OVLIVŇOVÁNÍ REALITY IV.-VADIM ZELAND

Ovlivňovaní Reality - Díl IV:

Úprava skutečnosti

V rukou držíte již čtvrtou knihu věnovanou tématu
transurfingu neboli ovlivňování reality, tedy onomu tajem-
nému aspektu reality, který v nás vzbuzuje tolik emocí.V běžném životě plynou události vlastním tempem bez ohledu na to, zda to tak chceme, či ne. Nicméně z této ja-koby nevyhnutelné osudovosti existuje naprosto nečekaná
cesta ven. Člověk nemá ani tušení, že se nachází v zajetí
jakési zrcadlové iluze. Svět totiž v jistém smyslu předsta-
vuje nekonečné duální zrcadlo, na jehož jedné straně leží
materiální svět a na straně druhé se rozprostírá metafyzický
prostor variant - informační struktura, v níž jsou obsaženy
scénáře všech možných událostí. Je tam zaneseno vše, co
kdy bylo, je i bude, a právě odtud k nám přicházejí sny, jas-
novidectví, intuitivní vědění a osvícení. Jestliže se nachá-
zíme v zajetí zrcadla, předpokládáme, že nám zprostřed-
kovává pohled na současnou realitu. Stačí však, abychom
procitli a zrcadlové snění přeměnili ve stav bdění, a vtom
se začnou dít neuvěřitelné věci...
Kniha je určena širokému okruhu čtenářů.

Obsah


Předmluva 9

Kapitola 1
Vžité modely 11
Zákon nevědění 15
Naschvály 21
Pravidlo kyvadla 29
Stabilizace struktury 42
Indigoví přivandrovalci 53
Moc energie 58
Deklarace záměru 65
Tanec se stíny 70
Shrnutí 75

Kapitola 2
Dvě tváře reality .77
Snění za bdělého stavu 85
Děti Boha 95
Divadlo snů 100
Shrnutí 111

Termíny . 112
Znamení 112
Nadbytečný potenciál 112
Indukovaný přechod 113
Koordinace důležitosti 113
Koordinace záměru 114
Dráha života 115
Materiální realizace 115

Kyvadlo 116
Záměr 117
Vztahy závislosti 117
Polarizace 118
Prostor variant 119
Rovnovážné síly 120
Sektor prostoru variant 120
Diapozitiv 121
Vrstva světa 121
Proudění variant 122
Transurfing 123
Vějíř 123
Cíle a dveře 124
















Milí čtenáři! Milé čtenářky!

Předkládám vám již čtvrtou knihu o transurfingu neboli
ovlivňování reality, tedy o tajemném aspektu reality, kte-
rý v nás vyvolává mnoho emocí. V každodenním životě se
člověk nachází v moci okolností a není schopen nikterak
chod událostí ovlivnit. Život se mu děje podobně jako v ne-
vědomém snění. Akce se vyvíjejí vlastním tempem, aniž by
věnovaly pozornost tomu, zda o to usilujeme, či ne. Možná
vám připadá, že tuto osudovou nevyhnutelnost nelze zdo-
lat. Přesto z nastolené situace vede úniková cesta ven. Člo-
věk totiž netuší, že se nachází v zajetí zrcadlové iluze.
Realita má dvě podoby: fyzickou, jíž se lze dotknout,
a metafyzickou, která leží za hranicemi vnímání, nicmé-
ně však není o nic méně objektivní. V jistém smyslu svět
představuje nekonečné duální zrcadlo, na jehož jedné stra-
ně leží materiální svět a na straně druhé se rozprostírá me-
tafyzický prostor variant - informační struktura, v níž jsou
obsaženy scénáře všech možných událostí. Počet variant je
nekonečný, stejně jako existuje nekonečné množství bodů
na ploše ohraničené osou souřadnic. Je tam zaneseno vše,
co kdy bylo, je i bude, a právě odtud k nám přicházejí sny,
jasnovidectví, intuitivní vědění i osvícení.
Lidé jsou očarováni zrcadlem, a tak předpokládají, že ob-
raz v něm odráží současnou realitu. Zrcadlový efekt vytváří
iluzi, že vnější svět existuje a funguje sám o sobě, a tedy
nepodléhá žádnému jinému vlivu. Nakonec se život podobá
hře, v níž však pravidla nestanovujete vy. Máte samozřejmě
možnost mírně zasahovat do toho, co se děje. Ovšem o to

nejdůležitější jste ochuzeni: nikdo vám nevysvětlil, jak se
z hrací kostky změníte v toho, kdo kostkou hází.
Kniha pojednává o tom, proč je vůbec ovlivňování rea-
lity možné, a co mu naopak brání. Každý je schopen zbavit
se iluze pramenící z odrazů a probudit se ze zrcadlového
snění.




Kapitola 1






K okolnímu světu zaujímá každý z nás určitý postoj cha-
rakteristický tím, že každou novinku časem nevyhnutelně
začínáme považovat za běžnou věc. Realita bez přestání
mění svou tvář, stejně jako se střídají oblaka na nebi. Rych-
lost změn však pro nás není dost zřejmá na to, abychom po-
hyb materiální realizace v prostoru variant zachytili. Stejně
jako pohyb a proměny mraků zřetelně vnímáme pouze při
rychlém opakování snímků zpomalených záběrů.
Stejnou rychlostí bledne i svěžest přeměn, která život
oživuje krátkodobým vzplanutím. Co je neobyčejné, stává
se běžným, a potěšení ze svátku se rozptyluje ve všednosti.
Jak smutné...
Je nasnadě položit si otázku, co znamená nuda? Na to
lze srozumitelně odpovědět jen stěží - snáze se vysvětlu-
je, jak proti ní můžeme bojovat. Jestliže se zachraňujeme
před jednotvárností všednodennosti, duše i rozum vynalé-
zají různé hračky, které nabízejí neobvyklé zážitky. Tako-
vá hračka musí sice představovat kvalitní prostředek proti
nudě, nicméně mnohem lepší zábavu nabízí hra.
Velké oblíbenosti se těší hra na schovávanou, na honě-
nou a další variace veselého dovádění. Jak rosteme, vy-
mýšlíme stále dokonalejší formy zábavy: od sportovních
soutěží po virtuální realitu. Dokonce i mnohé profese se
v podstatě nejeví jinak než jako hry.
I když proč jen mnohé? Pokuste se jmenovat jedno za-
městnání, na něž nelze nahlížet jako na hru. Skutečně, po-
kud člověk něco dělá, v každém takovém případě si hraje.
To, čím se zabývají děti, dospělí shovívavě nazývají hrou.
Jenže dospělí si neuvědomují, že to, co se vší vážností
označují za práci, je vlastně jejich hra.
Obě skupiny ke svým úkolům přistupují nadmíru zod-
povědně. Zeptáte-li se dítěte, co dělá, velmi vážně, div ne
starostlivě odpoví: „Hraji si!" Zkuste odtrhnout dospělé-
ho člověka na okamžik od práce a on se rozhořčí: „Pracuji
na něčem důležitém."

A tak to je - hraje vážná věc. Co podniká klučina, když
si nehraje? Zpravidla provádí rošťárny. A dospělý? Zahálí
-tak tomu říkáme. Jenže nicnedělání rychle unavuje, navo-
zuje pocit nudy, a tak znovu pátráme po nějaké zábavě.
K čemu tedy potřebujeme hry? Že by pouze proto, aby-
chom zahnali nudu? Nebo se zeptám jinak: v čem tkví pří-
čina nudy - v nedostatku prožitků?
Tato otázka ve skutečnosti není tak triviální, jak by se
mohlo na první pohled zdát. Základ zaujatosti pro hru tvoří
potřeba stará jako náš svět. Co je nejdůležitější potřebou
každé živé bytosti? Přežití, pud sebezáchovy7 Trefil' jste
se do vžitého stereotypu, nikoli však do správné odpovědi.
Snad touha rozmnožovat se? Opět vedle. Tak tedy co?
Vypadá to, že prvotní potřeba obnáší to, abychom ale-
spoň do jisté míry mohli samostatně nakládat se svým ži-
votem - v tom spočívá primární princip, jenž tvoří základ
chování všech tvorů. Veškeré ostatní záležitosti včetně
pudu sebezáchovy a rozmnožování přicházejí na řadu až
po něm. Jinými slovy, cíl a smysl života každičké bytosti
pramení z ovlivňování reality.
To však není možné, pokud okolní svět existuje nezávisle
na člověku a chová se zcela nekontrolovatelně, ba až nevra-
živě. Vždy se najdou lidé, již vám budou chtít sebrat kou-
sek potravy, vyhnat vás z útulného koutečku, a nakonec vás
i sníst. Je otřesné, jestliže se život nežije, ale pouze se děje
osobě, která s tím nic nedělá. Tak vzniká důrazná a občas
nevědomá potřeba udržovat svět kolem sebe pod kontrolou.
Mnoha lidem může takový obrat připadat neočekávaný:
„Proč si to myslíte? Nám bylo odjakživa vštěpováno, že
pud sebezáchovy je pro nás tou nejzákladnější pohnutkou,
a vy nám chcete namluvit, že je pouze následkem něčeho
mnohem zásadnějšího?"
Podivné nám to však může připadat pouze na první po-
hled. Pokud bychom analyzovali, čím se zabývá živý tvor
(včetně přežití a rozmnožování), zjistili bychom, že cokoli

provádí, vše směřuje k pokusům o uchopení kontroly nad
okolními skutečnostmi. Jedná se o základní motiv a nejdů-
ležitější zdroj každého záměru, který leží v jádru jednání
všech tvorů.
Nečinnost se rovná nepřítomnosti kontroly. Pak tedy
nuda jako taková vůbec neexistuje - to nás pronásleduje
pouze ustavičná a neúprosná dychtivost ovládat realitu. Jde
nám o to, abychom ji podřídili své vůli - ať už jakýmko-
li způsobem. Hra v tomto případě funguje jako prostředek
utváření ovlivňované reality.
Někteří ptáci si například rádi pohrávají se šiškami.
Šiška je také částicí nezávisle existující a neovladatelné
reality. Jakmile ji však ptáčci přijmou za atribut své hry,
znamená to, že ona částice a do jisté míry i sama realita se
stanou ovladatelnými.
Projížďka je taktéž určitý druh ovlivňování. Realita mě
sice nese, ovšem tak, jak chci. I každá jiná hra do jisté míry
podléhá pravidlu: „Bude to tak, jak to chci já." Scénář bývá
víceméně předurčen, a situace se tak stává předvídatelnou.
Existují samozřejmě hry, při nichž je značně složité udržet
si vedoucí pozici. Přesto všechny do jedné tak či onak ve-
dou k jednomu a témuž: podrobit vůli to, co se děje.
Divadlo vnímá pozorovatel jako další hru, díky níž do-
chází k ovlivňování reality. Hudba, knihy, kino či show pa-
tří mezi uklidňující elementy pro duši a rozum. Namáhavý
běh vypjatých myšlenek končí a přechází v let na křídlech
půvabné melodie či úchvatného námětu. Byť by se hrdi-
nům přihodilo cokoli, je to jen ochočená, vycvičená realita
a pozorovatel se může bezstarostně kochat představením.
Hrátky s realitou se nepřerušují dokonce ani ve spánku.
Duše a rozum nacházejí potěšení v prostoru snění, kde se
realita plasticky podvoluje slabému závanu záměru.
A konečně pohrávání fantazie také vcelku uchází. Člo-
věk je schopen vymýšlet si i neexistující realitu, jen aby si
zahrál na to, že ji ovládá. Imaginace je neobyčejná záleži-


tost. Neobvyklá však může být pouze tak dlouho, dokud
zůstává nereálná. Rozkládá se někde daleko. Zato realita je
kvůli své bezprostřednosti zcela všední, ale přesto nedosa-
žitelná- lze ji totiž jen stěží ovlivňovat.
Obecně se všechny tyto hry nevynalézají k boji s nudou.
Každodenní skutečnost není nudná - je jen běžná, všední
a stereotypní, protože není ovladatelná. Nelze ji jednoduše
podmanit pravidlu, že něco bude tak, jak to chci já. Proto
se před ní snažíme utéct a spěcháme ke hře, kde dokážeme
události snadno předvídat.
Přesto se před nevyhnutelnou realitou neschováme.
Život člověka je podmíněn okolnostmi a postavením ve
společnosti, a tak se realita z valné části odvíjí nezávisle
na jeho vůli. Na každé chci se najde nějaké nelze. Odpověď
na dej zní nedostaneš. Co lze při takovýchto podmínkách
podniknout?
Dotyčný se zpravidla chová vždy stejně. Snaží se do-
sáhnout toho, co si přeje, a proto přímočaře usiluje získat
vliv nad okolním světem - jako by mu říkal odevzdej. Pří-
mé působení založené na bezprostředním kontaktu předsta-
vuje jednu z forem ovlivňování. Nejedná se však o jediný
způsob a ani zdaleka o nejúčinnější.
Musíme postupovat jinak, složíme ruce do klína a bude-
me jednat tak, aby sám svět se pohnul vstříc našim přáním.
Následující řádky objasní princip, jak na to. Transurfing
označuje techniku ovlivňování reality bez přímého půso-
bení. Ale už ne jen jako, jako ve hře, nýbrž doopravdy.


Zákon nevědění
Pokud se člověk touží naučit ovládat realitu, je při-
nejmenším nutné, aby pochopil mechanizmus jejího vytvá-
ření. Každý jedinec zcela bezprostředně modeluje vrstvu
svého světa. Většinou ovšem netuší, že se to děje.

Každý z nás usiluje o to, prosadit si svou. A tak se
na svět snažíme aplikovat nekomplikovaný princip: musím
přece jet tam, kam právě mířím! Jenže svět se z nějakého
důvodu odmítá přizpůsobit. Ba co víc, zatímco se otáčíme
jedním směrem, cosi nás odnáší na úplně opačnou stranu.
Měli bychom se vážně zamyslet nad tím, jestliže se re-
alita chová takto neadekvátně, zřejmě je třeba zvolit jiný
přístup. Třeba podléhá nějakým docela jiným zákonům.
Ovšem člověk se nechce zastavovat a rozhlížet se, a tak
i nadále umíněně kráčí po své dráze.
Výsledkem takové tvůrčí činnosti je vrstva světa, kde
nic není tak, jak to dotyčný chtěl. Naopak spousta věcí se
děje přesně tak, jak si to nepřeje. Ta realita je nějaká podiv-
ná, vrtošivá a nepřístupná.
Nezřídka pak lidé získávají pocit, že svět se tak chová
schválně. Jako by nějaká nevysvětlitelná síla nepříjemnos-
ti přitahovala. Nebezpečí se naplňují, nejhorší očekávání se
uskutečňují. Záležitosti, k nimž právě nechováme náklonnost
a jichž se chceme vyvarovat, nás neodbytně pronásledují.
Proč?
V úvodním kurzu transurfmgu jsme již hovořili o tom,
proč dostáváte to, co nechcete, a navíc nespoutanou měrou
v případě, že k inkriminované záležitosti pociťujete nechuť.
Pokud něco z celého srdce nenávidíte nebo se něčeho bojíte,
buďte si jisti, že vám to vnější záměr vše v nadbytku zařídí.
Energie myšlenek, které zplodila jednota duše a rozu-
mu, potenciální možnosti ztělesňuje ve skutečnosti. Jiný-
mi slovy, sektor prostoru variant odpovídající parametrům
myšlenkového vyzařování se materializuje, pokud se poci-
ty duše shodují s myšlenkami rozumu.
To však není jediná příčina realizace negativních oče-
kávání. Normu obecně představuje život bez problémů.
Vše plyne dobře a snadno, pokud se člověk pohybuje podle
proudění variant a nenarušuje rovnováhu. Příroda nerada
plýtvá energií nadarmo a nemá zapotřebí strojit úklady.

Nežádoucí podmínky a události nastávají jako důsledek
toho, že nadbytečné potenciály vnášejí zkreslení do ener-
getického obrazu okolí, a vztahy závislosti situaci ještě
prohlubují.
Nadbytečné potenciály vznikají, jestliže nějakým vlast-
nostem přisuzujeme příliš velký význam. Vztahy závislosti
se mezi lidmi formují, jakmile se dotyční navzájem začína-
jí srovnávat, staví se do opozice a kladou podmínky typu,
pokud ty takhle, tak já tak.
Nadbytečný potenciál sám o sobě ještě není tak hroz-
ný, pokud zkreslené hodnocení existuje také samo o sobě
a nenabízí se mu možnost přirovnání. Jakmile se však umě-
le navýšené hodnocení jednoho objektu dostane ke srov-
nání s jiným objektem, dochází k polarizaci, a ta vytváří
rovnovážné síly, jež usilují o odstranění vzniklé polarizace
a jejich působení bývá většinou namířeno proti jejímu pů-
vodci.
Pro příklad uvedu několik neškodných potenciálů: mi-
luji tě, mám se rád, nenávidím tě, nesnáším sám sebe, jsem
dobrý, ty jsi špatný. Vzhledem k tomu, že uvedená hod-
nocení se nezakládají na srovnání ani na opačném tvrzení,
musí si vystačit sama.
A nyní vyjmenuji příklady potenciálů, které jsou vysta-
věny na vztazích závislosti: mám tě rád za podmínky, že ty
mě máš ráda; mám se ráda, protože jsem z vás nejvyšší; jsi
špatný, poněvadž já jsem lepší; jsem dobrý, protože ty jsi
špatný; připadáš mi odporný, jelikož nejsi jako já.
Rozdíl mezi první a druhou skupinou je propastný.
Hodnocení založená na srovnání produkují polarizaci, na-
čež rovnovážné síly tuto nestejnorodost odstraňují cestou
střetu protikladů. Přesně tak se navzájem přitahují opačné
magnetické póly.
Právě proto vstupují nepříjemnosti do života tak neod-
bytně a jakoby úmyslně: nezřídka se například stává, že
v manželství se sejdou osobnosti naprosto neslučitelné, ja-
koby za trest, a v každém kolektivu se najde někdo, kdo
vás bude něčím dopalovat. Murphyho zákony či naschvály
jsou téže povahy, a tak se sousedé záškodníci stali běžnou
neoddělitelnou součástí všech soužití.
Účinek polarizace zvláště výstižně ilustruje uvedený
příklad sousedů, kteří ostatní štvou. Bez ohledu na to, jak
běžně se s tímto jevem setkáváme, se daná otázka bezpro-
středně váže k oblasti metafyziky. Problém představují ně-
kteří lidé, již ostatním brání v poklidném žití. Ale proč?!
Proč se vždy a všude najdou nějací zlí strýčkové a tety,
kteří nedopřejí klid těm dobrým?
Co to vlastně znamená? Že jsou lidé rozděleni do dvou
táborů? Jenže pokud uspořádáte anketu - „Do jakého tá-
bora patříte?" - jen málo odvážných přizná, že k těm špat-
ným. Vaši sousedé jsou většinou normální lidé jako vy.
Onen dojem vzniká kvůli existenci rovnovážných sil,
jež jsou nasměrovány k nepříjemnostem, přičemž jejich
směr se řídí celkem darebáckým heslem: vše, co se vám
nelíbí, bude s vámi.
Mohli byste namítnout: „O jakých rovnovážných silách
tu, prosím Vás, mluvíte? To lidé ztratili svědomí a o ničem
jiném tu dále nemusíme filozofovat." Nyní vám však doká-
žu, že se nejedná o žádné plytké filozofování.
Řekněme, že vám sousedé pijí krev. A vy je neštve-
te? Nejspíše ne. Proč? „Protože oni jsou takoví a makoví
prostě špatní, zato my takoví nejsme," odpovíte. Jenže
na světě zkrátka neexistují lidé, kteří by byli pouze dob-
ří, nebo špatní. Každičké hodnocení se k něčemu vztahuje
vzniká totiž na základě nějakého srovnání nebo porovná-
vání s něčím.
Proč si myslíte, že sousedy neobtěžujete? Moji odpo-
věď byste zřejmě nečekali: neštvete je, protože se na vás
mohou vykašlat. „To a ono," odpovíte, „proto jsou špatní,
protože vůbec nemají svědomí."
Jestliže jste si k sousedům vytvořili tento vztah, spus-
tili jste polarizaci jako elektromagnet, jenž k vám bude

přitahovat všechny nové úklady z jejich strany. Zato oni
zůstávají v pohodě, protože je nezajímáte. Ani je nenapad-
ne, aby se s vámi srovnávali, tedy aby se mezi nimi a vámi
zformoval nějaký vztah závislosti. V tomto smyslu jim mů-
žete být ukradení - nepřisuzují vám větší význam ani vás
nezačleňují do vrstvy svého světa, a proto ani netrpí.
Dokud se starají o sebe a vlastní záležitosti a nevěnují
vám zvláštní pozornost, polarizace ve vztahu k vám ne-
vzniká. Jenže postačí, aby vašemu sousedskému soužití
přisoudili jistý význam a začali se s vámi srovnávat, a v tu
ránu se ukáže, že nejste stejní jako oni. Jestliže je to po-
pudí, vznikne mezi vámi vztah, kdy jeden bude obtěžovat
druhého. Z dobrých sousedů se změníte v ty špatné.
Situace se pak bude neuvěřitelně vyvíjet dále. Začnete
sousedům působit nepříjemnosti, a přitom by vás ani ne-
napadlo, že to, co děláte, by mohlo někomu vadit. Budete
sousedy dopalovat, aniž byste si toho byli vědomi. Stejně
jako by v tuto chvíli ani je nenapadlo, že zlobí oni vás.
Na první místo mezi aspekty ovlivňující soužití bych
zařadil například zvukové efekty. Čím více se vám nelíbí,
tím urputněji vás pronásledují. Přitom optimální pro vás,
ale i pro vaše sousedy je ticho a klid, neboť tak se ener-
gie rozcházejí nejméně. Narušení klidu vždy představuje
anomálii, která nikdy nevzniká ve vzduchoprázdnu. Kde se
tato energie bere?
Zvuky linoucí se od sousedů vás vyvádějí z rovnová-
hy, takže je začínáte potichu (nebo nahlas) nenávidět. Vaše
rozčilení funguje jako zdroj energie a formují se vztahy
závislosti, jež vyvolávají polarizaci. Divoké pocity typu:
„Nesnáším ty hlučné sousedy!" vytvářejí silný magnet, kte-
rý k várn bude přitahovat veškeré nové dráždící podněty.
Zároveň začnete zjišťovat, že i další nájemníci tíhnou
k hlučnému způsobu života a další sousedé si pořídí pořád-
nou aparaturu, jako by speciálně zrovna vás mínili naštvat.
Dále je nutno vzít v potaz, že sousedé vašich sousedů
také vnášejí do situace jistý příspěvek, a pokud se všeo-

becně pocity vůči narušitelům klidu shodují, jejich efekt
se násobí.
Přátelské sousedské vztahy se přirozeně nerozházejí
kvůli nějakému rámusu. Potom záleží na tom, k čemu vše-
mu pociťujete odpor. Můžete být zavaleni jejich smetím,
dusit se nepříjemnými pachy od nich nebo mohou souse-
dé pomalovat stěny v průjezdu a tak dále. Ještě citelnější
následky v podobě vytopení či požáru pak přináší hlubo-
ké nepřátelství k sousedům jakožto k lidskému pokolení
obecně.
Analogicky funguje ve všech ostatních případech jistý
zákon nevědění. Předmět či vlastnost, kterým se přisuzuje
zvláštní význam, k sobě přitahují objekty s protikladnými
kvalitami.
Jak dobře víte, jestliže srovnáváme či věci stavíme
do protikladu, zesilujeme jejich význam. Pokud tímto způ-
sobem vytvoříme jeden pól, musí se k němu najít i druhý.
Vzápětí polarizace vytváří magnet pro nepříjemnosti, a tak
přitahuje vše, co je vzbuzuje. Z toho důvodu nás pronásle-
duje vše, co nás rozčiluje, a děje se to, co je pro nás krajně
nežádoucí. Ani v tom nemá prsty žádná mystika - vše je
zákonité.
Polarizace zkresluje energetický obraz a vyvolává na
pomoc rovnovážné síly, takže realita se odráží nesprávně,
jakoby v pokřiveném zrcadle. Člověk nechápe, že tento
patologický jev představuje následek narušení rovnováhy,
a tak se snaží s okolním světem bojovat namísto toho, aby
odstranil polarizaci.
Přitom pouze stačí splnit základní pravidlo transurfin-
gu: dopřejte si být sami sebou a totéž umožněte i ostatním.
Je nutné, abyste svět ve všech ohledech uvolnili. Povolte
stisk.
Čím tvrdohlavěji budete trvat na svých přáních a po-
žadavcích, tím silněji bude magnet přitahovat jejich pravý
opak. Doslova dochází k tomu, že držíte svět pod krkem
a on odporuje, protože se snaží osvobodit.

Utlačovat svět nebo na něj naléhat je zhola marné - si-
tuace se pak ještě umocňuje. Naopak je naprosto žádoucí,
abyste v souladu s pravidlem transurfingu vědomě změnili
svůj vztah k aktuální situaci.
Například se byť jen na chvíli pokuste vyhnat souse-
dy z hlavy, přestaňte je soudit a tvařte se, jako by zkrátka
neexistovali. Řekněte si: „Do háje s nimi!" Jednoduše je
vyhoďte z vrstvy svého světa.
Jakmile se vám podaří vypudit je z myšlení, polarizace
zmizí a oni vám postupně přestanou vadit. Jestliže uspějete
na celé čáře a vztahy závislosti zpřetrháte, může navíc dojít
k totálně nepochopitelnému: oni mizerové se mohou stát va-
šimi nejlepšími přáteli.


Naschvály

Skutečnost, že zákon schválnosti jako takový vůbec
existuje, nám připadá docela podivná, že? Proč a z jakého
důvodu se svět chová tak uličnicky? Nebo to jsou jen do-
mněnky a předsudky? Ale kdeže, opravdu takové sklony
má, takže před tímto faktem se nikam neschováme. Naštěs-
tí je tu model transurfingu, jenž nejen odhaluje příčinu dané
zákonitosti, ale i vysvětluje, jak sejí lze vyhnout.
Pravidlo transurfingu spolehlivě funguje a toho, kdo se
jím řídí, zbavuje hromady problémů nepochopitelného pů-
vodu. Stačí, abyste uvolnili stisk a přestali svět svírat pod
krkem - pak k vám bude přívětivý a poslušný.
Jestliže stisk neuvolníte, budete chodit doslova jako
magnet a přitahovat k sobě přesný opak toho, co byste chtě-
li. Avšak zákon nevědění ještě není vše. Jakmile se proti-
klady střetnou, jejich postavení v opozici se ještě vyostří.
Pověstný zákon jednoty a boje protikladů, jehož podsta-
tu lze rozeznat již ze samého pojmenování, se zařadil mezi
školní znalosti. Stejně jako že Volha se vlévá do Kaspické-
ho moře a Mississippi do Mexického zálivu. Nicméně věci

nejsou tak prosté, jak by se mohly zdát, a tak si pojďme
položit otázku: proč vlastně tento zákon existuje?
Příčiny všudypřítomné jednoty protikladů jsme si vy-
světlili dříve: tím, že se protiklady staví proti sobě, rovno-
vážné síly udržují rovnováhu. Proč se však strany stojící
proti sobě nacházejí ve stavu nekončícího boje?
Snad by to mělo být naopak: jakmile se protiklady
střetnou, mají se vzájemně utlumit a utišit. Jenže takto ne-
fungují a budou se navzájem zlobit do té doby, dokud se
nepoperou. A dokud se rváči neroztrhají, budou se škádlit
donekonečna.
Pro příklady nemusíme chodit daleko. Sami můžete po-
tvrdit, že vám svět docela často brnká na nervy. Ovšem že
každému individuálně a s jinou intenzitou. Nicméně obec-
ně lze podstatu shrnout takto: pokud jev aktuálním oka-
mžiku něco schopno vyvést vás z rovnováhy, jako naschvál
se tak stane.
Proběhne tento sled událostí: jestliže vás něco znepo-
kojuje, s něčím si děláte starosti nebo vás cosi deprimuje,
pak máte - byť trošičku - nervy napjaté k prasknutí. V ten
okamžik, jakoby v souvislosti s vaším rozpoložením, vstu-
puje na scénu jakýsi šašek a začíná skákat a ňafat, aby vám
struny nervů dále natáhl. Rozčílíte se, takže šašek skáče
ještě divočeji.
Podráždění lze vystupňovat mnoha způsoby. Řekněme, že
někam spěcháte a obáváte se, že se opozdíte. Šašek už plácnul
do dlaní, a zatímco si je mnul, zvolal: „Tak jedeme!"
Od této chvíle se vše spikne proti vám. Lidé vám za-
hrazují cestu a až obřadně si vyšlapují, takže je nemůžete
obejít. Potřebujete co nejrychleji projít dveřmi, jenže tam
se doslova producíruje řada lenochů, kteří se sotva plouží.
Na silnici se totéž děje s automobily. Všechno jako by se
naschvál domluvilo proti vám.
Něco lze samozřejmě připsat na vrub vnímání: pokud
člověk spěchá, připadá mu, že se celý okolní svět zpoma-
lil. Ovšem najdou se i prokazatelné příznaky: výtah nebo

auto se rozbije, autobus se opozdí, na cestě se vytvoří zácpa
- tady už funguje určitá zlomyslná objektivita.
Lze uvést další příklady. Jestliže si s něčím děláte sta-
rosti a jste nervózní, lidé kolem vás dělají přesně to, co
vás dráždí. A přitom právě nyní chcete, aby vás nechali
na pokoji.
Děti začínají skotačit, byť se do té doby chovaly vzorně.
Kdosi začal mlaskat a hlasitě hltat. Pod nohama se vám
pletou rozličné předměty a blízcí na vás chrlí jejich problé-
my. Všude se vynořují nějaké překážky. Pokud na někoho
netrpělivě čekáte, dlouho nepřichází. Jestliže naopak něko-
ho vidět nechcete, stoprocentně se ukáže. A tak dále.
Tlak zvenčí se zintenzivňuje podle míry nahromadě-
ného rozčilení. Čím jste nervóznější, tím aktivněji vás lidé
ve vašem okolí obtěžují. Něco však považuji za zajímavé:
oni se tak nechovají schválně. Ani by je nenapadlo, že by ně-
komu mohli vadit. Kde se skrývá důvod takového jednání?
V psychologii nevědomí panuje obecně ještě mnoho bí-
lých míst. I když vám to může připadat divné, ve většině
případů jsou lidé vedeni bezděčnými motivy. Zvláštní je
však skutečnost, že hybná síla, která formuje bezděčné mo-
tivy, se nenachází uvnitř psychiky člověka, ale vně ní.
Onu sílu představují neviditelné, nicméně reálné energe-
ticko-informační podstaty, které plodí myšlenková energie
živých tvorů - jedná se o kyvadla. O nich už jsme si toho
spoustu řekli v první knize Transurfing aneb Ovlivňování
reality. Kyvadla vždy vyskytují tam, kde se lze přiživit na
energii nějakého konfliktu.
Pouze nepředpokládejme, že by tyto podstaty byly
schopné něco vymýšlet, natož pak realizovat vědomý zá-
měr. Kyvadla jsou pijavice, jež cítí a vnímají polarizaci
jako nestejnorodost v energetickém poli a usilují o to, aby
se k ní přisála. Ale to ještě není tak zlé.
Celá hrůza se skrývá v tom, že nejen pohlcují energii
konfliktu, ale i jakýmsi způsobem nutí lidi, aby se chovali
tak, aby té energie vyprodukovali ještě více.

Dělají vše pro to, aby energie přímo vzkypěla. Tahají
své oběti za neviditelné provázky a lidé se jim podřizují
jako loutky. Dosud není jasno, jak přesně kyvadla ovlivňují
lidskou psychiku, nicméně se jim to daří celkem úspěšně.
Jasné vědomí člověka je pro kyvadla nedosažitelné, ale
ona je ani nepotřebují - zcela si vystačí s podvědomím.
Všichni lidé zpravidla víceméně spí za bdělého stavu. Spous-
tu věcí provádíme mechanicky, ochable, aniž bychom si je
střízlivě odůvodňovali: „V tento okamžik nespím a jasně si
uvědomuji, co dělám a proč to dělám právě takto."
Zvláště nízkou hladinu uvědomění máme doma nebo
nacházíme-li se v nějakém davu. V domácím prostředí
není příliš zvýšená sebekontrola nutná, a proto se chováme
neopatrně a skoro usínáme. Ve vnějším, nicméně úzkém
okruhu společnosti, je naopak vědomí nejaktivnější a pro-
bíhá neustálá sebekontrola. Jakmile se sejde větší množství
lidí, naše jednání je opět spontánní, navíc však spadá do
silné korelace se souhrnným elánem celé masy.
Práci kyvadel lze demonstrovat na úplně jednoduchém
příkladu. Vezměme si chodce, za nímž kráčíte po cestě
a následně ho chcete předejít. Jakmile se rozhodnete, že
ho obejdete zleva, bezděčně ukročí také tam, jako by vám
chtěl cestu přehradit. Snažíte se ho předběhnout zprava,
jenže on se samovolně přesune tamtéž.
Co nutí dotyčného chodce, aby měnil směr? Vždyť vás
nevidí, a co je mu navíc do toho, že ho chcete předehnat?
Možná nějak vycítí, že se přibližujete, a instinktivně si
nepřeje pustit soupeře před sebe? Taková domněnka jako
by se sama nabízela, přesto tomu tak není. Hovoříme-li
o instinktech v živé přírodě, soupeření se zásadně projevuje
v situacích, kdy se obě strany ocitnou tváří v tvář. Chodce
nutí k vybočení do strany kyvadlo.
Dotyčný kráčí, aniž by přemýšlel, jak má našlapovat,
aby se pohyboval po přímé dráze. V tomto smyslu spí, a tu-
díž se trajektorie jeho kroků čas od času samovolně odklání

na tu či onu stranu. Motivaci, tedy výběr nasměrování, by-
chom mohli najít v podvědomí. Jenže to je v daný okamžik
nekontrolované, a tedy potenciálně otevřené pro působení
kyvadla.
Vtom se blížíte vy a hodláte se pokusit chodce obejít.
V podstatě nastává konflikt, byť sebenepatrnější. Kyvadlo
ovšem potřebuje energii konfliktu navýšit, a tak dotyčnému
nakazuje, aby mimoděk ukročil stranou, takto vám zahradil
cestu, a tím vyostřil situaci.
Zároveň však kyvadlo nejedná úmyslně, poněvadž ne-
disponuje vědomým záměrem. Stejně nevědomky odvádějí
svou práci rovnovážné síly. Ještě jednou zdůrazňuji, že zde
hovoříme o jistých procesech, jejichž mechanizmus dosud
nebyl objasněn, a nikoli o rozvážném chování nějakých
podstat. Pouze poukazujeme na různé projevy a zákonitosti
v povaze energeticko-informačního světa.
Nemá smysl řešit, jaké kyvadlo se v konkrétní situaci
uplatňuje, odkud se vzalo, jak se mu daří a co se ve sku-
tečnosti děje na energetické úrovni. Beztak to nedokážeme
dokonale pochopit. Nejdůležitější význam má pouze jeden
závěr: rovnovážné síly staví tváří v tvář protiklady, zatímco
kyvadla dělají vše pro to, aby rozdmýchala energii vznik-
nuvšího konfliktu. Takový je zákon kyvadla.
Bitvy kyvadel jsou nekonečné a bez ohledu na to, zda se
jedná o rodinné spory nebo o ozbrojené konflikty, vždy se
řídí přesně tímto zákonem. Jestliže se někde vytvořil něja-
ký protiklad, další události se budou odvíjet směrem k při-
ostření konfliktu, ať se děje cokoli, a to včetně dočasných
a předstíraných usmíření.
Tam, kde funguje zákon kyvadla, nemá zdravý rozum
zadnou moc. Právě proto se jednání jak jedinců, tak celých
států velmi často zdravému rozumu vymyká. V konflikt-
ních situacích drží naše motivy ve své moci kyvadla.
Pak nastupuje onen podivný efekt, kdy člověk svá před-
chozí jednání vnímá jako sen: „Kde jsem jen nechal hlavu?

Proč mě napadlo, že budu postupovat právě takhle?" To
proto, že tehdy jednal bez uvážení. Teprve později, když
už jeho vědomí nepodléhá vnějšímu působení, dokáže ade-
kvátně vyhodnotit, co se vlastně stalo.
Lidé, již si jsou blízcí, se hádají a nakonec i rozcháze-
jí, neboť jsou přesvědčeni, že mají rozdílný charakter. Ale
vždyť spolu zažili okamžiky štěstí, kdy se všechno vyvíjelo
výborně. Vtom se jeden z nich zničehonic změní a začíná se
chovat nepřátelsky. Vůbec se nepodobá tomu, kým byl dří-
ve, neřku-li ještě nedávno. Nepřipadá vám to povědomé?
Ve skutečnosti nejde o to, že by se některý z nich změ-
nil. Jen se chová způsobem, který je pro partnera zcela ne-
přijatelný. K tomu ho totiž nutí kyvadlo.
To ovládá podvědomé motivy lidí, kteří k sobě patří
a jsou si blízcí. Kyvadlo se kvůli posílení vlivu snaží o na-
výšení energie konfliktu. Postižený si neuvědomuje, že mu
něco nakazuje, aby vstoupil do konfrontace. Může jednat
naprosto nelogicky a neadekvátně.
Zvláště často se podobných účinků kyvadla dopátráme
v až nestravitelně brutálních zločinech. Později, na lavici
obžalovaných, již provinilec vzpomíná na svá předchozí
jednání s rozpaky: „Jako bych měl zatmění." A nelže, je to
skutečně tak. Pro samotného aktéra byl jeho čin naprosto
nečekaný a to, čeho se dopustil, vnímá jako hrozný sen.
Zvláště tvrdý spánek se dostavuje v případě, že se vní-
mání člověka dostane do sevření čelistí. Ve specifických
společenstvích, například v armádě, politické frakci nebo
sektě, se vytváří prostředí s definovanými stereotypy jed-
nání a myšlení. To jejich členy uspává a jejich podvědomí
se zcela otvírá v plen příživnickému působení ze strany ky-
vadla. Tehdy se dějí věci, které ostatním zvenčí připadají
zcela nepochopitelné.
Proč lidé s takovou vervou a tak vášnivě vraždí ty, kteří
se jim tolik podobají, až na to, že se klanějí někomu jiné-
mu - svým bohům? Komu to vadí? Také snášejí utrpení

ve válkách a umírají po desítkách, stech tisících, milio-
nech. Kam se poděl pud sebezáchovy? Spory o bohatství
a teritoria ještě dokážeme pochopit. Ale jak lze vysvětlit
boje za přesvědčení?
Idea míru je všem blízká. Přesto války neznají konce.
Idea jediného Boha je zřejmá. Ideje dobra, spravedlnosti,
rovnosti... ještě dlouho bych mohl pokračovat. Všichni
všechno chápou, avšak zdravý rozum nefunguje, a naopak
vítězí zlo. Odkud tedy zlo vyvěrá?
Univerzální zdroj zla představují kyvadla. Postačí tro-
cha pozorování a sami si ujasníte, že ať děláte v jakékoli
opozici cokoli s čímkoli, vše vede k navýšení energie kon-
fliktu. Pokud ji boj utlumí, pak jen na krátko, aby se poté
rozhořela novou silou.
Setkat se samozřejmě můžeme s různými kyvadly, nic-
méně v jisté míře je každé z nich destruktivní. Mnohé jsou
docela neškodné. Například kyvadlo transurfingu je potře-
ba kvůli tomu, aby se více lidí zamyslelo nad tím, co se
ve skutečnosti děje.
Nenabádám vás k tomu, abyste se vymanili z vlivu
všech kyvadel - to je beztak sotva kdy možné. Především
nesmíte být loutkami a musíte jednat vědomě - pak tyto
struktury dokážete využívat ve svůj prospěch. Jak se však
lze z jejich vlivu vyprostit?
Procitněte a uvědomte si, jak se vámi kyvadlo pokouší
manipulovat. Chápejte a rozumějte tomu, co se děje, a půl
díla máte hotovo. Síla vlivu kyvadla je totiž nepřímo úměr-
ná vašemu uvědomění. Kyvadlo má nad vámi moc do té
doby, dokud se nenalézáte v bdělém, nýbrž snivém stavu.
V první řadě nepřistupujte na účast v destruktivních bi-
tvách kyvadel, pokud to sami osobně nepotřebujete. Jestli-
že jste se ocitli v nějakém davu, musíte ze scény děje ne-
prodleně sestoupit do hlediště, ohlédnout se a probrat se:
„Co tu dělám? Uvědomuji si to? K čemu je mi to dobré?"

Již dříve jsme si ukázali, že se ze spánku v bdění musíte
probrat naprosto a dokonale: „Právě teď, v tento okamžik
nespím a jasně si uvědomuji, co dělám a proč to dělám prá-
vě takto." Vyjasníte-li si tyto záležitosti, bude vše v pořád-
ku. Pokud ne, znamená to, že v jakékoli, dokonce až nicot-
né konfliktní situaci se z vás stane loutka.
Jestliže vás něco rozčiluje, vyvstává před vámi úkol
ještě komplikovanější. Pomyslný šašek bude v takovém
případě skákat tak dlouho, dokud nervové vypětí vydrží.
Zpravidla to svědčí o tom, že kyvadlo sevřelo vaše vnímá-
ní do čelistí. Budete-li se od něj chtít osvobodit, musíte se
obrnit lhostejností. Což je ovšem značně náročné.
Máte například sousedy, jejichž hudba se vám nelíbí,
a navíc vás vytáčí, rozčiluje a provokuje. Váš úkol tedy ob-
náší odtržení od vlivu kyvadla, a to jakýmkoli způsobem.
Jenže je zhola nemožné, abyste si přikázali, že na hlasitou
hudbu nebudete nijak reagovat. Potlačovat emoce je zby-
tečné. Namísto toho obraťte pozornost k něčemu jinému.
Zkuste poslouchat svou oblíbenou hudbu, ale ne nahlas,
jen tak, aby přehlušila sousedovu. Vymyslete si další způ-
soby, jimiž se odreagujete. Jestliže se v myšlenkách doká-
žete zaobírat i něčím jiným, sousedé se postupně unaví.
Podobně postupujte i v ostatních situacích. Bude-li si
šašek vyskakovat, vaše vnímání svírají nějaké čelisti. Zřej-
mě vás někdo vlákal do hry kyvadla, jejímž cílem je navý-
šení energie konfliktu. Z čelistí se uvolníte, jestliže svou
pozornost zaměříte jinam.
Obecně platí, že všechno není tak zlé. Pokud nebudete
spát v bdělém stavu, vyhnou se vám i naschvály. I když se
nad tím, co jsem tu řekl, můžete zamyslet a napadne vás,
že je to jen nějaký příšerný blud. Samozřejmě není snadné
zvyknout si na myšlenku, že by nás snad mohly ovládat
nějaké podstaty. Je otázkou vašeho vlastního výběru, zda
toto vědění přijmete. Nemusíte uvěřit. Pozorujte a sami si
vyvoďte závěry.

Pravidlo kyvadla

Div ne na každém kroku se v našem světě setkáváme
s přímými či nepřímými informacemi týkajícími se našich
vzájemných sexuálních vztahů. V modelu transurfingu
na dané téma, stejně jako na mnohá další, nahlížíme z po-
někud neobvyklého úhlu pohledu. V životě každého je-
dince hraje sex celkem významnou roli, ať si to dotyční
přiznávají, nebo ne. Přesněji řečeno, ani ne tak sex sám,
jako spíše náš vztah k němu. Není důležité, vede-li člověk
sexuální život nebo ne - v jeho myšlenkách čas od času
dojde ke vzplanutí, jež nějaký vztah vyjadřuje.
Zcela neutrální pozici v tomto případě zaujmout nelze
přirozená povaha se tak či onak přihlásí. U jednoho se
vztah projevuje v podobě nepřízně, podrážděnosti, výsmě-
chu či odtržení, zatímco u jiného se mění v záměr. Jestliže
se ovšem záměr neuskuteční nebo se realizuje neúspěšně,
v psychice se začnou tvořit všelijaké komplexy neboli
použiji-li termín transurfingu - negativní diapozitivy.
Lze předpokládat, že otázky sexu se do jisté míry týka-
jí všech nebo alespoň převážné většiny. Mnozí pak v této
oblasti trpí nějakými komplexy. Nemalou roli zde sehráva-
jí kyvadla, neboť se vám všemožně snaží vnutit, že nejste
dokonalí, a zahltí vás problémy. Následně skutečně uvěříte,
že přece jisté potíže máte. Nedokážete si představit, že ne-
jste jediní, kdo tomu věří.
Pokud se domníváte, že vám v intimním životě všech-
no neklape úplně dokonale, zatímco ostatní jsou absolutně
v pohodě, hluboce se mýlíte. Je to iluze, již s pomocí pro-
středků hromadné komunikace vytvořila kyvadla. Všim-
něte si, že kdekoli se hovoří na téma sex, tam předvádějí
jedince, u nichž jako by vše odpovídalo normě.
I kdybychom zaplnili celý stadion a následně z něj po-
slali pryč všechny, u nichž něco není úplně v pořádku, více

lidí než prstů na rukou by tam nezůstalo. Zkuste si před-
stavit, že stojíte uprostřed ohromného narvaného stadionu,
který náhle zpustne, a vy se rozhlížíte a vyhlížíte zbývající
normální lidi. Tak to je ono měřítko.
Dokonce i když se vám přátelé chlubí svými úspěchy
a nezveličují, můžete si být jisti, že také mají nějaké potí-
že, jež pečlivě skrývají nejen před svým okolím, ale i sami
před sebou.
Nebudu připomínat Freuda. Stěží si mohl představit,
jakých rozměrů dosáhne sexománie v naší době. Jen vám
navrhuji, abyste se zeptali, proč se kolem tak prosté funkce,
ideálně vyladěné přírodou, točí tolik problémů?
Odpověď na otázku nalezneme na zcela nečekané rovi-
ně, jistým způsobem spjaté s jevy jako flash mob. Nevíte-li,
o co jde, vysvětlím vám to.
Představte si zalidněnou ulici nebo náměstí ve slunečný
den. Vše probíhá jako obvykle. Vtom zničehonic vytahuje
několik desítek či stovek lidí deštníky, roztahuje je a z celého
jejich vzezření lze usuzovat, že prší. Normální chodci stojí
s otevřenými ústy, kdežto lidé deště se z hloubi duše radují.
Takovou grandiózní legraci lze zorganizovat docela
snadno. Skupina lidí, dokonce se ani nemusí navzájem
znát, se mezi sebou po internetu domluví, že v určitý čas
na stanoveném místě po signálu uskuteční nějakou nesmy-
slnou akci.
Co se během akce děje? Jak víte, jakmile začíná skupina
lidí uvažovat stejně, formuje se kyvadlo. Bleskově shro-
mážděná skupina vybízí: „Sledujte nás - máme deštníky!"
Kolemjdoucí stojí v rozpacích s ústy dokořán: „Co se jim
stalo?" Stejnorodé myšlenkové vyzařování skupiny lidí vy-
tváří rezonanci, jejíž energii kyvadlo pohlcuje.
Bleskové kyvadlo je maximálně pomíjivé - vzplane
a pohasne, a tak nikomu neublíží. Nicméně jsme si díky
němu na uvedeném neškodném příkladu ukázali, jak se
rodí a jak fungují dlouhodobější a destruktivní kyvadla.

Chcete-li nakázat lidem, aby vyzařovali energii ve stej-
ném směru, co je potřeba? Rozhodně musíte definovat ša-
blonu chování a myšlení - stanovit pravidlo. Pravidla sa-
mozřejmě nevytvářejí kyvadla, nýbrž lidé. Kyvadla totiž
nedokážou realizovat vědomý záměr: vznikají spontánně,
avšak jejich původcem je vytvořené pravidlo. Pravidlo ky-
vadla je to nejhorší a nejškodlivější ze všeho, co kdy lid-
stvo vynalezlo. Káže: „Dělej věci stejně jako já."
Veškeré šablony chování a myšlení se obecně omezu-
jí na pravidlo kyvadla. Pozorujte své okolí a povšimnete
si, že funguje skoro vždy. Ovšem pokaždé škodit nemusí,
a to když se jedná o bleskové kyvadlo, jako například vlna
fanoušků na stadionu, která se rozhoupe.
V koncertním sále zase kyvadlo ze všech sil hltá energii
diváků. Tím opět nikomu neškodí, zato si všimněte, jak se
často chovají umělci. Co jim síly stačí, usilují o to, aby
publikum rozkmitali pravidlem kyvadla: „Výš! Ruce ještě
výš! A teď všichni dohromady!" Fanoušci poslušně tles-
kají do dlaní a ona energie, pro jednoho člověka nepatrná,
se slévá v rezonanci, jež konstruuje neviditelné monstrum
vznášející se nad sálem.
Kdyby energie nebyla pohlcována, umělec by doslova
vylétl do vzduchu. Jemu však připadnou jen nepatrné drobky,
valnou většinu spolyká kyvadlo. Monstrum žije do té doby,
dokud lidé naplňují jeho pravidlo: „Dělej vše jako já!"
A co z toho? Nic strašného se přece nestalo! Blesková
kyvadla jsou skutečně neškodná. Jaký vztah že zaujímají
k sexu? Neuhodli byste.
Než jsme přehodili výhybku na flash mob, nakousli jsme
téma sexu. Co je spojuje? Určitě jste si domysleli, že to, co
mají společné, musí být nějak spjato s energií. A opravdu
- v době, kdy se věnujete sexu, formuje se bleskové ky-
vadlo a pohlcuje energii rezonance. Již v dávných dobách
lidé tušili a konečně i věděli o přítomnosti jisté podstaty,
která se vznáší nad scénou dění.

Ona podstata, již v rámci modelu transurfingu nazý-
váme bleskovým kyvadlem, se u různých národů obvykle
shoduje s emocionálně zabarvenými podobami. Například
satana, který se baví. Někteří stoupenci okultních praktik
jsou pevně přesvědčeni, že během pohlavního aktu je vyza-
řována energie, jež přitahuje rozličné představitele jemno-
hmotného světa, kteří se následně slétají a pořádají vlastní
ďábelské orgie.
Ať říká kdokoli kdekoli cokoli, ničím se nemusíte zne-
pokojovat, jelikož bleskové kyvadlo vám ublížit nemůže.
Pouze se živí energií, kterou beztak plýtváte. Nic víc. Pře-
sto jsme nehovořili o tom nejdůležitějším, co spojuje sex
v jeho současné podobě s kyvadlem, tím je pravidlo kyva-
dla: „Dělej jako já!"
S rozvojem technických prostředků masové komunika-
ce vstoupilo pravidlo kyvadla do nerozděleného panství.
A tak psychika člověka je na každém kroku vystavována
nenápadnému, nicméně vcelku účinnému zpracovávání
za aktuálního zavádění šablon chování a myšlení. Chtěl
bych se vyvarovat použití výrazu příživnictví, jenže právě
k němu v podstatě vše směřuje.
Současný informační a zábavní průmysl je vystaven
na jednoduchém principu: dívej se, jak se konkrétní věci
zhostili jiní, kteří dosáhli úspěchu, a následuj je, ber si z nich
příklad. Jediné, co se vám snaží demonstrovat, je etalon
úspěchu. Domnívám se, že to sami velmi dobře chápete.
Pravděpodobně jste se však dosud nezamýšleli nad tím, jak
obrovský vliv tato propaganda - jednou zjevná, ovšem čas-
těji nenápadná - vykazuje.
Veškeré výše uvedené záležitosti se nakonec dotýkají
všeho, co se pojí s intimními vztahy. Velmi důrazně nám
stále někdo odůvodňuje, podle kterých stereotypů se musí
žít. Veškerá média na toto téma prezentují vztahy, jež - jak
bychom si měli vyložit - odpovídají standardům.
Hlavně si nemyslete, že zde hovořím o nějakém spik-
nutí nebo záměrné propagandě. Ve skutečnosti si nikdo

nevytyčí cíl, že zavede jisté šablony. Vše přichází samo se-
bou V človl'ku totiž neustále hlodají pochybnosti: jednám
správně? Vždy potřebujeme mít nějaké srovnání, protože
úspěch je věcí relativní. Proto když vidíme cizí úspěch, při-
rozeně tíhneme k tomu, abychom jeho původce považovali
za vzor.
Intimní vztahy a zejména sex se v zásadě pohybují v těs-
ném a uzamčeném kruhu, a tudíž potřeba potvrdit si, že u nás
je všechno v pořádku, narůstá. Jestliže člověk aktuálně nemá
partnera, a ještě spíše v případě, že ho neměl ještě nikdy, pak
zkrátka začíná až křečovitě hledat nějaký vzor. Prostředky
masové komunikace tuto potřebu nakonec uspokojují, poně-
vadž prezentují širokou škálu, z níž ho lze vybírat.
Takto se formují obecně přijímané stereotypy, jak to má
člověk dělat, jakou image je třeba zvolit a podobně. Na-
příklad on musí být tvrdý boss, zatímco ona žhavá a sexy.
Pozorujte je a všechno dělejte jako oni. Nevčleníte-li se do
jimi stanovených standardů, zřejmě je s vámi něco v nepo-
řádku.
Totální následky destruktivnosti onoho pravidla si doká-
žeme představit jen stěží. Určitě vás již napadlo, že problém
neoprávněně zveličuji, když tvrdím, že ze všech lidských
vynálezů je pravidlo kyvadla tím nejhorším a nejškodlivěj-
sim. Vůbec ne. Naopak se ještě vyjadřuji zdrženlivě.
Počet párů, které se rozcházejí, je ohromný. Počet ro-
din, jež byly šťastné, a přesto se neudržely, jej zřejmě ještě
převyšuje. Rozhodující příčinu neshod nakonec nacházejí
v sexu. Ostatními důvody buď maskují následky intimní
neuspokojenosti, nebo jsou to jen výmluvy těch, kteří si
navzájem nechtějí přiznat pravou příčinu.
Nespokojenost pramení z toho, že se dva lidé řídí pravi-
dlem kyvadla. Oba vědí, že v souladu s normami musí věci
vykonávat určitým způsobem, a pravidlo kyvadla nařizuje:
„Dělej jako já!" Přeloženo: změň se. Takže dotyční se pak
snaží přizpůsobit stanoveným standardům, jenže nakonec
se dostavuje duševní prázdnota a nespokojenost.

Jestliže někdo zakouší jisté potíže v oblasti sexu, určitě
se dopouští jedné chyby: hraje nějakou roli. Je to velmi jed-
noduché. Z bezpočtu vzorů vybere jeden, který se nejvíce
zamlouvá jemu, a druhý zvolí pro svého partnera. Posléze
vybranou roli přijímá a začínají interpretovat, přičemž od
partnera očekává odpovídající projekci. Pozoruhodné při-
tom je, že ji sehrává jakoby dle zásady transurfingu - s od-
stupem, jakožto hrající divák, protože sebe i partnera neu-
stále se vzorem srovnává: probíhá vše správně?
Tato cesta ovšem nevede nikam, poněvadž povaha sexu
vyžaduje uvolnění, svobodu a sebeodevzdání. Sex zosob-
ňuje jediný případ, kdy se do hry musíte pohroužit po hla-
vě, zato beze všech rolí. Normální a přirozený sex je hra
podle pravidel, jež stanovujete sami bez ohledu na to, jak
to dělají ostatní a jak se to „má".
Někoho může ještě zmást nesprávné směšování různých
pojmů: láska a sex. Člověka až pobuřuje, když slyší ono
pokrytecké - pojďme se věnovat lásce. Není snazší nazývat
věci pravými jmény? Sex není láska a lásku nezaměňujte
se sexem. Ale cožpak nejsou slučitelné? To bezesporu jsou,
jen ještě jednou opakuji: lásku nespojujte se sexem a sex
není láska.
Obě záležitosti lze jak směšovat, tak striktně oddělovat.
Bohužel nám pravidlo kyvadla brání v tom, abychom to
dělali přirozeně. Nemýlím se, jestliže tvrdím, že veškeré
neúspěchy v oblasti sexuálního styku se váží k tomu, jak se
lidé řídí pravidlem kyvadla a snaží se nepřirozeně směšo-
vat lásku se sexem. Vyprodukují pak nesmyslný hybrid.
Pokud však na pravidla a normy zapomenete, vše se ná-
hle zjednoduší. Představte si stupnici označenou uprostřed
nulou, přičemž zleva se řadí dílky lásky a zprava agrese.
Jestliže se střelka naklání vlevo, bude to láska, vychyluje-
-li se vpravo, jde o sex. Ať se vám to líbí nebo ne, sex - ať
děláte, co děláte - obnáší spíše agresi než něžnosti.

Jenže když se v nás tyto ďábelské instinkty probudí,
většinou se ostýcháme nebo se polekáme. Domníváme se
totiž, že je to cosi proti přirozenosti. A skutečně, jestliže se
potkají dva obyčejní lidé, zpočátku se chovají zcela nor-
málně, avšak vzápětí jim v oku zablýskne jakási dravá jis-
kra a oni začnou podnikat věci, jež nijak neodpovídají...
neodpovídají čemu?
Tady vstupuje na scénu pravidlo kyvadla. Na jednu stra-
nu existuje jistý obecně přijatý rámec slušného chování,
který se úplně nehodí narušovat. Na druhou stranu pokud
se v něm pohybujete, nemůžete mít ze sexu žádné potěšení.
A člověk by chtěl obojí.
Lidé začínají svou roli hrát proto, aby se přizpůsobili
standardu. Obávají se, že se v nich probudí zvířecí instink-
ty, a tak sex usměrňují všelijakými ustanoveními a podle
jejich názoru nevyhnutelnými rituály. Postupně dochází
k jisté ztuhlosti - potřebovali byste povolit opratě, jenže to
pravidlo kyvadla nedovoluje. Jestliže naopak střelka zabí-
há daleko na stranu agrese, jako by se dotyčný musel utvr-
zovat: „Miluješ mě?"
Na scéně tak neustále vystupují dva hrající diváci, kte-
ří jako loutky visí na provázcích kontroly, na něž se sami
zavěsili. Co dělají? Ze všech sil se snaží přetáhnout střelku
na jednu nebo druhou stranu. A přitom se pouze potřebují
odpoutat od pravidla kyvadla a střelku uvolnit tak, aby se
pohybovala volně, v korelaci s pocity duše, a nikoli s ide-
jemi rozumu.
Můžete namítnout, že v tom případě to ale nebude tr-
vat dlouho a klesneme na úroveň zvířat. Jenže to se znovu
projevuje pravidlo kyvadla. Kdo vytyčil hranice, kde končí
lidskost a začíná zvířeckost? Ono dokonce ani nejde o ně-
jaké hranice, nýbrž o to, že si musíte pravidla vytvářet sami
pro sebe a nesmíte se řídit cizími. Jako člověk máte právo
na vlastní kritéria lidskosti a slušného chování.
Doufám, že chápete, že o zmíněných záležitostech píši
kvůli lidem, jež nějaké potíže se sexem trápí, zejména pro

ty, kteří se mají rádi. Chcete-li problémy odstranit, musíte
vědomě uvolnit střelku, a stejně tak se i vědomě vzdát kon-
troly nad dodržováním pravidla kyvadla.
Jedna kategorie lidí při sexu vůbec žádné potíže neza- kouší. Spousta problémů se samozřejmě vytratí, pokud věci
nazýváme pravými jmény, nemícháme pojmy, jasně si uvě-
domujeme, co chceme získat, a především o tom upřímně
hovoříme s partnerem. Jestliže se otevřete, život se náhle
zjednoduší. Můžete si být jisti, že váš partner má skrytých
přání také až nad hlavu. Mohou proto nastat situace, kdy
jeden požaduje něco, na co druhý nehodlá přistoupit. Co
lze v takovém případě podniknout?
Zaprvé je nutné mít neustále na mysli první princip teorie
vějíře: vzdejte se záměru získat, vyměňte jej za záměr dát
a obdržíte to, čeho jste se zřekli. Tento úžasný princip fungu-
je spolehlivě, a přitom mnohdy ani nelze pochopit jak.
Zadruhé je rovněž nezbytné, abyste se zcela vzdali
pravidla kyvadla a vyměnili je za pravidlo transurfmgu.
Toto pravidlo žádá, abyste si dopřáli být sami sebou a toto
umožnili i ostatním.
Jistě chápete, že uspokojení ze sexuálních vztahů se
vám dostane jedině tehdy, budete-li se cítit volně, svobod-
ně. Což se vám nepodaří, pokud hromadíte nadbytečné po-
tenciály komplexů, například mluvím o komplexu méně-
cennosti. Ať si vynaleznete jakýkoli způsob, jímž se budete
v tomto rozpoložení o uvolnění pokoušet, rovnovážné síly
vám to nedovolí.
Lví podíl na vznikajícím napětí není pouze důsledkem
nadbytečných potenciálů, nýbrž spíše výsledkem vztahů
závislosti. Lidé totiž mají nejčastěji vnitřní záměr nasměro-
ván na to, aby dostávali, a nikoli dávali. Navíc na partnera
většinou aplikují projekci v souladu s očekáváním souvi-
sejícím s jednotlivými rolemi. Vůbec se nám nechce, aby-
chom si navzájem dopřáli být sami sebou.
Jak víte, vztahy závislosti plodí polarizaci, jež vyvolává
působení rovnovážných sil, které nakonec vše zničí. Pravi-

dlo transurfingu dokáže polarizaci zformovanou na zákla-
dě vztahů závislosti mnohonásobně snížit. Proto dokonce
i v případě, že se vám nepodaří úplně se zbavit komplexů,
postačí řídit se jím, protože napětí se jakoby náhle očividně
vybije. Jestliže si dopřejete být sami sebou, znamená to, že
přijmete sebe sama se všemi nedokonalostmi, o nichž víte.
Pokud i ostatním umožníte, aby byli sami sebou, znamená
to, že z nich sejmete projekci vlastních očekávání. Situace,
kde si jeden přeje něco, na co druhý odmítá přistoupit, se
nakonec jaksi nevyzpytatelně vyřeší sama od sebe.
Opakuji, že se pouze musíte zříci pravidla kyvadla, vy-
měnit je za pravidlo transurfingu a záměr nasměrovat tak,
aby byl v souladu s prvním principem teorie vějíře. Pokud
to zvládnete oba, už nikdy nebudete mít problémy. Podrob-
né úvahy o tom, proč to tak funguje, přenechám psycholo-
gům. Zkrátka to funguje a hotovo.
Na co však kyvadlo vůbec potřebuje nějaké pravidlo?
V případě bleskových kyvadel je to pochopitelné, poněvadž
ta se živí energií rezonance, a proto vyžadují synchronní
jednání. A čím se sytí ostatní, dlouhodobá kyvadla, pro něž
není úplně nejnutnější, aby se jejich přívrženci chovali jako
jeden?
Pravidlo kyvadla určuje především normy chování a myš-
lení, tedy standardy normálnosti. Lidé nechápou, že mu před-
kládají jenom náhražku, falzifikát úspěchu. Cizí úspěch přece
nelze použít jako příklad či vzor hodný napodobování; skuteč-
ný úspěch potkává pouze ty, kdo se odvážili pravidlo narušit
a vykročili svou vlastní cestou.
Jestliže člověk sleduje cizí stopy, bude odsouzen navždy
se hnát za zapadajícím sluncem. Normy úspěchu nejsou
nic víc než vžité šablony, jenže dotyčný neví nebo vědět
nechce, že pravidlo kyvadla jej chytilo do pavučiny iluzí.
Iluze bývají často sladší a příjemnější než neznámá realita.
Když jedinec stane tváří v tvář faktu, že nezapadá do
stanovených norem, bývá často frustrován. Ovládá ho

strach z porážky, cítí svou méněcennost, připadá si v ne-
přátelském světě osaměle.
Jak to lze napravit? Například se dotyčný může zcela
odtrhnout - obklopit se stěnou nepřátelství vůči nedosaži-
telným vzorům. Anebo se může za svým vzorem neustále
plahočit. V tom případě se ovšem řídí pravidlem kyva-
dla, jelikož se pokouší sám sebe změnit, a duši tak zahání
do pouzdra podmíněnosti. Pomůže si tím pouze k větší ne-
spokojenosti, jež vyústí v další potřebu změnit se.
Jakmile se člověk pustí do pronásledování nějakého
vzoru, vyzařuje energii nelibosti a rozčarování. Jako oslík
kráčející v kruhu následuje zavěšenou mrkvičku na prováz-
ku, aniž by ji někdy doběhl. Jeho energií se živí destruktiv-
ní kyvadla, která mu vzory cizího úspěchu předkládají.
Navíc i stěna, která ho izoluje od ostatního dění, vyža-
duje nemalé výdaje energie. Ochranné pole lze kolem sebe
udržovat jen s velkým vypětím sil, neboť všude a na kaž-
dém kroku nám něco stanovuje pravidla a v naší moci není
dodržet je.
Přesto cesta ven z tohoto labyrintu existuje. Musíte se
odpoutat od pravidla kyvadla a jít svou cestou. Kdo to udě-
lá, získá pozoruhodnou vlastnost a pocítí, jak se z ní až tají
dech - jde o vnitřní svobodu. I takoví lidé existují. Podí-
vejme se například na dopis čtenářky, která stojí asi dva
krůčky od této svobody.
„Je mi skoro třicet a ještě nikdy jsem neměla muže. Od-
borníci říkají, že je to závažná abnormalita. Ale já nedoká-
žu pochopit proč. Vždy jsem věřila, že nikde není dáno, že
se člověk musí do pětadvaceti let s někým vyspat, a také že
by snad panenství bylo důvodem k morálnímu pranýřová-
ní. Jsem atraktivní a příležitostí navázat intimní vztah jsem
měla spoustu. Jenže - mně se nechce. Nikoli fyziologicky,
tady je vše v pořádku, jen jsem zkrátka dosud nenarazila
na muže, s nímž bych se toužila milovat. Poslední dobou se
stále častěji přistihuji při pocitu, že to na mě padá. Protože

všichni se oddávají tělesné lásce, kdežto já nikoli. To se
všeobecně schvaluje a já se onomu pravidlu vymykám...
Nikdy jsem nebyla otrokyní společenských konvencí, ale
právě to mě nyní začíná zlobit. Někdy si prostě připadám
jako morální mrzáček. I když sama skutečnost mé jedineč-
nosti nemá vliv na mé sebehodnocení - do intimního vzta-
hu vědomě nechci vstupovat, aniž by mě to k danému člo-
věku přitahovalo. Pokud můj případ přece jen představuje
nějakou odchylku, o jakou poruchu se jedná?"
Zmínil jsem dva krůčky, a to proto, že jistý strach z toho
nebýt jako všichni tu určitě vyčteme. Nicméně vnitřní síla
a nezávislost z dopisu také dýchá, a to není málo. Ale co je
nejdůležitější, že se samozřejmě nejedná o žádnou odchyl-
ku. Pouze se pisatelka nesmí bát pocitu, že není stejná jako
všichni ostatní, ale musí z toho mít potěšení. A samozřejmě
nesmí situaci lámat přes koleno. Možná by stálo za to snížit
laťku požadavků a mít menší nároky.
Jestliže budeme naslouchat informacím, jež se na nás
odevšad hrnou, klidně se můžeme domnívat, že všichni
o provozování sexu jenom mluví. Opravdu je to jen ilu-
ze. Zdaleka ne všichni vedou aktivní sexuální život, mno-
zí dokonce ani nemají partnera. Jenže strach z osamělosti
a z toho, že se ukáže, že se od ostatních nějak liší, nás nutí
v tuto iluzi uvěřit.
Vezměme si například Paříž s jejím duchem svobody
a nenucenosti. Vysloužila si pověst města osamělých srd-
cí- Každý den od nejranějšího úsvitu lidé vybíhají na ulici
a vyhledávají kavárny. Proč to dělají, když si šálek kávy
mohou vypít doma? Protože z domu je vyhání samota.
Až by se mohlo zdát, že kyvadla lidské pokolení pod-
robují svému pravidlu záměrně. Skutečně si je podrobují,
ovšem pravidlo nestanovují kyvadla. Ona díky němu exis-
tují! Vždy se zrodí jen díky pravidlu a kvůli němu také za-
čínají odvádět svou černou práci. Nejzákemější destruktiv-
nost kyvadel shledávám v tom, že člověka odvádějí daleko
2 cesty, na níž by mohl dosáhnout trvalého štěstí.

Představte si přelidněnou ulici, kde si každý hledí své-
ho. Náhle se objeví lidé v černém, všechny ostatní zaže-
nou do nějakého útvaru a nařídí jim pochodovat. Pokud se
někdo pokusí vybočit, hrubě ho osočí: „Stůj! Kam lezeš?
Zařaď se!"
Film, jako byl Matrix, se neobjevil náhodou. Fantastika
má tendenci se časem realizovat ve skutečnost. Navíc se
tato tendence zintenzivňuje - všimněte si, že prodlení mezi
fantastikou a skutečnou realizací se stále zkracuje. Lidé sa-
mozřejmě dosud nesedí ve vakuových baňkách s připev-
něnými přísavkami, ale někde velmi blízko se odehrávají
analogické procesy.
Zmíněný útvar na ulici každému jako taková realita
připadá. Ve skutečnosti ovšem neobnáší vůbec žádnou ne-
vyhnutelnost - to je iluze. Aktuální realitu je třeba hledat
v tom, že z davu lze kdykoli vystoupit a dát se vlastní cestou.
Jenom není tak snadné si toto uvědomit. Člověk si natolik
navykl žít se svými iluzemi, že se s ním musí pořádně zatřást
nebo jako u Carla Castanedy posunout úhel pohledu tak, aby
pochopil, co je realita a co iluze.
Například invalidé příliš na výběr nemají. Musí buď
celý život trpět a trápit se svou méněcenností, nebo mohou
pravidlem kyvadla pohrdnout. Pokud pochopí, že už nema-
jí co ztratit, vzdávají se honby za vzorem a začínají žít díky
vlastnímu prospěchu.
Tělesně postižení hrající basketbal na kolečkových
křeslech jsou mnohem šťastnější než zdraví výrostci, kte-
ří se pokoušejí vyrovnat Michaelu Jordanovi. Protože jsou
součástí masy, vypadají méně přirozeně než invalidé. Ni-
kdo z nich se novým Michaelem Jordanem nestane, dokud
si neuvědomí, že je třeba vystoupit z řady.
Narušitelé pravidla kyvadla se stávají buď lídry, vedou-
cími osobnostmi, nebo odpadlíky. Jedni se vypracují a stá-
vají se z nich hvězdy, druzí jsou vyděděnci. Rozdíl mezi
nimi spočívá v tom, že první jsou přesvědčeni, že mají plné

právo pravidlo kyvadla narušit, kdežto ti druzí o tom po-
chybují.
Hvězdy se rodí samostatně, nicméně je zažehují kyva-
dla. Jestliže někdo z útvaru vystoupí, vytváří nový vzor
úspěchu. Kyvadla individuality nestrpí, a proto spatří-li
vycházející hvězdu, nezbývá jim, než ji prohlásit za svého
favorita. V tu chvíli se definuje nové pravidlo, uskupení se
rozšiřuje, vyvíjí a začíná kráčet za novou hvězdou. Chápe-
te, co se děje?
Chystá-li se však člověk z útvaru vystoupit, musí vědět,
jak na to. Pokud budete s muži v černém bojovat, zákonitě
prohrajete. V bitvě s kyvadly budete poraženi vždy.
Tajemství k úspěchu hledejte v tom, že z útvaru je nut-
no vystoupit bez boje. Zkrátka vystupte a se spokojeným
úsměvem na tváři zamávejte mužům v černém na rozlou-
čenou. Vydejte se svou cestou. Oni div že nevyletí z kůže,
aby vás zahnali zpět, ovšem zřeknete-li se boje s nimi, ne-
zmohou vůbec nic.
Tuto prostou pravdu však pochopíte teprve tehdy, až
od základu přehodnotíte svůj světonázor. V našem světě
je spousta věcí postavena na hlavu. Transurfing v tomto
smyslu vrací vše zpátky na své místo a lidem pomáhá zříci
se pravidla kyvadla.
Je však také pravda, že někdo nesnese dokonce ani myš-
lenku, že by měl být vtěsnán do nějakého vzorce. Ti, kdo se
snad raději ani probudit nechtějí, transurfing nepotřebují.
Všichni dostáváme to, co si vybíráme. Iluzi si lze také zvo-
lit a každý, komu se to tak líbí nejvíc, na ni má právo.
Nikomu přece nic nevnucuji ani nehodlám své názory
obhajovat. Sami si je můžete ověřit a získat vlastní zkuše-
nosti. Pouze procházím a snažím se vás upozornit na to, že
nějaký transurfing reality existuje. A když vy na to odpoví-
te: „A co má jako být?" Tak já vás do ničeho nutit nebudu ani vás nebudu přesvědčovat, že toto je ta jediná správná
cesta, prostě půjdu jiným směrem než vy. A o tom to je.

Stabilizace struktury

V souladu se svým zákonem dělá kyvadlo vše pro to,
aby navýšilo energii vznikajícího konfliktu. Bez přestání se
vedou nějaké války, z nichž kyvadla čerpají energii. Přitom
všechny spory vznikají zpravidla mezi dvěma či několika
strukturami bojujícími proti sobě. Takových příkladů lze
jmenovat nespočet - války, revoluce, konkurence a další
druhy soupeření.
Charakteristickou vlastností každého kyvadla však ved-
le agresivity vůči protivníkům je i úsilí ochránit a umocnit
strukturu, díky níž vlastně existuje.
Energeticko-informační podstata se vytváří a rozvíjí zá-
roveň s objevením uspořádané struktury, již vytvářejí zá-
stupci živé přírody.
Kyvadlo absolutně závisí na odolnosti vznikající struk-
tury, a proto pro její stabilizaci učiní vše. Tak zní druhý
zákon kyvadla.
Pro ilustraci si uveďme jednoduchý příklad - představ-
me si hejno ryb. Hejno se chová jako jednotný organizmus.
Jestliže rybky z jedné strany vyplašíte, všechny se syn-
chronně otočí a odplavou. Kde se bere ona synchronnost?
Budeme-li předpokládat, že každá rybka reaguje na po-
hyb souseda, pak se rozruch musí předávat řetězovou reak-
cí. Ovšem ať by se signál předával seberychleji, muselo by
někde nastat zpoždění. A v tom je ten háček - žádné totiž
nepřichází. Hejno může dosahovat i větších rozměrů, a pře-
sto se na věci nic nezmění - stále lze pozorovat původní
synchronii.
Ptáci se chovají podobně. Pokud jste někdy pozorovali
velké hejno rychlých malých ptáčků, museli jste si všim-
nout, že ze strany do strany létají mimořádně sladěně.
Nepodílí se na tom nějaký jiný mechanizmus, kupří-
kladu telepatický kontakt? Ale i tomu lze uvěřit jen stěží.

Jestliže ve vodní nádrži, kde neplave žádné hejno, vypla-
šíte jednu rybku, pak se jiná, jež se nachází jen metr od ní,
bude chovat docela klidně. Takže ani telepatická souvislost
neuspěla. Impulz se předává pouze v hejnu, které zřejmě
představuje nejjednodušší strukturu. Není však také mož-
né, že by se signál vůbec nepředával?
Vezměme si například strukturu vyšší úrovně - mra-
veniště. Věda dosud nedokáže nabídnout přesvědčivé vy-
světlení jeho fungování. Mraveniště je totiž pozoruhodné
proto, že tam panuje přesné dělení povinností, avšak bez
hierarchie. Proč všechen hmyz jedná sladěně jakoby v or-
ganizaci s centrálním řízením?
Mravenci mezi sebou komunikují pomocí vylučovaných
vonných látek - feromonů. Pachové cestičky jim umožňují
nacházet cestu domů i k potravě. Jak se ale informace šíří
současně mezi všemi členy kolonie? O žádných vyšších
formách informační výměny mezi mravenci nelze hovořit.
Proč by jinak museli využívat tak primitivní soubor dat,
jakými jsou pachy?
Co tedy jednotlivé členy stmeluje do organizované ko-
lonie? Kyvadlo. Zároveň se vznikem a rozvojem struktury
se formuje energeticko-informační podstata, jež přijímá
funkci řízení a stabilizace dané struktury. Mezi kyvadlem
a prvky struktury existují přímé a zpětné vazby. Kyvadlo
pracuje na úkor energie svých přívrženců a jejich jedná-
ní synchronizuje tím, že je sjednocuje do organizovaného
společenství.
Mohlo by se zdát, že struktura se nějakým způsobem or-
ganizuje sama, jenže tak to není. O vlastní organizaci lze
hovořit pouze v neživé přírodě, kde v roli řídicího elemen-
tu vystupují zákony fyziky. Molekuly kapaliny se například
v procesu krystalizace řadí do mřížky, jejíž uspořádání je
dáno tvarem molekul a silami jejich vzájemného působení.
Mají-li se do struktury sjednotit živé organizmy, je nut-
ná přítomnost vnějšího organizujícího faktoru. Tím je prá-

vě kyvadlo, ač dosud není známo, jak to dělá. Evidentně
mezi ním a živým organizmem funguje určitá energeticko-
-informační výměna.
Ke každé struktuře, která sjednocuje živé organizmy,
patří jakožto řídicí nadstavba nějaké kyvadlo. Avšak vzhle-
dem k tomu, že kyvadlo nedisponuje vědomým záměrem,
nelze říci, že by se strukturou nakládalo rozumně. Vědomí
energeticko-informační podstaty se podobá algoritmu. Ky-
vadlo neuskutečňuje to, co si usmyslí, jako to dělají rozum-
ní tvorové - ono řídí strukturu přibližně tak, jako program
koordinuje činnost automatického zařízení.
Nakolik automaticky působí prvky struktury, záleží
na stupni jejich uvědomění. Čím primitivnější je živý orga-
nizmus, tím menší představy má o svých motivech a jed-
nání. Pokud tvor žije izolovaně, jeho jednání je určováno
vnitřním programem - souborem instinktů. Ovšem jakmile
se jedinci srocují do skupin, zapojuje se vnější program
- kyvadlo - a začíná chování společenství regulovat.
Agresivita světa, v němž jeden tvor druhého požírá, se
rozvinula jako následek prvního zákona kyvadla. Přitom
agresivita (jakožto plod kyvadel) vůbec nepředstavuje ne-
dílnou vlastnost živé přírody. Přesvědčit bychom se o tom
mohli na různých místech planety: například na Novém
Zélandu prakticky nenarazíte na dravce.
Ohromné množství lidí se musí sjednocovat do skupin už
jen proto, aby v nebezpečném prostředí přežili. Kyvadla nutí
živé tvory, aby se stávali prvky jejich struktury podle princi-
pu: „Tak co, kuřátko, chceš žít? Tak se chovej jako já."
Velmi často se setkávám s tendencí shromažďovat se
do skupin podle zájmů, jež se vysvětluje tím, že v tako-
vých kruzích se jednotlivec lépe baví. Možná vás to pře-
kvapí, nicméně spousta lidí ve společnosti doslova trpí
a má potíže. Bez ohledu na okázalou nenucenost předstíra-
nou v rámci mezilidských vztahů jsou z celé řady vnitřních
i vnějších příčin docela napjatí. Jestliže mezi sebou chtějí

osoby nastolit těsnější kontakt, instinktivně se snaží najít
něco společného, co by je dokázalo nějakým způsobem
sblížit. Takto se projevuje stabilizující funkce kyvadel.
Jakmile jsou společníci ovlivňováni stejným kyvadlem,
jsou vyladěni na tutéž vlnu a bez obtíží nacházejí společný
jazyk. Proto vztahy nabývají takové lehkosti, když je mož-
né dohromady si zakouřit, popít, posedět za slavnostním
stolem, vyrazit na výlet, zahrát si a tak dále.
Nejvýraznějším příkladem druhého zákona kyvadla
je bohužel zrod civilizace. Nikdy jste se nezamýšleli nad
tím, proč se objevila města? Proč lidé žili stovky tisíce let
ve vesnicích a usedlostech a pak náhle začali budovat velké
civilizované osady? Na jakých základech je vystavěli: na
řemeslech, obchodu nebo snad válce?
Nejstarší města by mohla být vrstevníky pyramid. Jed-
no z nich - Cáral - bylo docela nedávno objeveno v Peru.
Toto ztracené město zůstalo nepovšimnuté téměř pět tisíc
let. Přišlo se na ně, až když se vysvětlilo, že pahorky zveda-
jící se uprostřed pouště bývaly kdysi pyramidami, z nichž
jedna se klidně mohla svými rozměry srovnávat s egypt-
skými stavbami. Archeology překvapilo, že až do konce
vykopávek se nepodařilo najít ani hrnčířské výrobky, ani
zbraně. Tehdy tedy museli lidé využívat primitivní nářadí
zhotovené z kamene, kostí a dřeva.
Zjistilo se, že obyvatelé města se zabývali pěstováním
bavlny, splétali rybářské sítě a s lidmi od pobřeží je vy-
měňovali za ryby. Tímtéž se však mohli úspěšně zabývat
i jako obyvatelé vesnice. Kolem Caralu nebyl odkryt žádný
ochranný val ani nic podobného, co by poukazovalo na vá-
lečnou historii. Co tedy zapříčinilo zakládání měst?
V nejstarších dobách se žilo ve vesnicích, jejichž oby-
vatelé se zabývali primitivními řemesly a vedli jak obcho-
dy, tak bratrovražedné války. Kvůli tomu ovšem nemuseli
budovat kamenná města ani stavět pyramidy. Jako orga-
nizující faktor jim evidentně posloužila kyvadla, přesněji
jejich stabilizující funkce.

Neumíme přesně vysvětlit, jak se to stalo. Pravda leží
vždy někde blízko, jen ji vyhmátnout. Nejspíše se v určitý
okamžik spontánně vytvářela taková síť kyvadel, od níž se
odvíjel další rozvoj. Město přece v podstatě odpovídá slo-
žité hierarchii kyvadel výroby, spotřeby a směny. Pokud je
tento systém, jenž sám sebe organizuje, od začátku stabil-
ní, rozrůstá se a upevňuje. Evoluce struktury může dospět
až k formování komplikované civilizace. Uvedený proces
bude pokračovat tak dlouho, dokud nějaký defekt v archi-
tektuře nezpůsobí zhroucení gigantické stavby. Zatím nám
však zbývá ještě dost času, ačkoli kdo ví...
Vraťme se však k našemu životu. Ve srovnání s ostat-
ními představiteli živé přírody člověk procitl o něco více.
Zdalipak si vždy uvědomuje, co dělá? Lidský rozum umí
vytvářet komplikované konstrukce a mechanizmy, stavět
města a pozorovat okolní svět. Nicméně ve smyslu uvědo-
mění jsme se od živočišného světa příliš nevzdálili.
Celá lidská společnost je uspořádána do složité struk-
tury, jež se skládá ze samostatných útvarů: od rodiny až
po největší korporace a státy. Stejně jako v přírodě platí, že
pokud někdo žije osaměle, v zásadě sám odpovídá za své
jednání. Jak známo, k osvícení se dobrali zejména ti, kdo
se od společnosti distancovali. Pokud se však člověk stane
prvkem nějaké struktury, z větší části spí za bdělého stavu.
Což ostatně jeho rozumu nebrání, aby se zabýval vysoce
vyspělou produkcí.
Běžný současný podnik bývá mnohem komplikovaněj-
ší než mraveniště, avšak v podstatě obojí představuje ur-
čité struktury ovládané kyvadly. Budeme-li tudíž nahlížet
na veškeré úspěchy vědecko-technického pokroku komplex-
ně, zjistíme, že se jedná o produkty struktury, a nikoli samo-
statných osob. Televizor sice mohla vynalézt jediná osoba,
ovšem manipulace lidí skrze televizi zplodil celý- systém
ovládaný kyvadlem.
Jakmile se člověk včlení do struktury jako její prvek,
musí respektovat a dodržovat pravidlo kyvadla. Násled-

ně dochází k nevyhnutelnému střetu mezi osobními zájmy
a podmínkami, které dotyčnému vnucuje struktura. Nejhorší
scénář nastává, jestliže si postižený tuto skutečnost neuvě-
domuje a poslušně dře na systém a nedaří se mu zvednout
hlavu, aby se rozhlédl a zamyslel se nad svým počínáním.
Můžete namítnout: „Co to je za nesmysly! Proč bych si
to neuvědomoval? Naopak výborně si uvědomuji, co a proč
dělám." Kéž by tomu tak bylo.
Co kdybychom jako výstižný příklad využili letní dět-
ské tábory? Nestabilní psychika výrostků, kteří aktuálně
nejsou pověřeni žádnými úkoly, slouží kyvadlům jako
úrodná půda k prorůstání. Díky své agresivitě pak kyva-
dla vytvářejí prostředí, v němž soupeření jen kvete. Pokud
tady někdo není jako všichni okolo, a tedy neodpovídá pa-
rametrům vznikající struktury, mohou ho ostatní vystavit
posměchu, vypudit z kolektivu nebo prostě ztlouct.
Jestliže se děti do podobných podmínek dostanou,
za bdění usínají tvrdým spánkem. Žijí pak jako ve snu, neu-
vědomují si své počínání, ať už v partě, nebo v opozici k ní.
Jako uspávadlo zabírá tíživý pocit ze vztahu soupeření a sil-
né pochybnosti o vlastní plnohodnotnosti a o tom, zda odpo-
vídají normám. Pocit deprese a ostražitosti ani na minutku
nepomíjí, dokonce ani když dítě navenek vystupuje svěže
a klidně.
Tutéž depresi hraničící s bezvýchodností člověk poci-
ťuje za nevědomého snění, jestliže se nachází zcela v moci
toho, co se právě odehrává. V agresivním prostředí se ži-
vot děje podobně jako ve snu. Dravý proud okolností do-
tyčného unáší, a tak se postupně veškeré jeho uvědomění
redukuje na to, aby se udržel na hladině a mohl se na ní
ustrašeně rozhlížet.
Nevypěstoval-li si dospívající člověk vnitřní stěžeň
v podobě sebedůvěry, začíná instinktivně - rozuměj nevě-
domě - hledat opěrný bod, s jehož pomocí by mohl situaci
uchopit pevněji. Oporu mu nabídne kyvadlo, nikoli však

zadarmo, nýbrž výměnou za podrobení se pravidlům struk-
tury.
Určitě jste si museli všimnout, že se i v jiném prostředí
nikoli nepodobném letním táborům objevují takové roz-
pustile bujaré osobnosti, jež si - na první pohled - na sto
procent věří a cítí se na daném místě jako ryba ve vodě.
Až na to, že veškerá jejich nafouklá sebedůvěra se spoléhá
na opěrný bod, který jim k dispozici poskytlo kyvadlo.
Představte si, že takovou oporu vlastní dva mladíci - je-
den je odvázaný, druhý jako přibitý: „Hej ty! Podívej se
na mě! Dělej věci jako já! Chovej se jako já! Hej ty! Co
brzdíš? Nešetři trysky, odpoutej se, přidej se!"
Nikdo okolo nevidí, že ti dva se jako loutky kymácejí
na udici kyvadla. Iluze jejich síly vytváří byť prchavý,
přesto záchytný bod. Při pohledu na domnělou sebedůvě-
ru loutek postupují ostatní podobně - a získávají opěrný
bod výměnou za uctívání pravidla: „Dělej jako já." Tak se
všichni kývají jako jeden muž bez ohledu na to, zda jsou
odvázaní nebo se drží zpátky. Tímto způsobem se formuje
struktura.
Základním faktem zůstává, že přívrženci kyvadla se
musí jeho pravidlu podrobovat absolutně nevědomky. Hýč-
kají si iluzi, že přesně tak to má být. Dodržují pravidlo, a
proto si mohou dělat, co se jim zachce - jenže zároveň se
všichni z nich chovají stejně. Teď jsou například sprostí,
nicméně nenadávají - prostě se tak baví. Ani je nenapadne,
že je to vulgární. Vulgárnost je především zlozvyk. Níz-
ká třída. Jako by se člověk nemyl a chodil ve špinavém
oblečení. Zatím se tak daleko nedostali, ale rozhodně tam
dospějí, jakmile se objeví vhodné pravidlo.
Například na dvoře francouzského krále Ludvíka IV.
bylo považováno za nepřípustné, aby se lidé myli. Sám král
totiž vzhledem k patologické nepřízni k hygieně omezil
očistu na omývání rukou koňakem. Jeho příklad museli ná-
sledovat dvořané, a poněvadž ti mínili nepříjemný zápach
těla zakrýt, vydatně se šplíchali vůněmi. V paláci násled-

kem takového konání panoval mimořádně těžký vzduch.
Jelikož je ještě ke všemu trápily vši, zavedli apartní zvyk:
dámy i kavalíři s sebou ustavičně nosili tyčinky, jimiž se
elegantně škrábali.
Pravidlo je evidentně schopno rehabilitovat absolutně
každičký blábol. Především jde o to, aby ti, kdo se jím řídí,
jednali v celé semknuté mase stejně jednotvárně jako stádo
ovcí. Ten, kdo první vyřkl „ke kůlu", se může považovat
za ovčáka. Ovšem všichni ostatní jako papoušci sborově
opakující tento a jemu podobné výroky se nepochybně
chovají jako ovce.
Připomeňme si rybí hejno. Opravdu se člověk dostal
ve svém uvědomění tak daleko?
Vlivu kyvadel nejsou vystaveni pouze teenageři, ný-
brž také dospělí, a to zejména v partě. Když se například
na srazu o někom či něčem družně hovoří, může člověk
vzlétnout, aniž by to sám od sebe čekal, a začít vést plané
řeči. Nakonec bude v rozpacích z toho, jak ho takové věci
vůbec mohly napadnout, a potom se ještě dlouho bude pře-
svědčovat, že vše řekl správně. Parta své členy nutí, aby se
chovali určitým způsobem a často nikoli sobě vlastním. Tak
se kyvadlo zakořeňuje u jedinců, kteří hledají opěrný bod.
Snad by vám mohlo připadat, že v určité struktuře by
člověk opravdu mohl oporu najít - copak je v tom nějaký
rozdíl? Nakonec i to je řešení. Jenom musíte mít na mysli,
že hodláte-li se podrobit pravidlům struktury, budete muset
zapomenout na svou individualitu. Budete pak jako kaž-
dý druhý, budete žít spokojeně a v bezpečí. Avšak ztratíte
onen božský dar - jedinečnost duše, díky níž se uskutečňu-
je vše geniální.
A už vůbec se nezmiňuji o tom, že v takovém případě ne-
lze hovořit o nějaké jednotě duše a rozumu. Osoba, která se
nachází zcela v moci struktury, existuje prakticky bez uvědo-
mění a hlas duše neslyší. Znamená to, že nikdy nenajde svou
cestičku a celý život bude pouze ohýbat hřbet ve prospěch oné
struktury.

Rozhodně však nehodlám tvrdit, že by se ta pravá cesta
člověka nacházela za hranicemi jen tak nějakých struktur.
Klidně se můžete vzdálit do hor, a tak se od světa kyva-
del oddělit. Pokud však i tam bude váš život pokračovat
jako nevědomé snění v bdělém stavu, na výsledku se nic
nezmění.
Člověk se musí stát pánem svého osudu navzdory tomu,
že zůstane ve struktuře. Může vůbec například na letním
táboře získat vytoužené sebevědomí, aniž by se podroboval
pravidlu kyvadla, ale zároveň tak, aby se z něho ani nestal
odpadlík? Může, a to jednoduše. Musí procitnout ze snu
a podívat se na aktuální hru očima diváka, aniž by ovšem
scénu opustil. Najednou se před ním objeví jak oblíbenci
kyvadla, tak i jeho přívrženci, kteří se jeho pravidlem řídí.
Hlavně je nesmí soudit, a už vůbec jimi pohrdat. Kdy-
by se totiž nakonec začal stavět vůči jiným dosud spícím
lidem do opozice, zakládal by vztahy závislosti. Tím by se
stupňovala polarizace, a tak by se ze šťastlivce, jemuž se
podařilo procitnout, nevědomky stal vyděděnec. Zapama-
tujte si, že se nestačí pouze zříci pravidla kyvadla - musíte
je vyměnit za pravidlo transurfingu: „Dopřejte si být sami
sebou a totéž dopřejte i ostatním."
V tomto rozpoložení již budete umět najít styčné body
sami v sobě. Jestliže totiž rozumíte tomu, co se kolem vás
děje, máte polovinu práce hotovu. Už první poznání toho-
to druhu v sobě nese naději a klidnou víru v sebe sama,
poněvadž nedůvěra v sebe sama protéká a mizí ze strachu
před neznámem. Pokud neznáte pravidla hry, obklopující
svět vás začíná strašit a připadá vám nevraživý. Nahroma-
děný pocit osamocení a deprese vás následně svádí k tomu,
abyste se opět pohroužili do stavu snění, a podrobili se tak
pravidlu kyvadla.
Pokud již výše uvedené znáte a dokážete změnit svůj
život, pak máte jedinečnou příležitost získat kontrolu nad
situací.

Již v základech transurfingu jsme podrobně hovořili
o tom, jak lze své rozpoložení stabilizovat. Zaprvé se mu-
síte zbavit pocitu viny: přestaňte se ospravedlňovat a zpo-
vídat se ze svého jednání těm, kdo měli tu opovážlivost
vás soudit. Zadruhé musíte přestat chránit svou jedinečnost
a dokazovat všem svou významnost. Jestliže navíc dodr-
žujete pravidlo transurfingu, docela vám to postačí k tomu,
abyste opěrný bod nalezli a získali sami sebe, tedy abyste
začali žít v souladu se svým krédem.
Myslete však na to, že postavit se jen tak bez rozmyslu
struktuře a snažit se všemi způsoby vymanit z jejího vlivu
nelze. Opakuji, že od kyvadla se nemusíte osvobodit abso-
lutně, jde o to, abyste přestali být jeho loutkou.
Jakmile procitnete, výrazně pocítíte a uvědomíte si, jak
vás struktura dusila (chtěl bys žít?), když se vám snažila
vnutit svá pravidla. Pak si můžete vybrat, zda se jich zřek-
nete, nebo se jimi budete řídit. Zvláště důležité je, abyste
se rozhodovali vědomě, zatímco ostatní kolem vás budou
ještě stále spát. Tím se vyznačuje strategie pána situace.
Na tomto místě ocituji dopis, jenž situaci výstižně ilustruje.
„Jak je možné, že člověk odvádí svou práci kvalitně,
dokonce ještě lépe, než je třeba, předkládá nové ideje, které
přicházejí jakoby nazdařbůh, a přesto si toho nikdo nevší-
má a díky za všechny nápady sklidí někdo jiný? Zejména
v otázce povýšení na mě rychle zapomínají, jako bych ne-
byla v plánu, a pokud mi nabízejí funkci nepatrně vyšší,
pak jedině v rámci úpravy mé funkce na jinou, takže mé
místo zabírá již jiný člověk - neboli vše zůstává při starém.
Nakonec jako bych byla neviditelná. Proč tomu tak je?"
Dotazuje se čtenářka, jež evidentně pracuje v nějakém
administrativním systému. Každý systém představuje ky-
vadlo. Nejprve vzniká energeticko-informační struktura
v podobě komplexu idejí a principů a následně se uskuteč-
ňuje její materiální realizace, tedy systém. Ten se začíná
samostatně rozvíjet, a přitom podrobuje přívržence svým
zákonům.

Své zastánce dosazují kyvadla do klíčových pozic nikoli
za výrazné zásluhy, nýbrž za to, že nejlépe odpovídají sys-
tému. Byli byste naivní, kdybyste si mysleli, že na žebříčku
kariéry, a zejména v mocenské hierarchii, se lidé chovají
v souladu se svými nejlepšími vlastnostmi a ušlechtilými
cíli. Do jisté míry tomu tak sice může být, nicméně zname-
nité vlastnosti a úspěchy nejsou nejdůležitější.
Primární kritérium nevychází z hodnocení toho, jak
kvalitně člověk odvádí svou práci, nýbrž do jaké míry ji
vykonává správně z pohledu systému. Kyvadlo usiluje pře-
devším o stabilitu, a tudíž musíte své jednání přizpůsobit
v první řadě udržení stability systému.
Chcete-li ve své kariéře vzestupovat, musíte chápat roz-
díl mezi dobře a správně. Tady vše záleží na konkrétním
kolektivu. Kyvadla jsou také různá.
V menších kolektivech mohou být tvořivost, samostat-
nost, entuziazmus a iniciativa vítány. Avšak v nějakém ří-
dicím aparátu či velkém podniku fungují docela jiné záko-
ny a úplně jiná etika - etika korporační, jež předpokládá
pevnější stanovy, disciplínu a výkonnost. Iniciativa bývá
často málem trestná, samostatnost se střetává s ostražitostí,
tvořivost nehraje rozhodující roli. V takovém systému je
nutné jednat nikoli lépe, nýbrž správněji.
Pokud si tedy promýšlíte, jak budete zacházet s reáliemi
světa zrcadel, chovejte se uvědoměle a pružně. Všechno
přece není tak složité, jak se může na první pohled zdát.
Nejdůležitější je včas procitnout.

Indigoví přivandrovalci

Mezi nejzřejmější projevy nové reality patří fenomén
indigových dětí, který podrobně popisují autoři Lee Carroll
a Jan Touber ve stejnojmenné knize. Termín pro indigové
děti zavedla jasnovidka Nancy Ann Tepp, jež se zabývala
pozorováním souvislostí mezi charakterem člověka a bar-
vou jeho aury.
Na počátku sedmdesátých let dvacátého století narazila
Nancy Tepp na neobvyklý jev: na svět začaly přicházet děti
nového druhu s dříve nevídanou barvou aury - indigovou
(modrofialovou).
Zbývající mase lidí se indigové děti vymykají také cha-
rakterově, přičemž jejich typickou zvláštností je hyperak-
tivita a nedostatek koncentrace. Pokud nemají o aktuální
činnost zvláštní zájem, nedokážou posedět na jednom mís-
tě. Nicméně všechny takové děti nemusejí uvedené přízna-
ky vykazovat a naopak. Každé dítě je jiné.
Spojuje je vrozené vědomí vlastní důstojnosti a usilová-
ní o nezávislost. Indigové děti znají svou cenu a budí do-
jem, že jsou přesvědčeni, že si zasloužili být zde, v tomto
životě. Takové jsou!
Tyto děti ohromují dospělé svou rozumností: jejich
uvědomění a střízlivý pohled na svět se nerozvíjí zároveň
s věkem, a navíc nemají dáno sklánět se před obecně při-
jímanými autoritami. Indigové děti nepřijímají konzerva-
tizmus. Připadá jim očividné, že některé záležitosti je třeba
řešit úplně jinak, přestože ostatní se ze zvyku drží obecně
přijatých norem a pravidel.
Nelze je ovšem označit za snášenlivé. Z pohledu výchovy
lze říci, že jsou nekontrolovatelné. Jsou mazané. V jisté míře
je tento rys vlastní každé nové generaci, nicméně pokolení
indigových dětí výrazným novátorstvím obzvláště vyniká.
Během tisíciletí probíhala výměna pokolení rovnoměr-
ně, ba dokonce rytmicky. Jenže poslední dobou lze pozoro-

vat jakýsi urychlený proces obnovování pokolení - každé
další se od předchozího odlišuje mnohem radikálněji. Indi-
gové děti již zplodily vlastní potomky, kteří svými charak-
teristickými znaky rodiče předstihli.
Co se tedy děje? Proces revolučního obnovení lidského
uvědomění se nemůže odvíjet sám od sebe bez zvláštních
příčin. Jak víte, v přírodě i ve společnosti se maximálně
usiluje o zachování rovnováhy. To znamená, že obnovení
uvědomění musí sloužit jako protiváha nějakému jinému
procesu.
O jakém procesu hovořím, není těžké uhodnout. Posled-
ní desetiletí se paralelně s rozvojem informační a teleko-
munikační struktury vytvořila také silná síť kyvadel těsně
obepínající celou Zemi. Přitom vědecko-technický pokrok
není tím pravým důvodem, proč se kyvadla tak hojně rozší-
řila, na svědomí to má jeho informační složka produkující
úrodnou půdu pro vznik a existenci kyvadel. Čím větší sku-
pina přívrženců smýšlí ve stejném duchu, tím silnější moc,
včetně vlády nad lidmi, propůjčuje kyvadlu.
Kdybyste chtěli získat kontrolu nad vědomím výraz-
ného počtu osob, vůbec je nemusíte vsazovat do buněk
s přísavkami jako ve slavném Matrixu. Plně si vystačíte
s všeobjímající informační sítí, jelikož lidé sami automatic-
ky zaujmou místa v jejích buňkách.
Co znamená člověk v informační buňce? Stává se z něj
takzvaný společenský element, jehož vědomí je v zásadě
podmíněno jeho postavením ve struktuře, která v podstatě
připomíná matici.
Struktura nepozorovaně, zato nebezpečně přitažlivě
okouzluje každého člena určitou sadou stereotypů myšle-
ní a chování. Zasaženému člověku připadá, že jedná svo-
bodně, z vlastní vůle i iniciativy. Ve skutečnosti ovšem o
svobodě nemá ani zdání, poněvadž jeho vůle je nakonfigu-
rována strukturou. Z vůle, jež mu nepatří, hraje člověk hru,
která mu byla vnucena.

Možná jste nabyli dojmu, že každý je svobodný a může
podnikat, co se mu zachce. Taková je deklarace svobody.
Jenže až na to, že každý může požadovat jenom to, co od-
povídá zájmům struktury. Ta nás učí chtít to, co sama po-
třebuje.
Právě nyní hovoříme o zpevnění vůle (tedy o záměru).
Tento proces je ve své podstatě synergetický, tedy samo-
organizující se, poněvadž kyvadla vědomý záměr zkrátka
nemají. A tak vše probíhá samo sebou jako při vytváření
krystalů ledu v procesu zamrzání. Síť kyvadel, podobně
jako kolonie parazitických rostlin, omotává celou biosféru
Země.
Je to hrozné? Nebo snad směšné? Jak se komu líbí. Kaž-
dý si může svobodně a bezstarostně přenést všechny výše
prezentované úvahy do oblasti fantastiky. Jakmile se totiž
každodenní realita ukáže v neznámém světle, její tvrdý re-
alizmus přesáhne i ty nejodvážnější fantazie.
Vraťme se však k našim dětem. Tendence upevňová-
ní vůle vyvolává zpětnou reakci, a proto se objevují děti
s vrozenou touhou po nezávislosti. Je to přirozený přírodní
proces. V reakci na rozrůstání sítě kyvadel se tak projevuje
jednání rovnovážných sil.
Na jedné straně stojí kyvadla, jež se snaží svět uspořá-
dat a jeho obyvatele vehnat do struktury podobné matici.
Na druhé straně indigové děti uvádějí v rovnováhu nadvlá-
du kyvadel, jako by tak plnily předem plánovanou misi. Je-
jich chování má narušit uspořádanost. Jsou sevřeni v rámci
stereotypů a podmíněnosti a usilují o to, aby se vymanily
a dostali na svobodu.
Všechny děti, a indigové zvláště, jsou nadmíru citlivé na
nadbytečné potenciály. Ihned například rozpoznají jakoukoli
faleš. Jestliže jim někdo pochlebuje, bez váhání si začnou
dovolovat. Stačí je přechválit a začnou mít vrtochy.
Děti se pokoušejí narušit i každé uspořádání, které vy-
volává polarizaci. „Nebudu spát! Nechci tu kaši! Já sám!"

Pokud se u dětí projevuje sklon k neposlušnosti a nezbed-
nostem, nechtějí nikomu uškodit, nýbrž se prosazuje jejich
přirozené přání osvobodit se od vnějšího řízení.
Připadá vám, že děti občas něco provedou naschvál?
Jednají nevědomky, bez záměru. Provokativní chování ne-
plánují ani je nemají v úmyslu - přichází přirozeně, samo
sebou. Takto reagují rovnovážné síly na uspořádanost,
do níž se dospělí snaží děti vměstnat.
Usilování indigových dětí o nezávislost lze pozorovat
i ve vztahu k náboženství. „Nové děti mohou jen stěží při-
jmout současnou církev," píšou ve své knize Lee Carroll
a Jan Touber. „Indigové děti přicházejí na tento svět s vy-
ostřeným vědomím sebeúcty a s neoblomnou důvěrou, že
jsou Božími dětmi." Cožpak v takovém případě potřebují
ke kontaktu s Bohem nějaké prostředníky? Sotva.
Indigové děti se řídí spíše hlasem srdce než rozumu.
Dospělí žijí v domnění, že je správné dělat vše dobře. Děti
trvají na tom, že je nejdůležitější zabývat se tím, co radí
duše, a dělat to s láskou; to se však většinou neshoduje
s obecným názorem lidí, že je to správné.
A co když v minulosti nastala situace, že vaše děti byly
vašimi rodiči? Nyní jste si vyměnili místa, a tak vás ony sta-
ré duše opět učí a předávají vám spoustu moudrých lekcí.
Rozumnost indigových dětí vyplývá z jejich vyššího uvě-
domění. Chápou, co se kolem nich děje a kdo je kdo. Jest-
liže ohnisko pozornosti zaměříme na vlastní osobu a nikoli
na vnější svět, naše uvědomění se zostřuje. A naopak jsme-li
zcela zahlceni tíhou starostí, již podstrkává vnější svět, vrhá-
me se po hlavě do bezděčné hry. Indigové děti díky svému
uvědomění stojí na opačné straně než lidé s tendencí nechat
se polapit do sítí kyvadel.
Zřejmou individualitou se hned po narození vyznačují
všechna dítka. V raném dětství jsou nádherná a okouzlující.
Tajemství jejich přitažlivosti je třeba hledat v harmonické
jednotě duše a rozumu. Děti se přijímají takové, jaké jsou,

a proto se ani jejich prvotní duševní krása nekazí falešnými
maskami rozumu.
Bohužel i tito úžasní tvorové postupně stárnou, až se
i u nich začínají projevovat jakési nepříjemné rysy a slabé
stránky. Proč? Jsou přece Božími dětmi, a proto jsou bez ohle-
du na bezmoc raného věku tak krásné a silné jako sám Bůh.
Zprvu vládnou silou Stvořitele, jež je schopna modelovat
novou realitu. Jenže jejich schopnosti se nestačí ani odhalit,
natož aby se realizovaly - na scénu totiž přicházejí kyvadla
a o jejich božskou sílu - jednotu duše a rozumu - je připraví.
Děti přicházejí na svět a s očima jako korálky, doširoka
otevřenýma, si jej důvěřivě prohlížejí. Život jim připadá
mnohoslibný a plný nadějí. Na světě však velí kyvadla,
která jednají podle zásady: „Rozděl a panuj."
Kyvadla sjednocují myšlenky a úsilí lidí, čímž bou-
rají jedinečnost a celistvost osobnosti. Oddělení rozumu
od duše a jejich následné odcizení vede ke ztrátě božské
krásy a síly.
Časem pak ztroskotávají menší i větší naděje. U někoho
tento proces probíhá pomalu a bezbolestně, kdežto u méně
šťastných se odehraje rychle a tvrdě. Pokud se podíváte
do očí dětem z dětského domova, spatříte v nich dvě ja-
koby neslučitelné věci: naději a zoufalství. Jako by v nich
ustrnula otázka: „Skutečně?"
Svět kyvadel děti neustále upozorňuje na jejich zrani-
telnost a nedokonalost. Tak se v jejich vědomí zrodí nej-
prve nedůvěra a poté strach, jenž se jim dostane hluboko
pod kůži, až se stane běžným. Jenže v našem agresivním
prostředí se nedá prostě polekat a utéct, tady se musí nějak
přežít. Děti Boha jsou silně ovlivněny strukturou, až se na-
konec stávají její součástí.
Dítka rostou a začínají se bát, aby nebyla jiná než ostat-
ní, poněvadž ti, kteří jsou stejní, by je mohli zastínit, což se
i často děje. Hledají bezpečnou partu. Jestliže se dotyčný
do žádné skupiny nevmísí, může se z něj stát outsider. Tou-

to cestou děti postupně ztrácejí dary, jež jsou jim dány do
vínku - nezávislost, uvědomění, intuici a individualitu.
Všechny uvedené vlastnosti patří nejčastěji indigovým
dětem. Vzhledem k tomu, že struktuře tyto kvality při-
nášejí smrt, ona ještě přitvrdí v procesu upevňování vůle
a ještě jej znásobí. Dosud nevíme, kdo v této bitvě zvítězí,
proto bychom si měli zapamatovat toto: dokud se konečné
vítězství nestalo trofejí struktury, musíme sami sobě nyní,
v tomto životě, vrátit část síly, již nám daroval Bůh. Tran-
surfing nám s tím může pomoci.
A vy, milí čtenáři, nejste náhodou indigovými dětmi?
I když zase tolik na tom nezáleží. V podstatě jsme všichni
stejní - buď dospělé děti, nebo dětinští dospělí.


Moc energie

Jak zvláštní... Je to normální a zároveň podivné. Ušlech-
tilé plodiny a domácí zvířata bývaly kdysi divoké a existo-
valy nezávisle a přirozeně. Jenže pak člověk procitl a na-
padlo ho, že si je může podrobit. Právě díky uvědomění se
v hierarchii vyhoupl o stupínek výš, nad zvířata a rostliny,
a začal je využívat k naplňování svých potřeb, zatímco jejich
život proudí v nevědomém snění. Proto bylo třeba vytvořit
struktury, jež vymezovaly, kde a jak musí podmaněné rostli-
ny růst a živočichové žít.
Zvířata i rostliny mohly mít jakékoli cíle - a ty nepo-
chybně dosud někde existují - ovšem uspořádání struktu-
ry je svedlo k nule. Z pohledu člověka se snad cíl života
jeho menších bratrů může omezovat na primitivní potřeby
získávání potravy a rozmnožování se. Avšak pokud si jako
vyšší tvor skutečně toto myslí, svědčí to spíše o primitivní
úrovni právě jeho, rádoby dokonalého, rozumu.

Svůj cíl má doopravdy každý živý tvor. Ale proč je to
tak? Kvůli čemu? Protože proces dosažení cíle představuje
hybnou sílu evoluce.
K tomuto tématu se vrátíme ještě později. Nyní bychom
si měli vysvětlit, že skutečného cíle, byť jakéhokoli, může
živá bytost dosáhnout pouze v přirozeném prostředí, kte-
ré obývá. Každá součást celé struktury přizpůsobuje cíl
výhradně svým zájmům: rozvoj ochočených, tedy uspo-
řádaných zvířat a rostlin směřuje tam, kam ukazuje člo-
věk. Nakonec se tyto jednotlivé prvky struktury nacházejí
ve snovém stavu a s konečnou platností ztrácejí představy
o skutečných cílech.
Život divokých zvířat a rostlin mi připadá mnohem bo-
hatší a smysluplnější. Vezměme si například stádo divo-
kých jelenů. O co všechno se musejí postarat! Mají staros-
ti s ochranou před lovci přes otázky výchovy potomstva,
vyhledávání obživy, rodinných vztahů a hierarchie včetně
her, až po prosté vychutnávání života.
Život hejna slepic na farmě je mnohem fádnější. Celou
řadu problémů sice farmář ze zvířat sňal tím, že jim zabez-
pečil střechu nad hlavou a potravu. Ovšem výměnou za to
musela zvířata pánovi předat své cíle - to on nyní určuje,
jak, proč a jak dlouho budou žít. Není snad pravda, že se to
trošku podobá zaprodání lidské duše ďáblu?
A co tedy sám člověk? Realita je taková, že vytváře-
ním struktury se sám stává jejím otrokem. Ztrácí sám sebe
a přestává vnímat, kým je a co chce. Veškeré jeho jednání
se nakonec omezuje na výrobu, prodej a nákup rozličné-
ho zboží. V čele každé struktury stojí jako mocnář nějaké
kyvadlo. Pro ně zboží není důležité, nicméně struktury se
díky němu rozvíjejí velmi čile. Proč?
Obchod se točí kolem základního zboží - energie. Ku-
pujeme si přece věci kvůli pohodlí a komfortu, nemám
pravdu? Vedle záležitostí příjemných se setkáváme i s jiný-
mi, jež jsou předurčeny k tomu, aby ostatním způsobovaly

nepříjemnosti. V obou případech se uvolňuje energie - po-
zitivní nebo negativní. A právě tu kyvadla potřebují.
Jak vidíte, výroba a obchodování s ryze materiálními
předměty ještě zdaleka není vše. Prodává se a nakupuje
zejména energie. Celý tento energetický trh je řízen kyva-
dly. Malý zlomek energie získává i člověk, ovšem valná
část připadne obchodním magnátům. Někdo musí slíznout
smetanu.
Na trhu energie se dokonce přistupuje k uzavírání kon-
traktů, jež nejsou nepodobné finančním operacím. Například
alkohol představuje energii v čisté podobě. Jestliže jej kon-
zumujete, berete si energii na úvěr. Alkoholická euforie rov-
ná se získání hypotéky, zatímco kocovina odpovídá jejímu
splácení i s úroky. Poněvadž kyvadla energii nikdy nepro-
půjčují zdarma, vždycky na splátkách zaplatíte o něco víc.
Slabé alkoholické nápoje vyvolávají uvolnění, a tak
kyvadlo spotřebovává jen malé množství energie. Tvrdý
alkohol naopak vzbouří příliv energie: „Pij se, vodko! Liň
se, písni!" Proto však i kyvadlo nabízí kýženou energii
za velký úrok. Zanedlouho se situace člověku vymyká
z rukou a odchyluje poněkud jiným směrem: „Lij se, vod-
ko! Pěj se, písni!" Po každé sebevíc neutuchající euforii ná-
sleduje hluboký pád. Čím intenzivněji se člověk posiluje,
tím citelněji na něho doléhá následující sklíčenost.
Nastupuje kocovina, nikoli však zapříčiněná fyziologic-
kým vyčerpáním, nýbrž způsobená kyvadlem, jež usilov-
ně čerpá volnou energii. Dotyčný si to buď musí protrpět,
nebo to znovu zapít. Stejně tak může kyvadlo dané oso-
bě opět půjčit energii, ono nikam nespěchá. Vyúčtování je
neodvratné - dříve či později nastane. Barmanovi lze bez
placení pláchnout, zato před kyvadlem neutečete. Čím více
se ona osoba zadlužila, tím dražší účet ji čeká.
Dlužník nacházející se v tomto stavu nabízí veškerou
volnou energii kyvadlu. Přitom velmi přesně vnímá pocit
sevření v oblasti srdeční čakry. Kyvadlo si stanovuje pod-

mínky a vzhledem k tomu, že vůle konzumující osoby je
totéž co její volná energie, dotyčný slábne - ztrácí vůli.
Což se rovná hlavní příčině alkoholizmu. Jestliže se člověk
ještě napije, znovu je mu propůjčena část energie, nicméně
poté nevyhnutelně následuje ještě těžší účtování. Může to
dojít tak daleko, že se alkoholikovi zastaví srdce, což se
i často stává. Kyvadlo ho nechá na pokoji teprve tehdy, až
už si na něm nebude mít co vzít, a pokud dotyčný přežije
- může to považovat za štěstí.
Úplně první kredit bývá vždy nejštědřejší a slavnostní
jako dárek. Dobře víte, že i první pohár vína v životě za-
nechává v člověku silný dojem. Nicméně později se stává
víno méně příjemným. Kyvadla vás vlákají do svých sítí
a pak vás zcela pohltí, následné účtování pak probíhá tvrdě
a bez slitování. Proto vás chci upozornit na to, abyste - po-
kud si vybíráte úvěr tohoto typu - udržovali své uvědomění
na zvláště vysoké úrovni a abyste řádně zvážili svou schop-
nost splácet.
Opilé bezdomovce často považujeme za pokleslou spo-
dinu, ale ono to tak vůbec být nemusí. Ti nešťastníci prostě
nedokázali odhadnout své síly a včas splatit úvěr, tudíž se
v dluzích potácejí třeba celý den. Zas a znova si berou čer-
stvou půjčku a účet je pokaždé pádnější. A přitom všechno
začínalo tak vesele, za slavnostním stolem! Proces úpad-
ku nabírá na obrátkách nenápadně, avšak neodvratně, až
přeroste v lavinu. Povaha indukovaného přesunu je velmi
zákeřná a v jeho nálevce se může ocitnout každý z nás.
Obecně lze říci, že vše, co je spjato s intenzivními, tedy
energii pohlcujícími aktivitami, má nějakou souvislost se
škodlivými vášněmi... což jsou úvěry poskytované ky-
vadly. Proč škodlivé? Protože kyvadla jsou sama o sobě
agresivní a mají sklon navyšovat energii konfliktu. Vše, co
člověku připadá atraktivní, avšak je škodlivé, dříve či poz-
ději špatně skončí. Čím větší škoda se napáchá, tím více
negativní energie se vylučuje. Pozitivní energie se v tako-
vém velkém množství nikdy neuvolňuje.
Nejvíce energie lze vytěžit z lidí, kteří užívají nějaká
narkotika. Krátkodobá euforie není nic ve srovnání s ná-
sledující depresí. Navíc pokud běžná dávka včas nezabere,
děsivá pohroma vytáhne z narkomana energii až do posled-
ní kapky.
Existují různé druhy úvěrů s velmi nízkými úrokovými
sazbami. Především mám na mysli tabák, kávu, čaj, neal-
koholické nápoje, žvýkačky. Jako bych do někoho píchl
jehlou: „Promiňte, ale žvýkačka je tam z jakého důvodu?"
Již jsem řekl, že při uspokojování jakékoli materiální,
ale také duchovní potřeby je vylučována energie. Energie
pramenící ze spokojenosti, pohodlí a podobně není nijak
závažná. V každém případě platí, že chce-li člověk něco
získat, shromažďuje kvůli tomu energii, a jakmile vytou-
žené obdrží, energii vylučuje. Žvýkání, jež má v podsta-
tě kořeny v dávné minulosti, obohacuje náš život o další
komfort. Definice povahy takového pohodlí je zcela patr-
ná: pokud máme co jíst, je vše v pořádku, ovšem není-li co
vzít do úst, je nám z toho nanic.
Nakonec pro každou vášeň platí, že pokud se dotyčný
stává jejím stálým klientem, zapadá do stáda. Ohrady není
třeba, neboť dokud je pozornost člověka uzamčena ve smyč-
ce kyvadla, nikam se nehne. Jestliže přemýšlí o předmětu
své vášně, vylučuje energii na rezonanční frekvenci kyva-
dla. Například dlužníci mají všechny myšlenky nasměrová-
ny výhradně a pouze tak, aby získávali běžné dávky energie
- úvěru. Nejsou schopni myslet na nic jiného, protože ky-
vadlo jim to neumožní.
To omezené schopnosti lidské psychiky způsobují tako-
vé sevření. Naše pozornost se může zachytit na jedné věci
- podobně jako korouhvička, když vítr fouká na stále stej-
nou stranu. Zaseknutou korouhvičku pozornosti si snadno
představíte, jestliže si vzpomenete, jak jste z hlavy nedoká-
zali vypudit nějakou chytlavou melodii.
Není třeba předstírat, že by se závislost rozvíjela pouze
na základě fyziologických faktorů - ty se sice také uplat-

ňují, nicméně jim zdaleka nepřísluší hlavní role. Pokud se
například notoričtí kuřáci vydají na výlet ponorkou, vůbec
se nepozastaví nad tím, že si tam nemají kde zakouřit. Jak-
mile se zajistí otvor a vydá se příkaz k potopení, myšlen-
ky na kouření se propadají do neznáma, protože jakákoli
možnost zakouřit si tu objektivně chybí. Kuřák se s touto
objektivní nevyhnutelností zcela smířil a prostě o tom dále
neuvažuje. Korouhvička jeho vnímání se otočila na druhou
stranu. Kam se poděla fyziologická závislost? Jakmile však
výlet končí, a pokud kuřák nemá v úmyslu se zlozvykem
skoncovat, tu si náhle vzpomíná, že by nebylo špatné za-
kouřit si, a tak je opět pohlcen.
Zaseknutou korouhvičku pozornosti lze demonstrovat
ještě jedním jevem, a to závislostí na hraní či internetu.
Celkem velká skupina lidí již zašla tak daleko, že její členo-
vé si připadají dobře jen před monitorem počítače. Jestliže
někdo takové závislosti propadl, stačí, aby se od monitoru
odtrhl byť na pár hodin, a vtom se u něho ohlašují bolesti
hlavy, páteře a prosazuje se nesnesitelný pocit diskomfortu.
Jakmile se však klient vrací k monitoru, všechny sympto-
my se náhle ztrácejí. Žádná fyziologická potřeba zde evi-
dentně neexistuje.
V každém případě vzniká závislost především proto, že
korouhvička se chytá do smyčky kyvadla. Chceme-li se z ní
vymanit, musíme svou pozornost zaměřit jiným směrem.
Je takřka nemožné, abychom se ze sevření uvolnili
nějakým úsilím. Stejně jako se chytlavé melodie zbavíte
teprve tehdy, až vás zaujme jiná skladba. Škodlivou vášeň
zpravidla doprovází určitý scénář a výběr dekorací. Mode-
luje se tak charakteristické prostředí, například přestávka
na kouření v pracovní době, jež sevření pozornosti podpo-
ruje. Srovnat veškeré dluhy a ze zhoubné banky odejít lze
pouze jediným způsobem: musíte změnit scénář a dekora-
ce. Není to složité, je třeba pouze přání a trocha fantazie.
Vzhledem k tomu, že každý z nás do jisté míry využí-
vá produkty civilizace, samovolně kyvadlům neustále pře-

dáváme část své energie, i když už nás netíží žádné úro-
ky. Kyvadla lidi doslova chovají. Celý život civilizované
společnosti představuje neustálý proces spotřeby a vydání
energie. Energetickou výměnu řídí kyvadla.
Ovšem vysávání energie z lidí ještě samo o sobě není
tak hrozné. Největší nebezpečí struktury spočívá v tom, že
do sítě se svažují všechny cesty veškerých jednotlivých prv-
ků. Dochází až k tomu, že člen struktury dokonce ztrácí po-
vědomí o existenci nějaké vlastní stezky. Nejenže pak začíná
plnit to, co mu struktura nařizuje, ale dokonce i chce právě
to, co se struktuře hodí. A nenechejte se zmýlit tvrzením, že
člověk je tvor rozumný a takové zotročení by nedopustil.
Již jsme si ukázali, že stupeň uvědomění člověka se na-
chází na velmi nízké úrovni. Struktura ho pomalu, ale jis-
tě navádí k dalšímu snížení. Chce-li zvítězit na plné čáře,
musí všechny elementy sjednotit do jediného informač-
ního prostoru, což lze v dnešní době zařídit velmi rychle
a úspěšně. Možná již dotyčnému zbývá položit jen pár ci-
hel, aby se definitivně zazdil.
Co lze proti tomu podniknout? Spotřebováváme-li pro-
dukty civilizace, znamená to, že nás pasou. Někteří lidé se
pokoušeli od civilizace utéct a ubytovat se u nějakých ko-
munit v přírodě. Netroufám si hodnotit, nakolik byly jejich
pokusy úspěšné. Současný člověk se beztak od civilizace ne-
může zcela odvrátit - není k tomu přizpůsoben. Jestliže však
všechny škodlivé produkty omezíme na minimum a nahradí-
me je přirozenými dary přírody, jistý smysl to mít bude.
Vezměme si například založení rodinného sídla s vlast-
ním sadem a zahradou. Zásadní výhoda takové oázy živé
přírody v pustině civilizace vyplývá z toho, že normy
a standardy tam stanovuje její pán, a nikoli struktura. Po-
kud vám není libo hrabat se v záhonku, nemusíte. Každý
musí mít možnost určovat zákony svého bytí samostatně:
bude-li se mi chtít, budu asfaltovat, a budu-li mít chuť, roz-
proudím řádění přírody v celé její divoké ohavnosti.

Obecně lze říci, že cest se vine mnoho a každý si vybírá
tu svou. Vždy budu mít na paměti příklad jedné zdivočelé
kočky, s níž jsem měl čest se seznámit.
S přáteli jsme se rádi vydávali trávit čas do lesa k po-
řádnému táboráku, abychom si odpočali od výdobytků ci-
vilizace. Jednou se k našemu táboru přiblížil docela vel-
ký kocour, kterého zřejmě přilákaly zajímavé vůně. Podle
všeho kdysi býval domácí, nicméně poté ho nějaké důvody
přiměly k tomu, aby zůstal v lese, kde zdivočel. Podle ve-
likosti usuzuji, že se tento huňatý obr celkem úspěšně živil
ptáčky a myšmi. I když si mohl troufnout i na králíka. Po-
hoštění se nevzdával, avšak přistupoval k němu bez zvlášt-
ních ceremonií - prostě je vzal a utekl.
Od té doby jsme kocoura v lese vídali. Vousáč se hostit
nechal, ale žádný vztah vytvořit nedovolil. Byl to oprav-
dový transurfař. Poznal chuť skutečné svobody, a i když si
ještě někdy připustil kontakt s civilizací, nabytou nezávis-
lost by již za žádné blaho nevyměnil.
Přesto tvrdím, že předměty civilizace lze využívat, aniž
bychom upadali do závislosti. Svobodnou osobnost ze stáda
vyděruje její uvědomění. Je třeba pouze procitnout a uvědo-
mit si, co se děje okolo. Mně se to podařilo, a proto jsem vám
o tom chtěl povědět. Každý si v tom ono tajemství musí najít
sám. Ale vám, milí čtenáři, to povím. Zdivočel jsem. Utekl
jsem z farmy.


Deklarace záměru

Dosud jsme hovořili pouze o tom, jak se lze osvobo-
dit od kyvadla a nepodléhat jeho vlivu. Můžeme z něj zís-
kat nějaký užitek? Obecně platí, že každý sen se nakonec
realizuje pomocí kyvadel. Všichni žijeme a pracujeme
v nějakých strukturách, což je fakt, před kterým se nikam
neschováme. Nyní tedy půjde o to, aby nám struktura sen
neodebírala, nýbrž nám jej pomohla zrealizovat.

Existují nějaké metody přímého působení na kyvadlo?
Nejspíše ne. Nepodmaníme si je ani se nám nepodaří ovlá-
dat je. Nicméně využívat vlastnosti kyvadla v našem vlast-
ním zájmu přesto lze.
Napadlo vás, proč lidé pronášejí přípitky, když sedí
za stolem ve společnosti? Mají taková vyjádření nějaký
praktický smysl nebo jde o čistě symbolický rituál? Uka-
zuje se, že vůbec nezaznívají nadarmo. Národní moudrost
časem plodí zvyky, jež mohou budit dojem nesmyslných
pověr. Lidé se nicméně ustanovenými pravidly nevědomky
řídí, aniž by ovšem tušili, že ona pravidla fungují jako me-
tody ovlivňování reality.
Takové alkoholické nápoje, jak jsme si ukázali výše, se
rovnají energetickému úvěru. Volná energie získává vedlej-
ší napájení a zvedá se o stupínek výše. Vzhledem k tomu,
že se jedná o energii vůle, lze získat i odpovídající výsle-
dek, a to v závislosti na tom, kam vůli nasměrujete.
Pijete-li například ze žalu, realita se propadne do ještě
černější jámy. Jestliže zapíjíte radost, jistě vám přibudou
i další důvody k veselí. Ovšem pokud nápoje smícháte
s pocitem nespokojenosti a strachu, život se stočí tak, že
se skutečně budete mít čeho bát. Tak tomu je i ve všech
podobných případech.
Myšlenkové vyzařování, zesílené prudkým nárůstem
energie, přesune člověka na dráhy života s odpovídajícími
kvalitami. Kyvadlo, jež dotyčnému poskytuje kredit, slouží
jako zesilovač energie záměru. Nicméně bez ohledu na to,
jak moc se dokáže rozkmitat, nemá přístup k vnějšímu zá-
měru, a proto není schopno materializovat sektor prostoru
variant. Realita podléhá pouze živým tvorům. Takže pokud
pronášíte přípitek, upevňujete směr svého záměru. Chápe-
te, co se vám snažím říct?
Energie kyvadla-věřitele s sebou zpravidla přináší ne-
gativní „kvality". Jestliže však člověk onu energii obdaruje
dobrou vůlí, mění její polaritu. Z téhož důvodu ani přípitky
nejsou pouhým prostým rituálem, nýbrž deklarací záměru.

Navzdory prospěšnému působení však v sobě přípit-
ky skrývají jednu mrzutou vlastnost: ony se totiž obvykle
pronášejí do budoucnosti. A tak se energie sice přemění
na pozitivní, nicméně na realitu vliv mít nebude. Vytouže-
ná záležitost zůstane kdesi v dáli, v nedosažitelné perspek-
tivě. Je to zcela zákonité. Ani zrcadlo nedokáže zobrazit
budoucnost - vždy odráží jenom přítomnost.
Co z toho vyplývá? Všechny přípitky je nutno pronášet
v přítomném čase. Budou sice znít velmi nezvykle, avšak
budou fungovat. Například neříkejme: „Ať žijeme!" nýbrž:
„Žijme nyní!" Dalšími možnostmi mohou například být:
„Máme výtečné zdraví! Jsme vítězové! Ti, kdo s námi ne-
jsou, jsou přesto stále s námi! Těm, kdo jsou na moři, ať se
daří! Naše přání se plní! Úspěch je vždy s námi!"
Taková deklarace záměru již bude přání přitahovat
do dnešní reality a nebude je odkládat na věčně nepřichá-
zející zítřek.
Ovšem spoléhat se na to, že vytoužené lze ve skutečnost
snadno přeměnit pouze pomocí alkoholických nápojů, ne-
stačí. Jako každá mince i tato má svůj rub. Čím větší úvěr
si vezmete, tím vyšší procenta splácíte. Nemluvě o tom, že
s narůstající úrokovou zadlužeností se uvědomění, a tedy
i záměr člověka, posouvá do oblasti prostoru variant, který
realitě neodpovídá. O tom, že byste podobně manipulovali
s narkotiky, ani nemůže být řeči. Přetvořit negativní energii
kyvadla na pozitivní není v silách jen tak kohokoli a ani to
nelze udělat kdykoli.
Na tomtéž principu je založena černé magie. Zlý čaro-
děj vyzývá temné síly, aby jejich energii využil k posílení
svého škodlivého záměru.
Nicméně stále platí, že „kupovat" na dluh u kyvadla se
nevyplácí. Jestliže to přesto děláte, nezapomínejte se řídit
pravidlem: Visím-li na háčku kyvadla, musím přemýšlet
pouze o dobrých věcech.
Vezměme si například kyvadlo transurfingu. Určitě vám
neuškodí, zato deklarace záměru může jeho účinnost zásad-

ně zvýšit. Vždy, když se setkáte s nějakými informacemi
o transurfingu, připomeňte si, že vám pomáhá dosahovat
určitých cílů. Taková fixace záměru bude směrovat vektor
proudění variant přesně tam, kam budete potřebovat.
S každým dalším kyvadlem, dokonce i s takovým, jež
nemá s vaším životem nic společného, je záhodno postupo-
vat stejně. Sledujete-li například nějaký televizní seriál či
show, jistým způsobem dochází k výměně energie s kyva-
dlem. Pozorujete-li dění, máte v pohotovosti cílový diapo-
zitiv, tedy obrázek toho, co míníte získat. V toku informací
lze vždy najít nějaký záchytný bod, jenž se, byť trošičku,
vztahuje k vašemu cíli. Jakmile třeba vidíte, že se hrdinové
seriálu rozjíždějí v super autě, konstatujete, že se něco po-
dobného taky chystáte koupit.
V žádném případě nesmíte v okamžiku přidělení úvěru
myslet na nic zlého. Neklidné myšlenky, problémy, které
vás sužují, nebo skleslost či strach - to vše se dodatečnou
energií zesílí. Uveďme si několik příkladů.
Během kuřácké přestávky přemýšlejte o nadcházejícím
úspěchu, jako byste jej už měli v kapse. Nebo vás reklama
vybízí, abyste se nechali unášet vůní kávy. Raději se v danou
dobu kochejte štěstím, jež je vždy s vámi, ať se děje, co se
děje. Snad jste nezapomněli na princip koordinace záměru?
Namísto toho, abyste ve chvílích, kdy kouříte nebo popíjíte
kávu, marnotratně pouštěli myšlenky samospádem, dekla-
rujte svůj záměr: „Vše probíhá prostě báječně, protože svým
záměrem formuji svou realitu. A vím, jak se to dělá."
Na stejném principu se pořádají i čajové ceremonie.
Tradicí mnoha národů se staly také modlitba k Bohu před
jídlem. I když však přenecháváte důležité záležitosti Bohu,
nemusíte ještě zapomínat na sebe.
Budete-li se živit s láskou a pečlivostí a ještě si k tomu
říkat něco jako: „Papej, papej, šikulo, ať se zotavíš!" - mů-
žete dosáhnout docela neuvěřitelného a nečekaného účin-
ku. Je dost možné, že zmizí i některé nemoci. Organizmus
se bude zpočátku divit, ale poté se zaraduje a rozkvete jako

kvítek, o který se někdo něžně a starostlivě stará. Hlavně
se musíte obsluhovat s upřímným štěstím a láskou a prová-
zet to slovy typu: „Jestliže se nenakrmíš sám, nikdo jiný tě
nenakrmí."
Taková deklarace má ohromnou a nepředstavitelnou
sílu. Pokud jste k sobě dříve měli vztah spíše lhostejný či
nehezký, pak podobný rituál brzy přinese výrazné změny.
Nevěřte mi, prověřte si to.
Ve světle výše uvedeného lze dokázat, že deklaraci zá-
měru můžeme využít při hrách s kyvadly tak zákeřnými,
jakými jsou burza nebo kasino. Proč vlastně ne. Pravdě-
podobnost úspěchu se zvýší, pokud si v okamžiku vkla-
du peněz, ale také během hry budete přehrávat diapozitiv
bezpodmínečné výhry. Není to snadné, avšak možné ano.
Všechny myšlenky hráče se zpravidla omezují na násle-
dující formulace: „Kdybych tak vyhrál! Co když prohraji?
Ne, přece musím vyhrát! Tentokrát se mi bude dařit!"
Jenže ani jedna z nich není vhodná. Všechny totiž ob-
sahují přání nebo úvahy o tom, jak by bylo možné vyhrát,
dále pak strach z neúspěchu či naději na úspěch. Veškeré
úvahy, emoce i samotnou naději na úspěch je nutno od-
hodit. Musí vám zůstat jen bezpodmínečné a klidné od-
hodlání získat výhru. „Jsem vítěz" - takové musí být vaše
prohlášení, a to bez jakýchkoli důvodů, podmínek či vy-
křičníků. Pokud se vám podaří dosáhnout stavu klidného
a bezpodmínečného odhodlání mít, vaše šance na úspěch
se prudce zvýší.
Samozřejmě to ještě není vše. V jedné a téže hře lze
úspěchu dosáhnout jednou, dvakrát či třikrát. Jenže věčně
to tak pokračovat nemůže, protože každý člověk zůstane
člověkem a dokonale nízkou úroveň důležitosti se mu usta-
vičně udržet nepodaří. Libovolná hazardní hra představu-
je energetický kredit, který se může nepozorovaně změnit
v indukovaný přesun s žalostným koncem. Vzhledem k to-
mu, že tyto otázky jsou podrobněji probírány v první knize
o transurfingu, nebudeme se jimi nyní zabývat.

Lze říci, že existuje pouze jeden způsob, jak se vyhnout
zúročení půjčky - včas hru ukončit. A nejen odejít, ale zcela
se zbavit i nejmenšího pouta s kyvadlem, tedy ztlumit vyza-
řování myšlenek na jeho frekvenci. Jinými slovy, je zapo-
třebí v určitém času přeorientovat pozornost na něco jiného
a na hru už si ani nevzpomenout. Před nálevkou indukova-
ného přesunu se můžeme zachránit pouze v případě, že se
přestaneme kývat spolu s kyvadlem. Poté, co se pouto zcela
přetrhne, nic nebrání tomu, abychom začali novou hru.
Obecně však platí, že hra s kyvadlem je velmi nebezpeč-
ná a nepředvídatelná, poněvadž ani jeden člověk nedisponuje
takovým odhodláním, které je k tomu nutné mít. V podstatě
to nelze ani považovat za hru, nýbrž za tanec se stínem.

Tanec se stíny

Kyvadlo v roli neviditelného, chladného a nelítostného
stínu nemá žádný záměr. Není obdařeno duší ani rozumem,
jejichž opozice plodí pocity, elán, slabosti. Nikdy je ne-
dokážete přehrát, jako nezvládnete předběhnout svůj stín.
Klidně sleduje vaše kroky, protože ví, že se stejně nikam
nedostanete. Onen stín nelze porazit bojem a hrát s ním
nemá smysl. Co tedy můžeme dělat?
Je třeba se buď vzdát nebezpečné hry, nebo vymyslet něja-
kou vlastní, abyste se stali favoritem kyvadla - to má smysl.
Jestliže se člověk snaží vyhrát nad kyvadlem, honí
se za stínem. Veškerá úsilí o vítězství a průvodní zážitky
podléhají vnitřnímu záměru, jenž vždy slepě míří k tomu,
co mu leží přímo před nosem, aniž by viděl něco kolem.
Za účelem ukončit tuto marnou honbu je nutno zastavit se,
rozhlédnout se a začít jednat samostatně. Tehdy se role změ-
ní: už se nebude hnát člověk za kyvadlem, nýbrž kyvadlo
začne pozorovat člověka. Ten, kdo se zřekne úzkoprsého
vnitřního záměru, stane se pánem hry - a povede stíny při
tanci.

Hru můžete zahájit teprve tehdy, až si dopřejete být
sami sebou. Vaše hraje formování vlastní reality dle vlast-
ního rozmyslu. To můžete. Pouze se tohoto privilegia mu-
síte chopit sami. Privilegia si přidělujete nebo odebíráte jen
vy sami. To je třeba pochopit.
Avšak dopřejete-li si pozici lídra, ještě stále to nebu-
de stačit. Hvězdy se rodí samostatně, nicméně je zažehu-
jí kyvadla. I kdybyste byli geniální a vytvořili byste vel-
kolepé umělecké dílo, nikdo se o něm nedozví, pokud se
k vám nepřiblíží nějaké kyvadlo. Ať by byl výtvor sebevíc
ohromující, jen kvůli tomu se neproslaví. V kultuře, vědě
i umění se významná díla stanou předmětem zájmu široké
veřejnosti pouze v případě, že buď vznikne nové kyvadlo,
nebo se to hodí starému.
Jestliže se člověk chce stát hvězdou v oblasti, v níž se po-
hybuje a působí, musí umět využívat vlastní kyvadla. Nikdy
jste se nezamýšleli nad tím, proč díla, která měla kdysi v mi-
nulosti obrovskou popularitu, už nezažívají takový úspěch,
přestože si vynikající kvality bezesporu zachovala?
Rada kulturních výtvorů s velkolepými vlastnostmi by
mohla uspokojit jakékoli současné potřeby. V naší době
však po takových dílech není poptávka, jelikož jejich ky-
vadla, jež tak zářila v minulosti, se takřka utlumila. Co je
populární a módní, stanovují právě kyvadla. Proč by se ji-
nak zničehonic začalo tolik lidí oblékat stejně?
Podívejme se na fenomén módy prostřednictvím dvou
natolik grandiózních hudebních skupin, jakými byly Be-
atles a ABBA. Obě dosáhly celosvětového uznání nikoli
proto, že by vytvořily zásadně něco novátorského nebo fe-
nomenálního. Vše, do čeho se pouštěly, už nebylo nové.
Naopak zakladatelé a průkopníci stylů disko a rock ani
zdaleka takové slávy nedosáhli. Jak lze tedy vysvětlit feno-
menální úspěch oněch dvou skupin?
Počátek kariéry Beatles by bylo možno vyčíslit řadou
absolutních propadáků. Zpočátku se kvartet řadil mezi
naprosto tuctové skupiny, jakých v té době působila až

přehršel. Ani hrát pořádně neuměli. Celá jejich profesio-
nalita nedosahovala úrovně běžné putyky, kde vystupova-
li. Je sice pravda, že Beatles byli velmi talentovaní, jenže
v showbyznysu tohle nestačí. Stará kyvadla vždy všelijak
usilují o to, aby nováčky zaplašila.
Kolem roku 1962 už se styl skupiny vytříbil a objevují
se skladby, ze kterých se brzy zblázní celý svět. Ale to bude
až později, kdežto prozatím Beatles nikdo moc pozornosti
nevěnuje. A přece měli své byť nečetné, zato oddané příz-
nivce. V tomto roce kvartet neúspěšně klepal na práh vyda-
vatelství gramodesek, kde je všude bez výjimky odmítali.
Vypadalo to, že podobná skupina nemá ani nejmenší šanci
na to, aby se zvedla nad klubovou úroveň.
Hunter Davis v autorizované biografii Beatles píše:
„A přesto jsme od začátku věřili, že se prorveme a bude-
me první, vykládal George. Pro chvíle, kdy se nic nedařilo
a nic nám nevycházelo, jsme si zavedli zvláštní rituál. John
křičel: „Chlapi, kam jdeme?" My jsme řevem odpovídali:
„Nahoru, Johne, až nahoru!" - „Na vrchol čeho?" - „Až
na samý vrchol samého vrcholu, Johny!"
Ale k úspěchu je nepřivedla jejich cílevědomost. V ro-
ce 1963 se jim přece podařilo vydat malou gramodesku
- singl, jenž navíc nečekaně obsadil první místo v hitpa-
rádě. Byl to prvotní významný úspěch, avšak nikdo v něm
nespatřoval větší událost. Tisk považoval zdar singlu
za vzplanutí dočasné hvězdičky a promeškal senzaci. Po
této desce sice znovu nastoupilo ticho v neznámosti. Ovšem
jak se ukázalo, šlo o ticho před bouří.
Půl roku nato beatlemánie lavinovitě zaplavila nejprve
Anglii a poté málem celý svět. Hunter Davis píše: „Každá
země se stala svědkem masové psychózy, která ještě před
nedávnem každému připadala nemyslitelná a jež se stěží
bude někdy opakovat. Dnes v to už nikdo nevěří a mezitím
včera bylo vše pravdou."
Něco podobného se opakovalo i v historii ABBy. Ten-
to zářivý kvartet nedokázal v roce 1972 projít dokonce ani

výběrovým kolem na účast v konkurzu Eurovize. Jakmile
se na konkurz v roce 1974 konečně také probili, nečeka-
ně získali omračující vítězství, zatímco všechny ostatní
účastníky nechali daleko za sebou. Tehdy tomu však nikdo
nepřikládal význam. Mělo se za to, že život skupin opat-
řených nálepkou Eurovize trvá asi tak dlouho jako život
jepicí, a tedy od nich nelze čekat více než jeden hit. Podob-
ně jako v případě Beatles přišla dočasná odmlka. Nicméně
neuběhl ani rok, když celý svět zavalila nová silná vlna,
a objevila se skupina ABBA.
V obou historiích lze vypátrat dvě shodné zákonitosti.
Za prvé popularita se rozvíjí po volné trajektorii. Zpočátku
probíhá docela dlouhé období neznámosti, během něhož
se formuje nevelká, zato stabilní skupina příznivců. Poté
následuje nečekaný vzlet, po němž nastupuje období od-
mlky, jako by se vlna odvalila od břehu, aby nabrala sil.
A konečně po období, kdy se vůbec nic neděje, se náhle
boří silný val ohlušujícího úspěchu. Popularita se nějakou
dobu může držet na vysoké úrovni, poté se však vlna nevy-
hnutelně utlumuje, jelikož se objevují nová kyvadla, která
to původní vytěsňují do zadního plánu.
Za nejzajímavější zákonitost považuji skutečnost, že
výtvory, jež se nakonec stávají zářícími hity, nejsou během
prvního období neznámosti vůbec přijímány. Lidé je sice
slýchají, ale pozornost jim nevěnují. A pak náhle problesk-
ne okamžik, kdy tytéž záležitosti začínají působit úplně ji-
nak, přičemž zanechávají neobyčejný dojem jakési zvláštní
novoty a neopakovatelnosti. Zvuk získává odstín něčeho
velmi stylového a módního. Všichni zároveň nepochopitel-
ně docházejí ke shodě v tom, že je to prostě zdravé.
Ale odkud se bere onen obecně sdílený pocit novoty
a stylovosti? Vždyť Beatles zněli beatlesovsky již v roce
1962, tak proč si toho nikdo nevšiml? A proč nikdo ne-
přijímal ABBu v roce 1972? Měli přece stejné skladby, se
kterými se posléze v roce 1975 prosadili.

Nabízí se vysvětlení, že každá epocha disponuje vlastní
charakteristickou kvalitou, zvukem, odstínem čili jinými
slovy - má určité charizma. Přesto je nutno podotknout, že
žádná nová epocha nenastupuje sama o sobě - to záměr lidí
ji přitahuje jako oblak v prostoru variant. Kyvadlo tento
kolektivní záměr stabilizuje.
Zpočátku se utváří nevelká skupina přívrženců. Každý
z nich vyzařuje myšlenky na frekvenci, která se formuje
ve významu to se mi líbí. Vzniká kyvadlo, jež myšlenky
obdivovatelů sjednocuje do jednoho směru - nám se to líbí.
V prostoru variant, kde jak známo existuje vše, se nachází
vymezená oblast sektoru s jednou společnou vlastností - to
se všem líbí. K ní je nasměrován pohyb materiální realiza-
ce kolektivním záměrem první skupiny přívrženců. Nako-
nec v určité chvíli získá realita odstín nové epochy. Ctitelů
bude čím dál více a kyvadlo bude nabývat na síle. Konečně
kolektivní záměr převyšuje pomyslný kritický počet lidí
a charizmatická nová epocha uchvacuje veškerou materiál-
ní realitu. A oblak, který se nechal přitáhnout sjednoceným
záměrem přívrženců kyvadla, zplodí ozvláštněné fluidum
nové doby.
Jestliže nyní znáte mechanizmus vzniku nových proudů,
můžete směle, aniž byste se ohlíželi na zbytek světa, využí-
vat svého zákonného privilegia - být sami sebou. Pouze tak
můžete realizovat svou šanci a celému světu ukázat vlastní
neopakovatelnou jedinečnost. Kyvadla jedinečné osobnos-
ti nestrpí - budou nucena udělat z vás svou hvězdu. Pře-
staňte se honit za stínem, začněte se pohybovat samostat-
ně. Kyvadlům pak nezbude nic jiného než vás následovat.
Dokážete se stát tím, kdo bude udávat krok módy, protože
vlastnosti vaší duše jsou jedinečné. V prostoru variant je
již připraveno individuální mračno luxusní třídy - očekává
vás. Vyslovte svůj záměr!

Shrnutí
Cíl a smysl života všech tvorů spočívá v ovlivňování re-
ality.
Nuda jako taková neexistuje -je tu pouze neustálá a ne-
ukojitelná touha ovlivňovat realitu.
Hodnocení založené na srovnání plodí polarizaci.
Rovnovážné síly odstraňují polarizaci cestou interakce
protikladů.
Předmět či vlastnost, kterým přidává člověk zvláštní vý-
znam, k sobě přitahují objekty s protikladnými vlastnostmi.
Pravidlo kyvadla: „Dělej vše jako já. ".
Pravidlo transurfingu: Dopřejte si být sami sebou a
ostatním dopřejte totéž.
Polarizace se odstraňuje pravidlem transurfingu.
Uvědomění: v daný okamžik nespím a jasně si uvědomu-
ji, co dělám, proč to dělám a proč je to právě tak.
První zákon kyvadla: usiluje o navýšeni velikosti konflik-
tu.
Druhý zákon kyvadla: dělá vše pro to, aby stabilizoval
svou strukturu.
Kyvadla koordinuji existenci organizovaných struktur.
Upevnění vůle (záměru): struktura nás učí chtít to, co je
třeba.
Chceme-li se osvobodit od vysávajícího vlivu struktury,
musíme si vybrat roli hrajícího diváka.
Proces pohybu k cíli představuje hybnou sílu evoluce.
Ve struktuře člověk sám sebe ztrácí a přestává chápat,
kdo je a co chce.
Závislost vzniká kvůli tomu, že střelka pozornosti se do-
stává do smyčky sevření kyvadla.
Aby člověk vyvázl ze smyčky, musí nutně přeorientovat
pozornost, zabývat se něčím jiným, změnit scénář a deko-
race.

Charizma epochy je přitahováno záměrem skupiny lidi
jako oblak z prostoru variant.
Jestliže přijímáte nějaký energetický úvěr, deklarujte
záměr.
S kyvadlem není možné vyhrát — je třeba buď se vzdát
nebezpečné hry, nebo zahájit svou vlastní a stát se favori-
tem kyvadla.
Chce-li člověk zahájit vlastní hru, musí si nutně dopřát
být sám sebou.





Kapitola 2







Lidé odjakživa měli na paměti to, že svět se chová jaksi
duálně. Na jednu stranu je vše, co se děje na materiální
úrovni, víceméně pochopitelné a z pohledu zákonů přírod-
ních věd vysvětlitelné. Ovšem na druhou stranu, pokud se
člověku stane, že narazí na jevy jemnohmotného světa, ony
zákony přestávají fungovat. Proč se nedaří sjednotit různé
projevy reality do jednoho systému znalostí?
Naskýtá se nám zvláštní pohled: svět jako by si hrál
na honěnou s člověkem, protože si nepřeje odhalit svou
skutečnou podstatu. Vědcům se ještě nepodaří odhalit zá-
kon, který vysvětluje jeden jev, když vtom vzniká další jev,
jenž vůbec nespadá do rámce předchozího zákona. Tato
honička za pravdou unikající jako stín se neustále protahu-
je. Jednu věc považuji za zajímavou: svět nejenže zakrývá
svou pravou tvář - on navíc pohotově přijímá tu tvář, kte-
rou mu připisujeme.
S tím se setkáváme ve všech odvětvích přírodních věd.
Jestliže si například představujeme objekt mikrosvěta v po-
době částice, určitě se najdou experimenty, jež to potvrdí.
Budeme-li však předpokládat, že se nejedná o částici, nýbrž
o elektromagnetickou vlnu, svět se nebude bouřit a ochotně
se projeví odpovídajícím způsobem.
Se stejným úspěchem můžeme světu zadat otázku, z ja-
ké substance se skládá svět - z materie, mocné hmoty? A on
odpoví, že ano. A možná je to přece energie? A opět zazní
pozitivní odpověď. Ve vakuu, jak víme, probíhá neustálý pro-
ces vzniku a anihilace mikročástic - energie se mění v hmotu
a naopak.
Ptát se světa, co bylo dříve, zda hmota, nebo vědomí,
nemá cenu. Bude stále dál lstivě měnit masky a otáčet se
k nám tou stranou, kterou chceme vidět. Představitelé růz-
ných učení se mezi sebou přou a dokazují si různé úhly
pohledu, ovšem realita vynáší jednoznačný závěr: pravdu
mají v podstatě všichni.
Z toho vyplývá, že svět nám nejen uniká, ale také s námi
souhlasí, tedy chová se jako zrcadlo. Můžeme mít o skuteč-

nosti jakékoli představy, přesto splývají v jednu jedinou.
Jenže co z toho máme vyvodit? Jsou snad pokusy o vysvět-
lení povahy reality zbytečné? Svět bude přece vždy sou-
hlasit s tím, co si o něm myslíme, a zároveň bude neustále
uhýbat před přímou odpovědí.
Ve skutečnosti je vše mnohem jednodušší, tudíž abso-
lutní pravdu není třeba hledat v jednotlivých projevech
mnohostranné reality. Pouze musíte přijmout fakt, že reali-
ta se podobá duálnímu zrcadlu - má dvě strany: fyzickou,
kterou lze nahmatat, a metafyzickou, jež leží za hranice-
mi vnímání, nicméně není méně objektivní. V současné
době se věda zabývá tím, co se odráží v zrcadle, zatímco
ezoterika se na vše pokouší pohlédnout z druhé strany.
O tom je i celý jejich spor. Co se však na zmíněné druhé
straně ukazuje?
Nachází se tam prostor variant - informační struktura,
v níž jsou obsaženy scénáře všech možných událostí. Počet
variant dosahuje nekonečna stejně jako množství možných
umístění bodu na ose souřadnic. Nalezli byste tam zapsáno
vše, co kdy bylo, je a bude. Jakákoli událost, jež se děje
v našem skutečném světě, představuje materiální realizaci
jedné z mnoha variant.
Nějak se tomu nedá uvěřit: kde že se prostor variant roz-
kládá? Je něco takového vůbec možné? Z pohledu našeho
trojrozměrného vnímání je všude a zároveň nikde. Snad
za hranicemi viditelného vesmíru, ale možná také v šálku vaší
kávy. O třetím rozměru ovšem v žádném případě nemluvme.
Paradox vidím v tom, že my všichni se tam každou noc
vydáváme. Snění totiž vůbec nejsou iluze v běžném slova
smyslu. Člověk bezstarostně přičítá své sny na vrub fanta-
zie, aniž by tušil, že odrážejí potenciálně reálné události,
které si mohly v minulosti najít své místo nebo jež se mo-
hou projektovat v budoucnosti.
Ve snu můžeme sledovat obrázky, které jako by nepo-
cházely z našeho světa. Je nám samozřejmě jasné, že jsme

nikde nic takového vidět nemohli. Odkud pak pocházejí
ony nepochopitelné obrazy a náměty, pokud se sen rovná
nějaké imitaci reality, již produkuje náš mozek?
Jestliže je třeba podmíněně vztahovat vše uvědomělé
v psychice člověka k rozumu, zatímco nevědomé k duši,
lze říci, že snění je výlet duše po prostoru variant. Rozum
si sny nepředstavuje, on je skutečně vidí. Duše má bezpro-
střední přístup k poli informací, kde jsou jako obrazy na fil-
movém plátně trvale obsaženy všechny scénáře a dekorace.
Fenomén času neboli rozvoj událostí se projevuje pouze při
pohybu plátna. Rozum vystupuje jako pozorovatel a gene-
rátor idejí.
Tentýž přímý vztah zaujímá k prostoru variant paměť.
Již je dokázáno, že mozek nedisponuje dostatečnou fyzic-
kou kapacitou k tomu, aby do ní umístil veškeré informace,
jež během života nahromadí. Jak si tedy můžeme něco pa-
matovat? Mozek totiž neschraňuje přímo informace, nýbrž
jakousi analogii adres k datům v prostoru variant.
Rozum není schopen v zásadě vytvářet nic nového,
pouze kombinuje a obměňuje varianty. Veškerá vědecká
odhalení a umělecká díla těží rozum z prostoru variant pro-
střednictvím duše. Právě odtud pochází například jasnovi-
dectví, ale také intuitivní znalosti.
Einstein psal: „K vědeckým odhalením se vůbec nedo-
chází logickou cestou, do logického hávu je obléká teprve
nakonec jejich výklad. I sebemenší objev je vždy osvíce-
ním. Výsledek přichází z vnějšku a tak nečekaně, jako by
to člověku někdo pošeptal."
Prostor variant bychom však neměli směšovat se zná-
mou koncepcí obecného informačního pole, v němž se data
mohou předávat od jednoho objektu k dalšímu. Prostor va-
riant je stálá matice, struktura, která vymezuje vše, co by se
v našem svět mohlo udát.
Oficiální věda se dosud nedostala do fáze, kdy by mohla
existenci prostoru variant vysvětlit nebo dokázat. Naopak se

bude pokoušet model transurfingu všelijak zdiskreditovat,
což nás nepřekvapuje, protože oficiální věda je typickým
kyvadlem. Přese všechny nepochybné přínosy a úspěchy
musí věda rutinně zkoumat cokoli, co se vymyká jejímu
rámci. Jakmile se setkává s nevysvětlitelnými záležitostmi,
všelijak se vykračuje, oponenty obviňuje ze šarlatánství
a podvrhování faktů či zkrátka ignoruje, co je očividné, jen
aby se udržela na žulovém piedestalu. Jenže pak se objevil
akademik V. M. Bronnikov a zatlačil vědu do zcela bezvý-
chodné situace, když smísil zcela neuvěřitelné s více než
očividným.
Bronnikov založil Mezinárodní akademii pro vývoj člo-
věka, jejíž chovanci předvádějí schopnosti, které opravdu
nelze vměstnat do žádného rámce. Umějí vidět se zavře-
nýma očima, jako by je měly otevřené, dokážou si zapa-
matovat ohromná kvanta informací, mají dar jasnovidectví
a předměty v dáli rozeznávají, aniž by použili dalekohled.
Tomu se dá jen těžko uvěřit. Nicméně skutečnost zůstává
skutečností - ony děti se skrz stěnu dívají, jako by ani ne-
byla. Jak se jim to daří?
Neurofyziologové, již zkoumají efekt přímého vidění, po-
pisují svá pozorování takto: „Na přístroji se při běžném dívá-
ní zaznamenává místo vstupu signálu, jeho posun v mozku
a úprava. Při přímém vidění se místo vstupu neregistruje,
posun signálu v mozku chybí, nicméně přepracování signálu
se přístroji přesně vymezuje. Veškeré naše pokusy blokovat
vstup signálu do mozku jsou negativní. Odhalujeme cosi, co
z hlediska fyzických parametrů vykazuje vlastnosti bez sou-
vislosti s elektromagnetickými procesy."
Závěr praví, že mozek je schopen vidět sám, aniž by mu
to muselo zprostředkovávat zrakové ústrojí, přičemž způ-
sob získávání informací zůstává neznámý. Jak tomu máme
rozumět? Bronnikov vysvětluje daný jev přítomností spo-
jitosti mezi vědomím člověka a tím, co nazývá nadvědo-
mí. Píše: „Nadvědomí je něco - nějaké prostředí, které se

nachází mimo člověka." Určitě jste se dovtípili, že tran-
surfing za ono prostředí považuje prostor variant. Existuje
však nějaký rozdíl v tom, jak je nazýváme? Jeho podstata
zůstává původní.
Rozum, či chcete-li mozek, vidí to, co se nachází v pro-
storu variant, prostřednictvím duše. Oči sledují fyzickou
realitu. V případě přímého vidění se mozek připojuje k me-
tafyzickému poli informací, kde je doslova skladován celý
odlitek reality, jež nás obklopuje. Jestliže k této datové
bance získáme přístup, můžeme sledovat rozličné objekty
bez ohledu na to, kde se nacházejí - za stěnou, pod zemí či
na míle daleko.
V prostoru variant se nacházejí jak oblasti zhmotněné
v materiální skutečnosti, tak i ty nerealizované. Chceme-
-li zvládnout přímé vidění, musíme se naučit vnímat právě
probíhající realizovaný sektor. Z fyziologického hlediska
lze tuto činnost interpretovat jako zvláštní synchronizaci
obou polovin mozku. Bronnikov rozpracoval celý systém
speciálních (a zároveň velmi prostých) cvičení, jež každé-
mu normálnímu člověku umožňují tyto schopnosti rozvi-
nout. Budete-li mít zájem, odpovídající informace si může-
te sami najít na internetu a vyzkoušet je. To vše je reálné.
Vzhledem k tomu, že se v prostoru variant shromažďu-
jí také informace o všech možných variantách minulosti
a budoucnosti, přístup k němu nabízí i možnosti jasnovi-
decké. Jediný háček spočívá v tom, že variant existuje ne-
přeberné množství, a proto lze vidět i události, jež nebudou
realizovány Právě z toho důvodu se jasnovidci nezřídka
dopouštějí ve svých předpovědích omylů. Nachází se tam
totiž vše - co nikdy nebylo ani co se nikdy nestane.
V tomto směru vás mohu uklidnit - vaši budoucnost ni-
kdo nezná, poněvadž nikdo nedokáže určit, která varianta
se opravdu uskuteční. Taktéž neexistuje ani žádná záruka,
že ve snu jste spatřili přesně ten sektor, jenž se zhmotní
ve skutečnosti.

Což je vynikající - jakmile totiž není budoucnost osudo-
vě předurčena, znamená to, že vždy zůstává naděje na lepší
časy. Úloha transurfingu nespočívá v tom, abychom se s lí-
tostí ohlíželi do minulosti a se strachem vyhlíželi budoucnost,
nýbrž v tom, abychom záměrně formovali svou realitu.
Energie lidských myšlenek je za určitých podmínek
schopna materializovat konkrétní sektor prostoru vari-
ant. Ona nepochopitelná kouzelná síla - vnější záměr - se
nastoluje ve stavu, který transurfing označuje za jednotu
duše a rozumu, a potenciální možnost zhmotňuje v reali-
tu. K vnějšímu záměru se bezprostředně vztahuje vše, co
jsme zvyklí přisuzovat magii. Mágové minulosti pomocí
této síly budovali egyptské pyramidy a tvořili další podob-
né zázraky.
Záměr se označuje za vnější, protože se nachází vně člo-
věka a nepodléhá jeho rozumu. Pravdou však zůstává, že
v určitém stavu vědomí k němu dokážeme získat přístup,
a jestliže onu mocnou sílu podrobíme své vůli, budeme
moci tvořit neuvěřitelné věci. Současní lidé však již dáv-
no ztratili schopnosti, které ovládali obyvatelé stalých ci-
vilizací, jakou byla Atlantida. Úlomky starého vědění se
do dnešních dnů zachovaly v podobě izolovaných ezoteric-
kých učení a praktik. Jenže v každodenním životě je využi-
tí těchto znalostí docela obtížné.
Přesto naše situace není beznadějná. Transurfing nabízí
nepřímé metody, díky nimž lze vnější záměr takřka přinutit,
aby fungoval oklikou. Svou realitu formovat umíme, mu-
síme však dodržovat jistá pravidla. Obyčejný lidský rozum
se neúspěšně pokouší působit na odrazy v zrcadle, přestože
je nevyhnutelně nutné změnit obraz sám. Ten totiž předsta-
vuje směr a charakter myšlenek člověka. Jestliže míníme
proměnit přání ve skutečnost, samotné přání je málo. Mu-
síme vědět, jak máme zacházet s duálním zrcadlem. To se
můžete naučit.

Je pravda, že bude potřeba od základu rozmetat monolit
takzvaného zdravého rozumu, který ovšem ve skutečnosti
čest svému jménu nedělá. Smíříme-li se s paralelní exis-
tencí dvou stran reality - fyzické a metafyzické, staré ste-
reotypy se zruší, zato obrázek světa se výrazně prosvětlí.
Dualizmus tvoří nedílnou součást naší reality. Například
duše má vztah k prostoru variant a rozum k materiálnímu
světu. Vnitřní záměr nakládá s materiální skutečností, za-
tímco vnější s virtuálními sektory prostoru variant.
Jestliže se oba aspekty reality na povrchu zrcadla setka-
jí, vznikají úkazy, jež jsme zvyklí řadit k paranormálním
nebo dosud neobjasněným jevům. Jako názorný příklad
takového scházení se dvou tváří slouží korpuskulárně vl-
nový dualizmus, kdy se mikroobjekt nejeví ani jako vlna,
ani jako částice. Vznik a anihilace mikročástic ve vakuu
demonstruje další hraniční jev, kdy se realita zmítá mezi
fyzickou a metafyzickou formou.
Avšak nejúžasnější příklad představujeme my sami
- živé bytosti, které v sobě zahrnují hmotné i duchovní
vlastnosti. Žijeme na povrchu gigantického zrcadla, z je-
hož jedné strany se nachází náš materiální vesmír a z druhé
se rozprostírá černá nekonečnost prostoru variant.
Jestliže už jsme se ocitli v tak jedinečné pozici, bylo
by přinejmenším krátkozraké žít pouze v rámci obvyklého
nazírání na svět a využívat pouze jednu (fyzickou) strán-
ku reality. Pochopte, jak je třeba duálním zrcadlem světa
obracet, a dokážete dokončit to, co se dříve zdálo neusku-
tečnitelným. Přesvědčete se, že vaše možnosti omezuje jen
a pouze váš záměr.

Snění za bdělého stavu
Jestliže se nějaká potenciální možnost ztělesňuje ve
skutečnosti, na povrchu zrcadla se utváří symetrický obraz.
Po jedné straně zrcadla se nachází sektor metafyzické-
ho prostoru variant a po druhé jeho materiální realizace.
Všichni živí tvorové přitom balancují na hraně zrcadla,
protože jejich tělo a rozum se vztahují k materiálnímu svě-.
tu, kdežto duše zůstává spoutána s prostorem variant.
Do života jsme všichni vkročili odtamtud a tam se i vrá-
tíme, abychom se převlékli a znovu se objevili na povr-
chu zrcadla s novou tváří. V tomto divadle masek se herci
střídají v nekončícím koloběhu rolí. Jakmile odehrají jednu
roli, na minutku odbíhají za kulisy, nasazují si jinou masku
a znovu se zapojují do hry, přičemž nadobro zapomínají
na vše, co se dělo do jejich posledního výstupu. Natolik
jsou unesení obrazem vlastní osoby, že ztrácejí představy
o tom, kým jsou ve skutečnosti. Občas se však stane, že
opona padá, a tehdy dotyční žasnou, že hraný život vůbec
není ten správný.
Americký profesor psychiatrie lan Stevenson sesbíral
více než dva a půl tisíce oficiálně zaregistrovaných případů
vzpomínek na zkušenosti z minulých životů. Jeho respon-
denty byly především děti, které bez hypnózy popisovaly
život v daleké minulosti v jiných zemích.
Knihy lana Stevensona uvádějí více než jen zajímavé
vzpomínky, popisují fakta. Charakteristický je příběh dvou
bratrů - dvojčat, již se mezi sebou dorozumívali jakýmsi
nesrozumitelným jazykem. Nejprve se všichni domnívali,
že používají jen jakousi dětskou hatmatilku. Až když byly
dětem tři roky, rodiče si uvědomili, že tu něco nehraje. Před-
vedli bratry lingvistům a ti s úžasem odhalili, že dvojčata
spolu komunikují starou aramejštinou. Tento jazyk byl velmi
rozšířen v době Krista, ale v současnosti se již nepoužívá.

Jiná dívka z Jugoslávie jednou onemocněla a na nějakou
dobu upadla do bezvědomí. Poté, co se probrala, nepozná-
vala své blízké a mluvila cizím jazykem. Odborníci rozpo-
znali, že se jedná o jedno z nářečí bengálštiny. Dítě se začalo
dožadovat návratu domů - do Indie. Když děvče dopravili
do města, které si vybralo, identifikovalo svůj dům. Samo-
zřejmě se ukázalo, že rodiče i ona sama již dávno zemřeli.
Takových příběhů, v nichž figurují děti, existuje vel-
mi mnoho. Podobné věci se nicméně stávají i dospělým.
Sedmadvacetiletá žena cestující s manželem po Němec-
ku překvapivě zjistila, že místní města poznává, jako by
byla jejím rodným městem, i když tam nikdy nežila. Do-
konce vyhledala svůj dům a vzpomněla si na jména rodičů
a bratrů. V místní hospůdce poznala jednoho starce, který
se s její rodinou znal, a společně zavzpomínali na tragickou
nehodu, která „její" rodinu potkala.
Andrzej Donimirski v knize Žijeme jen jednou popsal
experimenty anglického psychiatra Arnolda Blacksmana,
který pomocí hypnózy uváděl pacienty do minulého živo-
ta. Jedna z pacientek dopodrobna vykládala o svých šes-
ti předcházejících ztělesněních. Nejprve byla manželkou
římského místodržitele v Anglii, poté manželkou židov-
ského lichváře, nato služkou v kupeckém domě v Paříži,
také byla dvorní dámou španělské infantky v Kastilii, šva-
dlenou v Londýně a jeptiškou v americkém státě. A to vše
během dvou tisíciletí. Historikové uvedená data a události
důkladně prověřili - a potvrdili.
Pokud by se nám podařilo shromáždit veškerá fakta to-
hoto rázu, nezbývalo by nám než potvrdit, že reinkarnace
skutečně existuje. V tom případě by nás zneklidňovala je-
diná otázka: proč se vzpomínky na minulé životy vybavují
pouze zřídkavě u poměrně malého počtu lidí? V zásadě se
tak děje v raném dětském věku, kdežto s časem se vzpo-
mínky z paměti vytrácejí.
Ve skutečnosti vzpomínky z paměti nemizí, ale blokuje
je uvědomění dotyčné osoby. Na předchozí ztělesnění si

může vzpomenout každý, pokud ovšem v životě procitne,
tedy dostane-li se ze snového stavu do stavu bdělého. Dítě
do čtyř let ještě nedokáže rozlišit sen od reality. Předcháze-
jící životy si možná vybavuje, jenže ostatní mu neumožní,
aby si je uvědomil, a usilovně mu je vnucováno rozumné
nazírání světa.
Navíc si člověk sotva vzpomíná sám na sebe do věku
čtyř let. Proč myslíte? Snad proto, že dítě je nerozumné
a ještě si samo sebe neuvědomuje? Tak to je velký vše-
obecně známý omyl. Ve skutečnosti je dětské uvědomění
mnohem vyšší než u dospělých. Ti se naopak propadají
do nevědomého snění v okamžiku bdění, a tak si nevzpo-
menou ani na minulé životy, ani na sebe v raném dětství.
Rozeberme si proto, jak to na světě chodí.
Jakmile se narodíme v novém těle, duše se odebírá
do zadního plánu paralelně s tím, jak velkou roli přebírá
rozum. Co je rozum? Od okamžiku zrození je to čistý list
papíru, na který lze zapsat vše, co je libo. Od samého po-
čátku života se na něj nanáší šablona, v souladu s níž do-
tyčný vnímá sebe i obklopující realitu. Čím zřetelněji a po-
drobněji je šablona popsána, tím širší je propast mezi duší
a rozumem. Člověk si pak realitu uvědomuje tak, jak mu
byla vštěpována.
Uvědomění lze rozdělit na dvě úrovně: pozornost a vní-
mání. Těsně po narození ještě není vnímání ničím zastřeno,
a tak dítě disponuje široce otevřenými schopnostmi intui-
tivních znalostí a jasnovidectví. Jinými slovy, nabízí se mu
bezprostřední přístup k informacím z prostoru variant, a tak
svět vnímá takový, jaký je.
Snící dospělí si však novorozence berou na paškál
a včleňují ho do úzkého rámce snění, které chápou jako
uvědomělou existenci. Používají k tomu omezení svobody
a fixaci pozornosti, a tak dítě nutí, aby soustředil pozor-
nost na atributy materiální skutečnosti: „Podívej se sem!
Poslouchej mě! To nedělej! Takhle to dělej!" Jakmile jeho

pozornost zachytí, prudce zužují jeho rozhled vnímání, až
se jeho uvědomění ztrácí a on se propadá do stavu, jenž se
od nevědomého snění odlišuje jen málo.
Ve skutečnosti soustředíme-li se na úzký okruh věcí,
jako bychom se zasekli pohledem pod nohy, a tak přiroze-
ně nemáme možnost rozhlédnout se okolo. Šablona nazírání
na svět nás zase vtěsnává do Prokrustova lože stereotypů,
jež vymezují, jak má všechno vypadat. Fixace pozornosti
a vnímání dosahuje maximální úrovně v nevědomém snění.
Vnímáme situaci takovou, jaká je, nicméně ve své bezmoci
se odevzdáváme do rukou chodu událostí. Nakonec se oci-
táme zcela v moci okolností, život se nám děje, místo aby-
chom jej prožívali, a s tím nic nenaděláme. Scénář se rozvíjí
spontánně a provázejí jej předvídaná nebezpečí a očekávání.
Jak očekávání, tak myšlenky proudí bezhlavě jako neřízené
střely.
Ve vědomém snění se již úroveň uvědomění zvedá, takže
snící osoba může volním úsilím chod událostí ovlivňovat.
Jen si musí uvědomit, že zatímco odhaluje své ohromující
schopnosti, pouze sní. Tady není nic nesplnitelné, a tak do-
káže dotyčný řídit události a podnikat nepochopitelné věci,
například létat. Pozornost a vnímání se totiž přestaly fixo-
vat, a člověk jako by se probral, rozhlédl se a uvědomil si
svou situaci.
Přestože to vypadá zvláštně, úroveň uvědomění se za bdě-
ní opět snižuje. Myšlenky proudí ve většině případů spon-
tánně, takže přeskakují z tématu na téma. To, co nás obtě-
žuje, znepokojuje či rozčiluje, zpravidla neprodyšně oku-
puje vědomí a v té či oné míře se nám ustavičně připomí-
ná. Chod takových myšlenek lze řídit jen stěží. Nejhorší
očekávání a negativní reakce formují realitu dotyčného,
a to nezávisle na jeho vůli. Vnímání a pozornost se fixují na
problémy, deprimující úvahy a překážky. Nakonec se posti-
žený hrouží do svých potíží jako do snění za bdění. Tak se
stáváme dospělými.

Zralý člověk považuje dítě za nerozumné, protože ono
prostě nezapadá do jeho snů. Samozřejmě bude nanejvýš
žádoucí, aby se naučilo existovat v nových podmínkách.
Zároveň však nevyhnutelně vzniká paradox: čím lépe si dítě
osvojuje pravidla chování v úzkých hranicích materiálního
světa, tím drastičtěji se snižuje úroveň jeho uvědomění, což
s sebou přináší ztrátu schopnosti ovlivňovat chod událostí
a vnímat metafyzickou stranu reality.
Dospělí se zajatci svých her - a tedy i poměrů - stá-
vají v okamžiku, kdy se začínají brát veskrze vážně
a po hlavě se noří do starostí. Dítě je neomezeným pánem
své hry. Jeho uvědomění je vyšší, protože se každou vteři-
nu upamatovává, že jde pouze o hru. Jeho důležitost se drží
na nízké úrovni z téhož důvodu. Jedná lhostejně a zároveň
jako divák dění pozoruje, přičemž si opět uvědomuje, že to
všechno je jen hra.
Pro dospělé hry skončily, život je věc vážná. Na jed-
nu stranu mají pravdu, nicméně na druhou stranu jim ta-
kový vztah způsobuje to, že se v bdělém stavu pohrouží
do snění. Člověk samozřejmě ví, že v konkrétní chvíli ne-
spí, ale bdí. Jenže co se tím mění? Přání se neplní, sny se
neuskutečňují, zato horší očekávání se jako naschvál stá-
vají skutečností. Život se žene kupředu, jak se chce jemu
a ne nám. Z toho vyplývá, že ve vědomém snění jsme pá-
nem své reality, kdežto za bdění zůstáváme bezmocní. Vše
je relativní.
Schopnost řídit snění se projevuje tak, že si člověk
ve snu uvědomuje sám sebe a dokáže sen a své působe-
ní v něm vztáhnout k reálné skutečnosti. Na tomto stupni
uvědomění se mu nabízí opěrný bod - realita, do níž se
může po probuzení vrátit. Ta se zase podobá nevědomému
snění za bdělého stavu - život se dotyčnému děje. A ten si
tím pádem nevzpomíná na minulé životy ani nevidí opěrné
body, k nimž by mohl směřovat, aby se posunul na vyšší
úroveň uvědomění.

Ve vědomém snění si vybavujete, kým ve skutečnosti
jste - tedy tím, kdo sleduje sen. Chápete, že stačí, abyste
procitli, a veškerá vidění zmizí. Nicméně ve snu se můžete
zdržet a svým záměrem kontrolovat jeho průběh. Dokud
si však neuvědomíte, že sledujete sen, a nevzpomenete si
na svůj opěrný bod, budete zcela v moci snu, závislí na
podmínkách, v pouzdru podmíněnosti.
Realita se od snu odlišuje tím, že se do ní vždy vracíte.
Chcete-li určit, co je sen a co realita, musíte si zvolit nějaký
konkrétní bod, protože jak sen, tak realita jsou relativní.
Sny jsou nereálné vzhledem k realitě. Vůči čemu je nereál-
ná sama realita? Kde se začíná odpočítávat ona?
Jestliže člověk umírá, vrací se k prvopočátečnímu
nulovému bodu. Avšak pokaždé, když se znovu narodí,
na startovní bod zapomíná a noří se do nového snění - do
aktuálního života. Jestliže by se vám podařilo rozpomenout
se, kým jste, uvědomili byste si, že toto své snění - život
- dokážete řídit.
Je to krajně složité zejména proto, že kvůli tomu musíte
změnit šablonu světonázoru. Ta tvoří jakési klišé, vyražené
do rozumu, jež nelze nijak setřít nebo upravit. Jediné, co
můžete udělat, je vytvořit novou, pomocnou šablonu, k če-
muž je ovšem nutno především osvobodit rozum a odtrh-
nout jej od té předešlé. Rozum se od své šablony odtrhne ve
změněném stavu vědomí, který nastupuje ve spánku nebo
při působení psychotropních látek.
Za normálního stavu jsou vědomí duše a rozum syn-
chronně nastaveny na realizovaný sektor prostoru variant.
Rozum sleduje materiální skutečnost, jako by se díval z ok-
na. Ve stavu alkoholického či narkotického opojení od kon-
troly upouští, synchronnost se narušuje a duše se odklání
do nerealizované oblasti prostoru variant. A tak se člověk
sice nachází v reálném světě, nicméně jej vnímá zcela ji-
nak, a to v závislosti na odklonu.

Krátce řečeno opilý člověk se může na svůj dobře zná-
mý dům či ulici dívat neobvyklým pohledem, jako se tomu
děje například ve snu. Jeho rozum sleduje obrázek z blízko
se nacházejících nerealizovaných sektorů prostoru, kde se
již uplatňují jiné dekorace. Tam může být vše, co je libo.
A tak dotyčný například nemůže najít dveře, protože mu
z původního místa zmizely. Kulisy mohou nabýt nejúžas-
nějších podob, takže jemu to připadá, jako by proběhla ně-
jaká zásadní rekonstrukce, a skoro je nepozná. I známí lidé
mohou vypadat úplně jinak. Ve skutečnosti zůstalo vše při
starém, jenže vnímání podnapilé osoby je zkresleno, a tak
vidí nereálné dekorace.
V nevědomém snu rozum ještě více schopnost řízení
pozbývá, a proto se stává, že duše zalétává do dalekých
sektorů, kde scénáře a dekorace představují cosi absolut-
ně nepochopitelného. Tam je možné vše, počínaje rájem
v oblacích a konče peklem, ve srovnání s nímž jsou čerti
s kotli jen sanatoriem. Snící člověk se pak může ocitnout
v technogenním světě plném ohromných řinčících strojů.
A nebo ve světě, který připomíná jatka, kde se nenachá-
zí nic než špína a skládka syrového masa. Člověk se dále
může ocitnout ve zcela neznámém městě, kde mu nezbude,
než se v zoufalství brodit cizími ulicemi, aniž by tušil, jak
se tam objevil a kam má jít. V takových oblastech mohou
žít ohyzdní a nenormální obyvatelé i šílená zvířata.
Jakmile se člověk z takového snu probere, spadne z ně-
ho veškerá tíha a takový pocit se nedá s ničím srovnat.
„Bože, jaké štěstí, že to byl jen sen!" Ano, byl to sice sen,
nikoli však iluze v běžném chápání, nýbrž nerealizovaná
metafyzická realita. Nejhorší na ní je to, že snícího všechny
virtuální osoby vidí a mohou si s ním dělat, cokoli se jim
zachce a co naplňuje jeho obavy a očekávání. Nechtějte se
do takové reality dostat!
Kosmonautům na orbitu se také zdají zcela nepozemské
sny. Například Gennadij Strekalov ve svých denících píše:
„Zdají se mi jakési podivné sny. Kolikrát se až pozastavuji
nad tím, že v nich neexistuje žádná motivace ani spojitost.
Mozek evidentně jako nadmíru komplikovaný počítač na-
hlásil chybu z únavy, nebo do něj musely vstoupit infor-
mace zvenčí, z vesmírného informačního pole, kde je vše
zapsáno a obsaženo navěky." Po takových snech, které se
nemohly zrodit v rámci běžného lidského vědomí, kosmo-
nauty zřejmě postulát transurfingu o existenci prostoru va-
riant neudiví.
Model lidského chápání je dobře vysvětlen v knihách
Carlose Castanedy a Teuna Mareze. Autoři v nich popisu-
jí, jak na tuto problematiku nahlíželi Toltékové - poslední
potomci z Atlantidy. Podle nich člověka obklopuje zářivý
energetický kokon skládající se z mnoha vláken. Někde
ve výši lopatek se všechna vlákna sbíhají do jediného místa
nazývaného bodem sběru. Jeho umístění určuje orientaci
vnímání.
Pokud daný model sloučíme s koncepcí transurfingu,
zjistíme, že nachází-li se bod sběru v normální poloze,
člověk vnímá každodenní realitu. Tehdy realizovaná sku-
tečnost odpovídá příslušným sektorům prostoru variant.
Pokud se bod vyklání do strany, synchronizace se narušuje
a dotyčný může vnímat nerealizované oblasti. U normál-
ních lidí je poloha bodu sběru pevně fixována. Jestliže se
z nějakého důvodu fixace naruší a bod začíná cestovat,
u dané osoby se projevují schopnosti jasnovidectví. A ko-
nečně sny jsou také podmíněny právě přesunem bodu sběru.
Důležité je, aby ohnisko vnímání pouze nevybočovalo, ale
aby se i vracelo zpátky. V opačném případě, pokud uvízne
v nepřirozeném umístění, člověk je postižen nějakou psy-
chickou poruchou.
Ten, kdo umí záměrně přemísťovat svůj bod sběru, je
schopen ovládat realitu stejně jako vědomé snění. Tako-
vá schopnost se projeví sama, pokud opěrný bod vrátíme
k realitě, tedy uvědomíme si, kým jsme ve skutečnosti.

Je to nelehký úkol. Počet osvícených lze málem spočítat
na prstech. Osvícení se podobá tomu, kdy člověk zpočátku
neúspěšně bloudí po úzkých klikatých uličkách neznámého
města, načež se odráží a letí k nebi a z ptačí perspektivy
přehlíží celý kraj jako na dlani. V tu chvíli se náhle ozřejmí
i cesta k cíli.
Transurfing vás do výšky, kde létají ptáci, nevynese,
ukáže vám však směr cesty, po níž se můžete pohybovat
i se zavřenýma očima. Abyste procitli ze snu, potřebujete
nulový bod, bod odpočtu. To, že sledujete sen, pochopíte
teprve tehdy, když si uvědomíte, že existuje ještě jiná rea-
lita - ta současná. Za bod odpočtu může posloužit vědomí
toho, že v životě lze dosáhnout alespoň malého stupínku
uvědomění, a to už není málo.
Jdete po ulici, s někým se bavíte či se zabýváte běž-
nými činnostmi. Probuďte se! Rozhlédněte se, střízlivě se
podívejte na to, co se děje. Disponujete schopností svým
záměrem usměrnit svůj svět do potřebného řečiště. Můžete
ovládat svou realitu. Nebude se to sice podobat tomu, co se
odehrává ve snu, když se syžet mění plasticky a podrobuje
se i nejmenšímu hnutí vůle. Materiální realizace je naopak
inertní jako smůla, nicméně i ji lze ovlivňovat, pokud vy-
užíváte principy transurfingu. Nejdříve ovšem musíte pro-
citnout.
Naučte se realitu vnímat jako sen. Pouze ve vědomém
snění jste totiž schopni opravdu kontrolovat situaci. Nao-
pak jestliže spíte za bdělého stavu, rozhodně nejste pány
situace, nýbrž bojujete s kyvadly. Sejděte do hlediště a dí-
vejte se. Jednejte lhostejně, vydávejte se v šanc a zůstávejte
pozorovatelem.
Chcete-li udržet hladinu uvědomění na jisté úrovni,
musíte neustále kontrolovat, kterým směrem se ubírá chod
vašich myšlenek. Jakmile si na to zvyknete, budete se hlí-
dat automaticky, bez výrazné námahy. Pokud totiž ze snění
procitnete, již si nebudete muset připomínat, že jde o pou-

hý sen, a ušetříte tak spoustu energie. I v bdění se lze naučit
kontrolovat směr proudění myšlenek. Zpočátku je nutno,
abyste si systematicky nařizovali, že se musíte probudit.
Postupně si k tomu vypěstujete návyk.
Jestliže si ve stavu bdění uvědomíte, že musíte jednat
lhostejně, rozhodnete se, že sestoupíte z jeviště do hlediště
nebo zůstanete na jevišti jako hrající divák. I takový stupeň
uvědomění stačí k tomu, abyste splnili zbývající principy
transurfingu. Z minulé knihy si jistě pamatujete ty nejhlav-
nější: snížení úrovně důležitosti, pohyb v proudění variant
a koordinaci. Nabízejí možnost dokonce naslepo se sebe-
jistě pohybovat v labyrintu životních situací, a přitom se
vyhýbat všemožným nepříjemnostem. Následující výklad
vás seznámí s dalším účinným nástrojem ovlivňování rea-
lity - duálním zrcadlem.
Na závěr tohoto tématu bych si rád položil ještě jednu
otázku: existuje-li někde v prostoru variant nějaký opěrný
bod, který by se nacházel před dalším životem a od ně-
hož si mohu odvodit, že realitu považuji za snění, co je to?
Očividně sám Bůh. Duše každého živého tvora je součástí
Boha. A veškerý život je jeho sněním. Mohu se ptát i dále:
a existuje nějaký opěrný bod i pro samotného Boha?
Nechť se tímto dotazem mučí ti, které živí naděje. Se
stejným úspěchem bychom se mohli ptát, zda něco existuje
za hranicemi viditelného Vesmíru. Nedozvíme se to; stejně
jako motýli, kteří sbírají nektar v Africe, nikdy nepoznají,
že o kus dál se rozkládá ještě Amerika a také tam rostou
květiny. Cožpak svět není i tak dost krásný? Proč bychom
od něj měli žádat všechna vysvětlení? Pojďme se zkrátka
krmit sladkým nektarem květů, jež jsou dostupné.

Děti Boha

Již od dávných dob se formoval obecný zlozvyk při-
pisovat pobožným měšťanům výhradně kladné vlastnosti,
zatímco neznabozi byli obviňováni ze všemožných hříchů.
Přesněji tento stereotyp vytvořili sami nábožní měšťané -
jenž jim posloužil jako jakási presumpce neviny. Navzdory
tomu, že ve jménu Boha se děly a stále dějí hrůzné zločiny,
v jejichž základu se krčí rádoby bohulibý cíl, a to proná-
sledování jinak smýšlejících lidí. A přitom víra z člověka
světce vůbec nedělá.
Kde berou přívrženci náboženství takovou jistotu
ve vlastní nezhřešitelnost či přesněji svatost, že dokonce
i ateisté mají tendenci uctivě s ní souhlasit? Že prý pokud
věříme, chodíme do kostela a modlíme se, tak představu-
jeme středobod všeho duchovního a světlého, zatímco vy
ostatní jste neznabozi, a tedy jste museli zabřednout do hří-
chu. My jsme dobří a vy špatní.
Zdroj této jistoty nacházejí v opěrném bodu, který jim
poskytuje kyvadlo náboženství. Obsahuje vše: vědomí mi-
losrdenství Boha, jenž odpouští hříchy, dále možnost zba-
vení se pocitu viny díky pokání, víra v království Boží, také
naděje na Boží pomoc a pocit jednoty s lidmi stejné víry.
Život ateistů je v tomto smyslu mnohem komplikovanější,
jelikož oni mohou počítat pouze s vlastními silami a pocit
viny nelze hodit na nikoho jiného.
Z jakého důvodu však k Bohu směřuje jedinec, který se
od počátku považuje za dobrého? Mnohdy k Němu totiž
věřícího vůbec nepřivádí láska, nýbrž strach a nejistota.
Spousta lidí žije v domnění, že celou svou duší se obracejí
k Bohu, jenže to je iluze. Ve skutečnosti se snaží utéct před
svým egem. Na egu není nic špatného a ani ono ničemu
nebrání, dokud mu ovšem lidé nekřivdí. Utváří se kvůli

vztahům závislosti, když se člověk srovnává s ostatními
a zjišťuje, že vůbec není dokonalý.
Ego se žene za jediným cílem, a to potvrzením vlastního
významu. Jestliže se mu jej nedostává, uráží se, a dotyčné-
ho tak přepadává duševní nepohoda, jíž se snaží zbavit. Jak
to lze dokázat? Pokud zjistí, že navýšení významnosti jeho
záležitostem neprospělo, zbudou mu pouze dva způsoby:
buď egu povolí opratě, aby se rozběhlo cvalem, nebo je
úplně zadusí. Vybere-li si první metodu, změní se v egois-
tu, zvolí-li druhý, pak v altruistu.
Nezřídka se stává, že ego se chce zbavit žití se sebou
samým, poněvadž je to pro ně nepohodlné, a rozhoduje se
pro zoufalý krok - začíná zavrhovat samo sebe. Vyhlašuje,
že mít se rád je špatné, a naopak je třeba milovat ostat-
ní. Člověk se pak odvrací od své duše a obrací se k Bohu,
k lidem, jen aby svůj život něčemu zasvětil, a tedy získal
nějakou oporu. Dochází i k opačným situacím, kdy se ego
zmítá v agresivitě, a tehdy se setkáváme se zločinci, da-
rebáky, cyniky. Veskrze duchovní, jakož i padlé osobnosti
představují plody ega, které se liší pouze polaritou.
Snad byste se mohli domnívat, že vrátíte-li se k Bohu,
svého ega se zbavíte. Narazíte ovšem na paradox: k Ně-
mu vás postrkuje právě ono ego. Bůh přece není vně, ný-
brž uvnitř vás! Částečka Boha je v každém živém tvorovi,
a On tak ovládá celý svět. Ego se klaní jakémusi abstrakt-
nímu symbolu, zatímco od své duše, tedy od skutečného
Boha, se odvrací. Kristus, Mohamed, Buddha, Krišna - to
jsou některá zpodobnění Pána. Obyčejný člověk představu-
je tutéž podobu, nikoli však nejvyšší. Přesto po nás nikdo
nevyžaduje, abychom před jinou podobou pokorně skláněli
své hlavy.
Směřování k Bohu s cílem zbavit se svého ega cha-
rakterizuje cestu vnitřní důležitosti. Ta se projevuje pouze
v případě, že se vydáte cizímu soudu. Opravdovou cestou
k Bohu je návrat k sobě bez ohledu na vše ostatní. Jestliže

se zbavím nezbytnosti obracet se na mínění druhých, jsem
samostatný a moje ego přestává existovat, takže mi zůstává
celistvá osobnost. Neposlouchejte toho, kdo vás vyzývá,
abyste se změnili a dělali ze sebe něco, co by odpovída-
lo jakýmsi standardům. Nutí vás k tomu, protože chtějí,
abyste se odvrátili od své duše a řídili se pravidlem kyva-
dla: „Dělej jako já." Vraťte se k sobě, přijměte se takoví,
jací jste, dopřejte si být sami sebou, chopte se práva být
dobrým. Zasvětíte-li se zcela službě jakémusi abstraktní-
mu Bohu, otočíte se zády k duši. A stanete se přívržencem
kyvadla náboženství.
Tak zní teozofie transurfingu, kterou však nikomu ne-
vnucuji. Nehlásím absolutní a jedinečné pravdy, nýbrž
pouze se snažím odhalit jisté zákonitosti. Každý si může
vyvodit vlastní závěry.
Náboženským činovníkům se samozřejmě podobné
úvahy líbit nebudou. I když mezi nimi se lze setkat také
s lidmi různého přesvědčení. Horlivé přívržence kyvadla
náboženství odlišuje od opravdových svatých služebníků
manýra zlostně stavět vlastní dogmata do opozice proti
všem ostatním. Agresivní nápor je vždy prozradí. Naštěstí
už jsou pryč doby, kdy mohli takoví přívrženci upalovat
jinak smýšlející lidi na hranicích. Nicméně spory na půdě
náboženství stále zůstávají a konce mít nebudou, poněvadž
první zákon kyvadla nikdo nezruší.
Náboženství je v podstatě kontakt s Bohem skrze pro-
středníky. Při obřadu křtění, svatby či pohřbu se bez svatých
služebníků neobejdeme. Ani to však není úplně nutné. Což-
pak Bůh své dítě nepřijme, pokud je včas nestačili pokřtít?
Je-li v každém z nás částečka Stvořitele, cožpak nejsme Jeho
dětmi? Potřebujete snad zprostředkovatele při kontaktu s ot-
cem a matkou? Na tuto otázku si každý odpovězte sám.
Náboženství představuje pro své přívržence velmi pevné
kyvadlo a vyzývaje k tomu, aby se zřekli vnějšího světské-
ho blaha. Každá duchovní cesta se obvykle pojí s asketic-

kým životem. O osvícených panuje mínění, že dosahují-li
jistých výšek na cestě k duchovní dokonalosti, přestanou je
veškeré pozemské záležitosti zajímat. Nenechte se nachy-
tat. Každý se jistojistě musí zabývat vlastním materiálním
dostatkem, komfortem, blahobytem. Pokud tomu tak není,
znamená to, že se nachází zcela v moci nějaké ideje. Ta
nejspíše patří jednomu z kyvadel: náboženství, filozofie
nebo ještě nějakému jinému „duchovnímu".
V souladu se svým druhým zákonem kyvadla usilují
o to, aby byli přívrženci zasvěceni do zájmů struktury.
Jestliže člověk o jejich háček skutečně zavadí, opravdu ho
vše ostatní přestane zajímat. Dokonce ho může ovládnout
iluze, že se zabývá výhradně svou duší či „beseduje s Bo-
hem". Ve skutečnosti je duše tohoto „osvíceného" uzavře-
ná v pouzdru, z něhož nemá šanci se dostat.
Proč duše sestoupila do našeho materiálního světa?
Snad aby se připravila k onomu nepozemskému životu
na nebesích? To je absolutní nesmysl! Chcete tvrdit, že se
na svět snesla z nebes a zde se má připravovat k tomu, aby
tam zase vystoupala? Je to vůbec tady na Zemi možné?
Pozemský život jako by představoval pro duši jedinečnou
šanci. Proto sem z duchovního světa zavítala, aby poznala
všechny půvaby světa materiálního. Do duchovního světa
se vždy dostane. Jaký by mělo smysl ochuzovat ji o vše,
co poskytuje překrásný, kouzelný, velkolepý svět, v němž
číhá tolik úžasných nástrah a lákadel?
Jestliže se odhodláváte sloužit Bohu, vzdalujete se
od Něho. Stvořitel dává vzniknout spoustě realit, a to pro-
střednictvím živých tvorů jakožto svých živoucích ztěles-
nění. Usiluje o zkoumání všech stran reality, již produkuje.
Právě z toho důvodu posílá své děti do materiálního světa.
Bůh vám dal svobodu jednat, tak sejí chopte! Nemusíte se
kvůli tomu zavírat v kobce a trávit dlouhé hodiny modlit-
bami. To už Bohu nesloužíte, nýbrž ho ochuzujete o radost,
kterou lze vytěžit z plnohodnotného života. Taktéž by se

cítilo dítě, kdybyste je vypustili, ať si jde hrát, a zároveň
mu nakázali, ať veškerý čas věnuje učení.
Přívrženci kyvadel náboženství vám budou dotěrně na-
šeptávat, že nejste schopni vůbec ničeho, kdežto Bůh je
všemohoucí. Struktuře nevyhovuje, jste-li svobodní a silní,
neboť potřebuje bezchybně fungující šroubky zcela oddané
záměru struktury. V procesu podmaňování si lidské vůle již
kyvadla dosáhla nemalých úspěchů. Nezbývá nám než se
divit, jakých rozměrů by asi musel dosahovat vliv kyvadel
na to, aby děti Boha ztratily o své síle veškeré představy.
Člověk dostal do vínku moc vytvářet vrstvu svého světa
tak, že ztělesní potenciální varianty z metafyzického pro-
storu do materiální skutečnosti. Kyvadlům se podařilo ne-
jen lidem vzít povědomí o tom, že jsou něčeho takového
schopni, ale dokonce překroutit smysl samotného života,
když službu Bohu zaměnila za klanění se mu.
Bůh sotva vyžaduje nějaké klanění. Chcete snad po svých
dětech, aby se vám klaněly? Určitě byste v nich raději viděli
dobré přátele. Ve skutečnosti spočívá cíl života a také služba
Bohu ve společném tvoření - ve tvoření spolu s Ním.
Mnoho lidí se domnívá, že víra v Boha je jediné, co
se od nich vyžaduje. Věří v Jeho existenci i moc. A co?
Nechápou Ho, připadá jim spíše jako nějaký abstraktní,
nedosažitelný a nezřídka odstrašující idol. Kdosi jim vnu-
til, že Bohu je třeba se klanět, musí se chodit pravidelně
ke zpovědi a dobrým životem je záhodno se připravovat
k něčemu, co nikdo ani nedokáže pořádně vysvětlit.
Avšak víra nerovná se chápání. Modlitba není kontak-
tem s Bohem. Jazykem Boha je tvoření. Dané tvrzení mů-
žete nebo nemusíte přijmout, nicméně hádat se a diskuto-
vat na toto téma nemá smysl. Nejde o filozofický problém,
nýbrž o otázku výběru. Proto už zde není více co dodat.
Jestliže vytváříte vrstvu svého světa, svou realitu, ko-
munikujete s Bohem. Pokud se z tvoření radujete, Bůh se
raduje s vámi. V tom hledejte opravdovou službu Bohu.

Víra v Něj znamená především víru v sebe, v sílu vlast-
ních možností, v tvořivé schopnosti. V každém člověku je
částečka Boha. Udělejte svému Otci radost. Nakolik věříte
ve vlastní schopnosti, natolik věříte v Boha a tímtéž reali-
zujete to, co řekl: „Podle vaší víry se vám staň."


Divadlo snů

Již na začátku knihy jsme se zmínili o tom, že prvopo-
čátečním motivem, jenž určuje chování všech tvorů, je po-
třeba samostatně nakládat v určité míře s vlastním životem.
Každou činnost či proces směřující k cíli lze nejobecněji
charakterizovat jako ovlivňování reality. Ať by se v životě
či za existence čehokoli stalo cokoli, nakonec se vše váže
k jediné úloze: chopit se v té či oné míře kontroly nad sku-
tečností, která nás obklopuje.
Čím se zabývá Bůh? Odpověď na tuto otázku je zřejmá
a nepotřebuje důkazy. Tvoření a ovládání reality jsou cílem
a smyslem každého života. O vlivné funkci Boha nikdo ne-
pochybuje, ptáme se spíše, jak tuto moc realizuje.
Od té doby, co kyvadla náboženství chápání Boha pře-
kroutila, je vše, co se s Ním nějak pojí, obklopeno jakýmsi
podivným a protiřečícím si tajemstvím. Jako by Bůh pře-
ce jen existoval, jenže zároveň ho nikdo nikdy nespatřil.
Na jednu stranu ovládá svět, ovšem na stranu druhou se jeho
činnost neprojevuje zjevně. Z toho vyplývá, že Bůh je, a pře-
sto není; Bůh není, a přesto je. Vylíčená paradoxní situace
kyvadlům umožňuje interpretovat a využívat chápání Boha
tak, jak jim to vyhovuje.
Pokud nechceme zabíhat do podrobností, shodneme se,
že hlavní příčinou převrácené Božské podstaty je řada zá-
měn uskutečněných jednotlivými náboženstvími. Ta službu
Bohu proměnila v klanění se a očividnou existenci Boha
zaměnila za slepou víru. Kyvadla prohlásila, že člověk je

bezmocný, a do opozice mu postavila všemohoucího Boha.
Prvotní Božskou podstatu mu docela popřela, čímž zpřetr-
hala bývalou jednotu se Stvořitelem.
Takto člověka jako unesené dítě zbavili pouta s rodičem
a nakázali mu, aby zapomněl na svůj skutečný původ a také
předurčení. Nakonec dotyčný ztratil veškeré povědomí
o svých schopnostech a o moci vystupovat jako tvůrce spo-
lu s nejvyšším Stvořitelem. Synu Boha vnutili, že se svým
osudem nemůže nakládat, tak jak by chtěl, a že je povinen
ctít svého Otce a klanět se mu jako idolu. Jako by dítě ne-
bylo ničeho schopno a nemělo žádné právo - celý život
tráví v prostoru vymezeném despotickým rodičem, jenž je
k němu milosrdný pouze za podmínky, že se mu se sklope-
nou hlavou bezvýhradně podrobí.
Jestliže podlehneme vlivu kyvadel, jsme zproštěni dů-
stojné práce a stáváme se služebníky. Nehovořím pouze
o kyvadlech náboženství jako takových. Ateizmus je svým
způsobem také náboženství, pouze s opačným znamén-
kem. Víra se pak mění v neznalost, neznalost v odmítání
a odmítání v aktivní nepřátelství. Přesto ať si vybereme
jakékoli nazírání na svět, naše situace v podstatě zůstává
tatáž: zatímco kyvadlo náboženství předává osud do rukou
Boha, ateizmus k témuž účelu využívá nějaké prozřetelnos-
ti či moci okolností, s nimiž se dotyčný rozhodl bojovat.
V obou případech člověku připadne nezáviděníhodná
role loutky: buď se modli a čekej na milost od Pána, nebo
vstup do bitvy a bojuj s překážkami, protože zadarmo nic
nedostaneš. A přesto bez ohledu na to, co udělá, zůstane
dotyčný v moci kyvadel a okolností do té doby, dokud jeho
činy neproniknou za rámec vnitřního záměru. Vždy do-
stáváme to, co si vybíráme. Domníváme-li se, že je naším
údělem prodírat se nepřístupnými pralesy, skutečně tomu
tak bude. Ale pokud si připustíme odvážnou myšlenku,
že bychom se dokázali vznést do nebe, vzlétneme nad les

a svobodně se rozletíme. Nikdo mimo nás samé nás nedr-
ží.
Bohužel nedokážeme uvěřit, že můžeme vše získat pro-
stě jen tak, bez rozličných podmínek, a to pomocí vnější-
ho záměru. Zapotřebí je však uvědomit si svou Božskou
podstatu a přijmout ji. Což není úplně snadné, poněvadž
i podstata samého Boha je nadmíru zkreslena: ze Stvořitele
udělali Panovníka, jenž vyžaduje, abychom se mu klaněli.
Čím se zabývá panovník? Vystupuje v roli soudce, završuje
spravedlnost, napomíná, rozdává podle zásluh, rozkazuje
a konečně pomáhá a stará se o své poddané.
Doopravdy však nic podobného nepozorujeme. Ve sku-
tečnosti se šíří zlo vůle a bezpráví. Spravedliví trpí, zato
hříšníci páchají své skutky beztrestně. Spravedlnost se
do obchodování zapojuje pouze s velkým vypětím. Prosby
a modlitby nepřinášejí kýžený výsledek. I když by se vlast-
ně mohlo zdát, že aby mohl Bůh nastolit spravedlnost, je
k tomu zapotřebí pouze prosba - tedy za podmínky, že je
skutečně všemohoucí.
Přívrženci kyvadel chtějí tuto zřejmou nesrovnalost vy-
světlit, a proto se snaží dění interpretovat a scénář vyladit
tak, aby se Bůh mohl ujmout role, již mu přidělili. V tu chví-
li dochází na všelijaké nesmysly typu: „To je vůle Boží."
nebo „Všem se dostane po zásluze, až stanou před Bohem."
Až nás napadá, že darebové utekli od svého vychovatele,
a proto mohou nyní podnikat všelijaké nehoráznosti. Až je
vychovatel nachytá, potrestá je ve vší přísnosti.
Dokážeme říci, v čem tkví záměr Boha? Zapomeňme
na všechny hlouposti. Nebudeme hádat ani filozofovat,
pouze si ještě jednou krátce zopakujeme, že záměr vše-
ho živého se tak či onak omezuje na ovlivňování reality.
Ve skutečnosti nejde o vrchol soudnictví a spravedlnosti,
splnění přání a proseb, o oplácení podle zásluh ani o tres-
tání, nepokouší se ani o péči, ani o vládnutí, nýbrž o ovliv-
ňování reality.

Nikomu není dáno, aby provozoval něco, co si Bůh ne-
přeje. On má opravdu vše pod kontrolou. Pouze při ovlivňo-
vání nesedí na trůně, a tudíž svou vůli nerealizuje z jednoho
místa, nýbrž prostřednictvím všech živých tvorů. Cožpak by
mohl působit na svět, kdyby se nacházel mimo něj? Každý
tvor v sobě nese kousíček Boha, a proto není možné, aby
záměr samostatné bytosti do jeho záměru nezapadal.
Když Bůh vložil do každého živého tvora duši jako část
sebe, vybavil ho schopností ovlivňovat realitu do výše jeho
vlastního uvědomění. Jistým vědomím přitom v různém
stupni disponuje vše, co existuje, počínaje lidmi a konče
minerály. Člověk sice zcela samozřejmě zaujímá nejvyšší
stupeň, z toho však neplyne, že by kameny nemohly také
žít svůj život — jenom jejich existence probíhá v jiném ča-
sovém rozměru. Vše, co se nachází ve skutečnosti, vnáší
do ní svůj přínos. Řeky probíjejí cestu pro koryta, hory
vyrůstají uprostřed rovin, pouště, lesy, souš i moře si vzá-
jemně vybojovávají teritorium, všichni disponují dílem vě-
domí a podle svého usilují o ovlivňování reality. Čím vyšší
je úroveň uvědomění, tím více možností se k tomuto účelu
nabízí.
Vezměme si jako příklad rostliny. Jsou úplně všední a zá-
roveň tajemné. Nikdo sice nebude popírat, že jsou živé, pře-
sto jen málokoho napadne, aby je považoval za živé v plném
smyslu slova. Vnímáme rostliny jako bezduchý biologický
materiál, který není schopen cítit ani uvědomovat si sebe
a své druhy. Jenže tady se hluboce mýlíme. Rostliny se vy-
značují zvláštním druhem nervové soustavy a jejich buňky
si mezi sebou vyměňují elektrické potenciály. A tak umí
po svém vidět, slyšet, hmatat, cítit chuť i vůně. Ba co víc,
mohou mezi sebou komunikovat, vzpomínat, analyzovat,
a dokonce i prožívat.
Americký badatel Clive Backster se jednou rozhodl pro-
vést experiment a připojil rostlinu k detektoru lži. Pokusu
se účastnili dva lidé: jeden jí lámal větvičky a trhal listí,

zatímco druhý jí lichotil a laskavě s ní rozmlouval. Rostlina
se je naučila rozlišovat. Jakmile do místnosti vstoupil ten
zlý, rostlina vykřikovala - na zapisovacím zařízení se obje-
vil prudký výkyv, ale když se přiblížil dobrý, uklidnila se.
Na základě pokusů došel Backster k přesvědčení, že rost-
liny jsou schopny zachycovat elektromagnetické vlnění,
a dokonce i myšlenky! Stačilo, aby účastník experimen-
tu jen pomyslel na to, že utrhne list, když vtom rostlina
bouřlivě reagovala. Backsterova pozorování byla nejednou
prověřena dalšími vědci - vždy se stejným výsledkem.
V laboratoři, kde se prováděly podobné pokusy, proje-
vila jedna pokojová rostlina jasné symptomy citu, jemuž ří-
káme láska. Když laborantka snímala encefalogram kvítku,
všimla si, jak slastně přede, když ho zalévá a laskavě s ním
hovoří. Jakmile vešla do místnosti, kvítek vykazoval bouř-
livé nadšení, přestože na jiné osoby takto nereagoval. Jak
se badatelé podivili, když začal vykazovat příznaky žárli-
vosti! Stačilo, aby objekt jeho lásky začal flirtovat s osobou
opačného pohlaví, a kvítek se dostával do stavu, který ne-
šlo nazvat jinak než deprese.
Ale co rostliny! Pozorování dokázala, že počátky pri-
mitivních reakcí vykazuje dokonce DNA. Vyzařování mo-
lekuly DNA, kterou jsme umístili do spektrometru, v sobě
nese informace nejen o své stavbě, ale - což je podivuhod-
né - i o duševním stavu. Jestliže se molekuly cítí pohodlně,
vyzařování je klidné. Při nahřívání komory spektrometru
reagují na nadbytek tepla a začínají kňourat. Při určité tep-
lotě se molekuly narušují a hynou. Nejzvláštnější a nejpo-
divnější je to, že dokonce i v prázdné komoře, kde byly
molekuly DNA zničeny, jsou ještě po dobu čtyřiceti dnů
slyšet předsmrtelné výkřiky - spektrometr registruje vy-
zařování přízraků hynoucích molekul, jež tam již fyzicky
nejsou. Uvedené výsledky prvně získal v polovině osmde-
sátých let ruský vědec Pjotr Garjajev, který tehdy pracoval
v Institutu fyzikálně-technických otázek AV SSSR. Přesto

je třeba dodat, že oficiální věda na všechny tyto experimen-
ty pohlíží, jak se dalo čekat, celkem skepticky.
Rostliny neumějí křičet ze všech sil a nedokážou vy-
jevit své pocity a prožitky. Ale mají duši a také umějí tr-
pět a radovat se. Zkrátka ve srovnání s člověkem rostliny
žijí v hlubokém snu. Podobají se spícímu člověku, který se
usmívá, protože navzdory spánku poznal příjemný laskavý
hlas, a mračí se, jelikož zaslechl nepřátelský hluk. Tito nád-
herní spáči slouží jako zdroj našeho života, zkrášlují nám
svět, poskytují nám vše - počínaje šálkem léčivého nápoje
a konče stínem ve žhavé poledne. Navíc nesoudí jiné a ne-
trápí se předsudky.
Rostliny jsou schopny, byť mlhavě, cítit totéž co my.
Staráme-li se o ně, milují nás a chtějí se nám odvděčit
svými plody. Co však cítí, pokud jim ubližujeme, to se až
bojíme si představit. Co může cítit strom, když k němu
přistoupí vyspělejší, zato značně necitlivý dvounohý tvor
a jen tak z nudy mu ulomí větvičku? Strach, bolest, křiv-
du? Cožpak lze vysvětlit hrůzu, která bezbranného tvora
pojme, jestliže k němu dvounohý přistoupí se sekerou? Jen
stěží si dokážeme představit, jaké nestvůrné trápení strom
zakouší, když se mu do těla zahryzává sekera a z něj poma-
lu a neodvratně odchází život.
Nikdy nepoznáme pocity rostlin, mlčenlivých svědků
krutosti člověka, jenž s nimi zachází jako s biologickým
materiálem. Nezbývá nám než doufat, že spí dostatečně
hlubokým spánkem, aby se netrápily tolik jako tvorové
na vyšším stupni vědomí. Nic s tím nenaděláme. Svět je kru-
tý a je uspořádán tak, že jeden život existuje na úkor dru-
hého. Což nám ovšem nedává morální právo myslet si, že
v tomto světě snících jenom my máme duši a vědomí, a že se
tedy můžeme ke všem ostatním chovat s pohrdáním.
Ne nadarmo platí u národů, které dosud nepokřivila
civilizace kyvadel, že před tím, než zabijí zvíře nebo vy-
rubají strom, musí je poprosit o odpuštění. Stoupenci bud-

dhizmu se například neustále dívají pod nohy, aby omylem
nezašlápli nějaký hmyz, a také zbytečně nepošlapou trá-
vu, mohou-li kráčet po pěšince. Úctu si zaslouží vše živé
a v tomto světě mají všichni stejná práva. Pokud se člověk
tímto názorem neřídí, za co pak stojí on sám?
Na rozdíl od všech ostatních spících obyvatel planety
bylo člověku umožněno procitnout, ovšem někdy se mu to
nedaří. Život je přece svým způsobem také sen. Obklopuje
nás nádherný svět obydlený snícími bytostmi. Každá z nich
žije ve svém snu a stále cosi chce, o něco usiluje, klade si
nároky a také má samozřejmě nějaký cíl. Právě vlastním
cílem se pyšní všechny živé existence. „Ale proč je tomu
tak? Kvůli čemu?" - zeptá se člověk, jenž se považuje
za vrchol dokonalosti. To proto, že proces vedoucí k dosa-
žení cíle představuje hybný element evoluce. Evoluce zna-
mená způsob tvoření a formování reality vybraný Bohem.
Idea evoluce se objevila poměrně nedávno. Dříve se
mělo za to, že svět nepodléhá zásadním změnám a existuje
v podobě, v jaké jej na počátku stvořil Bůh. Podstatu evo-
luce lze krátce charakterizovat jako proces nepřetržitých
kvantitativních změn, jež postupně přecházejí v kvalita-
tivní. Nejprve tuto myšlenku jasně demonstroval Charles
Darwin v samostatném biologickém aspektu. Podle Darwi-
na jsou hybnou silou evoluce dědičnost a vlastní selekce.
Proměnlivost slouží jako základ pro vznik nových příznaků
v uspořádání a funkcích organizmů a dědičnost tyto znaky
fixuje. Boj o existenci končí přednostním přežitím nejpři-
způsobivějších jedinců.
Darwinova teorie je zcela správná, avšak vypouští
ze zřetele jeden základní aspekt: čím je vlastně podmíněna
proměnlivost? Přirozený výběr a dědičnost fixují či odstra-
ňují znovu se vyskytující příznaky jako hotovou věc. Od-
kud se ony příznaky berou a co podmiňuje jejich výskyt?
Proč ploutve, křídla, drápy, srst, rohy a podobné záležitosti

narůstají živočišným druhům, jež nic takového dříve ne-
měly?
Evoluce zkoumá skoky, opožďování, retrográdní pohyb
i výskyt zcela nových forem, které se z pohledu uspořáda-
né evoluce nedají vysvětlit. Například se ukázalo, že nelze
stanovit řetízek vzniku a vývoje zrakových orgánů. Kde se
vzal a jak vznikl zrak? Jde přece o jakostní skok, zásadní
změnu, jež nemohla proběhnout prostě náhodou. O životě
jako takovém taktéž nelze nic říci: že by snad nějakou ná-
hodou vznikl genetický kód života?
Z modelu transurfingu vyplývá zřejmý závěr: proměnli-
vost je vytvářena záměrem. Každý živý tvor modeluje vrstvu
svého světa včetně sebe. Snaha ovlivňovat realitu je přizpů-
sobena cíli. Za tímto účelem je však nutné se odpovídajícím
způsobem změnit a vyladit se na okolní prostředí. Záměr
všeho živého, počínaje jednobuněčnými organizmy a kon-
če člověkem, lze charakterizovat obecným vzorcem: snažím
se jednat tak a být takový, abych účinně ovlivňoval realitu.
Tento záměr materializuje odpovídající sektory prostoru va-
riant, následkem čehož se objevují nové symptomy.
Připomeňme si například, že pradávní ptáci měli
na křídlech drápy, aby mohli šplhat po stromech. Ještě před
tím, než se naučili létat, se pravděpodobně tímto způso-
bem dostávali dovrchu, odkud se odráželi, aby mohli létat.
Ovlivňování reality typu lezu po stromech není příliš účin-
né. A také není špatné k tomu dodat umím plachtit dolů.
Nicméně ještě lepší je svobodně létám. Záměr svobodně
létat v realitě postupně ztělesňuje všechny nové varianty,
jednu lepší než druhou. Následně se během dlouhé doby
a výměny mnoha pokolení materializují sektory, v nichž
křídla získávají mnohem dokonalejší formu.
V evoluci fungují spolu s tvůrčími procesy také ruši-
vé procesy, kdy se projevuje působení prvního a druhého
zákona kyvadel. Kyvadla plní funkci jak destruktivní, tak
i stabilizační. Jejich nekončící bitvy vedou k vytěsnění jed-

noho druhu jiným či k jeho úplnému vyhynutí. Na druhou
stranu kyvadla synchronizují záměr samostatných živých
bytostí. Jak jinak by se jedny a tytéž znaky vyvíjely u po-
pulace na celém životním prostoru?
Veškerý vývoj v materiálním světě se realizuje jako vý-
sledek sjednocení vnitřního a vnějšího faktoru za aktuální-
ho úsilí jednotlivých entit a působení kyvadel. Takto pro-
střednictvím záměru všeho existujícího tvoří Bůh realitu
a ovládají. Spolu s duší vložil do každého živého tvora část
svého záměru a následně ho předurčil ke snění - k životu.
Náš svět je divadlem snů, kde Bůh vystupuje v roli di-
váka, scenáristy, režiséra i herce zároveň. Jako divák po-
zoruje divadelní hru, která se rozvíjí na jevišti světa. Jako
herec prožívá a vnímá vše, co cítí tvor, jehož roli plní.
V tom očividně spočívá i cíl Boha - v onom pestrém ka-
leidoskopu snění vyzkoušet vše, co je možné. Ale proč hra
nabízí i pohled na bídu a nespravedlnost? Proč to všechno
připouští? A jak je možné, že kyvadla, ono celosvětové zlo,
existují za jeho vědomí?
Na tyto otázky odpovědi neexistují. Motivy Boha jsou
známy jen jemu. My můžeme pouze konstatovat: jako reži-
sér i scenárista dává Bůh hře možnost rozvíjet se svobodně,
v souladu se záměrem všech zúčastněných. Každý vnese
svůj vklad do formování reality, výsledkem čehož bude
obecný obrázek - sen Boha utkaný z mnoha snů - jeho sa-
mostatných podob a projevů, jež představují životy všech
tvorů.
Ovšem otázky, na které nedokážeme odpovědět, obec-
ně nemají význam. Důležitý je pouze konečný závěr, který
vyplývá ze všeho, co bylo řečeno: každičkému živému tvo-
rovi nabídl Bůh svobodu a moc vytvářet vlastní realitu, a to
do výše míry jeho uvědomění. V závislosti na stupni onoho
uvědomění se život mění buď v nevědomé snění, kdy je
snící bezmocný a nachází se v moci okolností, nebo ve vě-
domé snění, které lze řídit a směrovat silou záměru.

Všichni mají k dispozici svobodu výběru, až na to, že
toto privilegium zdaleka nevyužívá každý. Proč se proces
evoluce táhne tak dlouho, jestliže je záměr schopen reali-
zovat potřebný sektor prostoru variant? Protože prakticky
všichni živí tvorové nevyužívají záměr vědomě a cílevě-
domě. Žijí v nevědomém snění, mlhavě cosi chtějí, aniž
by vůbec chápali, co přesně to je. Záměr je pak nepřesný,
nejasný, neurčitý i bezděčný.
V tomto ohledu se člověk nedostal dále než živočicho-
vé. Jak jsme si již řekli, kyvadla mu uzmula nejen schop-
nost silou mysli ovlivňovat realitu, ale dokonce i samo vě-
dění, že něco takového je vůbec možné. Člověk je vtažený
do hry kyvadel, přijímá pouze zpětné působení vnějšího
záměru, kdy se mu dostává realizace negativního vztahu
a nejhorších očekávání. V ostatních případech musí s vel-
kou námahou dobývat své cíle jen v úzkém rámci vnitřního
záměru.
A přesto je člověk s dostatečně vysokou úrovní uvě-
domění schopen vytrhnout se z onoho kruhu a svůj život
změnit ve vědomé snění, v němž se realita podrobuje ne-
jen přímému působení, ale i vůli. Pokud je v každém z nás
kousíček Boha, znamená to, že náš záměr je Jeho záměrem.
Jestliže modelujeme svou realitu silou záměru, plníme Jeho
vůli. Pokud znáte svůj záměr, vězte, že jde o záměr Boha.
Jak byste vůbec mohli pochybovat o tom, zda bude splněn?
Potřebujete jediné: chopit se svého práva.
Neproste, nevyžadujte a o nic se nebijte, nýbrž vytvářej-
te. Formujte svou realitu pomocí vědomého záměru. Což-
pak může Bůh prosit sám sebe? Cožpak existuje někdo,
od koho může Bůh něco sám žádat? I tak si vezme vše, co
potřebuje.
Jestliže se modlíte k Bohu, je to totéž, jako by se Bůh
modlil sám k sobě. Jestliže Boha prosíte, je to stejné, jako
by Bůh prosil sám sebe. A to lze chápat i naopak: modlete
se sami k sobě a proste sebe.

Pokud je váš záměr záměrem Boha, čí jsou pak váš
strach a pochyby? Také Jeho. Dal vám svobodu výběru.
Máte vůli vybírat vše, co chcete. Jestliže se rozhodnete pro
nesnadnou cestu, těžko budete cíle dosahovat a budete mu-
set překonávat všelijaké překážky. Ale jak jinak? Jste přece
přesvědčeni o tom, že nic nedostanete zadarmo a dostane
se vám všeho na základě vaší víry.
Cožpak je Bůh tak bezmocný, že musí bojovat a dobý-
vat? Nemusí přece utrácet síly na boj s neoblomnou reali-
tou. Je schopen vytvořit novou realitu tak, jak se mu zachce.
Totéž dokáže člověk, pokud vezme v potaz, že je to možné.
Proč byste se neměli ze snění probudit a využívat své dřívěj-
ší privilegium? Jste-li připraveni, zbývá poslední - otázka
techniky. V následující knize se dozvíte, jak na to.

Shrnutí

Svět představuje duální zrcadlo, na jehož jedné straně
se nachází materiální skutečnost, na druhé se vyjevuje me-
tafyzický prostor variant.
Člověk si realitu uvědomuje tak, jak ho to naučili.
Život se podobá nevědomému snění za stavu bdění, pro-
tože člověk nenašel opěrný bod k realitě.
Sestupte do hlediště a dívejte se. Jednejte lhostejně,
nechte na sebe působit různé vlivy a zůstávejte pozorova-
telem.
Snížení hladiny důležitosti, pohyb v proudění variant
a koordinace nabízejí možnost pohybovat se ve snění
za bdělého stavu i poslepu.
Život každého živého tvora je sněním Boha.
Cíl života spočívá ve tvůrčí spolupráci s Bohem - tvořte
společně s Ním.
Proces směřující k dosažení cíle představuje hybnou
sílu evoluce.
Proměnlivost forem v procesu evoluce je vytvářena zá-
měrem.
Bůh vytváří realitu a ovlivňuje ji prostřednictvím zámě-
ru všeho existujícího.
Každému živému tvoru Bůh nabídl svobodu a moc for-
movat svou realitu dle míry vlastního uvědomění.
Pokud dáváte najevo záměr, vězte, že jde o záměr Boha.
Jak můžete o jeho splnění vůbec pochybovat?
Neproste, nevyžadujte a nedobývejte, nýbrž vytvářejte.

Termíny

Znamení

Průvodní znamení poukazují na nadcházející obrat
v proudění variant. Pokud se blíží něco, co skutečně bude
schopno ovlivnit chod událostí, objeví se znamení, které to
signalizuje. Jakmile se proudění variant stáčí, přesouváte
se na jinou dráhu života. Každá dráha je kvalitativně ví-
ceméně stejnorodá, liší se pouze svými parametry. Proud
ve sledu variant dokáže přetnout různé dráhy. Změny mo-
hou být nevýznamné, nicméně rozdíl je citelný. Vnímáte
(ať už vědomě, nebo nevědomě), jako by něco bylo jinak.
Průvodní znamení se vyskytují pouze v případě, kdy
začíná přechod na jiné dráhy života. Samostatných proje-
vů si nemusíte všimnout. Například vrána zakrákala a vy
jste tomu nevěnovali pozornost. Nepocítili jste kvalitativní
rozdíl, vše se tedy nachází na původní dráze. Pokud vás
na nějakém jevu něco zajalo, znamená to, že jde o znamení.
Znamení se od obyčejného jevu liší tím, že vždy signalizu-
je počínající přesun na podstatně odlišnou dráhu života.

Nadbytečný potenciál

Nadbytečný potenciál je napětí, místní bouře ve stejno-
rodém energetickém poli. Tuto nesourodost vytváří myš-
lenková energie, kterou člověk vyzařuje, jestliže nějakému
objektu připisuje příliš důležitý význam. Nadbytečným
potenciálem je například přání, a protože usilujete o něco,
co není nebo co nemáte, je vyvoláván energetický pokles
tlaku, jenž zapříčiňuje působení rovnovážných sil. Další
příklady nadbytečných potenciálů jsou: nespokojenost, od-

suzování, nadšení, obdiv, idealizace, přeceňování, přezírá-
ní, ctižádost; pocity nadřazenosti, viny, méněcennosti aj.

Indukovaný přechod

Katastrofy, živelné pohromy, ozbrojené konflikty i eko-
nomické krize se rozvíjejí spirálovitě. Nejprve probíhá zrod,
poté se spirála roztáčí, hromadí se stále více napětí, až do-
chází ke kulminaci, emoce již planou ze všech sil a konečně
nastává rozuzlení - veškerá energie se rozptyluje do prostoru
a přichází dočasné bezvětří. Podobně funguje vodní vír.
Pozornost skupiny lidí zabředává do sítí kyvadla, která
se stále rychleji rozhoupávají a skupinu táhnou za sebou na
pochmurné dráhy života. Člověk reaguje na první podnět
kyvadla, například na negativní událost, a přistupuje na to,
že se zachytí provázků, takže se ocitá v zóně působení spi-
rály, jež se roztáčí a formuje jako trychtýř.
Jev, kdy spirála nabírá tvar trychtýře, se definuje jako in-
dukovaný přesun na dráhu života, kde se člověk stává obětí.
Jeho reakce na podnět kyvadla a následující vzájemné do-
plňování energií kmitání indukuje přesun na dráhu života,
která se podle frekvence kmitání blíží kyvadlu. Nakonec se
negativní událost včleňuje do vrstvy světa dotyčné osoby.

Koordinace důležitosti

Ničemu nepřikládejte nezbytně důležitý význam. Dů-
ležitost nepotřebujete vy, ale kyvadla. Kyvadla manipulují
lidmi jako loutkami pomocí provázků důležitosti. Člověk
se obává povolit provázky důležitosti, protože se nachází
v moci závislosti, která vytváří iluzi opory a jistoty.
Jistota představuje tentýž nadbytečný potenciál jako ne-
jistota, pouze má opačné znaménko. Uvědomění a záměr
umožňují ignorovat hru kyvadel a dosáhnout svého bez
boje. A pokud existuje svoboda bez boje, pak jistotu nepo-

třebujete. Jestliže jsem se osvobodil od důležitosti, nemám
co chránit ani o co bojovat - zkrátka klidně jdu a beru si,
co mi patří.
Chce-li se člověk od kyvadel osvobodit, musí se zříci
vnitřní i vnější důležitosti. Problémy a překážky na ces-
tě k cíli také vznikají následkem nadbytečných potenciálů
důležitosti. Překážky se drží na základě důležitosti. Pokud
záměrně odhodíte důležitost, překážky se samy zbortí.


Koordinace záměru

Realizace nejhorších očekávání u lidí, kteří mají sklon
k negativizmu, potvrzuje, že člověk je schopen chod udá-
lostí ovlivňovat. Každá událost na dráze života se v prostoru
rozbíhá dvěma směry - směrem příznivým a nepříznivým.
Pokaždé, když se setkáváte s nějakou událostí, provádíte
výběr, jak k ní přistoupíte. Pokud vnímáte událost pozitiv-
ně, dostanete se na příznivou odbočku dráhy života. Sklon
k negativizmu vás naopak nutí vyjadřovat nespokojenost
a vybírat si nepříznivou stranu.
Jakmile vás něco popudí, přichází i nová nepříjemnost.
Odtud pochází ono známé: neštěstí nikdy nechodí samo.
Nicméně řada nesnází nenásleduje za onou první strastí,
ale za vaším vztahem k ní. Zákonitost se formuje vaším
výběrem, k němuž se rozhodujete na rozcestí. Jestliže za-
nalyzujete stupeň svého sklonu k negativizmu, můžete si
udělat představu, kam vás celý život vede taková dlouhá
řada negativních cest.
Princip koordinace záměru zní takto: pokud se rozhod-
nete, že budete vnímat rádoby negativní změnu ve scénáři
jako pozitivní, přesně tak tomu i bude. Budete-li se řídit
tímto principem, dokážete dosáhnout takového úspěchu
v pozitivním slova smyslu, jakého negativisté dosahují
ve svých nejhorších očekáváních.

Dráha života

Život člověka, jako i každý jiný pohyb hmoty, předsta-
vuje řetěz příčin a následků. Následek se v prostoru variant
vždy nachází poblíž příčiny. Jak jedno vyplývá z druhého,
tak se na dráze života seřazují i nedaleko ležící sektory pro-
storu variant. Scénáře a dekorace sektorů na jedné dráze
života jsou si víceméně podobné. Život člověka plynule
proudí po vlastní dráze do té doby, dokud nedojde k udá-
losti, která podstatně změní scénář a dekorace. Tehdy se
osud obrací a přesouvá dotyčného na jinou dráhu života.
Vždy se nacházíte na těch drahách, jejichž parametrům vy-
hovuje vaše myšlenkové vyzařování. Jestliže změníte svůj
vztah ke světu, tedy obraz svých myšlenek, přesunete se
na jinou dráhu života s jinými variantami vývoje událostí.


Materiální realizace

Informační struktura prostoru variant se za určitých
podmínek může realizovat. Každá myšlenka, stejně jako
sektor prostoru, má určité parametry. Myšlenkové vyzařo-
vání, jež prosvětluje odpovídající sektor, realizuje jeho va-
riantu. Tak vykazují myšlenky bezprostřední vliv na chod
událostí.
Prostor variant slouží jako šablona, definuje formu
a vytyčuje trajektorii pohybu hmoty. Materiální realizace
se pohybuje v prostoru a čase, kdežto varianty zůstávají
na místě a existují věčně. Každý živý tvor svým myšlen-
kovým vyzařováním formuje vrstvu svého světa. Náš svět
obydluje mnoho živých organizmů a každý je při modelo-
vání reality přínosem.

Kyvadlo

Myšlenková energie je materiální a nezmizí beze stopy.
Jestliže skupiny lidí začínají přemýšlet stejně, jejich myš-
lenkové vlny se spojují jedna v druhou a v oceánu energie
se vytvářejí neviditelné, ale skutečné energeticko-infor-
mační struktury - kyvadla. Začínají se samostatně rozvíjet
a ovládají lidi díky svým zákonům. Člověk, který se dosta-
ne do vlivu destruktivního kyvadla, ztrácí svobodu - stává
se šroubkem ve velkém mechanizmu.
Kyvadlo se rozhoupává tím silněji, čím více lidí - pří-
vrženců - má. Živí se jejich energií a každé má vlastní cha-
rakteristickou frekvenci kmitání. Například houpačku lze
v určité frekvenci rozpohybovat pouze s velkým úsilím.
Onu frekvenci nazýváme rezonancí. Pokud se množství
přívrženců snižuje, redukuje se i kmitání kyvadla. Jakmile
nezbývá ani jeden přívrženec, kyvadlo se zastavuje a jako
tvor umírá.
Kyvadla chtějí z člověka vytěžit co nejvíce energie,
a proto ho pohlcují na základě jeho pocitů a reakcí, jaký-
mi jsou nevole, nespokojenost, nenávist, rozčilení, neklid,
rozechvění, skleslost, rozrušení, obdiv, dojetí, idealizace,
úcta, nadšení, rozčarování, hrdost, nafoukanost, přezíra-
vost, odpor, křivda, pocit povinnosti, pocit viny.
Největší nebezpečí číhá na osobu, jež podléhá vlivu
destruktivního kyvadla, v tom, že kyvadlo svou oběť od-
vádí od drah života, na kterých by mohla najít své štěstí.
Od vnucených cílů se musíte osvobodit, protože v boji o ně
se od své cesty stále více vzdalujete.
Kyvadlo je vlastně egregor, ale to ještě není vše. Chápá-
ní pojmu egregor nedokáže vysvětlit celý komplex nuancí
vzájemného působení člověka s energeticko-informačními
podstatami.

Záměr

Záměr lze přibližně definovat jako odhodlání mít a jed-
nat. Neuskutečňuje se přání, ale záměr. Přejete si zvednout
ruku. Přání je formulováno ve vašich myšlenkách: uvědo-
míte si, že chcete zvednout ruku. Zvedne vám přání ruku?
Ne, přání samo o sobě nic neprovede. Ruka se zvedá teprve
tehdy, až myšlenky na přání odezní a zůstane pouze od-
hodlání jednat. Je možné, že odhodlání jednat ruku zved-
ne? Také ne. Dosáhli jste finálního rozhodnutí, že zvednete
ruku, přesto se dosud nezvedla. Co ruku zvedá? Jak lze de-
finovat to, co následuje po odhodlání?
Zde se projevuje bezmoc rozumu poskytnout lehce po-
chopitelné vysvětlení toho, co je to záměr. Naše definice
záměru, jakožto odhodlání mít a jednat, demonstruje pouze
předehru k síle, která vlastně jednání uskutečňuje. Zbývá
pouze konstatovat, že ruka se nezvedá přáním ani odhodlá-
ním, ale záměrem.
Záměr se dělí na vnitřní a vnější. Vnitřním záměrem ro-
zumíme aktivní působení na okolní svět - to je odhodlání
jednat. Vnější záměr je odhodlání mít, kdy svět sám se pod-
robuje vůli člověka. Vnitřní záměr je koncentrace pozor-
nosti na proces pohybu k cíli. Vnější záměr je koncentrace
pozornosti na to, jak se cíl sám realizuje. Vnitřním zámě-
rem se cíle dosahuje, kdežto vnějším se vybírá. Vše, co je
spjato s magií a paranormálními jevy, se vztahuje k oblasti
vnějšího záměru. Vše, čeho lze dosáhnout v rámci běžného
nazírání na svět, se dosahuje silou záměru vnitřního.


Vztahy závislosti

Vztahy závislosti se definují nastolením podmínky typu
pokud ty takhle, tak já tak. „Jestli mě miluješ, znamená to,

že vše zahodíš a půjdeš se mnou na kraj světa. Pokud se se
mnou neoženíš (neprovdáš se za mě), znamená to, že mě
nemiluješ. Jestli mě budeš chválit, budu se s tebou přátelit.
Jestli mi nepůjčíš svou lopatku, vyženu tě z pískoviště."
Jestliže láska přeroste ve vztah závislosti, nevyhnutelně
vzniká polarizace a rovnováha se narušuje. Bezvýhradní
láskaje láska bez práva ovládat, obdiv bez klanění. Jinými
slovy, takový cit nevytváří vztahy závislosti mezi tím, kdo
miluje, a objektem jeho lásky.
Rovnováha se narušuje i v případě, že se věci srovná-
vají nebo staví do opozice: „My jsme takoví a oni jiní!"
Za příklad si vezměme národní hrdost. Ptejme se, ve srov-
nání s jakými národnostmi o ní mluvíme? Nebo pocit mé-
něcennosti: ve srovnání s kým si připadáme méněcenní?
Kde existují protiklady, tam nutně ruku k dílu přikláda-
jí rovnovážné síly. Jejich působení je namířeno na to, aby
objekty v opozici podnítily natolik, aby se buď sjednotily
k oboustranné spokojenosti, nebo aby se rozkmotřily. Po-
kud jste vy původcem polarizace, působení sil bude namí-
řeno především proti vám.


Polarizace

Nadbytečné potenciály vznikají, když se nějakým vlast-
nostem přiřkne příliš velký význam. Vztahy závislosti se
mezi lidmi hromadí v případě, jestliže se dotyční začínají
navzájem srovnávat, stavět do protikladu své schopnosti
a pokud se řídí podmínkou typu když ty takhle, tak já tak.
Nadbytečný potenciál sám o sobě není tak hrozný, do-
kud existuje zkreslené hodnocení bez srovnání, jen samo
o sobě. Jakmile je uměle navýšené hodnocení jednoho ob-
jektu vystaveno konfrontaci s jiným, vzniká polarizace,
která vyvolává vítr rovnovážných sil. Rovnovážné síly
usilují o odstranění vzniklé polarizace a jejich působení je

ve většině případů namířeno proti tomu, kdo polarizaci vy-
tvořil.


Prostor variant

Prostor variant je informační struktura. Jde o nekonečné
pole informací, jež sdružuje veškeré varianty všech udá-
lostí, které se mohou stát. Lze říci, že v prostoru variant
existuje vše, co kdy bylo, je i bude. Slouží jako šablona
v podobě sítě souřadnic pohybu hmoty v prostoru a čase.
Jak minulost, tak budoucnost se tam stále uchovávají jako
na filmovém plátně. Nicméně účinek času se projevuje
pouze během přesunu samotného snímku, v němž se osvět-
luje současnost.
Svět existuje zároveň ve dvou podobách: fyzickou re-
alitu lze nahmatat, kdežto metafyzický prostor variant
leží za hranicí vnímání, ale přesto není méně objektivní
a přístup k onomu poli informací je v zásadě možný. Právě
odtud pocházejí intuitivní poznání a jasnovidectví. Rozum
není schopen vytvořit nic zásadně nového, pouze dokáže
vybudovat novou verzi domu ze starých kostek. Mozek
neschraňuje samotné informace, nýbrž cosi, co se podobá
adresám k informacím v prostoru variant. Veškerá vědecká
odhalení a umělecká díla rozum těží z prostoru variant pro-
střednictvím duše.
Sny nepředstavují iluze v běžném chápání tohoto slo-
va. Rozum si sny nepředstavuje - on je skutečně vidí. To,
co pozorujeme ve skutečnosti, jsou realizované varianty
Ve snu jsme schopni vidět to, co realizováno nebylo, tedy
divadelní hry s virtuálními scénáři a dekoracemi. Sny nám
ukazují to, co by se bylo mohlo stát v minulosti nebo by se
mohlo dít v budoucnosti. Snění je cestování duše v prosto-
ru variant.

Rovnovážné síly

Všude, kde existuje nadbytečný potenciál, vznikají rov-
novážné síly usilující o jeho odstranění. Potenciál se vytvá-
ří myšlenkovou energií člověka, jestliže nějakému objektu
přisuzuje příliš velkou důležitost.
Například srovnejme dvě situace: stojíte na podlaze
ve svém domě a na kraji propasti. V prvním případě vás to
nijak netrápí. Ve druhém má pro vás situace velmi zásadní
význam: stačí jediný neopatrný pohyb a stane se nenapra-
vitelné. Na energetickém plánu má fakt, že zkrátka stojíte,
tentýž význam v prvním i druhém případě. Ale když stojíte
nad propastí, svým strachem hromadíte napětí, a tak vytvá-
říte nestejnorodost v energetickém poli. Nakonec vznikají
rovnovážné síly usilující o odstranění této nesourodosti.
Dokonce můžete jejich působení skutečně pocítit: na jed-
nu stranu vás nevysvětlitelná síla táhne dolů a na druhou
vás to nutí odstoupit od kraje. Abyste odstranili nadbyteč-
ný potenciál svého strachu, stačí, aby vás rovnovážné síly
odlákaly od kraje nebo vás shodily dolů, abyste s tím skon-
covaly. Takovému působení jste vystaveni.
Působení rovnovážných sil usilující o odstranění nad-
bytečných potenciálů produkuje velké množství problé-
mů. Jejich lstivost spočívá v tom, že člověk často dostává
výsledek přímo opačný záměru. Přitom absolutně nechá-
pe, co se vlastně děje. Odtud pramení pocit, že se do dění
zapojuje nějaká nevysvětlitelná, zlá síla, něco jako zákon
schválnosti.


Sektor prostoru variant

V každém bodu prostoru existuje jistá varianta určité
události. Abychom si zjednodušili pochopení, stanovíme

si, že varianta sestává ze scénáře a dekorací. Dekorace jsou
vnější podobou či formou projevu a scénář je cesta, po níž
se hmota pohybuje. Rozdělme si prostor variant na sekto-
ry. Každý sektor má vlastní scénář a dekorace. Čím větší
vzdálenost panuje mezi sektory, tím výrazněji se liší scéná-
ře i dekorace. Osud člověka je tak nadnesen v mnoha vari-
antách. Teoreticky neexistují žádné hranice mezi různými
osudy člověka, poněvadž prostor variant je nekonečný.


Diapozitiv

Naše představy o sobě a o okolním světě bývají čas-
to daleko od pravdy. Zkreslení navozují naše diapozitivy.
Jestliže vás například znepokojují některé vaše nedostatky,
vypěstujete si kvůli tomu pocit méněcennosti, protože se
vám zdá, že ostatním se to taky nelíbí a že to neschvalují.
Jakmile se za této situace setkáte s ostatními lidmi, vkládá-
te do svého projektoru diapozitiv komplexu méněcennosti
a vidíte vše zkresleně.
Diapozitiv je zkreslený obraz reality ve vaší hlavě.
Negativní diapozitiv zpravidla plodí jednotu duše a rozumu,
a proto se ve skutečnosti ztělesňuje. Naše horší očekávání se
uskutečňují. Negativní diapozitivy lze přetvořit v pozitivní
a přinutit je, aby pracovaly ve váš prospěch. Pokud záměrně
vytvoříte pozitivní diapozitiv, budete schopni úžasným způ-
sobem transformovat vrstvu svého světa. Cílový diapozitiv
je pomyslný obrázek toho, že cíl již byl dosažen. Systema-
tická vizualizace diapozitivu vede k materializaci odpovída-
jícího sektoru prostoru variant.


Vrstva světa

Každý živý tvor materializuje energií myšlenek vymezený
sektor prostoru variant a vytváří vrstvu svého světa. Všechny

zmíněné vrstvy se kupí jedna na druhou, a tak každá podstata
přispívá svou špetkou do mlýna formování reality.
Člověk svým vnímáním světa vytváří individuální
vrstvu světa - samostatnou realitu. Tato realita s ohledem
na člověka zachycuje určitý odstín. Pokud bych se měl
vyjádřit obrazně, stanovují se tam určité povětrnostní pod-
mínky: ranní svěžest v záři Slunce, pošmourno a deštivo,
nebo dokonce uragán či nějaká přírodní katastrofa.
Individuální realita se formuje dvěma způsoby: fyzic-
kým a metafyzickým. Jinými slovy, svůj svět si člověk bu-
duje jednáním a myšlenkami. Hlavní roli tu přebírají myš-
lenkové představy, poněvadž vytvářejí významnou část
materiálních problémů, s nimiž musí člověk většinu času
bojovat. Transurfing zachází výhradně s aspektem metafy-
zickým.


Proudění variant

Informace trvale leží v prostoru variant v podobě ma-
tice. Struktura informací je uspořádána ve vzájemně svá-
zané řetězy. Příčinně následkové spojitosti plodí proudění
variant.
Neklidný rozum musí ustavičně odolávat podnětům ky-
vadel a rozhodovat o řešeních problémů, zatímco se snaží
udržovat situaci pod kontrolou. Volní řešení rozumu jsou
ve většině případů nesmyslným plácáním rukama ve vodě.
Většina potíží, zejména nicotných, se vyřeší samy, pokud
nebudeme bránit proudění variant.
Člověk by se neměl aktivně vzpírat proudění především
proto, že při tom zbytečně a někdy i ke své škodě plýtvá
energií. Proudění si vybírá cestu nejmenšího odporu, a pro-
to obsahuje i nejúčinnější a nejracionálnější řešení potíží.
Odpor proti proudu naopak plodí spoustu nových problé-
mů.

Silný intelekt rozumu není k ničemu, pokud již řešení
existuje v prostoru variant. Pokud nebudete dělat potíže
a nebudete se bránit proudění variant, řešení přijde samo,
a bude nejlepší. Kvalita optimálnosti je integrována již
ve struktuře pole informací. V prostoru variant existuje vše,
ale s větší pravděpodobností se realizují nejméně energe-
ticky náročné varianty. Příroda neplýtvá energií nadarmo.


Transurfing

Pojem transurfing jsem si nevymyslel - spadl na mě od-
někud, odkud se vzaly i všechny ostatní termíny, a vlastně
celý obsah knihy. Do jisté doby jsem ani já sám nechápal
jeho význam. A nelze zde užít žádných asociací. Význam
tohoto slova lze vykládat jako klouzání napříč prostorem
variant, transformaci potenciálně možné varianty ve sku-
tečnost či přesun napříč drahami života. Obecně lze říci, že
pokud se zabýváte transurfingem (anglická výslovnost je
transerfing), znamená to, že balancujete na vlně úspěchu.


Vějíř

Metoda vějíře je účinná technologie lidských vztahů,
která představuje součást transurfingu. Hlavní princip vějí-
ře lze zformulovat takto: zbavte se záměru získat, vyměňte
jej za záměr dát a dostanete to, čeho jste se zřekli.
Působení tohoto principu je založeno na tom, že váš
vnější záměr využívá vnitřní záměr partnera, aniž by po-
škozoval jeho zájmy. Nakonec od dotyčného získáte to,
čeho byste běžnými metodami vnitřního záměru nemohli
dosáhnout. Jestliže se budete řídit tímto principem, dobu-
dete skvělých výsledků v osobním i pracovním životě.

Cíle a dveře

Každý člověk má předurčenou a vytyčenou jedinečnou
cestu, na níž může získat trvalé štěstí. Kyvadla nám vnu-
cují cíle, jež jsou nám cizí a vábí nás svou prestiží i nedo-
stupností. Jestliže se honíme za falešnými cíli, buď ničeho
nedosáhneme, nebo nakonec pochopíme, že to nepotřebu-
jeme.
Vaším cílem je změnit život ve svátek. Dosažení cíle
s sebou nese splnění všech ostatních přání, přičemž výsled-
ky překonají veškerá očekávání. K cíli vás dovedou jedině
ty vaše dveře.
Pokud kráčíte k cíli svými dveřmi, nikdo a nic vám
v tom nedokáže zabránit, protože klíč od vaší duše ideálně
pasuje do zámku od vaší stezky. To, co je vaše, vám nikdo
nevezme. Takže nebudou žádné potíže s dosažením cíle.
Problém spočívá jen v tom, abyste dokázali najít svůj cíl
a dveře. Transurfing vás to naučí.