DUCHOVNÍ ANATOMIE ČLOVĚKA - JAKOB LORBER

DUCHOVNÍ ANATOMIE ČLOVĚKA

Jakob Lorber

Přirozeně duchovní zjevení

Knižní řada: Světový obraz ducha – svazek 1.


ÚVOD. (Poznámka "ţ" čtěte jako "ž". Text slouží jako jistý rychlopřehled a "upoutávka" ke koupi a hlubšího studia tohoto díla ;)

Knižní řada Světový obraz ducha slouží k rozšiřování nově zjevených děl Jakoba Lorbera
ve formě, která splňuje dosavadní vydání. I když jen znalost celého díla tohoto omilostněného mystika 19. století může vést k hlubokému porozumění Boha, vesmíru a lidství, jež je zahrnuto v duchovním učení Ježíše Krista, přece se jeví v širokých kruzích potřeba, aby se mohly určité dílčí obory tohoto duchovního pokladu studovat ve stručnější formě. To se vztahuje zvláště na takové projevy, jež Lorber přijal vnitřním slovem o duchovních základech přírody, o skrytém bytí vesmíru
jakož i o člověku jako spojujícím článku od přirozeného světa k Boží duchovní oblasti.
Mnohým součastníkům, hledajícím pravdu, podmíněno ohromným rozsahem Lorberova díla, je nemoţné
úplné prostudování jeho celého písemnictví. Proto si nakladatelství s novou kniţní řadou „Světový
obraz ducha“ vzalo za úkol obírat se v kaţdém jednotlivém svazku určitým tématem, které se často
vysvětluje na několika různých místech a zde se po prvé shrnuje v zavřený celek.

S výjimkou krátkého úvodního komentáře a případných pokynů vydavatele uvádějí tyto
svazky přesné texty originálů. Při tom se ale přihlédlo bez sebemenšího porušení duchovního
smyslu, aby byl starý Lorberův způsob řeči nahrazen novým, čtenáři srozumitelným. Tím se
modernímu čtenáři otvírá duchovní poklad děl nového zjevení ve způsobu myšlení a řeči
současnosti. Mnoho nových poznatků získalo lidstvo od písemného působení Lorberova (1840 –
1864) vítězným pochodem přírodních věd. Ale jejich materialistický světový názor začíná nyní
pozvolna kolísat. Kéţ věčný světový obraz ducha, jak nám jej inspirované písemnictví Lorberovo
zprostředkovává, zjeví pravé jádro bytí všeho získaného lidského vědění tak jasně, ţe v příštím
časovém údobí náboţenství a věda – strom ţivota a strom poznání, opět sjednoceny, porostou
oba jako svědkové k Boţí lásce a tvůrčí moudrosti.

Vydavatel

Předmluva.

Jsou ještě četná, nevyjasněná tajemství nebo jen málo probádaná na poli anatomie, oné
vědy, jeţ je základem celé medicíny. Bádavý duch a technický pokrok sice mnoho skrytého
osvětlily, ale i v budoucnosti unikne mnoho metodě pozorování, jejímţ hlavním základem jsou dva
sloupy anatomické moţnosti poznávání: Pitva tělesných orgánů a omezené údaje rentgenového
prozáření. Naráţí-li rentgenový obraz pro různou hustotu tělesné hmoty a znemoţňujíce
propustnost paprsků, tu má pitva mrtvol jinou překáţku při posledním zdůvodnění činnosti orgánů.
Neboť kdyţ ţivot (duchovně mluveno, duše) hmotné tělo opouští, ztrácí se tím ihned u mnohého
orgánu i tvar dávající princip (pravidlo). Kdysi smysluplně členěný dílčí kus těla je deformován
nebo dokonce beztvarou hmotou, která uţ dává sotva tušit způsob jejího ţivého působení.
Moderní věda jistě stvořila praktické fyzicko – chemické předběţné podmínky, aby se i po smrti po
nějakou dobu u mnohých orgánů zachoval vegetativní ţivot. Ale k dosahování dalších
anatomických výsledků by byly ţádoucí metody tak jemné podstaty, ţe ani současná mikroskopie
nestačí viditelně uchopit tyto anatomické části mikrokosmu člověka, v jejich činných souvislostech.
Kdyţ uţ příčina vazby atomů na molekuly zůstává nevyřešeným tajemstvím (a jím zůstane tak
dlouho, dokud se nevezme v úvahu tvůrčí síla duchovně – duševních sil), jak by se pak mohlo
čistě hmotnými metodami i s jejich přístroji očekávat, aby takovým způsobem pronikly do tajemství

ţivota. Tu zůstává člověk stále odkázán na vnitřní dar nazírání, na sílu vidění svého duchovního
oka. Není náhodou, ţe právě rozjímavý způsob pozorování na východě nám v četných především
ve staroindických písmech předává anatomii jemně-hmotného lidského těla : onoho éterického
těla, které řídí vegetativní ţivot tělesného bytí a jehoţ vyzařující orgány ( indicky čakry ) tvoří
spojovací článek mezi prvotním duševním ţivotem člověka a tělesným ţivotem, který je jím
podnícen. Odmítání těchto skutečností západní školní medicínou je důvodem, proč se v zásadě
sotva zmůţe na víc neţ čeho dosáhla dosud. Ještě výše neţ toto duševní vnitřní nazírání stojí ony
zvláštní oznamované dary ducha, jeţ se někdy pozemskému člověku zprostředkovávají
inspirovaným “vnitřním slovem“. Dosud nejvýznamnějším nositelem tohoto Boţího daru byl mystik
Jakob Lorber. V jeho dílech se najdou mnohokrát významné poukazy na zázračné dílo lidského
těla a mnohonásobností jeho umělecky bohatých orgánů a jejich určení v celkovém spolku
buněčného státu. Základem těchto odhalení je učení o troj – jednotě člověka. Jeho nejvnitřnějším
duchu jako vedoucí Boţí jiskře, o jeho duševním bytí jako o světu síly, prostředníku ţivota a tvorby
a jeho jemnohmotné a hrubohmotné tělesnosti jako nositelce myšlenky a síly.

V tomto smyslu vyjadřuje kaţdý tělesný orgán hmotně zpodobnělou duchovní tvůrčí
myšlenku, silovým proudem duše protkanou, dokud organický ţivot ukazuje, aţ se opět silový
potenciál duše z hmoty stáhne. Tu se říká, ţe ţivot z těla uprchl. Nyní působí jedině v duševním
těle dále, zatím co se pozemsky hmotný obal rozpadává a vrací se do nerozdělené prvkové hmoty,
ze které byl kdysi duchovní vůlí a duševní silou stvořen. Další malý výňatek z různých Lorberových
děl chce zprostředkovat přehled, jak jednotná orgánová tajemství v poli duchovního zření
poznávají svůj smysluplný úkaz. Ať tyto ukázky podnítí čtenáře, aby se chápal veškerého pokladu
oněch nových zjevení, z nichţ kaţdé představuje zvláštní stavební kámen k budoucímu světovému
obrazu ducha.

Vydavatel

Srdce jako nositel života.

Poznámka: Dále podaný výňatek z “Velkého Evangelia Janova“ zobrazení nejdůleţitějších
částí našeho srdce ukazuje jeho význam pro tělesný a duchovní ţivot člověka. Moderní anatomie a
biologie plně potvrdí zvláštní zmínku o určitém srdečně – nervovém vláknu jako zvláštním nositeli
ţivota. Tak například vídeňský lékař Wilfinger poukázal na to v časopisu “Slovo“, ţe věda zná
v srdci jediné místo, jehoţ poranění přináší nepochybně smrt. Je nazváno “Ultimum moriens“ to je
“ to poslední co umírá“. Psychologii je dosud neznámo, ţe srdce provádí spojení těla k duši, čímţ
se duševní ţivot člověka můţe také spojit s jeho ţivotem duchovním. Lorber tím potvrzuje dokonce
nejstarší indické učení, podle kterého duchovně – duševní orgán člověka (anahata čakra) stojí
v nejvroucnějším střídavém působení s odpovídajícím nervovým komplexem ( plexus cardiacus )


Z VEJ sv. V. - 114 a sv.VIII.- 56) - Jeţíš pravil: “Tělesný organismus člověka má blízko ve
středu srdce svůj ţivotní nerv: Nepatrný chumáček, jímţ je celé ostatní tělo oţivováno. Části
tohoto srdečního nervového chumáčku mají takové zařízení, ţe přitahují ţivotní éter z krve a
z nadýchaného vzduchu k sobě tak, ţe tím předně samy zůstávají nadmíru ţivotně činné a pak za
druhé tuto ţivotní činnost sdělují celému organismu a tím oţivují vhodným způsobem celé tělo.
Nejmenší poranění této části srdce, ve které je jmenovaný hlavní ţivotní nerv, má za následek
okamţitou smrt. Tento pro člověka tak ţivotně důleţitý malý nerv neleţí zrovna uprostřed srdce,
ale spíš na jeho levé straně. Ve středu srdce je i velmi velký ţivotní soubor, ale není hlavním
ţivotním sídlem, ale tvoří jen dílnu k přijímání a uchovávání ţivotní výţivné látky z krve a vzduchu.
Odtud ji teprve přijímá hlavní ţivotní nerv a oplodňuje ji jako k ţivotu schopnou podstatu, to je
prozatímní spolu přirozený ţivot duše, která by bez tohoto nervu nemohla vejít ve zcela ţádné
spojení s organismem těla.



Tento hlavní ţivotní nerv na levé straně srdce je nejvýš nepatrná, pramalá bradavička,
podobná nejmenší hmatové bradavičce na nejspodnějším bříšku malíčku na levé a odpovídajícímu
bříšku malíčku na pravé noze. Tyto hmatové bradavičky, pokryté jen pokoţkou, jsou hlavní


hmatoví vůdci noh. Kdo si tedy malíčky zraní bude chodit mnohem hůře, neţ kdyby si poranil jiné
prsty noh.

V srdci jsou dvě nadmíru malé komůrky, které odpovídají oběma velkým krevním komorám.
Vašim očím by byly obě tyto komůrky viditelné stěţí jako dva nemenší puntíčky. Ač jsou tyto
puntíčky tak malé, podmiňují svým zařízením zcela ţivot srdce a jím ţivot celého těla, a všech jeho
nesčíslně mnohých částí a ústrojí. Prvá a tudíţ nejdůleţitější komůrka odpovídá tomu, co je ducha
a tedy vlastního ţivota a nazveme ji kladnou a tedy pravdivou. Druhou, jaksi méně důleţitou, ač
pro přirozený ţivot těla téţ nevyhnutelně nutnou, nazveme však komůrkou hmotě odpovídající,
tedy zápornou. Tato komůrka nemá o sobě ţivot, ale je jen přijímací nádobou pro ţivot, který
s kaţdým obnoveným tepem srdce jako by znovu přijímá z komůrky kladné a sděluje pak krví
celému tělu.



Z tohoto obrazu lze snadno poznat, jak je srdce ve svém ţivotním základu uspořádáno a
jak i musí být, aby mohlo pozemskému tělu slouţit. Ţe srdce má a ještě musí mít velmi
mnohostranné a nadmíru umělecké a nejvýš moudré organicko – mechanické zařízení k podpoře
v něm vyvinutého ţivota, je bez dalšího vysvětlování pochopitelné. Neboť kde má být něco
přivedeno dále, tam musí být a trvat pro tento účel také dobře raţené cesty a prostředky. Kladná
ţivotní komůrka v srdci je, co se jeho tělesné části týká, sice nejnepatrnější částečka jeho těla ale
lidmi, jimţ opatřuje ţivot a dává, není vůbec poznána a zůstává tedy nepozorována. A přece musí
kaţdý člověk, jenţ chce vskutku poznat sebe a Boha, duchovně vejít do této nezdánlivé srdeční
komůrky pokorou a povolností a z ní přijatý ţivot duchovně opět odevzdávat. Činí-li tak člověk,
rozšiřuje ţivotní komůrku a osvěcuje ji skrz naskrz. Tím je celé srdce a ze srdce celý člověk
duchovně oţivován a poznává Boha v sobě. Neboť teď můţe nahlédnout, jak ţivot v této ţivotní
komůrce z Boha vtéká a zde shromáţděn, se utváří ve svobodný, samostatný ţivot. V této
komůrce tak působí vlastní duch z Boha. Vchází-li lidská duše pokorou a láskou do této komůrky
k věčné Boţí lásce, tu dosahuje znovuzrození duše v duchu z Boha, coţ člověka teprve utváří
k obrazu a podobenství Boţímu. BOHA TV.RCE.





Stavba a činnost lidského mozku .



(Poznámka: Další popis je z VEJ IV. Tímto vnitřním slovem přijal Lorber vylíčení ţivota a
působení Jeţíše Krista za dobu jeho tříletého učitelského úřadu. Duchovní dokonalost Boţího
Syna ho uschopnila, aby Svou vůlí někdy i Svým učedníkům otevíral vnitřní zrak, aby mohli jeho
poučení následovat. Této skutečnosti ať si čtenáři zvláště všímají, aby měli potřebné porozumění
pro dílem podané učení o mozku i s předvedeným vzorem mozku./



Pán (přede Mnou na stole leţely čtyři sněhobílé oblázky. Dva byly větší a dva menší,
odpovídající velkému hlavnímu přednímu mozku pro obrazy světla a malému zadnímu mozku pro
znamení tónů. Dotkl jsem se kamenů a tu se staly průsvitné jako horský křišťál. Tu jsem na ně
dechl a rozdělily se v miliony čtyř plochých pyramidek. Kaţdá měla tři vnější plošky a jednu
základnu. Dva kameny po Mé pravici představovaly mozek ve správném řádu, po Mé levici opak,
jak se obvykle objevuje chybnou výchovou a dodatečně ještě jinými zlými vlivy. Tam nejsou jen
čisté pyramidy, ale vedle těchto, jichţ je málo, všeliké jiné tvary, figury a typy, a to tím přesnější,
kdyţ jsem je přídechem desetkrát zvětšil. Nyní jsem řekl “ Vizte. Tu po pravici stojí velký hlavní
přední mozek z nejvýš pravidelných pyramid, rovněţ tak malý zadní mozek, ten je třikrát menší,
ale k přijetí vzduchově, vibračních čísel (tónového chvění – kmitů) ještě dost převeliký pro
pozorování duše. Prohlédněte si obě hromady po Mé levici. Tu jsou velmi rozdílné tvary a ty se
nikde dobře nehodí k sobě. Dutý prostor je hned tu, hned zas tam a dává podnět k všelikým
falešným zrcadlením, jak to později skutečně spatříte. Pozorujte tvary. Opakovaným přídechem
oddělím mozkové tabuličky v komorách a spojím je polárně v kaţdé komoře jakoţ i komory samy a
přední hlavu se zadní hlavou, aby se tím mozkové tabulky staly způsobilé k přijímání obrazů a
znaků.



Cyrenius (římský místodrţitel ve společnosti Jeţíšově) s údivem zvolal“ Nyní mi vzchází
světlo. Prvotní Egypťané, kteří zprvu postavili své školní budovy v podobě pyramid, byli jistě ještě


prvotně dokonalé lidské duše, tedy z nitra plni světla a mohli ohledávat organickou stavbu svého
těla. Jim byly tyto pyramidální tvary jako nejdůleţitější pro poznávání člověka jistě také
ohledatelné, pročeţ pak tento tvar zvolili pro výstavbu svých velkolepých školních staveb. Oni asi
také co nejpřesněji prohlédli a přehlédli stavbu kaţdé jednotlivé mozkové tabulkové pyramidy a
pak dali také kaţdé pyramidě vnitřně v největším měřítku takové zařízení, jak je našli v mozku.
Proto má pyramida takové mnoţství chodeb a místností, v nichţ se dnešní i seberozumnější
člověk nemůţe vyznat.“ Nato jsem odvětil: “Úplně správně. Tak to bylo a Egypťané dali tedy také
stěny pyramid pomalovat zvláště z nitra všelikými znaky, písmeny a obrazy (hieroglyfy), jeţ
odpovídajícím způsobem ukazovaly, co člověk této země ve svém těle má prodělat a probojovat aţ
k sebepoznání a jak je pravá láska středem všeho ţivota. Ale teď dechnu ještě jednou na naše
čtyři mozkové hromady a pak spatříš taky něco podobného jako ony dva a dva obelisky ( špičaté
sloupy ) před egyptskými pyramidami. Špičaté sloupy byly jistě určeny k jinému účelu neţ ony dva
sloupečky před kaţdou plochou mozkových pyramidových tabuliček: Měly jen oznamovat, ţe se
v pyramidách má hledat moudrost, k čemuţ byl připuštěn jen čistě čistý člověk. Ony dvě malé
špičky před plochami mozkových tabulek, jichţ má kaţdá mozková pyramidka osm, jsou pisátka,
jimiţ pohybem zvláštních mozkových nervů, které jsou v nejvýš umělém a organicky mechanickém
spojení s nervy zrakovými a sluchovými, jsou tabulky popisovány buď podle určitého řádu nebo
pokreslovány ještě jinými přiměřenými duchovními obrazy. Tato pisátka naplníme teď lymfou a
začneme s pozorováním nejdříve u řádného mozku. Chci, aby tabulky tohoto mozku byly nejprve
řádným způsobem jakoby ze srdce zcela řádně popsány jak co do vidění tak i slyšení. Co teď
zpozorovali pozorní pozorovatelé? Viděli, jak se z oněch špiček řinuly mozkové tabulky červenavé
a modravé hvězdičky, a to v takovém pořádku, ţe velmi ostré oko začalo z těchto nesčetných
hvězdiček na mozkových tabulkách objevovat všeliké nejpodivuhodnější obrázky. Také jsem
ovšem pro tento okamţik zařídil, ţe oči pozorujících dostaly na několik okamţiků vlastnost silně
zvětšujícího mikroskopu, neboť jinak by pozorovatelé nemohli z tak malých světelných obrázků a
tvarů mnoho vidět. Proto, ţe však nyní spatřili tabulky tisíckrát zvětšené, tu mohli uţ velmi mnoho
objevit. Otázal jsem se Cyrenia, co vidí a on řekl: “Pane, zázrak na zázrak. Z velmi pohyblivých a
velmi mnohých ústrojů po celé délce a kříţem kráţem jsoucích obelisků před pyramidkami proudí
ustavičně mnoţství světle červenavých a světle modravých hvězdiček. Obě takřka tykadla kaţdé
ze čtyř stěn pyramid jsou nepřetrţitě činná, pojíţdějí s veškerou horlivostí svými jiskry sršícímu
špičkami neustále po ploše pyramidy, stojící naproti, a posypávají ji hvězdičkami. Mohlo by se
myslet, ţe tímto zdánlivě nesmyslným a jako náhodným pojíţděním po tříhranné tabuli nemůţe
povstat nic jiného neţ nějaká čmáranina,leč vyrůstají jako samy od sebe všeliké uspořádané
útvary aţ milo pohledět. Teď jen pozoruji, ţe se oba sloupečky uklidňují, je-li nějaká plocha zcela
pokreslena. Lze však sotva věřit, ţe těchto tisíckrát tisíců značek a obrázků můţe být v krátké
době nakresleno dvěmi ţivoucími pisátky na tuto trojúhelníkovou tabuli. Ač spatřujeme plochu ve
výšce muţe, jsou tvary sice ještě malé, stojí tu však v dokončené čistotě. Ale proč nelze objevit
ţádné obrázky v zadní hlavě na zcela podobných tabulkách jako v hlavě přední ? Vidím tam jen
pouhé čáry, body a jiné hákovité kresby, z nich nemohu být moudrý. Co to znamená ?“ Pravím:
“To jsou znaky tónů a slova. Nejsou tu však samy pro sebe, ale jsou ve stálém polárním spojení
s jednou plochou tabulky mozku přední hlavy a tón nebo pojem, kterým se nanáší pomocí čar,
bodů a jiných hákovitých značek na tabulky zadní hlavy, bývá v témţ okamţiku také obyčejně
přiměřeně obrázkem zakreslován na nejspodněji leţící pyramidální plochu přední hlavy a tak
znázorněn duši ke snadnějšímu rozeznání. K uskutečnění toho musí být nataţeny četné nervové
nitky od kaţdé mozkové pyramidky zadní hlavy k příslušné pyramidce přední hlavy, jinak by si
nikdo nemohl učinit jasnou představu o nějakém slyšeném pojmu, o nějaké slovy popisované
krajině nebo jednání. Nečlánkované tóny, také hudba se nepřenášejí, proto si také ţádný člověk
nemůţe představit pod tónem nebo pod harmonií nebo melodií nějaký obraz nebo nějakou věc,
neboť jak bylo řečeno, takové tóny se na mozkové tabulky přední hlavy znovu nezakreslují, ale
zůstávají lpět jako čáry, body a háčky jedině na příslušné stěně pyramidy zadní hlavy. Od stěn
pyramid zadní hlavy, pokreslených pouhými tóny, jdou však zato nervy míchou k nervům důlku
prsního / gangliím / shluku nervových buněk a odtud k srdci, z kteréhoţ důvodu hudba, je-li čistá,
působí také hlavně na srdce (mysl), uchvacuje je a činí nezřídka něţně a měkce cítícím. Ale od
srdce vycházejíce a vystupujíce, mohou být tóny nicméně světlem lásky dvěma obelisky
zaznamenávány na mozkové tabulky ve tvarech a jsou pak duši nezřídka průvodci do velkých
ţivotních síní ducha a proto můţe být pravá a čistá hudba velmi nápomocna duši k úplnému


spojení s jejím duchem. Proto se učte a vyučujte čisté hudbě. Avšak nečistá a oplzlá hudba působí
pravý opak.



Teď ses dozvěděl, jak se i tóny oklikou stávají něčím pro duši nahlíţitelným, ne sice jako
obrázky věcí, ale jako vyšší duchovní tvary a značky jak podobné nacházíme na starých
egyptských pomnících. Ale vše to se děje jen u řádně uspořádaného a nezkaţeného mozku
správným přetvořením ze srdce, přičemţ se mozkové pyramidy nejprve popisují světlem lásky
všelikými duchovními a duševními tvary.



Spojení smyslových orgánů s mozkem.



Po této předběţné práci pro porozumění věci musíme ještě obrátit několik pohledů na to,
jak konečně i duše vtiskuje na mozkové tabulky obrazy z hmotného světa. Teď chci, aby se tam
zaznamenávaly okem přicházející obrazy. Co teď spatřujete? Povšimněte si teď zvláště pisátek,
umístěných před dvěma stěnami, jak se pojednou zcela zatemnila. Zdá se, jakoby byla naplněna
velmi tmavou šťávou. A hleďte, jiţ jsme všichni ţivě do posledního tahu zakresleni na mozkových
tabulkách vedle stromu a všeho, co tu vidíte, ale ne jednostranně a mrtvě, ale všestranně a ţivě.
Kaţdý učiněný pohyb je tu jednou jako tisíc tisíce krát podán a přesto zůstává jedno dřívější nebo i
tisíc dřívějších postavení zakresleno ve vnitřních místnostech pyramidy, oku duše ihned
viditelných, protoţe duchovně duševním světlem stále osvětlených. To je působení, částečně
nazývané „paměť“, částečně “vzpomínka“, protoţe to vězí uvnitř mozkových pyramid. Toto se však
mnohonásobným odraţením tak znásobuje, ţe člověk můţe jeden a týţ předmět nosit v sobě
nesčetněkrát. Tak nosí kaţdý člověk ve své duši a ještě nevýslovně více ve svém duchu celé
stvoření od největší do jeho nejmenší části, protoţe je z něho vzat. Všechny kresby z oblasti
vnějšího světa se objevují o sobě sice jen jako temné obrazy, ale světelné obrazy z lepší oblasti
ţivotní, stojící za nimi, osvětlují přirozené obrazy a ty jsou tedy v celku a ve všech svých částech
dostatečně osvětleny, takţe je můţe duše v jejich nejvnitřnějším sloţení zcela dobře prohledat,
chápat, o nich bádat. (Příčina lidského rozumu a logiky).



Mimo to je však zvláště přední mozek ve stálém spojení s nervy čichovými a chuťovými tak
jako je zadní hlava spojena s všeobecnými nervy pocitovými. Tyto nervy zanechávají tedy také na
zvlášť k tomu určených mozkových tabulkách určité znaky, z nichţ duše ihned a zcela snadno opět
poznává, jak například voní ta či ona květina nebo mast, či jak chutná pokrm. Neboť zařízení je
takové, ţe kaţdá čichová nebo chuťová tabulka je velmi vznětlivými nervy v přesném spojení s tou
či onou předmětnou tabulkou. (Obrazná představa čichového předmětu). Tím se duše rychle
snadno dozvídá, s čím při tom má co činit. Totéţ platí i o chuti. Rovněţ tak se představuje duši
také, co se týká všeobecného pocitu, zadní hlavou předmět, jímţ byl vzbuzen nějaký pocit v jeho
tvaru a sloţení.



Ale vše to se děje jen u nejvýš dobře uspořádaného mozku. U zkaţených mozků najdeme k
tomu sotva vzdálené podobnosti. U druhého (neuspořádaného) mozkového vzoru můţete
pozorovat v tabulkovém sloţení a nepravidelnosti hlavních a vedlejších komor místo čistých
pyramid všeliké stereometrické figury, mezi nimi kotouče, sferoidy a jiné kašovité hroudy. I oba
obelisky před stěnami jsou většinou sotva viditelné, jsou jako zcela zakrnělé a nestejné velikosti a
síly. Takový mozek přichází často uţ tak rozervaný z těla mateřského. Jak můţe pak slouţit duši?





Nezkažený a zkažený mozek.



„Pohleďte na pravý, nezkaţený mozek. Jaká jasnost v jeho útvarech. Vše je světlo a
všechny tvary jak svým vnějším označením, tak i vnitřním organickým uspořádáním lze tu vidět
v nejvyšší jasnosti čistě vytvářené. Jak jasné pojmy a představy musí taková duše obdrţet o všech
věcech a poměrech. Jak moudrý a v kaţdém ohledu ţivotně silný stojí tu takový člověk. Teď však
máme před sebou zkaţený mozek a uvidíme, jak se tento mozek dodatečnou a zvrácenou
výchovou ještě více kazí. Pohleďte teď na pravý chaos mozku. Nikde není uspořádaná souvislost.
Tu a tam je jen zakrnělá mozková pyramidka. Vše se spíš podobá hromádce štěrku neţ


spořádanému orgánu. Takovou podobu dostává mnohý mozek uţ v mateřském těle (chybnými
obrazy a vzděláním duše). Ano, kdyby se při tom uţ zůstalo a započalo se s pečlivým vzděláváním
srdce po dobu asi deseti let. Ale kde se na to ještě pomýšlí. Světští chytráci mají sice v určitém
ohledu cíl, a to ponejvíce ostrý rozum, ţel, sobecký. Příčina této bystrosti je v tom, ţe se u
kaţdého člověka aspoň ve středu mozku udrţují pyramidové mozkové tabuličky uspořádaně
v řádcích. Tím můţe i světský rozum pro čistě pozemské účely přinést něco zvláštního. Ale vše
vnitřní, hlouběji duchovní je přesto takovým lidem cizí. A vizte, vše to záleţí v základní zkaţenosti
mozku uţ v mateřském těle a dále v ještě špatnější výchově srdce a mysli. Kdyby aspoň po
narození nastoupila správná výchova ve jmenovaném smyslu, tu by se tím mohl předzrozeně
zkaţený mozek z největší části uvést opět v řád. Tací lidé by pak mohli dosáhnout mnohé jasnosti
a ţivotní síly a silami pravé dobroty srdce by se po letech dalo ztracené opět zcela nahradit. Od
člověka se zkaţeným, temným mozkem neproniká ţádný světelný paprsek, nosící v sobě
odpovídající duchovní tvary, z hmotně- materielního mozku do jeho duchovně – duševního mozku,
zůstávají tudíţ i zcela zakrnělé mozkové tabuličky duše v sobě temné a prázdné. I kdyby samo
světlo ducha tlačilo tyto tabuličky, tu by to duši právě tak málo prospělo jako kdyby někdo postavil
světlo do zcela prázdné, jen vápnem obílené místnosti. Ale kdyţ oko ducha nahlédne do
mozkových tabuliček a jsou prázdné, tu pak také nenechá světlo pronikat dovnitř a duše zůstává
nadále temná. Pak budou znovu nutné násilné prostředky k činnému oţivení její mysli, aby se na
jejím základu a půdě začaly uspořádávat pravé cesty. Teď vám chci ukázat, jak působí vtiskování
prvních světských pojmů takovému zkaţenému dětskému mozku.



Teď zpozorujete, jak obelisky před nějakými, roztroušeně leţícími pyramidami, začínají
nemotorně a líně nanášet na tabuli o věci velmi nuzný obraz se zcela temnou substancí. Následek
této mazaniny je, ţe se duše takového dítěte nemůţe dlouho v pravit do dříve řečeného nebo
ukázaného, věcného pojmu, dokud se nezmůţe, aby si po mnohonásobném opakování utvořila
dosud temnou představu. Důvod toho spočívá v nezralosti těch mála o sobě ještě zcela řádných
mozkových trubiček. Pisátka před nimi umístěná, sama ještě zcela slabá a necvičená, jsou vnější
mocí nucena kreslit na hrubé, dávno ještě k zakreslování náleţitě nepřipravené tabulky bez
příslušného, ze srdce vycházejícího cvičení a bez patřičné substance. Proto se tento obraz vţdy
opět znovu rozplyne a musí být často nesčetněkrát znova zakreslován, aby mohl na nezralé tabuli
zůstat. Duše pak spatřuje jen mdlé nejzevnější obrysy. O jejím vnikání do věcného pojmu lze stěţí
mluvit. Mnohým a namáhavým nucením se potřebné mozkové tabulky pomazávají černým
nátěrem, také Boţí učení se vkliňuje do mozku jako násobilka, aniţ můţe slouţit vzdělávání srdce
a mysli. Protoţe teď ţádným čilejším pohybem mysli duchovní světlo ze srdce do mozku
nevystupuje, tak se musí duše přeorientovat místo nahlíţení na pociťování svých temných,
stereotypních obrazů mozkových tabulek. Ale opatřuje-li si taková zakrnělá duše své vědění jen
ohmatáváním oněch tabulek, tu zapírá i v pozemském bytí všechny pojmy ducha a za skutečnou
pravdu uznává jen, co můţe svými hrubými pozemskými smysly ohmatat. Ony výtvory zkaţeného
mozku, jeţ většinou nemají ţádné pyramidální vzdělání, se k ničemu nehodí. V duši vytvářejí jen
pocit bezútěšného nic neznání. S takovými lidmi je proto kaţdý rozhovor o vyšších a
nadpozemských věcech marný, neboť chápou-li uţ věci přirozené těţce ( ţádný náhled ), jak mají
rozumět duchovním nebo nebeským pravdám, kdyţ jejich duši chybí vnitřní světlo.





Mozek a duše.



Kdo u dítěte místo mysli podrobuje nejprve rozum určitému vzdělávání, přivádí vývoj jeho
mozku do nepořádku. Není-li ještě mozek ze dvou třetin zrale zdokonalen a je tím zatěţován, aby
přijímal mnoho slov, obrazů, čísel a znaků na dosud velmi měkké a ještě vodnaté mozkové
tabuličky, pak se tyto pyramidální plochy jednak stávají tvrdší a při tom námahou paměti zcela
znetvořené. Celý mozek je při tom dlouho přelepován všelikými vtisky (dojmy) a pro přijímání
jemných znaků se činí nevnímavý, ač by měl právě ty přijímat, jeţto vystupují z mysli, ze srdce.
Kdyţ se později přináší duši z mysli nějaká vyšší duchovní pravda, tu nemá ţádnou vazbu a duše
ji nemůţe “uchopit“. K tomu má duše stále ještě mnoţství hmotně- hrubých světských obrazů jako
hustý les před sebou a těmito můţe docela slabě nahlíţet na nekonečně mnohé jemné znaky
(mysli, srdce ). Někdy se jí zcela jemně v mozku na okamţiky objeví parné obrazy, které vystoupily


ze srdce, ty ale povaţuje za pitvorné obrazy, protoţe se hrubé hmotné obrazy (smyslové dojmy)
staví před duchovní obraz a částečně jen zakrývají nebo dokonce zcela rozruší.Cesta přes mozek
je kvůli nahlíţení duší jednou stanovený ţivotní řád. U mechanismu lidského těla trvá přísný
matematický řád, podle kterého stojí vše na svém místě, aniţ se něco posunulo o vlásek, bez
konečné změny celého organismu se nemůţe nic změnit. Tak je to i u organismu duše, který je
přece o mnoho jemnější a duchovnější neţ tělesný. Můţe jen vidět a slyšet mozkem hmotného těla
(během pozemského ţivota). Jiné dojmy, které jsou tupé a nevysvětlitelné, můţe duše ovšem i
s jinými nervy slyšet, ale ty také musí být v nepřerušeném spojení s mozkovými nervy, jinak by
ponebí nemělo schopnost chuti a nos by nemohl čichat. Dokud duše obývá pozemské tělo,
zůstává mozek jejím hlavním orgánem vidění. Je-li správně utvořen, pak bude i duše zřít mozku
z mysli jí vtiskované obrazy ţivota přesně a podle toho myslet, rozhodovat a jednat. Kde u jiného
slyšení duše během jejího tělesného ţivota (například prsním důlkem, slunečním pletivem) nemá
mozek spoluúčast, nezůstává duši vzpomínka, ale nejvýš temné tušení. Ale co u vnitřního zření
mozku duši utkví v mozku duševním, to můţe v ní pozorovat a poznávat jen duch. Znetvořený
tělesný mozek neprospívá duši pro vnitřní nazírání v ničem. Ale je-li mozek ve správném řádu ze
srdce vzděláván, budou se duchovní ţivotní obrazy mozkovým tabulkám spíše vtiskovat neţ
obrazy hmotné. A protoţe duchovní obrazy jsou světlo, tu budou dále přicházející dojmy z vnějšího
světa prosvětlovány a tím ve všech svých částech pravé moudrosti pochopitelné / Zásada “
osvícení“ /. D o s l o v



Jako Lorber i Swedenborg učí, ţe všechny hmotné věci a projevy jsou odrazy duchovních
myšlenek = praobrazům jako tvorbám boţsky – duchovního světa. Zmíněné duševně – mozkové
učení potvrzuje svým odhalením dvojího vtiskování mozku duchovní podněty (světelné obrazy ze
srdce a vnějšími smyslovými dojmy) hmotné obrazy /důleţitost správného vývinu mozku pro
duševní stavbu kaţdého člověka, duchovní a tělesnou anatomii, která kaţdé dosavadní vědecké
bádání staví daleko do stínu.





Stavba a činnost vnitřností.



Poznámka: Uvedené výňatky jsou z Lorberova díla „Země a měsíc“, oddíl „Přirozená
země“. Tam slouţily k odpovídajícímu osvětlení podobných činností zemského tělesa, které jako
vesmírné hmotné bytí podléhá stejným ţivotním zákonům jako přirozené lidské tělo. Některé v dále
vylíčených orgánových tajemstvích určitých částí vnitřností budou zde osvětleny v zorném poli
duchovního pohledu a musí se ocenit jako vynikající obohacení dosud vědecky získaných
anatomických výsledků.





Stavba sleziny a příprava krve.



Kdo by mohl pozorovat kousek zvířecí nebo lidské sleziny, objevil by mnoţství malých
komůrek, které, jsou ponejvíce čtyřhranné a krychlového obsahu, někdy tvoří i tříhranné pyramidy.
Tyto komůrky, řidčeji vejcovité, se v rozích spojují malými organickými válečky . Ale stěny jsou
volné, pročeţ se slezina ohmatává měkce a volně. Mezi komůrkami, na sobě řazenými, probíhá
mnoţství krevních cév, které tu úzké, tu široké, se představují oku jako vlákno pavouka, kdyţ jej
svými šedě bílými lepkavými perlami obsazuje. Takové krevní cévy jsou po délce i šíři sleziny ve
velmi velkém počtu rozděleny.



Začínají v jedné jediné cévě, jeţ je ve spojení se ţaludkem a končí opět v jedné hlavní
cévě, která má přímé spojení k srdci. Celé slezinové pletivo objímá jemná pokoţka a tou
probleskují komůrky a šňůrovité krevní cévy jako tmavočervené bradavičky. Protoţe slezina je
nejvýš jemné pletivo, je nadto ještě obklopena tukovým pletivem, aby byla pro svou stálou třecí
činnost dobře zajištěna. V mrtvém stavu vykazuje slezina silně změněný tvar, pročeţ jeho
vyšetření nepřipouští ţádné závěry o činnosti (tu selhává i rentgenový obraz). Přímé spojení
sleziny se ţaludkem a srdcem je zdůvodněno v tom, ţe z ţaludku do krve přecházející šťávy do
sebe přijímá, ve vlastní krev proměňuje a pak dále vede do srdce. U plnokrevného člověka se


můţe snadno přihodit, ţe příliš přeplněná slezina nemůţe všechnu krev odevzdat srdci a
nahromaděná krev se vrátí zpět do ţaludku, odtud se vyzvrací. Často se vyskytující zvracení krve
pochází většinou od sleziny a jen zřídka z plic.



Kdyţ šťáva, vypadající jako bílek, přejde ze ţaludku do sleziny, zůstane v těchto krevních
ţílách, podobným perlám na šňůře po určité údobí vězet a teprve s kaţdým tepem postoupí o
jednu perlu dále. Zároveň však kaţdým tepem vznikne tření komor a sleziny. Tímto třením se
naplňují tyto komůrky elektrickým ohněm, jenţ se projevuje směrem k ţaludeční krajině jako
kladný a směrem ke krajině srdeční jako záporný. Proto jsou komůrky ke krajině ţaludku spíš
ostrohranné, kdeţto v krajině směrem k srdci přecházejí spíš ve vejčité. Tímto elektrickým ohněm
se komůrky přirozeně hned velmi rozšiřují, hned opět velmi stlačují. A jeţto tyto komůrky jsou jak
na hranách, tak i mezi sebou, jakoţ i také s kaţdou takovou cévní kuličkou malými válečky ve
spojení, tím se způsobuje, ţe šťávy v krevních cévách přicházejí vţdy víc a více do malého
kvašení. Tímto kvašením se vylučuje ještě velmi často v nich se vyskytující kysličník uhličitý a bývá
pak komůrkami odevzdáván dílem ţluči, dílem však také tuku. Zároveň vznikají tímto kvašením
samé malé bublinky, které kdyţ přijdou pod vládu záporné elektřiny, více se smrští a přijmou
podobu čočkovitou. Jako takové jsou pak právě touto zápornou elektřinou zpola naplněny, tím
dostávají šafránově naţloutlou barvu a vstupují tedy jiţ jako krev do srdeční komory, neboť krev
není souvislá tekutina, ale je to kaše, skládající se z malých čoček která ve svých malých, na
povrchu velmi hladkých a kluzkých čočkách přenáší a rozděluje zápornou elektřinu do celého těla.
Tato elektřina pak také otepluje celý organizmus. A kde jsou pak tyto čočky poháněny velmi
těsnými cévami, tam se rozpukávají a po tomto rozpuknutí se jejich obal stává tekutý a přechází do
tak zvaných lymfatických (mízních) šťáv, zatím co se tímto rozpukáváním uvolněná elektrická látka
jakoţto éter, obsahující ţelezo, upotřebuje k oţivení nervů.





Játra a ledviny v lidském těle.



Jako slezina jsou i játra jednou z nejdůleţitějších částí vnitřností. Jsou ve zvířecím a
lidském těle odměšovacím ústrojím jedovatých látek, jeţ se nacházejí vedle oţivujících látek
v kaţdé potravě. Kaţdý člověk, všechna zvířata (teplokrevná) by byla po poţití potravy tělesně
usmrcena, kdyby jejich tělo nemělo orgán, přitahující k sobě všechny jedovaté substance, hlavně
kyselinu uhličitou a kyanovodíkovou hořčinu a aby je částečně močovodem neodvádělo. Tuto
činnost provádějí játra. Jejich stavba je podobná slezině, co se týká vnitřní stavby, ale tvarem se
více podobají plicím. Podle toho se játra rovněţ skládají z mnoţství na sebe seřazených komůrek,
které jako u sleziny se spojují – jen poněkud úţeji. Vedle těchto komůrek procházejí napříč játra
čtyři různé cévní rourky, které však nemají podobu rourek, probíhajících slezinou, ale jsou to
jednostejné probíhající ústrojí, které jsou navzájem spojeny s ještě menšími průchodnými cévami,
jimiţ jsou všechny ústroje této části vnitřností ve vzájemném spojení.Část těchto cév vychází ze
srdce a vede přiměřené mnoţství krve do této části vnitřností, aby tu byla krev nasycena
potřebným mnoţstvím uhlíku a poměrně malou dávkou kyanovodíku, načeţ,pak takto nasycená je
způsobilá uskutečnit trávení v cévách zaţívacích a odtud dále tvořit také vnější kůţi. K vnitřnímu
pouţití není uţ tato krev pouţitelná, proto se také nemoci jater poznávají velmi snadno hlavně na
vnější kůţi. (Ţloutenka). D r u h ý druh cév jde do jater ze ţaludku. Tento druh cév přijímá
všechny ony vodnaté substance, ve kterých se právě odvádí velmi zředěný kyanovodík, v játrech
se v náleţitém poměru malými spojovacími cévami odevzdává krvi a ostatní část se odevzdává
z jater ledvinami močovému měchýři, který to pak jako neuţitečnou látku odstraňuje močovou
rourou z těla. T ř e t í druh vychází rovněţ opět ze ţaludku a uvádí ve spojení zejména jeho
sliznici se ţlučníkem v játrech. Těmito cévami se odlučuje hlenovitá uhlíkatá nebo ţlučovitá látka
z jídel v ţaludku a uchovává se z největší části ve ţlučovém měchýři za tím účelem, kdyby člověk
nebo zvíře vyvinuli příliš, málo této zaţívací látky přijatými pokrmy v ţaludku, aby pak játra
musela ze své zásoby opět něco odevzdat zpět ţaludku, neboť veškeré trávení záleţí v jakémsi
druhu kvašení, jehoţ jsou, jak známo, některé ţiviny více schopny neţ jiné.



Č t v r t ý druh cév jsou malé větrné ţíly, které, vycházejíce z plic, jsou vedeny v různých oklikách.
Jimi se tvoří částečně ţlučník a je udrţován ve stále stejnoměrném napětí. Zároveň se těmito


cévami přivádí do ţluči stále náleţité mnoţství atmosférického vzduchu a jím tolik kyslíku, aby ţluč
nezačala kvasit a tímto kvašením nevytvořila pak v těle onu zhoubnou látku, z níţ pocházejí hlavně
všeliké záněty, revmatismy, dna a podobně. Proto je také pro lidi velmi špatné zdrţovat se
v takových místech, kde se místo oţivujícího čistě atmosférického vzduchu vdechuje jen dusíkatý
vzduch bez dostatku kyslíku. Akce a reakce těchto čtyř druhů cév se právě zase uskutečňuje jako
u sleziny elektrickým fluidem, který vzniká v předem zmíněných komůrkách třením. Ale elektrický
oheň jater je nejprve vzbuzován hlavně ohněm ve slezině.





Trojí činnost ledvin.



V lidském a zvířecím organismu je ledvina v trojím ohledu velmi pozoruhodným nástrojem
ţivota. Má tři podstatná a nadmíru důleţitá určení, bez nichţ by nemohl trvat vůbec zvířecí ţivot a
rozmnoţování by bylo nemyslitelné a ţádná ţivá bytost by nemohla dosáhnout tělesně radostného
pocitu. Určitá veselost přichází z ledvin, pročeţ je o tomto orgánu mnohokrát i ve svatém Písmu
zmínka. Ledvina má především ten úkol, aby přijímala z jater odváděnou, k ţivotu nezpůsobilou
vodu a absorbovala (vstřebávala) to co z této vody ještě prospívá ţivotu a zcela neuţitečnou část
vody dopravovala do močového měchýře.



Vstřebávaná voda se přetváří v oplodňující semeno. Semeno je ovšem ještě přijato krví a
vedeno ve zcela vlastní cévy, kde je pak jako kladně polární síla stejnou zápornou silou tak
zvaných varlat podporována a uzpůsobována k plození.Toto je druhé určení ledviny. T ř e t í, ještě
důleţitější úkol této části záleţí v tom, ţe ledvina je malými, spíš skrytými cévami ve velmi úzkém
spojení se srdcem, plícemi, ţaludkem, slezinou a játry a tedy – duchovně pozorováno – slouţí
dočasně duši k pobytu, nutnému právě při plození a proto tvoří v přirozeném ţivotě určitou veselou
náladu, kterou je třeba připsat ne tělu, ale duši a v ní činnému duchu. Ale tento slastný pocit se
tělesně připravuje v ledvině, jejíţ polštářový tvar se odpovídajícím způsobem vyjímá jako měkké
sídlo pro duši. I při tak zvaném somnambulismu (teď nazývaným stavem transu) vstupuje duše
většinou do této části vnitřností, která je gangliovými nervy v nejuţším spojení s prsním důlkem,
kterouţto krajinou pak duše slyší (slunečním pletivem) a můţe se i s vnějším světem spojovat.



Stavba ledviny má rovněţ významnou podobnost se slezinou a játry, jen se od nich od nich
podstatně odlišuje polštářovou podobou. Po obou stranách ledviny jsou jisté laloky, které jsou od
sebe odděleny značným promáčknutím a bělavou tkání, a jako celek souvisí jen střední linií. Je
rovněţ bílým vazivem, kterým se táhnou hlavní vodní kanály a odevzdávají lalokům ušlechtilou
semenní látku, kterou vstřebávají z přicházející vody z jater. V lalocích se tato šťáva stává
elektřinou, v nich zplozenou, zralejší, jemnější a tekutější a jako taková je pak přijímána do
jemných krevních cév ledviny, ve spojení s krví je semenná substance přiváděna k srdci,m odkud
pak vlastními cévami přestupuje do zásobních komor, pro ni určených. Zde přijímá semenná látka
pro své upotřebitelné určení z varlat stále potravu a získává tím pro plození nutnou schopnost.





O utváření lidského těla .



Poznámka: Ve VEJ, bohatém na vysvětlování velkých ţivotních tajemství, jsou i některé
kapitoly (sv. IV ) věnovány utváření organických bytostí. I kdyţ fyziologické skutečnosti plození,
těhotenství a porodu jsou vědou dostatečně prokázány, tu musí přece poznání, při tom
účinkujících duchovně – duševních příčin stále zůstávat vyhrazeno zjevujícímu se vnitřnímu zření.
O těchto nadsmyslových postupech při utváření zvířecích a lidských těl s jejich všeobecností i
rozdíly se tu ve výňatcích v poučných rozhovorech v dalším vypráví.



(Pán) . . . Co tu spatřujete svou duševní silou zření jako bezpočet ohnivých hadů jako šíp v
rychlém pohybu, je vlastní ţivná látka všeho organického ţivota, sůl vzduchu a moře, kterou
přírodovědci nazvou „ kyslík“. Tato látka je původně vlastní duševní podstata a odpovídá jako
taková myšlenkám, dříve ještě neţ se seskupí k představě tvaru který se má stvořit. Najde-li ale
postačující mnoţství této duševní ţivotní látky někde pohromadě stlačené, tu se také brzy z toho


utvoří oţivený tvar. Stáhnou-li se takoví ohniví hadi ve stech a tisících na jeden chumáč, tu začne
prudce svítit. To je znamením sebeuchopení oněch ţivotně – ohnivých hadů a tím je uţ i nějaká
představa pod nějakou (jemně hmotnou) formou hotova a ta se dále vytvoří jako tvor. Teď se ptáte,
kdo dobře modeluje tyto ţivotní duchy k nějaké ţivotně čilé formě ? To vám má podle Mé vůle
zodpovědět Rafael . . .



(Rafael vysvětluje). Látka, ze které vše, co nekonečnost obsahuje vznikla, jsou čisté
myšlenky Boha. My prastvoření, jedině vůlí Všemocného Ducha Boţího vyvolaní praandělé
(„Elohim“ tvůrčích dějin, „Archandělé“ křesťanského učení) nejprve, - všechny věci a bytosti pak
skrze nás, kteří jsme prvními přijímajícími nádobami pro Boţí myšlenky a představy byli a jsou.
Chytáme z Boha přicházející myšlenky ţivotní, které se vám představují v podobě ohnivých
dlouhých jazyků, dohromady a tvoříme podle Boţího řádu v sobě tvary a bytosti. A kdyţ se ptáte
po hmotné látce k utváření těchto bytostí:“ Jsou tyto hadovitě ohnivé jazyky duchovně-duševní
stavební kameny z nichţ vzniklo (bylo stvořeno) vše hmotně – bytostné? (Hmotný zhušťující
postup, přechod ze stavu energie do stavu hmoty).



Spojují-li se podle vůle ducha takové ohnivě dlouhé jazyky (tedy duševní tvar kyslíku) do
jasně zářícího ohnivého klubka, tu se tlačí ohnivé jazyky na sebe a snaţí se dosáhnout středu,
neboť tu je střed nejvyzrálejších myšlenek, které budou uprostřed budoucího tvaru bydlet a které
jistým způsobem tvoří nejbohatší potravu pro působení dlouhých jazyků. Vy se sice divíte mému,
z prvního prapočátku bytí odvozenému vysvětlení. Ale obrátíte-li svůj pohled k vnější přirozenosti
věcí, tu to pak opět brzy snadno najdete : Pozorujte například vaječník slepice. Některé vaječné
chumáčky budou ještě malé jako hrášky, jiné uţ jako malá jablíčka. Uvnitř lehkého okoţení je jen
beztvarý ţloutek. Nyní je tato ústřední látka stále více vyţivována a nasazuje kolem sebe
průhledný bílek. Po nějaké době se vyloučí z bílku nejhrubší a usadí se jako pevná slupka kolem
vejce jako ochrana proti promáčknutí při snášení. A teď začíná slepice na vejci sedět. Jaké tu
nastávají změny. V ţloutku se to počíná hýbat a uspořádávat, neboť správné tvarové myšlenky
(ohnivě dlouhé jazyky) se spojují a přitahují k sobě myšlenky jim nejblíţe příbuzné. V průběhu
tohoto postupu, stále se rozšiřujícího, objevíte brzy srdce, hlavu, oči, vnitřnosti a nohy jakoţ i křídla
budoucího kuřátka. Takto uspořádané myšlenky (částečné představy) přitahují k sobě stále víc to,
co je s nimi stejnorodé a vytvářejí všechny orgány, aby byly pro ţivot schopné. Je – li tělo takto
vytvořeno zpozoruje brzy do celého organismu přešlá ţivotní myšlenka, ona je vlastně duší , ţe se
nachází ještě ve vězení. Proto se začne silněji hýbat, prolomí tělo (postup porodu) a vstupuje ještě
mdle do velkého světa. Tu začíná přijímat k sobě vnější světskou potravu a tím také růst. Je tu
organická ţivá bytost, která je umocněna přijímat z vnějšího světa z přírodních říší odpovídající
duševně specifické části jako potravu; duchovní k dalšímu vzdělávání své ţivotní duše (hmotná
strava) na jen k udrţení organismu, ale i k novému tvoření stejnorodých bytostí



Pohlaví však pochází vţdy od větší či menší tíţe, pevnosti a sil ţivé základní myšlenky. Je-
li od prvopočátku úplně pevná (v sobě samé uţ představa) - duchovní uchopení myšlenky (povede
její utváření k podobě samčí). Stojí-li však prvopočátečno základní ţivotní myšlenka na druhém a
lehčím stupni, přejde vytváření v samičku. (Obdoba toho příkladu zvířete s lidským tělem, které
rovněţ podlého těmto zákonům přírodní říše, nepotřebuje další poukazy).





Postup plození a vývoje u zvířete a člověka.



Pářením se, zvířat se děje pouze podraţďování k uspořádané činnosti základní ţivotní
duševní myšlenky, přítomné jiţ ve vejci, bez kterého by tato myšlenka zůstala ve svém němém a
líném klidu.Zvířecí duševní chumáčky / ohnivé jazyky / se shlukují v určitém počtu a řádu v kaţdém
mateřském těle. Zde u zvířete podnítí nejprve ţenušku, ta podráţdí muţíčka k oplodnění ne ale, ţe
by vloţil do matky nové semeno, ale jen k činnému probuzení uţ stávajícího ţivotního chumáčku
v mateřské semeno, ale jen k činnému probuzení v mateřském těle jiţ stávajícího ţivotního
chumáčku. Toto se děje tím, ţe símě samčí, skládající se uţ ze svobodnějších a nevázanějších
ţivotních duchů, uvede vázané duchy ţivotní v mateřském chuchvalečku do určité revoluce. Bez
tohoto nucení by setrvávali v lenosti. A nikdy by se nechápali tvorby a organizace bytosti. Samčí


duchové nenechají ţenské duchy v klidu, kterémuţ dráţdění se oni mocně vzpírají, protoţe se
přiklánějí ke klidu a bez nucení by nebyli ochotni podrobovat se nějaké trvalé a uspořádané
činnosti. (Dělení buněk, tvorba orgánů). Bez vnějšího podnětu by se mateřský ţivotní chumáček
stále více scvrkával, protoţe by se jeho části stahovaly stále více do středu ( sídlo myšlenky ), ten
zcela vysáli a nakonec by s ním museli docela zakrnět. (Podstata kaţdého stahujícího postupu).
Ale teď sem přistupuje samčí, jen pro pohyb nadšení praţivotní duchové a potírají samičí líné
chumáče.(Setkávání vajíčka se spermatem). A uţ se začínají menší samičí ţivotní duchové hýbat
a snaţí se zbavit těchto vetřelců. Ale tito duchové nikdy neustoupí a podraţďování ţenských
ţivotních duchů zasahuje vţdy hlouběji aţ k jejich hlavnímu ţivotnímu středu. Ten se konečně
začíná také hýbat a jeţto ţivotní duchové je obléhající silnou pohyblivostí opět velmi vyhladověli,
jsou nuceni brát potravu od světla muţských ţivotních duchů a tím se zase sami stávají jasnějšími.
Touto činností nuceni, dostávají obléhající z nitra popud , aby se víc a více seřazovali k jakémusi
dobře uspořádanému valu. Teď dobře osvíceni silnějšími ţivotní duchové proti středu poznávají
(duševně) svůj úmysl a jeho řád a seskupující se podle řádu své příbuznosti. Z toho pak vznikají
organická spojení a vnější přechází do tvaru, která se stále víc a víc podobá bytosti, jeţ má být
stvořena. (embryonální vývoj). I kdyţ při plození a utváření člověka je velká podobnost se
zvířetem, tu je však základ toho velmi rozdílný. Ţena má uţ sice v sobě přírodní látku, ale kdyţ se
děje plození, je podnícen i ţivotní chumáček a oplodňuje se, ale ten je odstrčen jako bobule od
hroznu a přivádí ne správné místo svého budoucího vývoje. Tam k němu přistoupí uţ hotová duše,
pěstuje po nějakou dobu tuto ţivotní bobuli, aţ látka v ní pokročí tak dalece, ţe duše, stále víc se
stahující, můţe vniknout do ještě velmi tekutého embrya (zárodku). K tomuto výkonu potřebuje
duše asi dva měsíce. Kdyţ se embrya docela zmocnila, stává se citelně ţivé a v průběhu zrání
rychle dorůstá k řádné velikosti.



Dokud nejsou nervy tělesného dítěte úplně vytvořeny a činny, pracuje duše se
sebevědomím co nejhorlivěji dále a zařizuje tělo podle jeho potřeb. (Znetvořeniny mají svou příčinu
vţdy v určité duševní lenosti při stavbě lidského těla). Jsou-li však jednou vytvořeny všechny nervy
a stává-li se jejich stále se vyvinující duch zcela podle řádu činný, pak se duše víc a víc uklidňuje a
nakonec usíná v krajině ledvin. (Srovnej s tím kapitolu o ledvině). Teď ztrácí své sebevědomí a jen
ţivoří a nevzpomíná si uţ na svůj dřívější stav. Teprve několik měsíců po narození se začíná stále
více probouzet, coţ lze dobře pozorovat z úbytku spavosti kojence. Ale neţ dospěje k nějakému
vědomí, k tomu potřebuje delší dobu. Je-li dítě mocno řeči, teprve vstupuje do duše jasné vědomí,
ale bez jakékoli zpětné vzpomínky, neboť by překáţela ve vyšším vzdělávání svobodnou vůlí.
Duše, nyní v hmotě těla zcela uzavřená, nepoznává s počátku nic, neţ dojmy, zprostředkovávané
jí tělesnými smysly. Nemůţe proto nic poznávat, protoţe hmotou těla je tak zatemněna, ţe
ponejvíce vůbec není, jak tu o sobě trvá i bez hmotného šatu. Po dlouhou dobu se cítí zcela
totoţná s masitým tělem a je třeba dlouhého vývoje přivést ztělesněnou duši tak daleko, aby
pociťovala sebevědomí a byla schopná se pozorovat jako něco vlastního. Teprve kdyţ se duch
v duši začíná hýbat, bude postupně jasněji v duševním sebevědomí, které se pak začne přesněji
poznávat a v sobě zcela skryté věci objevovat. Kdyţ však duch a jeho mocné světlo v duši se
stane zcela úplným skutkem, pak se také vracejí do duše všechny vzpomínky a ona přehlíţí celý
svůj vývoj z přírodních říší ve vyjasněném vnitřním zření. Tím odpadá všechen podvod a všechen
klam a zůstává jen nejjasnější pravda věčného Ducha.





OKO a postup vidění.



Poznámka: Výňatky jsou z Lorberových děl VEJ, “Přirozené slunce“, “Země a měsíc“,
“Moucha“ a “Přirozená svědectví, “jakoţ i doplňující spisy mystika B. Mayerhofera “Tajemství
ţivota a Tajemství tvorby,“ přijaté v létech 1850 – 1875) K porozumění vědomého postupu vidění
je znalost o podstatě světla jako duchovního působení nejvýš významná, proto bude v jednom
z dalších svazků o tom pojednáno. Jako ve všech orgánových tajemstvích je i při aktu vidění ţivým
hnacím perem duševní podnět, bet něhoţ by bylo oko mrtvou kamerou a zůstávalo by podrobeno
jen ztrnulým zákonům optiky.




Světlo slunce dává svou výkonnou silou a působením na příslušná světová tělesa
nejvýmluvnější důkaz, ţe vyvolává všude přirozený ţivot. Kdyţ slunce jako hlavní dodavatelka a
dárkyně světla Zemi zajde, oddávají se postupně i přírodní duchové atmosféry klidu, to znamená,
ţe ukončí své světlem vzbuzené chvění (vibrace) uvnitř svých jemně -hmotných obalů. Proto
hmotné oko uţ jejich bytí nepozoruje a pro člověka nastává bezsvětelná, temná noc. Kde se ale
velký spolek těchto éterických duchů dostane znovu do vibračního pohybu, tam je pro oko opět
světlo. Tak se děje při východu slunce, kdy jsou volní přírodně ţiví duchové povzbuzováni
k činnosti étericko–světelným pohybem. Čím prudčeji vibruje taková přirozeně duchovní oblast, tím
větší zásah působí i svému nejvzdálenějšímu okolí a podněcuje jeho líný klid k podobnému
snaţení. Kdyţ se světelný paprsek svým pohybem dotkne předmětu, začnou jeho hmotné
částečky často ve vteřině bilionkrát vibrovat.

Ale tímto chvěním vylučují látky určité světelné částečky, jeţ se pak na povrchu jeví
pozorovateli jako barvy. K tomu přistupuje ještě reakce, která se děje v prvcích samého oka, a to
obnoveným lomem odráţených barev v duhovce a jiných částech orgánů vidění.



„Vidění“ značí tedy, pozorovat kaţdý předmět v oné barvě, kterou, jako jeho bytí (podstatě)
ne vlastní odráţí, kdy všechny jiné hlavní a smíšené barvy nasává, protoţe jsou k jeho trvání
potřebné. Tak není barvou “černá“, protoţe předmět přijal všechny prvky. Proto i bílá není barvou,
protoţe oku se zjevující předmět nemá vůbec schopnost nasávat barvy a všechny dopadající
světelné paprsky odráţí, aniţ je ke své potřebě rozloţí. Tak je působení světelného paprsku
velkým činitelem všeho ţivota a zprostředkovává tuto skutečnost okem lidské duše.



Kdyţ světelný paprsek z nejvzdálenějších hvězd padá do oka, přesto by nebyl pozorován,
kdyby samo oko, nebylo sluneční přirozenosti. Uţ ve vlhkostech oka spočívá světelný svět, který
je stejnorodý s vyzařovaným světlem z celého vesmíru a tak má v člověku týţ účel, jaký způsobuje
světlo v celé tvorbě. Orgán vidění je zprostředkovatel, jímţ duše pozdvihuje viditelné
k duchovnímu a neviditelnému. Proto je pravdivé přísloví: „Oko je do duše okno“. V stupni, jak se
oku z vnějšku zrcadlí dálky hmotných světů, svítí i vnitřní duchovní svět okem. Oko jako přijímací
orgán dojmů z vnějšku je záporné, ale jako zrcadlo duše, jako výraz vnitřního, kladně zpětně
odráţející. Co člověk přijímá hvězdným a slunečním světlem, září opět zduchovnělé z malého
orgánu vidění, neboť hmotné světlo probouzí zase duchovní světlo.



V lidském oku jsou látky a prvky v pigmentu, v sítnici a tekutinách křišťálové čočky jakoţ i
v duhovce a rohovce pohromadě. Všechny mají sluneční přirozenost a nosí tedy v sobě éterické
světelné látky. Ale tyto prvky podléhají v oku ještě docela jiným účelům duchovním, které
vyvolávají zduchovňovací přeměnu. Tím můţe i duše oznamovat, co se v jejím světě děje. Vnitřní
hnutí duchovního ţivota se mohou v oku naznačovat beze změny jeho látek nebo vnějšího tvaru.
Takové stavy, duševním zrcadlem oznamované, jsou sice neměřitelné, ale jiný člověk je můţe
přesně pociťovat ( přenosem duchovního světelného fluida ): důkaz pro činitele světla, který
představuje svou původní duchovní moc.

Kdyţ při silném nadšení pro vyšší, nehmotné tento tlak duše ještě vzrůstá, nezřídka se
stává, ţe se zvedne obvyklý tělesný postup vidění a místo něj nastoupí jiný. Tu se člověku zjevují
jemnější oblasti duchovního světa, v jejichţ bytí snad dříve před tím ani nevěřil. Při přestupu
z tohoto světa do onoho bere člověk ze svého tělesného organismu a tím i z oka jen duchovní
součást, kterou pak můţe vidět základ a příčinu, ale ne působení oka ve hmotě.





O stavbě oka.



Oko je orgán k vědomému přijímání světla, který pak slouţí duši prostřednictvím
mozkových dojmů k ohledávání vnějšího světa. Protoţe se jen stejné se stejným můţe přitahovat a
se uţívat, je oko sloţeno ze všech prvků, které ve světle převládají. Člověk by z plnosti světla
nemohl vidět obraz slunce odděleně a mnohem silněji svítící neţ jinou světelnou oblohu, kdyby pro
to nebylo oko zvláště uzpůsobeno. Je však uspořádáno tak, ţe všechno světlo nechává přijít.
Nechává je dopadat jen hlavními okrajovými paprsky malým otvorem zornice na nejvýš citlivou
sítnici a odtud na zrakový nerv. Tímto zařízením se vylučují všechny jen jednoduše vzbuzené


světelné výtoky (rozptylované paprsky).Jen hlavní obrysové paprsky, které se určitým zpětným
působením protínají v určitém úhlu, přicházejí lomené k zrakovému nervu, kterým je pak obraz
prostřednictvím vhodných orgánů odpovídajícím způsobem vštípen mozkovým tabulkám.(Viz VEJ
IV učení o mozku). Kdyby oko nebylo tak zařízeno, nemohl by člověk vidět slunce jako jednotlivý
obraz, neboť by bylo všude stejnorodé světelné moře. Oko člověka úplně odpovídá slupkovému
globu (hvězdný systém vesmíru), v jehoţ středu působí ústřední pracentrální slunce. Proto je ve
středu oka křišťálová zornice, která (zvláště u mnohých zvířat) má viditelné vlastní světlo. Jinak
přijímá zornice světlo vnějších věcí jako Slunce světlo jiných souhvězdí. Krystalovou čočkou
přijímají ihned vnitřní stěny oka všechny paprsky a odráţejí je podporovány vlastním světlem
čočky, zase zpět do dálky. Je důleţité vědět, ţe člověk sám nevidí předměty, ale jen jejich
odpovídající odrazové obrazy. Toto se děje, kdyţ jsou přijaty černou zadní zrcadlovou pokoţkou a
ihned po přijetí úplně osvětleny vrhány ven, kde se pak teprve věci spatřují na onom místě, kde
jsou ve své přirozené skutečnosti. Co se týká vidění souhvězdí mimo zemské těleso, tu člověk vidí
jen jeho odraz na velkém zemském oku. To se tvoří vzdušným okruhem země se všemi jeho
různými hustými druhy éteru. Je čočkovitě oblého průsvitného těla, které jako zápalné sklo působí
zhušťuje světelné paprsky z vesmíru a ve zmlazené míře je nechává vnikat na zemskou plochu a
tím i do lidského oka. (viz. “Země a Měsíc“).



Bez tohoto zemského oka by člověk nemohl vidět ţádné malé obrazy souhvězdí. Kdyby
oko vidělo předměty ve skutečnosti, muselo by je vidět v jejich přirozené velikosti. Ale ţe se vše
vidí jen uspořádáním oka ve způsobu slupkového globu v nejvýš zmenšené míře, dokazuje
skutečnost, ţe se i nejmenší hmotné částečky dají mikroskopem mimořádně zvětšovat. Tento
postup je jen stálé přibliţování nahlíţeného předmětu, případně jeho světelného odrazu ke
skutečné velikosti předmětu samého. Tak oznamují dříve neviditelné částečky (mikroby, infusorie a
podobně) , pravdu ţe prosté oko nemůţe vidět předměty samé, ale jen jejich zmenšené obrazy,
jak bylo vylíčeno.



Oko je tak postaveno, ţe mu světelný paprsek ohromnou rychlostí při vstupu neškodí a
ještě ponechává duši čas, aby zpracovala zprostředkované obrazy k duchovní představě
viděného. Duše stojí mozkem a zrakovým nervem ve stálém spojení s okem. Protoţe duchovní
činnosti duše musí prodělat přes hmotu mozkové hmoty teprve určitý postup, který je pomalejší
neţ světlo, proto má oko zařízení umoţňující zpomalit rychlý světelný paprsek. Tomu slouţí různé
vlhkosti, které tvoří vnitřek oka a jej naplňují a jistým způsobem slouţí jako zprostředkovávající
rozkladači. Také krev nesmí v pronikání k mozku vnikat s tou silou a rychlostí jako do jiných
orgánů, ale musí svůj tok zpomalit, aby zprostředkování mezi duchem a hmotou mohlo ve všech
částech mozku odpovídajícím způsobem následovat. Proto má i velká tepna při přibliţování
k hlavě kroucení a neběţí do mozku přímo, čímţ se nápor krve zeslabuje a duše má kdy utvořit
duchovní z toho co přijala hmotou. (Srovnej zakalené vědomí jako pocit závrati při překrvení
mozku).Totéţ platí i pro organismus ucha, kde se také zvuková chvění zkracují a modifikují, aby se
přes duši mohla přetvářet v duchovní dojmy. Pronikání světelných paprsků s oněmi podstatami,
které jsou v lidském oku a se světlem jsou spřízněné, totiţ magnetismus a elektřina, jsou obsaţeny
ve fosforu, to by samo k výše uvedenému výsledku nestačilo. Proto je zde opatření, by světelný
paprsek jako nerozrušený bílý prvek nevstupoval do oka, ale aby byly k němu připojeny látky
tekuté, které pomáhají paprsek rozdělit. Tím je dána schopnost vidět barvy ( tyčinky a čípky oka ).



Aby se vytvořil z rozptýlených světelných paprsků všech předmětů zmlazený obraz
viděných věcí, stojí za zornicí oka krystalová čočka. Ta přijímá paprsky, soustřeďuje je a nechává
je pak v pigmentu sítnice opět rozcházet, aby na zrcadlově podobném, černě sametovém podkladu
vyvolala opět věrný odrazový obraz. Teorie, ţe se při postupu vidění zrcadlí na nervové pokoţce
obraz obráceně a pak se reflexí (odrazem) z vnitřku oka opět obrací, spočívá na velkém omylu.
Optika sice dociluje obráceného obrazu sklem a brusem na obou stranách vypouklým napodobuje
krystalovou čočku, ale sklo je bez ţivota a jeho lom světelných paprsků je zcela jiný neţ u oka,
neboť to je plné duchovního a hmotného ţivota, přičemţ duše s postupem vidění jde k dílu jinak
neţ se domnívá věda optiky. Jak by také celý zrakový postup mohl být omezen jen na
matematické linie kruhu, kde přece jistě i oko koně nebo kozy, jejichţ zornice, jak známo, tvoří
podlouhlý čtverhran, vyvolává obraz vidění. Nebo jak zcela je uzpůsobeno oko mouchy. Má pár


očí, které tvoří téměř sedminu celého jejího bytí. Její kaţdé oko sestává opět z mnohých tisíců
menších očí, které- na sobě seřazeny jako buňky včelího úlu a kaţdé kuţelovitě zašpičatělé,
všechny hromadně běţí ke společnému bodu vidění. (Fasetový tvar, srovnej svítící sílu
broušeného diamantu). Tím tvoří nepopsatelně silný mikroskop, jímţ můţe moucha spatřit i
atomicky nejmenší zvířátka. Ani hmotné pozorování lidského oka nemůţe zbádat ve všech jeho
částech účelnost jeho zařízení. U většiny objevů činili lidé závěry z neţivého na oţivené a tím se
rozšiřovaly mnohé vědecké omyly, čímţ vţdy docházelo k nevysvětlitelným rozporům.



Tak tomu bylo i při pitvách mrtvol jako prostředku ke studiu zvířecího neb lidského těla.
Hodiny se zastavily a ţivoucí hnací síla prchla. U člověka se tělesnou smrtí uvolňuje od hmotného
těla duševní ţivotní princip, který s oběma velkými ţivotními činiteli tvorby, elektřinou a
magnetismem, jedině můţe udrţovat kaţdý přirozený ţivot. Tak lze v nejlepším případě u
rozřezané mrtvoly zjistit ono rozrušení jako platné, které způsobilo vcházení a odcházení těchto
obou hlavních prvků. (Znetvořeniny orgánů, nemoc). Ale vlastní ţivotní činitel prchl a s ním kaţdá
moţnost rozluštit základ ţivota a jeho “proč“. Tak jsou i v lidském zrakovém orgánu skryta hluboká
tajemství. Kdyţ okem, malým sluncem v sobě, pozoruje hvězdné nebe, pak je oko samo malým
vesmírem, v němţ se zrcadlí miliardy sluncí. Nekonečnou tvorbu nosí pak oko člověka v sobě. A
záření a protizáření nesčetných sluncí v slunečně – spřízněném oku působí v duši tušení zázraku,
jak se to největší opět nachází v tom nejmenším a jako takové poznává, čím samo v sobě
v podstatě je.



Dodatek: Ţe je oko duší ve spojení se všemi ostatními tělesnými orgány, ukazuje správně
učiněná oční diagnosa. V zornici oka se v nejjemnějším tvaru zrcadlí mnohé funkční poruchy –
jejich rozeznávání je základem léčebné metody).





Duševní působení narkózy.



O tomto tématu se pojednává v Lorberově díle „Nebeské dary“, díl1. Aby se tomu
porozumělo, je třeba vysvětlit pojem “nervový duch“. Vlastní ţivotní fluidum těla a proto se
v dalším pojednává téţ o postupech výţivy – VEJ X.).



Vše, co se ze ţaludku přijímá k výţivě těla, není tak mrtvé, jak se to jeví. Kaţdá potrava má
tři části. Hrubohmotnou, éterickou a podstatnou. Hrubohmotná je viditelná a cítitelná a v ústech a
nose se poznává chutí a čichem. Kdyţ jídlo a nápoj přijde do ţaludku, tu se tam jistým způsobem
znovu vaří. Při tom vznikají dvě hlavní součásti, z nichţ hruběji hmotná je vedena krví k výţivě těla,
jeho údů, vnitřností a svalů všude tam, kde tělesné buňky potřebují posilu. Jemně – hmotná
součást potravy se vylučuje teprve ve spodním ţaludku, sloţeném z dvanácti oddělení (míněn je
asi dvanácterník se slinivkou). Zde se cestou vlastního kvašení éterická látka přijaté potravy
z látkových buněčných obalů odděluje a slouţí k oţivení nervů, proto ji lze nazvat “nervovým
duchem“. Ale zcela mimořádně jemně éterickém jeţ představuje vlastní podstatu kaţdé hmoty, se
(po zkvašení) vede slezinou zvláštní cestou do srdce a odtud jde, úplně očištěna, do duše člověka.
Tím k sobě přitahuje i duše z kaţdé přijaté potravy sobě příbuzné a tak vyţivována a posilována ve
všech svých, hmotnému tělu zcela podobných jednotlivostech. (Odtud i vliv způsobu výţivy na
duševní hodnoty člověka). Kdyţ pokrmy odevzdaly důleţité tělu, nervům a duši, tu je vlastní
nečisté z přijaté oţivující hmoty dvěma přirozenými způsoby z těla odstraněno. Ale stal–li se člověk
hýřilem a poţívá nemírně potravy, jak pokrmů, tak i nápojů, tu nemůţe být přijaté uţ v řádném
zaţívacím postupu zpracováno a odděleno. Tak přichází ještě mnoho nevyloučených tělesných a
duševních oţivujících částí do střev a jinak přes játra, slezinu a ledviny do močového měchýře, kde
způsobují opět kvašení, ze kterého se znenáhla vytvářejí všeliké nemoci těla i duše. Mnohými tisíci
pamlsků, kterými dnes lidé plní svůj ţaludek, se zmocňuje velký počet takových nevykvašených
substancí ( jinde jmenovaných přírodních duchů, neboť vše podstatné z potravy je duchovní) často
celého lidského těla. Ti pak mezi sebou stále zápolí v boji, jemuţ člověk poněkud odolává, ţe se
některý člověk dává uchlácholit po nějakou dobu tím, ţe se obrátí ke známým bylinkám a kořenům
a s jejich pomocí utiší náklonnost vnitřních duševních substancí k revoluci. Ale takové zdraví


netrvá dlouho. Jen kdyţ člověk zůstane u jednoduché, střídmé stravy jako kdysi zůstane do
vysokého stáří zdráv, jak tomu bylo v pravěku.



Potud tedy tyto léčebné a dietní rady, které poslouţí i spořádanému utváření zmíněného
nervového ducha. Toto éterické fluidum, které zjednává spojení těla a duše, hraje i při narkose
rozhodující roli. O tom se v „Nebeských darech 2. díle “ praví. Kaţdý éter jako lihová specifická
tekutina nejčistší jemnosti (chemicky alkohol, destilované výrobky) působí na nervového ducha
omamně. Rovněţ tak víno, pivo, mošt a podobné tekutiny, protoţe zde jsou duševní specifika
volnější, nevázanější neţ ve vodě a jiných nekvašených tekutinách. V čistém éteru jsou uţ téměř
zcela volné a mohou se uchovávat jen v těsně uzavřené nádobě. Přijde-li takový éter vdechováním
s tělesným organismem, ve kterém vládne nervový duch, do spojení, tu je s ním jako se
spřízněným chtivě nasáván a pouţit k sycení vnitřních nervových komor. Jsou-li tyto komory
nepřipraveným způsobem náhle takto obohaceny, tu se tímto sycením nafouknou a v tomto stavu
uţ nemohou reagovat, necítí při vnějších zraněních ani při vnitřním uchopení se strany nervového
ducha.(Princip anestézie narkosy).



Ţe tím je i nervový duch sám pro tělo nečinný, je pochopitelné, poněvadţ se pro okamţité
přesycení nervových komor od nich oddělil. Tím se opět duše uvolňuje, protoţe ji nervový duch
v onom stavu přeplněných nervových komor na ně nemůţe vázat. Je-li však duše ( přechodně ) od
těla osvobozena, tu se v době tohoto krátkého nervového omámení podle vědomí nachází v oné
oblasti duchovního světa, která odpovídá jejímu lidskému srdci nebo mysli. V omámeném stavu
narkosy dlí tedy duše přesně v tom stupni nazírání, který jí je přiměřený podle její dobré nebo zlé
povahy. Ale protoţe tu je ještě duše i nervový duch v plném spojení jako v přiměřeném spánku (jen
duše a nervové komory jsou odděleny), můţe duše tvary svých zření přenášet do nervového
ducha, který je s ní ještě spojen. Tak si můţe dobře připomenout to, co zřela v duchovním
duševním světě, ale při tom nevidí, co se mezitím stalo s tělem.

Ze somnambulního stavu (transu) si duše nepřináší do vědomého bdělého stavu vědomí
ţádné vzpomínky. Tak se to má i v hlubokém snění protoţe je mimo spojení s nervovým duchem.
Neboť ten zůstává úzce spojen s nervy, jeţ by bez něho neměli sycení, byly by oslabovány,
umíraly by a rozpouštěly se, coţ by pak znamenalo i tělesnou smrt.

Avšak při narkose éterem je právě éter náhradou nervového ducha jako je u přirozeného
spánku ţaludeční éter z pokrmů. Zde se můţe bez nebezpečí nedostatečného sycení nervových
komor uvolnit. Protoţe při tom plně stojí jedině duši k sluţbám, vzpomíná si duše zpětně na to, co
zřela v oblastech duchovního světa.

(Tato zpětná vzpomínka se vztahuje na příjem viděného do duševního mozku, při tom
mnohem řidčeji na další přenos těchto dojmů do tělesného mozku a tím do vědomé vzpomínky na
snový ţivot). V tom spočívá velmi snadno pochopitelný rozdíl mezi stavem, který způsobuje
omámení éterem a magnetickým spánkem (transem či hypnosou), ve kterém můţe duše své tělo
ohledávat, proto ţe nervový duch je s ním ještě ve spojení, ale při narkose jsou oba mimo spojení
s tělem. Někteří lidé mají někdy po narkose určité křečovité stavy. Představují určitou “ touhu duše
po uvolnění z tělesných pout“ a to jí bylo právě narkosou vštípeno. (probuzení dřímajícím
medumity a schopnosti transu). Nejúčinnějšími léčebnými prostředky proti tomu je půst a modlitba.





Přirozené a duchovní léčebné metody.



Závěrečná část tohoto svazečku je z Mayerhoferových „Tajemství ţivota“ a krátce
pojednává o podstatě pouţívaných léčebných způsobů, od oficielní školní medicíny přes přírodně,
moudré aţ k oněm léčivým silám, jejichţ kořeny spočívají v boţsky, duchovním jádru člověka
samého. Zde se poukazuje na další zduchovňování léčitelství, které obsáhne celistvost člověka,
jeho trojjedinost těla, duše a ducha a jejich působení. Vše co je, má snahu trvat, měnit se a
rozpouštět a se zduchovňovat. Kaţdé věci bylo v jeho organizaci propůjčeno tolik ţivotní síly, aby
rušící vlivy vnějšího světa nemohly dosahovat svého cíle příliš rychle, ale aby se proměňující a
rozpouštějící postup prováděl jen podle určitých vývojových a věkových zákonů. Proto se bude
období rušení a nemoci kaţdé věci a kaţdého tvora vţdy nově přicházející ţivotní silou tak dlouho
vyrovnávat, aţ ve velké řetězové řadě vše stvořené splní svůj cíl. Urychlování tohoto postupu


umělými chybami proti stanovenému zákonu podmiňuje vlastní nemoc jako viditelné znamení
neváţnosti všeobecného přírodního řádu. Člověk jako poslední článek tvorby na zemi, sice nadán
svou svobodnou vůlí, ale svými hmotnými vášněmi puzen, působí v tomto ohledu nejvíce, a to
nejen svým zvráceným způsobem ţivota, ale i působením zemského povrchu otevíráním jeho
vnitřních sil a podobně, takţe musí změnit základní přirozenost. Poněvadţ toto opět zpětně působí
na jeho obyvatele, je postup změny mocněji poháněn, coţ dokazují viditelně objevující se nemocí
rostlin, zvířat a lidí velmi zjevně. Aby tyto poruchy opět vyrovnali, snaţili se lidé od nejrannějších
dob nalézat léčivé prostředky a cesty k obnově zdraví. Lidstvo nejstarších dob ţilo v souladu
s přírodou. Jejich vlastní organismus nepodléhal ţádné poruše, jen té zákonité, která pro
nepotřebnost orgánů konečně přivodila tělesnou smrt. Lidé aţ do vysokého věku vyrovnávali
všechny jiné škodlivé vlivy denní náhradou ţivotní síly. Čím dále se však lidé odkláněli od
prazákladu, tím méně jim pomáhaly jednoduché, přirozené prostředky obnovit zdraví, museli
hledat silnější, protoţe jednoduché nepostačovaly. Tak lidé klesali, zkracovali si ţivot a vlastní
silou rozmnoţovali své nesnáze. V dávných dobách si věděl rady kaţdý s přírodou srostlý člověk.
Ale jak lidstvo ponenáhlu klesalo, tu povstali takoví, kteří se zcela věnovali léčitelství jako vědě.
První a nejsnazší způsob byl v tom, aby se vyhledalo z potravin to, co léčí nemoci. A protoţe lidé
churavěli nejvíce po nestřídmém poţívání pokrmů a nápojů, tak se hledaly na poli potravy i léčivé
prostředky. Tak vzniklo “ léčení hmotou“, coţ je dnešní alopatie. Hmotné způsobilo nemoc a
hmotné zas mělo nemoc odstranit. Poněvadţ se lidé sami stali hmotní, tak se shodovala u tohoto
stavu léčebná metoda nejlépe s organismem hrubohmotného těla, přičemţ všeobecně správnou
znalostí podstaty jednotlivých bylin atd. se tělo uzdravilo a ve zdraví setrvávalo aţ do doby, kdy se
znovu poškodilo. Tak je i teď ponejvíce rozšířena tato léčebná metoda, pomáhá lékařům a
nemocným pro okamţik nejsnáze. Ale čím hlouběji kleslo lidstvo do hmoty, čím sloţitější způsob
ţivota, který byl dříve tak prostý, tím méně zmohla zmíněná léčiva, aby napravila rozrušená těla
(přestupováním řádu). Proto se sáhlo k jedům, které teď musí nahradit, co mírné, hojivé byliny jako
jemné, a neškodné prostředky uţ nemohou vykonávat. Alopatickým ošetřením umírají velmi
mnozí. Do těl trpících se vnáší mnoho cizorodých látek pro zahánění nemocí, ale místo nich
vznikají jiné a je přirozené, ţe se tak lidský ţivot zkracuje a potomci zesláblých rodičů jsou ještě
nemocnější.

V tomto hmotném úpadku se objevili někteří osvícení muţi s novým léčebným způsobem,
který nepůsobí na hmotu, ale na duši, a to vyšší mocí, duševní silou a má v organismu hmotného
těla zjednat rovnováhu. Toto “ duševní léčení“ je známé jako homeopatie. A je i rozšířené. Tu
působí duše právě těmi prostředky v nejmenší míře jimiţ ve velké míře tělo onemocnělo. Odkud je
tento účinek ? Protoţe v Boţí přirozenosti není o sobě nic škodlivého, ale jen v druhu a způsobu
daru, v jejich mnoţství a jakosti je jejich základ, ţe něco buď prospívá nebo škodí. U
homeopatických léků nepůsobí hrubohmotné, ale jen duchovní hmoty. To má mnoho spřízněného
s oněmi látkami, ze kterých je sloţena duše lidí, ale i zvířat. A kde při nemocech jedna nebo jiná
látka schází, to homeopatické (podstatné) duši opět doplní a z její síly se odstraní nepořádek těla.
Kdyby byli alopati (běţní lékaři) jen trochu pozornější, mohli by z účinků určitých homeopatických
prostředků objevit, co při jejich hrubohmotném ošetřování nepůsobí na lidský organismus hojivě,
ale škodlivě. Homeopatií dostává duše opět svou sílu. Doplňuje nedostatek a pracuje duševně
tam, kde alopat hledá hmotně svůj cíl.





Sluneční léčení heliopatie.



Toto léčení stojí blízko homeopatie. Sluneční světlo působí na trpícího buď přímo (viz
Lorberovo “Léčivá síla slunečního světla“), nebo ve hmotě vázaném tvaru a uzdravuje rozrušené
poměry lidského organizmu. Slunce je nositel, jeho světlo – udrţovatel všeho ţivota. Bez
slunečního světla a tepla by nebyla země ani jiná planeta, jeţ kol něj krouţí. Jako udrţovatel celé
soustavy musí také mít vše, co je k jejímu dalšímu trvání potřebné. A protoţe udrţování má stejný
význam jako zákonitý řád v celku, musí slunce vyrovnávat i jeho nesnáze neboť všechna tělesa,
jeţ mu jsou podřízena se všemi svými tvory mohou trvat jen v řádu Boţím jako zákonu nejvyšším.
Slunce má tedy sílu a schopnost vyrovnávat všechny poruchy a u nedostatku scházející nahradit.
Proto je sluneční léčení jedním z nejjednodušších a nejúčinnějších, protoţe jako homeopatie
jednoduchými, duchovními tvůrčími prvky opět dává duši, čeho omyly pozbyla. Tisíce alopatických


prostředků je v homeopatii (podle počtu a mnoţství látky) značně redukováno. Heliopatie jich má
ještě mnohem méně, coţ opět dokazuje, ţe celá velká světová stavba spočívá jen v málo -
v několika hlavních zákonech základních.



Čím víc se člověk zduchovňuje a bytostně se přibliţuje k tomu z čeho vyšel, tím méně
prostředků potřebuje, aby uvedl svůj narušený organismus opět do řádu, aby jeho duše mohla ve
zdravém těle ke chvále a díkům svého Tvůrce stoupat stále výš.



Vedle slunečné léčby je významné téţ léčení vodou, hydropatie. Jako slunce působí hojivě
na nemocného světlem, tak chce činit vodní léčení zhuštěným světlem nebo zhuštěnou
atmosférou a to hlavně přes kůţi na vnitřní organizaci. Co sluneční léčení vykonává světových
éterem nebo slunečním světlem, to působí vodní léčení prvky zemské duše. Neboť ona jako matka
vlastní vţdy ještě onu tvůrčí a rodivou sílu jako kdysi, kdy z lůna vody vzešla celá pevná země a se
vším na ní stvořeným a ještě dnes je touto matkou udrţována a ţivena.



Lidé jsou děti půdy a proto má půda a vše, co se na ní nachází a ji obklopuje hmotný vliv na
pozemské bytí. Můţe i na člověka působit, odtud je tedy moc vody na všechny tělesné orgány.
Poněvadţ samo lidské tělo patří vodě ze tří čtvrtin, působí duchovně tvořící tohoto prvku kůţí na
vnitřní organizaci mocně. Oţivuje vnitřně i zevně a vliv vody je vhodný pro udrţování zdravého
obalu duše v pozemském bytí.



Je-li u slunečního léčení uţ jen málo pomocných prostředků, tak u vodního je to jen jediný,
který je v mnohých případech zvláště hojivý (koupele, lázně, vřídla). Ale ani všeobecně nelze vodu
přehlíţet. Větší či menší účinky a doba trvání, kdy se můţe v té či oné léčebné kůře zlo léčit a
kterým způsobem jakoţ i následky nemoci a bolesti jsou jediná znamení pro rozhodnutí, kterému
způsobu léčení se dá přednost. Ale rovněţ člověk volbou léčení podle svého vlastního
přesvědčení dává důkaz, zda se přiklání ke hmotě či k duchu. Ale jsou ještě jemnější, vyšší
léčebné způsoby aţ k oněm duchovním, kde je vše sjednoceno, splňuje všechny podmínky, které
nikdy neškodí, ale vţdy mohou působit jen dobro. Jeden takový způsob je magnetické ošetřování,
známé jako zvířecí nebo tělesný magnetismus. Kaţdá věc má určitý okruh, ve kterém můţe svou
sílu projevovat jiným a to je její vlastní “parný okruh“,její obklopující atmosféry (vyzařující síla aury,
Lorberem nazývaná vnějším ţivotním éterem). Prostřednictvím této vlastní atmosféry se kaţdá věc
odděluje, ale zároveň je tím i s jinými věcmi spojena. Je to síla, jeţ ovlivňuje jiné ţivé bytosti, ale i
věci neţivé. U anorganických věcí se to děje bez vůle, u organických s větší či menší, silnější či
slabší vůlí, která můţe tento vliv vědomě zesilovat neb zeslabovat. Tuto ţivotní atmosféru (auru)
má i kaţdý člověk. Tou je ve spojení s bliţními a okolním světem. Pouţívalo se jí jako léčiva uţ ve
starověku. A mnozí té síly pouţívali nebo jí zneuţívali, aniţ věděli, co tím činili nebo by mohli
vědomě vykonat. Působit tělesným magnetismem znamená, předávat vlastní do jiného silou vůle
podle schopnosti a libosti a tak buď léčit nebo škodit. Tímto léčením začaly uţ nejjemnější a
nevaţitelné látky světové tvorby ovlivňovat patrně vše ţivé i zdánlivě neţivé a v tomto vlivu se
nemůţe nic vyhnout. Je to duchovní působení nejjemnějších hmotných látek a kde tyto chybí, jsou
jiným dodávány. A není to poslední prostředek k ozdravění a nastolení rovnováhy. K tělesnému
magnetismu se druţí ještě jemnější a účinnější magnetismus duševní. Je to moc duše, působit na
jiné duše, aby je uvedly do nálad a stavů, v nichţ se pak samy mohou stát lékařem a léčitelem
vlastní nemoci. U tohoto léčení uţ není tělesně hmotné působení. Zde musí nejvyšší a
nejduchovnější, co duše má, totiţ vnitřní Boţí jiskra vystoupit a duši trpícího propůjčit moc, aby
uvolnila pouto, které ji váţe k tělu. Duševní magnetismus musí nemocnému duševním
magnetismem otevřít duchovní oko, aby duše sama poznala vady, které zabraňují jejímu znovu –
uzdravení. Tím se musí stát samoléčitelem, kdyţ dosud jiní musili léčit její vady. U tohoto léčení
zmizely přehrady, které člověka spojují s jeho já, s jeho zemskou hroudou a jejími produkty. Čas a
prostor se tu spojují v pojmu věčnost, duše poznává svého ducha, své tělo, své spojení
s duchovními světy a své postavení k jedinému věčnému světovému Tvůrci a milujícímu Otci.



Tohoto stupně nemohou lidé dosáhnout snadno, k tomu je třeba uţ vysokého stupně
zduchovnění. Nejprve tu musí sám člověk stát jako ušlechtilá bytost, neţ se odváţí pouţít sil, jeţ
mají vzbudit to nejvyšší i v druhém. Jako toho léčitel nedosahuje snadno, právě tak málo můţe


léčivě zasáhnout tam, kde v duši není ušlechtilé hnutí k probuzení. Léčení je snadné tehdy, kdyţ
člověku jsou k sluţbám všechny přírodní prvky.



Toto duchovní znovuzrození se ovšem snadno nezískává, proto jsou zřídka tak velcí
léčitelé. Ale kde je, tam se otvírá i nejvyšší Boţí magnetismus. Zde vládne síla Boţí rukama
magnetiséra, zde se můţe a uzdravuje slovem a myšlenkou, kdyţ si čistým srdcem a nezištným
úmyslem vyprosí a je-li v plánu Boţím nemoc určitého člověka léčit. K této poslední jediné velké
metodě léčení patří víc neţ mnozí věří a si přejí Boţím magnetismem léčit. Čím více moci nad
duševními a přirozenými prvky je člověku propůjčeno a čím více umí rozlišovat věci duchovní od
světských, tím těţší se stává jeho postavení v pozemském světě. Čím větší pokušení, tím většího
sebezapírání je třeba, aby člověk působil v poměrech, do kterých ho Bůh postavil



Sedm způsobů léčení: Alopatie, homeopatie, heliopatie, hydropatie, tělesný, duševní a
duchovní magnetismus jsou stupně k nejvyššímu poznání. Tak postupuje věda, lidstvo v celku
jakoţ i jednotlivec o sobě od hmoty k duševnímu vědomí a od duševního k duchovnímu aţ k cíli,
sjednocení s Boţským. Tomu odpovídá i vzrůstání schopností a sil v člověku. Jakmile se duše
zduchovnila, rozšiřují se její vlastnosti a mohou pak způsobovat věci, jimiţ se obyčejný člověk
bude podivovat jako zázraku. Ale kdo je důvěrně seznámen s duchovními zákony světové tvorby,
pochopí, ţe slovo Boţí vůle “Staň se “, je jako síla vloţená do kaţdého lidského srdce, ovšem ještě
ve vázaném stavu. Aby se tato síla stala uvědomělou, k tomu je třeba velkého čištění duše, aby
Boţí duch ve spojení s lidským mohl bez odporu působit takovým léčitelem jako moc nade vším
zlým a nemocným.





Dodatek.





Pokyny k slunečnímu léčení.



O zmíněném slunečním léčení pojednává zevrubně Lorberova “Léčivá síla slunečního
světla“. Tento malý spis byl roku 1955 Lorberovým nakladatelstvím nově vydán.



Sluneční ozařování hraje dnes ve školní medicíně i v přírodní léčbě pozoruhodnou roli,
která specificky homeopatickým působením zmíněných slunečních přípravků a levnou jejich
výrobou je však nejširším kruhům neznáma, ţel ke škodě jim i oficielní vědě.



Z úvodu ke zmíněnému spisu se zde podává: Hmotné látky následného slunečního léčení
působí při předepsaných poměrech jen na přitahování slunečních paprsků a jejich podrţování.
Odpovídají-li takové prostředky tomuto účelu a pouţívají-li se v případech nemocí při dodrţování
předepsané diety a s pravou důvěrou (duševní léčivá součást), tu se jejich léčivé působení
nemina účinkem. Uţ v nejstarších dobách lidé při nějaké tělesné nepohodě pouţívali světla a
tepla slunce jako jediného léčivého prostředku k uzdravení. Pokládali nemocné na slunce a zcela
odkryli ty části těla, ve kterých nemocný pociťoval slabost nebo bolest a brzy se jim ulevilo. V tom
je skryta hluboká pravda, neboť se světlem slunce přicházejí čistší duchové (podstata éteru). Ti
mají největší příbuznost s odpovídajícími částmi lidské duše. Kdyţ se nyní působením takových
světelných duchů přivádí duši posílení, tu si takto posílená duše snadno a brzy poradí s nějakou
slabostí nebo nemocí ve svém těle, neboť zdraví těla závisí jen a jedině na dostatečně silné duši.
Kdekoli původně vstoupí do jakékoli podstatné části duše nějaká slabost a duše sama si řádnou
cestou nemůţe zjednat posílení, tu se obrací na svého nervového ducha (viz kapitolu o narkose) a
táhne z něj k sobě, co jí chybí. Proto pak vzniká jako ve vybité baterii, vynuceně v nervech
nedostatek onoho ţivotního fluida, jímţ jsou jedině drţeny ve správném napětí. Nervy takto do jisté
míry vyhladovělé, sají pak ještě méně čistou potravu z krve. Při tomto dění vzniká z toho
nepřirozený ţivotní postup v přirozenosti těla a z toho mohou podle druhu a způsobu povstávat
všeliké nemoci, jak odpovídají jedné nebo jiné oslabené části duše. Protoţe v čistších slunečně –
světelných duších jsou všechny podstatné části, z nichţ se skládá duše, můţe si duše z nich
snadno vytáhnout co z ní odešlo. Tím můţe také opět obnovit řád dřívější ve svém nervovém


duchu a jím v nervech, jakoţ i v krvi jako pravém přirozeném ţivotním napětí. Z tohoto důvodu je i
správný homeopatický postup mnohem výhodnější neţ jakýkoli alopatický, neboť homeopatii se
duši ihned přivádí duchovní jako duši spřízněné a tímto posílením se sama stává lékařem svého
těla, neboť co ztratila, přijala opět v těchto jemně – hmotných prvcích. Ale při alopatickém způsobu
se tělo nutí, aby léčilo svou duši. Ta pak teprve zpětným působením můţe přivodit obnovení těla. A
to je jistě nejnevhodnější cesta k nastolení plného zdraví. Ale je dobré si všimnout, ţe je dvojí
homeopatie. Za prvé, zvláštní, která je ve svých důsledcích nejjistější, protoţe lékař vţdy ještě
nemůţe poznat, kde a v které části duše je oslabeni.

(Zakladatel této moderní homeopatie byl Hanemann). Takový léčitel pak nemůţe s jistotou
najít správné specifikum duševní, neboť při vší způsobilosti rozumu mu to není vůbec moţné
anebo jen stěţí. V duchu znovuzrozený lékař to však můţe velmi dobře. (Například Paracelsus).



Druhému –„všeobecnému“ se má dát jistě přednost před speciálním, protoţe při něm při
obezřelosti nemůţe ţádný lékař chybit. A tento druh homeopatie 1851 oznámil vnitřním slovem
Lorber: Byla zmínka o pouţití slunečních paprsků k léčebným účelům,totiţ k přímému ozařování
nemocných částí těla. Bylo by dostačující, kdyby lidé dodrţovali způsob ţivota jaký byl v dřívějších
dobách. Ale pro současný ţivotní způsob, kdy se duši všelikou umělou stravou ţivotně důleţité
látky spíše odnímají neţ dávají a samy jsou veskrze špatné, by způsob pouţití slunečního světla
starých byl příliš slabý, aby vyvolal ţádoucí účinky. Proto je více druhů přípravy a pouţití slunečně
– světelných látek, při čemţ se k tomu oznamuje i ţádoucí dieta. Kdyţ se k ní při pouţívání
slunečně – světelných léčiv přihlíţí velmi přesně, můţe se tím nemoc, ať je jakéhokoli druhu a
názvu, jistě vyléčit. Ţe se slunečně – světelná látka spojuje s různorodými hmotami, dokazuje
očividně celé rostlinstvo. Zvláště květy a plody jsou dílem činných světelných duchů v slunečním
paprsku. Kdo pouţívá známé léčivé byliny, pociťuje z nich stálé léčivé působení. Ale ţádná rostlina
není tak uspořádána, aby byla sto přijímat všeobecně zdravotně – světelnou látku ze slunečních
paprsků. Kaţdá rostlina přijímá jen to, co odpovídá její podstatě a nemůţe nic jiného přijímat,
poněvadţ její stavba je zařízena pro ta neb ona sluneční specifika (zvláštnosti). Proto jsou rozdíly
v barvě, podobě, vůni atd,)



Kdyby mohl lékař u nemocné duše přesně vypátrat, která z jejich částí je slabá nebo co jí
schází a znal by bylinku, jeţ scházející zvláštní části obsahuje, tu by mohl dosti snadno
nemocnému člověku vrátit zdraví v plnosti. Ale protoţe hlubší znalost člověka je téměř zcela
neznámá, zůstává léčitelství spíš jen hádáním nebo radou neţ věděním. Zde (u slunečního léčení)
se nejedná o vyuţívání zkušeností starých nebo nových pokusů, ale o a r k a n u m (skrytý
všeobecný prostředek), který nemocné lidstvo, dokud to dovoluje tělesná způsobilost můţe opět
právě tak nově oţivit jako stále silnější světlo jara nově oţivuje rostliny a zvířata. Mnozí “zázrační
lékaři“ sní o věčném ţivotě těla ve spojení s duší zde na zemi, ale pro to samozřejmě ţádné
arkánům není. Ale pokud je člověku dáno z Boţího řádu udrţovat časně tělesný ţivot ve zdraví,
můţe toho dosáhnout při správné dietě a při správném pouţití slunečního arkana a doţít se co
moţno vysokého věku bez potíţí.





Duchovní doslov.



V Janově evangeliu je psáno – všechny věci jsou stvořeny SLOVEM – slovo, které bylo u
Boha a v Bohu a všechny tvůrčí myšlenky v sobě skrývá. Ve vycházení do stvoření je slovo
všeobecným uzpůsobovatelem tvarů a ţivotním dechem všeho stvořeného (v prařeči MA = tvar,
omezení a genetos = výrobce). A tak přijal Jakob Lorber jako závěr svého díla “Země a Měsíc “
vnitřním slovem tento diktát: “Magnetismus nebo spíše magnetické fluidum je jen Má vlastní, Mé
myšlenky trvale udrţující a vedoucí vůle. Neboť ta vede celé stvoření a udrţuje kaţdému vám
viditelným bytím jeho tvar a přiměřenou pohyblivost. I vy sami jste svým tvarovým bytím jemu na
věčné časy poddáni. Kdybyste tím nebyli, byli byste ničím jako myšlenky, které nebyly myšleny.
Ale ve vás je víc neţ jen Má nekonečně vše působící vůle, a toto více je, ţe jste Mé myšlenky
lásky. Tudíţ přechází i Má láska jako Můj základní ţivot do vás a utváří vás Mně podobnými jako
samostatné bytosti, jak dalece přijmete Mou lásku . . .




Víte, ţe k tak zvanému magnetování je ţádoucí pevná vůle a přesvědčující síla víry, aby se
někomu tímto způsobem pomohlo. Tu se děje jen to, ţe magnetisér částečně vědomě, částečně
nevědomě svou sílu vůle spojuje s Mou vůlí a nechává je proudit na trpícího, čímţ se tento pak
stává pevnějším a zdravějším.



Má síla vůle je ono velké pouto, jeţ váţe na sebe všechna světová tělesa a všechna je
objímá a vzájemně nosí. Je kladná, proto působí činně, zároveň i záporná ve vlastním
neměnitelném sebe-udrţování, které je věčným řádem . . .

Tak je Má takového způsobu polarizovaná vůle zároveň základní látkou všech věcí, jakkoli
jsou uspořádány: zda velké či malé, těţké nebo lehké, tvrdé nebo měkké – jsou jen Mými
myšlenkami moudrosti a přijímají své tělesné bytí vám vysvětlenou polarizací Mé věčné vůle.
Chcete-li o tom přemýšlet, budou vám všechny jevy přírodního a lidského světa jasné jako slunce.
Ale musíte ze své hlavy vypustit všechna světská vysvětlování, neboť vpravdě vám pravím: jsou
pravdě vzdálenější neţ jeden pól od druhého. “



. . .









Obsah.





Úvod 2

Předmluva 2

Srdce jako nositel ţivota 3

Stavba a činnost lidského mozku 4

Spojení smyslových orgánů s mozkem 6

Nezkaţený a zkaţený mozek 6

Mozek a duše 7

Stavba a činnost vnitřností 8

Stavba sleziny a příprava krve 8

Játra a ledviny v lidském těle 9

Trojí činnost ledvin 10

O utváření lidského těla 10

Postup plození a vývoje u zvířete a člověka 11

OKO a postup vidění 12

O stavbě oka 13

Duševní působení narkosy 15

Přirozené a duchovní léčebné metody 16

Sluneční léčení – heliopatie 17

Dodatek – Pokyny k slunečnímu léčení 19

Duchovní doslov 20


Všechna práva vyhrazena Lorber Verlag Bietigheim – Württ.

Český překlad nezištně, Julie Ottová s laskavým svolením Lorber Verlag v roce 2002