Transurfing přináší výsledky pouze za splnění výše uvedených podmínek.

Je možné, že prostor variant neexistuje, nýbrž že si jej člověk vytváří sám? Sai Baba byl kdysi dotázán, zda je pravda, že je Bůh, načež dotyčný odpověděl: „I ty jsi Bůh. Jediný rozdíl mezi námi spočívá v tom, že já o tom vím, kdežto ty ne.“

Existují různé interpretace jedné a téže podstaty. Odvoláváte se na Sai Babu a přitom nechápete, že se vám snaží něco vysvětlit. Říká vám: přestaňte hledat pravdu v cizích zdrojích, podívejte se do vlastního nitra a tam najdete odpovědi na všechny otázky. Pohlédnout do svého nitra není žádný abstraktní pojem. Zkrátka se na něco zeptejte a dovolte si sami odpovědět. Transurfing, stejně jako ostatní podobná učení, potřebujete pouze k tomu, aby vám otevřel oči. Dále pak může jít každý samostatně, kam a jak se mu zachce. Již několikrát jsem to zmiňoval. Máte-li mít otevřené oči, musíte si především hlídat uvědomění a navíc musíte mít drzost využívat zákonné právo vykonavatele své individuální reality. Vždyť to právo máte! Ostatní prostě nenacházejí dostatek odvahy, aby si ho osvojili. Chopte se jej.
Na otázku ohledně prostoru variant, tedy zda existuje skutečně či jen ve fantazii, odpovídám, že doopravdy existuje. Zaprvé to dokazuje řada přímých faktů, které o tom svědčí, z nichž připomenu alespoň jeden: fenomén chovanců v akademii Vjačeslava Bronnikova (http://biops. com), jejž uznává i oficiální věda. Zadruhé posuďte sami: ve všech dobách se jako jablko sváru prolínalo ve vědeckých sporech dilema mezi idealismem a materialismem. Skutečně má svět materiální substanci, nebo představuje iluzi? Obě pozice mají rovnocenné základy.
Ve skutečnosti leží odpověď v jiné rovině. Není třeba hledat absolutní pravdu v samostatných projevech mnohostranné reality. Pouze se musíme smířit s faktem, že realita má dvě podoby: fyzickou, již lze osahat rukama, a metafyzickou, která leží za hranicemi vnímání, ovšem není o nic méně objektivní. Oficiální věda upřednostňuje práci s první podobou a ezoterika s druhou. Právě odtud pramení jejich spor, a přitom se v podstatě není o co přít – je třeba jen uznat dualismus našeho světa.
Svět je duální zrcadlo, na jehož jedné straně se nachází materiální vesmír a na druhé se rozprostírá nekonečnost prostoru variant.
Co uvidíte, jestliže se podíváte do svého nitra? Všechno a nic. Nic, protože mozek je jen primitivní biopočítač. Vše, protože má přístup k nekonečnému poli informací, odkud pocházejí všechna osvícení, objevy, intuice a jasnovidectví. Ale to ještě není vše.
Energie myšlenek může za určitých podmínek materializovat některý sektor prostoru variant. Člověku je tedy dána schopnost formovat vrstvu svého světa, svou samostatnou realitu, takže v tomto smyslu je Bohem. Ovšem za jediné podmínky: pán se musí chopit darovaného práva vládnout. Pokud si někdo myslí, že je schopen ovlivňovat realitu, ona se mu podrobuje. Jestliže to neví, pak realita ovládá jeho. Vždy dostává to, co si vybírá. Je přece Bohem.

„Dosud jsem nedokázal najít opravdového guru. Možná něco dělám špatně nebo jsem si nevybral své dveře a cíl?“

Na vašem místě bych za svého guru označil sám sebe a řekl bych si, že vím nejlépe, co mám dělat. Máte-li dost drzosti takto postupovat, žádného učitele nepotřebujete.

„Má otázka se týká, dá-li se to tak říci, osobní citlivosti na veřejné mínění. Tvrdíte, že čím hůře o někom smýšlíme, tím více bude dotyčný vzkvétat, v souladu se zákonem rovnováhy. A co církevní klatba? Když člověka všude proklínali, vždy to pro něj skončilo špatně.“

Zaprvé nemohu nic tvrdit zcela jednoznačně. Cožpak si myslíte, že někdo zná absolutní pravdu? Možná ani vůbec neexistuje. Proč podle vás celou dobu opakuji, že svět má dvě strany: fyzickou a metafyzickou? Tvrdit lze pouze to, že realita je mnohostranná, a dále je možné konstatovat i některé její zákonitosti. Nelze věřit subjektům, které uznávají pouze jednu stranu a snaží se ji vydávat za absolutní pravdu. Ve světě kyvadel nesmíte být naivní. Doufám, že nikdo z transurfařů neřadí ani mě mezi duchovní rádce lidstva. Jsem pouhým překladatelem vědění z prostoru variant, nicméně odpovídám, jestliže se mě někdo na něco zeptá. Transurfing učí, že člověk musí být především rádcem sám sobě. To bezpochyby MŮŽETE, pokud se tohoto práva chopíte. A na každou můru najde se guru.
Nyní k otázce. Naopak existuje řada příkladů, kdy panovník či nejvyšší úředník, požívající celonárodní nenávisti, žil zcela bezstarostně, zatímco všemi oblíbené postavy zase vůbec nelétaly na křídlech blaženosti. Jde o to, že energie prokletí či požehnání nemusí dorazit k adresátovi, poněvadž si ji uzurpuje kyvadlo. Má-li si člověk vydobýt lásku či nenávist velkého množství lidí, musí se stát favoritem kyvadla. Takový oblíbenec (a vůbec jím nemusí být nějaká zvláštní osobnost) se nachází v péči kyvadla, jež pohlcuje lví podíl energie. Proč občas některý favorit mizí ze scény, to už je jiná otázka.

„Píšete: pokud dopřeji světu, aby se o mě postaral, vše se bude úspěšně skládat, a to funguje na sto procent. Přesvědčila jsem se, že to funguje. Už to dokážu. Jen je třeba dopřát světu, aby se staral. Pak jde vše opravdu dobře. Problém vidím pouze v tom, že je nutno vynaložit hodně sil, aby byl člověk slabý a zůstával ve stavu: Umožňuji světu, aby se o mne staral, a nechci mu dávat rady, jak to má dělat.“

Hezky řečeno: je nutno vynaložit hodně sil, aby byl člověk slabý. Ale ono to není tak komplikované, ve skutečnosti je to jen otázka zvyku, a tedy času. Především si musíte systematicky hrát hru na zrcadlo. Mějte opovážlivost vše přenést na vrstvu svého světa. Ať vás vezme do náručí a nese vás. Jen nezapomínejte, že někdy musíte chodit po vlastních, tedy dělat, co je nutné, a na svět se spoléhat jen v rozumných mezích. Neutrhejte se na něj, pokud se něco děje tak, jako by se o vás nestaral. Jakmile si na hru na zrcadlo zvyknete, budete téměř pořád sedět v náručí svého světa.

„Pochopte, že má otázka pramení z pocitu, že transurfing se pro mě stává všední záležitostí. První dny mě naplňovaly pocity, že držím v ruce knihu, po které jsem prahnul celý život. Ano, opravdu, vždyť dříve jsem o nějakém záměru neměl potuchy a nyní mi to připadá tak obyčejné. Nijak mě to netrápí, o to nejde. Řekněte jen, má to tak být?“

Samozřejmě je to normální a dokonce zdravé. Jestliže magie proniká do všednosti, stáváte se vykonavatelem své reality. Ovládáte-li své myšlenky, ovlivňujete realitu. V podstatě každý z nás letí v nekonečném prostoru variant na svém osobním hvězdoletu. Pokud se osmělíte zasednout za řídicí panel, vaše plavidlo bude řiditelné. Nejsou tam žádné páky ani knoflíky, jelikož veškerou navigaci určuje váš záměr. Odmítáte-li naopak své plavidlo kormidlovat, upadá jeho pohyb do závislosti na okolnostech. Pokud neovlivňujete realitu, ona ovládá vás. Váš hvězdolet je vrstva vašeho světa. Můžete s ní nakládat, jak chcete. Jenže většina lidí buď neví, co všechno MŮŽE, nebo to prostě nedělá.

„Souhlasím s tím, že každý má vlastní cíle. Ale podívejme se na to z jiné strany. Kdo má rozhodovat o tom, zda se jedná o můj cíl, nebo ne? Nejsem si jist, že já. Bylo by to tak, kdybych byl příčinou své existence. Mně se však zdá, že jsem se zde neobjevil z vlastní vůle. Jsem obeznámen s teozofickými teoriemi o tom, že člověk jakoby dal souhlas se svým zrozením do tohoto světa. Avšak z pohledu mého současného vědění si z toho nic nepamatuji. Jak si mohu určit cíle, pokud dokonce nejsem ani příčinou své existence?“

MŮŽETE.

„Pochopil jsem, že možné je vše, jen rozum na to odmítá přistoupit. Proč je tomu tak? Cožpak byl rozum člověku dán naschvál, abychom si nemohli užívat všechny možnosti? Co kdyby se někdo zbláznil a všemu věřil – splnila by se mu pak všechna přání?“

Rozum se nachází v moci kyvadel a stereotypů a skutečně je hloupý. Dále není třeba věřit, ba dokonce cizím slovům ani uvěřit nedokážete. Zkuste méně přemýšlet a více aplikovat principy transurfingu v praxi, pak se sami přesvědčíte. Věřte svým zkušenostem.

„Rozhodl jsem se, že se stanu advokátem. Taková práce samozřejmě není snadná. Člověk se musí neustále s někým přít, něco někomu dokazovat. Kyvadlo zákona přirozeně brání ospravedlnit klienta. Je to tak?“

Není důležité, jestli kyvadlo brání, nebo ne. Vy jen potřebujete, aby si z vás udělalo svého favorita. Nevyhnutelně tedy musíte mít drzost vytvářet nová pravidla, aniž byste ovšem překročil hranice pravidel daného kyvadla. Jinými slovy jednejte odvážněji, nebojte se bořit zaběhlé stereotypy, buďte nezávislý – DOPŘEJTE SI MÍT SVÉ PRÁVO.

„Jakou radu byste obecně dal budoucímu advokátovi?“

Nežádejte o rady nikoho cizího. CHOPTE SE SVÉHO PRÁVA. Znovu opakuji: chopte se svého práva mít pravdu, ať se jedná o cokoli. To není nějaká jistota, již mohou okolnosti kdykoli zviklat. Není to ani sebevědomí, vypěstované na slepé víře v úspěch. A dokonce ani optimismus, jakožto charakterový rys. Je to záměr vykonavatele. Jste schopni sami vykonávat svou realitu.



Ostýchavost mágů

„Hodně jsem o svém životním cíli přemýšlel, ale z nějakého důvodu vše vedlo k tomu, že jsem se pustil do podnikání. Své sny jsem prostě nedokázal pochopit, připadaly mi příliš pohádkové… Byl jsem plný pochybností. Jenže pak jsem viděl jeden film a tam padla věta, jež všechno změnila: „Někdy jsem hodná, moc hodná, zato jindy jsem zlá, ale tak zlá, jak chci. Svoboda, to je síla. Žít podle své vůle a bez hranic, to je dar.“ Okamžitě jsem porozuměl, že všechny mé sny, například stát se mágem nebo cestovat po světě, hovořily jen o tom, že se chci stát svobodným v plném smyslu toho slova. Cíl je mi teď docela jasný. Jenom zatím moc nechápu, jaký diapozitiv k němu potřebuji.“

Vaším cílem je to, co vám změní život ve svátek. A svoboda je doprovodný pocit, nedílná součást onoho svátku. Jestliže směřujete ke svému cíli skrz své dveře, pracujete pro sebe a nikoli pro nějakého cizího strýčka. Odtud pramení pocit svobody. Je tedy potřeba hledat vlastní cestu, a nikoli jen snít o svobodě bez odpovídajícího podkladu.
Možná to bude znít primitivně, ale svobodu v našem světě mohou mít jen ti, kdo si nemusejí vydělávat na kousek chleba. Jestliže sledujete svou stezku, zabýváte se tím, co se vám líbí, a nikoli tím, co musíte. Peníze přijdou automaticky jakožto doprovodný atribut a objeví se nevyhnutelně, poněvadž lidi vždy přitahuje to, co se jim nedostává. Valná většina populace, jež svou cestu nenašla, projevuje živý zájem o ty, kdo na ni natrefili, a je připravena platit za vše, co dělá. To je jeden stupeň svobody.
Je tu však ještě druhá strana, kterou vyjadřuje věta, jež vás ťala do živého: „Někdy jsem hodná, moc hodná, zato jindy jsem zlá, ale tak zlá, jak chci.“ Tuto svobodu můžete získat rovnou teď, jen se musíte chopit práva být vykonavatelem své reality. Pokud se zabýváte transurfingem, jste jím. Jde o to, že sami určujete počasí ve vrstvě svého světa. Zachce-li se vám, uděláte si svátek, ovšem nemáte-li chuť, klidně smutníte. Především musí vše pocházet z vašeho vědomí. Dokonce i neúspěch dokážete svou mocí změnit v úspěch, od toho existuje princip koordinace. Je záhodno odvážněji využívat privilegia vykonavatele, kdežto diapozitivy tu nepotřebujete.

„Mám takový problém – když se hádáme s mým milým, říkám si: tak dost, už nemůžu, radši budu sama (stále je se vším nespokojený, všichni jsou hloupí, tupí, nikdo neumí nic dělat, a navíc mu všichni brání v tom, aby pracoval a vydělával), najdu si jiného, takového, který je v mých snech, ale s tím aktuálním už prostě být nemůžu. Navíc mu při hádkách stále opakuji: tak si raději najdi jinou, když mám tolik nedostatků. Jenže ráno se probudím a mám strach: opravdu odejde? Ale miluji ho, je tak hodný a v rámci možností se o mě stará, čeká nás krásná budoucnost, o níž sním, ovšem ta je ještě hodně vpředu, protože on je chudý, zato velmi šikovný a cílevědomý. Obávám se, bojím se, že lepšího nenajdu a budu celý život sama.“

Přijměte situaci takovou, jaká je, protože je absolutně normální. Rovnovážné síly dávají dohromady protichůdné charaktery proto, aby vyrovnávaly nadbytečné potenciály, jež v sobě obvykle nesou lidé se zřejmou individualitou. Takové páry, se dvěma různými póly, bývají na rozdíl od jednopólových zpravidla stabilnější. K nevyhnutelným konfliktům je třeba přistupovat s lehkostí, trpělivěji a hlavně musíte oba dodržovat pravidlo transurfingu: dopřejte si být sami sebou a totéž dopřejte ostatním.
Na druhou stranu sama svým negativním myšlením vytváříte negativní odraz v zrcadle reality. Využijte své vůle vykonavatele a změňte zlé v dobré: všechno je u mě správně a vyvíjí se tak, jak má, poněvadž jsem se tak rozhodla. Znovu jde o princip koordinace a ta je druhou stranou svobody, o níž jsme hovořili výše.
Takže přistoupíte-li na situaci a odpoutáte se od ní, tišíte vítr rovnovážných sil, a jestliže prohlásíte, že je u vás vše vynikající, narovnáváte odraz v zrcadle. Realita se také vyrovnává příslušným způsobem.

„Jak se mohu zbavit strachu? S drobnými nepříjemnostmi se vyrovnávám, jenže se nemohu zbavit strachu z velkých starostí. Rozumově chápu, že to můj strach kazí moje zrcadlo, a přemlouvám se, abych s tou panikou skončila. Ovšem navzdory vnější spokojenosti se nemohu odpoutat od pocitu, jako by se mi v nitru všechno svíralo. Nyní to došlo tak daleko, že se začínám obávat, že mi strach zničí můj svět.“

Především si dopřejte obavy. Přesto si však v žádném podobném případě nezapomeňte připomínat, že svět se o vás postará. Všechno přejde. Pročpak tolik spěcháte? Zrcadlo funguje se zpožděním, proto je třeba čas, aby se vaše realita přestavěla. Časem se vše upraví, ovšem jen za jistých podmínek.
Musíte dodržovat princip koordinace záměru. Co je strach? Jsou to horší očekávání, útlak okolností. Rozum naivně předpokládá, že vždy přesně ví, co je pro něj dobré, a ze svého scénáře odstraňuje to, co je podle něj špatné. Nedopadne-li něco dle očekávání, znamená to, že jde všechno do háje a je třeba připravit se na nejhorší. Jinými slovy události se vyvíjejí vlastním tempem nezávisle na vašem chci, či nechci – a to jej právě znepokojuje.
Princip koordinace záměru osvobozuje od útlaku okolností. Jste královnou svého světa, proto můžete jakoukoli porážku prohlásit za vítězství: tak jste se rozhodla. Ve výsledku se realita opravdu vyvrbí tak, že nezřídka předčí veškerá očekávání. Mohu uvést přímou analogii s jízdou na kole. Jestliže vás to táhne ke straně a vy se tam nakloníte, jako byste souhlasili, polohu vyrovnáte. Pokud se však nakloníte obráceně, a navíc tam otočíte i řídítka, vybouráte se. Proto svůj rozum kroťte pokaždé, když začne krčit nos a na nějakou situaci nechce přistoupit. Jestliže si na princip koordinace záměru zvyknete, postupně vám ze života zmizí vše, čeho byste se mohli obávat. Prostě se posaďte a rozjeďte se, jak vám to půjde, a nestůjte a nepřemýšlejte, zda se to podaří.
Daný princip očišťuje vaši samostatnou realitu – vrstvu světa zvenčí, což však velmi často nestačí, neboť čisto musí být i uvnitř. Vnitřní svět znečišťují především dva komplexy, kterými v jisté míře trpí každý: pocit viny a méněcennosti. Tohoto smetí se člověk jen tak nezbaví, zmizí jen konkrétním jednáním. To znamená, že se musíte přestat ospravedlňovat a chránit svou významnost. Proč tomu tak je, byste měli znát z knihy Transurfing neboli ovlivňování reality. Svět zevnitř očišťuje princip koordinace důležitosti.
Navíc lze dodat první princip vějíře: vzdejte se záměru získat, vyměňte jej za záměr dát, a dostanete to, čeho jste se zřekli. V každé situaci v osobním či pracovním styku dosáhnete všeho, co si přejete, jak byste si ani sami netroufli. Pouze musíte přeorientovat svůj záměr z toho, co chcete dostat, na to, co můžete dát. Takřka nepochopitelně se vytratí prakticky všechny potíže, které vznikají v mezilidských a pracovních vztazích, a to znamená, že bude i mnohem méně důvodů k neklidu.
Oba tyto principy, koordinace důležitosti a vějíř, vám dají to, o co mnozí usilují, jenže se jim nedostává pocitu vnitřní svobody. To když člověk pociťuje vnitřní naplnění, soběstačnost a žije v souladu se svým krédem. Nenacházejí-li lidé oporu u sebe, snaží se ji nalézt v okolí. V reakci na poptávku se rodí nabídka – široký sortiment kyvadel, z nichž se můžete na kterékoli zavěsit a povozit se na něm. Jestliže však získáte vlastní vnitřní opěrný bod, sami se stanete osou, kolem které se bude svět otáčet.

„Nepředstavuje transurfing nějaký klam, nikoli ve smyslu, že by nefungoval, poněvadž jisté výsledky přináší, ale tím, že časem získávám dojem, jako bych šidil NĚCO nebo NĚKOHO.
Před pár dny jsem složil zápočet. Nicméně tvrdit, že jsem ho složil, není vůbec správně – prostě se mi podařilo realizovat diapozitiv. Všechno se přesně opakovalo, dokonce i zkoušející mi zamával jako v diapozitivu. Mám pocit, že buď předháním události, nebo oklamávám Pána Boha, nebo to prostě nechápu.
V kapitole Záměr píšete: „Staří mágové dosahovali takové dokonalosti, že se obešli bez magických rituálů. Tato síla vytvářela velmi silný nadbytečný potenciál. Proto civilizace podobné Atlantidě, jež odhalovaly tajemství vnějšího záměru, čas od času rovnovážné síly zničily.“
Pokud tedy toto vědění ovládám, zničí mne rovnovážné síly?“

Nic ani nikoho neklamete. Ovlivňujete samostatnou realitu, vrstvu svého světa. Měl byste se radovat a místo toho se bojíte. Strach před vlastní silou je při transurfingu vážnou překážkou.
Staří mágové se evidentně neomezovali na stavbu pyramid, nýbrž vytvářeli věci pro vnější svět mnohem citelnější. Jakmile civilizace dosáhne jisté hranice síly, nezáleží na tom, jaké, zda technotronní či psychické, sama sebe zničí. Škodlivá energie nasměrovaná kyvadlem či člověkem na vnější svět se vrací jako bumerang a ničí agresivní pramen.
Jenže ke starým mágům máme my všichni hodně daleko. Proto se rovnovážných sil nemusíte obávat, nedotknou se vás. Transurfing umožňuje modelovat individuální vrstvu vašeho světa. Pokud nelezete do cizích vrstev, tedy nevyužíváte záměr tak, abyste někomu uškodil, rovnováha se nenarušuje. Každý má právo na svou vlastní realitu. Než se zabývat nesmyslnou sebeanalýzou, je lepší vzít si příklad z dětí, jež transurfing vnímají prostě a přirozeně. Jako v tomto dopisu:

„Dcera mě zkrátka ohromuje. Po tom, co ode mě vyslechla, si představuje, že je čarodějnice a stačí jí, aby si na něco vzpomněla a přála si to, vše se velmi rychle realizuje. Určitě je to dobře. Jenže co si mám počít, když si například nenapsala domácí úkol a pak si přála, aby učitelka nepřišla – a ona se vskutku nedostavila? Mám nějak zasahovat (je jí třináct), nebo ji mám nechat, ať si ve svém světě hospodaří sama?“

Děti se s tím samozřejmě vyrovnají, protože mají velkou výhodu – ještě se u nich nenashromáždilo dost dospělácké hlouposti. Jenom jim vysvětlete, aby záměrem nechtěly někomu škodit.
A obecně je třeba méně o teorii transurfingu přemýšlet, zato více a odvážněji jednat. Jako příklad mohu uvést následující dopis, z něhož je patrné, že pisatel se netrápí hloupými úvahami, ale prostě si užívá život:

„Děkuji vám. Můj svět je ohromující a krásný a každým dnem je lepší! Všechno se navíc děje tak rychle! Každý den mě překvapuje a přináší mi radost! Je tak úžasné být kouzelnicí!“

Nadšené dopisy obvykle nezveřejňuji, ba naopak vynakládám úsilí na to, abych ukázal, že mě nerozhodí. I když potají vám do ouška povím, že jako všichni autoři jsem nenapravitelným, totálním a beznadějným loudilem, co se týče sympatií čtenářů. Takových dopisů dostávám hodně, což je samozřejmě celkem příjemné. Je pravda, že se stává, že mi přijde i nazlobený dopis plný řevu a sykotu. Ale i kdyby se jen jednomu člověku, který si tuto nicotnou knížku přečte (hodnou všelijakého odsouzení), do života dostalo byť trochu štěstí, bohatě to převáží křečovité snahy všech kritiků dohromady.


Jak vyrovnat realitu

PRÁZDNINY SKONČILY. Po tolika dnech bezstarostného oddychu a veselí může pro některé nastoupit černý pruh. Často se tak děje, pokud dotyční nedrží realitu pod kontrolou. Ne vždy se daří nosit svátek s sebou. Nicméně nelze připustit, aby se vrstva světa dostávala do chmurných oblastí prostoru variant. Ať se děje cokoli, víte, že máte princip koordinace záměru – univerzální nástroj, jež upravuje jakoukoli složitou situaci. Zní takto: Pokud se rozhodnete, že budete na událost, která vypadá negativně, pohlížet jako na pozitivní, vše tak i bude.
Jak víte, dualismus představuje nedílnou vlastnost našeho světa: vše má svou opačnou stranu. Je světlo a tma, věci černé a bílé, kladné a záporné, plné a prázdné a tak dále. Každá rovnováha v přírodě se může odklonit na jednu či druhou stranu. Kráčíte-li na kladině a nakláníte se, zvedáte ruku na druhé straně, abyste naklonění kompenzovali. Každá událost na dráze života nabízí také dvě odbočky – na stranu příjemnou a nepříjemnou. Pokaždé, když se s nějakou situací setkáte, vybíráte si, jak se zachováte. Jestliže budete událost vnímat pozitivně, dostanete se na příznivou odbočku dráhy života. Avšak častěji nás sklon k negativismu nutí, abychom dávali najevo nespokojenost a vybírali si nepříznivou odbočku.
Od samého rána se z nejtitěrnějších pohnutek rozčilujeme, a tak se celý den mění v nepřetržitou řadu nepříjemností. Sami dobře víte, že rovnováhu stačí narušit dokonce i pouhou drobností a hned následuje dramatický vývoj negativního scénáře. Jakmile vás něco rozruší, nadchází okamžitě nová nepříjemnost. Tak bída nikdy nechodí sama. Až na to, že řada mrzutostí se nevleče za bídou, nýbrž za vaším vztahem k ní. Zákonitost se formuje výběrem, k němuž se rozhodujete na rozcestí. Rozhodí vás nějaká banalita a již vyzařujete myšlenkovou energii na frekvenci nepříznivé odbočky. Navíc negativní vztah vytváří potenciál napětí, který zabírá část vaší energie záměru, následkem čehož jednáte neefektivně a setkáváte se s další, horší nepříjemností.
Nyní si představte jiný scénář. Setkáváte se s nějakou mrzutou situací, vůči níž si honem formujete negativní vztah a reagujete primitivně jako ústřice. Ať se děje, co se děje, nalaďte se pozitivně a tvařte se, že vás situace těší. Pokuste se v nemilé události najít nějaký pozitivní bod. Zaradujte se, i když nic dobrého neobjevíte. Zaveďte si idiotský zvyk radovat se z neúspěchu, už proto, že je to mnohem veselejší než se kvůli všemu rozčilovat. Přesvědčíte se, že vám ve většině případů ona nepříjemnost hraje na ruku. Dokonce i když tomu tak nebude, buďte si jisti, že jste se díky pozitivnímu přístupu ocitli na příznivé odbočce a vyhnuli jste se dalším nepříjemnostem.
Koordinace je nejefektivnější způsob pohybu v prostoru variant. Každou událost vnímáte pozitivně, a tak se vždy dostáváte na příznivou odbočku a stále častěji narážíte na vlnu úspěchu. Nevznášíte se v oblacích, protože jednáte záměrně a vědomě. Tak balancujete na vlně úspěchu.
Pokud však člověka pohltí bída a on upadne do deprese, transurfing ho zajímat nebude. Nezřídka mi přicházejí dopisy s prosbou o pomoc, protože je pisatelům zle. Podívejme se na dva typické případy:

„Jestliže mi umírá nějaký blízký člověk nebo je nemocen, určitě to lze zastavit, o tom jsem přesvědčena, ale jak to udělat správně? Potkalo mě velké neštěstí – maminka ochrnula. Nedokážu nyní snížit důležitost této záležitosti, v nemocnici pobývám celé dny, což se lékařskému personálu nelíbí. Snažím se vkládat diapozitivy, kde spolu s maminkou procházíme Petrohrad v létě roku 2005.“

Nebudu vám vyjadřovat soucit ani vás chlácholit, protože vím, že to buď nepotřebujete, nebo vám to nepomůže. Proto přejdu rovnou k věci. Vaše otázka: „Jestliže nějaký blízký člověk umírá neboje nemocen, určitě to lze zastavit, o tom jsem přesvědčena, ale jak to udělat správně?“
Musíte se snažit o přesný opak toho, co podnikáte teď. Za prvé se maximálně trápíte, a tak matce přitěžujete. Možná se vám zdá, stejně jako všem ostatním normálním lidem, že žal kvůli neštěstí, jež se přihodilo blízké osobě, je normální. Jenže trpíte-li, v podstatě velmi efektivně programujete zhoršení stavu.
Za druhé jako normální transurfař ze všech sil usilujete o přehrávání diapozitivů, takže do díla včleňujete rovnovážné síly, které budou opět situaci zhoršovat.
Co je třeba podniknout? Přestaňte se trápit a starat se, namísto toho vykliďte bojové pole, dokud se nedokážete uklidnit. Až se víceméně uklidníte, zaveďte si každodenní praxi půl hodiny denně přehrávat diapozitiv s tím, jak maminka každý den směřuje k zotavení. Budete-li se tím zabývat systematicky a klidně, aniž byste se trápili starostmi, situace se opravdu vylepší.

„Ztratila jsem pocit celosti a vnitřní radosti. Snažím se vybavit si, jaké to bylo, když jsem ještě něco cítila, ale nic z toho. V hlavě se mi motá spousta myšlenek, různě se proplétají, ovšem ani jedna není dovedená do konce. Nepanikařím, jenže tento stav se mi moc nelíbí. Co mohu v takové situaci podniknout? Vím, co chci: jistotu, duševní pohodu a radost.“

Je nutné vyrovnat realitu – vyvést vrstvu svého světa z kalného oblaku do čisté oblasti prostoru variant. Jak na to?
Existuje jeden recept, jednoduchý jako všechno, co je geniální. Když dítě pláče, jak jej uklidníte? Přemlouvání nezabere. Musíte je povozit, projevit starost, soucit, věnovat mu pozornost. Je-li vám zle, pak ve vašem nitru pláče takové dítě. Postarejte se o ně. Bez ohledu na to, že mnozí z nás vypadají vážně, solidně, krutě a tak dále, všichni jsme v podstatě zůstali dětmi. Povozte se na kolotoči neboli zabývejte se tím, co vás nejvíc baví. Vezměte si speciální oddechový čas na nápravu reality, během něhož budete prostě odpočívat, aniž byste přemýšleli nad problémy. Řekněte si: „Dnes jdu se svým světem na procházku!“ Ten čas za to stojí, tak jako tak musíte svou vrstvu očistit, neboť, na ní závisí příliš mnoho věcí. Kupte si oblíbenou mlsku: kousej, kousej, můj milý, uzdravuj se. Věnujte celý den sobě, svému potěšení. Hýčkejte se, starostlivě se uložte do kolébky: spi, moje zlatíčko, tvůj svět se o vše postará.
Druhý den, pokud nebudete líní a nasadíte princip koordinace záměru, pocítíte, jak začíná okolní skutečnost nabývat stále teplejší, příjemnější odstíny – vrstva se vysune z kalné oblasti.


Mlčení věčnosti

„V životě jsem prožila jeden příběh, který jako by absolutně neodpovídal idejím transurfingu. V rodině mám tři děti, a tedy hodně praní. Do určité doby jsem měla velkou pračku – poloautomatickou. Potom se v prodeji objevily automatické pračky. Jen jsem se divila lidem, kteří za ně utráceli tak ohromné peníze: za prvé moje pračka’normálně prala, i když je pravda, že voda se do ní musela na každé praní nalévat a nejednou se stalo, že voda přetekla, když jsem odešla z kuchyně a nechala hadici bez dozoru. A navíc jsem na jisto počítala s tím, že na ni nikdy nebudu mít peníze! Tehdy stály pračky sedm až deset tisíc rublů a my dokázali dát bokem jen tři tisíce, a i ty byly určeny na jiné potřeby. Pak se mi pračka rozbila a manžel ji nedokázal opravit. Jednou jsem vyprala ložní prádlo za pomoci celé rodiny, podruhé jsem se pěkně unavila, a tak jsme se rozhodli, že je třeba získat novou pračku. V továrně byl obchod a tam nám ji dali za odložené tři tisíce rublů a pak jsme jednou vyčlenili z mého a mužova platu na střídačku po dvou tisících. Když jsem ji měla doma a vyprala jsem v ní prádlo, pochopila jsem, jaké pohodlí a úleva to pro mě bude. Nevizualizovala jsem si žádný diapozitiv, peníze jsem neměla, vše jsem dělala úplně obráceně, než jak o tom čtu ve vašich knihách, nicméně svého cíle jsem stejně dosáhla. Jak byste to vysvětlil?“

Váš příběh si s transurfingem neprotiřečí, nýbrž jej potvrzuje. Váš příklad ukazuje, jak rozum odmítá cíl, když přemýšlí o prostředcích jeho dosažení: „Nemáme peníze. Obejdeš se bez ní.“ Cožpak jste ve skrytu duše po kvalitní pračce netoužila? I když rozum nenaslouchal tomu, co velí duše, beztak získala navrch a svou hračku získala.
Nemusela jste se kvůli tomu zabývat vizualizací. Myslíte si, že k tomu, abyste si splnila nějaké přání, musíte nutně procházet nějakými manipulacemi a rituály? Stačí jediný soulad duše a rozumu. Problém spočívá v tom, že rozum buď nevěří v reálnost cíle, nebo sestavuje a prosazuje právě svůj plán jeho dosažení, poněvadž se naivně považuje za vševědoucího. A tak nakonec člověk sám cíli brání v realizaci.
Kdybyste byli nepočítali peníze, ale přesvědčili rozum o tom, že se vše děje jen s jeho souhlasem, byla by vás celá akce přišla mnohem levněji. Jak? To není nikomu známo, ani vám, ani mně. A je to absolutně nedůležité. Pokud rozum souhlasí s tím, že budete mít pračku, o niž žádá duše, a přestává myslet na prostředky, ony se objeví. V případě, že se takového souhlasu dosáhnout nepodaří, je třeba přistoupit na techniku diapozitivů, tedy ztéci pevnost obléháním.
Jak vidíte, musím opakovat jednu a tutéž myšlenku stále dokola, byť jsem o tom nejednou psal v knize i v Internetové korespondenci. Tajemství magie je velmi prosté – leží na povrchu a neskrývá se za řadou všemožných kouzelných rituálů. Jenže člověk, se svým obvyklým názorem na svět, tuto prostou pravdu nedokáže pochopit, proto to dopadá tak, že přání se neplní a sny se neuskutečňují.

„Koncentrace pozornosti materializuje potenciální možnost, kterých se v prostoru variant naskýtá nekonečné množství. Doporučujete klouzat po drahách života horizontálně. Existuje možnost klouzání vertikálně, tedy do minulosti či budoucnosti?“

Pokud se na cestu, již projdeme prostřednictvím materiální realizace v prostoru variant, budeme dívat jako na přehraný film, pak se do snímků, které již proběhly, vrátit nemůžete, protože tak by se narušily příčinně následkové vztahy. Teoreticky je však možné proniknout do minulosti do jiného, neuskutečněného filmu. Jak to lze dokázat, ovšem nevím. Co se týče budoucnosti, nějakou její variantu můžete materializovat pomocí vizualizace. Ve fantazírování o dalším cestování v čase nevidím smysl.

„Existuje možnost nějak vizuálně kontrolovat, zda záměr funguje, nebo ne? Nebo to lze dělat jedině pomocí transakce?“

Transakce umožňuje vidět sám přesun v prostoru variant, kdy se mění odstíny dekorací, což svědčí o tom, že nějaký pohyb skutečně probíhá. Tento fenomén podrobněji rozebírá kniha Transurfing neboli ovlivňování reality. V druhé knize Jablka padají do nebe je popsán ještě jeden celkem zajímavý jev. Pokud se vizualizacím cílového diapozitivu věnujete dostatečně intenzivně, vaše individuální vrstva světa prochází takzvanými tranzitními zónami prostoru variant, a tehdy v realitě vznikají lokální poruchy – stává se něco neobvyklého. Silný impulz myšlenkové energie vykazuje výrazný vliv na realitu, po níž se následně jako na vodě rozběhnou kruhy, například proti vám najednou kráčí neobvykle mnoho lidí se zvláštním zevnějškem. Takové efekty lze pozorovat jen vizuálně.
Avšak nakonec je vždy důležitější vidět nikoli proces, ale výsledek. Jenže vzhledem k tomu, že zrcadlo světa reaguje se zpožděním, vykreslení obrazu na vlastní oči pozorovat nelze. To jen ve snu se události vyvíjejí bystře, přičemž plasticky sledují chod myšlenek snící osoby, její obavy i očekávání. Skutečnost je na rozdíl od snění inertní jako smůla. Lze říci, že skutečnost je také sen, ovšem jen na padesát procent. Proč?
Realita, přesněji to, co si pod ní představujeme, je duální. V našem světě mají všechny základní, tedy neodvozené objekty a vlastnosti svou opačnou stranu: jsou kladné a záporné, bílé a černé, prázdné a plné. V tom nejobecnějším smyslu jednu polovinu duální reality představuje svět materiální a druhou prostor variant ležící mimo vnímání.
Ona druhá strana duálního zrcadla v sobě schraňuje celou věčnost – vyskytuje se tam vše, co v materiálním světě není, ale mohlo by být. Naše představy o nekonečnosti prostoru a času se omezují jen viditelným úsekem trajektorie, po níž ubíhá materiální realizace v prostoru potenciálních variant. Po oné straně duálního zrcadla probíhá život člověka ve snech, tam není nic nemožné. Na této straně má své místo to, co chápeme pod pojmem aktuální, přítomné reality. Ovšem pro člověka, z pohledu jeho schopnosti ovlivňovat událost, je všechno snění, i co je tam a i to, co je tady. Rozdíl mezi metafyzickou a fyzickou realitou spočívá pouze v inertnosti té druhé. K realizaci virtuální možnosti je třeba čas, během něhož věčnost udržuje mlčení – zdá se, jako by se nic nedělo. Z toho jedinec, jenž je zvyklý sledovat okamžitou reakci na své činy, vyvozuje, že se nic nedaří. Ve výsledku se prodlužuje snění za bdění – dotyčný se sice probere ze spánku, jenže jako dříve zůstává v moci okolností.
Jak lze procitnout ze snění za bdění? Stejně jako ve snu si musíte uvědomit svou schopnost ovlivňovat chod snění. Co to znamená uvědomit si? Přesvědčit rozum, že je to možné. Musíte se smířit s tím, že na vlastní oči neuvidíte, jak záměr funguje. Výsledek spatříte později, ovšem jen za podmínky, že budete souhlasit a budete jednat naslepo. Počítejte s inertností materiální skutečnosti a dostatečně dlouho a vytrvale fixujte pozornost v jednom směru. Kolumbus by se byl nedostal do Ameriky, kdyby byl nevydržel zkoušku mlčením.
Všichni jsme si zvykli, že na fyzickou realitu lze působit jen bezprostředně, vnitřním záměrem, tedy tím, že jednáme v rámci svých omezených schopností. Pokud však víme, jak funguje duální zrcadlo, můžeme postupovat jinak a pomocí vnějšího záměru převést metafyzickou realitu do materiální podoby. Jinými slovy dokážeme vytvořit to, co zatím ve skutečnosti neexistuje tím, že budeme realizovat odpovídající sektor prostoru variant nasměrovanou energií myšlenek.
Materializace toho, co si představujeme, vyžaduje určitý čas a cílevědomou koncentraci pozornosti. Přání se neplní a sny se neuskutečňují – ve skutečnosti se ztělesňuje buď myšlenkový obraz, který vzniká v jednotě duše a rozumu, nebo neochvějný záměr. Jestliže duše usiluje o jistý cíl, avšak rozum o jeho uskutečnitelnosti pochybuje nebo přemýšlí o prostředcích jeho dosažení, obraz se rozdvojuje, a proto se ani v zrcadle nemůže zformovat odraz. Analogicky platí, že došel-li zdravý rozum k rozhodnutí, kdy podle svého názoru vše promyslel a pojistil, a zároveň máte srdce jaksi neklidné a těžké, obraz opět nebude ostrý.
Chceme-li duši i rozum zaměřit jednotně, musíme hledat svůj cíl – stezku, na níž nebude docházet k protiřečení si mezi reáliemi života a tím, co velí srdce. Jestliže člověk nešlape po své cestě, zpravidla problém spočívá v nesouladu mezi přáním a možnostmi jeho uskutečnění. Právě vyhledat vlastní cíl je složité, avšak neznamená to, že člověk nemůže dosáhnout úspěchu na cestě, kterou si vybral. V takovém případě je potřeba k realizaci přání neochvějný záměr a zejména systematická práce s cílovým diapozitivem. Pouze musíte chápat, že záměr neznamená vypětí ze všech sil, nýbrž koncentraci pozornosti.
Materializace sektoru prostoru variant probíhá pouze za podmínky dostatečně dlouhého působení úzce nasměrované energie myšlenek. Kdyby se realizovala jakákoli idea, která se nám mihne hlavou, vládl by v našem světě absolutní chaos. Chcete-li v zrcadle spatřit obraz svých myšlenek, kontrolujte nasměrování své pozornosti, jednejte vytrvale a houževnatě, zkrátka pravidelně pracujte s diapozitivem, nic víc není třeba.
Nejprve se musíte smířit s faktem, že ve skutečnosti nedochází k žádným změnám, což však neznamená, že se nic neděje. Nezapomínejte, že duální zrcadlo má zpomalenou reakci. To, co odpovídá vašemu záměru se v odrazu začne objevovat jen pomalinku. Opakuji, že hlavně musíte jednat vytrvale a dodržovat princip koordinace. Vězte, že pokud budete světu neúnavně vysvětlovat svůj neotřesitelný záměr, dříve či později se dveře otevřou – nastane tak souhra okolností, jež umožní realizaci toho, co jste si vymysleli. Rozum zpočátku nemá o existenci takových dveří ani potuchy, ovšem jakmile se otevřou, sám se přesvědčí, že to, co dříve vypadalo neuskutečnitelně, je zcela reálné.
Bude-li rozum sledovat všechny nové projevy práce záměru, postupně začne věřit v úspěch, a tak zmizí nesoulad mezi přáním a možnostmi, obraz se zafixuje a v zrcadle reality se začnou rýsovat evidentní črty vytouženého cíle. Víra, dle níž se vám dostane, není nutná, potřebná je systematická práce. Ať se děje cokoli, dokonce i když se zdá, že se všechno kazí, vaše pozornost se musí soustředit na konečný cíl. Jakmile uvidíte skutečný posun, přijde i víra. Nicméně do té doby musíte jistou dobu kráčet se zavázanýma očima. Jako v tom příběhu: jen se ohlédneš… řekněme, že nezkameníte, avšak nic nezískáte, to je jasné. Kdo dokáže vydržet mlčení věčnosti, když se nic neděje a zpoza horizontu se neobjevuje cíl, ten dobude svou Ameriku.


V moci snění

„Píšete, že osud člověka je jeden, zatímco jeho variant existuje mnoho. Co je to tedy osud, pokud disponuje tolika variantami? Jsou-li varianty pouze různými dekoracemi jedněch a týchž událostí, co jsou vlastně zač - prostě různý obal či co (nevím, jaké slovo bych měl použít)? Základní scénář se přece nezmění. Jestliže je v něčím osudu psáno, že má celý život zůstat sám, jaké varianty jej mohou potkat?“

V otázce osudu se zpravidla názory rozdělují. Jedni se domnívají, že osud se nachází v rukou svého pána. Druzí věří, že je předurčen. Třetí jdou ještě dál a vidí osud jako úděl seslaný na člověka shůry a podmíněný jeho činy v minulých životech. Který názor má k pravdě nejblíže?
Každý. Všechny uvedené postoje jsou správné, dokonce rovnocenné. Cožpak by tomu mohlo být jinak ve světě, jež je zrcadlem? Každému se potvrdí obraz jeho myšlenek už tím, že se před něj postaví. Nemá smysl ptát se zrcadla, zdaje mi souzeno vidět svou tvář v zrcadle smutnou, nebo veselou. Na jednu stranu se tam odráží aktuální stav, ovšem na druhou stranu tam najdete i to, jak si sami sebe přejete vidět. Proto se otázka osudu rovná otázce výběru: vyberete si osud předurčený nebo upřednostníte svobodný. Jde o vaše přesvědčení, protože co si vyberete, to dostanete.
Pokud je člověk přesvědčen, že mu je osud předurčen a nelze před ním utéct, určitě se zrealizuje nějaký předem rozhodnutý scénář. V prostoru variant zajisté existuje oddělený proud, po němž se bude pohybovat loďka života, jestliže ji jen tak vypustíte po vlnách. Takový odsouzenec, který se plácá ve své infantilitě, s posvátnou úctou hledí k nebesům, odkud se na něj jako šišky sypou rány osudu: „Ó, sílo prozření! Ó, ruko osudu!“ Ve skutečnosti vůbec nemáte ve vínku zapsáno ani na čele vypáleno, že jste trouba, jen jste v moci nevědomého a celkem nejapného snu, jejž jste si sami určili.
Taková hloupá nevědomost může zahubit nejen život jednotlivých lidí, ale celé civilizace. Myslíte si, že přeháním? Vůbec ne, vzpomeňte si, jak zanikla silná říše Inků, která se úrovní rozvoje mohla srovnávat s Římskou říší. Když španělští dobyvatelé, v počtu (pouhých!) sto sedmdesáti lidí, vystoupili na břeh, vyšla jim v ústrety čtyřicetitisícová armáda Inků. Když před sebou dobyvatelé uviděli tu sílu, ztuhli hrůzou až tak, že si někteří doslova ucvrkli. Pak se však stalo něco nepochopitelného.
Španělé s meči se zoufale vrhli vpřed na hrůzostrašné indiánské bojovníky, a ti dokonce ani nedokázali zvednout zbraně na svou obranu. Ten den vrahové chytili slinu a rozsekali sedm tisíc lidí. Španělům bylo umožněno, aby bez potíží pronikli do hloubi teritoria a prováděli vše, čeho je schopná krutost a dychtivost. Ze sedmi milionů Inků bylo po padesáti letech pět milionů zahubeno. Všechna umělecká díla přetavili civilizovaní barbaři na slitky. Kultura, jež existovala tisíce let, byla zcela zničena.
Ale jak je to možné? Proč vysoce rozvinutý národ umožnil hrstce lačných vandalů, aby jej vyhubila? Protože ten národ věděl příliš mnoho. Základní poznatky z astronomie změnili či přesněji řečeno překroutili v astrologii, a tak měl podle proroctví veleknězů nastoupit den, kdy nějací přivandrovalci nastolí konec říše Inků. A ten den nastal. Bohužel byli vzdělaní hlupáci natolik přesvědčeni o svém vědění, že dokonce ani nepomysleli na to, že by se bránili či odporovali – byli totiž smířeni s nevyhnutelným. Jeden z nejmocnějších národů v Americe by byl dokázal snadno rozdrtit všechny rozjeté lupiče. Dobyvatelé přece neměli možnost okamžitě přepravit mnohatisícovou armádu po moři. Inky zahubila jejich víra v nezvratnost nastávajícího. Víra, ať je jakákoli, nikdy nevypadá jako omyl – je to výběr, který se realizuje. Byli si mohli zvolit svobodný osud, jenže si vybrali předurčený. Bohužel, nemám pravdu?
Stojí za to, abyste uchopili ovlivňování osudu do svých rukou, jestliže tím okolnosti ztratí vlastnost fatální nevyhnutelnosti. Loďku můžete nasměrovat na jakoukoli stranu od osudu, jež jako by vám byl předem určen. Vše je velmi jednoduché: život je jako řeka. Veslujete-li sami, máte možnost vybírat směr, pokud se však prostě oddáte proudění, musíte plout v korytu řečiště, v němž jste se ocitli. Chcete-li například karmu, budete ji mít. Jestliže přemýšlíte o tom, že váš osud závisí na nějakých nemilosrdných podmínkách či na chybách v minulých životech, realizujete tak příslušnou variantu. Vůle je vaše, jste přece synem Boha. A pokud si přejete být vykonavatelem svého osudu, je to ve vaší moci. Duální zrcadlo bude se vším souhlasit. Otázka spočívá pouze v tom, zda s ním umíte zacházet.
„Poraďte mi, co mám dělat. Nedaří se mi určit si cíl.“
Cíl se samozřejmě určuje rozumem, který se, svým vlastním způsobem, snaží hledat logickou cestou. To je chyba. Úkol rozumu nespočívá v hledání cíle, nýbrž v jeho včasném rozpoznání. Duše jej vycítí, to poznáte. Musíte jí ovšem předložit možnosti výběru. Rozšiřte si obzory: zajděte tam, kam jste dosud nezavítali, podívejte se na to, co jste nestihli vidět, vpusťte k sobě nové informace, neboli vytrhněte se z kruhu každodennosti. A dále pozorněji naslouchejte hlasu svého srdce. Jestliže se setkáte s nějakou informací a pocítíte, že duše vzplanula a že rozum ji spokojeně a ze všech stran zvažuje, lze předpokládat, že jste cíl našli.

„Pronásleduje mě opakující se scénář. Když se začínám stýkat s nějakým mužem, zpočátku se u mě objevuje drobná emocionální jiskérka, jež však celkem rychle mizí a mně už se pak s dotyčným chce dál jen kamarádit. V tu chvíli se do mě muž zamilovává, ale já už jsem rozhodnutá – pro mě bude jen kamarád. Mám mnoho přátel, ovšem podobná situace už mě začíná děsit. Možná se mnou něco není v pořádku, sním o dlouhých romantických vztazích, o manželství. Mám vysoké nároky, bez nichž je pro mě složité přijmout muže za partnera. Oceňuji zodpovědnost, štědrost, optimismus, originalitu. Z nějakého důvodu se však kolem mě objevují muži, kteří jsou v jistém ohledu líní, a já naopak chci, abychom s manželem tvořili pár, jež bude se všemi přátelit, všeho se bude účastnit… Často nejsou muži stálí v práci – oni jsou spokojení, ale mě to vzteká. Takže se začínám cítit jako kamarádka, sestra, nikoli jako milovaná žena. Kde najdu člověka, jenž mi bude vyhovovat?“

Má-li člověk výraznou osobnost, jak je tomu ve vašem případě, začínají se na něj lepit lidi s opačnými vlastnostmi. Co nepřijímáte, to dostáváte. K tomu dochází ze dvou důvodů.
První příčinou je práce rovnovážných sil. Pokud máte tendenci hodnotit lidi a srovnávat je se sebou, vzniká polarizace, která k vám přitahuje osobnosti s opačnými vlastnostmi jako magnet železné piliny. Dokud nemáte vůči ostatním předsudky, já už jsem taková a vy též, energetický obraz se nekazí. Jenže stačí, abyste se začala s ostatními srovnávat, já jsem taková a oni jsou takoví a makoví, vzniká nestejnorodost, jež plodí vítr rovnovážných sil.
Druhou příčinou může být fixace pozornosti na vlastnostech, které u vás vyvolávají nelibost. Je to prosté: stojíte před zrcadlem, kde se odráží to, na co zaměřujete pozornost. Všimněte si, že když hledáte partnera, obvykle přemýšlíte o tom, co nechcete, nebo o tom, co chcete.
Pokud se soustřeďujete především na nedostatky, jež byste u partnerů nedokázala tolerovat, zrcadlo vám takových dohodí ještě více. Nechápete, proč k vám tíhnou právě takoví lidé, a tak se rozčilujete, což znamená, že vaše myšlenky se soustředí na to, co nechcete. Zrcadlu je jedno, jaké pocity máte, když o něčem přemýšlíte, zkrátka a dobře odráží obsah vašich myšlenek, nic víc a nic míň.
Chcete-li si situaci napravit a vylepšit, musíte za prvé dodržovat pravidlo transurfingu – dopřejte si být sama sebou a totéž dopřejte ostatním, a za druhé vědomě přeorientujte pozornost na vlastnosti, které se vám na mužích líbí. Soustřeďte se na to, co chcete získat. Zrcadlo světa odráží právě ten obrázek, na nějž je zaměřena vaše pozornost. Zaveďte si zvyk sledovat, vyhledávat a vyhlížet na lidech to, co potřebujete. Uvidíte, jak rychle se okolní svět začne měnit.

„Mám problém s tím, že se do mě zamiloval můj kamarád. Bojím se naše přátelství zničit, přičemž k tomu může dojít jak v případě, že budu souhlasit, tak když se budu bránit. Ale zároveň nechystám svatbu. Tato situace je velmi rozporuplná.“

Toto je tatáž situace. Dostáváte to, co nechcete. A proč? Protože vaše pozornost je zafixována na to, co odmítáte a čeho se chcete zbavit. Bojíte se zničit přátelství, ani nechcete lásku a vdávat se nechystáte – tím se zabývají vaše myšlenky. Opět musím zopakovat, že zrcadlo světa odráží přesně ten obraz, na nějž se zaměřuje vaše pozornost.
Jestliže se vám podaří udržet uvědomění, můžete si všimnout, že zpočátku se věci vyvíjejí slibně, jenže v jistý okamžik se stane něco, co se vám nelíbí. Od té chvíle se vaše pozornost přeorientovává na otravnou okolnost právě proto, že vás znepokojuje, zlobí, rozčiluje, nadzdvihává. Jakmile se pozornost zaklesne, noříte se do spánku. Pohlcuje vás sen, táhne vás na provázku vaší nespokojenosti. Vaše myšlenky se fixují v jednom určitém směru a v tomtéž směru se začínají rozvíjet události. A to je to nejpřirozenější snění za bdění, protože se děje nezávisle na vaší vůli. Tu se snažíte nasměrovat na to, abyste nějak ovlivnili, co se děje, namísto toho, abyste získali kontrolu nad nasměrováním své pozornosti. Pustíte-li myšlenky samospádem, dostanete se do uzavřeného kruhu: nechtějte to, co dostáváte, a dostanete to, co nechcete.
Míníte-li se ze vzniklé situace vymanit, musíte procitnout ze snu: probrat se, uvědomit si, na čem se zacyklila vaše pozornost, a přeorientovat ji na to, co byste chtěli mít. Pokud se vám podaří byť na krátkou dobu udržet chod myšlenek v potřebném směru, kruh se otevře a vy se osvobodíte od snu, který vás uchvátil. Realita se změní.


Koordinace optimismu

„Zkouším v praxi první knihu – a ono to funguje! Kyvadla na mě kují různé pikle, jenže já nasazuji úsměv Buddhy a ona se odvalí! Otázka: mohou kyvadla stupňovat své provokace, aby člověka vyvedla z rovnováhy, pokud již malé problémy nezabírají?“

Nejde o to, jak velký je problém. Kyvadla nemají uvědomělý záměr, a tak nemohou nic zamýšlet ani plánovat, jak by uškodila více – u nich to přichází přirozeně jako u každého parazita. Zkrátka a dobře, jakmile se jen člověk začne zabývat transurfingem, jeho svět se přestavuje, což doprovází vyostření starých problémů. Nakonec se vše vyladí. Je třeba dostatečně dlouho (možná i měsíce) dodržovat princip koordinace záměru, aby se stal vaším zvykem, protože pak se vrstva světa postupně vyrovná.

„Není to sice snadná metodika, to opravdu ne, zato účinná…“

Jejda, jak je náš osud těžký! Jestliže k transurfingu přistupujete jako k nesnadné metodice, musíte tento vztah změnit. Zaprvé jej přestaňte označovat za metodiku, nechť se stane vaším obrazem myšlení a života. Zadruhé prohlaste ze své vůle vykonavatele, že vám jde vše snadno od ruky. Žijte snadno.
Určitě odpovíte, že se mi lehce říká – žijte snadno! Souhlasím, vedle stereotypní pravdy, která už nám leze krkem, se musí najít nějaké konkrétní vysvětlení a vedení k jednání. Vůkol nás obklopují všemožné postuláty, o nichž není sporu a které jsou z častého využívání tak naleštěné, až je z nich pravda úplně vydolována. Stereotypní pravdy se podobají starořeckým pilířům – jsou dokonalé, ale k ničemu.
Mně například vždy uváděl do úzkých aforismus Kosmy Prutkova: „Chceš být šťastný, buď.“ Nepřipomíná vám snad uvedené tvrzení masku, jejíž jedna polovina je bílá a druhá černá? Něco tu není v pořádku. Na první pohled se zdá, že je vše správně a že nemá cenu něco namítat. Jenže postrádám smysl. Jak si mohu přikázat stát se na povel optimistou, cítím-li se bídně?
A přece onu zkamenělou pravdu oživit jde, a to zcela konkrétním způsobem – pomocí principu koordinace záměru. Nemusíte ze sebe dělat optimistu, ovšem musíte změnit svůj vztah k věcem. Mimochodem vy a váš vztah nejste jedno a totéž, takže sebe měnit nemusíte. Negativní reakce na zápornou okolnost není nic jiného než reflex – vypracovaný zvyk, ne-li jeden z nejškodlivějších.
Reflexní negativismus odpovídá existenci ústřic – jde o nevědomé snění, které nedokážete nijak ovlivnit. Rozum si navykl chmuřit se bez jakéhokoli předchozího zamyšlení nad každou nepříjemnou záležitostí, tudíž dráha života pokaždé přejde na negativní odbočku, kde je situace zase o něco horší. Po takovém řetízku negativních odboček se ocitnete v černém pruhu.
Chcete-li získat kontrolu nad tím, co se děje, musíte vědomě ovládat svůj vztah k věcem, lidem i událostem. Nemusíte tupě tvrdit, že je vše v pořádku, je-li to ve skutečnosti špatné. Hovořím o tom, abyste procitli, tedy posoudili situaci a svůj vztah k ní za plného vědomí. Existuje takové pořekadlo: „Podíváš se a vidíš, že žít nelze, ale zamyslíš se a jde to.“ Potká-li vás něco negativního, posečkejte na rozcestí a zamyslete se.
Vyvíjí se situace špatně? Ano, je to hodně zlé, jakpak by to mohlo být dobré. Jestliže si však budu myslet, že je to špatné, co bude následovat? Bude ještě hůře. Mám to zapotřebí? Ne. Ovšem v takovém případě bych měl aktuální situaci vnímat (jsem v roli vykonavatele) jako příznivou. Nenašlo by se na ní nějaké pozitivní zrnko? Určitě ano.
A i kdyby ne, kašlu na to, hlavně že jednám vědomě a nenechám se odvléct na negativní odbočku.
Můžete si klidně vzít list papíru, tam vyložit podstatu mrzuté situace a navrch uvést svou rozmáchlou vizi: souhlasím. Nejste sice optimistou, ale uvědomujete si, že se setkáváte s negativní okolností, nicméně ji vnímáte jako pozitivní a od této chvíle k ní tak přistupujete. To je vše, nyní jste opravdu získali kontrolu nad tím, co se děje. Již nejste závislí na okolnostech, nýbrž okolnosti vám začínají hrát na ruku, a to dle vaší vůle. Takto vědomě řídíte svůj vztah, a tedy ovlivňujete realitu. Procitli jste ve snění.

„Jak jsem to pochopil, špatné životní situace nenastávají, je třeba jim dovolit nastat. Nyní budu přehnaně zobecňovat. Vyplývá z toho, že budu-li žít v nějaké chatrči a živit se zbytky jídla, musím si vsugerovat, že je to tak správně, že to tak být má, protože jsem se tak rozhodl, a nemám se snažit s tím něco dělat? Mám zkrátka nechat tuto situaci být a odpočívat v náručí světa? Nebo se mám (mám-li vyšší požadavky) hrabat z jámy a škrabat se vzhůru, aniž bych se ohlížel na vše ostatní?“

Nevidím zde žádné protiřečení. Princip koordinace záměru, četl-li jste knihu pozorně, vyzývá k tomu, abyste vnímal pozitivně samostatnou událost, která vypadá negativně. Smiřovat se s životem, jež vás neuspokojuje, znamená totéž jako sedět v kaluži nebo plout po vůli vln, což už vůbec není totéž jako vědomě se pohybovat po proudu. Přehnaně zobecňujete a vytrháváte kousek myšlenky z kontextu.

„Ještě jednu věc chci vysvětlit. Řekněme, že jsem se ocitl v těžké životní situaci a chci ji vylepšit. Jenže zároveň se musím chovat pozitivně k tomu, co v aktuální okamžik mám. Je to tak? Proč bych se tedy měl snažit, když je mi tak dobře?“

Nemůžete si přikázat být spokojen s tím, co se vám nelíbí. Můžete se přetvařovat, což ovšem nikam nevede. Proč by? Jde o něco úplně jiného. Existují dvě reality: skutečnost, s níž jste nespokojeni, a potenciální možnost v prostoru variant, která sice není realizována, nicméně v zásadě je realizovatelná. V životě získáte to, na co se fixuje vaše pozornost.
Pokud jste se svou situací spokojeni, zůstane stejná a budete v ní žít. Jestliže s ní spokojeni nejste, dopadne to stejně. Není důležité, zda se vám líbí, nebo ne. Jen budete-li o ní přemýšlet, zůstane s vámi. Dostáváte tu realitu, na niž se soustředí vaše myšlenky. V jednom a tomtéž snu budete přebývat tak dlouho, dokud udržíte fixaci.
Míníte-li se z této reality vytrhnout, musíte přeorientovat pozornost na jinou, kterou byste chtěli mít. Nepřikazujte si zamilovat si přítomnost, nýbrž vědomě přesunujte zrak na budoucnost. V myšlenkách se zas a znovu vracejte k vytouženému cíli. Rozum si musí čas od času obehrávat ze všech stran situace, kde je cíl dostižen. Cíl by se měl neustále nacházet v kontextu probíhající reality, musí být základním diapozitivem. Ať jste kdekoli, ať se děje cokoli, nezapomínejte na cíl a stále si jej vyvolávejte z paměti.
Pokud se vám podaří udržet pozornost na cílové realitě, ta aktuální se vám začne měnit doslova před očima – to pocítíte. Původní skutečnost už vám nebude připadat tak pochmurná. Pozorujte i ty nejmenší změny a dále směrujte myšlenky na cíl. Okolo vás se začnou dít nepochopitelné věci – uvidíte, jak se realita pomalu, ale jistě mění podle předlohy, již máte v myšlenkách.

„Z toho vyplývá, že je třeba ke všem mrzutostem i příjemným záležitostem přistupovat kladně a optimisticky? O to se přece ve svém životě opírají optimisti: vše, co se mi děje, vede k něčemu lepšímu, dokonce i když mě přejede auto nebo mě vyhodí z práce.“

Optimismus je povahový rys, tendence k radostnému světonázoru. Pokud však máte v pořádku psychiku, nedokážete si zachovat veselí ducha za všech okolností, i kdybyste byl třikrát optimistou. Optimista prostě doufá, že bude vše dobré, ale dělá to nevědomky, poněvadž taková už je jeho povaha. Jak si ale budu připadat, jestliže jsem pesimista? Cožpak se mohu přesvědčit oním obehraným, že vše bude dobré? To mi nestačí. Proč by mělo být zase dobře?
Například já osobně jsem pesimista. Život mi to kazilo do té doby, než jsem začal vědomě ovládat svůj vztah ke skutečnosti. Pokud se mi přihodí nepříjemná mrzutost, vědomě ji obrátím vzhůru nohama a hledám na ní něco příjemného. Funguje to na sto procent, vše se nakonec úspěšně urovná. Ovlivňuji já realitu a nikoli ona mě. Myslíte si, že jsem jiný? Ne, změnil jsem svůj vztah, a přitom jsem zůstal sám sebou – stále týmž pesimistou.


Očkování proti pověrčivosti

„Protože jsem povahou skeptik, cokoli napíšete, prověřuji v praxi. Kupodivu téměř vše funguje (téměř, protože ke všemu jsem se dosud nedostal). Nyní jsem se již smířil s tím, že nedokážu vysvětlit, JAK to funguje, to však ani není důležité, hlavní je výsledek. Nyní k podstatě otázky. Obvykle se věci vyvíjejí tak, jak chci (pokud o nich nepochybuji), dokud o tom neřeknu (nepochlubím se) někomu jinému. Poté na nějakou dobu realita není taková jako dřív, i když posléze se opět vše srovná. Konkrétně jedu autem, nestarám se o dodržování rychlosti. Na cestě jsou často dopravní kontroly, ale… stavějí kohokoli, jen mě ne. Zpravidla ani nepochybuji, že mě nezastaví. Nicméně jednou jsem se o tom zmínil někomu jinému a hned nato mě zastavili dvakrát po sobě. Druhý den mě zastavili znovu. Otázka zní, zda je to náhoda (vytahoval se, a tak ho zastavili), nebo pro to najdu vysvětlení v rámci transurfingu?“

Nehoda není náhoda. V okamžiku, kdy jste se před někým pochlubil něčím, čeho jste dosáhl nebo se chystáte dosáhnout, prokmitne vám v podvědomí sotva zachytitelná pochybnost: jen to nezakřiknout. Taková menší obava se krčí vždy a u každého, dokonce i když dotyčný na pověry nevěří. Společnost vytváří stereotypy, které se do našeho podvědomí tak či onak propašují. Průpovídky typu Neříkej hop, dokud nepřeskočíš, a také zvyk plivat si za levé rameno a klepat na dřevo vytvářejí stereotyp, podle něhož můžete úspěch vyplašit, pokud nahlas vyjádříte radost či uspokojení.
Mohlo by se zdát, že pověry nemají reálný základ. Ale jak to, že fungují? Vždyť při bližším ohledání nejsou slova pronesená nahlas nic než vibrace vzduchu a ani myšlenky, které tvoří podstatu oněch slov, nevládnou žádnou silou, poněvadž pocházejí většinou z jediného rozumu.
Tatáž bezděčná obava získá na síle, pokud se byť na chvilku sjednotí duše a rozum: a v tom okamžiku… ať to nezakřiknete! Toto krátké spojení zcela postačuje ke spuštění mechanismu vnějšího záměru, mocné síly schopné podstatným způsobem ovlivňovat realitu. Podvědomých obav se lze zbavit jen stěží, proto mohu poradit jediné, a to abyste se před nikým nahlas nechlubil, čeho se chystáte dosáhnout, ale ani nezmiňujte to, co byste mohli ztratit.

„Na poslední zkoušce jsem dostal dvojku. Studoval jsem pilně, jenže jsem si jako vždy vytáhl špatnou otázku, kterou jsem při přípravě vypustil. Neodpovídal jsem dobře, nicméně zkoušející se slitoval vzhledem k tomu, že jsme spolu dobře vycházeli a že jsem měl přiměřenou docházku. Od poloviny prosince jsem ani ne půl hodiny, ale jen deset minut denně pracoval s diapozitivem. Představoval jsem si, že jdu z poslední zkoušky, a než odevzdám index na děkanát, podívám se do něj a vidím, že tam mám samé jedničky. Vyplývá z toho, že jsem techniku špatně pojal nebo jsem z ní něco vypustil?“

Musíte si uvědomit, že silou jediné myšlenky realitu nelze změnit podle přání na sto procent. Týká se to zejména bezprostředních cílů. Dlouhodobé cíle jsou reálně spíše dosažitelné, jelikož materiální realizace je inertní a ke ztělesnění vytouženého ve skutečnosti je třeba časový interval, jehož délka je neznámá.
Představte si, že jsem vám představil nástroj – kladívko na zatloukání hřebíků. A vy říkáte, že se k ničemu nehodí, protože vám občas spadne na prsty. Nehrajeme si přece na kouzelníky. Transurfing i tak funguje podivuhodně účinně. Co ještě chcete?

„Když jsem porozuměla základnímu významu principů transurfingu, poprvé jsem si uvědomila svou tragickou samotu. Doslova s nikým jsem se nestýkala. Pochopila jsem, jak hluboko do bahna stereotypů a omylů zabředli lidé, se kterými mi bývalo dobře nebo s nimiž bylo zajímavé trávit čas. Najednou jsem se s nimi nedokázala bavit, neměli jsme si naprosto co říct. Z téhož důvodu se zhoršily i mé vztahy s rodinou. Úsilí, které věnuji jejich vylepšení, by postačovalo k výstavbě městského parku, jako je ten Majakovského. Ocitla jsem se v situaci, jež z mého pohledu připomíná stav člověka vyhoštěného na neobydlený ostrov: sám sobě pánem, rozumnější než všichni, kam jen zrak dohlédne, a nanic. Předpokládejme, ne právě moudře, že pýcha je hřích – jenže vaše knihy přečetla řada lidí, které znám, a mimo mě je všichni zavrhli. Čím více vím, tím výrazněji pociťuji samotu. A jak je to u vás? Došlo k nějakým změnám mezi vámi a ostatními lidmi, zejména příbuznými a přáteli?“

Zapomeňte na neplodný výmysl budit spáče. Možná spát chtějí. Lidé v mém okruhu mají například k transurfingu velmi daleko, mnozí ani netuší, kdo jsem. Vlastně ve skutečnosti jsem nikdo, což mě ovšem nijak nedeptá. Vám také radím, abyste dál vedla obvyklý život. Vaše převaha spočívá v tom, že jste procitla ve snění za bdění a nyní dokážete ovlivňovat svou realitu. Pokud ostatní nechtějí nebo přesněji nevěří, co je možné, sotva se vám podaří přesvědčit je o opaku.

„Kdo vlastně jste? Rádi bychom se o vás dozvěděli více.“

Je mi přes čtyřicet. Do rozpadu Sovětského svazu jsem se zabýval výzkumem na poli kvantové fyziky, poté počítačovými technologiemi, nyní knihami. Žiji v Rusku. Jsem Rus nebo přesněji ze čtvrtiny Estonec. Ostatní nemá význam, vlastně ani to, co už jsem uvedl.

„Samozřejmě chápu, že to závisí na úrovni potřeb a cílů, ale nezkoušel jste někdy, jen tak, jako experiment (transurfing byste měl přece ovládat nejlépe ze všech), dokázat něco, co by vybočovalo z řady? Například vznést letadlo s vypnutými motory nebo vyhrát v loterii nějakou slušnou částku.“

Jestliže se na mě obracíte s tímto dotazem, zřejmě si mě mylně pletete s Mesiášem, Prorokem či s nějakým kouzelníkem ze Smaragdového města. Chápu. Tím pádem máte tendenci pobízet mě: „Ukaž nám kouzlo, pak uvěříme!“
Kdybych byl náboženským kazatelem nebo adeptem nějaké sekty, otázka by byla zcela zákonitá. V podobných kruzích je zavedeno, že lídr je povinen potvrdit svou výjimečnost a moc tím, že demonstruje nějaký zázrak. Všichni pak říkají „o-o-o!“ a pokorně jej následují a jsou prodchnutí posvátnou úctou a vírou.
Náboženství a sekty jakožto klasická kyvadla vyžadují bezpodmínečné podrobení přívrženců. (Zde musím poznamenat, že přísně rozděluji chápání Boha a náboženského kyvadla, jež vystupuje jakoby Jeho jménem. Podrobněji je tato záležitost probrána v knize Jablka padají do nebe.) Nezbytnou podmínkou existence kyvadla je souvěrectví – společné přívrženectví k jedné myšlence. A protože zpravidla věříme něčemu nehmatnému a neviditelnému, něčemu, co se navenek neprojevuje, i k upevnění víry je třeba demonstrovat něco podivuhodného, nepochopitelného.
Transurfing v tomto směru vystupuje jako pravý opak náboženství a sekt. Nejde o sadu kánonů, která vyžaduje klanění a sledování jedné obecné ideje, nýbrž o staré vědění, jež existuje od počátku věků a předávalo se z pokolení na pokolení v různých interpretacích. Jeho podstata spočívá v tom, že každý musí mít svou ideu, a že pokud chce, dokáže vytvořit své kouzlo.
Lze-li transurfing nazvat kyvadlem, pak velmi svérázným: namísto toho, aby všechny honil do řady, každého vyzývá, aby se vydal vlastní, jedinečnou cestou. Jediným pojítkem tedy zůstává šíření tohoto vědění, ovšem nic víc.
Kouzelnictví jako takové neexistuje, setkat se můžeme pouze s konkrétní a zcela vysvětlitelnou prací záměru. K magii vztahujeme záležitosti, jež se nevejdou do rámce zdravého rozumu. Transurfing snímá z magie roušku tajemství a vysvětluje, jak funguje. Každý to dokáže. Jen bez laciných triků, poněvadž se zabýváme skutečnými věcmi. Realita se nechá ovlivňovat, je však inertní, a proto se všechno neděje tak rychle jako v rukou iluzionisty.
Vyjdu-li z výše uvedeného, nemusím již demonstrovat žádné kouzlo, abych upevnil víru. Transurfing víru nepotřebuje, ani klanění, ani bezpodmínečné sledování nějaké ideje. Každý si může vytvořit vlastní kouzlo a prověřit si ho sám. Kdo vyzkoušel a na vlastní oči uviděl, další potvrzení nepotřebuje. Můžete to označovat za magii, chcete-li, nicméně je to reálné.
Díky vlastním úspěchům mohu pouze konstatovat, že transurfing funguje bezchybně. Přesto tu nehodlám hlásat svůj osobní život, protože poté by přestal být osobním. Široká známost se obrací proti člověku, pokud se dotyčný poddá pokušení a vyleze na piedestal, aby jej tam mohli hromadně obdivovat. Některé národy, například američtí indiáni, mají pověru, že pokud někdo nakreslil něčí portrét (vyfotografoval jej), ukradl mu část duše. Jsou to samozřejmě jen pověry, ovšem nevznikly ze vzduchu. Produkt vlastní tvořivosti rozšiřovat lze, šířit osobnost nikdy.


Zákonitost kontrastu

„Když mi bylo šestnáct, hrozně jsem se hádala se všemi, kdo chtěli žít v Moskvě. To město se mi nelíbilo, říkala jsem si, že je postaveno pro turisty, ale rozhodně ne k životu. Výsledek – žiji v Moskvě. V devatenácti jsem se škorpila se všemi, kdo říkali, že všichni muži jsou chátra, ochraňovala jsem a hájila mnou vyvoleného – jaký je výsledek, to jste se určitě sami dovtípili. Jakmile jsem jen přistoupila na myšlenku, že něco odmítám akceptovat (nenávidím to), objevilo se mi to v životě. Do dvaadvaceti jsem se na děti dívala jako na jakousi nepříjemnost, nechápala jsem, jak si je někdo může chtít pořídit. Nakonec se mi za rok narodil syn, a to vytoužený. Pak jsem začala nenávidět muže a stanovila jsem si hlavní cíl nikdy se neprovdat a už vůbec nerodit děti. Ve výsledku mám druhého syna s druhým manželem (po prvé i po druhé jsem chtěla holčičku).
Až po přečtení vašich knih jsem pochopila, že vše se děje na základě jistého programu, kdy se člověku dostává toho, co nechce – dříve jsem se považovala za nešťastnici, byť jsem všude byla první. Tak jsem se zamyslela: jestliže se diapozitivy, které jsem si namalovala jako cíl, stěží uskuteční, co kdybych v lepším myslela na záležitosti, na něž nechci přistoupit? Nebo to bude umělý záměr? Například nechci být příliš bohatá, mít výrazná auta, ohromné domy, nemluvě o ostrovech, jachtách a dalších materiálních nadbytcích. Po tom opravdu netoužím.“

Sotva se vám podán nakázat si nechtít něco, co si ve skutečnosti velmi přejete, nebo věnovat myšlenky tomu, co je vám lhostejné. Umělým přetvařováním zrcadlo světa neoklamete – v něm se odráží to, čím se zabývá duše i rozum. Jestliže se duše a rozum sjednotí, přesný obraz se rychle hodnocení plodí vítr rovnovážných sil, jež usilují o znovunastolení rovnováhy. Konečný výsledek je pravým opakem toho, co jsme očekávali: zpočátku se situace vykresluje v pochmurných tónech, nicméně časem se ukazuje, že vše je mnohem snazší a prostší, a naopak.
Znamená to, že pokud budu záměrně sytit barvy, vše skončí dobře? Vůbec ne. Ba co víc, to dělat nesmíte. Zaprvé se vám nepodaří vytvořit nadbytečný potenciál uměle, jinými slovy se vám nepodaří skutečně sami sebe vyplašit. Rozum se sice může přetvařovat, jenomže duše neuvěří. Zadruhé, jestliže malujete chmurné obrázky, vytváříte negativní obraz, který se s větším či menším úspěchem odrazí v zrcadle světa. Proč byste si měli programovat negativní realitu?
Pokud si záměrně přehráváte horší varianty, všimli jste si, že přetvářka celkem funguje, až na to, že se vám daří nikoli díky, ale navzdory vašemu úsilí. Kvůli tomu, že hrajete, se vaše obavy nezmírní – sami sebe neoklamete. Byť je vám aktuálně zle a hrozně, nezávisle na hře pokaždé potají doufáte ve šťastný konec, což funguje jako pozitivní faktor, protože vychází z duše. Opakuji však, že mazlením se s negativismem si můžete jen uškodit.
Naskýtá se otázka: pokud vzniká zákonitost kontrastu kvůli očekávání, jež je založeno na navýšené významnosti, jak se tedy mají vyvíjet události v ryzí podobě? Řekněme, že někdo začíná dobře nebo naopak špatně. Co má očekávat, pokud se ještě neví, jak by měl k dané záležitosti přistupovat?
S velkou pravděpodobností bude konec velmi podobný začátku. Neocenitelnou pomoc zde může prokázat prostý princip pohybu po proudění variant. V životě se musíte na každém kroku odhodlávat k nějakému činu, iniciovat nějaký proces, ať už jde o nový začátek, nebo hledání potřebné věci, práce, partnera, řešení. Pokaždé při prvním kroku ve vybraném směru vcházíte do dveří. V tom okamžiku, dokud jste ještě nezašli daleko, se zamýšlíte: vybral jsem si správné dveře, nebo do nich vůbec nesmím?
Jestliže jde od samého počátku vše dobře, lze doufat, že to tak bude pokračovat, i když nikde nejsou žádné záruky. Naopak se zárukou můžete počítat pouze v opačném případě. Otevírají-li se dveře ztěžka a musíte se do nich tlačit, můžete se k nim směle obrátit zády a hledat jiné. Proudění variant se vždy ubírá cestou nejmenšího odporu, a taková cesta je optimální. To neznamená, že pokud se protáhnete do cizích dveří, nedokážete dojít do konce. Bezpochyby vás tam však čeká hora problémů a těžkostí, a tak je lepší řídit se pravidlem: pokud se do dveří dostáváte ztěžka, je třeba hledat jiné.
Podívejme se na nějaké příklady. Řekněme, že se vám zdá, že potřebnou věc najdete v jistém obchodu, ale ten jako by byl pro vás z různých důvodů nepřístupný: jednou do něj nestihnete zajít, podruhé mají zavřeno. Rozum tvrdohlavě tvrdí: já vím, že tu věc potřebuji a najdu ji právě tam. Nakonec se nejspíše přesvědčíte, že ona věc se vůbec nenachází tam, kde si myslíte.
Ve druhé situaci hledáte práci. V jedné společnosti musíte vydržet velmi složité testování, na schůzce k vám přistupují stroze a vyžadují příliš mnoho věcí. Ve druhé probíhá vše snadno a hladce. Kterou si zvolí rozum? Zvykl si pokořovat vrcholy a vážit si toho, čeho dosáhl pracně. Jeho výběr je jasný. Ale co bude dále? Neustálá intenzivní práce, zato materiální výhody sotva.
Řešíte problém nebo odvádíte komplikovanou práci. Navzdory stabilnímu stereotypu zkuste nejprve jednat a poté přemýšlet. Rozum má tendenci hledat komplikovaná řešení a vybírat těžké cesty. Jeho oblíbená metoda spočívá ve vytváření a následném překonávání překážek – opravdu je otcem těžkých omylů. Ať si vymyslí cokoli, vždy si vybírejte cestu, jež bude snazší. Uvidíte, že se kolo rozjede samo.
Představte si, že jste někoho potkali a rozhodujete se, zda stojí za dlouhodobější vztah. Pokud od samého počátku pociťujete nějaký nesoulad, těžkosti, tření, můžete si být jisti, že takový vztah by nic dobrého nepřinesl jednomu Bohu. Transurfing uvedené dotazy řeší takto: cíl života je sloužit Bohu. Sloužit však neznamená klanět se, nýbrž s ním spolutvořit. Bůh ovlivňuje svět prostřednictvím všeho existujícího, neboli života – v celé mnohostrannosti jeho projevů – nemá jiný způsob existence. Z toho důvodu důkazy o Jeho existenci nalézt nelze, neboť žije ve všem: v trávě, kvítku, motýlu, v člověku samém. Život je sen Boha. Reinkarnace představuje jistý přesun z jednoho snění do druhého. Všichni tvorové sledují jeden cíl – žít, což ovšem také obnáší v rámci možností nakládat s danou realitou. Ovlivňování reality je cílem, schopností i právem. Pokud se svého práva chopíte, realizujete vůli Boha a prožíváte plnohodnotný život, a ne-li, je vám hůře. Tyto závěry jsou podrobně vysvětleny v knize Jablka padají do nebe.
Jestliže vás však tyto odpovědi neuspokojují, můžete se zkrátka obrátit k sobě, protože část Boha je v každém z nás. Ani já, ani služebník církve, nikdo jiný nemůže být prostředníkem mezi vámi a Bohem. Jen vy sami, když se obrátíte sami k sobě, získáte odpovědi na položené otázky.
Taková rada nevzbuzuje zrovna důvěru: „Jak jako?! Odkud bych to mohl vědět?“ Nejspíše jste to ještě nezkusili nebo nedůvěřujete hlasu svého srdce, jinak byste se neptali. Je to velmi jednoduché. Pokud chcete hledat odpovědi v cizích knihách, čeká vás nekonečné putování, které nikam nevede. Za prvé se vám nikdy nepodaří pročíst všechno, co je třeba, za druhé v různých pramenech se setkáte s různými tvrzeními, což vás ještě víc zmate. Raději si přečtěte několik knih, jež vám připadají nejdůležitější (a jenom vám!), a poté se chopte svého práva sám nacházet a dávat odpovědi. Všechno záleží na tom, kam nasměrujete záměr: zda na poznání, či na tvoření. V prvním případě si vybíráte roli věčného studenta, ve druhém tvůrce a prvoobjevitele.


Kolotoč strážce


„JSTE-LI POUTNÍKEM, vaše poslání obnáší, abyste velmi jemně navedl lidstvo na tvůrčí soužití, což jste dosud dělal. Jenže zákony POUTNÍKU působí na ty, kdo je přinášejí, jen do té doby, dokud je nevyužijí ke komerčním cílům, a vy budete mít z knih zisk, to znamená, že vám zůstanou poznatky, ovšem vlastnosti POUTNÍKA ztratíte na mnoho pokolení. Cožpak je pro vás mizerný zisk důležitější než NAŠE CILE? Jste rozumný člověk, udivujete mě svou jistotou neomylnosti. Buď jste vědomosti získal bez opory, nebo jste si jistý, ale obětujete se pro blaho pozemské civilizace, tak KDO JSTE?“

O, o, o! O, o, o! Tolik patosu! Jsem poražen, rozdrcen, zničen! To je konec, je rozhodnuto: nechám si narůst plnovous, jaký má strážce, vezmu si hůl a vydám se putovat, abych našel pravdu, sám prohlédl a poté konečně otevřel oči těm, kdo zůstávají ve tmě. Zachtělo se mi stát se tím pravým a obětovat se ve prospěch pozemské civilizace!
Už se chystám. Jen ještě jednou nasliním prsty a přepočítám svůj mrzký zisk, ale pak rovnou na cestu. A zatímco třesoucíma rukama překládám své penízky, poslechněte si jeden jinotaj.
Jednoho dne se sešlo u pískoviště ve dvoře našeho světa několik dětí. Byli tam náfuka, panský synek, hašteřivec, rozumbrada, žalobnice a dětina. Přezdívka každého z nich vystihovala výrazný rys jejich charakteru.
Náfuka se neustále snažila podtrhávat své přednosti, a proto se ráda chlubila: hezkými šatečkami, bonbónkem, prostě čímkoli.
Panský synek jako by potvrzení své důležitosti ani nepotřeboval. I tak se choval důležitě, celý bez sebe. Jediný ztělesní v realitě; pokud sladěny nejsou, obrázek se rozdvojuje, a proto se ani ve skutečnosti nic zvláštního neděje.
Jednota duše a rozumu se vyznačuje jedním charakteristickým znakem – vždy ji doprovází bouřlivé pocity. Někdy to bývá nadšení, nejčastěji však kvůli tendenci lidí k negativismu se běs projevuje v nepokoji, odporu, příkoří, pobouření, vzteku. Zrcadlu je jedno, kam je vztah nasměrován, zda na stranu příjemnou či nepříjemnou, prostě konstatuje obsah myšlenek.
Jásot a nadšení obvykle dlouho nevydrží; naopak sklíčenost a odpor se mohou stát stálými společníky, protože jsou podmíněny okolní realitou. Jestliže se vám něco opravdu intenzivně protiví, duše a rozum se spolu zcela shodnou. V myšlenkách si formujete přesný obraz, který duální zrcadlo klidně převede do reality. Proto dostáváte to, co nechcete.
Pokud však říkáte, že si nepřejte mít jachtu, neznamená to, že ji nenávidíte – prostěji nepotřebujete. Stejně tak nemyslíte na život v nuzné boudě – sice ho nechcete, ovšem ani se neobáváte, že byste se tam ocitli. To, co je vám lhostejné, totiž vaše myšlenky neovládá. V hlavě nemáte jasnou představu, chybí přesná orientace, tudíž i obraz zůstává amorfní, rozmazaný, a není zřejmé, co vyjadřuje. Jakmile se něčeho začnete obávat nebo něco nenávidět, duše a rozum se sjednotí, čímž obraz myšlenek získá jasné rysy.
Umělé vytváření a udržování jednoty duše a rozumu není možné, stejně jako nelze libovolně dlouho udržet stav nadšení. Lze o to jen usilovat. Nejlepší způsob, jak může člověk dosáhnout jednoty, je žít v souladu se svým krédem a pohybovat se k cíli. Čím lépe je obraz duše a rozumu zaměřen, tím rychleji se bude realizovat. Pokud se to nepodaří, lze týchž výsledků dosáhnout dlouhým obléháním, tedy jednáním s vytrvalou stálostí.
Pokaždé, když se vaše pozornost chytí něčeho, co odmítáte, vědomě se přeorientujte na to, co byste chtěli mít. Jako byste měli v rukou lampičku: buď se bezmocně potácíte ze strany na stranu a vylekaně osvěcujete temné kouty, nebo ji směřujete jen vpřed a směle kráčíte k cíli, ať se kolem vás děje cokoli.

„Často se stává, že pokud je začátek nějaké práce dobrý, výsledek bývá špatný, a naopak, byť to neplatí vždy. Lze tuto zákonitost využít čiji nějak opravit?“

„Často jsem si mohla všimnout, že se mi v životě spousta věcí nepodařila tak, jak jsem si naplánovala, ale spíše úplně naopak. Z pohledu transurfingu je to jasné, navyšovala jsem totiž potenciál důležitosti. Pak jsem postřehla zajímavou zákonitost. Pokud si budu záměrně myslet, že se situace musí vyvíjet zle, ve skutečnosti půjde všechno dobře! Takže chci-li se vyhnout nepříjemnému vývoji událostí, schválně si vymýšlím co nejvíce špatných variant, a tak nakonec všechno skončí úspěšně. Proč se to tak děje?“

Zde nelze vyvodit žádné přísné pravidlo. Stává se, že vše začíná krásně, ovšem končí velmi špatně. Anebo i naopak, začátek je hrozný, zato nakonec všechno dopadne velkolepě. Každému se to děje jinak a každý si hledí svého. Všimnout si těchto záležitostí vás donutí kontrast: očekávali jste jednu věc a získali jste něco úplně jiného. Lidé často nevěnují pozornost tomu, že se jimi odvozené pravidlo narušuje, pokud pro ně nemají doprovodné okolnosti velkou důležitost. Výjimek nebývá méně než potvrzení, jen si je nepamatujeme. Do paměti se nám obvykle vryjí případy, jež pro nás měly velkou váhu. Jejich důležitost plodí zákonitost kontrastu.
Jestliže nějaké události nebo okolnosti přikládáme velký význam, vytváří se nadbytečný potenciál. Moc chceme, aby všechno dopadlo co nejlépe, a zároveň se obáváme, že se nám nic nepodaří. Obavy si dokonce ani nemusíme uvědomovat, ovšem kvůli tomu neztrácejí na váze, protože vycházejí z duše. Tato směs přání, neklidu a zvýšeného – ať bude rozum vychvalovat kvality partnera, ať bude jakkoli argumentovat. Naopak čím více se pokouší sám sebe přesvědčit, že je to ten pravý, tím větší je pravděpodobnost, že budete nakonec litovat. Nevěřte argumentům, věřte faktům. Nespoléhejte se na závěry rozumu, sledujte proudění variant.


Cíl a právo

„Jaký máte názor na to, co člověka čeká po smrti? Osobně to chápu tak, že fyzické tělo umírá, ale duše je věčná. Znamená to, že duše se vrací do energeticko-informačního pole již bez vědomí, slévá se s ním dohromady, a tak lidská individualita jako by přestala existovat, a že při dalším převtělení bude mít duše jiné tělo a jiné vědomí? Co se stane s mým vědomím, které jsem měl: copak to všechno vyjde nadarmo? Když mi dal Stvořitel život, vědomí, pak mi přece nemůže všechno sebrat a nic mi nenechat. Krátce řečeno: byl jeden člověk, splnil svou funkci a už je nepotřebný? Zhruba tak to vidím.“

Zavrhneme-li dogmatické představy různých náboženských proudů a pouze pohlédneme faktům do očí, nelze pochybovat o jedné věci: duše skutečně prochází řadou převtělení, prožívá mnoho životů v různých tělech. Zjevné důkazy o existenci Boha dosud neexistují, zato o duši jich najdete, kolik si jen budete přát. Existují tisíce svědectví o tom, jak si lidé náhodně vzpomínali na minulé životy. Pochybovat o věrohodnosti jejich vzpomínek nelze, jelikož fakta tomu vzdorují. Jaké další důkazy ještě potřebujete, začne-li někdo náhle hovořit starým jazykem, který se v současnosti nepoužívá, nebo vám sděluje takové historické a geografické důkazy, jež by v zásadě nemohl znát?
I když nutno podotknout, že ortodoxní vědu nepřesvědčují ani tyto argumenty – ta vždy odmítá to, co není schopna vysvětlit, jelikož je to tak pro ni jednodušší. Kdyby vědci dokázali sledovat cestu duše na plátně oscilografu, to by byla jiná.
Otázky typu proč a s jakým cílem je třeba směřovat k vyšším instancím. Odpovědi jsou totiž přesně známy - jen měl autíčko s pedály a důstojně se na něm vozil po dvoře.
Hašteřivec nikdy nedal pokoj ani sobě, ani ostatním. Nebyl zlý, spíše zranitelný. A tak se svou zranitelnost snažil skrýt za vnější drzost.
Rozumbrada se samozřejmě jevil nejrozumnější. Nejlépe uměl dělat bábovičky a byl na to hrdý. Velmi se trápil tím, že ostatní nedělají všechno tak, jak mají, a proto se je snažil všechny navést na správnou cestu.
Žalobnice se snažila všelijak všem okolo dát vědět o své existenci. Jen se jí to moc nedařilo, byť ani nepřekročila hranici podlosti.
O dětinovi nelze říci skoro nic. Ničím zvláštním nevynikal, byl tichý a obvykle se buď zadumaně šťoural lopatkou v písku, nebo mlčel a s očima doširoka otevřenýma naslouchal, co říkají ostatní.
Každý z celé společnosti na pískovišti se snažil podle svého zvýraznit a upevnit si postavení v nestálém světě. Každý herec v tomto divadle měl svou roli, která mu více méně umožňovala zapadnout do divadelní hry života.
Stávalo se, že náfuka se přes míru chlubila, a tehdy ji hašteřivec chytl za cůpek, žalobnice běžela za panským synkem, ten se chopil nastolování spravedlnosti a rozumbrada začal všechny organizovat a poučovat.
Role sloužila jako nějaký výklenek, kde se člověk mohl uchytit a ozvat se světu: „To jsem já! Existuji! Nejsem jen prázdné místo!“
Každý byl někým. Jen dětina, jak by se mohlo zdát, neměl žádnou roli. Držel se mimo a zpravidla zůstával mimo hru. Ale tak moc chtěl někým být! Nedokázal pochopit, kým vlastně je. Žil s babičkou, rodiče si ani nepamatoval.
Ovšem kým přesně by chtěl být, to také nevěděl. Občas se chtěl podobat někomu z party. Připadalo mu, že když se ujme jedné z rolí, stane se osobností a zaujme důstojné místo ve společnosti na dvoře.
Jenže i když si zkoušel nasazovat cizí masky, nic dobrého mu to nepřinášelo. Pokaždé, když obsadil cizí roli, neopouštěl jej zvláštní pocit. Jako by se sice někým stal, jenže zároveň přestal být sám sebou! Ten pocit nepatřil k příjemným a dětinovi nezbylo než přestat být tím jiným a znovu se stát sebou, tedy nikým.
Takže celá parta seděla na pískovišti a nudila se. Vtom někdo řekl:
„Hele, jde strážce.“
„Jaký strážce a kde je?“
„No podívej, stařík s šedivým plnovousem. Pracuje v parku, má tam na starosti všechny houpačky. Je divný. Dává hloupé otázky.“
„Jaké otázky?“
„Když ho poprosíš, že se chceš nechat povozit na kolotoči, zeptá se: Za co? Podáš mu lístek a on tě pustí.“
„Nevídáno! Kdo myslíš, že by tě vozil zadarmo?“
„Jednou jsem neměl peníze na lístek a zkusil jsem tam prolézt, ale on si mě všiml a zase přišel s tím blbým dotazem: Za co? No, dědo, říkám, nemám peníze, nechej mě povozit. On opáčil: Proč? Nepochopil jsem ho a znovu jsem ho požádal a on zase: Proč bych tě měl povozit? Na to jsem mu řekl, že peníze sice nemám, ale strašně moc se chci povozit. A strážce říká: Když dokážeš odpovědět na mou otázku, už si nebudeš muset kupovat lístek.“
„Co chce? Co se dá na takovou otázku odpovědět?“
„Kdo ví. Několikrát jsem to zkusil, jenže staroušek říká, že je to všechno nesprávně.“
Dětina vyslechl celý rozhovor, a tu jako by se mu rozbřesklo. V hlavě mu okamžitě jaksi nepochopitelně vyjasnilo. Náhle uviděl všechny včetně sebe jakoby ze strany. Dětina věděl, že se vždycky chtěl stát někým – osobností, jež by se podobala třeba i jednomu z členů dvorkové společnosti. Nyní však pocítil něco neobyčejného: byl nikým a zároveň každým z nich! Uvědomil si, že pokud všichni přestanou hrát své role, jinými slovy odhodí-li masky, každý z nich se stane stejným jako on, tedy nikým.
Přesně tak se každá kapka, jež odpadá z hřebene vlny, liší svou velikostí a tvarem. Nicméně podstata všech kapek je stejná – voda. Všechny se dříve či později vrátí do oceánu a slijí se do jednoho celku.
Pro dětinu se vše v jediném okamžiku stalo prosté a jasné. Aniž by to sám čekal, náhle promluvil:
„Znám odpověď na strážcovu otázku.“
Všichni ztuhli a užasle na něj zírali. Nikdo si nemyslel, že by z něj mohlo něco podobného vypadnout.
„A jaká je tedy ta odpověď?“ ostražitě se zeptal rozumbrada.
„Pojďme do parku, uvidíte,“ řekl dětina a vstal zjevně s úmyslem provést, co si umanul.
Navnaděné a zvědavé děti se vydaly za ním.
„Ale to ještě není všechno,“ pošeptal hašteřivec rozumbradovi. „Je tam vrátný a ten má také svůj ochranný dotaz: „Kdo na to přišel?“ Dětina je dnes nějaký divný. Uvidíme, co na to řekne.“
Brzy stály děti u branky do parku. Srdečný dědoušek odstrašujícího vzhledu jim zahradil cestu.
„Kampak jste se to, děcka, vypravila?“
Dětina vystoupil.
„Do parku, užít si na houpačky.“
Vrátný z té jednoduché odpovědi zrozpačitěl, protože nevěděl, má-li se rozčilit nebo rozesmát.
„A ty jsi čí, hochu? Posloucháš své rodiče? A vůbec, kdo na to přišel? Co na to odpovíš?“
„To, že na tuhle otázku nemusím odpovídat,“ klidně povídá dětina.
Vrátný strnul. Poprvé mu někdo správně odpověděl. Odkud to může tohle lidské dítě vědět? Aniž by slova pronesl, otevřel dětem branku a dlouho na ně užasle zíral.
Když se dětičky bázlivě přiblížily ke kolotoči, strážce jim vyšel vstříc.
„Co si přejete, děti?“
„Povozit se,“ odpověděl za všechny dětina.
„Za co?“ jako obvykle se informoval stařík. „Za nic. Jen tak,“ bez váhání odpověděl dětina. Strážce se na něj podíval s neskrývanou zvědavostí. „Ale proč?“
„Protože jsem synem Boha.“
Na okamžik se rozhostilo naprosté ticho. Když se děti vzpamatovaly, radostně vyskočily a zvolaly:
„Jsme děti Boha! Jsme děti Boha!“
Pak už se nikdo nikoho na nic neptal. Z nějakého důvodu to bylo všem jasné bez dalšího vysvětlování. Strážce se usmál, všem dal zmrzlinu a vyzval je, aby se posadily.
Kupodivu si každý z nich našel svoje místo, kde se mu líbilo, nedošlo k žádným sporům, jaké běžně v této chvíli nastávají.
Náfuka si vybrala koníčka, panský synek auto, hašteřivec lokomotivku, rozumbrada raketu a žalobnice loďku.
Kolotoč se zatočil. Vtom se stal zázrak: původní role se někam ztratily, jako by z dětských tváří spadly masky. Děti přestaly být někým, ale staly se prostě samy sebou. Všichni byli šťastní a nikdo nikomu nezáviděl ani si nestěžoval.
Tímto končím podobenství, v němž je obsažena celá filozofie transurfingu. Ještě je zajímavé, co si vybral dětina? To máte řešit vy, vážení čtenáři. Musíte si jen říci jako on, že jste synem Boha, zkrátka si to dopřejte, a klidně se ubírejte cestou jednoty duše a rozumu.
Disponujete-li tím, čemu se v transurfingu říká odhodlání mít a jednat, vrátný vám v potřebný čas otevře potřebné dveře a vnější záměr změní sen v realitu.
Nyní nastal čas odpovědět na otázku, kým jsem já. Nejsem nikým. A zároveň tímtéž, kým jste vy – synem Boha. Pán Bůh, můj Otec, mě nechal proběhnout se na světě. Nikoho se netýká, jestli Ho mám rád a poslouchám Ho. Stýkám se s Ním bezprostředně, srdíčkem, nikoli skrz mřížku zpovědnice. Sám svým záměrem modeluji vrstvu svého světa, a pokud to nevadí jiným dětem Boha, nemusím se nikomu zpovídat.
Ani se nemusím trápit hledáním správné cesty. K tomu je třeba někým být a já nejsem nikým. Každý člověk si může nasadit masku poutníka, osvíceného, učitele a říkat všem, že ví, kam jít. Jestliže mu někdo uvěří, může kolem sebe shromáždit stádečko věřících, plácat bábovičky na pískovišti, a přitom hluboce uvažovat o různých duchovních záležitostech.
Jenže protože nejsem nikým, nevím, kam mají jít ostatní. Transurfing hovoří pouze o tom, že my všichni jsme dětmi Boha, přičemž každý, a jedině on sám, zná svou cestu a každý má svobodu výběru. Svou cestu naleznete, budete-li naslouchat hlasu svého srdce. Ostatní je věc techniky transurfingu.
Zdá se, že jsem již řekl vše. Je načase sebrat hůl a vydat se na cestu, nést světlo poznání do tmy nevědomosti. I když, počkejte. Nejsem přece nikdo? A neznám ty jisté zákony poutníků, o nichž se mluví v tom dopise? Znamená to, že nemám co ztratit. Jaké štěstí, jsem volný! Zůstanu.


Slovník termínů


Autor dodává tento slovníček, jejž považuje za kvintesenci transurfingu.


Cíle a dveře
Každý člověk má předurčenou a vytyčenou jedinečnou cestu, na níž může získat trvalé štěstí. Kyvadla nám vnucují cíle, jež jsou nám cizí a vábí nás svou prestiží i nedostupností. Jestliže se honíme za falešnými cíli, buď ničeho nedosáhneme, nebo pochopíme, že to nepotřebujeme.
Vaším cílem je změnit život ve svátek. Dosažení cíle s sebou nese splnění všech ostatních přání, přičemž výsledky překonají veškerá očekávání. K cíli vás dovedou jedině ty vaše dveře.
Pokud kráčíte k cíli svými dveřmi, nikdo a nic vám v tom nedokáže zabránit, protože klíč od vaší duše ideálně pasuje do zámku vaší stezky. To, co je vaše, vám nikdo nevezme. Takže nebudou ani potíže s dosažením cíle. Problém spočívá jen v tom, abyste dokázali najít svůj cíl a dveře. Transurfing vás to naučí.

Diapozitiv
Naše představy o sobě a o okolním světě bývají často daleko od pravdy. Zkreslení navozují naše diapozitivy. Jestliže vás například znepokojují některé vaše nedostatky, vypěstujete si kvůli tomu pocit méněcennosti, protože se vám zdá, že ostatním se to taky nelíbí a že to neschvalují. Jakmile se za této situace setkáte s ostatními lidmi, vkládáte do svého projektoru diapozitiv komplexu méněcennosti a vidíte vše zkresleně.
Diapozitiv je zkreslený obraz reality ve vaší hlavě. Negativní diapozitiv zpravidla plodí jednotu duše a rozumu, a proto se ve skutečnosti ztělesňuje. Naše horší očekávání se uskutečňují. Negativní diapozitivy lze přetvořit v pozitivní a přinutit je, aby pracovaly ve váš prospěch. Pokud záměrně vytvoříte pozitivní diapozitiv, budete schopni úžasným způsobem transformovat vrstvu svého světa. Cílový diapozitiv je pomyslný obrázek toho, že cíl již byl dosažen. Systematická vizualizace diapozitivu vede k materializaci odpovídajícího sektoru prostoru variant.

Dráha života
Život člověka, jako i každý jiný pohyb hmoty, představuje řetěz příčin a následků. Následek se v prostoru variant vždy nachází poblíž příčiny. Jak jedno vyplývá z druhého, tak se na dráze života seřazují i nedaleko ležící sektory prostoru variant. Scénáře a dekorace sektorů na jedné dráze života jsou si víceméně podobné. Život člověka plynule proudí po vlastní dráze do té doby, dokud nedojde k události, která podstatně změní scénář a dekorace. Tehdy se osud obrací a přesouvá dotyčného na jinou dráhu života. Vždy se nacházíte na těch drahách, jejichž parametrům vyhovuje vaše myšlenkové vyzařování. Jestliže změníte svůj vztah ke světu, tedy obraz svých myšlenek, přesunete se na jinou dráhu života s jinými variantami vývoje událostí.

Důležitost
Důležitost vzniká tam, kde něčemu přidáváme příliš velký význam. Je to nadbytečný potenciál v ryzí podobě, během jehož odstraňování způsobují rovnovážné síly potíže tomu, kdo onen potenciál vytváří. Existují dva typy důležitosti, a to vnitřní a vnější.
Vnitřní či vlastní důležitost se projevuje jako přecenění vlastních předností či nedostatků. Formule vnitřní důležitosti žní takto: jsem důležitá osoba nebo konám důležitou práci. Jakmile se ručička důležitosti zastaví, chopí se díla rovnovážné síly a důležitý ptáček dostane políček. Toho, kdo se podílí na důležité práci, čeká také rozčarování: buď jeho práci nebude nikdo potřebovat, nebo ji dotyčný zvládne jen velmi špatně. Existuje i opačná strana mince, a to shazování vlastních předností, sebeponižování. Velikost nadbytečného potenciálu je v obou případech stejná, rozdíl poznáte pouze ve znaménku.
Vnější důležitost také uměle vytváří člověk, jenž přisuzuje příliš velký význam objektu či události vnějšího světa. Formule vnější důležitosti zní: to či ono má pro mě velký význam nebo to či ono musím udělat, protože je to pro mě důležité. Při tom vzniká nadbytečný potenciál a celé dílo se pokazí. Představte si, že musíte přejít po kládě, která leží na zemi. Nic není snazší. A nyní musíte přejít po téže kládě, jež je položena mezi střechami dvou výškových domů. Je to pro vás velmi důležité a o opaku se vám nedaří přesvědčit.

Hádanka strážce
„Každý člověk může získat svobodu vybírat si vše, co se mu zachce. Jak je možné onu svobodu získat?“ Nevíme o tom, že o vytoužené nemusíme bojovat, že je můžeme zkrátka dostat. Zní to absolutně nepravděpodobně, nicméně je to skutečně tak. Odpověď na hádanku poznáte, jakmile dočtete celou knihu Transurfing neboli ovlivňování reality. Nezkoušejte se podívat rovnou na poslední kapitolu, protože odpověď by pro vás byla nepochopitelná.

Indukovaný přechod
Katastrofy, živelné pohromy, ozbrojené konflikty i ekonomické krize se rozvíjejí spirálovitě. Nejprve probíhá zrod, poté se spirála roztáčí, hromadí se stále více napětí, až dochází ke kulminaci, emoce již planou ze všech sil a konečně nastává rozuzlení – veškerá energie se rozptyluje do prostoru a přichází dočasné bezvětří. Podobně funguje vodní vír.
Pozornost skupiny lidí zabředává do sítí kyvadla, která se stále rychleji rozhoupávají a skupinu táhnou za sebou na pochmurné dráhy života. Člověk reaguje na první podnět kyvadla, například na negativní událost, a přistupuje na to, že se zachytí provázků, takže se ocitá v zóně působení spirály, jež se roztáčí a formuje se jako trychtýř.
Jev, kdy spirála nabírá tvar trychtýře, se definuje jako indukovaný přesun na dráhu života, kde se člověk stává obětí. Jeho reakce na podnět kyvadla a následující vzájemné doplňování energií kmitání indukuje přesun na dráhu života, která se podle frekvence kmitání blíží kyvadlu. Nakonec se negativní událost včleňuje do vrstvy světa dotyčné osoby.

Jednota duše a rozumu
Rozum má vůli, ale není schopen ovlivňovat vnější záměr. Duše dokáže vnímat svou totožnost s vnějším záměrem, jenže jí chybí vůle. Poletuje v prostoru variant jako neřiditelný papírový drak. Chcete-li vnější záměr podřídit své vůli, musíte dospět k jednotě duše a rozumu. To je stav, kdy se pocity duše a myšlenky rozumu slévají v jedno. Jestliže jsme například plni radostného nadšení, naše duše zpívá a rozum si spokojeně mne ruce. V takovém rozpoložení jsme schopni tvořit. Stává se však, že duše a rozum nacházejí jednotu v nepokoji, obavách a nepřízni. V tom případě se uskutečňují horší i nejhorší očekávání. A konečně, tvrdí-li zdravý rozum jedno, kdežto srdce mu odporuje, znamená to, že mezi nimi panuje rozkol.

Koordinace důležitosti
Ničemu nepřikládejte nezbytně důležitý význam. Důležitost nepotřebujete vy, ale kyvadla. Kyvadla manipulují lidmi jako loutkami pomocí provázků důležitosti. Člověk se obává povolit provázky důležitosti, protože se nachází v moci závislosti, která vytváří iluzi opory a jistoty.
Jistota představuje tentýž nadbytečný potenciál jako nejistota, pouze má opačné znaménko. Uvědomění a záměr umožňují ignorovat hru kyvadel a dosáhnout svého bez boje. A pokud existuje svoboda bez boje, pak jistotu nepotřebujete. Jestliže jsem se osvobodil od důležitosti, nemám co chránit, ani o co bojovat – zkrátka klidně jdu a beru si, co mi patří.
Chce-li se člověk od kyvadel osvobodit, musí se zříci vnitřní i vnější důležitosti. Problémy a překážky na cestě k cíli také vznikají následkem nadbytečných potenciálů důležitosti. I překážky se drží na základě důležitosti. Pokud záměrně odhodíte důležitost, překážky se samy zbortí.

Koordinace záměru
Realizace nejhorších očekávání u lidí, kteří mají sklon k negativismu, potvrzuje, že člověk je schopen chod událostí ovlivňovat. Každá událost na dráze života se v prostoru rozbíhá dvěma směry – směrem příznivým a nepříznivým. Pokaždé, když se setkáváte s nějakou událostí, provádíte výběr, jak k ní přistoupíte. Pokud vnímáte událost pozitivně, dostanete se na příznivou odbočku dráhy života. Sklon k negativismu vás naopak nutí vyjadřovat nespokojenost a vybírat si nepříznivou stranu.
Jakmile vás něco popudí, přichází i nová nepříjemnost. Odtud pochází ono známé: neštěstí nikdy nechodí samo. Nicméně řada nesnází nenásleduje za onou první strastí, ale za vaším vztahem k ní. Zákonitost se formuje vaším výběrem, k němuž se rozhodujete na rozcestí. Jestliže zanalyzujete stupeň svého sklonu k negativismu, můžete si udělat představu, kam vás celý život vede taková dlouhá řada negativních cest.
Princip koordinace záměru zní takto: pokud se rozhodnete, že budete vnímat rádoby negativní změnu ve scénáři jako pozitivní, přesně tak tomu i bude. Budete-li se řídit tímto principem, dokážete dosáhnout takového úspěchu v pozitivním slova smyslu, jakého negativisté dosahují ve svých nejhorších očekáváních.

Kyvadlo
Myšlenková energie je materiální a nezmizí beze stopy. Jestliže skupiny lidí začínají přemýšlet stejně, jejich myšlenkové vlny se spojují jedna v druhou a v oceánu energie se vytvářejí neviditelné, ale skutečné energeticko-informační struktury – kyvadla. Začínají se samostatně rozvíjet a ovládají lidi díky svým zákonům. Člověk, který se dostane do vlivu destruktivního kyvadla, ztrácí svobodu – stává se šroubkem ve velkém mechanismu.
Kyvadlo se rozhoupává tím silněji, čím více lidí-přívrženců – se živí jeho energií. Každé má vlastní charakteristickou frekvenci kmitání. Například houpačku lze v určité frekvenci rozpohybovat pouze s velkým úsilím. Onu frekvenci nazýváme rezonancí. Pokud se množství přívrženců snižuje, redukuje se i kmitání kyvadla. Jakmile nezbývá ani jeden přívrženec, kyvadlo se zastavuje a stejně jako tvor umírá.
Kyvadla chtějí z člověka vytěžit co nejvíce energie, a proto ho pohlcují na základě jeho pocitů a reakcí, jakými jsou nevole, nespokojenost, nenávist, rozčilení, neklid, rozechvění, skleslost, rozrušení, obdiv, dojetí, idealizace, úcta, nadšení, rozčarování, hrdost, nafoukanost, přezíravost, odpor, křivda, pocit povinnosti, pocit viny.
Největší nebezpečí číhá na osobu, jež podléhá vlivu destruktivního kyvadla, v tom, že kyvadlo svou oběť odvádí od drah života, na kterých by mohla najít své štěstí. Od vnucených cílů se musíte osvobodit, protože v boji o ně se od své cesty stále více vzdalujete.
Kyvadlo je vlastně egregor, ale to ještě nezahrnuje vše. Chápání pojmu egregor nedokáže vysvětlit celý komplex nuancí vzájemného působení člověka s energeticko-informačními podstatami.

Materiální realizace
Informační struktura prostoru variant se za určitých podmínek může realizovat. Každá myšlenka, stejně jako sektor prostoru, má určité parametry. Myšlenkové vyzařování, jež prosvětluje odpovídající sektor, realizuje jeho variantu. Tak vykazují myšlenky bezprostřední vliv na chod událostí.
Prostor variant slouží jako šablona, definuje formu a trajektorii pohybu hmoty. Materiální realizace se pohybuje v prostoru a čase, kdežto varianty zůstávají na místě a existují věčně. Každý živý tvor svým myšlenkovým vyzařováním formuje vrstvu svého světa. Náš svět obydluje mnoho živých organismů a každý přináší do modelování reality svůj vklad.

Nadbytečný potenciál
Nadbytečný potenciál je napětí, místní bouře ve stejnorodém energetickém poli. Tuto nesourodost vytváří myšlenková energie, kterou člověk vyzařuje, jestliže nějakému objektu připisuje příliš důležitý význam. Nadbytečným potenciálem je například přání, a protože usilujete o něco, co není nebo co nemáte, je vyvoláván energetický pokles tlaku, jež zapříčiňuje působení rovnovážných sil. Další příklady nadbytečných potenciálů jsou: nespokojenost, odsuzování, nadšení, obdiv, idealizace, přeceňování, přezírání, ctižádost; pocity nadřazenosti, viny, méněcennosti aj.

Polarizace
Nadbytečné potenciály vznikají, když se nějakým vlastnostem přiřkne příliš velký význam. Vztahy závislosti se mezi lidmi hromadí vždy, když se dotyční začínají navzájem srovnávat, stavět do protikladu své schopnosti a jakmile se řídí podmínkou typu pokud ty takhle, tak já tak. Nadbytečný potenciál sám o sobě není tak hrozný, dokud existuje zkreslené hodnocení bez srovnání, jen samo o sobě. Jakmile je uměle navýšené hodnocení jednoho objektu vystaveno konfrontaci s jiným, vzniká polarizace, která vyvolává vítr rovnovážných sil. Rovnovážné síly usilují o odstranění vzniklé polarizace a jejich působení je ve většině případů namířeno proti tomu, kdo polarizaci vytvořil.

Prostor variant
Prostor variant je informační struktura. Jde o nekonečné pole informací, jež sdružuje veškeré varianty všech událostí, které se mohou stát. Lze říci, že v prostoru variant existuje vše, co kdy bylo, je i bude. Slouží jako šablona v podobě sítě souřadnic pohybu hmoty v prostoru a čase. Jak minulost, tak budoucnost se tam stále uchovávají jako na filmovém plátně. Nicméně účinek času se projevuje pouze během přesunu samotného snímku, v němž se osvětluje současnost.
Svět existuje zároveň ve dvou podobách: fyzickou realitu lze nahmatat, kdežto metafyzický prostor variant leží za hranicí vnímání, ale přesto není méně objektivní a přístup k onomu poli informací je v zásadě možný. Právě odtud pocházejí intuitivní poznání a jasnovidectví. Rozum není schopen vytvořit nic zásadně nového, pouze dokáže vybudovat novou verzi domu ze starých kostek. Mozek neschraňuje samotné informace, nýbrž cosi, co se podobá adresám k informacím v prostoru variant. Veškerá vědecká odhalení a umělecká díla rozum těží z prostoru variant prostřednictvím duše.
Sny nepředstavují iluze v běžném chápání tohoto slova. Rozum si sny nepředstavuje – on je skutečně vidí. To, co pozorujeme ve skutečnosti, jsou realizované varianty. Ve snu jsme schopni vidět to, co realizováno nebylo, tedy divadelní hry s virtuálními scénáři a dekoracemi. Sny nám ukazují to, co by se bylo mohlo stát v minulosti nebo by se mohlo dít v budoucnosti. Snění je cestování duše v prostoru variant.

Proudění variant
Informace trvale leží v prostoru variant v podobě matice. Struktura informací je uspořádána ve vzájemně svázané řetězy. Příčinně následkové spojitosti plodí proudění variant.
Neklidný rozum musí ustavičně odolávat podnětům kyvadel a rozhodovat o řešeních problémů, zatímco se snaží udržovat situaci pod kontrolou. Volní řešení rozumu jsou ve většině případů nesmyslným plácáním rukama ve vodě. Většina potíží, zejména nicotných, se vyřeší sama, pokud nebudeme bránit proudění variant.
Člověk by se neměl aktivně vzpírat proudění především proto, že při tom zbytečně a někdy i ke své škodě plýtvá energií. Proudění si vybírá cestu nejmenšího odporu, a proto obsahuje i nejúčinnější a nejracionálnější řešení potíží. Odpor proti proudu naopak plodí spoustu nových problémů.
Silný intelekt rozumu není k ničemu, pokud již řešení existuje v prostoru variant. Pokud nebudete dělat potíže, nebudete se bránit proudění variant, řešení přijde samo a bude nejlepší. Kvalita optimálnosti je integrována již ve struktuře pole informací. V prostoru variant existuje vše, ale s větší pravděpodobností se realizují nejméně energeticky náročné varianty. Příroda neplýtvá energií nadarmo.

Rovnovážné síly
Všude, kde existuje nadbytečný potenciál, vznikají rovnovážné síly usilující o jeho odstranění. Potenciál se vytváří myšlenkovou energií člověka, jestliže nějakému objektu přisuzuje příliš velkou důležitost.
Například srovnejme dvě situace: stojíte na podlaze ve svém domě a na kraji propasti. V prvním případě vás to nijak netrápí. Ve druhém má pro vás situace velmi zásadní význam: stačí jediný neopatrný pohyb a stane se neštěstí. Na energetickém plánu má fakt, že zkrátka stojíte, tentýž význam v prvním i druhém případě. Ale když stojíte nad propastí, svým strachem hromadíte napětí, a tak vytváříte nestejnorodost v energetickém poli. Nakonec vznikají rovnovážné síly usilující o odstranění této nesourodosti. Dokonce můžete jejich působení skutečně pocítit: na jednu stranu vás nevysvětlitelná síla táhne dolů a na druhou vás to nutí odstoupit od kraje. Abyste odstranili nadbytečný potenciál svého strachu, stačí, aby vás rovnovážné síly odlákaly od kraje nebo vás shodily dolů, abyste s tím skoncovaly. Takovému působení jste vystaveni.
Působení rovnovážných sil usilující o odstranění nadbytečných potenciálů produkuje velké množství problémů. Jejich lstivost spočívá v tom, že člověk často dostává výsledek přímo opačný záměru. Přitom absolutně nechápe, co se vlastně děje. Odtud pramení pocit, že se do dění zapojuje nějaká nevysvětlitelná, zlá síla, něco jako zákon schválnosti.

Sektor prostoru variant
V každém bodu prostoru existuje jistá varianta určité události. Abychom si zjednodušili pochopení, stanovíme si, že varianta sestává ze scénáře a dekorací. Dekorace jsou vnější podobou či formou projevu a scénář je cesta, po níž se hmota pohybuje. Rozdělme si prostor variant na sektory. Každý sektor má vlastní scénář a dekorace. Čím větší vzdálenost panuje mezi sektory, tím výrazněji se liší scénáře i dekorace. Osud člověka je tak nadnesen v mnoha variantách. Teoreticky neexistují žádné hranice mezi různými osudy člověka, poněvadž prostor variant je nekonečný.

Transurfing
Pojem transurfing jsem si nevymyslel – spadl na mě odněkud, odkud se vzaly i všechny ostatní termíny a vlastně celý obsah této knihy. Do jisté doby jsem ani já sám nechápal jeho význam. A nelze zde užít žádných asociací. Význam tohoto slova lze vykládat jako klouzání napříč prostorem variant, transformaci potenciálně možné varianty ve skutečnost či přesun napříč drahami života. Obecně lze říci, že pokud se zabýváte transurfingem (anglická výslovnost je transerfing), znamená to, že balancujete na vlně úspěchu.

Vějíř
Metoda vějíře je účinná technologie lidských vztahů, která představuje součást transurfingu. Hlavní princip vějíře lze zformulovat takto: zbavte se záměru získat, vyměňte jej za záměr dát a dostanete to, čeho jste se zřekli.
Působení tohoto principu je založeno na tom, že váš vnější záměr využívá vnitřní záměr partnera, aniž by poškozoval jeho zájmy. Nakonec od dotyčného získáte to, čeho byste běžnými metodami vnitřního záměru nemohli dosáhnout. Jestliže se budete řídit tímto principem, dobudete skvělých výsledků v osobním i pracovním životě.

Vlna úspěchu
Vlna úspěchu se vytváří jako nakupení drah života, jež jsou pro vás příjemné. V prostoru variant existuje vše, včetně zlaté žíly. Pokud jste se dostali na mezní dráhu takové nestejnorodosti a zachytili úspěch, můžete se díky inertnosti sklouznout na další dráhy nakupení, kde následují nové šťastné okolnosti. Pokud však po prvním úspěchu znovu nastoupil černý pás, znamená to, že vás zachytilo destruktivní kyvadlo a odtáhlo vás od vlny úspěchu.

Vrstva světa
Každý živý tvor materializuje energií myšlenek vymezený sektor prostoru variant a vytváří vrstvu svého světa. Všechny zmíněné vrstvy se kupí jedna na druhou, a tak každá podstata přispívá svou špetkou do mlýna formování reality.
Člověk svým vnímáním světa vytváří individuální vrstvu světa – samostatnou realitu. Tato realita s ohledem na člověka zachycuje určitý odstín. Pokud bych se měl vyjádřit obrazně, stanovují se tam určité povětrnostní podmínky: ranní svěžest v záři Slunce, pošmourno a deštivo, nebo dokonce uragán či nějaká jiná přírodní katastrofa.
Individuální realita se formuje dvěma způsoby: fyzickým a metafyzickým. Jinými slovy, svůj svět si člověk buduje jednáním a myšlenkami. Hlavní roli tu přebírají myšlenkové představy, poněvadž vytvářejí významnou část materiálních problémů, s nimiž musí člověk většinu času bojovat. Transurfing zachází výhradně s aspektem metafyzickým.

Výběr
Transurfing nabízí zcela nový přístup k dosažení cíle. Člověk provádí výběr, jako objednávku v restauraci, aniž by se staral o prostředky jeho dosažení. Cíl se tedy realizuje z větší části sám, nezávisle na přímém jednání zákazníka. Vaše přání se neplní. Vaše sny se neuskutečňují. Ale váš výběr je nesporným zákonem a bude nepochybně realizován. Podstatu výběru není možné vysvětlit pár slovy. Podstata transurfingu spočívá v tom, co je výběr a jak jej provést.

Vztahy závislosti
Vztahy závislosti se definují nastolením podmínky typu pokud ty takhle, tak já tak. „Jestli mě miluješ, znamená to, že vše zahodíš a půjdeš se mnou na kraj světa. Pokud si mne nevezmeš za ženu (muže), znamená to, že mě nemiluješ. Jestli mě budeš chválit, budu se s tebou přátelit. Jestli mi nepůjčíš svou lopatku, vyženu tě z pískoviště.“
Jestliže láska přeroste ve vztah závislosti, nevyhnutelně vzniká polarizace a rovnováha se narušuje. Bezvýhradní láskaje láska bez práva ovládat, obdiv bez klanění. Jinými slovy, takový cit nevytváří vztahy závislosti mezi tím, kdo miluje, a objektem jeho lásky.
Rovnováha se narušuje i v případě, že se věci srovnávají nebo staví do opozice: „My jsme takoví a oni jiní!“ Za příklad si vezměme národní hrdost. Ptejme se, ve srovnání s jakými národnostmi o ní mluvíme? Nebo pocit méněcennosti: ve srovnání s kým si připadáme méněcenní?
Kde existují protiklady, tam nutně ruku k dílu přikládají rovnovážné síly. Jejich působení je namířeno na to, aby objekty v opozici rozpálily natolik, aby se buď sjednotily k oboustranné spokojenosti, nebo aby se rozkmotřily. Pokud jste vy původcem polarizace, působení sil bude namířeno především proti vám.

Záměr
Záměr lze přibližně definovat jako odhodlání mít a jednat. Neuskutečňuje se přání, ale záměr. Přejete si zvednout ruku. Přání je formulováno ve vašich myšlenkách: uvědomíte si, že chcete zvednout ruku. Zvedne vám přání ruku? Ne, přání samo o sobě nic neprovede. Ruka se zvedá teprve tehdy, když myšlenky na přání odezní a zůstane pouze odhodlání jednat. Je možné, že odhodlání jednat ruku zvedne? Také ne. Dosáhli jste finálního rozhodnutí, že zvednete ruku, přesto se dosud nezvedla. Co ruku zvedá? Jak lze definovat to, co následuje po odhodlání?
Zde se projevuje bezmoc rozumu poskytnout lehce pochopitelné vysvětlení toho, co je to záměr. Naše definice záměru, jakožto odhodlání mít a jednat, demonstruje pouze předehru k síle, která vlastně jednání uskutečňuje. Zbývá pouze konstatovat, že ruka se nezvedá přáním ani odhodláním, ale záměrem.
Záměr se dělí na vnitřní a vnější. Vnitřním záměrem rozumíme aktivní působení na okolní svět – to je odhodlání jednat. Vnější záměr je odhodlání mít, kdy svět sám se podrobuje vůli člověka. Vnitřní záměr je koncentrace pozornosti na proces pohybu k cíli. Vnější záměr je koncentrace pozornosti na to, jak se cíl realizuje sám. Vnitřním záměrem se cíle dosahuje, kdežto vnějším se vybírá. Vše, co je spjato s magií a paranormálními jevy, se vztahuje k oblasti vnějšího záměru. Vše, čeho lze dosáhnout v rámci běžného nazírání na svět, se dosahuje silou záměru vnitřního.

Znamení
Průvodní znamení poukazují na nadcházející obrat v proudění variant. Pokud se blíží něco, co skutečně bude schopno ovlivnit chod událostí, objeví se znamení, které to signalizuje. Jakmile se proudění variant stáčí, přesouváte se na jinou dráhu života. Každá dráha je kvalitativně víceméně stejnorodá, liší se pouze svými parametry. Proud ve sledu variant dokáže přetnout různé dráhy. Změny mohou být nevýznamné, nicméně rozdíl je citelný. Vnímáte (ať už vědomě, nebo nevědomě), jako by něco bylo jinak.
Průvodní znamení se vyskytují pouze v případě, kdy začíná přechod na jiné dráhy života. Samostatných projevů si nemusíte všimnout. Například vrána zakrákala a vy jste tomu nevěnovali pozornost. Nepocítili jste kvalitativní rozdíl, vše se tedy nachází na původní dráze. Pokud vás na nějakém jevu něco zaujalo, znamená to, že jde o znamení. Znamení se od obyčejného jevu liší tím, že vždy signalizuje počínající přesun na podstatně odlišnou dráhu života.


Události, fakta

Leden 2002: strážce, jeden z ochránců starého vědění, určil počátek celé této historie.
Červenec 2003: byla dokončena práce na rukopisu Transurfingu.
Srpen 2003: úryvky knihy se začínají zveřejňovat na Internetu.
Transurfing jakožto nový proud vzbuzuje výraznou odezvu u čtenářů na Internetu a v ezoterických kruzích.
Hledá se zainteresovaný nakladatel.
Leden 2004: byla uzavřena smlouva s nakladatelskou skupinou BECb, CПб.
Květen 2004: Transurfing vychází v měkké vazbě.
Září 2004: kniha se dostává do první desítky bestsellerů v Internetovém časopisu Ozon (www.ozon.ru).
Říjen 2004: vydavatelství v Lotyšsku, Bulharsku a na Slovensku získávají práva na překlad a vydání Transurfingu, s dalšími zahraničními vydavatelstvími se jedná.
Prosinec 2004: byla dokončena práce na rukopisu knihy Jablka padají do nebe. Vychází dárkové vydání Transurfingu. Celkový náklad na konci roku činí více než sto padesát tisíc výtisků. Počet čtenářů na Internetu přesahuje sedm tisíc s pokrytím od Kanady po Nový Zéland.
Leden 2005: k tisku se připravuje kniha Jablka padají do nebe. Byla uzavřena smlouva s vydavatelskou skupinou ACT v Moskvě.
Únor 2005: byla dokončena práce na rukopisu Vykonavatel reality.
Březen 2005: litevské nakladatelství Alma Litera získává práva na překlad a vydání Transurfingu.
Duben 2005: byla na trh uvedena kniha Jablka padají do nebe.
Květen 2005: vyšla kniha Vykonavatel reality.